Gallirea - Příspěvky uživatele

//366/

Klimbala jsem někde na hraně spánku a bdění. Nechtěla jsem usnout, i když bych to snad potřebovala a ještě před malou chvílí jsem to chtěla. Po pár nočních můrách jsem si to rozmyslela. Byly plné bolesti a zklamání. Zlomených srdcí a snů. Nemohla jsem setřást melancholii, která mě pohlcovala. Sama jsem si přišla rozbitá, zlomená… taky rozlámaná fyzicky. Všechno mě bolelo, byla jsem mentálně i fyzicky vyčerpaná. Toužila jsem po samotě a teď, když jsem ji měla, jsem si stejně přála mít společnost. Ne aktivní, jen pasivní, aby někdo existoval na stejném místě a ve stejný čas jako já. Jen poklidně koexistovat, ani bychom na sebe nemuseli reagovat. Upřímně jsem jen chtěla ujištění, že jsem na světě nezbyla sama, že jsem nespálila všechny mosty pojící mě ke světu.
Střihla jsem oušky, zaslechla jsem hlas. Až moc známý a… ano, ten, který jsem chtěla slyšet. Jen možná ne teď, nebo spíše právě teď? Ani jsem sama nevěděla. Lin dále volal mé jméno a já netušila, co bych měla dělat. Je to on, bude to v pořádku. Musíme si o tom stejně promluvit, sama k ničemu nedojdu. Povzdechla jsem si a trochu uvolnila svou pozici klubka. Brzy mě našel, ono to nebylo těžké, když bylo jen jedno místo, kde jsem mohla být. „Line, jsem v pořádku,“ zkusila jsem se pousmát a zavrtěla lehce hlavou, „Tak v pořádku, jak můžu být.“ Nelhala jsem, jen jsem měla bordel v hlavě, ale to přece neznamenalo, že jsem nebyla v pohodě. Ne? Minimálně budu zase časem v pořádku. A měla bych si s tím pospíšit, Newlin totiž vypadal stejně zničeně, ne-li hůř než já. Pořád se omlouval a přitom neměl proč, to já za tohle všechno mohla.
„Nemáš se za co omlouvat, opravdu ne,“ pousmála jsem se, „Já se omlouvám, je to moje chyba.“ Vždycky to byla moje chyba, to já za tohle, za všechno mohla. A měla bych se tomu přestat vyhýbat. Stiskla jsem zuby a párkrát se zhluboka nadechla a vydechla. „Navíc… no,“ polkla jsem nejistě a hloupě se pokusila zarýt drápky do skály pod sebou, „Chceš být jen můj kamarád? Nebo… víc?“ zašeptala jsem potichounku poslední slovo a jakoby se celá stáhla. Bála jsem se a zároveň jsem byla napjatá očekáváním. Jako bych se snad měla na co těšit! Snad nikdy jsem nezažila nic tak děsivého.

//Sarumen
//365//

Konečně samota! Sladká, poklidná samota. Dovlekla jsem se tunely jeskyně až do společné místnosti. Panovalo zde naprosté ticho, které bylo zároveň balzámem pro mou duši a stejně tak mi bolestivě svíralo hruď. Přesně takhle skončím, ne? Úplně sama a opuštěná. Ale ještě ne. Pomyslela jsem si s hořkým úsměvem a těžce padla k zemi. Z očí se mi začaly řinout slzy a já ani přesně nevěděla proč. Stočila jsem se do klubka a vzlykala do vlastního kožichu. Hlava mi tepala bolestí, srdce jsem měla rozervané a nevěděla jsem, co s tím. Chtěla jsem se tady sice schovat a přemýšlet, ale v hlavě jsem měla takovou bouři, že jsem své myšlenky ani neslyšela, natožpak abych se na ně mohla soustředit.
Opravdu s ní není šťastný? Nebo to jen tak říká? Co když se kvůli mně zbláznil? Nedokázal unést tu vinu a tak si to snaží v hlavě nějak ospravedlnit. Ale zas… Vždyť jsem s Newlinem trávila spoustu času a ani jednou o ní nepromluvil. Ani se nesnažil se mi vyhnout nebo odejít, aby mohl být s ní. Necítila jsem z něj ani žádnou takovou potřebu, takže to nebylo tak, že by to jen nedával najevo. To bych věděla, takové věci přece poznám. Řešila jsem to jen zbytečně moc? Možná. Dost možná. Jenže tohle bylo vážné, takže si to zasloužilo vážné jednání. Ne? Vždyť nakonec… nakonec bych mohla dojít k rozhodnutí, které neovlivní jen zbytek mého života… Ale to jsem byla zase naivní. Hloupá vlčice, co snila o něčem, co existuje jen v pohádkách. Beztak bych si nic tak dobrého nezasloužila. Nezáleželo na tom, jak moc bych si to přála – a jak bych si mohla pomoct? Vždyť Newlin na mě nikdy nebyl nic jiného než hodný. Staral se o mě, měl mě rád, chránil mě. Když byl veselý, byla jsem i já. V jeho přítomnosti jsem byla spokojenější, možná i otevřenější? Měla jsem se raději, když jsem byla s ním. To bylo příliš velké lákadlo, než abych ho odmítla. Navíc… sám řekl, že už nechce být s Derian, prosil mě aby s ní už nemusel být… Ale co když…
Co když nebude spokojený ani se mnou? Co když to, co mezi námi je, také časem zhořkne. Snad ho přestanu bavit – ne, takový není – ale to je jedno, vleze do toho něco jiného. Nebo si uvědomí, že fialová vlčice nebyla tak špatná. Že já se jen napovrch zdála fajn, ale vevnitř jsem byla zkažená do morku kostí. Jednou mu to dojde. Měla bych ho varovat. Jenže on mě nebude poslouchat. Mírně jsem se i přes slzy pousmála. Vždyť já se ho snažila opakovaně upozornit, že jsem zlá, ani trochu dobrá, ne jako on. A co z toho? Nic, jen jeho ujištění, že tak to není.
Motala jsem se v kruzích, ztrácela jsem z toho energii a tlak v hlavě jen rostl. Zakňučela jsem a pevně zavřela oči. Cítila jsem, jak mi víčka těžknou a nechtějí se zvednout. Celé mé tělo těžklo a svět se začínal motat a ztrácet. Snad bude lepší usnout. Nabrat sílu se sama se sebou zase rvát. Třeba k něčemu dojdu nebo mě někdo najde a budu se moct soustředit na něco jiného. Doufala jsem, že to aspoň nebude nic zlého, upřímně jsem si to přála, jak jsem ztrácela vědomí.

//Tenebrae

Jestli jsem nevypadala dost zvadle předtím, tak teď jsem vypadala na pokraji vyčerpání, připravená prostě padnout k zemi a zemřít. Hlava mi vysela téměř u země, jak jsem se ani nedokázala podívat na známé stromy okolo. Místo toho jsem sledovala občasného broučka, kterého unášela dešťová voda pryč, daleko od jeho domova. Tak za chvíli třeba taky skončím. Pomyslela jsem si hořce. Kde se však ve mně měla právo brát ta zhrzenost? Vždyť já si za to mohla sama. To já jsem si zkazila celý život a Newlinův spolu s ním…
Viditelně jsem zaváhala v chůzi, když Newlin promluvil. Není s ní… šťastný? Zamračila jsem se a podívala se na Lina, avšak nic nenasvědčovalo tomu, že by mi lhal. Nejen, že bych mu tolik věřila, ale tak nějak vnitřně jsem to i věděla. Nejspíše skrze některou magii, kterou jsem tak dobře neovládala. Na tom vlastně ani nesešlo, spíše jsem se na to tolik zaměřila jen proto, abych to nemusela vstřebávat. Nemusela řešit jeho slova, a co znamenala. On mi však stejně nedal jinou možnost. „Já… já bych chtěla být s tebou, opravdu. Ale…“ ale co? Ale stejně by nebyl šťastný ani se mnou? Vždyť já nedokázala udělat sebe šťastnou, natožpak druhého vlka! A vůbec jsem příšerná. Jen jsem mu zničila život a pomotala hlavu. Určitě v něm ještě jsou nějaké zbytky těch květin, ne? „Já… opravdu chci,“ špitla jsem znovu, „Jen – promluvme si o tom ještě? O všem? Jen my dva?“ Byla jsem zoufalá. Začínala mě bolet hlava a to bylo opravdu poslední, co jsem potřebovala.
Naštěstí se Pippa osmělila, nebo jen byla přemožena zvědavostí a jala se Newlina vyptávat na věci okolo magie. Má šance! Počkala jsem, až jí vše vysvětlí a přistoupila k nim. „Moc se omlouvám, ale není mi dobře,“ vysvětlila jsem krátce, „Půjdu na chvíli do jeskyně a vy byste si mohli více prohlédnout les?“ Pokusila jsem se o mírný úsměv, ale vnitřně jsem už cítila, jak se lámu. Raději jsem se rychle vytratila, abych už nic víc nepokazila.

//Skalisko

//Říční eso (přes Ježky)

Netušila jsem, zda mě více znervózňovalo chování vlčat nebo má reakce na ně. Jsou ještě malí, nevědí, co dělají. Natožpak aby věděli, že mi to ubližuje a v současné situaci také dráždí mé křehké nervy. Byla jsem napjatá jako struna a nechtěla jsem nic víc, než se jen někde schovat a spát. Sama. Snad by mi to pomohlo a cítila bych se vyrovnaněji, kdybych si všechno nejdříve sama utřídila v hlavě. Třeba jsem byla prokletá. Postupně mě bude rozčilovat víc a víc věcí, až se nakonec odsoudím k životu stranou všech a zešílím samotou. A nikdy ani nebudu vědět, co se to děje mezi mnou a Newlinem… To mě na tom asi trápilo nejvíc a ani jsem nevěděla, jak se ohledně toho cítím. Pravděpodobně provinile, protože bych nad ním přece neměla uvažovat tímhle způsobem – nebo ano? Zatraceně, vždyť celá má existence byla prokletá. Ta věčná úzkost a nerozhodnost, to nemohla být jen obyčejná smůla.
Newlin se mě sice snažil uklidnit, že je v pořádku, ale nefungovalo to. Očividně nebyl úplně v pohodě, protože jinak by, když nic jiného, neodložil hledání sester Pippy a Alfreda. Ani oni z toho, pochopitelně, nebyli nadšení a táhli se kousek od nás. Vypadali zničeně, a ačkoli mě předtím trochu rozčilovalo jejich chování, teď mi jich bylo ze všeho nejvíc líto. Prošli si peklem a já jsem na ně takováhle, jak se sebou můžu žít? Beru zpátky, já nebyla prokletá, to ostatní byli a jejich kletbou jsem byla já a má přítomnost v jejich životech. Alfie a Pippa kvůli mně budou mít ještě větší problémy s důvěrou, Newlinovi jsem zničila celý vztah a naše smečka také bude trpět a to jen kvůli mně. A já toho nedokázala ani litovat! Kdyby aspoň to, snad bych se se sebou dokázala smířit nebo to svést na nepřízeň osudu, ale takhle? Ne, byla jsem zplozencem pekla, co se vydrápal na povrch, aby šířil zlou vůli.
A ke všemu se Newlin ještě staral více o mě, než o sebe. Kéž bys nebyl tak hodný. Pousmála jsem se smutně a zvedla pohled k jeho modrým očím. Jak jsem na něj mohla být tak zlá? „Taky nechci, abys byl smutný, jenže… jak bys nemohl být? Vždyť…“ nenacházela jsem ani slova – jak se mohl chovat, že se nic nedělo? Vždyť se zdálo, že si na Derian ani nevzpomněl! „Vždyť už patříš Derian a tohle… tohle jí přece hrozně ublíží, Line. Opravdu bych chtěla být s tebou, ale… už jsi s ní a… a já ti jen ubližuju, pořád ti jen ubližuju,“ zakňučela jsem potichu, aby nás neslyšeli prcci. Tohle opravdu nepotřebovali vědět. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by na to řekla Pippa. Třeba to je můj trest za to, co dělám! Všichni mě jen budou soudit a budou na mě zlí. To by sedělo. Kletba za kletbu, to znělo fér. „Promiň,“ kníkla jsem ještě slabě a svěsila hlavu. Aspoň jsem se mohla chvilku soustředit na trápení se tímhle a ne hrůzou z toho, co bude až se dostaneme do lesa.

//Sarumen

Zbyla jsem tady prakticky sama na dvě malá vyděšená vlčata, kterým jsem slíbila ochranu. Dokázala bych ji však poskytnout, kdyby opravdu mělo k něčemu dojít? Pokusila bych se, to ano, ale opravdu bych to zvládla? Musela bych, vždyť přece nešlo také o bránění Newlina, momentálně bezmocného. Tiše jsem kníkla a opět se podívala na spícího šedého vlka. Musel být hrozně vyčerpaný, když jen tak odpadl. Teď na mě chtě nechtě spoléhal, i kdybych při tom měla zemřít, musela jsem naši malou skupinu ochránit. Po zádech mi přeběhl mráz, naplňoval mě pocit, že se jistě stane něco zlého a bude to vše moje vina. Zase. „Slibuji,“ kývla jsem na malé vlče, které ode mě žádalo další ujištění. Nedávala jsem na sobě nesnadný pocit znát, ačkoli bych upřímně ocenila, kdyby se Newlin vzbudil co nejdříve. Sotva jsem dokázala zůstat v klidu a nevyvádět, neprocházet se dokolečka, abych aspoň nějak vybila svou úzkost. Připadala jsem si, jako by oblaka nad námi předvídala náš bídný konec. Třeba do nás uhodí blesk nebo se rozvodní řeka a my se utopíme. Třeba se vrátí Styx a já nebudu schopná nás ubránit. Všechno zkazím zas a znova já. Pippa se snažila šedého vlka vzbudit, nedokázala jsem se ani pokusit jí v tom bránit.
Naštěstí se Lin opravdu vzbudil, i když bylo vidět, že se stále necítí nejlépe. Jeho pohled byl nesoustředěný. Stalo se mu snad něco při použití té magie? Rozpačitě a se starostí v očích jsem ho sledovala, jak se zkouší postavit a nakonec si raději sedá. Také jsem se zvedla, aby se o mě mohl opřít, kdyby potřeboval. V tomhle stavu je stejně jen kvůli mně. Co když jsem ho nějak otrávila? Tohle všechno musí být moje vina. Stahovalo se mi hrdlo strachem, vůbec nepřipomínal své obvyklé já. Dokonce i mluvil trochu pomotaně. „Taky tě mám ráda, ale nechceš si ještě lehnout? Prosím, nevypadáš být ve své kůži,“ kníkla jsem prosebně. Nelíbilo se mi to. Bála jsem se o něj a nemohla mu jakkoli pomoct. Teď jsem zase byla já ta bezmocná. A déšť, který nás kropil, tomu taky vůbec nepomáhal, a do toho se Newlina nedalo zastavit. Na rozdíl od mého srdce, které dost vynechávalo jednotlivé údery. „Line…“ povzdechla jsem si. Přeskočilo mu. Určitě mu přeskočilo. Neunesl vinu, co kvůli tomu, co se stalo, cítil, a úplně zapomněla, že přítelkyni – opravdovou přítelkyni – už má. Co jsem to způsobila. Začínala jsem mít pocit, že jsem nějaké zlomyslné božstvo, které si to jen neuvědomuje. Jistě zničím celý tento svět, i když v něm jen chci poklidně žít. Zmocňovala se mě panika, cítila jsem se jako by na mě visela aura neštěstí. Jako bych šířila smůlu a katastrofu, kam jsem se hýbla.
Vůbec mým zmateným pocitům nepomáhalo ani to, že jsem opravdu chtěla od vlčat utéct. Vlastně jen od Pippy. Mírně jsem se naježila, než mi došlo, co dělám, a donutila jsem se uklidnit. Byla jsem podrážděná a upřímně na pokraji zhroucení. Potřebovala jsem chvilku samoty na utřízení myšlenek. Ideálně s Linem, ať si můžeme promluvit, takový luxus ale mít nebudu, dokud se vlčat nezbavíme. Nenáviděla jsem se za každou myšlenku, co mi běhala hlavou. Čím dál tím víc jsem začínala věřit tomu, že se můj život řítí k záhubě. „Ano, pojďme se na chvíli vrátit domů,“ řekla jsem téměř nepřítomně a rovnou se zorientovala a kývla nejkratší cestou k mlžnému lesu. Nečekala jsem příliš na souhlas či nesouhlas vlčat, mou prioritou bylo dostat do bezpečí Lina, který vypadal opravdu špatně. Trpělivě jsem šla vedle něj a sledovala ho, jestli nehrozí, že by sebou praštil o zem. Nepříjemný pocit mě neopouštěl, jako by se mě drželo nějaké prastaré zlo. Jako bychom šli vstříc něčemu hrozivému.

//Tenebrae (přes Ježčí mýtinu)

//Ježčí mýtina

Táhla jsem se za Newlin s vlčaty. Abych byla upřímná, i taková maličkost byla namáhavá – hlavně proto, že Alfredo měl stejný plán jako já. Ani nevím, zda mě více vyčerpávalo hýbat se i přesto, že bych se nejraději položila na zem a spala a spala… cokoli jen ne vnímala, nebo bylo tolik únavné bojovat s nechutí vlčátka být s námi, vidět, kolik jsem mu ublížila, kolik destruktivní moci jsem měla ve svých packách. A to jsem pro ně opravdu chtěla jen to nejlepší. Ocas mi zplihle visel mezi zadníma a hlava mezi předníma, krása. Dokonalé držení těla, ze kterého mi pomalu začal tuhnout krk a bolest se začala projevovat. Zatla jsem proti ní zuby. Nehodlala jsem dělat scénu, ne další. Uši jsem přilepila k hlavě, v hrdle mi bublalo vrčení a kňučení zároveň. Taky to bolelo.
Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla hlasy, konverzaci. Najednou se stala vzácnou. Moc jsem toho neslyšela, ale očividně se manipulování s magií úplně nepovedlo a oběma vlkům se udělalo zle. Přidala jsem mírně do kroku a poplašeně k nim doběhla. Pippa se motala a Lin taky nevypadal o moc lépe. „Je tohle normální?“ zeptala jsem se a ani se nenamáhala skrývat obavy v hlase. Šedý vlk se téměř sesunul k zemi a mé srdce s ním. Jak můžeš? Nedáš si pokoj? Vrčela jsem na sebe v duchu, ale v realitě jsem si lehla vedle něj a ustaraně do něj něžně strčila čumákem. „Měli bychom si dát pauzu,“ odsouhlasila jsem horlivě, „Pippo, chceš si taky odpočinout?“ Jestli to takhle položilo Newlina, co to asi udělá s malou vlčicí? „S Alfredem vás pohlídáme,“ slíbila jsem jim něžně a zvedla pohled k malému vlčkovi. Musel se taky bát o sestřičku aspoň tolik co já o Lina. „Neboj se, budou v pořádku,“ snažila jsem se ho aspoň trochu podpořit, nicméně jsem spíše věřila tomu, že zas něco zkazím.

Připadala jsem si jako u výslechu. Aspoň mám přípravu na to, až budu muset všechno vysvětlovat Morfeovi. Ztěžka jsem polkla. Nechtěla jsem na to ani myslet, věděla jsem, že to bude příšerné. Naštěstí se Pippa ptala jen ze zvědavosti a zhrzení, šlo jen čistě o ni, zatímco s naší alfou půjde tak nějak, no, o všechno. Co víc, momentálně za mě odpovídal Newlin. Takový luxus pak mít taky nebudu. Snažila jsem se konverzaci aspoň sledovat, ačkoli se mi ani to příliš nedařilo. Bylo dost těžké bojovat s vlastní myslí a ještě dávat pozor. Trhla jsem sebou, když Lin prohlásil, že ničeho nelituje. Blázínek. Pomyslela jsem si smutně. Takhle mu jen budu moct více ublížit, což bylo přesným opakem toho, co jsem chtěla. A ani jsem ho nemohla varovat, když jsme měli publikum. Byla jsem na sebe skoro hrdá, když se mi povedlo na jeho slova kývnout. Jako by snad mé potvrzení jejich pravdivosti mohlo přesvědčit tvrdohlavé vlče, že nemá pravdu.
Snad Pippu rozptýlí debata o jejich sestrách. Lin se hodlal porozhlédnout kolem místa, kde se vlčata našla, a tím směrem. Logický nápad, to jsem dokázala ocenit. Kéž by i naše situace měla jednoduché logické řešení. Snad i měla, jen jsem ho já ignorovala, abych si mohla více ubližovat. Vůbec by mě to nepřekvapilo. „Neutečeme,“ kníkla jsem k vlčatům. Už nikdy, ne po tom, jak se to pokazilo minule a jak to ublížilo i jim. Nechtěla jsem nikomu dalšímu ublížit, ani zhoršit už napáchanou škodu, i když jsem upřímně netušila, jak bych zrovna to mohla ještě zhoršit. Ale tak já jistě na něco přijdu, všechno ničit mi přece jde nejlépe. Zvedla jsem se ze země a následovala skupinku směrem, který Lin určil. Dost jsem se třásla, snad to ostatní odbydou jako noční chlad. Nenápadně jsem přitom pozorovala šedého vlka. Měla jsem vnitřní nutkání se k němu přiblížit, nehodlala jsem si to však dovolit. Nechtěla jsem ho ještě víc ranit, i má samotná přítomnost pro něj musela být toxická.

//Říční eso

Nedokázala jsem se dívat jinam než do země nebo na své tlapky. Upřímně bych nejraději jen zavřela oči, zavřela před tím vším oči, ale takový luxus jsem si nemohla dovolit. Ne, když tady byla vlčata a ne, když Lin souhlasil, že bychom si o tom měli promluvit. Stejně mi cukly koutky, když mi ještě jednou řekl, že mě má rád. Proč to dělal, ty tulipány už musely přestat působit. Leda? Zavrtěla jsem něžně hlavou. A proč jsem nad tím vůbec začínala pochybovat až teď? Snad právě proto, že jsem nad tím nepochybovala předtím, protože tehdy mě to ani nenapadlo. Za celou dobu jsem si neřekla, že to Lin musel jen hrát. Proč? Nechala jsem se snad zlákat představou něčeho hezké ve své budoucnosti? Jak patetické. Nezasloužila jsem si to. Nic z tohohle – kromě té bolesti. Ale to štěstí předtím? Ten krásný pocit bezpečí a snad i něčeho víc, toho, co navrhoval Život? To ne, to ke mně nepatřilo. Bylo to příliš čisté a krásné, to mi nebylo souzeno a ani jsem si to nezasloužila za vše špatné, co jsem v životě udělala a neudělala.
A zas na druhou stranu mi naprosto patřila kousavá slova malé Pippy, při kterých jsem ztuhla, že by se ve mně krve nedořezali. Mým jediným štěstím bylo, že se to Newlin rozhodl vyřešit a vysvětlit. Já se nemohla zbavit představy malých vlčat sledujících, jak jejich rodiče trhají na kusy. Jak moc je to muselo poznamenat a zjizvit do konce života. Muselo pro ně být nemožné někomu uvěřit a my jim k tomu dali jen další důvod… My si ale opravdu jen chtěli s nimi zahrát na honěnou. Pomyslela jsem si smutně, ale netroufla jsem si to říct nahlas. Neměla jsem právo nás bránit, vždyť bylo jedno, že se to celé stalo omylem. Ublížilo jim to a na tom jediném záleželo. To vlastně platilo o téhle situaci celkově. Měla bych taky něco říct, nemůžu to celé nechat na něm. Nemluvě o tom, že jsem nechtěla, aby se o mě bál, což mohl, kdybych celou dobu jen mlčela. Jenže co jsem měla říct? Neměla jsem co. Vždyť jsem zkazila, co jsem mohla. Zradila jsem jakoukoli naději na důvěru vlčat, zradila jsem svou smečku a všem přitom ublížila. Chtěla jsem se jen někde schovat a spát, jako by to snad něco vyřešilo, jako bych se pak mohla jen probrat a vše by bylo v pořádku, vyřešeno. Takhle to však nefungovalo. „Prosím, nechte nás vás na cestě chránit,“ vysoukala jsem ze sebe nakonec, i když jsem se na slovech dost dusila. Nebyla jsem vlčatům ani dobrým příkladem, vždyť jsem se na ně, na nikoho, pořád ani nepodívala.

//Snad jsem to pochopila dobře :D

Převod na Evelyn:
celkem odebrat 29

= 24 safírů převod + 20% daň (5) → Amnesia 0 safírů, Evelyn 27 safírů
celkem odebrat 216

= 180 ametystů převod + 20% daň (36) → Amnesia 0 ametystů, Evelyn 197 ametystů
celkem odebrat 62

= 52 kopretin převod + 20% daň (10) → Amnesia 3 kopretiny, Evelyn 242 kopretin
celkem odebrat 492

= 410 oblázků převod + 20% daň (82) → Amnesia 6 oblázků, Evelyn 596 oblázků
celkem odebrat 23

= 19 mušliček převod + 20% daň (4) → Amnesia 0 mušliček, Evelyn 37 mušliček

Slunce se sklánělo k západu a já v polospánku viděla v jeho stínech obrovská monstra, která si pro mě jistě brzy přijdou. Měli by. Nezasloužila jsem si zde být či vůbec žít. Sotva jsem na to měla právo předtím, ale po tom, co jsem udělala, už nebylo jiné cesty. Musela jsem zemřít, bohužel jsem byla příliš slabá na to, abych to zvládla sama. Kdyby existovala nějaká brána, kterou by stačilo projít, aby si mě smrt vzala, neváhala bych ten finální krok udělat, jenže žádná taková brána neexistovala. Vlastně to možná bylo nejlepší. Více se tak vytrestám, když budu muset dále snášet tíhu mých činů.
Přísahala bych, že jsem neusnula, ale musela jsem a tohle byla jen noční můra. Bolestivě se mi stáhlo srdce, hruď se mi sevřela, jako by měla prasknout. Prosím ne. Zavřela jsem pevně oči, avšak jeho hlas se stále přibližoval. Cítila jsem, že stojí u mě, volal mé jméno. Byla jsem paralyzovaná, nemohla jsem se pohnout, mluvit – co na tom záleželo? Co bych mu řekla, i kdybych dokázala promluvit? Lehl si vedle mě, cítila jsem, jak se naše kožichy dotýkaly. Byla jsem rozervaná vlastními pocity – chtěla jsem se odtáhnout a přitom se také přiblížit. Jen maličko. Zůstala jsem na místě. Nemohla jsem přece udělat ani jedno. Oboje by mu ublížilo – a on si stejně myslel, že to on zranil mě! Nechala jsem ho však mluvit. Hrdlo jsem stále měla až příliš stažené na to, abych to sama zvládla. Když domluvila, nechala jsem mezi námi chvíli ticha. „Line… to přece není vůbec tvoje chyba. Ty jsi mi neublížil, to já tobě,“ vysoukala jsem ze sebe roztřeseným hlasem. Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout a vydechnout, abych dokázala pokračovat. „Vždyť jsem všechno pokazila. Zneužila jsem tě. Zničila jsem ti život, ublížila tobě a co víc, i Derian,“ zatla jsem na moment pevně zuby, „Nechtěla jsem, Line, prosím věř mi. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Mám tě ráda, opravdu ráda. A vážně bych chtěla všechno, co jsi mi nabídl, ani nevíš jak.“ Pousmála jsem se smutně, o to smutněji, když se o mě otřel čumákem. Najednou jsem ani neměla problém nacházet slova. „Ale nemůžu. Přece ti to nemůžu udělat. Už patříš jiné, navíc… I kdyby, nemám ti co nabídnout. Nejsem silná, ani statečná, nedokázala bych tě chránit nazpět,“ vzlykla jsem se a uši těsně přitiskla k hlavě. Byla jsem frustrovaná a slova ze mě plynula zcela sama. „A i přesto bych s tebou chtěla být víc a chtěla bych, abys mě chránil, i když bych neměla,“ zvedla jsem najednou při své odmlce hlavu a opravdu, kousek od nás si hrála vlčata. Ta jsem taky zradila. Pomyslela jsem si hořce. Je něco, co zvládnu naprosto nezkazit?
Aspoň je Newlin dokázal zavolat k nám. Snažila jsem se zklidnit dech, zklidnit tak i sebe samu. Nemohla jsem se před vlčaty přece ukázat v celém svém troskózním já. Ne, že by to po boku Newlina bylo jednoduché. Měla jsem co dělat, abych se nerozplakala. „Taky tě mám ráda,“ špitla jsem k němu, „Co kdybychom si o tom ještě promluvili, až budeme sami?“ Jestli se mnou budeš chtít ještě mluvit. Nedořekla jsem však tu myšlenku a místo toho se otočila k vlčatům. „Ahoj a… omlouváme se, nechtěli jsme se vám ztratit,“ sklopila jsem pohled. Ani jsem se jim nedokázala podívat do očí. Aspoň, že jsou v pořádku.

//Narrské kopce

Táhla jsem se krajinou jako přízrak. Dost jsem si tak i připadala. O to mizerněji mi bylo, když jsem cítila čerstvý pach Derian, která tudy musela předcházet jen krátce přede mnou. Stáhlo se mi hrdlo a žaludek ještě víc. Vzdala jsem to. Složila jsem se k zemi a opět do ní zavrtala hlavu. Promiň. Chtěla jsem za ní zavolat, ale k čemu by to bylo? K čemu by byla má omluva? Snad by pomohlo, kdybych se jí nechala rozpárat. Klidně mě může spálit, utopit, cokoli. Nechala bych ji. Nebránila bych se. Ale stejně, co by to spravilo? Ta škoda už byla napáchána a mohla jsem za to já. Nehodlala jsem vinit Newlina – jak bych mohla? Zneužila jsem ho. Ublížila jsem mu, zničila mu život. To všechno jako odplatu za jeho laskavost. Tomu jsem především dlužila omluvu, jenže jsem už neměla sílu zase jít dál.
Nedokázala jsem však ani spát. Jen ležet a přemítat a obviňovat se. Chtěla jsem si připravit řeč, vymyslet, co jsem mu vůbec chtěla říct. Co bych měla říct Morfeovi, protože jsem mu přeci musela něco říct. Nemohla jsem se jen tak ztratit, i když bych opravdu ráda. Snad bych mohla skočit do té řeky, co plynula kolem lesa. Třeba by mé tělo vyplavila v Sarumenu a oni jej našli a byli spokojení, že mě potkal osud, jaký jsem si zasloužila. Povzdechla jsem si a přetočila se na břicho. Koukala jsem na zataženou oblohu a přála si déšť. Když už nemám z čeho plakat já, mohla by to za mě obstarat oblaka.

//Vrchol

Neochotně jsem opustila kopce, které obýval Život. Aspoň tu část, kde skutečně žil. Nedokázala jsem se od nich odtrhnout, ještě ne. Jako by byly mou pomocnou berličkou. Ani už jsem neměla sílu k dalšímu pohybu – spíše vůli, síla by se našla. Položila jsem se do trávy u jejich úpatí. Jen na chviličku. Říkala jsem si a stočila se do klubka. Zavřela jsem oči a snažila se nějak ustát nápor nepříjemných myšlenek. Už jsem ani neměla slzy, abych mohla plakat dále. Jen jsem se třásla a svíjela v sebenenávisti. Nic však nemohlo trvat věčně a já byla slabá. Mé křehké nervy byly pod konstantním stresem a toto napětí jsem živila ze své energie já. Usnula jsem.
Můj spánek nebyl poklidný ani tentokrát, přestože se nad mou hlavou tyčila ochrana kopců. Nešťastně jsem se porozhlédla. Co bych teď měla udělat? Ve spánku jsem opět slyšela Životova slova. Pravda, dlužím mu… Povzdechla jsem si, dlužila jsem mu toho opravdu hodně. Především rozsáhlou omluvu a vysvětlení. Třeba ne takové, jaké nabízel Život, ale… jaké jiné vlastně? Nejspíše měl pravdu. Vždyť já bych to sama stejně nepoznala, nehodlala jsem ani přemýšlet nad tím zakázaným citem. Ale já na to opravdu nemám sílu. Povzdechla jsem si a přitulila se k matičce zemi. Třeba mi to ucha pošeptá nějakou radu.
Rada se nekonala, ani spánek. Jen spousta úvah a strachů. Načerpala jsem však další energii. Rozhodla jsem se ji využít k chůzi. Třeba mi procházka pomůže najít řešení. Na další louce si zase můžu lehnout a takhle třeba k něčemu, nebo aspoň někam, dojdu. S dalším povzdechem jsem se zvedla a začala se šourat pryč. Ani jsem se nedokázala otočit doleva a podívat se směrem k mému bývalému domovu. Co tam na mě čekalo? Snad jen další oběti mé destrukce.

//Ježčí mýtina

//Kopce

Šla jsem jako omámená. Připadala jsem si naprosto otupeně. Nic nemělo smysl, ani pohyb vpřed, ani dýchání, nic. Kdyby do mě udeřil blesk, snad bych si ani nevšimla. A přesto, že jsem byla naprosto mrtvá a utlumená, v mysli mi řádila bouře. Šla jsem ke kopcům, protože se jich Lin bojí? Co když mě bude hledat? Ublížím mu ještě víc. Na druhou stranu zas: Proč by mě měl hledat. Uvědomuje si, cos provedla a už tě nechce vidět. Měla jsem chuť tak akorát sebou seknout na zem a už nevstat, prostě pomalu přestat dýchat a nechat se ukolébat temnotou a pochovat do temnoty. Jinam jsem nepatřila. Byla jsem odporná jizva na tváři vlčí společnosti, této překrásné krajiny a vůbec už jsem měla dávno ležet pod drnem a –
„To už je trochu kruté i na tebe, nemyslíš?“ ozval se přede mnou ten nejklidnější a nejtrpělivější hlas, jaký jsem znala. Rozplakala jsem se ještě víc, až jsem se slzami zalykala. „Tiše, mé dítě,“ zašeptal, stál teď blíže, aby mě chránil před vánkem, který se proháněl vrcholem kopců. Neudržela jsem se na nohách a složila se k zemi. Bylo toho prostě moc. Opravdu moc a to, že na mě byl někdo i přes všechno, co jsem provedla, milý, mi vůbec nepomáhalo. Cítila jsem se ještě hůř, jako bych ho nějak oklamala a viděl ve mně někoho, kým nejsem. Třeba Derian. Co když jsem na sebe samou použila svou magii? Co když Lin opravdu viděl svou partnerku? Dělalo se mi zle od žaludku. Byla jsem prostě příšerná, ani neexistovalo slovo, které by nezlehčovalo, jak odporný tvor jsem byla. Nezasloužila jsem si dýchat vzduch spolu s ostatními.
Vlk přede mnou netrpělivě mlaskl a posadil se vedle mě. „Má dcero, chápu, že jsi ve velkém nervovém vypětí, ale zacházíš příliš daleko,“ pohodil ocasem, „Oba dobře víme, že jsi svou magii nepoužila. Náhodou, ani úmyslně. Co se stalo, se stalo, protože dva dospělí způsobilí jedinci chtěli. Dva. Newlin věděl, co dělá.“ Jeho hlas byl káravý, ale přesto velmi laskavý. Jeho pevnost a neústupnost mě dokázala trochu probrat. Vzpamatovávala jsem se, kousek po kousku, z letargie. Měl takovou moc – aby ne, když to on nás přiváděl k životu. „Ale vždyť… vždyť…“ vždyť co? Nevěděla jsem ani, kde přesně začít. Nechtěla jsem to s ním ani řešit. Nechtěla jsem ho otravovat; byl to Život, ten měl přece na práci důležitější věci, než poslouchat jednu hloupou odpornou ufňukanou vlčici.
„Mám na práci udržovat mé potomky naživu, to zrovna dělám,“ odfrkl si a strčil do mě tlapkou, „Vstávej, půjdeme se projít a promluvíme si – ty budeš mluvit, a já budu poslouchat.“ Netrpělivě se sám zvedl a věnoval mi významný pohled. Nemohla jsem ho neposlechnout. A nakonec… všechno bylo jedno. Nemohl mi pomoct, i když se opravdu snažil. Byla jsem příliš zlomená, příliš vyčerpaná. A i kdyby uspěl, tak na jak dlouho? Už se nemám kam vrátit, žádný domov, kde by mě vítali, nic. Čeká mě jen náruč jeho sestry. Přesto jsem své těžké tělo donutila se zvednout. Přiměla jsem ho i k pohybu, což se zdálo, že ho potěšilo. „Výborně, a teď mi řekni, co se stalo a jaké z toho máš pocity, dobře? Představ si, že jsem jen vrba u potoka,“ řekl, zatímco nás navedl právě k malému potůčku. Být v jiné náladě, snad by mě to i otrávilo, ale takhle… nedokázala jsem se zasmát, připadat si otráveně tím špatným vtipem, nic. Posadili jsme se. Zadívala jsem se na svůj odraz ve vodě. Mé oči opravdu byly jiné. Barevnější. Tak tohle je barva emocí, co? Skoro jsem se i pousmála. Byla to vřelá kombinace barev, tak jak si našla cestu ke mně? „Čekám,“ připomněl mi Život, přesto mě však nechal srovnat si myšlenky. Pokusit se o to. Nechtělo se mi. Bála jsem se. Jenže Životova aura byla příliš silná, dost na to, abych zvládla promluvit.
„Já… nevím,“ řekla jsem upřímně, „Opravdu nevím, vím jen to, že jsem… že jsem opravdu chtěla. Nevím proč. Jen jsem, asi, asi jsem k němu chtěla být blíž.“ Přemýšlela jsem nahlas v pološepotu. „Je to můj kamarád, nejlepší kamarád – byl,“ opravila jsem se rychle a cítila, jak se mi do očí hrnou další slzy, „Mám ho ráda, opravdu. Jen… nečekala jsem, že tolik, nebo takhle, a nevím, nevím, co mám teď dělat? Vždyť má partnerku, jak jsem jim to mohla udělat.“ Rozvzlykala jsem se opět a dusila se na vlastních slovech. Div jsem se opět nesložila na zem. Všechno se se mnou točilo. Srdce mi bilo v uších a vytlačovalo veškerý jiný zvuk.
Život mi dal čas, tolik času, kolik jsem jen potřebovala, abych ho byla schopná slyšet a vnímat, než znovu promluvil. „Pokud je Newlin tvým nejlepším kamarádem, měla bys ho dobře znát,“ pousmál se bílý vlk, „Měla bys tedy vědět, že nerad ostatním ubližuje, nemám pravdu? Znám okolnosti vašeho spojení, ale i přesto věřím, že jednal nejen v okouzlení omamných látek. Byl opatrný, staral se o tebe. Jestliže by mezi ním a jeho družkou bylo všechno v pořádku, choval by se jinak, nemyslíš?“ Zavrtěla jsem hlavou. Muselo to být těmi kytkami. Nebo mou magií. Snad se vymkla kontrole. Snad jsem se já vymkla kontrole a chovala se, jak bych neměla. Tak či tak, byla to má chyba. Jen a jen má.
Život opět netrpělivě mlaskl. „Nemusíš mi věřit, ale myslím, že by sis s ním měla promluvit. Vyříkat si to přímo s ním, navíc…“ usmál se na mě, „Tvé srdce je těžké a plné, nemám pravdu? Běž, mé dítě, aspoň tohle mu dlužíš, jestli máš opravdu pocit, že jsi mu tolik ublížila. Měl by vědět, že jsi jednala z lásky.“ Zježila se mi srst po celém těle. To není! To není… Mé tělo ochablo. Nesesunula jsem se k zemi, ale měla jsem k tomu blízko. Život mi věnoval lítostivý pohled. „Utíkej, dítě. Máš před sebou těžký úkol,“ mluvil stejně laskavě jako vždy. Nechala bych se jeho hlasem klidně ukolébat – kdybych mohla zemřít, zatímco ke mně promlouval, byla bych šťastná. „Já nechci odejít, nemůžu, nezvládnu to,“ zavrtěla jsem hlavou. Tady mě pohromadě držela jeho přítomnost, která mě vždy dokázala zklidnit a povzbudit. Ale tam dole? V reálném světě? Tam mě nic nezachrání. Život si těžce povzdechl. „Tohle jsem opravdu nechtěl udělat,“ zamrmlal a zvedl se, načež se vypařil.
Vyskočila jsem na tlapky a dívala se jeho směrem. Nic. Nic mi nezbylo, vůbec nic. Tady ale umřít nemůžu. Nebudu to tady hyzdit věčně. Polkla jsem, věděla jsem, co mě čekalo, a nebyla jsem na to připravená. Flákala jsem se. Plakala. Nedokázala jsem však vyhnat Životova slova z hlavy, jen vzdáleností od místa našeho setkání se zdála tišší a tišší, avšak stále rezonovala v mé duši, jako bych je již navždy měla nosit v paměti.

//Kopce

//Elysejská pole

Přes slzy jsem neviděla ani na vlastní tlapky. Celý svět byl rozostřený, rozfragmentovaný krutý obraz, co se vysmíval mé hlouposti. A vůbec, krutý byl kvůli mně. Jednou hloupou chybou, jednou nocí slabosti jsem zničila hned dva životy. Minimálně. A co teprve smečka? Jak by mohla dále fungovat jako předtím? Viděla nás? Vždyť na tom nezáleží. Musí se to dozvědět. Měla bych se pakovat. Už se nikdy do smečky nevrátit. Vlastně bych se měla vrátit, přiznat se, co jsem udělala… ale já na to opravdu neměla sílu. Věděla jsem, že kdybych se tam vydala, jistojistě bych zemřela hanbou. Nesnesla bych to. Už teď jsem padala únavou a vyčerpáním, fyzickým i mentálním. Nezvládala jsem, nemohla jsem…
Probrala jsem se z neklidného spánku plného nočních můr. Oči mě pálily a stále jsem se třásla. Aspoň už jsem viděla, kde jsem. Na prahu Životova domova, jako bych byla nějaké malé vlče prchající se vyplakat do kožichu svého otce. Jak patetické. Jak si můžeš dovolit představovat si, jak špiníš jeho čistou srst? Nenáviděla jsem se. Upřímně a do hloubky, jaké jsem nikdy předtím nedosáhla. Jak jsem jen mohla? A co teprve Newlin? Jak jsem ho mohla takhle podrazit, svého jediného a nejlepšího kamaráda? Zničila jsem mu vztah, zničila jsem mu život. A hrozně se ti to líbilo, co? Zatla jsem zuby, až mě píchlo v čelisti. Snášela jsem tu bolest. V hlavě mi začala tepat tupá bolest. Zakňučela jsem a stáhla se do klubíčka. Všechno bolelo. Slzy mi tekly, aniž jsem si to moc uvědomovala. Musela jsem se vrátit do lesa, který mi kdysi býval domovem. Teď už nebude, nesmím tam zůstat, když jsem způsobila takovou katastrofu, tolik bolesti… Ale opravdu jsem tam nemohla jít, ne teď. A ještě jsi opustila Newlina a vlčata. Nechala jsem ho tam samotného. Co si asi pomyslí? A co když se vrátí Styx? Je silný, ale musí být také vyčerpaný, co když se mu něco stane? Nebo vlčatům? Kolik životů ještě zničím? Chtěla jsem se vrhnout do nejbližší řeky. Na ničem už nezáleželo. Srdce mě bolelo ze všeho nejvíc a věděla jsem, že ho nedokážu zahojit. A bylo to dobře, nezasloužila jsem si spásu. Nedokázala jsem v sobě najít jediný důvod, proč pokračovat. Zároveň jsem neměla sílu vejít do řeky, která se zdála tak chladná a krutá. Viděla jsem Iggyho, jak přišel o život. Bylo by snad fér, abych se já nechala dobrovolně zabít vodou, která kdysi utla život mého bratra bez toho, aby měl na vybranou?
Ležela jsem a plakala, přemítala, co dál, avšak co dál? Jen smrt. Nebyla jiná cesta. To jsem věděla s dokonalou jasností. A přeci… přeci mě cosi ponoukalo k pohybu. Jako by mě sám vítr volal vzhůru do kopců. Ubohá. Štěkla jsem na sebe, když jsem se postavila a začala šplhat vzhůru. Poslední krásný výhled na kraj, aspoň to si dopřeju, než to všechno skončím.

//Vrchol

Opouštěla mě síla, rychle jako by mě porazilo rozzuřené stádo, ale to lov, souboje, srážka se Styx a všechno udělá. Hlavně ty květiny, na druhou stranu se však má mysl stávala do jisté míry jasnější. Viděla jsem kolem nás krásně rozkvetlou louku. Ještě jsem zde nebyla, snad o to krásnější byla. Něco ale nebylo v pořádku – cítila jsem to, ale stále příliš matně. Newlin to musel cítit také, protože se o mě začal strachovat. Takhle vyplašeného jsem ho snad ještě neviděla. Bolelo to, vidět ho takhle ztrápeného. Aspoň mě bolest trochu probrala. „Neublížil jsi mi,“ ujistila jsem ho, „Nejsem smutná, jen… unavená? Zmatená. Co se nám stalo?“ Zavrtěla jsem lehce hlavou. Byla jsem rozhodně zmatená. Nevěděla jsem, jak se mám pořádně chovat. Procitla jsem, do jisté míry, rozuměla jsem svým citům lépe, jenže… co on? „Jak se cítíš ty?“ koukla jsem na něj opatrně.
Nemusela jsem. Odskočil ode mě, jako bych ho popálila. Sklopila jsem hlavu i uši. I pohled. Byla to chyba, jen ne tvoje. Pomyslela jsem si a přála si, kéž bych mu to mohla říct i nahlas, ale krk jsem měla bolestivě stažený. Ublížila jsem mu. On se tolik snažil, abych já byla v pořádku, byl tak opatrný, jak to jen šlo, a já ho takhle zradila. Musela jsem promluvit. Mé mlčení to jen zhoršovalo. Dělej sakra! Aspoň tohle mu dlužíš. Zhluboka jsem se nadechla, chvilku dech zadržela a zase vydechla. Bude to v pořádku. Odejdu z jeho života. Neměla jsem se do něj vůbec plést. Kvůli mně je teď v bolestech a bojí se. Přinutila jsem se polknout knedlík v krku. Dopřála jsem si dalších pár vteřin na rozdýchání. „Neudělal jsi nic špatně,“ vysoukala jsem ze sebe a dokonce i sebrala dost síly na to, abych se mu podívala do očí. Naposledy. „Ani trochu jsi mi neublížil. Všechno, co se stalo, se stalo, protože jsem chtěla, dobře?“ Pousmála jsem se na něj a také se zvedla. Musela jsem přece odejít. Třásla jsem se, přitom mi nebyla zima, přesto mi přeběhl mráz po zádech, když k nám vítr zavanul pach… Derian.
Zastavilo se mi srdce a mělo tak už zůstat. Jak jsem jen mohla. Jsem zrůda. Nezasloužím si žít. Jak jsem… Cítila jsem, jak se mi oči zalily slzami. „Promiň,“ zlomil se mi hlas a zadusila jsem se na vzlyku. Slzy se přelily přes okraj oka. Já jsem fakt tak neuvěřitelně hloupá. Zkazila jsem mu život. Zkazila jsem JÍ život. „Já… Promiň… Já…“ zavrtěla jsem hlavou, nic nefungovalo, má hlava, můj jazyk, „Měla jsem, měla jsem přemýšlet.“ Dokázala jsem vycítit, že byl stejně ztracený jako já. Tohle byla poslední kapka, opravdu poslední. Nemohla jsem to už vydržet. „Promiň, já… já nemůžu, promiň prosím,“ chtěla jsem se na něj podívat ještě jednou, ale přes slzy jsem viděla jen šedou šmouhou.
Rozešla jsem se, nevím kam, nevím jak. Nohy se mi podlamovaly, nic jsem neviděla a všechno mě bolelo. Všechno. Přesto když jsem musela projít kolem Lina, naše těla se o sebe něžně otřela. Mohla na něj nedopatřením, mou slabostí či omylem, přeskočit má bolest. Lítost, především lítost a zase lítost. Výčitky, že jsem mu tak ublížila. A přeci… přeci i radost. Vděk, za ty krásné okamžiky a touhu, neskrývanou něhu a cit, zmatený, přesto očividně bližší hlubšímu citu, nežli přátelství. Neměla jsem se ho dotknout, neměla jsem na to žádné právo a přeci jsem to udělala. Byla jsem opravdu natolik sadistická mrcha? Nejspíše. Na tom nezáleželo, měla bych se klidit. Pryč odsud, pryč ze světa, pryč z žití.

//Narrské vršky (přes Eso)