Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemka (přes Tenebrae)

Cupitala jsem vesele dál. Pod temným nebem zahaleným mraky jsem si připadala maličká a nedůležitá, tedy tak jsem si připadala často, téměř na denní bázi. Co mi zbývalo, když jsem byla, no, já? Co se dá dělat, jednou třeba přijdu na lepší způsob myšlení. Lehce jsem se pousmála a zpomalila krok. Snad už jen to, že jsem si uvědomovala, že bych chtěla přemýšlet jinak, byl pokrok. Doufala jsem v to. A taky doufám, že mi Lin odpustí. Opravdu jsem ho nechtěla po cestě ztratit, jen se to… stalo? Nevěděla jsem ani jak. Ale mrzelo mě a bylo mi to líto, rozhodně se mu musím nějak pořádně omluvit, až ho uvidím. Přece se potkáme v lese, že jo? Určitě, musíme se tam potkat. Nebo tam aspoň koexistovat, jestli se bude chtít vyhýbat mi, to je na něm, ale smečku má rád, je pro něj důležitá. Má tam kamarády a Derian. Nevěděla jsem, jak se ohledně toho cítit. Nakonec jsem zůstala u „vděčná, že když nic jiného, budeme žít pod stejným nebem“. Já jsem fakt tragická existence.
Na druhou stranu, asi jsem byla lepší vlčicí než kdokoli, kdo nechal své mrně jen tak na louce. Rozhlížela jsem se kolem, ale dospělého vlka jsem nikde neviděla. Nebýt odznaků bílé v kožichu prcka, snad bych si nevšimla ani jeho. „Ehm, ahoj, maličký,“ usmála jsem se na vlče. Snažila jsem se působit přátelsky, ale spíše jsem vypadala dost vyplašeně. Nervózně jsem přešlápla. Ale zase… vlčata prostě někdy utečou, neznamená to, že jeho opatrovníci nebo rodiče jsou hned špatní. Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem s vlčaty marná, fakt špatná, a tohle vypadalo v pořádku. Navíc poblíž byly dvě smečky, snad se jim jen ze severu zatoulalo při hře? Možná. Tak či tak, já si ho na krk fakt vzít nemohla. Měla bych s ním tady zůstat a dohlédnout na něj. Ale vlče opravdu vypadalo spokojeně a já jen chtěla domů… Vrhla jsem na něj ještě jeden starostlivý pohled, ovšem nechala jsem ho tam ležet. Já bych s ním fakt nic nezmohla. Očividně jsem se ani nedokázala postarat ani sama o sebe, protože jsem nad tím byla tak zamyšlená, že jsem pokračovala v chůzi jako na autopilota a náš les přešla.

//Zubří vysočina (přes Říční eso)

//Asgaar (přes Midiam)

Napětí ze mě vyšumělo, jen co jsme překročili hranici lesa a ocitli se zpátky na neutrální půdě. Dokonce jsem si i spokojeně povzdechla. Bylo to teda dobrodružství těch pár posledních dní! Byla jsem daleko na severu, poznala vlky dalších dvou smeček, zjistila tolik nových informací… a to všechno hlavně díky Newlinovi. Vděčně bych se na něj usmála, nebýt toho, že jsem jako naprostý idiot při přechodu řeky uklouzla a nechala se jí strhnout. To se může stát jen mně… ale měla bych být ráda, že jsem vůbec naživu. Vykašlala jsem zbytek vody, co se mi dostal do plic. Bylo mi zle. Byla jsem mokrá, při závanu větru mi byla zima a ještě jsem ztratila svého kamaráda. Může to být ještě hor – včas jsem se chytla a myšlenku nedokončila. Vždycky to mohlo být ještě horší.
Aspoň jsem se ocitla na známé pláni, odkud by to do Sarumenu měl být jen kousek. To byly třeba pozitivní zprávy. Tam se vždycky najdeme, je to přece náš domov, který se smečkou sdílíme. Trochu jsem zavrtěla ocasem. Těšila jsem se domů. Nicméně jsem si stále chtěla užít procházku a hlavně jí využít k uklidnění nervů. Čerstvý noční vzduch by tomu mohl jistě pomoct. Na pláni jsem byla v bezpečí a přesně věděla, kudy se v případě ohrožení rozběhnout. Přelila se přese mě vlna vděčnosti alfám, že mi povolili ve smečce zůstat. Jednou snad budu dost schopná na to, abych jim byla užitečná. Pomyslela jsem si a pokračovala v cestě. Byla jsem skoro doma, jen to chtělo ještě chvilku klidu, abych zklidnila a moc se neklepala. Nerada bych musela vysvětlovat, že jsem tak vyplašená, protože jsem jako nějaký trotl spadla do řeky.

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Alfa lesa působil, když pominu nebezpečně a trochu děsivě, celkem vyrovnaně a slušně. Nezačal na nás vrčet ani nic, dokonce ani nezvýšil hlas. Trochu svým vystupováním připomínal Morfea – na tu podobnost poukázal i Newlin, i když ze zcela jiných důvodů. Uklidnila jsem se dost na to, aby mi koutky cukly v náznaku úsměvu, ale udržovala jsem submisivní pokoj. „Děkujeme,“ špitla jsem slušně, když nám povolil přejít skrze své území, a souhlasně kývla na Linova slova. Nebyla jsem sebevrah, abych se toulala cizí smečce po území, jak se mi jen zlíbí. To byla věc, kterou bych asi neudělala, ani kdybych k tomu měla povolení. Musím být hrozně nudná. Povzdechla jsem si a nenápadně se podívala na Lina. Se všemi se loučil a vypadal spokojeně. Připomněla jsem si, že už mi dvakrát řekl, že mu náš výlet nevadí. Stejně tomu bylo těžké uvěřit. Byla jsem mizerná společnost a ještě horší kamarádka. „Mějte se, ráda jsem vás poznala,“ kývla jsem vlkům na rozloučenou a následovala Lina po okraji lesa, jak nám bylo nařízeno.
Shodou okolností se v lese pohybovala také ta vlčice, co jsem myslela, že nás bude chtít utopit, což byla naprosto odlišná spojitost, než jakou si k ní vytvořil Lin. „Ahoj,“ zavolala jsem na ni také, slaběji než můj kamarád, ale aspoň něco. Počítá se ta myšlenka, no ne? Byla jsem ráda, že opouštíme les, cizí území, a přitom si vzpomněla na náš vlastní les. Měli bychom se vrátit… jenže ještě jsme neviděli hnědoušky a Lin bude určitě zklamaný, že mi je neukázal. Bylo to těžké, rozhodně jsem nechtěla, aby byl smutný, ale zároveň jsem už začínala být paranoidní z toho, jak dlouho jsme mimo domov. „Line? Nemyslíš, že smečce chybíme?“ zeptala jsem se ho opatrně, nenápadně. Jen testovací otázka, klidně bych přijala i ujištění, že ne. Cokoli, jen ať se nemusím strachovat tolik a sama.

//Středozemka (přes Midiam)

//Bobří ostrov

Další dva cestovatelé se k nám nakonec přidali. Snažila jsem se trochu uklidnit, oba působili přátelsky, nebyl důvod je podezřívat z jakýchkoli nekalých úmyslů, ale to bych pak nebyla já. Aspoň mě Lin ujistil, že mu nevadí, že spolu cestujeme. Vděčně jsem se na něj usmála. Stejně myslím, že trošku kecá. Maličko. Nebo… nebo ne, nakonec jsem se ho nezeptala, jestli by raději necestoval s někým jiným. Zavrtěla jsem hlavou. To by byla divná otázka a stejně, co mi po tom? Nemělo by mi na tom záležet. Rozhodla jsem se ignorovat chaos ve své hlavě jako vždy. Co jiného jsem s ním asi měla dělat? Řešit své problémy? To sotva.
Severka spíše mlčela a nechala konverzaci na svém partnerovi. To jsme měly společné, tedy kromě té části o partnerovi, což mě zároveň znervózňovalo a nutilo cítit potřebu dát se s ní do řeči. Třeba jsme byly ze stejného těsta? Bylo by hezké mít nějakou kamarádku, ne že ne. Nejvíce jsem si z vlčic rozuměla asi tehdy s Derian, ale no… pochybovala jsem, že by mě chtěla ještě kdy vidět a i kdyby ano, sotva by to dopadlo dobře. Vždycky se musí něco pokazit. Povzdechla jsem si v duchu. Naštěstí jsem se nemusela bát trapného ticha, když Lin vyprávěl o hnědoušcích a mistru. „To nevadí, aspoň to bude větší dobrodružství,“ usmála jsem se na svého zřejmě ztraceného kamaráda. Na druhou stranu jsem taky doufala, že smečce moc nechybíme. Ale měli bychom se brzy vrátit, to jo. Nejspíše to navrhnu, zatím jsem se rozhodla učinit velký krok – promluvit se Severkou. Zpomalila jsem, abych s ní srovnala tempo a věnovala jí trochu roztřesený úsměv. „E-ehm, nedávno jsme procházeli kolem vašich hor no a, uh, zajímalo by mě, jak se tam žije?“ zeptala jsem se zvědavě, „Přes zimu to musí být hodně náročné.“ Zoufale jsem si přála, abych uměla lépe začínat konverzaci. Také jsem doufala, že to Starlingovi nebude vadit. Asi bych, bohužel, stejně nedokázala promluvit dost nahlas, abych mohla otázku položit oběma.
Já hned věděla, že mi les nějak nesedí! Zcela omylem jsme se ocitli na území cizí smečky. Newlina to zřejmě nevyvedlo z míry, dokonce ani když jsme narazili na alfu lesa. To já na druhou stranu hned zaujala submisivní postoj se staženým ocasem a ušima připláclýma k hlavě. Nejraději bych se schovala za Lina, ale to by vypadalo blbě, takže jsem zmrzla na místě a zamumlala tichoučké: „Zdravím, omlouváme se.“ My tady všichni umřeme. Nebo aspoň já. Snažila jsem se nepanikařit, jenže to šlo ztuha, když byl alfák tak obrovský a silný a celkově vypadal, že by mi jedinou ranou tlapy dokázal přerazit krk. Nasucho jsem polkla.

Lišky byly jistě úžasná stvoření, v tom jsem s Linem musela souhlasit. Škoda, že co se jim honí hlavou, se nikdo nedoví, ani kdyby nás chtěly urazit. Hadi byli ještě větší záhada! Možná i tím, že nechodí nohama. Přesto s nimi chtěl můj kamarád najít společnou řeč, což mi přišlo velmi šlechetné. „Myslím, že bychom to mohli stejně zkusit, leč… Kde bychom našli hady ochotné?“ To byl náš největší problém – neznala jsem místo, kde by hadi vyvěsili svůj emblém. A raději bych přemýšlela nad lokalizací hadů, než přemýšlet nad tím, že bych měla sledovat Newlina s Derian. Byť to nebylo podloženo ani jedním z řady případů, bála jsem se, že bych se chovala jako nějaký hrubián. Vždyť k tomu není důvod! Tak kde je těmto pocitům původ? Proč se mi tak stahovalo srdce, když jsem pomyslela na modré oči té vlčice? Tedy ne přesně takhle, jen v kombinaci s očima Lina, se kterým jsme byli pouze kamarádi. Proč bych raději skočila do rakve, než je sledovat, jak se mají rádi? Svou pozornost jsem raději obrátila zpět k příběhu, co se odehrálo na ostrově při jeho poslední návštěvě. Tak nakonec nepadla za oběť bobru! Zasmála jsem se s duší v úlevě.
Newlin se ujal slova, jak jsem doufala. Bez něj bych si určitě už zoufala. Představil jim i naši smečku a pozval je s námi na výpravu. Skrytě jsem doufala, že to za našim střetnutím udělá tečku, na kamarádění jsem nebyla ve stavu. Rozešla jsem se za vlkem a doufala, že naše záda nevezmou útokem. „Opravdu ti nevadí, že, no, jsme spolu na výletě?“ optala jsem se ho tiše. Bylo spoustu lepších jedinců, s kterými mohl trávit čas takhle v létě. Na mě klidně mohl kašlat z výše. Nakonec má i partnerku a místo ní táhne sebou takovou chudinku…

//Zabijte mě :DD
//Asgaar

Jak jsem si tak pochutnávala na bobrovi i s Newlinem po boku, začala jsem být zvědavá. Nálada se mi rychle vracela do normálu, ba co víc, zlepšovala se. S plným žaludkem je všechno lepší. I když prázdný mě zase donutil přebrodit řeku. Ačkoli hledání jídla nebylo mou primární motivací pro ten čin, tak nějak podvědomě jsem doufala, že tady bude co k lovu. Konečně jsem tedy byla spokojená a mohla si bezstarostně, téměř, povídat s Linem o hadech. „No, upřímně myslím, že vlci bez srsti by vypadali dost děsivě,“ téměř se mi hrůzou zježila srst při té představě, „To už bych asi spíše souhlasila s nějakou magií, co by nás změnila do tvaru hadů, ale nechala nám srst.“ Za předpokladu, že by to nebolelo, ale přijít o všechny končetiny by asi bezbolestně nešlo. To je samý problém.
Také jsem si vzpomněla na obavy, které předtím Lin měl. „Co se tady stalo, že ses tak bál? Slyšela jsem něco o vlčici a že ji dostali bobři, ale asi bych ráda slyšela celý příběh, prosím,“ usmála jsem se na něj. Opravdu mě zajímalo, co se tady tak hrozného odehrálo. Možná zase nějaký divný úkaz? Jako ta dlouhá noc nebo když jsme se změnili ve vlčata? Napadlo mě a polkla jsem své sousto. Jistě, bylo fajn mít odvahu na prázdný žaludek, nebyla jsem si však jistá, jestli to bylo úplně dobře. Nejspíše to nebudu příliš praktikovat.
Už jsem se blížila ke konci jídla, když k nám vítr přinesl pach dvou cizinců. Podívala jsem se na Lina, jestli mu něco neříkají, ale vzhledem k tomu, že ještě nejásal, jsem usoudila, že ne. Nervózně jsem se ošila a raději se posadila. Nemohla jsem si být jistá, kdo k nám přijde. Nakonec z nich byl pár, vlk a vlčice – pravý pár – oba v tmavých a šedých tónech. Sklopila jsem ouška a přitáhla si ocas blíže tělu. „Zdravím,“ kývla jsem na ně oba, „Já jsem Amnesia a tohle je Newlin. Pocházíme ze smečky na jihu.“ Představila jsem nás a, podobně jako vlčice Severka, jsem zbytek nechala na svém společníkovi. No moment! Na tváři se mi místo nejistého úsměvu mihlo překvapení – smečka z hor! To museli jistě pocházet z té smečky, o které mi vyprávěl Lin, jak tam žije Nym a Falion. Zvědavě, byť stále s dávkou nejistoty a strachu, jsem je pozorovala. Snad by neměli být špatní, když žili ve smečce, kterou Lin znal a vypadalo to, že měl rád i její obyvatele.

//Řeka Mahtäe

Uklidnilo mě, když se jeho tvář zase vrátila do normálu. Bylo to uklidňující. A smálo se mi lépe, když řekl, co řekl. Kromě toho divného pocitu, ale… na ten jsem si začínala zvykat. Minimálně mě už nepřekvapoval. Jen vědět, co to je… zamračila jsem se, ale moc jsem to neřešila. Časem na to snad přijdu. Nebylo to nic negativního… myslím, doufám, snad ne. On by ve mně určitě nemohl probouzet zlé emoce. A kdyby ano, tak si je upravím. Rozhodla jsem se potají, nemyslela jsem však, že by k tomu mělo někdy dojít.
Naštěstí jsem nad tím nemusela přemýšlet moc dlouho, když se Lin pustil plnou silou do úvah o racích a hadech. Podle téhle definice jsem i já moc hodná, i když mi to spíše přijde jako naivní. Odfrkla jsem si v duchu, ale nestěžovala jsem si nahlas. On Lin by takových vlků, raků, hadů, čehokoli nevyužíval, na to byl on sám moc hodný. „Určitě se s nimi skamarádíme! Ale nebudeme je strašit? Jsme oproti nim dost velcí a chlupatí,“ podotkla jsem s úsměvem, „Ale určitě to zkusím.“ Slíbila jsem bez dalšího uvažování. Určitě to bude nějakým způsobem možné, a kdyby ne, Lin na něco přijde. O tom jsem neměla nejmenších pochyb. Na rozdíl od mé snahy překročit řeku. To byl dost blbý nápad a pochybovala jsem, že to přežiju.
Nějakým zázrakem se to ale povedlo. „Tak můžeme tenhle prozkoumat taky a mít ho jako záložní základnu,“ usmála jsem se na Lina, který mě informoval, že ostrov sice zná, jen to není ten smečkový. To vlastně tolik nevadí, aspoň jsem se zase donutila vlézt do vody. Otřepala jsem si ze srsti vodu a najednou se mi tlama zaplnila slinami. Cítila jsem jídlo, někde poblíž. Bez váhání jsem se pustila po stopě pachu… A zanedlouho jsem si v tlamě nesla urostlého bobra, který vypadal, že musel být mistrný architekt dle objemu jeho pasu. Mlsně jsem se olízla, ale ještě jsem s jídlem počkala. „Chceš taky?“ nabídla jsem trpělivě Linovi, který se zrovna vytahoval z vody. Vesele jsem zavrtěla ocasem. Hned jsem se cítila lépe.

//Lesík topolů (přes Vodopády)

Chápala jsem čím dál méně věcí a nebyla jsem si jistá, jestli je to tím, že jsem si skrze zablokovaný krk zablokovala i vnímání, nebo jsem se chovala já divně, nebo se on choval divně… byla jsem zmatená. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že se s Linem něco stalo. Ale co? A proč? Přísahal bych, že jsem nic neudělala… ale, hah… Musela jsem něco udělat, vždycky jsem něco udělala. A málokdy jsem věděla co, což byl další z tragickým aspektů mého života. Co jsem to říkala o sebelítosti? Povzdechla jsem si. Musela jsem si něco udělat s mozkem, tohle přece nebylo možné. „Ano, a Nym taky,“ odpověděla jsem mu trochu zmateně. Nebylo mi úplně jasné, proč se tolik rozpovídal o Falionovi. Asi jsou to opravdu dobří kamarádi? Nic jiného mě nenapadalo. I když po jeho otázce... Ne. Jsem jen paranoidní. Určitě jen použil špatný tón. Odkašlala jsem si a nervózně přešlápla. „No… Ehm, to záleží, jak to myslíš?“ zeptala jsem se ho opatrně, „Ale tebe by stejně nenahradil.“ Ujistila jsem ho a, no, stalo se to zase. Ten divný pocit. Měla bych si udělat den jen pro sebe a vyřešit si své problémy.
A najednou jsem byla snad ještě zmatenější. Nedokázala jsem to ani všechno pobrat, takže jsem se prostě rozhodla odpovědět a doufala, že to bude stačit. „Myslím, že to setkání s hadem je dost nebezpečné,“ podotkla jsem, „A hodně věcí, co jsi prováděl, bylo nebezpečných, asi ti to tak jen nepřišlo, protože jsi tak statečný.“ Usmála jsem se na něj. Bylo zvláštní, že to neviděl, i když asi ne tak úplně. „A myslím, že jsou hodní raci i hadi, když je neotravuješ. Nechtěla bych, aby mě rak poštípal, musí to bolet,“ otřásla jsem se. A zrovna o tomhle jsme se bavili u řeky… Parádní načasování. Pak jsem si všimla, že uprostřed té řeky je nějaká země. Ostrov? „Neříkal jsi něco o ostrovní smečce? Myslel jsi tenhle ostrov?“ vzpomněla jsem si najednou a začala se odhodlávat k překročení řeky.

//Bobří ostrov

//Armanské hory

Projel mnou pocit viny, když jsem viděla, jak se Newlinova tvář změnila. Prosím, promiň mi to. Nerada jsem ho dělala smutným a neodpovídala mu na otázky. Věděla jsem, že musí být zvědavý, jenže jak jsem mu měla říct, že jsem viděla sedm svých kopií zemřít a všechno to cítila? No, jasně, ne naplno, ale příjemné to teda nebylo. „Děkuju,“ usmála jsem se na něj vděčně, „Ty se na mě můžeš taky spolehnout, i když asi jenom jako živý štít.“ Trochu jsem se zasmála – co víc jsem však uměla? Takového, co by mi mohlo pomoct ho ochránit? Možná tu magii emocí? Ta by se snad mohla někdy hodit, když v sobě bude zase dusit své pocity… Jenže jsem si nedokázala představit, že bych ji na něj opravdu použila.
Měla jsem pravdu, v horách opravdu žila smečka. Vlče? To teda má odvahu. Na druhou stranu asi potřebuje mít celkem tuhý kořínek, aby vyrůstalo v horách. Nechtěla jsem říct, že nehostinných, ale jaké jiné hory jsem kdy viděla? Podle Linových slov ale ten Falion, jejich alfa, působil zodpovědně, tak asi věděl, co dělá, a vyhlédl si hory, kde se dá přežít i přes zimu. „Oba zní jako moc fajn vlci,“ zavrtěla jsem ocasem, „Jsem překvapená, že je Nym tak odvážná. Já bych jako vlče od cizího vlka hned utekla.“ Přiznala jsem se smíchem. Možná kdybychom vyrůstali ve smečce, bylo by to jiné. Možná, kdo ví. „Můžeme se k nim někdy podívat, jestli chceš, ráda bych tvé kamarády poznala,“ řekla jsem upřímně. Taky jsem potřebovala, chtěla, rozšířit svou zásobu přátel a tohle by mohl být dobrý krok. Jen snad někdy, kdy budu méně traumatizovaná. Aspoň mě les a jeho atmosféra trochu uklidnil, za to jsem byla ráda. Nezdálo se však, že by to tady bylo bohaté na jídlo. Fňuk. „Hmm... Tak teď... tudy?“ navrhla jsem trochu ztraceně. Nelíbilo se mi jít podél vody, ale měla jsem s sebou Lina a aspoň budeme méně ztracení, řeka nás někam dovede.

//Řeka Mahtae (přes Vodopády)

//Safírové jezero (přes Sněžné)

Občas mi ani Newlinův optimismus zřejmě nedokázal pomoct. Nyní toho bylo dobrým příkladem. I když mi to rozhodně ani nijak neškodilo. Aspoň, že je v pořádku. Pomyslela jsem si konečně něco pozitivního. Pořád byl vlčetem a já prostě odpadla, mohlo se mu cokoli stát. Byla jsem ráda, že všechno dobře dopadlo a nic se nestalo. „No, vlastně… vlastně můj sen nebyl tak hezký,“ odpověděla jsem mu se sklopenými oušky. Nechtěla jsem o tom přemýšlet, ani o tom mluvit. Navíc mě pořád bolel ten krk! Držela jsem se ale, abych nekňučela. Nechtěla jsem, aby o mě měl starost. A taky jsem měla hlad, jenže tady v horách by se nám lovilo zle. „Jsem ráda, že sis taky odpočinul,“ usmála jsem se na něj, „Zdálo se něco tobě?“ Trochu se mi vracela i zvědavost. To bylo dobré znamení.
Nevěděla jsem, že v horách, navíc takhle severně, někdo žije. Co víc, předpokládala jsem, že to byla celá smečka? Jaký šílenec by si tady udělal smečku? Vždyť musí přes zimu trpět! Byla jsem upřímně vděčná za náš hvozd, který měl krásnou lokaci na jihu, v bezpečí a pohodě. „Jací jsou?“ zeptala jsem se na jeho přátele. Ani jedno jméno mi povědomé nebylo, ale jestli na ně někdy narazím, aspoň budu vědět, že se jich nemusím bát – aspoň ne tolik. A pak pochopitelně přišel čas na mou otázku. Upletla jsem si jí na sebe bič. Jenže to se stává tak často, že mě to vlastně vůbec nepřekvapilo. „A kde jsi zatím všude našel mistra Nafoukánka?“ zeptala jsem se ho a vymýšlela si nějakou odpověď. U jednoho jezera jsem Newlina ztratila, u druhého taky a navíc jsem tam sebou zimou sekla, a třetí bylo obří a nejvíc nebezpečné. To si prostě nevyberu. Ach jo. „Já měla nejraději asi to první, bylo u něj nejtepleji,“ rozhodla jsem se nakonec. Taky tak bylo dost pachů, takže kdyby se někomu mělo něco stát, nemusela bych to být nutně já. Chtěla jsem se praštit za takovou úvahu. Možná jsem jen byla ze všeho příliš nervózní, mluvil ze mě hlad. „Co kdybychom to stočili do lesa? Tam by se nám mohlo i dobře lovit!“ navrhla jsem a předstírala, že se vůbec nesnažím mluvit přes své kručící břicho. Rovnou jsem tam stočila náš kurz.

//Lesík topolů

Probrala jsem se s trhnutím. Hýbla jsem si přitom krkem, což z mého hrdla vypudilo zoufalé zakňučení. Měla jsem pocit, že se mi rozeskočí hlava. Položila jsem si ji v narovnané poloze na tlapky. Snažila jsem se zklidnit svůj dech, ale nešlo mi to, navíc jsem mohla jen tiše kňučet bolestí. „Line?“ kníkla jsem tiše. Nebyla jsem si jistá, proč ho volám. Asi jsem… potřebovala jsem… co? Podporu? Vědět, že to byl jen sen? Nevím. Věděla jsem pouze to, že jsem nechtěla být sama. Bylo to tragické, já jsem byla tragická. Ale to nebylo nic nového. Jen jsem byla momentálně v bolestech a dostala záchvat sebelítosti – na druhou stranu, kdy jsem se nelitovala? Měla bych zkusit počítat, kolik dní za sebou vydržím držet klapačku o vlastním utrpení. Nebylo by to moc dlouho.
Postupně jsem se uklidnila, nebo spíše bolest přešla natolik, abych mohla otočit hlavou. To pořád dost bolelo, ale bylo to nutné zlo. Newlin tam byl. Hned vedle mě, jen v uctivé vzdálenosti. Byla jsem mu vděčná. „Ahoj,“ broukla jsem tiše s trochou hanby. Styděla jsem se za svou malou scénu, nechtěla jsem ho tím otravovat. „Asi, asi můžeme vyrazit. Promiň, že jsem tak vytuhla,“ sklopila jsem ouška. Postavila jsem se na nohy a zkusila zahýbat krkem. Nic moc. Dost to bolelo, no třeba se mi podaří udržet hlavu v jedné pozici po celou cestu. Hlavně se odsud dostat. Byla tu voda, zima, a ještě se mi tu zdály noční můry. Prostě špatné místo. „Půjdeme?“ usmála jsem se trochu rozklepaně, „Nelíbí se mi tady.“ Přiznala jsem se mu a rovnou zvolila kurz další cesty. Nevěděla jsem, kam jdu. Vůbec. Byla jsem ztracená a příliš ovládaná bolestí, abych přemýšlela. „A nemusíš se bát, hnědoušky lovit nebudeme. Stejně by na nás dva byli asi moc velcí,“ ujistila jsem ho s dalším úsměvem, tentokrát upřímnějším. „Viděli jsme včera spoustu jezer, viď? Které se ti líbilo nejvíc?“ zasmála jsem se trochu. Chtěla jsem hlavně rozptýlení od bolesti. I chůze se mi trochu motala, ale toho si snad nevšimne.

//Armanské hory (přes Sněžné)

//Jezero Nähi

Cesta ubíhala rychle, přesto se nad námi obloha stihla změnit a projasnit, než jsme došli k další zajímavé zastávce. Zase voda. Zaúpěla jsem a nervózně se rozhlédla kolem. Malý Lin se mi opět ztratil. Překvapivě to však byl nejmenší z mých problémů. Jak jsem totiž stála a strachovala se o blízkost vody a neblízko Newlina, do mých svalů se zakousla zima. Začala jsem tuhnout a víčka mi padala, těžkla. Nemohla jsem je udržet otevřené. Nechtěla jsem spát, cokoli jen ne to. Neměla bych přece v takové zimě usínat, ne? Pomoc… pomoc… Volala jsem v duchu, ale má magie nebyla na takové úrovni. Brzy jsem odpadla.

Byla jsem v lese. Nebyl nepodobný našemu hvozdu, stromy byly vysoké a stály tak blízko sebe, že měsíční světlo nemělo téměř šanci proniknout skrze větve. Přitom měsíc byl, z nějakého důvodu, přes celou oblohu. Nedivila jsem se tomu, dávalo to smysl. Všechno tak nějak dávalo smysl. Věděla jsem, například, že se mi mlha začne omotávat kolem těla. Obtočila se mi kolem tlapek, jako by to bylo mé zbarvení. Šedé odznaky na mé černobílé srsti. Také jsem věděla, že mi neublíží, ačkoli jsem se stále třásla strachem. Ale nyní to bylo jiné. Čím víc jsem se bála, tím více se mlha utahovala. Nebolelo to, byl to jen něžný tlak oproti mému tělu. Přesto čím víc to takhle bylo, tím víc jsem se bála. Nejvíc toho, že bolest ještě přijde opožděně. Můj dech byl přerývavý, spíše zpanikařelé nádechy a výdechy, jako bych byla kořist ve spárech predátora. A mlžné lano se utahovalo a utahovalo…
Neudusilo mě. Rozpadla jsem se. Byla jsem rozkouskována na malé části, jako bych byla polyp, který se odškrtil a rozmnožil. Přesně to se stalo! Z těch mých kousků, co ležely rozprostřené po zemi, se totiž staly mé klony! V lese najednou stálo hned sedm dalších Amnesií! A já… byla mezi nimi? Byla v každé z nich? Dívala jsem se jako přes kaleidoskop. Viděla jsem najednou několik životů, jak se všechny vlčice rozeběhly různými směry. Neměla jsem nad nimi žádnou kontrolu, absolutně žádnou! Dvě se dokonce dostaly z lesa. Měsíc je oslepoval, jenže já viděla! A nemohla jsem je zastavit! Slepě běžely po útesu až k jeho kraji! Spadly z něj do hlubin ledové mořské vody. Cítila jsem jejich bolest, velmi tlumeně. Jejich touhu žít a nadechnout se. Nemohla jsem pro ně nic udělat! Rozplakala jsem se. Další mé kopie se stále toulaly v lese. Jedna z nich lovila srnu. Nešla na to moc dobře, měla se spojit s ostatními, ale ona ne. Proč? Ach ano, protože já bych se také příliš bála říct si o pomoc.
A najednou jsem jí také nemohla pomoct. Srna ji dovedla přímo ke stádu, které vyběhlo beze strachu proti ní. Jeleni běželi první, jejich paroží blízko u země, připravené vlčici nabodnout, až neměla kam utéct a… Tělem mi najednou projelo několik ostrých hrotů. Podobný pocit už jsem zažila dávno v mládí. Nelíbilo se mi to, chtěla jsem se vzbudit. Ale ještě tady byly další čtyři Amnesie…
Tři z nich se odtrhly a vyrazily pryč od té poslední do hlubin lesa. Špatný nápad. Les byl temný a mlha hustá. Viditelnost byla zlá a ony běžely bez přemýšlení, bez jakékoli opatrnosti… Byla před nimi propast a já je nemohla varovat. Spadly do ní, odrážely se od stěn skály a rozbily se jako keramické panenky o dno. Zbyla jsem jen poslední, a to jsem ani nebyla já! Ta vlčice byla osamělá a vyděšená. Stála přimražená na místě, příliš vyplašená, aby se pohla. Strach ji paralyzoval. A čas běžel. Matně jsem vnímala jeho plynutí. Ubíhaly dny a týdny a ona tam pořád stála bez hnutí. Sesunula se k zemi, vadla jako květina. Celé jsem to musela sledovat, vědomí nepřícházelo…

Málem se mi podlomily nohy, když jsem slyšela, jak se ke mně blíží známý hlas Newlina. Nebyl ztracený, ne úplně. Nedokázala jsem ze sebe vysoukat ani hlásku, ale nebylo to nakonec třeba. Našel mě úplně sám a byl v pořádku. Opravdu mám občas víc štěstí jak rozumu. Raději jsem k němu stejně přistoupila a prohlížela si ho, jestli nemá jen zranění skryté pod srstí. Nevypadalo to tak. „Ne, to já bych se měla omluvit, že jsem tě nechala se zatoulat. Já… já jsem taky měla dávat větší pozor, je to moje chyba,“ opravila jsem ho něžně, „Ale na tom nezáleží, hlavně, že jsme se našli.“ Usmála jsem se na něj s viditelnou úlevou. Nevím, jak bych se sebou mohla žít, kdyby se mi ztratil. A navíc jako vlče!
„Ano, pojďme k hnědouškům. Určitě už na nás čekají,“ zavrtěla jsem ocasem a rozešla se za Linem. Zdálo se, že se tam opravdu těší, a jeho nadšení se přelévalo i na mě. Navzdory zimě. A hladu. „Myslíš, že bychom si pak mohli spolu zalovit?“ navrhla jsem co možná nejnenápadněji, ačkoli můj žaludek už začínal silně protestovat proti takové hladovce. Kdy bylo naposledy, co jsem jedla? Nevěděla jsem, ale podle toho co říkal Morfeus teď budeme mít všichni problém, když zima byla tak krutá. Navíc jsem si nebyla jistá, co takhle daleko na severu žije a jak bych to lovila sama. Jenže byl... vlče. „Teda asi až vyrosteš a vyspíš se z té proměny,“ usmála jsem se na něj ohleduplně. Bylo zvláštní vidět ho tak malého, byl však příliš roztomilý, než aby mi vadily všechny drobnosti a překážky jeho stavu. Navíc byla noc, utekl další den a my toho měli hodně za sebou. Musel už být hrozně utahaný, přesto mě dál vedl za hnědoušky.

//Safírové jezero

//Ageron

Ale co Derian? O ní nic neřekl, i když… neměla by být s ním na stejné pozici? Možná ne, tak to přece nefunguje, vlk si to musí zasloužit. Ale stejně o ní nic neřekl celou dobu, co jsme na výletě. Není to zvláštní? Není, vždyť má život i mimo svůj vztah s ní. A proč mě to vůbec zajímá? Je to můj kamarád! Měla bych se zajímat o jeho štěstí, že jo? Proto mě to zajímá! Ale… ale to bych se ho na to prostě zeptala, místo toho, abych to řešila sama… Já jsem opravdu ta nejhorší kamarádka, co si mohl pořídit. Povzdechla jsem si a konečně se probrala ze svých úvah. Malá zářivá světýlka postupně hasla, až jsem se ocitla u malého jezírka. Sama. Zmateně jsem se rozhlédla. To snad ne! Zpanikařila jsem a začala se rozhlížet. Kde je Lin?! Vždyť byl se mnou! To jsem se tak zabrala do myšlenek o jeho vztahu s jeho partnerkou, že jsem na něj zapomněla a utekla mu? Připadala jsem si jako ten největší odpad v celé gallirejské krajině. To přece nebylo správné a co víc, on byl pořád vlče! Klidně se mu mohlo něco stát! Někdo ho mohl unést, nebo mohl narazit na medvěda! Možnosti byly nekonečné! Nervózně jsem chodila v kruhu, tak vyplašená, že jsem ignorovala i jezírko, které by jindy bylo příčinou mých obav. Nemělo ale smysl se vydat Lina hledat, byla noc a on byl maličký. Taky bych riskovala, že se někde mineme a budeme bloudit hodiny a hodiny, dokud se nerozbřeskne a neuvidíme pořádně. Povzdechla jsem si a posadila se. Nervózně jsem se rozhlížela a přešlapovala. Vzdala jsem to a začala zase kroužit. Co dál, co jen dál… čekat.

//VVJ (přes Záp. Galt.)

Cesta nás dovedla k lesu, který mi byl matně povědomý. Bylo to dost na severu, takže se tady muselo něco stát, když jsem si při vzpomínce na něj vybavila příjemný pocit, a ne jen mrznutí. Možná si časem vzpomenu, zatím jsem se soustředila na konverzaci s Linem. Zasmála jsem se jeho odpovědi. Vlastně jsem tak trochu čekala, že by mohl být trochu zmatený svým postavením. Vypadal ale šťastně a s vlčaty mu to taky určitě šlo, vždyť zrovna jedním byl! „Hm… nevím, jestli bych chtěla,“ odpověděla jsem upřímně, „Upřímně si nemyslím, že bych na jakoukoli vyšší pozici byla ta pravá.“ Vždyť povídejte se na mě, při setkání s cizincem se celá rozklepu a ve smečce se ke všem také chovám submisivně. Na vyšší pozici bych se musela starat o případné vetřelce na území, jednat s ostatními a tak vůbec. Nebylo to pro mě, rozhodně jsme měli ve smečce jiné vlky, kteří by si to zasloužili víc. A spoustu z nich už mělo vyšší postavení – dokonce Noktisiel a Wolfganie byli teď bety! Šťastně jsem se usmála, opravdu jsem jim to přála. Wolfganii jsem sice neznala, ale Nokt vypadal slušně a schopně. Morfeus v něm jistě měl schopného zástupce – a v ní taky. „Slunce? Jak to myslíš?“ zeptala jsem se zvědavě. Mohl myslet oheň? Snad, ale poté, co jsem viděla teleportujícího se Meinera, by mě asi nepřekvapilo, kdyby to taky byla její specifická magie.
A už jsem si vzpomněla, proč mi byl ten les povědomý! Mech se kolem nás rozzářil jako malé hvězdičky! Bylo to nádherné, i Linovi se tady líbilo, což mě potěšilo. Zavrtěla jsem ocasem a užívala si tu krásu. Když už jsme u hvězd… Přikývla jsem a přemístila Nalezenku ze svých zad do mechu vedle Pišťuchy. „Určitě tady budou šťastné, koukej, kolik tady mají kamarádek,“ usmála jsem se na něj, „A díky nám budou mít i o čem vyprávět!“ Byla jsem ráda, že jsme tenhle les zase našli, a také že jsem měla kam křišťálo-hvězdu položit a nemusela se bát, že mi po cestě spadne. „A nebo je vezme zase na další kousek cesty někdo jiný a budou to hvězdy cestovatelky,“ zasmála jsem se spokojeně. Jaká náhoda by to pak byla, kdybychom je ještě někdy potkali. Ale to už byl zase náš čas pokračovat v cestě za hnědoušky. „Dávejte na sebe pozor,“ usmála jsem se na hvězdy a následovala Lina v cestě.

//Jezero Nä'hi