Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//co Newlin

Vypadalo to, že Lin neměl moc preferencí ohledně toho, kam nás cesta zavede. Překvapivě ani mně v tomto případě nevadilo, že neexistoval žádný plán, kterého bychom se měli držet. Je to tím dobrodružstvím nebo jen tím, že mu tak věřím, že nás nezavede k žádným problémům? Zamyslela jsem se na chvíli. Vlastně bych spíše vsadila na to, že jsem byla hlavně ráda na procházce někde, kde asi jen tak nenarazíme na nikoho ze smečky, kdo by se ptal. Trochu dobra, než se zase všechno začne sypat. Ale na to byl ještě čas. Teď byla chvíle na to si užívat, že jsme byli spolu, že jsme byli šťastní a nemuseli jsme se zajímat o nic jiného než ovoce v řece. „Ještě by mohly být fajn asi… asi hrušky. Možná by se i lépe chytaly než jablka,“ uvažovala jsem nahlas, „Ale máš pravdu, že malých bobulek by se vešlo do vody více. To by pak stačilo se jen napít a rovnou bys jich i pár chytil.“ Zasmála jsem se té představě, jak se po hladině řeky nesou tisíce a tisíce malých kuliček. Ne třeba zrovna borůvek, ale něčeho podobně drobného.
Naši společnou chvilku však narušil cizinec. Vlk, skalní vlk jak podotkl Newlin, kterého jsme neznali, to však můj partner hodlal rychle změnit. S rezignovaným úsměvem jsem přikývla, i když to Lin nemohl vidět, protože se vrhl k neznámému. Opatrně jsem ho následovala a trochu se za šedého vlka před druhým sivým vlkem schovávala. Měl krásnou barvu, tmavší než Lin, a jasné žluté oči. Nervózně jsem přešlápla a sklopila uši, pohled mi spadl k packám světlejšího vlka. „Ahoj,“ špitla jsem pozdrav, když představení už zvládl Lin. Nevěděla jsem, proč jsem tak nervózní – myslím nervózní i na své poměry. Bylo to snad křehkým štěstím, o které jsem nechtěla přijít? Ale tohle je přece cizinec, tomu budeme úplně jedno, ne? Neublíží nám – teda mohl by to zkusit. To by rozhodně mohl. Vždyť jsi slíbila, že ho budeš chránit, tak by ses podle toho měla tvářit. Rýpla jsem do sebe, ovšem narovnat se a aspoň se netvářit jako úplná troska mi nešlo.

Doufala jsem, že odejdeme co nejrychleji. Samozřejmě se mi líbilo Newlinovo nadšení, stejně jako hraní si s ním a ovocem, ale ta voda to celé kazila. Ne, kazím si to já sama, protože jsem vystrašený zbabělec. Napomenula jsem se, jenže co jsem měla dělat? Strachu se nejde jen tak zbavit, aspoň mně ne… Nemohla jsem se tím však trápit moc dlouho, ne když tady byl Lin a rozveseloval mě. „Jen jsem zopakovala tvou techniku, bez tebe bych to nezvládla,“ usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem, „Tak mu vyberu druhé jméno! Bude to Pecík Slupkováček!“ Navrhla jsem vesele, s nadějí že ho to zbaví trochu zmatení.
Bylo těžké udržet srdce v klidu. Chovala jsem se jako nějaké zamilované štěně. „Taky tě mám ráda,“ odpověděla jsem mu stejně něžně a trochu poodstoupila, aby mě nezamočil, až se bude oklepávat. Cena? Pomyslela jsem si rozpačitě. Jak jsem měla asi přijmout jakýkoli další dar, než byla jeho náklonnost? Jako by nestačilo, že byl tak velkorysý a rozhodl se se mnou trávit čas! A mít mě rád! Začala jsem vnitřně panikařit, než dořekl myšlenku a já si šťastně povzdechla. „Ty jsi ta nejlepší cena, co bych si mohla přát,“ zašeptala jsem, „Takže nic dalšího nevymýšlej.“ Ráda bych mu věnovala přísný pohled, ale to s ním bylo jednoduše nemožné. Byl až moc roztomilý. Aspoň jsem si nemusela ničím lámat hlavu a vymýšlet, co jiného bych si přála. „Kam by ses chtěl podívat ty? Já to tady moc neznám,“ přiznala jsem. Sice jsem se tady s ním už procházela v létě, ale moc mi toho v paměti neutkvělo a beztak jsem tehdy měla hlavu plnou obav z toho, že zabírám příliš mnoho jeho času. „Třeba najdeme po cestě další řeku s jablky,“ přemýšlela jsem nahlas. Dokonce jsem byla tak otupená strachem, že v mém hlase nešel ani poznat.

//za Newlinem

//co Newlin

Byla jsem ráda, že Newlin můj nápad schválil a co víc, dokonce se mu i líbil. Jen škoda, že jsme se ještě nenaučili řeč hvězd, abychom si s nimi třeba mohli naposledy popovídat. Bylo by to nádherné, moct si povídat s hvězdami. Musely toho už tolik vidět. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou. Snad bych se mohla zastavit za Smrtí a zkusit ji o takovou schopnost požádat. Určitě by to udělalo radost i mému partnerovi. „Určitě to zkusíme – ale musíme i opatrně, aby se pak vlků nebály,“ odsouhlasila jsem jeho nápad. Podobně on kývl hlavou, že bychom se třeba mohli podívat za jeho kamarády na severu. „Přesně ty,“ usmála jsem se na něj, „Teda… jestli bys chtěla a nevadilo ti to. Nebo kdybys chtěl jít sám, tak by to bylo taky v pořádku.“ Dodala jsem rychle a trochu stáhla ouška. Nedivila bych se, kdyby se za mě styděl nebo mě jen nechtěl ukazovat ostatním. Bylo by to zcela pochopitelné, i když… zamrzelo by mě to, ale neměla bych mu to za zlé.
Na takové úvahy však bude určitě čas i později. Teď jsem beztak měla větší problém a to sice přírodu samotnou. Že jsme šli podél řeky, to bych nějak zkousla – nakonec mezi mnou a jí stál Newlin, který vodu slušně ovládal a nenechal by ji mi ublížit. Avšak jakmile jsme se dostali k vodopádům… to už bylo moc. Šedý vlk hned skočil do vody a já si teprve teď uvědomila, že měl pravdu. Ve vodě se opravdu houpala jablka. Kde se tam asi vzala? Napadlo mě, bylo však marné nad tím přemýšlet. Výsledku se jen tak nedobereme a můj partner měl až příliš velkou radost z tohoto úkazu. Nicméně ani jeho nakažlivá pozitivní nálada momentálně nemohla ukonejšit mou hrůzu z toho, že bych se měla do vody pustit. Určitě bude ledová a hluboká, nemluvě o tom, že jen pár metrů od nás se s nepředstavitelnou silou valila z výšky. Kdybych se tam postavila, zlomilo by mi to vaz. Polkla jsem a nervózně se stáhla dále od břehu.
S rostoucím utrpením jsem sledovala Lina, jak si hraje ve vodě a loví jablka. Vypadal tak nadšeně. Nechtěla jsem mu kazit náladu – což bych jistě dělala, kdybych zůstala jen tak sedět a sledovala ho. Mohla jsem to aspoň zkusit, ne? Stejně jsem byla špinavá a napít jsem se potřebovala taky. Opatrně jsem se doplížila k hladině řeky a namočila si přední packy. Párkrát jsem si studené tekutiny lízla. Odhodlávala jsem se k hrdinskému sebeobětování pro Linovu radost. Zuby jsem cvakala kolem jablek a snažila se je chytit. Bylo to těžké, protože jsem stála spíše na souši než ve vodě a tak ke mně sotva nějaké to jabko doplavalo. A když už ano, nechtěla jsem si namočit tlamičku, takže… no prostě jsem v tom lovení nebyla nejlepší. Mou čest však zachránilo, že vzhledem ke stanoveným pravidlům Lin házel ovoce, co chytil pryč od sebe – tedy blíže ke mně! Bez váhání jsem chytila jeho úlovek těsně předtím, než spadl zase do řeky. Hladinu však zčeřil, takže technicky za to jsem ho vytáhla z vody. Vesele jsem zavrtěla ocasem a popošla dále od vody. „Mám ho,“ usmála jsem se na něj, avšak dále jsem paranoidně pozorovala řeku. Stála jsem v ní moc dlouho, jistě už plánuje, jak se mi pomstí.

//Zlatavý les (přes Náhorní)

Nevydržela jsem nevrtět ocasem, když Lin přistoupil na mou hru. Cítila jsem se sice trochu provinile, že se mě nejprve lekl, ale přece to bylo fér! On mě taky vylekal. Navíc byl mnohem statečnější než já, určitě mu tím žádné noční můry nezpůsobím. A pokud ano, tak aspoň budu vedle něj, abych ho mohla uklidnit. Pousmála jsem se a snažila se zklidnit srdce, které opět začalo vyšilovat. Kdy si na tohle zvyknu? Nejspíše nikdy, bylo to příliš dobré. Nezasloužila jsem si to, proto jsem si slíbila, že si to užiju, dokud jen můžu. Snad mi to nebude mít za zlé.
„Také tě mám ráda,“ usmála jsem se na něj a nechala ho pomoct mi zbavit se pírka na hlavě. Otřásla jsem se, aby ze mě spadly i větvičky, co jsem měla zapíchlé u uší. Začínaly mě bodat a já nechtěla riskovat, že mě z nich hlava nebo krk rozbolí. Necítila jsem se ani moc příjemně takhle od bahna a bordelu, jenže jediným způsobem, jak se umýt byla voda a… no, řeka tekoucí kolem nás nevypadala zrovna dvakrát lákavě, tak jsem se musela se svým špinavým údělem smířit. „Učím se od mistra,“ mrkla jsem na něj hravě, „Takže myslím, že se nás hvězdy můžou leknout. Třeba by strachem vyskočily tak vysoko, že by se vrátily ke kamarádkám!“ Zavrtěla jsem ocasem. Newlin by sice asi byl smutný, že budou pryč, ale zároveň by byl šťastný, že jsou zase doma, ne? Vše se hezky vyrovná. A nebyl ten les hned pod horami? Napadlo mě při vzpomínce na Linovo vyprávění. „A kdybys chtěl, tak bychom mohli i navštívit tvé kamarády, jestli ti chybí,“ navrhla jsem. Měli jsme to nakonec po cestě a v zimě už se tak daleko na sever sotva dostaneme. Minimálně já bych se tomu ráda vyhnula.

//za Newlinem

//Sarumen

Bylo mnohem jednodušší soustředit se na cokoli jiného než komplimenty, ačkoli jsem stejně plaše sklopila zrak před jejich tíhou. Opravdu? Já jsem neuvěřitelná. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Kdy už z tohohle vyrostu? Vždyť bych se před ním neměla stydět, ne? Už vůbec ne potom… po tom. Jsem fakt marná. Ale aspoň se nezdálo, že by to Linovi příliš vadilo. Aspoň zatím. Jestli si to do budoucna rozmyslí a začnu mu vadit… no, prostě budu muset pokusit na sobě zapracovat a trochu se zlepšit. Pro sebe i pro něj, ať můžeme být oba šťastní. „Taky si tím rozdílem nejsem úplně jistá,“ řekla jsem raději, „Ale možná to bude vědět Morfeus, když si zvolil hvozd místo lesa.“ Netipovala jsem sice Morfea jako experta na přírodu a názvosloví, no třeba nás překvapí. „Taky se budu snažit hledat více pěkných míst, která bych ti pak mohla ukázat,“ slíbila jsem mu a zavrtěla ocasem. Kde asi Lin ještě nebyl? Na západě, na východě? Asi budu muset trochu riskovat a zkusit to.
Smála jsem se jeho nápadům. Nevěděla jsem, jak může na něco takového přijít jen tak na místě, ale to byl prostě Newlin. „Třeba přišli hledat ty hvězdy, co jsme předtím našli v tom lese… hvozdě,“ odtušila jsem, jenže to už můj partner měl nějaké tajné plány. Poslušně jsem kývla a usmála se na něj. I když jsem teda netušila, proč bych měla hledat potok, co si taky pohrává s myslí vlka. Ještě by to dopadlo jako při minulých halucinacích… Otřásla jsem se, abych ze sebe shodila stud a celkově vzpomínky na ty divné časy potom. Teď už je to v pořádku. Připomněla jsem si a místo hledání si prohlížela koruny stromů. Tušila jsem, že jejich listy budou hrát všemi možnými barvami, no po tmě jsem si jich moc neužívala. Měli s návštěvou tady trochu počkat. Povzdechla jsem si a nervózně se ohlédla, kde že se mi to Lin toulá.
Neohlížela jsem se dlouho, protože najednou se ze tmy vynořilo něco, co matně připomínalo vlka, ale… divného vlka. Stáhla jsem uši k hlavě a napjatě ustoupila. Co se to zas děje? Vykníkla jsem a trochu vystrašeně se stáhla dozadu. Naštěstí i když mohl změnit svou podobu, hlasem tolik manipulovat nedokázal. Držela jsem se, aby mi nezačaly cukat koutky. Tep se mi zase zpomalil a já se trochu uvolnila. Přesto jsem se podezřívavě dívala na přestrojeného Newlina, aby měl radost. Ne, že by mu to strašení dlouho vydrželo. „Vůbec bych tě nepoznala,“ pousmála jsem se na něj a čumákem mu shodila list přilepený na čele. „Měli bychom je jít zkontrolovat, určitě se jim stýská,“ odsouhlasila jsem a jala se ho sledovat. Šla jsem jen o něco pomaleji, abych byla skryta trochu za ním, a nenápadně jsem přitom sbírala nepořádek z mechu pod našimi tlapkami. Opuštěné pírko sem, lístek nebo malá větvička tam… Vlastně tu bylo docela dost pírek, v lese zřejmě žila poměrně početná ptačí populace. Výborně, aspoň ho nebudu kopírovat! Usmála jsem se spokojeně. Patřilo mu to, neměl mě strašit.
Všechny sesbírané suroviny jsem si zuby vmontovala do srsti, aby pokud možno pevně držely. Šli jsme celkem pomalu, takže to nebylo nijak těžké. Podařilo se mi najít i malou kaluž bláta, takže jsem na sobě packou udělala pár špinavých proužků bahnem a dostala jsem nějaké i za uši, kam jsem si – velmi neobratně a upřímně jsem doufala, že Lin nevidí, jak to dělám – přilepila větvičky, které mi čouhaly zpoza uší jako mini parůžky. Skoro hotovo! Usmála jsem se a hledala třešničku na dortu – a hele! Držela jsem svou radost na uzdě, když jsem objevila větší pírko, které jsem si posledním zbytkem bláta na pacce přilepila mezi oči. Musela jsem vypadat jako nějaká hrozná kombinace opelichaného ptáka, vlka a příšery z bažin. No snad mě teď neopustí.
Mazaně jsem přidala do kroku, opatrně, ať ze mě dekorace nespadnou, a půlkruhem oběhla svého partnera, zrovna když jsme opouštěli les. „Stůj!“ zahřměla jsem tím nejhlubším hlasem, co jsem dokázala stvořit, „Já jsem velký šaman tohoto lesa! Kdo si myslíš, že jsi, abys mi kradl lístky!“ Snažila jsem se držet kamennou tvář, ale selhala jsem. Dala jsem se do smíchu a šťouchla do Lina čumákem. „Jsem to jen já, neboj,“ usmála jsem se, „Taky umím strašit, vidíš?“ Zavrtěla jsem ocasem a spokojeně ho zase následovala po jeho boku. Byla jsem tak klidnější, i když jsem pořád musela vypadat příšerně.

//za Newlinem

Překvapeně jsem se začala ohlížet a otáčet, když Lin najednou vykřikl pozdrav na Neyteri. Uniklo mi něco, co jsem tu nebyla? Koukala jsem na něj trochu vyplašeně, ale hned mi to osvětlil. Pousmála jsem se, dojatá. Byla to hezká myšlenka, že by nás hlídala bez ohledu na to, kde se zrovna nacházíme – minimálně v lese. Skoro jako ta mlha – že by? Něco mě napadlo a nebyla jsem si jistá, jak se ohledně toho cítit. Zvolila jsem nesvá a rozhodla se raději svou teorii probrat i s Linem. „Myslíš… myslíš, že by třeba naše mlha mohla být, no, víc než mlha? Třeba, nevím, duše vlků, nebo něco?“ snažila jsem se, abych se třásla jen já a ne i můj hlas. Bylo to ale docela těžké, obzvláště za temné noci, kdy se do morku kostí začínala vkrádat tma a strach.
Překvapeně jsem zamrkala, když mi Lin najednou olízl čumák. Je opravdu roztomilý. Pomyslela jsem si s úsměvem, když jsem se o něj velmi něžně otřela bokem. Ne, na tenhle fyzický aspekt si pořád budu muset zvyknout. „To jsme, partnere,“ zavrtěla jsem radostně ocasem. Stále se mi trochu svíralo hrdlo úzkostí z toho, co bude muset nevyhnutelně přijít – říct to Morfeovi, nebo když ne říct, tak vysvětlit, až si sám všimne. A co teprve, jestli potkáme Derian… Zavrtěla jsem raději hlavou. Ne, tohle nebyla myšlenka, se kterou bych se teď zvládla poprat.
„Myslím, že jsem ji potkala,“ vzpomínala jsem matně, „Asi… asi jsem se s ní potkala na mýtině, když se z nás všech stala vlčata. Myslím, že jsem ji tam viděla.“ Bylo to už tak dávno, že jsem skoro měla pocit, jako by to byl jen sen. Sama jsem teď měla problém věřit tomu, že se to opravdu stalo. „Můžeme ho zkusit najít, ale určitě zase trefí do lesa, až bude chtít,“ usmála jsem se na něj mírně, „Nestalo se mu nic? Když zachraňoval Marion, myslím.“ Vzpomněla jsem si na mladou vlčici s povislými oušky. Byla celkem… naivní, nevinná, to bylo trochu zvláštní vzhledem k tomu, že ji už jednou někdo napadl. Já bych to určitě nezvládla, nepřenesla bych se přes to. Sakra, vždyť mi v podstatě nikdo nic neudělal a byla jsem troska – natožpak kdyby mě někdo jako vlče zkusil zabít.
Byla jsem ráda, že Newlin souhlasil s mým nápadem. Byla jsem na ten les opravdu zvědavá, když ho i Morfeus tolik chválil. „Nejhezčí je určitě ten náš, nebo… nebo kterýkoli kde budeme spolu,“ pousmála jsem se na něj. Vypadal trochu nervózně, chtěla jsem ho uklidnit, ale neřekla jsem to jen proto. Nakonec ke kráse přispívají i vzpomínky, které si jeden na místě udělá, a mé nejhezčí vzpomínky byly vždy s ním. „Hm… za řekou a Životovými kopci je takový malý lesík a ten byl, aspoň v létě, moc hezký. Schovávala jsem se tam před kroupami,“ vzpomínala jsem na letní bouřku a ten les jen kousek od místa, kde jsme si s Wolfganií a Maple hrály. „A co tvoje hezké místo?“ zeptala jsem se na oplátku zase já, zatímco jsem ho sledovala vstříc neznámu.

//Zlatavý les (kolem Ohnivého j.)

//Skalisko

Překvapeně jsem zjistila, že jsme museli spát docela dlouho, když se slunce opět sklánělo k západu. Už se i ochlazovalo, příroda se očividně už chystala na zimu. Ještě ne, ještě je moc brzy. Zaúpěla jsem v duchu a nervózně jsem přešlápla. Ale Lin slíbil, že mě nenechá zmrznout. Pousmála jsem se a otočila se na vlka po mém boku. Bylo hezké, že měl už takhle brzy po probuzení svou pozitivní náladu. „Určitě se budeme mít fajn,“ ujistila jsem ho, vždyť jsme spolu, „Ale klidně můžeme jít ještě spát, jestli jsi unavený.“ Prohlédla jsem si ho a hledala jakékoli stopy po únavě. Nicméně s tím, jak už v jeskyni vyskočil na nohy a čile pochodoval, jsem nepředpokládala, že by chtěl ještě odpočívat. Mně to tak taky vyhovovalo, ráda bych se prošla lesem nebo vůbec kdekoli.
Přikyvovala jsem a snažila se všechno si zapamatovat. Takže Morfeus je už dědeček. Zavrtěla jsem vesele ocasem – a to se ani nepochlubil! Normálně bych předpokládala, že mu snad vadí, že si Darkie našla partnerku, ale když jsme se bavili, nevypadalo to tak… hm… že by si jen nechtěl připadat moc staře? Zasmála jsem se v duchu. Ať už to bylo jakkoli, bylo hezké sledovat, jak se jeho rodinka rozrůstá i přes… přes tu ztrátu. „Zapomněli jsme pozdravit Neyteri,“ zamumlala jsem s malým zamračením, rychle jsem však zavrtěla hlavou a usmála se, „Příště si vzpomeneme.“ Rychle jsem zformovala své myšlenky a pustila se také do povídání, aby Lin věděl, že jsem opravdu dávala pozor. „Jsem ráda, žes mě varoval, jinak bych si asi myslela, že je to syn Duncana,“ přiznala jsem se, „Vlastně myslím, že jsem ho i potkala, minuli jsme se ve skalisku.“ Šátrala jsem v paměti a vzpomněla si na setkání i s Wolfganií a jejími vlčaty. Ta už jsou teď taky dospělá. Povzdechla jsem si, jak ten čas rychle plyne. „A Duncana taky ráda potkám, určitě bude fajn,“ usmála jsem se. Opravdu jsem se mu snažila věřit, že to bude v pořádku, i když jsem z toho měla trochu obavy. Jako nakonec vždycky.
Povzbudivě jsem do něj strčila čumákem. Vypadal chudák docela nesvůj, když šířil polodrby o svém kamarádovi. Jak dlouho mu to ale vydrží? Pomyslela jsem si nešťastně a snažila se myšlenky zahnat. Vždyť i on vypadal, že je mu ta myšlenka nepříjemná, takže jsem přece neměla důvod se obávat, ne? „Mi taky stačí jen jeden,“ špitla jsem nenápadně a mrkla na něj. To by pro dnešek těžkých témat stačilo. „Kam by ses chtěl podívat?“ zeptala jsem se, abych chmury zahnala, „Morfeus říkal, že je poblíž nějaký krásný les, nějaký.. zlatý? Něco podobného.“ Snažila jsem si vzpomenout a koukla na se Lina, jestli o tom něco neví on.

//373//

Spokojeně jsem ležela a sledovala Newlina, jak se snaží bránit spánku. Nemohla jsem se ubránit úsměvu. Byl roztomilý a hlavně… hlavně v pořádku. My oba byli v pořádku a mezi námi to také bylo všechno napraveno. Snad nám to tak i vydrží. Povzdechla jsem si trochu. Začínala jsem si připadat divně, že jsem ho sledovala, jak spí, ale nemohla jsem si pomoct. I když jsem se snažila odvrátit pohled jinam, oči mi stejně rychle sklouzly zase k němu. Tak partner, jo? To je něco nového. Pousmála jsem se. Stále se mi v hlavě rojily nové a nové strachy a úzkosti, ale prozatím se držely na uzdě. Zatím bylo vše v pořádku. Určitě brzy přijde něco, co je vypustí a budou mě mučit, zatím však nebyl důvod se tím zatěžovat. Ne, že by se mi to úplně dařilo. Měla jsem ho více varovat, silněji ho upozornit, že pro něj nejsem a nebudu dobrá, že mu akorát budu ubližovat a bude se mnou mít starosti… No, to jsem mu asi mohla říct, až se zase probere. Klidně mu to můžu říkat každý den.
Ani jsem nevěděla jak, ale musela jsem na chvilku usnout, protože když jsem opět rozlepila oči, do jeskyně se vkrádalo sluneční světlo. Sen? Napadlo mě a tep mi okamžitě vyskočil vzhůru. Když jsem se však otočila, Lin byl stále vedle mě a také se zrovna probouzel. Jsme docela sehraní, co? Pousmála jsem se a nechala si od něj olíznout čumák. „Dobré ráno, Line,“ opětovala jsem mu přivítání do nového dne. Zdálo se, že si užil svůj spánek. Zaujatě jsem si poslechla jeho sen, jen mě trochu bodlo u srdce, když mi došlo, že spoustu z těch jmen neznám. Pořád nejsem o nic lepší členka smečky, co? Povzdechla jsem si v duchu, ale snažila se udržet úsměv na tváři. „Vyspala jsem se dobře, ale nic se mi nezdálo,“ musela jsem ho zklamat, „Tvůj sen zní moc dobrodružně, měli bychom pak Morfea zkontrolovat, že je celý.“ Zasmála jsem se při představě naší alfy bez ocasu. Vypadal by asi ještě o to děsivěji. Nebo vtipněji? Těžko říct. Snad to nebudu muset nikdy zjistit.
„Dobrodružství zní dobře,“ zavrtěla jsem trochu ocasem. Lin sice vypadal, že se mu leží pohodlně, ale určitě bych ho dokázala přemluvit, aby opustil své vyhřáté místečko. „Vyrazíme?“ usmála jsem se na něj a jemně do něj šťouchla čumákem. „A mezitím mi můžeš, no, říct více o Dunčím a Kasiovi? Asi jsem je ještě nepotkala,“ trochu jsem se zastyděla, no asi bude lepší tohle řešit s Newlinem, než to přiznat Morfovi.

//Sarumen

BODŮ CELKEM: 24
SMĚNA: 48 oblázků (za 24 bodů)
CELKEM: 48 oblázků ^^

-> PŘIDÁNO

//372//

Usmála jsem se na něj, abych ho ujistila, že jsem opravdu v pořádku. Ono stejně kdybych nebyla, už by to věděl. Jestli jsem v něčem byla mizerná, bylo to, kromě všeho, skrývání, že se mnou něco je a že mi něco je. Na tom určitě musím taky zapracovat. Nikdo nemá rád, když jeho partnerka pořád jen kňučí kvůli každé maličkosti. Uložila jsem si tuto poznámku hlouběji do mysli. Teď jsem se chtěla pro změnu soustředit na něco hezkého, třeba právě sledování malých a menších netopýrů na stropě jeskyně. Spokojeně jsem zavrtěla ocasem. Takhle to ani nepůsobilo, že by se mezi námi něco moc změnilo – a přitom se toho tolik odehrálo a my už nebyli jen kamarády. Budu si na to muset zvyknout. Neměla bych se ho zeptat, jestli chce, aby o nás věděli i ostatní? Budu mu dělat ostudu, měli bychom to držet v tajnosti. Zamračila jsem se mírně. Ale… já chci, aby věděli, že patřím k němu.
Naštěstí nebylo tak těžké odvrátit pozornost zpátky k chlupatým tvorům nad námi, když z nich měl Lin takovou radost. „Bylo by to hezké, třeba by nám to tu i mohli hlídat, když ve skalisku nikdo není,“ usmála jsem se na svého partnera, srdce mi opět poskočilo při té myšlence, „Zkusme se nejdříve zkusit taky naučit pískat, nemůže to být tak těžké.“ Zasmála jsem se té představě. Jak by to asi vypadalo, kdybychom na sebe místo slov jen pískali? Ale jestli mu to udělá radost, co na tom záleží, jak to bude vypadat. A zní to jako zábava, která stejně nikomu neublíží.
Byla jsem ráda, že Lina nemusím přesvědčovat, abychom šli spát. Opravdu vypadal hrozně unaveně, to vypůjčení magie Pippě ho muselo dost vyždímat. Musím se ho pak zeptat, jak to funguje. Poznamenala jsem si pro sebe a lehla si vedle něj, dost blízko na to, abych cítila jeho sálající teplo, ale taky tak, ať se ho přímo nedotýkám. „Běž už spát, pohlídáme se s nimi navzájem, neboj,“ usmála jsem se na něj něžně a také si položila hlavu na packy. Spánek prospěje nám oběma a snad pomůže mým nervům se vrátit zpátky do klidu. Aspoň trošinku, být ve stresu bylo tak vyčerpávající.

//371; Příčná ul. č. 2//

Trochu jsem se stáhla a zakňučela, když mi došlo, že jsem Lina probudila, nebo minimálně vytrhla z usínání. Nevypadal ale, že by mu to moc vadilo, navíc to stejně bylo dobrodružství, ne? Snad. Mně teda bušilo srdce dost na to, abych to tak brala. Určitě o nic nejde a já to jen přeháním. Vždycky to tak bylo, no ne? A teď jsem do toho ještě zatáhla Newlina… a to jsem mu ke všemu ještě slíbila, že ho budu chránit… Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Musím být silná! Když ne pro sebe, tak pro něj. On teda odváděl mnohem lepší práci v bytí oporou. Zasmála jsem se jeho nápadu. Byl roztomilý, nemluvě o tom, že mě zahřálo u srdce, když začal tomu zvuku kvůli mně vyhrožovat. „Tak to určitě nebude,“ usmála jsem se na něj mírně, „A i kdyby, tak mně se líbíš ty. Takže má smůlu.“ Drcla jsem do něj jemně. Pravdou však bylo, že když jsme se takhle tulili, bylo toho na mě už trochu moc dotýkání. Opatrně jsem se tedy zvedla a zhluboka se nadechla. „Půjdu to prozkoumat, jestli je to roztomilé pískátko, chci ho vidět první,“ pokusila jsem se o odvážný úsměv, ale… buďme upřímní, pravděpodobně jsem se třásla jako osika a vypadala, že jdu na popravu.
Plížila jsem se chodbou k naší společenské místnosti a těkala očima ze strany na stranu. Větřila jsem, ale cítila pouze pach Newlina, nikoho jiného. Takže žádný neviditelný nápadník. Ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou. A zas ten zvuk! Přímo nade mnou. Nade mnou? Zvedla jsem oči a mžourala ve tmě. Najednou mou pozornost zachytil pohyb. Zastavila jsem se a ulpěla pohledem na něčem na stropě. Mrkala na mě korálkovitá očička malé létající krysy. Dala jsem se do smíchu a posadila se. „Line! Už to mám!“ zavolala jsem a tlapkou poukázala ke stropu, kde se okřídlení návštěvníci našeho domova začínali nějak množit, už jsem viděla dva. Byli celkem… roztomilí, když zrovna drželi tlamičky zavřené a nestrašili nás. Jen se procházeli po stropě a koukali na nás vzhůru nohama. Jaké to asi bylo takhle žít? A byli tak rozkošně huňatí. „Myslím, že teď už můžeme jít zase spát. Asi nám nic nehrozí,“ pousmála jsem se na svého kam- partnera. Trochu mi při tom pomyšlení vynechávalo srdce. Konečně pro jednou však v dobrém.

//370; Příčná ul. č. 1//

Snad poprvé za celý svůj život jsem byla ráda, že plakal i někdo jiný, nejen já. Aspoň se tentokrát Newlin přes slzy i smál aspoň stejně zářivě jako já. Už je to v pořádku. Už není smutný a já… já taky ne. Pousmála jsem se mírně a zhluboka si oddechla. Cítila jsem, jak většina napětí z mého těla vyprchala. Najednou jsem se taky cítila mnohem unaveněji, snad právě z toho, jak jsem byla připravená vyskočit na nohy a utéct hodně daleko. Naštěstí to snad už nebylo třeba. I když… to se asi ještě uvidí. Budu v pořádku. Slíbil, že mě bude chránit. A zrovna přitom jsem ucítila lehký dotek jeho jazýčku na svém čumáku. Zahihňala jsem se a něžně se na něj podívala. „Taky tě mám ráda, opravdu,“ usmála jsem se a měla co dělat, abych se nerozplakala nanovo. Tohle byl mnohem lepší pokrok mého příběhu, než bych kdy čekala. Osud ke mně byl až příliš laskavý. Nechtěla jsem ani pomyslet, čím zase tyhle váhy dobra a zla vyrovná.
Ale ať na mě v budoucnosti čeká cokoli zlého, už na to nebudu sama. Zasmála jsem se Linově entusiasmu. „Ty už jsi mě chránil dost, teď je zase řada na mně,“ připomněla jsem mu s úsměvem. Samozřejmě jsem věděla, že na to nemůžu stačit a stejně zase skončím jako vlčí dáma v nesnázích, ale mohla jsem snít. Přece se mi zrovna jeden sen splnil, kdo říká, že by nemohl i další, když už není tak nerealistický? Očividně se tato má myšlenka někomu všemocnému nelíbila, protože jen jsem si ji pomyslela, ozval se ve skalisku podivný pisklavý zvuk. Rezonoval celou jeskyní a odrážel se od jejích stěn. Byl tak pronikavý, že jsem měla pocit, jako by se mi odrážel v lebce. Ještě jsem snad takový zvuk neslyšela. Poplašeně jsem stáhla uši k hlavně a připlazila se k boku Lina. Nenápadně jsem se schovávala mezi ním a skálou, kdyby náhodou měl zvuk nějakého podezřelého původce. To mi to ochraňování jde. Pomyslela jsem si hořce. „Myslím, že odpočinek nezní špatně. A asi bude dobrodružný i tady,“ poznamenala jsem, jak jsem skrčila hlavu před další vlnou toho zvuku. Co se to tady dělo? Nejistě jsem kníkla a ještě trochu se přiblížila k šedému vlkovi. Jeho přítomnost mě uklidňovala – více, než bych čekala. Trochu jsem se nad tím pousmála. „Co myslíš, že to je?“ špitla jsem, aby nás ten zvuk neslyšel.

//369//

A to jsem šla do jeskyně, abych se uklidnila a dala svým nervům na moment pokoj… Nemohla jsem si však úplně stěžovat, nakonec bylo dost možné, že mi tohle naopak pomůže lépe, než bych to zvládla sama. Rozhodně to bude lepší takhle – vždyť jinak bych tu jen ležela a užírala se a plakala, dokud bych neumřela na dehydrataci… Ještě by mě pochopitelně mohla najít Derian a ukončit mé trápení sama… I když… pokud s ní Newlin nebyl šťastný… byla ona šťastná s ním? Byli spolu? Ukončili to už? Ne, imitovala jsem Lina a sama zuřivě potřásla hlavou. Nemohla jsem na tohle teď myslet, jinak bych se ho ptala a ublížila mu. To už jsem nesměla nikdy udělat. „Line, nikdy jsi mi neublížil. Opravdu. Nikdy jsem se tě nebála,“ pousmála jsem se na něj. Lhala jsem, malinko, jistě jsem se ho bála při našem prvním shledání, to však bylo tak dávno, že jsem si na to sotva pamatovala. Trochu mě to zahřálo u srdce.
A co teprve jeho další slova. Ani jsem nedýchala, jak se z něj řinula slova. Bylo těžké se soustředit přes to, jak mi i v uších pulsovala krev příliš nahlas. Chtěl by… chce… chce mě. Ocas se mi opět rozvrtěl a na tvář se mi konečně probojoval upřímný úsměv. Z očí mi ukáplo pár slz, tentokrát však šťastných a vůbec, kdo by si jich v téhle chvíli všímal. „Ano! Chci, opravdu chci, buďme partneři – a nejlepší kamarádi. Všechno.“ Cokoli jen chceš. „A budu se o tebe taky starat – slibuju, že zesílím a naučím se tě chránit! Jen s tebou chci být, co nejdéle… a užít si co nejvíc výprav a dní tady v lese,“ vydechla jsem a plaše pozvedla oči k těm jeho. Nemohla jsem mu sice slíbit, že se k němu budu tulit vždycky, když přijde zima, ale zatím jsem mu aspoň dokázala něžně olíznout čumák. Prozatím to muselo stačit.

//368//

Newlin se ke mně začal opět přibližovat. Mírně jsem se při pozorování jeho roztomilého plazení pousmála. Je tak hodný, jak jsem mu jen mohla ublížit? Musela jsem být opravdu zrůda. A on byl přece tak laskavý a trpělivý a chtěl být i nadále mým kamarádem. I kdyby náš vztah měl zůstat, jaký byl, a měli bychom předstírat, že se nic nikdy nestalo, byla bych spokojená. Kdyby jedinou alternativou zůstalo, že ho ztratím, brala bych doslova cokoli jiného. „Opravdu, jak bych tě nemohla mít ráda?“ zasmála jsem se slabě. Byl to tak hloupý nápad, představa jako z jiného světa. Nezvládla bych to, asi ani kdyby mi ublížil. Což by nikdy neudělal. Tomu jsem věřila celým svým srdcem a děsilo mě to. Důvěřovat bylo nejhrozivější, co jsem kdy zažila – hned mi bylo jasné, proč to prakticky nikdy nedělám.
Kéž bychom byli oba trochu schopnější v komunikaci! Nebo jen méně nervózní. Plaše jsem od svého šedivého kamaráda odvrátila zrak a zase se na něj rychle podívala, jen abych zas uhla pohledem. Máš svou šanci, zbabělče. Nebo to raději zase necháš být? Zůstaneš v jistotě? Má vlastní mysl do mě klovala jako hejno vran. Musela jsem však udělat rozhodnutí, teď už jsem se tomu neměla jak vyhnout. „Vůbec mě neovlivňuješ,“ ujistila jsem Lina s plachým úsměvem – nádech, výdech, připomněla jsem si – a opravdu se snažila se mu při svých dalších slovech dívat do očí, ale moc se mi to nedařilo, „Ty jsi… ty jsi pro mě taky opravdu důležitý. Hodně. Už dlouho. A… a myslím, že… ráda bych… mohli bychom zkusit… eh, no…“ Tohle bylo hotové peklo! „Kdybys chtěl i ty, a já tě neovlivňovala, tak… tak bychom, mohli bychom zkusit být… víc? Jen jestli chceš! Já budu ráda tvoje nejlepší kamarádka, to mi stačí, opravdu mi jen stačí moct ti být blízko, ale kdybys… kdybys chtěl i ty… můžu být víc.“ Zoufale jsem zase odvrátila hlavu a koukala na něj jen koutkem oka. Srdce mi bylo, že jsem myslela, že praskne. Nebo vyskočí a uteče, tak či tak bych pak měla pokoj a nemusela se stresovat.
Má otázka Newlina očividně rozhodila více, než jsem předpokládala. Co se mezi nimi asi stalo? Nikdy by mě nenapadlo, že jejich vztah byl až takhle zlý. Nebo jsem si snad jen domýšlela věci a existovalo vysvětlení, jen ho šedý vlk momentálně nedokázal vyslovit. „Line! Line to nic, opravdu,“ teď byla řada na mně, abych se k němu posunula blíž, až se naše čumáky téměř dotýkaly, ale také jsem mu nechávala prostor, „Je to v pořádku. Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš nebo nemůžeš, nic se neděje.“ Pousmála jsem se na něj povzbudivě. Třeba někdy v budoucnu bude připravený, a i kdyby ne, rozhodně jsem ho už nikdy nehodlala nutit, když jsem viděla, jak moc ho to bolelo.

//367//

Sotva jsem se dokázala udržet, abych nezačala chodit v kruzích po jeskyni nebo se třepat na místě. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin a připravuje mé tělo na rychlý útěk – souboj nakonec v mém případě sotva připadal v úvahu. A už vůbec ne s Newlinem. Tomu jsem už ublížila až až. A ještě na duši a ne na těle. Jen aby to bylo ještě krutější. Stáhla jsem ouška a ignorovala, jak kýval hlavou a snažil se mi vymluvit mou pravdu. Jako by mi on mohl ublížit! Nechtěla jsem se na něj ani podívat – zase jsem to dělala! Jeho modrá očka byla celá skleněná. Musela jsem mu působit takovou bolest… Prostě si nemůžeš pomoct, co? Rýpla jsem do sebe.
O to víc mě překvapila jeho odpověď. S neskrývaným šokem jsem pozvedla hlavu a podívala se na něj. Tohle musí být sen. Prostě musí. Všechno se zase zkomplikovalo, jako by náš vztah byl nějaký kluzký povrch a každý krok, co uděláme – ať už vpřed nebo vzad – nás stejně posune zase zpátky do nejistoty. Proč to tak muselo být? Kdo ví, snad mě osud jen rád trápil. Přesto jsem nedokázala zabránit svému ocasu, aby sebou začal vesele šít. Něžně jsem se usmála při jeho poslední poznámce. „Neublížil jsi mi, Line. Myslím, že… že jsem si hlavně ublížila já,“ pousmála jsem se smutně. Snad kdybych měla všechny informace, co jsem měla teď, tak by to bylo více v pořádku. Jasně, našla bych si něco jiného, čím se poranit, ale i tak. „A taky… taky bych tě měla pořád ráda, i kdybys už nechtěl být ani kamarád. Jsi opravdu skvělý, Line. Jsem ráda, že tě znám. Vždycky mi zvedneš náladu a jsi na všechny tak hodný. Chtěla bych být více jako ty.“ Ocas se mi ne a ne přestat vrtět sám od sebe, tak jsem o to samozřejmě musela postarat já. „Ale… ale stejně bych nejdříve ráda slyšela o, no, o… Derian… a co se mezi vámi stalo. Teda jestli ti to nevadí! Jestli ti to neublíží…“ sklopila jsem zase pohled. Už to tu bylo zas. Už jsme třeba mohli nějak pokročit k lepšímu a já zas šlápla schválně špatně a sklouzli jsme od… od čehokoli co by snad mohlo být, pryč.