Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Náš lov probíhal dobře, prakticky perfektně. Byla jsem překvapená, že nám to šlo tak dobře, tudíž mě nezarazilo, když se věci začaly komplikovat a, no, kazit. Všechno to začalo tím, že se od nás oddělil Newlin a zakrátko i Kenai. Sevřel se mi z toho žaludek - že by opravdu nemohl zkousnout, že lovíme zrovna tuto kořist? Je to moje chyba. Zavřela jsem hlavou. Tohle přece není čas takhle uvažovat! Držela jsem pochyby na uzdě a soustředila svou mysl na zvíře před sebou. To bylo teď nejdůležitější. Držet ho od toho, aby nám zdrhlo zpátky ke stádu. Museli jsme to zvládnout, už jsme do toho dali tolik sil! To jsem si sice myslela, ale… Mé plíce to už nezvládaly. Svaly také žadonily o pauzu. Nebyla jsem stavěná na dlouhý běh, snažila jsem se však, protože ostatní do toho také dávali vše. Wolfganie především. Dorazila, co její partner začal, a rozsápala zvířeti nohu. Najednou se však proletěla a skončila na zemi. Morfeus se už o zvíře postaral, takže jí nehrozilo zadupání, ale stejně… Pomalu ze mě vyprchával adrenalin. Začínala jsem se opět strachovat, nervovat se vším.
Alfák zatím začal se starostí o jídlo. Sám spořádal kus masa a pár dalších odnesl bokem ke Kenaiovi a Newlinovi. Vypadalo to, že se tam s někým baví, a dle jejich řeči těla a všeho kolem bych řekla, že to byla vlčata. Něco takového i Newlin křičel, ne? Zamračila jsem se. Mohlo se jim něco stát, mají štěstí, že to probíhalo tak hladce. No skoro. Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si, nemohla jsem tady jen tak postávat, obzvláště když jsem nic neudělala. Došla jsem ke skolenému zvířeti a odtrhla, podobně jako Morfeus, dva kusy masa. Ty jsem odnesla k Wolfganii a Maple, která už se o ni mezitím starala. Nechtěla jsem, aby teď musela černobílá vlčice někam chodit, nebo aby zůstala sama, jen pro jistotu. Pousmála jsem se na ně, když jsem jim je tam položila a hned se zase vrátila se svým kusem. Snad si moc netroufám. Doufala jsem, že ne, rozhodla jsem se to risknout. „Jak se cítíš?“ zeptala jsem se nejdříve starostlivě Wolfganie. Určitě měla vyražený dech, sama jsem však věděla, jak nepříjemné tohle může být, a jak to může dopadnout. „Bylas neuvěřitelná, bez tebe by to určitě trvalo mnohem déle,“ usmála jsem se na černobílou a otočila se k Maple, „A ty sis taky vedla skvěle. Muselo to být těžké, když jsi na to potom zůstala sama z vaší skupiny.“ Otočila jsem se na moment zase k Newlinovi a ostatním. Vypadalo to, že tam něco řeší, ale byl tam i Morfeus a oba vlci byli schopní sami o sobě. Bude to v pořádku, vše bude v pořádku. Ujišťovala jsem se, žaludek jsem však stále měla stažený zlým pocitem. Nechtěla jsem ani začínat s jídlem první, tak jsem čekala, až se zbylé vlčice samy pustí do jídla.

Ako to už býva, cesty lásky sú nevyspytatelné. Nikto by nemohol odhadnúť, že by práve tieto stvorenia k sebe našli cestu. Amnesia bola nedóverčivá a plašila sa i tej nejmenšiej drobnosti, bála sa iných vlkov a predavším samcov. Práve tento vlk ji mal desiť až za hrob. Bol to samec, vyššia ako ona a silniejší, čo viac, bol pokrytý izvami a chýbalo mu oko. Veď sa ho tak dlho bála a myslela si, že ju chce zahrýzť! Ako to teda, že sa teď naň smiala ako mesiačik na hnoji? A on... On bol predsa zaujatý vóči samicam a nenávidel je. Jeden by skor mohol povedať, že Meinere patril k tým 4%. Navyša vlčica, o ktorej byla reč, bola kamarátkou Newlina, ktorého nemal rát viac ako vlčice. Jednoducho to nemalo byť!
A predsa, pohledme, tu sú! Rozvalení na lúce v tieni stromu. Ona se naň smeje, on aspoň tolko že vypadá spokojne. Neodtahuje sa ani keď si naň chce položit hlavu. Je to klidný den, plný lenošaní a odpočinku. Ich vztah je stále nový, nejsú ešte zvyknutí na súžití, no pomalu sa zvykat začínajú. Zatial im stačí sdílet ticho a niehu. Vlčica stále dusí svoj strach zo samcov a on sa také smieruje s tím, aký jeho život nabral smer. Nieje to nakoniec také zlé - pomáhá mu s lovom, stará sa o ňho. Čistí mu srsť - i práve teraz! To mu vždy lezlo krkem. Bolo to otravné, čas to zabieralo a pre koho by sa mal upravovať? Teraz mal pre koho a ta vlčica sa o to starala sama, taká viehodná nabídka sa predsa neodmieta! Snad... snad by mohol mať pro jednou vo svojom živote šťastie. Mohol by si dovolit cítit a smát sa. Možná. Jednou, ak to s ním nezvdá ako ostatní.

Bylo rozhodnuto pro lov pouze jednoho zvířete, které Noktisiel brzy vybral. Už od pohledu bylo jasné, že jeden bude bohatě stačit. Nervózně jsem střihla ouškem. Nechtěla bych skončit pod jeho kopyty, už s jeleny to bylo dost nepříjemné, natožpak s takovým obrem! Nebo kdyby se na nás rozběhlo celé stádo… Snažila jsem se všechny tyhle pochyby zahnat pryč. Bylo nás tady dost a nepochybovala jsem o schopnostech ostatních vlků, jen o těch svých. Je naivní předpokládat, že bych byla tak důležitá, aby se kvůli mně pokazil celý lov.
Naše skupinka si rozdělila role – Noktisiel bude ten, kdo zasadí poslední ránu, a ostatní naháněči, jen Wolfganie by v případě potřeby pomáhala. V druhé skupině bude zabíjet nejspíše Morfeus jakožto největší a nejsilnější vlk. Bude to v pořádku. Oba jsou schopní, my také. Snažila jsem se uklidnit. Bez Newlina mi za zdroj klidu sloužil Kenai, který si udržoval klidnou fasádu, přestože byl ještě mladý a nezkušený. On by se měl inspirovat mnou, ne naopak! Zavrčela jsem na sebe v duchu, ale teď opravdu nebyla doba na sebe útočit. Naše skupinka se začínala rozdělovat, Noktisiel už ležel na svém místě. My také byli připravení. Téměř jsem zatajovala dech. Připadala jsem si jako nabitá elektřinou, jak jsem byla napjatá. Vyčistila jsem si hlavu od všeho, kromě pohledu na vyhlídnutou kořist. Oni o nás už také věděli. Atmosféra by se dala krájet. Zvládneme to, musíme. A Wolfganie zavelela.
Vyběhli jsme z úkrytu jako sehraný tým. Určitě z toho budu naměkko, až tohle skončí, teď jsem však na mysli měla pouze nahánění zvoleného zvířete. Bylo to blíže k jeho straně, která čelila zbytku stáda, a tam jsem se tedy rozběhla. Ostatní dobytci byli dost stranou, přesto jsem jim nevěřila. Nejdůležitější bylo udržet lov co nejbezpečnější a tohohle macka odděleného. Zvířata se dala do pohybu, dařilo se nám držet větší skupinu stranou od našeho jediného vyvoleného kusu. Naší spoluprací se dal směrem, kterým jsme po něm chtěli. Dávala jsem pozor na jeho vykopávání, ale občas po něm prostě bylo třeba chňapnout, aby srovnal kurz. Nedokázala jsem už ani rozpoznat, jestli ten zvuk v mých uších byl dusot bizona nebo tlukot mého srdce. Jen jsem chtěla, ať to brzy skončí, a skončí to dobře.

//S dovolením předbíhám Newlina, nevím, jak bych měla večer šanci psát ^^

Hlasuju ^^

Klidně, kdyby byl někdy od 26. do konce srpna

Hlasuju, ale je mi jedno kdy, kromě 11.

Vypadalo to, že se můj nápad ostatním zamlouval. Nesměle jsem se usmála, byla jsem ráda, že jim moje malá vsuvka nevadila. Byl tady jen jeden problém, který nastal, když se Lin uklidnil. Hele, to je moc velké břímě! To nezvládnu! Snažila jsem se nedat najevo, jak moc mě jeho slova vyplašila. To by dost snížilo morálku. „Také jsem ráda, že jsi v pořádku. Vidíš? Všechno dobře dopadne,“ usmála jsem se na něj. Stejně by mě zajímalo, co to do něj vjelo. Zavrtěla jsem hlavou, bylo před námi něco důležitějšího. Tušila jsem, že by to mohl být problém, ale nečekala jsem, že se mi z pohledu na Lina tak stáhne srdce. Opravu jsem teď litovala, že jsem to kdy navrhovala. Připadala jsem si jako zrádce. Mělo mě to napadnout… Vždycky mu jen ublížím… Povzdechla jsem si, ale na všechno bylo příliš pozdě. Navíc, byť jsem si to nerada přiznávala, jsem se na lov těšila. Bude to výzva a něco, co bych sama nedokázala. Mé nadšení mi upřímně lámalo srdce o to víc. Jako bych se radovala z Linova smutku. Opatrně jsem k němu přistoupila a něžně do něj šťouchla čumákem. „Bude to v pořádku, ano? Je jich tady hodně, slibuju, a můžeme se jim pak přijít omluvit, kdybys chtěl,“ promlouvala jsem k němu tiše ve snaze ho rychle utěšit předtím, než vyrazíme.
Wolfganie nás zorganizovala do skupinek a vydali jsme se po stopě, kterou našla Maple. Zatím to šlo dobře. Dokonce i přestalo pršet, což mi přišlo jako moc velká náhoda. Možná magie? Ale kdo by ji ovládal? Zavrtěla jsem hlavou, teď to nebylo důležité. Adrenalin mi proudil v žilách, o to víc, když se před námi opravdu objevilo stádo. Skupina s Morfeem se od nás oddělila, zůstala jsem tedy s třemi dalšími vlky. Nervózně jsem polkla a držela se spíše při zemi. Museli jsme se taky nějak uspořádat. „Asi,“ opět jsem polkla – bylo vůbec normální, aby pro mě byla děsivější jednoduchá konverzace než možnost, že mě zadupe do země hora svalů? – „Asi by bylo nejlepší, kdybych pomáhala s naháněním. Nejsem moc silná, tak nevím, jak dobře bych zvládla něco jiného,“ informovala jsem vlčici, která vypadala, že lov tak nějak vede a ví o něm víc než já. Jen jsem doufala, že budu moct být nějak užitečná. Nevěřila jsem si dost na to, abych měla zvířeti zasadit poslední ránu nebo se na něj snažit pověsit.

//Ježčí mýtina (přes Eso)

Naše skupina se rozrostla o Wolfganii s Noktisielem. To už nás bylo šest, což bylo příliš mnoho, opravdu příliš. Snažila jsem se příliš netřást, no moc mi to nevycházelo. Ne, že by to vadilo, dalo se to klidně odbýt jako nadšení a nervozita z tolika vlků kolem. Lov, soustřeď se teď hlavně na ten a půjde to. Přesvědčovala jsem se, rozhodně mi ta myšlenka pomáhala se úplně nesesunout. Aspoň si mě nikdo moc nevšímal kromě pozdravení. Teda až na Morfea. Proč zrovna já? Přece tady nejsem jediná… Eh. Pravda, jediný další vlk, o kterém jsem nevěděla, jestli nemá partnera, byl Kenai, ale ten na to, předpokládám, měl čas. No a Morfeus, jeho okolnosti byly ovšem jiné. „Nevím, jestli to je dobrý nápad. Možná mi to jen není souzeno,“ zasmála jsem se trochu trapně. Nechtělo se mi to moc řešit, hlavně ne, když kolem bylo tolik vlků. Navíc mi samota vyhovovala, relativně, a měla jsem kamarády, kamaráda, na které jsem se mohla spolehnout a bavit se s nimi, no ne?
Naštěstí svou pozornost zase stočil k ostatním, takže jsem se zase mohla ztratit a splynout s prostředím. Tak mi to vyhovovalo, skrytá někde vzadu jejich vědomí, prakticky neviditelná. Trochu jsem si oddechla. Pravdou ale zůstávalo, že bychom měli začít lov nějak plánovat. Morfeus to začal řešit s našimi betami. Moment, jestliže tamto byla ta louka, kde jsem našla to vlče, a pak ta stejná řeka… Tohle muselo být to místo, jak jsem našla to stádu hnědoušků! Teda bizonů, snad to byli bizoni. Tiše jsem si odkašlala. „Ehm,“ začala jsem nejistě, protože jsem nevěděla, jestli spíše oslovit Wolfganii s Noktem nebo Morfea, „Včera v noci jsem tudy procházela a kousek po proudu řeky jsem narazila na stádo bizonů nebo něčeho podobného.“ Informovala jsem nakonec celou skupinku nejvýše postavených. Nedovolila jsem si moc? Měla jsem raději mlčet a zůstat neviditelná. Na to byl pořád čas, mohla bych se doopravdy zneviditelnit a zmizet, ovšem osud tomu chtěl jinak.
Úplně bez jakéhokoli varování se tady objevil Lin a začal vykřikovat, že všichni umřeme. Hej! To je moje práce! Zaprotestovala jsem v duchu – on měl být ten klidný, ne já! Znervózňovalo mě to ještě víc, když takovýhle byl on. Opatrně jsem k němu přistoupila a snažila se působit klidným a vyrovnaným dojmem, i když mi srdce v hrudi bylo jako o závod a najednou jsem měla úplně sucho v tlamě. „Line! Line, co se děje?“ promluvila jsem na něj opatrně. Nechala jsem mezi námi schválně prostor, aby si nepřipadal nijak uvězněný. Vypadal hrozně vystrašeně. „Nic se neděje, ano? Jsme tady všichni, podívej – je tu Noktisiel a Wolfganie, taky Maple a Kenai, vidíš? Všechno zvládneme a nic se nám nestane, jo? Nejsi v tom sám a určitě nikdo z nás neumře,“ věnovala jsem mu malý povzbudivý úsměv. Blesklo mi hlavou, jestli na něj nemám použít magii, ale jednak jsem se nechtěla před lovem vysilovat, jednak jsem se mu nechtěla hrabat v emocích bez jeho svolení.

//Sarumen (přes Tenebrae)

Morfeus se rozhodl, že nejlepší bude následovat stopu Wolfganie, tak jsme po ní tedy všichni šli. Necítila jsem se zrovna příjemně v tak velké skupině, ale s myšlenkou velkého lovu se to dalo zvládnout. Jen kdybych aspoň věděla, o čem mluvit. Povzdechla jsem si v duchu. Rozhodně by mi to šlo lépe, kdybychom chodili po dvojičkách nebo tak. To byla pochopitelně absurdní představa, naprosto neproveditelná. Kdyby tady aspoň byl Lin… Doufala jsem, že to stihne. Mrzelo by ho, kdyby ne. Navíc Život přece říkal, že je poblíž, ne? Moment! Na moment jsem v chůzi zaváhala. Tady jsem přece našla to vlče! Možná, že na něj Lin narazil taky, a tak se zdržel? Bylo přece jeho úkolem se starat o vlčata, to by dávalo smysl!
Naštěstí se Morfeus ujal role lamače ledů. Jen kdyby na to šel možná trošičku lépe. Trochu stydlivě jsem se zasmála. Proč mi tohle dělá? „Žádné štěstí, ale aspoň jsme s Linem objevili opravdu krásná místa,“ podělila jsem se s lehkým úsměvem. Ta jezera na severu byla překrásná, nebýt té zimy a toho, že byly z vody. Na pohled ale byla kouzelná. Z dostatečné vzdálenosti. Mé trápení z přemýšlení nad vším mě vytrhli Noktisiel a Wolfganie. Maličko, byli k sobě přitulení, raději jsem sklopila pohled jinam. „Ahoj,“ špitla jsem jejich směrem. Cítila jsem, že bych jim neměla takovou chvíli narušovat. Bylo to hezké a opravdu jsem jim to přála, jen jsem se na to nemohla dívat bez pocitu studu. Morf je teda pozval k lovu a mířil dále. Následovala jsem ho a snažila se nemyslet na to, co se mi při stejné cestě stalo včera.

//Zubří vysočina (přes Říční eso)

Netrvalo to ani moc dlouho a najednou jsem u Morfa nestála sama. To už se můj statečný postoj nedal udržet a stáhla jsem i ocas. Nervózně jsem přešlápla, najednou tady na mě byli dva cizinci a alfa, jak jsem asi měla vypadat statečně a sebevědomě? Když to zvládnou všichni ostatní, měla bych i já. Povzdechla jsem si, tyhle myšlenky mi zrovna dvakrát nepomáhaly. Časem, všechno časem bude. Prohlédla jsem si dva nově příchozí. „Ahoj,“ špitla jsem jim na pozdrav. Vlčici jsem už potkala, musela jsem, když mě poznala, jmenovala se… no, eh, něco na M? M.. Ma? Man? Ne.. Map? Map! Map…le… Maple! Rozvzpomněla jsem se, ačkoli jsem si nedokázala vzpomenout, kdy a jak jsme se potkaly. Možná z ní taky bylo vlče? Nebyla jsem si jistá, ale byla jsem si dost jistá, že je partnerkou Darkie. Aspoň něco jsem tedy věděla. U toho druhého vlka… no, vypadala mladě, hodně mladě, takže jsem ho tipovala na vlče Wolfganie a Noktisiela. Představil se jako Kenai. „Amnesia,“ představila jsem se na oplátku také. Byla jsem ráda, že nebyl moc afektovaný, spíše vypadal jako klidný typ, to jsem dokázala vždy ocenit.
Shodou okolností oba navrhli lov. Zbystřila jsem. Smečkový lov by mohl být fajn! Nakonec už to byly roky, co jsem lovila ve skupině, což byla škoda, protože takový lov byl úplně o něčem jiném, než když jsem lovila jen sama a pro sebe. Morfeus návrh zvážil a odsouhlasil. Neubránila jsem se lehkému zavrtění ocasem. Entuziasticky jsem kývla na jeho otázku. Hned jsem se cítila trochu lépe, přestože jsem věděla, že mě čeká bytí ve větší skupině plné vlků, které buď neznám, nebo neznám dobře. Aspoň budu mít šanci to napravit. Snažila jsem se povzbudit se. Mohla bych klidně začít hned. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a zase vydechla. „Kam bychom se měli vydat na lov?“ zeptala jsem se do éteru, snad dost nahlas, aby mě všichni slyšeli.

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

//Narrské kopce

Měla jsem štěstí, začala jsem se více zajímat o to, co Život říkal ohledně smečky, než ohledně mě, takže jsem se do lesa vrátit relativně klidná. Spíše zvědavá, i když to nevylučovalo nervozitu, a že jsem teda nervózní byla. Jistě to nebylo nic zlého – třeba měl jen na mysli, že se vrátil Newlin! Zavrtěla jsem při té myšlence ocasem a začala čenichat kolem, jak jsem se procházela, vděčná za naše hustě rostoucí stromy, které mě aspoň částečně chránily před deštěm. Ne dost, protože jsem stejně brzy byla promočená, ale lepší než nic. Nemohla jsem svého kamaráda někde cítit a i když byl les rozlehlý, nepředpokládala jsem, že by Lin vydržel v klidu sedět na jednom místě a nepobíhat všude kolem. Povzdechla jsem si a trochu ztraceně se rozhlédla. Žádný další plán jsem neměla, co dělat, než ho najít. Možná teda půjdu najít nějakého dalšího člena? Připadala jsem si, jako bych svého kamaráda měnila, jenže lepší nápad jsem nedostala.
Nemusela jsem ani hledat moc dlouho, protože mě čumák a náhoda zavedli k Morfeovi, který se nacházel poměrně blízko hranic lesa. Cítila jsem i nějaký cizí pach, tak jsem předpokládala, že vyprovázel nějakého podobného nalezence, jako jsme byli my v Asgaaru. „Zdravím,“ pozdravila jsem ho s náznakem úsměvu. Snažila jsem se vypadat co nejležérněji, ale stejně se mi aspoň uši hned sklopily. Nakonec to byl náš alfa a jistým způsobem měl můj osud ve svých tlapkách, což je objektivně děsivé. Přemýšlela jsem, jestli mu říct, co mi řekl Život, ale nakonec jsem se rozhodla proti tomu. „Vypadá to, že dneska se už péct nebudeme,“ zvolila jsem nakonec spolehlivé téma počasí. To nikdy neurazí.

//Kopce

Stoupání jsem zvládala tak nějak lépe než minule. V kloubech mi nepraskalo, nezadýchávala jsem se tak lehce… bylo to zvláštní, opravdu zvláštní. To musí být tou vodou, co mě nechal vypít. Nebude z toho mít problémy se sestrou? Možná bych se měla zeptat. Zastříhala jsem ušima a nervózně švihla ocasem. Nechtěla bych, aby kvůli mně měl kdokoli problémy, obzvláště sám Život! Na druhou stranu, vůbec by to nebylo něco zvláštního – ničila jsem život, komu se jen dalo. Povzdechla jsem si a svěsila hlavu. Nejvíc ze všeho Newlinovi, odtáhla jsem ho od smečky, i když má jistě spoustu povinností, a proč vlastně? Byla jsem mizerná, nudná společnost. A ještě jsem ho dvakrát ztratila, nemluvě o tom, že pak jsem ho ztratila i potřetí na cestě zpátky. Nedokázala jsem ani najít ten ostrov, na kterém chtěl mít alternativní Sarumen, utekla jsem mu a našla hnědoušky sama… prostě to byla katastrofa a byla to jen má vina.
Nechala jsem se sžírat všemi těmi negativy a selháními, že jsem si ani nevšimla statného vlka přede mnou a vrazila do něj. Hned jsem se stáhla, div že ne do klubka na zemi, a sklopila uši, prostě se připravila ukázat svou nejsubmisivnější stránku. Pohled jsem zabodávala do země, takže jsem neviděla tvář vlk, který se mírně zasmál. Moment. Zvedla jsem pohled – no kdo by to mohl být jiný, než Život. Omylem jsem vrazila do Života… to je přesný opak toho, co pořád očekávám. Tázavě na mě povytáhl obočí. „Zdravím,“ zamumlala jsem, „A omlouvám se, jen jsem byla zamyšlená.“ Tohle se fakt mohlo stát jen mně, byla jsem si tím naprosto jistá. Nikdo jiný by takovou zásadní chybu neudělal – měla jsem štěstí, že byl aspoň trochu tolerantnější než jeho sestra, která by mě po tomhle už dávno seškvařila na popel. Slyšela jsem, jak se usmál. „Amnesie, dítě, nic se nestalo. Vydržím toho více, než si myslíš,“ řekl trochu krypticky, ale hej to je… no, život. Odfrkla jsem si v duchu. „A také vím, že jsi byla zamyšlená, proto jsem přišel. Tvé vnitřní mumlání se nedalo přeslechnout,“ významně se na mě podíval a já nasucho polkla. Jak špatné to se mnou muselo být, že jsem si o nejosobnějších věcech mohla pokecat jen se Životem a ne třeba kamarádem? Protože bych stejně mluvila jen o něm.
Zavrtěla jsem hlavou a podívala se omluvně na Života. Ne, budeme se bavit o něčem jiném, jen se ho musím zeptat na jednu jedinou věc a už o něm ani neceknu. „Vlastně, no, přišla jsem, abych se trochu uklidnila, než se vrátím ke smečce a opravdu jsem po tobě neplánovala nic chtít ale… Je Newlin v pořádku?“ můj pohled byl téměř prosebný, „Vraceli jsme se spolu, ale stala se nehoda a já se od něj oddělila a teď se o něj bojím.“ Opravdu jsem se snažila znít co nejméně zoufale, jenže když jsem to musela říct nahlas, stávalo se to tak nějak reálnější a já… prostě jsem se bála ještě víc. Život mi ale jen věnoval něžný úsměv. „Ano, je v pořádku. Pokud vím, tak už sám není od Sarumenského hvozdu moc daleko,“ ujistil mě a to bylo vážně všechno, co jsem chtěla. Oddechla jsem si a přitom cítila, jak mi padá kámen ze srdce. Aspoň že tak. Dokázala jsem se už také usmát, tedy jsem toho využila spolu s upřímným: „Děkuju.“ Život na mě kývnul a pokynul mi, ať ho následuju. Byla jsem mnohem uvolněnější, tak mi ani nevadilo ještě chvíli zůstat a dělat mu společnost.
Vzhledem k tomu, že sám nepřišel s tématem pro konverzaci a já byla zvědavá, neodpustila jsem si otázku, co mě trápila při mém příchodu. „Živote? Když omlazuješ vlky, tak jim v podstatě prodlužuješ… život… že?“ zeptala jsem se nejistě. Nechtěla jsem ho jakkoli urazit, nebylo mi však jasné přesně to rozhraní mezi ním a existencí. Všiml si toho a zasmál se. „Ano, tak to je. A prosím, nemáš se čeho bát,“ znovu mi věnoval vřelý pohled, díky němuž ze mě vyprchalo i poslední napětí. „No a nebude to dělat větší problémy mezi tebou a Smrtí? Jestli teda nevadí, že se ptám,“ dodala jsem rychle a stočila pohled do strany. Možná to byla moc osobní otázka? Na druhou stranu netýká se vztah mezi nimi tak nějak nás všech, co tady žijeme? Život ale jen zavrtěl hlavou. „Má sestra není tak špatná, jak se zdá, nechce vaše životy zkracovat. Aspoň ne jen tak pro nic za nic. Právě naopak,“ usmál se na mě, ale když si všiml zmatku v mých očích, byl natolik laskav, aby se dal do vysvětlování, „Má ráda duše, co už si něco prožily. Naplno prožitý život, jestli dovolíš. Teprve ten ji, no, baví vzít – ale nemá z toho takové potěšení, jaké si představuješ, věř mi, prosím.“ Zasmál se trochu, i když mě teda do smíchu nebylo.
Nechápala jsem to – teda jeho slova ano – nechápala jsem ty dva… Jeho pohled mě téměř vybízel k položení další otázky, co se mi v mysli formovala. „Omlouvám se, jen nedokážu pochopit, jak můžete být tak jiní,“ přejel mi mráz po zádech, když jsem si vzpomněla na svou poslední návštěvu u Smrti. Znovu měl na tváři ten mírný, trpělivý úsměv – a to je přesně ono! Říct něco takového jeho sestře, minimálně by se mnou hodila o zeď. „Byli sis ty podobná se sourozenci?“ zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou a otevírala tlamičku, že něco řeknu, ale byl rychlejší. „Ne, že ano? Třeba Ergo byl docela bručoun, takový vlk, jakého by ses bála, kdyby to nebyl tvůj bratr, že?“ Jeho slova mě měla zabolet, ale něco na tom tónu, jaký použil, tomu zabraňovalo. „To jo, ale taky jsme si toho dost prožili a jen na to reagoval jinak, než třeba já,“ zamumlala jsem. Život mě však stejně slyšel. „Přesně tak. To platí o všech, dokonce i o hodně mocných vlcích,“ usmál se na mě a zastavil se. Vypadalo to, jako by naslouchal větru.
„Nechci tě vyhazovat, tvá společnost je příjemná, ale mám pocit, že by sis měla pospíšit domů. Něco se tam chystá,“ otočil se ke mně čelem a v očích se mu leskla radost. Což bylo dobře, protože jinak bych určitě začala stresovat. „Dobře – a děkuju, děkuju za všechno,“ mírně jsem se mu poklonila, i když se nad tím zamračil. Otáčela jsem se k odchodu, když na mě ještě zavolal. „Amnesie? Měla by ses na sebe někdy podívat. Doufal jsem, že si budeme moct promluvit o tom, jak se ti líbí můj dar, ale ty sis ho ještě nevšimal,“ mrkl na mě a s dalším zavátím větru zahlceného pískem byl pryč. Výborně, tak přece jsem se mohla s něčím začít stresovat. Ach, ten život…

//Sarumen (přes kopce)

//Tulipánová louka (přes Eso)

Přestože má cesta k domovu vedla přes řeku, o které jsem si byla dost jistá, že je to ta samá, jak jsem do ní spadl na vrchu, tak nejen, že jsem to přežila, ale zároveň mi to ani tolik nevadilo. Ono když dopředu vím, že se mám brodit vodou, dá se to zvládnout lépe, než když do ní jen tak zahučím, protože nedávám pozor. Opět jsem ze sebe oklepala vodu a porozhlédla se. Z téhle strany jsem kopce snad ještě neviděla, ne že bych o něco přicházela, vypadaly v podstatě stejně jako z té strany, která byla čelem k lesu. Opravdu porovnám strany kopců podle krásy? Povzdechla jsem si a sklopila uši, snad jsem byla jen unavená nebo něco. A taky jsem měla starost o Newlina.
Jak jsem se tak strachovala, padly mi oči na vrchol kopců. Ne, s tím ho přece nemůžu otravovat. Odfrkla jsem si a nervózně přešlápla. Třeba by byl rád, že ho někdo přišel navštívit a nic po něm nechce, žádnou moc, magii ani tak. Bylo to lákavé. Život by jistě věděl, jak je na tom Newlin, a taky by mě to tam uklidnilo. Nevěděla jsem, jak to dělá, že se tam všichni tak uklidní, ale byla to ta nejlepší schopnost. Povzdechla jsem si. Opravdu jsem chtěla spěchat domů, vážně, jenže čím více jsem vzpomínala na Lina, tím více jsem se bála, a jestli nedorazil do lesa přede mnou, byla bych nervózní. Vzdala jsem to a poddala se své úzkosti. Jen jsem potřebovala malé ujištění, že je v pořádku. Na tom přece není nic zlého.

//Vrchol

//Zubří vysočina

S hlavou v oblacích jsem se procházela dále. Snad by bylo lepší jiné přirovnání – oblaka by napovídala, že se jednalo o příjemné myšlenky, ačkoli v mé hlavě spíše strašilo. Nevěděla jsem, co bych měla dělat, až Lina znova uvidím. Měla bych mu o svém nálezu říct? Nebo ne? Třeba by byl rád, že jsem je nakonec viděla, i když nebyl se mnou. Ale proč by mě pak vedl na sever? Že by jich tady bylo více? Není nemožné, aby se v naší rozlehlé krajině uživilo více stád. Nebo možná jsou tihle trochu jiní od těch na severu – no, na tom nesejde! Důležité je, že jsou docela blízko našemu domovu, a z toho by mohl mít Lin radost! Hotovo, vyřešeno. Prostě mu to řeknu. Zavrtěla jsem nadšeně ocasem. Zase jsem se nemohla domů dočkat o něco víc.
Utíkala jsem loukou dále na jih. Zdálo se mi, že i přes tmu vidím v dálce obrysy kopců. Jestli jsem se nemýlila, jednalo se o kopce, na kterých žil Život. Od těch to do lesa už nebylo vůbec daleko! Hned jsem měla svižnější a veselejší krok. Jen chvilku a budu doma, v bezpečí lesa, obklopená vlky, o kterých bych si měla být jistější, že jim můžu věřit. Ne, že by to tak reálně fungovalo, ale třeba? Třeba se stane zázrak. Minimálně tam bude Lin a Morf. Noktisiel a jeho partnerka, která taky vypadala mile. A poznám ostatní, to je přece dobře. Měla jsem se na co těšit. S mírným nervózním úsměvem jsem stočila svou trasu k domovu.

//Narrské kopce (přes Říční eso)

//Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Napila jsem se a otřásla se. Byla jsem úplně promočená a bylo mi mizerně. Nechala jsem vlče dost možná napospas smrti a místo toho, abych to třeba jako řešila nebo něco, tak jsem se tím užírala dost na to, že jsem minula smečkový les, kam jsem chtěla a svalila se do řeky… Já jsem prostě katastrofa a selhání a ne vlčice. Trochu jsem natahovala – já! a co mělo teprve dělat to vlče! – a rozhlížela se kolem. Vůbec jsem to kolem nepoznávala, což nakonec nebylo tak překvapivé, mé cesty ještě nikdy nesměřovaly východním směrem. Zaúpěla jsem a dost pateticky zakňučela. Snad jsem předtím měla jen halucinaci a to vlče jsem ve skutečnosti byla nějakou metaforou já. Seber se, ksakru! Znovu jsem se otřásla a rozhodla směřovat podél řeky na jih. Na severu nebylo co hledat.
Ovšem jsem tak šla, stala se zajímavá věc. Mohla jsem jít jen pár minut, když se na obzoru začaly rýsovat mohutné temné siluety. Přikrčila jsem se k zemi a začala se plížit. Skoro jsem si připadala, jako bych chtěla ty tvory začít lovit, ačkoli jsem to neměla ani při nejmenším v plánu. Byli obrovští! Určitě by spíše ulovili oni mě, než já je. Měla jsem tušení, že vím, co jsou zač, ale nemohla jsem si být ve tmě jistá. Nicméně když jsem se připlížila ještě blíže, nebylo pochyb. Našla jsem hnědoušky! Radostí jsem málem vyskočila, než jsem si uvědomila, že by se mohli splašit a rozdupat mě. Navíc… nebyl tady Newlin., takže… bylo to vůbec vítězství? Povzdechla jsem si a začala se zase plížit zpátky, abych je mohla obejít. Kéž by tady byl… Pomyslela jsem si s pohledem na nebe.

//Tulipánová louka