Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kolem poledne ideální, cestu mám tak na 3-3,5 hodiny, tak ať nejsem úplně mrtvá ^^

//Sarumen (338)

Oklepala jsem se u vchodu do úkrytu, abych do něj nanesla co nejméně vody a usmála se. Tady na mě řeka určitě nedosáhne a takhle hluboko do území si taky nikdo cizí netroufne. Uvolnila jsem se, cítila jsem, jak mi napětí vyprchává ze svalů a pocítila jsem nával euforie. Byla jsem doma! A v úkrytu, našem hezkém útulném úkrytu. Navíc mi čumák prozradil, že ve skále se schovává i Newlin a vlčata. Tak přece jsou v pořádku. Ulevilo se mi, sice by mohla být domlácená od krup, ale nevěřila jsem, že by to Lin dopustil. Jo a taky tam byl bizon, takže to bylo taky fajn.
Prošla jsem chodbou až k místnosti určené pro nás všechny a s radostí, a zároveň trochu nepříjemným pocitem, který jsem nedokázala identifikovat, zjistila, že se tam nachází i Lin s vlčaty. Trochu jsem si odkašlala, abych na sebe upozornila a nikoho nepolekala. „Ahoj,“ špitla jsem potichu, abych nerušila vlčata, která vypadala, že spí. Ve tmě se také rýsoval obrys zbytků kořisti. Sbíhaly se mi sliny, ale bylo mi blbé začít hned jíst, když jsem teprve přišla. Ale měla jsem fakt hlad. „Promiň, jen… jsem opravdu unavená,“ sklopila jsem trochu ouška na Newlina a schovala se za tělo bizona. Odtrhla jsem si kus masa, se kterým jsem provedla rychlou práci. Byla jsem hladová jako vlk, bez přehánění. Nakonec jsem si olízla tlamu a packy, abych nebyla moc špinavá a nepoděsila vlčata, až se vzbudí. „Jak se cítíš?“ zeptala jsem se svého kamaráda, když jsem se zase vynořila zpoza bizona. Doufala jsem, že mu lov moc neublížil. Bylo vidět, jak moc má hnědoušky rád. Pořád jsem si neodpustila, že jsem jejich lov navrhla. Jsem opravdu hrozná. Nezasloužím si jeho přátelství.

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Štěstěna musela být na mé straně, protože vítr porazil jeden ze stromů a ten spadl krásně přes řeku. Byl sice dost kluzký a tak tak jsem se udržela, abych nespadla, ale podařilo se a já stále bezpečně na pevné půdě lesa. Mlha mě přivítala něžným pohlazením mých bílých tlapek. Byla jsem v pokušení sklopit hlavu a pomazlit se s ní – tak vděčná jsem byla, že jsem byla živá a zdravá v lese, navíc bez toho, abych se musela nechat unášet řekou a doufat v nejlepší. Začenichala jsem ve vzduchu. Cítila jsem spoustu známých pachů, ale taky cizí. Zamračila jsem se, zdálo se však, že už se s nimi někdo vypořádal. Máme tu tolik schopných vlků. Zavrtěla jsem ocasem. Dokonce i hranice byly čerstvě označeny. No… ale stejně…
Našla jsem si místečko ve skrytu keře, aby na mě nikdo nekoukal. Přičupla jsem si a snažila se přesvědčit měchýř, že je to v pořádku, jsme sami, nikdo nešpehuje a může se teda začít chovat a prázdnit. Brzy mi uvěřil. Pocítila jsem úlevu, jak se tlak v mých vnitřnostech snižoval a po zemi se roztékala žlutá tekutina, kterou jsem já v sobě nepotřebovala a smečce aspoň poslouží tím, že ostatní budou vědět, že tenhle les už je obsazený. Měla jsem v sobě víc vody, než jsem čekala, takže jsem trochu popoběhla dále a vyprazdňovala se zase tam. Smočila jsem tentokrát místečko u stromu a byla jsem s prací hotova.
Zamířila jsem hlouběji do lesa a po cestě se rozhodla opravdu vyhledat úkryt, kde bych si mohla odpočinout. Taky tam nejspíše bude zbytek úlovku, což by taky přišlo vhod. Možná i společnost? Těžko říct, jestli jsem zrovna chtěla být s někým. Dlouho jsem už nebyla sama a… mohlo by mi to prospět. Třeba bych si utřídila myšlenky, ujasnila si některé své zmatené city a tak… kdo ví. Tak či tak jsem zamířila ke skále.

//Skalisko

//Jezevčí les (přes Eso)

Měla jsem sakra pravdu, když jsem si myslela, že řeky budou divoké. Třásla jsem se a divila se, že se vůbec ovládám dost na to, abych zvládla jít dál. Napitá jsem byla, svět se motal o něco méně. Přesto jsem byla otřesená tím, co jsem zažila. Skoro jsem se utopila. Řeka mě odnesla daleko, rozhodně dále, než jsem si přála, a než bylo normální. A to mě čeká ještě jedna. Nechtěla jsem nad tím ani přemýšlet. Rozhodla jsem se na moment posadit a vzpamatovat se. To bylo potřeba, nerada bych se takhle vyklepaná ukázala ve smečce. Kdo ví, jestli tam třeba nebudou nějací nezvaní hosti. A taky bych měla myslet na ta vlčata. Vzpomněla jsem si. Chtěla jsem na ně udělat dobrý dojem, navíc jak bezpečně by si asi přišla ve smečce, která si nechává takové zbabělce a slabochy, jako jsem já? Povzdechla jsem si a oklepala ze sebe vodu. Měla bych se nad sebou zamyslet.
To se lépe řeklo, než dělalo. Pro jednou jsem ani nedokázala být v depresi, jak mě trápila myšlenka, že mě od domova stále dělila jedna řeka. Třásla jsem se celou dobu, co jsem na to myslela, což bylo pořád, vzhledem k tomu, že jsem nedokázala myslet na nic jiného. Měla bych jít, ať už to mám za sebou. V lese mi bude lépe, tam budu v bezpečí. Usmála jsem se a na moment se přestala klepat. Jak hezké bylo mít místo, kde jsem se cítila pohodlně a v bezpečí. Zavřela jsem oči a tiše poděkovala komukoli, kdo to umožnil. Měla jsem velké štěstí, že jsem smečku měla. Spěchala jsem za nimi.

//Sarumen (přes Tenebrae)

//Blýskavý les (přes Zubří vysočinu)

Vypadalo to, že jsem v lese přečkala to nejhorší z dnešní bouřky. Došlo mi to při přechodu z lesa do dalšího. Pořád pršelo, ale zřejmě méně než přes den, protože půda byla celá rozmoklá a na zemi se povalovalo i pár krup. Některé vůbec nebyly malé. Snad se nikomu nic nestalo. Zamračila jsem se; nemyslela jsem přitom jen smečku, ale celou místní populaci. Bylo dost špatné být domlácený kroupami, natož pak aby se třeba vlčatům stalo něco vážnějšího. Klidně by mohla dostat otřes mozku nebo něco. A samozřejmě to dusno. Na to mi nepomohlo se ani schovat do stínu. Stejně bylo zataženo, takže slunce pro mě nebylo nebezpečím. Ale to horko! Špatně se dýchalo a měla jsem pocit, jako by se se mnou celý svět motal. Přála jsem si někde se ochladit, ale to bylo možné jen s vodou a no… ne, díky. Navíc pršelo, déšť neustával a padal celý den, takže řeky i jezera budou rozvodněná. Horší to snad být nemohlo. Ale třeba to horko pomůže? Nebyla jsem si jistá, jak to funguje, ale voda by se přece v takovém horku měla vypařovat, ne? Jasně, že se sluncem by to bylo efektivnější a lepší, jenže když se ten zrádce takhle schovával… Už ani na něj není spoleh. Povzdechla jsem si a vyplázla jazyk, abych na něj chytla aspoň trochu nebeské vláhy. Pravda, déšť a vítr sloužily jako fajn ochlazení v horku. Bála jsem se jen, aby zase nezačaly padat kroupy. Déšť sám o sobě mě už dost stresoval, takže čelit i kroupám bych určitě nezvládla. Nevěřila jsem, že bych se jim zvládla vyhýbat, na druhou stranu jsem věřila, že bych měla dostatečnou smůlu na to, aby na mě spadla kroupa dost velká na to, aby mě zmrzačila.
Naštěstí jsem, než se to stihlo stát, našla další úkryt v lesíku, který jsem zatím nenavštívila. Počasí mi nepřálo, ale věřila jsem, že by mohl být jinak kouzelný. Procházela jsem se a kochala se přírodou, když vtom mi zakručelo v břiše. Pravda, ostatní už zmizeli i s kořistí pryč. Nejspíše zbytek odtáhli do lesa nebo do úkrytu. Olízla jsem si čumák. Stejně jsem se potřebovala napít, jestli jsem neměla omdlít. Vyklusala jsem tedy z lesa a zamířila domů.

//Ježčí mýtina (přes Eso)

//Poznámku o přívěsku budu ignorovat, protože ho Amny herně ještě nemá :)

Náš hravý souboj brzy skončil, Maple nelhala a opravdu byla také unavená. Stejně měla ještě dost sil na to, aby mě povalila na zem, kde se také sama rozvalila. Nebylo se čemu divit, když jsme byly po lovu a já ještě po rvačce s Wolfganií. "Také děkuji," usmála jsem se na vlčici a zůstala ležet v trávě, abych se vydýchala. Trochu jsem zívla. Bylo toho už dost, takže jsem vděčně kývla, když Maple, stejně jako předtím Wolfganie, navrhla, že bychom se mohly vrátit ke smečce. Jenže to by nesmělo být energií nabité vlčice, co se k nám pustila a začala na nás chrlit slova.
Nejdříve se věnovala Maple, pak se otočila zase na mě a vlastně… vlastně po mně chtěla úplně to samé, co po ní. Musí být mladá, když ještě neví moc o magiích. Že by sestra Kenaie? Začenichala jsem ve vzduchu a cítila Nokta, což byl slušný důvod si to myslet. "Ahoj, ehm, jsem Amnesia, a ty?" pozdravila jsem napřed a představila se, když mi došlo, že vlčici ještě vůbec neznám. "A klidně ti můžu něco předvést, asi," odtušila jsem. Moc se mi nechtělo, když jsem už tak byla celkem unavená, ale měli jsme se vracet do smečky a taky bychom se po cestě snad mohly trochu najíst, tak to snad zvládnu. Přemýšlela jsem, co bych tak mohla předvést. Nechtěla jsem se moc vytahovat, takže jsem se nakonec rozhodla pro něco nepohyblivého. Soustředila jsem se na stromy kolem. Především na jejich koruny, které Marion mohla vidět, jak se barví do krásných rudých a žlutavých barev podzimu. Nechala jsem ji se chvilku kochat a iluze se rozpustila. Usmála jsem se na ni. Nejspíše jsem se jí i trefila do vkusu, když si tolik přála magii země - tedy kytiček. "Možná budeš mít štěstí, nemusíš zdědit jen jejich vrozenou magii," snažila jsem se jí povzbudit a doufala, že jí omylem nelžu.
Nicméně i když vlčice byla fajn, začínala jsem být opravdu unavená lovem, "bojem" i magií. Měla bych si jít odpočinout a najíst se, než sebou tady seknu. "Asi opravdu půjdu, jsem už dost vyčerpaná," koukla jsem omluvně na vlčici a pak na Maple, tázavě, jestli se přidá. Tak či tak jsem se vydala zpátky k loveckému místu.

//Jezevčí les (přes Zubří vysočinu)

S tímhle praním se jsem byla mnohem spokojenější. Bylo hravější a mírumilovnější, takže jsem se dokázala relativně uklidnit a užívat si to. Přesto jsem byla opatrná, abych nepoužívala moc síly, i když šlo jen o nevinné kočkování a musela bych se snažit, abych ublížila. Naštěstí se zdálo, že i Maple to takhle vyhovuje – nakonec ona s tím začala – a mohla jsem se na okamžik vrátit do dětství. Zprvu jsem se stále snažila vyhýbat ranám, ale brzy jsem to vzdala a přijímala je. Byla to stejně spíše přátelská poplácání. O to více jsem se však lekla, když po mě vystartovala zuby, akorát… bez zubů. Zamrkala jsem, když mě do tváře nekousla, jen to trošinku štíplo. Skoro se mi motala hlava, jak mě to zmátlo. Jako bych někomu stála za tu námahu. Povzbudila jsem se svým obvyklým způsobem a přiskočila k vlčici, která poodběhla. Hravě jsem na ni štěkla a předvedla výpad vpřed, přitom jsem však hned skutečně provedla výpad v bok a něžně jí zmáčkla srst na pleci mezi skrytými zuby, abych ji taky jen bezpečně štípla. A zase jsem uhnula, aby mi mohla „útok“ oplatit. Opravdu jsem vrtěla ocasem, jak jsem zjistila. Nakonec tohle hraní asi nebude tak špatné.

Samozřejmě jsem byla v pořádku a Wolfganie mi nic neudělala. Proč by to taky dělala, že jo. Přesto jsem v duchu cítila značnou úlevu, když mě propustila. Jsem vážně tragéd. Povzdechla jsem si a oklepala se, abych se zbavila trávy a špíny, co se mi dostala do kožichu. „Vůbec ne, jsem v pořádku,“ ujistila jsem ji, „Jen jsem se asi trochu lekla.“ Možná trochu více, ale to jen díky mojí poškozené mysli, která si nemohla dát pokoj a aspoň na hodinku nebo dvě přestat s konstruováním katastrofických scénářů a nesmyslných paranoidních představ. Přitom tohle cvičení bylo mnohem uvolněnější než to s Morfem. Snad proto, že vlčice nebyla oproti mně tak mohutná a očividně nebezpečnější.
Celou záležitost se rozhodla ukončit zpětnou vazbou. Za tu jsem byla vděčná, ačkoli jsem sama věděla, že nejdůležitější pro mě bude přestat tak stresovat a soustředit se na soupeře, a ne na mou blížící se smrt. „Děkuju, určitě o tom popřemýšlím,“ usmála jsem se na ni a hned se zamyslela, co bych měla říct zase na oplátku já jí. „Hmm… asi bych ti nic nevytkla,“ začala jsem nejistě, „Myslím, když jsi na začátku usoudila, žes udělala chybu, tak jsi ji hned sama napravila. Taky jsi celou dobu věděla, co děláš a čeho chceš docílit, navíc jsi i rychlá a silná, takže se ti to daří podle plánu. Máš vážně talent.“ Zavrtěla jsem ocasem povzbudivě. Rozhodně bych se od ní mohla učit. Měla jsem před sebou dlouhou cestu a stejně jsem opět byla svou největší překážkou. Jako vždycky.
Kývla jsem na nápad Wolfganie, která už se vydala zpátky ke smečce a zmizela ve stromech. Nestihla jsem udělat víc než pár kroků, než se na scéně ukázala Maple. „Ahoj,“ usmála jsem se na ni. Vypadalo to, že je energičtější než černobílá vlčice. Musí si rozumět s Newlinem. Napadlo mě, minimálně by jí asi nemusel vadit tolik, jako jiným vlkům. „Wolfganie vyhrála,“ zasmála jsem se, „Je opravdu dobrá.“ Její návrh mě, no, překvapil, srdce se mi zase prudce rozbušilo, jak jsem znervózněla. Jenže Maple vypadala opravdu natěšeně a vesele, nemohla bych ji odmítnout. Navíc jsem kývla Wolfganii, takže jsem ani jinou možnost neměla. „Dobře,“ přikývla jsem a nervózně přešlápla. Vlčice zaujala pózu podobnou vlčatům, trochu mě to uklidnilo, když jsem si vzpomněla na hru a ne na krvavé souboje. Imitovala jsem ji a pro jednou vyskočila jako první, jen abych ji jemně tlapkou trefila po hlavě a zase uskočila. Dokonce jsem i trochu zamávala ocasem! Adrenalin se mi zase vliv do krve a já nemohla zůstat na místě. Přeskakovala jsem sem a tam a přitom na ni dorážela čumákem a tlapkami.

Byla jsem velmi opatrná, abych Wolfganii neublížila. Polekalo mě, když najednou zpomalila, bylo to ale taky dobře, v jistém smyslu, protože kdyby zrychlila nebo udělala prudší pohyb, neudržela bych ji. Ne bez toho, abych do ní zaryla zuby, a to jsem nechtěla. Už tak jsem byla nervózní, že bych ji mohla omylem stisknout moc tvrdě nebo ji škrábnout zuby. Klid. Dáváš pozor a ona nevypadá nijak agresivně, určitě by pochopila, že to bylo omylem. Stejně jsem se nemohla nervozity zbavit. Štěstí, že se zastavila, ať se můžu zase zaměřit na něco jiného. Její slova mě překvapila a o to lehčí pro ni bylo mě ze sebe dostat. Všimla jsem si, že je dost silná, ale také se krotí, abychom si navzájem neublížily. Pousmála jsem se nad tím. Trochu mě to uklidňovalo, i když jsem pořád byla nesvá. Jestli to bylo nezvyklostí situace nebo adrenalinem už jsem nedokázala říct.
A pak to bylo určitě adrenalinem a instinktem utéct. Ne bojovat nebo utéct. Prostě utéct. Nejprve jsem se snažila také naježit a vrčet, brzy mě to ale přešlo a začala jsem před Wolfganií ustupovat. Uši jsem měla přitisklé k hlavě. Byla najednou o tolik větší a výhružnější! Před čímkoli jako učení se boji bych si asi měla zvyknout na tohle. Napadlo mě, a v ten moment mi zmizela z očí. Než jsem se stihla pořádně rozkoukat a vzpamatovat, skočila na mě z boku a já prostě ztuhla. Už bych byla mrtvá. Povzdechla jsem si v duchu a žuchla na zem. Aspoň jsem dopadla dobře a tolik to nebolelo. Stejně mi uniklo mírné zakňučení, částečně i překvapením. „Taky dobrá práce,“ usmála jsem se nejistě. Bylo to divné být v téhle pozici, nakonec můj život závisel na její laskavosti. Klidně by mě mohla zakousnout a říct, že jsem se někde zatoulala, nebo se přihodila nehoda.

Nedodalo mi to na sebevědomí, ale nedivila jsem se, že se mi začala smát. Ne mně, připomněla jsem si, jen mé poznámce. Která stejně vznikla, protože jsem idiot. Snažila jsem se nepřipustit, abych o sobě právě teď pochybovala, ale byl to těžký boj. „Třeba by se našel nějaký gentleman, co by to tak udělal,“ zasmála jsem se nervózně. Humor vždycky fungoval ne? A já osobně bych teda uvítala, kdyby mě někdo upozornil na to, že mě chce napadnout. Stejně proti nikomu nemám šanci, tak bych u toho aspoň nemusela hned dostat infarkt a lekat se víc, než bylo nutné. Naivní, tak hrozně naivní. Povzdechla jsem si. Svět se netočil kolem mě, spíše pravý opak. Nebo spíše se svět každého točil kolem jeho, ne? Jen ostatní byli silnější, a tedy jsem měla pocit, že je štěstěna nakloněna jim. Měla bych se soustředit, zatraceně! Napomenula jsem se přísně a donutila mysl přenést pozornost na vlčici přede mnou.
Rozhodla jsem se začít tím, že se pokusím napodobit její kroky. Nestihla jsem si zopakovat lekce od Morfa, takže mi nic jiného ani nezbývalo. Stejně zatímco její vrčení aspoň připomínalo dravou bitvu, to moje bylo takové… zoufalé. No co. Nepočítala jsem však s tím, že bude Wolfganie tak rychlá a zničehonic u mého boku. Nic mi neudělala! Stejně jsem po ní instinktivně chňapla, ale minula jsem. Byla opravdu rychlá! A pak že se cítí staře. Vyběhla jsem za ní, bez plánu, jak jinak, tak jsem jí aspoň cvakla zuby u ocasu. Snad kdybych byla silnější, bych se ji pokusila zastavit v pohybu. Na vteřinku jsem zvažovala, že bych jí šla po kotníku, ale to bych byla příliš odhalená a akorát by mě škrábla. Takže jsem se na to vykašlala, a zkusila jí skočit po stehně, zuby jsem držela skryté, abych jí neublížila, kdyby se mi náhodou podařilo ji chytit.

//Zubří vysočina
//Jsem domluvená s Wolfganií a bude to bez sázky ^^

Wolfganie nakonec byla stejně stará jako Amnesia. Překvapilo ji to, z nějakého důvodu si vždy myslela, že se pohybuje mezi vlky o mnoho mladšími, než byla sama. Nacházela v tom zdroj útěchy i dalších sebepochyb a lítosti, protože na jednu stranu bylo fajn vidět, že není sama taková stařenka, na druhou měla černobílá vlčice vedle ní život docela pohromadě. Měla milujícího partnera, rodinu, postavení ve smečce a hlavně měla schopnosti, byla dobrou lovkyní a všechno tohle. Působila dospěle. A Amny? No, ne tolik, rozhodně měla na čem pracovat i mimo záležitosti soukromého života. Přece jen to byla ona a kdo by ji chtěl. Ona sama se sebou sotva vydržela, natož pak aby se namáhal někdo jiný.
Přátelský souboj, ke kterému se odhodlaly, se tedy zdál jako příhodné rozptýlení od jejích chmurných myšlenek. „To je taky pravda,“ odpověděla vlčici s nervózním úsměvem. Stejně měla pochyby. Nakonec nechtěla Wolfganii ublížit, zranit ji, nebo jakkoli zhoršit její stav. A tyto obavy se v ní bily s tím, že stejně nevěřila, že by byla něčeho takového schopná, i kdyby se snažila. Nakonec tedy nic dalšího k tomuto tématu neřekla. Přesto nemohla mlčet, byla plná úzkosti a lehké paniky, která hledala, jak by z jejího těla unikla. „Asi… asi začneme nějak, jak se to bude hodit? Nebo to chceš odstartovat?“ zeptala se, když se zastavila na místě oproti Wolfganii. Snažila se uklidnit sledováním svého okolí, třeba by jí to také mohlo pomoct při tomto cvičném souboji. Aspoň si to myslela, realita byla spíše opačná. Pod vysokými stromy si připadala malince. Drobně jako nějaký hmyz, který čeká záhuba. Nasucho polkla a pokusila se na tváři vyloudit úsměv, působila však spíše křečovitě.

Uvnitř jsem se divně zakřenila, ale navenek jsem zůstávala klidná. „Děkuju,“ usmála jsem se nervózně, „A, uhm, kolik je tobě?“ Zeptala jsem se také na oplátku. A nevypadám. A i kdyby, tak bych se raději cítila dobře na svůj věk, ne vypadala. S těmito myšlenkami jsem je samozřejmě nehodlala otravovat. To byly mé problémy, které stejně nikoho nezajímaly a byly dost hloupé. Na druhou stranu, co na mě nebylo hloupé? Vezměme si třeba mé strachy – bála jsem se vody, kterou nejen, že potřebuju k životu, je taky doslova všude a je jedním z mála věcí, co by mě zvládly v tomhle hicu ochladit. Horko bylo pořádné, a to už byl večer. Někdo se nás tam nahoře snaží upéct. Postěžovala jsem si, vtom mi oči padly na oči Wolfganie. Měla je modré jako Newlin. Ovládala tedy vodu, ze které jsem měla tak nahnána. Její temperament se mi zdálo, že zatím vodě celkem odpovídal. Měla jsem z ní zatím pocit takové dlouhé řeky táhnoucí se krajem, držící zvířata a rostliny kolem naživu, přesto se dokáže rozbouřit a ničit. A já toho věděla o ničivé síle vody hodně. Bylo tedy logické se té magie bát, ačkoli jsem se nebála jejích vlastníků. Aspoň ne těch, co jsem znala.
Došlo mi, že jsem se trochu zamyslela, naštěstí jsem však zachytila její odpověď. Trochu jsem se zhrozila, ale… co jiného jsem měla na mysli? Nic. Vždyť snad ani jiná alternativa neexistovala, ne? Nebo jsem tady snad hodlala provádět nějaká cvičení a testy? To určitě. „J-jo, přesně,“ odsouhlasila jsem, mimochodem dost roztřeseně, „Teda jestli se na to cítíš a jsi v pořádku.“ Dodala jsem rychle a starostlivě si ji prohlédla. Opravdu vypadala, že si jen vyrazila dech, snad narazila páteř, na nic vážnějšího to ale nevypadalo. Navíc jestli máme mít v lese nová vlčata, měla bych se naučit trochu bojovat. Kdo ví, kdy zůstane na mně je chránit. Teda v takovém případě už by měla jistější, že je ochrání ruka boží, ale tak… co už. Taky bych si rovnou mohla připomenout lekci od Morfa! Bude to jen přátelské, jako když jsem byla vlče. Snažila jsem se povzbudit. Mimoděk jsem zavrtěla ocasem. „Jen bychom se asi měly uklidit trochu bokem,“ usmála jsem se na ni nejistě a vyhlédla nám i malý zalesněný prostor, kde budeme mít soukromí. Jsme ve stejné smečce, nemůže mi ublížit… nebo aspoň mě nesmí zabít. To asi stačí.

//Blýskavý les

Vypadalo to, že Wolfganie je nakonec v pořádku a jen si trochu vyrazila dech. Oddechla jsem si aspoň v duchu, nechtěla se moc projevovat nahlas, abych ji neuvedlo do rozpaků nebo něco podobného. Už tak vypadala docela zkroušeně, nechtěla jsem to ještě zhoršovat. Stejně se mi to dříve nebo později podaří. Povzdechla jsem si, ale byla to pravda – je jen otázkou času, než něco zkazím. Zato Wolfganie nás začala utěšovat, že i my s Maple jsme odvedly dobrou práci. Nervózně jsem se usmála. Za moc to nestálo, nebo spíše nebylo zapotřebí tolik námahy a risk byl taky relativně malý, pokud se jeden nepouštěl do kousků, co předvedla ona. Brzy se na ni přišel podívat i Noktisiel. Nechala jsem oči na zemi a začala ukusovat masa. Přece jen mi při lovu celkem vyhládlo a i předtím mě naháněla mlsná. Spokojeně jsem spořádala celý kousek, ani jsem nevěděla jak.
Černobílá vlčice kývla k druhé skupince, co od nás stála kousek dále. „Jestli jsem to pochopila správně, Newlin zahlédl nějaká vlčata a teď je tam hlídají,“ vysvětlila jsem a také se tím směrem ohlédla. Všechno vypadalo v pořádku. To bylo dobře, nakonec by nám to dost zkazilo pocit z lovu, kdyby během toho vlčata přišla k úrazu. Sice byla cizí, ale stejně. Možná je vezmeme k nám, jestli jsou tady bez rodičů. Pořád mi nebylo jasné, jak k tomu mohlo dojít. Přece by zodpovědní dospělí nenechali prcky jen tak pobíhat, ne? Dokonce se ztratit… Byla jsem z toho zmatená. To už se nás však Wolfganie ptala na celkem, no, ne divnou, jen nečekanou otázku. „No,“ odkašlala jsem si a nervózně přešlápla – kolik mi vůbec bylo… to je známka stáří, to, že si nemůžu ani vzpomenout! – „Asi, eh, nejméně deset let?“ Odtušila jsem a trochu zahanbeně se koukla kolem. Všichni vypadali tak mladě! „Možná se ti to opravdu jen zdálo, můžeme to nějak vyzkoušet, kdybys chtěla,“ navrhla jsem, i když – co jsem tím vůbec měla na mysli? Proč se vůbec strachuju s katastrofami a spiknutími? Já se zvládnu zabít i sama, možná bych měla. Povzdechla jsem si v duchu a jen doufala, že nebudu znít moc divně a úchylně.

Nevím, co mě to popadlo, že jsem se rozhodla jít právě sem. Následovala jsem pach – to mě sem dovedlo, ale proč jsem se k tomu odhodlala? Neznala jsem jeho majitele, či spíše majitelku. Nebyl k tomu důvod, dobře, byl, jenže… Nedávalo to žádný smysl! Nikdo jiný by se jistě nechoval takhle divně. Nepřipadlo mi to ani jako dobrý nápad, ale když já ten pach znala! Nádech měl stejný jako pach Lina, nebyl to však jeho pach, jen mu byl dost podobný. Náhoda, musí to být jen někdo, kdo s ním třeba teď byl. Nakolik blízko by k sobě museli mít, aby ho ten druhý chytil, nad tím jsem se snažila nepřemýšlet. No nedalo se, takže jsem tuhle teorii zavrhla. Nakonec pach v mém čumáku byl čerstvý, musela jsem už být blízko.
Nějakým zázrakem jsem opravdu dotyčnou našla. Navzdory tomu, jak moc jsem se připravovala na vše, co můžu na konci stopy najít, jsem byla překvapená. Netuším proč, upřímně ne. Neznámá měla kožich v odstínech šedé s hnědými odznaky. Newlinova srst měla podobné barvy. Neříkejte mi… Nervózně jsem přešlápla a odkašlala si. Normálně bych se snad i ozvala pomocí hlasu, jenže momentálně jsem měla hrdlo tak stažené, že bych se sebe nevysoukala ani hlásku – kéž bych věděla proč. Najednou jsem zjistila, že koukám do jantarových očí cizinky. Nechtěla jsem vypadat nudně, tak jsem ze sebe přece jen dostala pár slov. „Neruším?“ notně se mi třásl hlas, ráda bych věděla proč – vždyť o nic nešlo! Nikdy bych neuhádla, že budu takhle vyjevená z někoho, kdo mi jen připomínal mého kamaráda. Nervový systém mého těla už prostě musel bláznit a docházely mu nápady, jak můj život ještě víc zkomplikovat.

Hlasuju pro:
srpen: 28.8.(pá), 29.8. (so)
září: vše kromě 11.9.