Gallirea - Příspěvky uživatele

Celkem bodů: 38,5
Směnárna:
22x 1 bod za 330 oblázků
1x 0,5 bodu za 5 oblázků
2x 5 bodů za 50 drahokamů (ametystů)
2x 3 body za 50 květin (kopretin)

Celkem: 335 oblázků, 50 ametystů a 50 kopretin

Zavrtěla jsem hlavou. Byl příliš hodný, nezasloužila jsem si to. V rozpacích jsem sklopila pohled k tlapkám. Vždyť jsem to byla jen já. Musel se dívat špatně, musel ve mně vidět někoho jiného. A co si má pak myslet on, když jen stojíš a mlčíš? Pravda. On mi věnoval takovou pozornost a já jemu… Prohlédla jsem si ho, pořádně. Takhle vypadalo mé bezpečí na moři. Mělo krásný kožich, jako studené mlžné ráno, kterým prosvítá slunce. Byl mým sluncem, snad sluncem všech, koho potkal. I jeho oči, zbarvené podle magie vody, které jsem se tolik bála, byly překrásné. Bezpečné. „Tobě to taky sluší, Line,“ usmála jsem se na něj, „Nemusíme soutěžit, jen se stydět spolu stačí.“ Cítila jsem se najednou dvěma rozdílnými způsoby. Zároveň plná klidu, jako by se bouře v mé mysli uklidnila a bylo z ní hladké jezero, a zároveň mi srdce bilo jako nervózní kolibřík. Panikařila jsem a přeci se cítila zcela uvolněně. Bylo to zvláštní, děsivé, ale krásné – jako všechno, co se dělo.
Znervózněla jsem víc, když se ke mně začal přibližovat. Je to v pořádku. Je to jen Lin. Uklidňovala jsem se. Neublíží mi. Jsem v bezpečí. Pomalu jsem vydechla a v duchu se sama sobě zasmála. Vždyť mě o tom i sám ujišťoval. A já věděla, že mu můžu věřit. „Nerozmyslím si to,“ potřásla se hlavou a pousmála se, „A kdyby to bolelo, řeknu ti. Jenom kdyby to bolelo, si to rozmyslím.“ Ujistila jsem ho trpělivě, snažila jsem se to oddálit. Bála jsem se. A zároveň se… těšila? Možná? Nebo to jen chtěla mít za sebou? Ne, byla jsem nervózní a to jsem chtěla mít za sebou. Co když to nějak ublíží jemu? Nebo nás někdo uvidí? Nebo… Najednou kolem nás vyrostl úkryt ozdobený barevnými květinami. S obdivem jsem si to pečlivou práci prohlížela a vděčně se podívala na Lina. Kdo mohl tušit, že magii ovládá až natolik? Chtěla jsem se ho na to zeptat, ještě trochu oddálit nevyhnutelné. Vždyť se bojím jen toho, co bude dál. Že ztratí zájem. Bála jsem se. Ale i ty poslední pochyby se rozplynuly, i kdyby třeba jen na chvilku, když se o mě Lin opřel.

Mírně jsem se otřásla, když Lin opětoval mou náklonnost. Nečekala jsem to, chtěla jsem se instinktivně odtáhnout – to bych přece měla, ne? Tohle bylo nové a děsivé a celý život jsem se přece bránila fyzickému kontaktu. Byl nepříjemný, nebezpečný, nepohodlný. Vždyť jsem se to tak naučila. Tak proč jsem se neodtáhla, ani když jsem chtěla? A proč… proč tohle nebylo špatné? Naklonila jsem se k němu blíže, přitiskla se jen o špetku těsněji. Nebolelo to, neubližovalo mi to. Bylo to hezké. Linovo tělo hřálo a bylo měkkoučké, jako když se mě tenkrát v zimě snažil zachránit před zmrznutím. Nikdy mi nechtěl ublížit.
Ani nyní. „Nevadí, opravdu ne,“ řekla jsem s mírným, nejistým úsměvem. Byl roztomilý. A očividně nervózní, stejně jako já. Bála jsem se mluvit, aby se mi netřásl hlas. Rozhlédla jsem se po našem malém moři, které v záplavě ranního slunce vypadalo skoro růžově. Vlny už se ani nezdály tak zběsilé a nebezpečné. „To zní… hezky. Tady… na našem ostrově,“ trochu jsem se roztřásla a srdce mi bilo jako splašené. Snažila jsem se kontrolovat své dýchání; šlo to jen s obtížemi a výsledky byly mizivé. Snad to bylo zimou, Newlin už mě nehřál. A nebo tím, že to bylo opravdu reálné? Polkla jsem. Měla bych se… měla bych se také postavit. Nevěřila jsem, že to zvládnu, ale sebrala jsem k tomu síly. Nohy se mi třásly a podlamovaly. Hrdlo jsem Měla stažené. A něco, něco, mi unikalo. Na něco jsem zapomínala a snad si nemohla vzpomenout jen z laskavosti vlastní mysli.
Mé tělo však instinktivně zaujalo submisivní postoj. To přece nebylo dobře! Nešla jsem na porážku! Ne, byla jsem v bezpečí. Měla jsem tady Lina a on… on se styděl. Jako já. Ale stejně to chtěl zkusit a… a. „Taky se stydím,“ sklopila jsem pohled. Ale vždyť to bylo v pořádku. Neublíží mi. Nikdy mi neublížil, ani mě nezradil. Můžu mu věřit. Jak si má mysl vybavovala vzpomínky na naše dobrodružství a výlety, i okamžiky, kdy se nic nedělo, dokázala jsem se uklidnit. Jen kapku. Dost na to však, abych donutila tělo spolupracovat a narovnat se. Byla jsem… šťastná. Nervózní, ale šťastná. Budu v pořádku. Neublíží mi. Věřím mu. „Chtěla bych, Line. Věřím ti,“ pousmála jsem se a přistoupila k němu blíž, abych se mohla zkusit ještě dotknout. Čumákem se ho pohladila po pleci. Neubližoval mi, hřál, jeho dotyk… jeho dotyk byl asi v pořádku. Dokázala bych ho zvládnout, časem si ho snad i užít.

Hlavu jsem měla položenou na tlapkách a přemítala nad tím, co jsem právě udělala. Něco jsem pokazila, musela jsem. Vždyť jsem obvykle byla tak opatrná , opatrná s tím, co řeknu, jaká slova použiju, vždyť než bych měla použít slovo, které by se mi nelíbilo, raději bych mlčela. Tak proč teď mluvím bez zábran? Proč teď všechno ničím? Lin teď uteče. Bude si myslet, že od něj něco očekávám – že jsem divná a zvrhlá. A vůbec, jak jsem mu to mohla říct? Jak to vůbec můžu cítit? Vždyť jsem už tak stará, ne nějaká mladá naivní slečinka, tohle bylo prostě ponižující. Zakňučela jsem a chtěla skočit do bouře oceánu kolem, vyskočit padajícím meteoritům naproti, avšak neudělala jsem ani jedno.
Newlin mě od těchto myšlenek zachránil, jako to obvykle dělal. Avšak tentokrát… tentokrát jsem se nemohla soustředit ani na svůj vděk. Srdce mi bušilo a krev zuřivě tepala v mých uších a celém mém těle, že jsem si byla až zoufale vědoma toho, že jsem naživu. Naživu vedle Lina, který se na mě díval a říkal slova, kterým jsem rozuměla, avšak měla jsem problém je vstřebat. Zkusit to spolu? Ale co… co… bylo něco důležitého, na co jsem zapomněla – na co jsme oba museli zapomenout. Hlodalo mi to v hlavě, ale vyhýbalo se to mému vědomí, jako by mě měla má nevědomost před něčím ochránit. Jenže… mi na tom nezáleželo. Právě v tento moment mi záleželo pouze na teplém doteku Linova těla a jeho medových slovech. „Já bych… já bych to také ráda zkusila s tebou,“ špitla jsem tiše. Nedocházelo mi ani, co přesně jsem chtěla zkusit. Ale byl to Newlin. S ním bych zkusila cokoli. Nezáleželo mi na posunu významu mých slov. Vždyť to bylo jedno. Bylo to to samé, ne? A byl to on. Ať už budeme dělat cokoli, ochrání mě. Neublíží mi. Opatrně jsem zvedla hlavu z tlapek a rozechvěle, něžně jako jarní déšť ji položila na jeho krk.

Poslouchat jeho nápady mě uklidňovalo. Mluvil, jako by se kolem nás vůbec nic nedělo, jako by nezuřila bouře a nebe na nás nechtělo spadnout. Dokázala jsem se zasnít, že je všechno v pořádku. Byli jsme na malém ostrově klidu a míru. „Newsia? Amlin?“ přihodila jsem své nápady s něžným úsměvem. Co jsme to dělali? Svět končil a my tu takhle blbli. Měli bychom zvážnet? Snad ne, to by se Linovi nelíbilo.
Mírně jsem se pousmála. Byl vždycky tak hodný. Najednou mě ten pocit v hrudi ani nebolel, spíše hřál. „Nemusíš být smutný, určitě bych tě hlídala a stála při tobě,“ ujistila jsem ho. Nepochybovala jsem o tom. I kdybych měla zemřít, přála bych si být s ním. Snad jsem na něm byla závislá, nebo si jen náš společný čas tolik užívala, že jsem chtěla být sobecká a mít ho víc. Byla jsem hloupá, opravdu hloupá, v tomhle stavu ještě víc. A zároveň klidnější. Ani jsem nevyskočila, když se mě dotkl. Cítila jsem, jak se jeho teplo vlévá do mého těla. Bylo to… nové. Příjemné, svým způsobem. A zneklidňující zároveň. Chtěla jsem se odtáhnout a přála jsem si zůstat. Proč se má mysl nikdy nemohla rozhodnout?
„Já?“ zamrkala jsem překvapeně a bylo to, jako by se mi před zraky měnily filtry. Růžová, modrá, fialová, oranžová… neustále se měnil tón louky. Smutně jsem se pousmála. „Mám víc, čeho lituju a co bych chtěla zkusit, než je zdrávo,“ odpověděla jsem svému kamarádovi, který toho pro mě dělal víc, než by kamarád měl. Kladla jsem mu na ramena příliš velké břímě. A on mě nechal – proč? „Chtěla bych zkusit milovat,“ šeptla jsem a byl to spíše výdech než práva výpověď. Ale slova jednou vyslovená se nedají vzít zpět, mohou se jen ztratit ve větru, jako se já ztrácela v Linových modrých očích.

//Tulipky

Proč byl na mě tak hodný? Nedávalo to smysl, vůbec žádný smysl. Tolik ho to trápilo… ale měl pravdu v tom, že stejně bychom museli něco ulovit. Ale jiná kořist by ho třeba tolik nezdeptala. Zavrtěla jsem hlavou; vždyť řekl, že je to v pořádku tak je to v pořádku. Snad. Nelhal by mi. „Máš pravdu. A s ostatními určitě můžeme být kamarádi, aby jim nebylo smutno,“ usmála jsem se na něj. Beztak pro ně sami dva vlci nejsou hrozbou a nebude jim vadit, když se na ně s Linem pokusíme mluvit.
Snad bych ani nečekala jinou reakci. Vždyť Lin si vždycky pro všechny přál jen to nejlepší, připadala jsem si trochu provinile, že jsem mu takhle ukradla přání a on si teď musel hledat nové. „Promiň, klidně si najdu jiné přání a nechám ti tohle. Pak budeme mít dvě jiná přání a tak,“ zasmála jsem se a zavrtěla ocasem. Stejně bych si přála něco podobného, třeba aby se všichni dokázali smířit s tím, co se jim událo v minulosti. Nemohla jsem si pomoct po tom, co řekla Pippa. I když s tím se jeden jen tak lehce nesmíří, obzvláště když si tím ti dva museli projít takhle mladí. Dospělého by to poznamenalo, co teprve vlče!
Měla jsem jisté pochyby o tom, jak dobrý nápad to byl, ale nenechala jsem se svými pochybami odradit. Věřila jsem, že pokud se do toho Lin pouští, kytky nebudou jedovaté. Nebo mohl být jen upřímně zvědavý a pokud se otrávíme oba, nebude se o něj mít kdo starat. No, když už nic jiného, tak donesl pro každého jinou barvu, takže i kdyby s jedním něco bylo, třeba ho ten druhý zachrání. Opět jsme cítila to podivné píchnutí na hrudi. „To by sis ho měl vzít sám,“ když jsi pro mě tak vzácný. Nedořekla jsem to však, nebyl to dobrý nápad a nevím, proč mě má vlastní mysl tak trápila. Stejně to bylo jedno, protože Lin se na svůj květ doslova vrhl. Trochu jsem se zdráhala, ale nenechala jsem ho v tom. Opatrně jsem v zubech stiskla svůj květ a že stonku se mi do tlamy vylilo mlíčí rostliny, celé lepkavé a… sladké? Zmateně jsem květ vyplnila, jenže mé oči se mě snažily přesvědčit, že z té kytky fakt teče med. Ale to byla přece blbost!
Nebyla to ale jediná blbost, nicméně byla to ta nejhezčí ze všech, co mě čekaly. Zafoukal něžný vánek a všechny okvětní lístky se rozletěly k nebi a hned zas k zemi jako hejno včel. „Line!“ kníkla jsem a přikrčila se k zemi. Minuly mě, avšak v jejich letu jsem si všimla něčeho jiného. Celá louka se vzdouvala jako rozbouřené ametystové a safírové moře. A toto moře se kolem mě vlnilo, jako by hodlalo mě pozřít – hůř, utopit! Vlastně spíše udusit, pod hladinou bylo zlaté medem. V hrůze jsem sledovala ten tanec barev a tekutin, čekala jsem, kdy přijde ta osudná vlna. Bylo to, jako by se pod hladinou květů proháněla nějaká bestie, jistě to nebude dlouho a…
Lin mě zavolal. Srdce mi poskočilo, když jsem se na něj podívala. Nějak jsem to teď vnímala jasněji. Nebo to bylo tím, že navzdory zuřivému moři kolem ležel na ostrově klidu, kde se neutopím? Cítila jsem, co jsem cítila, kvůli němu nebo tomu bezpečí? Nebo bylo oboje jedním a tím samým? Kdo ví. Vděčně jsem kývla a rychle se vrhla k němu, aby mezi námi nezbývalo moc místa. Potřebovala jsem to bezpečí a věděla jsem, že Lin by mě ochránil před potůčkem i oceánem. „Děkuju,“ kníkla jsem a zvedla zrak k obloze. Opravdu hvězdy nepřestávaly padat. Jen to nemusely být hvězdy. Mohly to být meteority. Tisíce a tisíce vesmírných šutrů, které nás semelou na prach. „Line? Kdybychom měli dneska umřít… bylo by ti to líto?“ zeptala jsem se tiše. Nechtěla jsem ho strašit. Byla jsem vystrašená za nás oba. Opatrně jsem se pohnula. Něžně jsem se opírala o Lina, jen letmý dotek srstí. Stačilo to, prozatím to bylo dost na to, abych se hrůzou nezbláznila.

//mobil post

//Ježčí mýtina

Vzdalovali jsme se Alfiemu a Pippě, mělo by mi to vadit, přece mělo… ale vlastně mi to nevadilo. Bála jsem se, aby se jim něco nestalo, avšak má víra v to, že Lin věděl, co dělá, byla silnější než ty obavy. Nakonec jeho úkolem bylo starat se o vlčata, takže věděl, co si může dovolit a co ne, že jo? A Styx už jsme také odehnali a ukázali jí, že se jí postavíme. Netroufne si něco zkusit, že? Měla jsem až až materiálu k stresování a strachování se, jako vždy. A přesto jsem se rádoby bezstarostně procházela s Linem po louce a kývala na jeho slova. „Přesně tak, a to my jsme,“ usmála jsem se. Byla to hezká myšlenka. Věděla jsem, že ani jeden z nás to přesně nedodržoval – jako když mi tehdy nechtěl říct, proč se trápí, jako když já se mu v podstatě nikdy nesvěřovala, ale hej, to bych ho musela pořád otravovat tím, jaká nová šílená paranoidní představa mě otravuje. Na druhou stranu… nebylo to zvláštní? Byl tenhle pojem opravdu správný? Musel být. Lepší stejně není. A vůbec, co já o tom mohla vědět. Jedině to, že tehdy před lety jsem netrpěla tím tlakem, tím pocitem, co mě sžíral jako úzkost, ale jinak… prostě jinak. Jednou mu přijdu na kloub.
Z úvah mě vytrhlo mé jméno. A zas a zas a zas. Tázavě jsem se na Lina podívala. Volal mě tak urgentně, co mohl chtít? Zřejmě ani on sám nevěděl, nebo? Bylo to zvláštní. Část mě se bála toho, co řekne, ovšem neměla jsem proč. Vždyť by mě nechtěl děsit. „To zní jako fajn nápad, určitě se jim po nás stýská,“ zavrtěla jsem ocasem při vzpomínce na dva křišťálky, co odpočívaly v lese plném světel, „To víš, že s tebou ráda půjdu na další dobrodružství! Třeba jim najdeme více kamarádek, nebo způsob, jak je vrátit domů.“ Usmála jsem se spokojeně. Ať už bychom podnikali cokoli, bude to určitě výjimečné. Lin dokázal i z obyčejné procházky udělat doživotní zážitek. Nebo jsem jen já tak přecitlivělá. Povzdechla jsem si – co když byl tohle jen důsledek toho, že jsem vlastně neměla jiné kamarády? Upínala jsem se na něj příliš? Musí ho to otravovat, a přece by se mnou chtěl dále cestovat. „A Line? Promiň, je to moje chyba, že jsme museli ublížit hnědouškovi, nechtěla jsem, opravdu ne…“ špitla jsem a ani se mu nemohla podívat do očí. Musela jsem se mu zkusit znova omluvit.
Nemohla jsem mu však říct, že mým přáním by bylo, aby mi odpustil. Všechno, nejen hnědouška. Hlavně to, jaká jsem, že mu zabírám tolik času, že mu tolik ubližuju – protože mu přece musím ubližovat. „Hm… asi…“ zaváhala jsem, „Asi… abychom byli šťastní. Vždycky.“ Pousmála jsem se a rychle zpanikařila. „Teda, myslím všichni, všichni by měli být šťastní!“ dodala jsem rychle ve spěchu, „A ty?“ Usmála jsem se na něj a zvědavě očekávala jeho odpověď.

//Elysejská pole

//Kopretinka

Newlin se mnou srovnal tempo, abychom běželi vedle sebe. Třeba chytí jeho a ne mě. Zavrtěla jsem spokojeně ocasem. Užívala jsem si to, překvapivě, navzdory únavě a předchozímu psychickému vypětí. Asi bylo fajn se jednou za čas uvolnit. Kéž by to tak vydrželo… Ale ono ne. Newlin si nemohl dát pokoj a mlčet o tomhle tématu. On nikdy, vždycky chtěl dotáhnout myšlenku do konce, vždycky. I to jsem na něm obdivovala. Bez ohledu na to, jak se ten druhý cítil, řekl vše, hlavně vždy vše podal s respektem a mile, ať už šlo o kohokoli. Ale proč musí být tak hodný i na mě?! Tohle opravdu nezvládnu. Zaúpěla jsem bezmocně v duchu. Nebylo to dobré. Pocit na hrudi přecházel v tupou bolest, která mě děsila. Nevěděla jsem, co měla znamenat. Běžela jsem snad moc rychle? Moc dlouho? Potřebovala jsem spát? Proč se mi to dělo? A ten závěr? Co to jako mělo být! Není Derian fialová? Nasucho jsem polkla. O tomhle přemýšlet nebudeme… Jen si to popletl.
„Nic se neděje, opravdu,“ vysoukala jsem ze sebe, i když jsem měla pocit, že mě někdo škrtí, „A cením si toho, děkuju, ale jsem… jsem to jen já, nic zvláštního.“ Usmála jsem se na něj mírně. „Navíc ty sám máš moc hezké oči,“ koukla jsem na něj, aspoň na vteřinu, než jsem pohled zase obrátila jinam, „Tvých vodních očí se nebojím.“ Řekla jsem hlasitějším šeptem. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem chtěla, aby mě slyšel nebo ne. Nebyla jsem si jistá ničím. Sotva pevnou půdou pod nohama, protože i s tou mi přišlo, že je něco špatně, protože se mi podlamovaly nohy a přitom k tomu nebyl důvod. Celý vesmír si ze mě dneska dělal legraci. Ale na to už bych měla být zvyklá.
Měla jsem co dělat, abych se nezačala dusit. Upřímně jsem myslela, že by se mi klidně mohlo i zastavit srdce. Cokoli. Byl tohle sen? Musel být. Noční můra. Nevěděla jsem, co mám sakra dělat. Vůbec. Byla jsem ztracená a to jsem zdejší okolí znala dobře. Snad bych měla příště objevovat sebe a svůj vnitřní svět, protože teď jsem měla pocit, že se proti mně spolčil a hodlá mě zabít. „Vím, žes to nemyslel špatně,“ ujistila jsem ho, „Ani by mě to nenapadlo, vždycky jsi na mě moc hodný.“ Byla to pravda. Přece by mi nechtěl ublížit. A přeci… přeci jsem kolem něj měla ten divný pocit. „A ty jsi můj nejlepší kamarád,“ usmála jsem se na něj, „A řekla bych ti toho stejně hodně.“ Asi to byl nějaký trest. Nezasloužila jsem si takového kamaráda. Možná jsem byla příliš šťastná na to, jak špatná jsem byla. Přesto jsem na Lina odhodlaně kývla a následovala ho, aby nás prcci ještě nechytili.

//Tulipány

Styx byla hlavním tématem naší debaty. Obdivovala jsem Lina, že se o ní snažil mluvit s co největším respektem i přes to všechno, co udělala – ostatním i naší smečce. Teprve nyní, po slovech Baghý, jsem si všimla, že ani Nori skutečně nebyl v nejlepším stavu. Tohle mu udělala Styx? Polkla jsem nasucho a nervózně přešlápla. Došlo mi, že pokud takhle zřídila Noriho, který byl větší a silnější než já, opravdu bych proti ní neměla šanci. Snad s magií, ale na tu jsem už neměla úplně sílu. Umřela bych. Byla jsem s tím naprosto smířená. Ani mě to nevyvádělo z míry. Nakonec jsem vždy očekávala jen smrt z tlapek a zubů druhého vlka. Mezitím co jsem uvažovala nad svou bídnou smrtelností, Newlin se dal do díla a začal Noriho léčit. Obalily ho malé bublinky – které jen tak mimochodem spustily v mé hlavě další úvahy o tom, jak bych se utopila v té velké bublině, co prý uměl vytvořit – a jeho rány se začaly zacelovat. Fascinovaně jsem to sledovala, se strachem i obdivem. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Nechtěla jsem však vyzvídat před vlky, které jsem neznala, takže jsem si otázky odložila na později.
Oba se stejně ptali na Smrt a její magie, konkrétně i moje magie. „Ano,“ pousmála jsem se na Noriho. Newlin se přidal s tím, které magie ovládá on. Byly to nové informace i pro mě, tak jsem byla ráda, že se někdo zeptal. Nicméně pozornost stejně skončila zase na mně – na mých očích konkrétně. Co tím myslí? Už už jsem chtěla být zmatená z toho, co to najednou všichni povídají, především Lin, protože moje oči byly pořád stejné, fialové… jenže pak mi došlo, že vtom musel mít packy Život. Vždyť mi něco takového říkal! Takže místo zmatku jsem jen nesměle sklopila uši a pohled. Nejistě jsem se pousmála a trochu se stáhla do sebe. Fakt bych se měla více pozorovat. Povzdechla jsem si a raději se mermomocí držela iritace z jednání Života, než abych se měla věnovat tomu, co říkal Newlin. Jen přeháněl. To přece dělal ráda, i Baghý přeháněla. Všichni přeháněli. A nejvíc Newlin. Opravdu jsem se snažila jeho poznámku ignorovat a ignorovat onen divný svíravý pocit na hrudi. Byla jsem stará, měla bych být, nebýt Života a jeho divné vody. Za všechno vlastně mohl on. Kdyby nebyl tak milý, snad bych na něj i zvýšila hlas.
Zachránil mě blížící se odchod našich společníků. Mírně jsem jim kývla na rozloučenou. „Hodně štěstí na cestách i vám,“ nabídla jsem jim mírný úsměv a pocítila úlevu, že toto setkání proběhlo v klidu a míru. Vypadali mile a přátelsky, nejspíše by mi nevadilo setkat se s nimi znovu. Navíc bylo vždy dobré udržovat dobré vztahy s jinými smečkami, že jo? Otočila jsem se na Lina, že ho vyzvu, aby vedl cestu, ale on se místo toho rozhodl naši cestu okořenit. Zasmála jsem se, bylo hezké vidět ho veselého. Moc hezké. Nehodlala jsem mu náladu kazit, přestože jsem se na běh necítila. Jemně jsem se tlapkou dotkla Alfieho, ten vypadal, že spíše na hru přistoupí a špitla k němu: „A teď ji máš ty!“ Se smíchem jsem se rozběhla za Newlinem, aby mi ji vlček hned nevrátil.

//Ježčí mýtina

Styx se konečně rozhodla odejít a nechat nás na pokoji. Napětí ze mě pomalu opadávalo, až jsem měla pocit, že se zhroutím k zemi. Tohle už ne, prosím. Povzdechla jsem si v duchu a trochu se sebrala. Nesměla jsem ukázat slabost, ne před prcky, aby si nemysleli, že bych je nedokázala ochránit. Což bych možná nemusela dokázat, ale rozhodně bych to zkusila. Aspoň se zdálo, že má magie zabrala a opravdu se oba cítili relativně dobře. Pousmála jsem se a úsměv mi na tváři zmrzl, když se o mě začal malý vlček otírat. Opět jsem ztuhla, takže jsem vypadala o něco schopněji. Naštěstí to netrvalo moc dlouho a přitulil se zase k Newlinovi. Jsme v bezpečí. Připomněla jsem si a sledovala Lina, jak si vesele povídá s vlčaty. Nedivila jsem se, že ho Morfeus udělal pečovatel. Hodilo se to k němu a očividně s nimi dobře vycházel.
Má spokojenost a křehký klid nevydržely moc dlouho. Nervózně jsem přešlápla a stáhla uši, když mě Lin začal chválit. Je v pořádku? Vždyť jsem celou dobu zvažovala, že zdrhnu do lesa. Asi jsem aspoň působila silně, to bylo dobře. Třeba když to budu hrát dost dlouho, opravdu taková budu. Haha. „Ne, to určitě ne,“ zavrtěla jsem hlavou s nejistým úsměvem, „Ale ty sis vedl moc dobře. Zvládl jsi to s přehledem a klidem a všechny nás ochránil. Jsi vážně úžasný.“ Opětovala jsem jeho mírnou poklonu, kterou si zasloužil. On ano, na rozdíl ode mě. O to víc, když začal Pippě vysvětlovat, proč neuvěznil Styx v bublině. Snažila jsem se zůstat klidná. Musela jsem do toho opravdu dát dost sil. Neublížil by mi. Je to Lin, neublíží mi. Přesto se mě pomyšlení na to, jak jsem uvězněná v bublině vody drželo pevněji, než bych chtěla. Dokonce bych i přeslechla, že máme jít na výpravu, nebýt toho, že se sem přihnali dva cizí vlci. Instinktivně jsem se a opět postavila blíže k vlčatům.
Cizí byli však pouze mi, Newlin aspoň jednoho z nich znal. Toho, co nás označil za rodinku. No já se tu fakt položím. Ještěže nás začal Lin představovat, protože já stála jako opařená, neschopná slova. Musí být uražený. Jen to hraje. Přece má partnerku, tohle ho musí urazit, že si mě s ní spletli. Nejraději bych se rozutekla domů, do Sarumenu a do úkrytu, tak trochu pochodovala, poplakala si, popřemýšlela a vyspala se. Třeba mi už jen hrabalo z únavy nebo nedostatku samoty. „Těší mě,“ broukla jsem nakonec a kývla na oba vlky. Chyba, hned jsem se zadusila na vlastní slině, když nás Lin představil jako rodinné uskupení. Co to má jako znamenat?! Bylo toho na mě fakt dost, víc než dost. Doufala jsem, že se rychle vytratíme, ale Newlin se s vlkem, Norim, znal a snad i přátelil, takže to nevypadalo moc nadějně. Aspoň vlčice, Baghý, navrhla lepší téma. „Smrt najdete na severu,“ špitla jsem a odkašlala si, snad abych zvládla mluvit víc nahlas, „V lese plném jedlí má takovou divnou jeskyni. Je to kousek od velkého jezera. Není moc příjemná.“ Měla jsem co dělat, abych se při vzpomínce na ni nenaježila. „Ale dokáže vám dát schopnost ovládat magie,“ vysvětlovala jsem dále a těkala pohledem všude kolem. Nechtěla jsem nechat všechno mluvení na Linovi. „Třeba magii emocí nebo neviditelnosti a spoustu dalších,“ stresem mi vypadly jakékoli další, takže jsem si vzpomněla pouze na ty mé, „Ale žádá si za to drahé kameny.“ Snažila jsem se nedýchat moc nahlas, ačkoli jsem měla stažené hrdlo a tolik slov mě vyčerpalo. Jen už jsem chtěla mít pokoj a klid.

Nevěděla jsem, jestli na tohle prostě nemám mentální kapacitu, odvahu, nervy, nebo všechno najednou. Připadala jsem si napjatá tak, že by nejmenší postrčení stačilo k tomu, abych se zhroutila. Nejspíše to tak opravdu bylo. Ono to nebylo lehké, spíše zatraceně stresující a těžké – z jedné strany tady byla Styx, co byla hrozbou nejen mi, ale také Newlinovi a vlčatům a já upřímně nedokázala říct, o koho jsem se bála víc, z druhé zas samotná vlčata, minimálně Pippa, která na mě prostě hodila kus informace, kterou jsem nepotřebovala znát. Minimálně ne právě teď. Že jsem raději nedržela jazyk za zuby. Nejraději bych fakt popadla Styx za srst a odtáhla ji pryč, ať si to můžeme vyříkat – nebo spíše ať si ze mě může udělat, cokoli by si jen přála, klidně večeři, klidně živý terč své zloby. Nechtělo se mi riskovat, že se situace ještě zhorší. Chudáci. Kníkla jsem při pohledu na vlčata. Neznala jsem detaily jejich minulosti, ale tohle… víc jsem asi ani vědět nepotřebovala.
Otočila jsem se k vlčatům, zatímco Styx začala svůj proslov s detailním popisem toho, co se vlčatům stane. Ale zatraceně. Zabodla jsem se do ní rychle očima a zase se obrátila k vlčatům. Jestli bylo to předtím nějakým ukazatelem, tak bych jim měla pomoct. Nemohla jsem jim ale zabránit Styx slyšet. Dokázala jsem jim však pomoci jinak. Soustředila jsem se na obě vlčata, na jejich nitro. Hrudí se jim rozlil teplý pocit. Věděli, že jsou s námi v bezpečí. Že jim nikdo nezkřiví ani chloupek na kožíšku. Připadali si chráněně a v pořádku, slova Styx v nich neevokovala žádné pocity úzkosti ani strachu. Bolest ze dní dávno uplynulých jim nesvírala malá srdíčka. Doufala jsem, že jsem udělala dobře. Nechtěla jsem, aby se jim rány na duši znovu otevřely nebo prohloubily. „Nikdo vám nic neudělá, dobře?“ pokusila jsem se na ně usmát. Bála jsem se o ně.
A do toho se ještě Newlin hádal se Styx. „Line, to je v pořádku,“ špitla jsem, „Nech to být, tady slovy nic nezmůžeme.“ Nevěděla jsem, co s ní je, proč je taková, ani jsem si nebyla jistá, že to chci vědět. Buď byla její minulost natolik temná, nebo… nebo taková byla od přírody. Nevěděla jsem, co by bylo horší. Lin ji začal navigovat ke stádům srn, naštěstí, protože já si nedokázala vybavit jediné místo, kde nějaké najít. „Měli bychom jít,“ šeptla jsem k němu, „Vy taky chcete pokračovat ve výpravě, viďte?“ Obrátila jsem se zase na Alfieho a Pippu. Bylo by to nejlepší. Čím dříve se zbavíme Styx, tím lépe pro nás všechny. Nevěděla jsem, jak dlouho se ještě zvládnu udržet, abych se neroztřásla nervy a ztracenou energií z kouzlení.

Situace se stávala čím dál horší… zadusila jsem se na vlastní slině a stáhla se do sebe ještě víc, než už mě přiměla přítomnost cizího vlka. Tohle je fakt výsměch. Zaúpěla jsem. Vždyť jsme opravdu s Linem zrovna šli na procházku s vlčaty jako jejich jediní ochranáři – kdyby měli podobné zbarvení jako my, tak by si vlk s netrénovaným čumákem klidně mohl myslet, že jsme rodinka. Já končím. Styx mě klidně může zakousnout a bude to milosrdnější než tohle všechno. Jako bych už tak neměla v hlavě bordel… Zase se mi vrátil ten divný pocit, klidně bych i věřila, že ze mě začíná růst růže jako z chudáka Darkie. Jenže tu to nejspíše nebolí… Zavrčela jsem v duchu a naježila se v realitě. Tohle muselo počkat, byly tady důležitější věci.
Třeba to, že mě vlčata absolutně nerespektovala. Velké překvapení, když jsem se stáhla i po jediném zavrčení Pippy. A Alfie mě zas chtěl chránit. Aspoň, že tady byl i Newlin, který Styx blokoval cestu a bránil jak vlčata, tak nedopatřením i mě. „Protože je lepší, aby snědla trochu našeho masa místo vás dvou,“ špitla jsem vlčatům do oušek. Snad by je to mohlo usadit a říct jim dost na to, aby zmlkla a byla opatrná. Nezdálo se, že by jim právě v tento moment byla hrozbou, ale co v ten další? Ne, nesmí se k nim přibližovat. Obdivovala jsem Lina, jak to stále zvládal… svým stylem. Snažil se být přátelský, opravdu ano. Nebyl klidný, ale snažil se tak působit, takový být. Musím mu pomoct. Přešlápla jsem nervózně. Ale jak? Hodit se před ně a nechat se usmrtit by nebyl problém, jenže to tak lehké asi nebude. A snad by k ničemu závažnému nemuselo dojít, ne? Možná si s námi jen hraje, třeba jen provokuje, aby si nás oťukla… Ví, že jsme ze smečky, co když zkouší, jak se k tomu postavíme? Co když zase někomu ublíží, pokud tohle nezvládneme dobře? Nebylo to snadné, nic nebylo. Nelíbilo se mi to. Nejraději bych utekla zpátky do úkrytu a vzala je všechny s sebou, ale takovou možnost jsem neměla…
Zpozorněla jsem, když Newlin opět promluvil. Vypadal rozrušeně, musel být. Nakonec Styx mluvila o jednom z našich. Nemohla jsem si být jistá, kterého z bratrů myslela. Znala jsem jen Kenaie, a to ještě mizerně, přesto jsem cítila potřebu jej bránit. Cítila jsem k Linovi neuvěřitelný respekt, že situaci zvládá, jak ji zvládá. Postavila jsem se vedle něj a podívala se na vlčata co nejpřísněji, aby zůstali za námi a nedělali hlouposti. Byla jsem připravená je klidně skrýt pod závoj magie, kdyby bylo třeba. „Nic z tohohle, není třeba,“ promluvila jsem klidně, sama jsem byla překvapená, že ačkoli se můj hlas třásl, nezakoktávala jsem se, „Pouze je základní slušnost se omluvit, pokud někoho zraníš. Newlin tím nemyslel nic zlého. Nestojíme o problémy.“ Upřímně jsem si ani nemyslela, že by ji Marion chtěla vidět. I když… vypadala dost naivně a tak… asi by na to i kývla a měla radost. Pro Styx by nebyl problém ji znovu napadnout, snad i útokem překvapit, kdyby se nejprve tvářila mile. Nevadí. „Omlouváme se, pokud jsme tě vyrušili při lovu. Jsi raněná, jestli chceš, můžu ti s lovem pomoct, jen…“ Jen co? Nežer nám vlčata? Neubližuj nám? Patetické… Napomenula jsem se v mysli, ale lepší slova jsem neměla. Lepší řešení jsem neměla. Výhružky by jen eskalovaly situaci, avšak na rozřešení slovy Styx asi taky nepřistoupí. Proč se vždycky dostávám do takových nemožných situací?

//skalisko

Opravdu jsme připomínali nějakou dobrodružnou výpravu, i když jsem osobně doufala, že to moc napínavé nebude. Dobrodružství bylo fajn, ale byla s námi vlčata, takže by bylo lepší mít poklidný výlet bez překvapení a nástrah. Neměla bych nad tím ani přemýšlet, jinak to zakřiknu. Upozornila jsem se a raději se zaměřila na to, že je hezký večer, měsíček svítí, je teplo, louka je stejně krásná jako vždy, mám milou společnost… No, trochu to hned na úvod zaskřípalo, ale Newlin se rychle pustil do řešení situace. "Uděláme, co budeme moct," pousmála jsem se na vlčata, "Pokud vaše sestry někdo najde, bude to Newlin." Ujistila jsem je, snad mi uvěří. Nakonec jsem jim nelhala. Můj kamarád byl dost odhodlaný na to, aby to zvládl.
Už takhle brzy po startu výpravy se však objevil první problém. To není možné, přece… Nervózně jsem přešlápla a zastavila se, zatímco Lin udělal ještě pár kroků vpřed. "Stůjte, počkáme až to Lin vyřeší," upozornila jsem je mírně a ochranářsky se před ně postavila. Tohle byla ta vlčice, o které mi Morfeus říkal. Nevypadá nebezpečně. Vlastně nevypadala ani dobře. Je zraněná. Docvaklo mi a o to nervóznější jsem byla. Může být zraněná už nějakou dobu… a hladová. "Jsi v pořádku? Možná… možná bychom se s tebou mohli podělit o jídlo," nabídla jsem jí. I Newlin k ní byl mírný, proč bych to také nezkusila. Neztrácela jsem však obezřetnost a hlídala, aby vlčata stála za mnou.

//sorry za chyby kdyžtak,mobil post

//340; VLA - Magie//

Nervózně jsem sklápěla uši, přešlapovala… vůbec jsem netušila, co se sebou dělat. Bylo to tak divné! V pozornosti vlčat, v pozornosti Newlina, to na mě bylo více, než jsem dokázala snést. Jak jsem se do téhle situace vůbec dostala? Zaúpěla jsem v duchu. Nejraději bych se stáhla někam do rohu a udělala ze sebe klubko. Mohla bych se trochu vyspat, popřemýšlet, poplakat si… to bych teď asi dost potřebovala. Třeba bych pak měla klidnější mysl, čistou hlavu. Mírně jsem se otřásla a snažila se si nebrat Alfieho poznámky příliš k srdci. „Děkuju, vy jste oba taky moc roztomilí,“ usmála jsem se na ně nervózně. Raději jsem nereagovala na jeho druhou poznámku o tom, že nechce, abych odešla a že mě má rád, protože říct takovému prckovi, že na to jde moc zhurta a že ho ještě ráda nemám, by asi nebylo moc vhodné a prospěšné jeho mentálnímu vývoji.
Na druhou stranu jsem cítila mírnou potřebu se bránit, když na mě spustila malá vlčice. Mírně jsem se usmála. „Jen pokud je to třeba,“ vysvětlila jsem. Aspoň Newlin byl má podpora. Snažila jsem se zklidnit své srdce a hlavu, sebe, když řekl, že by mi tajně fandil více, než Wolfganii a Maple. Taky by byl solidně zklamaný… jako bych zvládla něco jiného. Zavrtěla jsem hlavou. Tohle byl přesně důvod, proč jsem přišla do úkrytu hledat soukromí a možnost být sama. Třeba bych si něco v hlavě správně utřídila, nevím, vyplakala se a zbavila se těchhle divných pocitů? Snad. Ale na tom teď nezáleželo. „Nevyhrála,“ zavrtěla jsem lehce hlavou, „Wolfganie vyhrála na plné čáře a s Maple, no, spíše to byla hra, ale bylo to moc fajn.“ Usmála jsem se na něj. Měla jsem na to dobré vzpomínky, taky jsem byla ráda, že jsem mohla strávit nějaký čas s dalšími členy smečky a více je poznat.
Alfie začal vyprávět o tom, jak se k nám dostali a o jejich rodině. Pippa se taky trochu zklidnila, aspoň navenek. Musela jsem však zavrtět hlavou. Smutně jsem se na ně podívala. Bylo mi jich líto – byli tak malincí a sami na světě, ztracení rodičům, oddělení od sourozenců… muselo to být těžké. Aspoň jsme je našli my a nemusí se bát o jídlo a nebezpečí. Snad to vědí i oni, nebo časem poznají. Nebo že by? Překvapeně jsem se otočila na Newlina. To byl dobrý nápad! Třeba je jejich rodina hledá a vystopuje je až sem! „To je dobrý nápad! Určitě jim musíte chybět, jsem si jistá, že vás taky hledají,“ podívala jsem se i na malá vlčata.
Vtom se naše skupina rozšířila o další dva členy. Stáhla jsem se ještě trochu víc ke stěně jeskyně a k Linovi. Přišla Darkie a další vlče, které jsem asi předtím viděla, ale moc jsem toho o něm nevěděla, dokud ho Lin neoslovil. „Ahoj,“ špitla jsem potichu a oči mi padly na růži na hrudi Darkie. Že by to měla díky své magii? Nebo je to nějaká její speciální magie související se zemí? Co vlastně tak všechno může umět magie země, ještě jsem ji v akci nikdy neviděla… Manipulovat se zemí a rostlinami, asi. To není nic pro mě, s něčím takhle manipulovat, něčím hmotným… asi na to nejsem. Mám ráda svoje magie, iluze i emoce, ty mi vyhovují nejvíce. Jsou hezké, můžou pomoct, asi i ublížit, ale kdo by to dělal. Když už jeden ovládá emoce, tak jimi asi nebude ubližovat – i proto jsem je měla ráda, cítila bych se kolem vlků, kteří je ovládají, lépe. A naopak? Hm… Voda, co? Ale vždyť mě pomocí ní můžou i chránit… Ach jo. Tohle je moc komplikované. A ještě oheň! Ten je taky děsivý, i když... no, možná méně než voda. Asi. Ale vodu ovládá i Newlin, neměla bych se jí tak bát, ne? Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. Nebylo mi tady fajn, nejraději bych utekla dále než do své mysli, jenže… a hele! „Asi… asi půjdu pomoct!“ usmála jsem se na všechny a utíkala za Newlinem. Cokoli, jen abych se odsud dostala z takového převlčeného místa.

//Kopretinka (? :D)

//339//

Newlin si mě rychle všiml, v což… jsem si nebyla jistá, jestli jsem doufala, nebo se toho bála. Nakonec to bylo stejně jedno, protože jsem za to byla vděčná. Vděčná i za to, jak přátelsky zněl, jako by se nic nestalo. I když kvůli mně jsme lovili hnědoušky… Možná to neví! Jsem monstrum. Musím mu to říct. Spolkla jsem knedlík v krku. Nechtěla jsem to dělat teď, když jsem si byla dost jistá, že by po mně mohl vystartovat – měl by. Nevěřila jsem, že by to udělal – a to znamenalo sakra hodně – ale měl by, má na to každé právo. Místo přiznání jsem se na něj sobecky usmála. „Taky tě ráda vidím,“ řekla jsem upřímně. Ráda jsem viděla, že je v pořádku, i když byl během lovu a před ním tak roztřesený.
Vlčata zřejmě nespala tak tvrdě, jak jsem očekávala. Minimálně to tmavší ne, to se hned zvedlo ze země a začalo na mě mluvit. Byl to on, malý vlček s překrásným zbarvením a podivným způsobem vyjadřování. Nejistě jsem přešlápla. Nerozuměla jsem mu sice, ale ani jsem nemusela. Z jeho postoje a tónu mi rychle došlo, co asi říká. Stejně mi to pak víceméně potvrdil sám, když promluvil na Newlina. Nejistě jsem se usmála. Je to jen mládě, neví, co povídá. Ujišťovala jsem se a připadala si dost mizerně, že mě do takových rozpaků uvádí někdo, koho bych mohla být babička. „Jsem Amnesia, těší mě,“ představila jsem se a rovnou se chtěla optat na jeho jméno, ale to se probudila jeho sestra a začala na mě vrčet. Instinktivně jsem ustoupila o krok dozadu a sklonila hlavu, sklopila uši. Tak to je v háji. Teď nejen, že budu paranoidní z dospělých, budou mě šikanovat i vlčata! Má budoucnost byla jasná a vůbec ne hezká, přesně jak jsem vždy předpokládala.
Naštěstí jsem tady měla Newlina, který se mě zastal. Ucítila jsem podivné bodnutí v hrudi, no nebyl čas se jím zabývat. Ani poslouchat, jak o mně Lin mluví. A to ani neví, že já můžu za to, že jsme museli zabít hnědouška… Ten divný pocit musela být vina! Určitě. Nemohlo to být nic jiného. Musela jsem se jen cítit hrozně, protože o mně mluvil tak hezky, a já mu přitom způsobila tolik bolesti. Nechtěla jsem se teď začít utápět v tomhle emočním bordelu. Soustředila jsem se na vlčata přede mnou. Alfieho a Pippu, jak je Lin představil. „Ráda vás poznávám,“ kníkla jsem znova na ně oba, „Nechci vám ublížit.“ Dodala jsem asi dost zbytečně, protože kolik nebezpečí by pro ně asi mohla představovat vlčice, co se před nimi téměř stáhla do klubka?
Lin byl však stejně upovídaný jako vždy, takže jsem se mohla soustředit i na jeho otázky a ne strach z toho, co mi ti dva, spíše ta samička, provedou. „Já… No, Wolfganii napadlo, že bychom si mohly dát přátelský souboj, tak jsme se přesunuly do lesíka, a pak přišla ještě Maple a taky jsme se spolu trochu pošťuchovaly,“ odpověděla jsem mu a trochu se u toho usmála. Byla to opravdu zábava, hlavně s Maple. „Promiň,“ zamračila jsem se starostlivě, „Jsi v pořádku? Promiň, že jsem tam nebyla, abych ti pomohla. Musíš být hrozně vyčerpaný, nechceš si lehnout? Není ti nic?“ Musel si pomáhat magií, sám by tak velké zvíře určitě neodnesl, navíc to bylo od smečky celkem daleko. Nevím, jak to udělal, byla jsem si však jistá, že ho to stálo hodně sil. A stejně se více stará o mě. Znovu mě z toho zabolelo na hrudi. Zatracená vina! „Vůbec se mi nemáš za co omlouvat!“ ujistila jsem ho rychle s úsměvem, „Byla jsem schovaná v lese a měla jsem co dělat, takže jsem to zvládla.“ Zavrtěla jsem trochu ocasem, abych působila co nejpřesvědčivěji. Bylo mi ale hloupé úplně ignorovat vlčata, i když jedno se mnou zdálo celkem fascinované a druhé ne moc nadšené. „Jak jste, no, jak jste se sem dostali? Jsem ráda, že se vám při našem lovu nic nestalo,“ řekla jsem trochu nejistě. Možná jsem se měla zeptat na něco jiného, třeba mají nějaké trauma… ale to bych nebyla já, kdybych něco hned nezkazila.