Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Iba raz za život som sa tolik bála svojho bratia ako vtedy. Ergo mal problémy sa zvládániem svojho hnevu, to som vedela, no ako som mohla vedet, že až také? A že ho tak rozčúlí, keď mu sáhnem na jeho oblúbený kameň? Sakra, ako som mala vedet, že má oblúbený kameň?! A i keby, tak ako by som mohla predpokládať, že to bude tento? Bol takový obyčajný, ani sa neleskol. Vyzeral ako každý druhý oblázok čo nám ležal pred jaskyňou. Bol sivý a nepravidelný, priesahám že ako všetky ostatní kameňe!
No Ergo, rovnako ako ma spatril hrajúcú su s jeho oblíbencom, vyštartoval ako čertík z krabičky. Vyzeral ako nejaký prerostlý jažok, mohutný a zlý. Neverila by som, aký rozdiel na vlkovi urobí keď sa mu postaví srsť. Pochybovala som, že já bych som sa zvládla takto naježiť i keby som sa fakt snažila. “Bratiek…” zkusila som sa mu slabe omluvit. Ignoroval ma a ďalej sa ku mňa približoval ako lovec na stope jeho koristi. Uši mi sklaply ku hlave a ocások sa mi sám smotal pod telo. Bola som zmetená – nechápala som, čo sa robí. Veď som si iba hrála ako každý den, tak čo som spravila? “Ergo, prepáč, mluv so mnou…” ozvala som sa znova, no brat na mňa akorát vycenil zuby. Začala som cúvat a nespúšťala z nej oči.
“Sestrička moja,” zavrčal s pohledom plným l’adu, “Ak ješte raz siahneš na moj šutor, stiahnem ťa z kože.” Labkú si pritáhol ten šutrík, so ktorým som sa hrála, bližšie k telu. Stála som tam ako oparená. Pro kameň? Copak ma nemá rád? Zakňučela som a olízla si ňufáčik. Bylo mi do breku. Ako mohol byť taký zlý? Utekla som radej do bezpečie jaskyňe k maminke.
Na tu som sa mohla spolehnuť. Iba sa na mňa nežne usmiala a nechala ma sa ku nej pritulit. “Neboj sa, Amnesia, on to tak nemyslel,” ukludňovala ma zatialco som jí vzlykala do kožuchu. Ako inak to mohol mysleť? Nič mi nedávala smysel a nech som nad tím premýšlela akokolviek, na nič som neprišla a akorát z toho usnula.

Snad nikdy jsem neměla dočinění s takhle podivně se chovajícím vlčetem – nebo vlkem, pokud bych nepočítala Oriona. Tam sis to jen domýšlela, buď k němu fér. Jenže je zase divné takhle mluvit o vlčeti… No prostě byla trochu zvláštní, ale to byla všechna vlčata, ne? A aspoň se konečně krčila a tak byla menší šance, že ji někdo trefí blátem. Bylo dobře, že se konečně poučila a snažila se bránit. Asi není vždycky na škodu nějaká ta lekce. Zavrtěla jsem hlavou. Tak jsem nesměla přemýšlet. Byla ještě malá, nezasloužila si nic zlého poznat. Na to bude mít celý život, ačkoli jsem jí nepřála, aby se jí dělo cokoli špatného. Ještě dopadne jako já a vyskočí, když na ni i vlče zvýší hlas… „N-nevypadám? Nevypadám jako co?“ zeptala jsem se zmateně a podívala se na Sunflower. Vypadala naštvaně – já ale nic neudělala, ne? Nebo jo? Sklopila jsem uši a nervózně přešlápla. Bylo tak těžké uhodnout, co se jí asi mohlo honit hlavou.
Aspoň to vypadalo, že nebude problém odvést ji někam do bezpečí. Nebo, no, do bezpečí – někam, kde po nás nebude házeno bahno. „Jenom na chvilku a ne moc daleko,“ ujistila jsem ji s mírným úsměvem. Nechtěla jsem, aby si myslela, že ji chci unést – ne, že bych měla kam. Nemluvě o tom, že tím bych ji rovnou zabila, kdybych se o ni měla starat. „Všimla jsem si, že je kousek odsud kopec. Mohly bychom se podívat tam,“ navrhla jsem a pokynula jí, aby mohla vylézt z nory první. Nebo bych měla jít první já? To by ji ale mohl ještě sestřelit sysel… no a venku by se mohlo skrývat jiné, větší nebezpečí… Ach jo, proč bylo všechno tak těžké? „Nebudou tě hledat? Maminka s tatínkem se o tebe určitě začnou brzy bát,“ podotkla jsem ještě, opatrně. Po zkušenosti se sarumenskými vlčaty jsem věděla, že i rodina může být citlivé téma a nerada bych to řešila znovu a sama.

//Vyhlídka

//Eve si zabírá shánění moči (a může přitom sebrat i slinu teoreticky) a ocení u toho i společnost :D Edit: možnost fretkování taky zaručena! ^^

Vlče se sice smálo, ale nebyla v tom taková jedovatost, jako když se mi smála – nebo na mě reagovala – Pippa. Trochu mě zaráželo, že vlčata mají tak specifické a rozdílné povahy už v tak útlém věku. Nečekala bych to, nejspíše bych je brala jako miniaturní vlky, co jsou víceméně všichni stejní, dokud se z nich najednou nestanou právoplatní dospělí. Je vidět, že s nimi nemám moc kontakt, co? Povzdechla jsem si s úsměvem. Asi bylo dobře, že se naše smečka rozhodla se pár prcků ujmout, aspoň se zas naučím něco nového. „Nejspíše ne,“ pousmála jsem se na Sunflower, „Museli by vylézt ze svých děr a to bychom je pak mohly chytit.“ Vysvětlila jsem jí, proč bychom měly být v bezpečí, když se rozhodneme k útěku.
Ne, že by bezpečí bylo něco, o co by malá slečna stála. Bez váhání se šla věnovat všem těm dírám a jejich obyvatelům. Vyplašeně jsem zakňučela – opravdu jen vyplašeně a ne proto, že po mně zas někdo něco hodil – a vrhla se jí na pomoc, jenže jak jsem se přitom na rozdíl od ní snažila vyhýbat střelám, stihla přijít k celkem velké újmě, než se vrátila do relativního bezpečí. Oni mě zabijou. Nebudou se na nic ptát a rovnou mě rozmlátí na kaši. Čím důkladněji jsem si Sunflower prohlížela, tím víc mě začala požírat panika. Nervózně jsem otevírala a zavírala tlamu, přešlapovala a nakonec se na ni sotva dokázala podívat. Měla jsi jednu práci. Jednu. To nedokážeš ochránit ani jedno vlče? Byla dobitá jako bych ji hodila ze skály. Dokonce jí natékalo oko! To je tak moc v háji. Měla jsem ji prostě čapnout a zanést domů. Jenže co jsem měla dělat teď? Kdybych ji tam odvedla teď, bude to na mě! Vlastně to bude na mě i potom, ale snad kdyby byla už více v pořádku, tak by se nade mnou smilovali nebo něco. Ale kam teď s ní? K vodě by to bylo nejlepší, aby se umyla, trochu zchladila ten otok… jenže věřila jsem si, že bych dokázala vlče uhlídat u vody? Zachránit ho v případě nouze, když jsem sama neuměla plavat? To sotva.
Mlčky jsem přikývla a přemýšlela zároveň s tím, co jsem se k vlčeti vracela a snažila se přitom ignorovat další rány blátem. Nakonec mě ale stejně nic nezvládlo napadnout, takže jsem si sedla před vlče, abych ho jakž takž bránila vlastním tělem. Bylo to teď už naprosto zbytečné? Ano, ale nedalo mi to. „A kam bys chtěla jít? Můžu tě doprovodit domů, jestli chceš,“ navrhla jsem jí, „Nebo jestli by ses ráda podívala trochu po okolí.“ Částečně jsem doufala, že bude stačit, když ji zavedu domů a prostě na ni dohlídnu tam, než se jí někdo ujme. Na druhou stranu by to mohlo znamenat mou záhubu, že jo… Tady se prostě šťastného konce nedočkám.

Všechny mé snahy nakonec stejně selhaly a vlče dostalo pecku blátem přímo do čumáku. A je to. Teď si pro mě přijde její smečka a roztrhá mě. Rychle jsem opravila svůj postoj, aby na ni opravdu nemohli a začala, no, ne úplně vyvádět, fakt jsem se snažila držet v klidu, ale pokud můj hlas nic nevyzradil, mé zorničky rozšířené panikou a třas celého těla se o to postaral. „Jsi v pořádku? Můžeš dýchat? Nemáš nic zlomeného?“ hrůza z toho, že se do mě pustí celá smečka úplně zastřela bolest z házeného bahna – geniální! „Můžu tě odvést zpátky domů, tam budeš v bezpečí! Nebo se chceš někam podívat? Vlastně to by s tebou měl jít někdo od vás… Můžu pro tebe něco udělat?“ stresovala jsem nahlas a upřímně litovala vlče, že mě musí snášet.
Brzy jsem zjistila, že se malá vlčice jmenuje Sunflower. Zrovna včas, protože se asi rozhodla jít na smrt nebo co. Vyklouzla zpoza mého krytí a pustila se rovnou k chodbičkám syslů, nebo co to bylo za pekelná stvoření, a začala jim koukat dovnitř. Než jsem ji stihla pořádně varovat, dostala pecku přímo mezi oči a spadla. „Chceš snad umřít?“ vypískla jsem a přispěchala k ní, abych rovnou i zahnala hlodavce zase pod zem. Řekl jí už někdo o umírání?! Zarazila jsem se a přísahala bych, že se mi zastavilo srdce. „Teda, ne umřít, jen být vážně zraněná. Budeš v pořádku, že jo? Můžu ti nějak pomoct? Chceš to pofoukat?“ nervózně jsem přešlapovala a s každým dalším slovem jen víc panikařila. Zas mě trefilo bláto, ale netroufla jsem si od vlčete odejít pro případ, že by se mu motala hlava nebo, nedej bože, tekla krev z čumáčku. Místo toho jsem na ty syslácké parchanty jen párkrát štěkla, ne že by ten klid pak vydržel moc dlouho.

Popoběhla jsem o metr dále a zase se vrátila, následně to zopakovala ještě několikrát. Proces to nebyl moc zajímavý nebo produktivní, ale nedokázala jsem se toho stihomamu zbavit či aspoň uchlácholit svou chorou hlavu. Plížili se po mně – nevěděla jsem kdo nebo co, jen to, že někdo nebo něco určitě. Proboha, Amny, tohle řešíš doslova každý druhý týden – seber se, zatraceně! Prohlédla jsem si svůj odraz v kaluži. Podivně se vlnil, nepřirozeně, ohýbal mou podobu téměř k nepoznání. Pomalu jsem začala couvat, hezky krůček po krůčku a nespouštěla oči z vlčice v louži.
Proč jsem byla takováhle? Případ pro blázinec, o tom nebylo pochyb! Přesto se mi nějakým způsobem dařilo přežívat mezi ostatními vlky. Plachá, ustrašená vlčice, tak mě nejspíše viděli ostatní. Působila jsem snad nevinně, ale copak neviděli to monstrum pod povrchem? Příšera se skrývala kdesi v mé duši a zdálo, že jsem byla jediná, kdo si to uvědomuje. Plánovala to? Povzdechla jsem si. Potřebovala nejspíše nějakého vhodného nositele a jen viděla mě, napadlo ji, že jsem perfektní. Parazit se mi tedy vetřel do těla a zabořil hluboko do mysli a teď mi otravovat život, co víc určitě mohl i za tu zkázu, co jsem páchala kolem. Plácáš nesmysly, to je celé na tebe – copak myslíš, že seš bez viny? Paranoidně jsem se ohlédla přes rameno. Prázdno. Pochopitelně jsem tu byla sama, jak jinak. Pláň byla absolutně bez vlků, kromě mě, a stejně jsem si myslela, že tady na mě někdo vyskočí a zardousí mě. Pche, jako bys to nezvládla sama. Počkat, možná fakt ne, nezvládneš vůbec nic.
Popošla jsem zase o kousek dál. Pustota kolem vůbec nepomáhala mým křehkým nervům. Proč jsem se vůbec vydala pryč od ostatních? Potřebovala jsem být sama, jistě, copak jsem však nevěděla, že to dopadne přesně takhle? Patetická já, jak jsem jen mohla věřit, že to tentokrát zvládnu sama. Přikrčila jsem se před nárazem větru a lehla si na zem, v klubku mi třeba bude lépe. Pozorovala jsem temné nebe nad sebou a hledala padající hvězdu. Přála bych si pak, abych byla normální. Plynuly hodiny a hodiny a vůbec nic se nedělo, osud mi dnes nepřál.

Malá se do králíka pustila s nečekaným entusiasmem. Všimla jsem si však, že trhat maso jí moc nejde, což bylo zvláštní. Měla by to už umět, ne? Jak dlouho se vlčata kojí? Zatraceně. V duchu jsem panikařila a úpěla, tohle byla fakt špatná situace. „Chceš s tím pomoct? Mohla bych ti to maso natrhat na malé kousky,“ usmála jsem se mírně. Třeba to maso jen bylo tuhé, to se stává. Byla jsem upřímně ráda, že se můj hlas držel v klidu a dokázala jsem s vlčetem mluvit relativně normálně. Zatím to šlo lépe, než bych čekala. „To nic, to se stává,“ řekla jsem konejšivě. Překvapovalo mě, že to šlo tak hladce – neskutečně moc. Že by jen Pippa byla tak protivná? Spíše ne, jen jsem na ni neudělala dobrý dojem. Rozhodla jsem se tedy snažit stejnou chybu neudělat s touhle malou slečnou, i když jsem nevěděla, co přesně za chybu to bylo. Jenže… no… když na mě začala přes ucho králíka huhlat, vůbec jsem jí nerozuměla a začala zas trochu panikařit. Došlo mi však, že asi někoho nebo něco hledala – tak to bylo lehké, já viděla jen stromy a ty by našla i sama. „Neviděla, omlouvám se. Ale ráda ti pomůžu s hledáním, kdybys chtěla,“ nabídla jsem se. Pokud to bylo tak důležité, že se zatoulala z území smečky, bylo by ode mě nezodpovědné jí nepomoct.
Jen okamžik na to jsme byly napadeny. Do boku mě trefila bahnitá střela. Se zakňučením jsem vyskočila a chtěla se dát na útěk, jenže tady byla i malá a tu jsem tomu nemohla nechat na pospas! Takže jsem to zahrála a rychle skočila před ni, abych ji chránila vlastním tělem. Zase to pokazíš, jako tehdy na pláni. Myšlenku jsem rychle zahnala – musela jsem vypadat statečně! „N-ne, to rozhodně ne,“ zamumlala jsem, nechtěla jsem si takovou možnost ani připustit. Ve tmě jsem však neviděla, odkud všechno to bahno lítá, jen mě sem tam trefilo a donutilo mě vykviknout. Nemohlo to takhle jít věčně. „Zůstaň tady,“ poprosila jsem vlče a obezřetně začala postupovat hlouběji do nory. Všimla jsem si, že v zemi byly jámy, cestičky. Z jedné z nich vystřelila další hrouda bláta a rozmázla se mi po tváři. Zavrčela jsem a vrátila se opět k vlčeti do obrané pozice. „Jsou to jen sysl- AU! – jen sysli. Jen nás chtějí trochu otravovat,“ vysvětlila jsem jí a statečně čelila útokům, přestože mi začínalo být do breku. „Jmenuju se Amnesie, Amny, a co ty?“ představila jsem se trochu opožděně. Nechtěla jsem, abych pro vlčici byla jen strašidelná bezejmenná cizinka a jméno by ji mohlo trochu uklidnit, ne? Nevypadala teda vystrašeně ze mě, ale… jo no.

Byl tu opravdu klid, což bylo přesně to, co jsem potřebovala. Dokonce jsem se i začínala cítit lépe, jak se mi plnil žaludek. S nohou jsem nehýbala, takže prakticky nebolela a to bylo ještě důležitější. Výborně, takže bych se třeba mohla přestat chovat jako úplný blbec a jít se Orionovi omluvit. Doufala jsem, že ve mně ta myšlenka vyvolá radost, optimismus, ale ono nic. Ne, nebyla jsem připravená čelit světu. Mírně jsem packou kopla do rozežraného králíka, jako by to snad byla jeho vina. Život sis zpackala sama, tak trp. Připomněla jsem si a raději si utrhla další pruh masa, abych se mohla soustředit na žvýkání a ne přemýšlení.
Naštěstí se mi hned na to naskytlo lepší rozptýlení. Mělo podobu vlčete, které zničehonic spadlo do mé nory. Jestli se ono leklo, tak nevím, co jsem cítila já, protože jsem nejenže nadskočila, ale ještě u toho dost vyplašeně zakňučela a ne proto, že jsem si hnula nohou. Vskutku výborný první dojem. V hlavě jsem hned spatřila šikanátorku Pippu a rovnou začala očekávat, že tohle vlče bude úplně stejné. Co tu vůbec dělá? Prohlédla jsem si malou slečnu a nasála víc její vůni. Musela asi patřit té smečce hned vedle, asi se jen trochu zatoulala. Uklidnilo mě to, vůbec jsem nevěděla, co bych dělala, kdybych měla na packách úplně ztracené vlče. Malá přebrala iniciativu a začala okukovat můj úlovek. „Jo, určitě, klidně si ho vezmi,“ pokusila jsem se o úsměv a posunula mrtvého ušáka blíže k vlčeti. Nebylo už úplně malé, to bylo taky dobře. „Není ti nic? Ten pád vypadal ošklivě,“ zeptala jsem se starostlivě, i když upřímně jsem se více bála toho, že kdyby ji šla smečka hledat, obviní z toho zranění mě a vypráší mi kožich. Máš štěstí, žes tenkrát neotěhotněla. Nakopla jsem se a zároveň se co nejvíc snažila nemyslet na to, že se to vlastně mohlo stát a zničila bych pár životů ještě před tím, než se vůbec narodily.

//Mahtaë (přes Zrcadlovky)

Měla jsem pravdu, ale přineslo mi to jen málo uspokojení. Šouravým tempem jsem šla lesem, lesy?, a objevila shluk nor dost velkých, abych se do nich vešla. Ne, že bych potřebovala tolik místa. Vlastně by mi nějaké jídlo bodlo. Uvědomila jsem si a jako na zavolanou mi zakručelo v břiše. No, asi je pravda, že by se mi hodil nějaký trénink mých loveckých schopností. Začala jsem čenichat kolem a aktivně hledat cokoli živého, co bych mohla o život připravit – kromě sebe, protože momentálně byla také možnost. Trošičku. Snad. Kdybych nebyla zbabělec a nemyslela tolik na Lina. Určitě je teď šťastnější a chytí pořádný kus muflona. Pousmála jsem se slabě. Opravdu jsem mu přála, aby se bavil, i když to nemohlo být se mnou. Byla jsem však odhodlaná mu to vynahradit a kdo ví, třeba budu mít sama nějaký fajn zážitek, o kterém mu budu moct vyprávět.
V okolí nor, jak jsem zjistila, žilo poměrně dost ušáků, takže jsem spoustu své energie vyčerpala k nahánění králíků. Shodou okolností se mi podařilo čapnout dva, nevýhodou však bylo, že jsem za to zaplatila nejen energií, ale také zdravím. Momentálně jsem při každém kroku ke vchodu do vyhlídnuté nory kňučela přes mrtvá těla chlupáčů. Motala jsem se a celkově na první pohled vypadala tak, že by bylo radno se mi vyhýbat. Bude jen dobře, když se tady uklidím. Vykníkla jsem při dalším kroku a konečně se schovala v noře. Stočila jsem se u zdi do klubka a položila před sebe svou kořist. Co budu dělat se dvěma? Zamračila jsem se a nepřestávala kňučet. Jistě, spořádala bych oba – bez problému, obzvláště s tím jak hladová jsem byla – no problém byl, že mě přešla chuť k jídlu. Musím se najíst, jinak začnu mít ještě i křeče a to rovnou můžu umřít. Přesvědčovala jsem se netrpělivě a s nevelkou chutí a entusiasmem jsem se pustila do prvního z králíků. Proč byl dnešek tak na nic a to sotva začal? Už se mi ani plakat nechtělo, jen přestat existovat.

//Armanské hory (přes Erynij)

Ani jsem si nevšimla, kdy jsem přidala do běhu. Snad bych si toho nevšimla vůbec nebýt pálení v mých plicích. Před čím se tady snažím utéct? Povzdechla jsem si a zastavila se u řeky, abych se napila. Vlastně jsem to věděla, jenže jak bych mohla kdy utéct sama před sebou? V záchvatu masochismu jsem se vydala na druhý břeh – doslova, ne metaforicky, i když to k tomu nemělo moc daleko. Vylezla jsem na břeh a vykašlávala vodu, třásla jsem se zimou. Nový den začínal, ale nebyl o mnoho teplejší než noc. Chybělo mi léto, teploučké a příjemné. Jak šťastná jsem tehdy byla… Na druhou stranu teď jsem měla tolik důvodů být ještě šťastnější, ne? Měla jsem milujícího partnera, tedy snad – ne, měla, jen se mi má mysl snažila nakukat něco jiného – žila jsem ve smečce – zatím, snad… Tohle bylo marné. V tomhle stavu si akorát všechno vyvrátím a půjde to se mnou z kopce.
Rezignovala jsem na snahu se hádat sama se sebou a rozhodla se vyhledat úkryt. Mohl by se vrátit déšť předchozích dní a já nechtěla nastydnout. Navíc by mi asi sedlo najít si nějaké místo, kde si budu moct poplakat, kdyby to na mě přišlo… nemluvě o tom, že jsem nebyla v náladě nechat se někým vidět takhle otevřeně a otevřená. Porozhlédla jsem se kolem a uvědomila si, že to tady neznám. Tedy ne moc, věděla jsem, že kousek odsud, vlastně hned za rohem, leží smečka. Žaludek se mi stáhl při tom pomyšlení. Jistě jsou tam všichni šťastní a mají se rádi. Nemají tam žádného zrádce. Zavrtěla jsem zlehka hlavou a prostě se rozešla do lesů, opatrná, abych nepřekročila jejich hranice. V kopcích mezi smečkami bych snad měla být schopná najít nějaké tiché místečko.

//Zelené nory (přes Zrcadlovky)

Jak jsme klesali z hor do údolí, můj strach a paranoia se jen umocňovali. Připadala jsem si, jako by nás vlk vedl na porážku – což byla samozřejmě hloupost, protože jsme byli v přesile a hlavně, kdo by si troufl na dva dospělé vlky úplně sám? Leda by byl opravdu silný, ale i tak… A Newlin je určitě silnější. Pousmála jsem se chabě. V mé mysli o tom nebylo pochyb – jak by mohl nějaký náhodný pomatený vlk být silnější, než Lin? Oproti tomu já… Já byla jen přítěž. Kdyby se cokoli mělo stát, byla bych jen slabina, které by mohl využít. Proč by se o mě vůbec měl vlk jako Lin zajímat? Stáhla jsem uši a jen matně vnímala proudící konverzaci. Bylo by jim tu lépe beze mě. Uvědomila jsem si a ponořila se o to víc do sebe a svých stavů.
Přesto to vše jsem však stála vnímala Lina po svém boku. Nechtěla jsem mu zkazit radost z nového kamaráda. Zničit tohle všechno, jak jsem měla ve zvyku. Vždyť stejně nic jiného neumím. Jen ničit. Polkla jsem a otřásla se. Vzpomněla jsem si na fialovou vlčici a věděla jsem, že musím vypadnout, jinak opravdu všechno zničím. Přistoupila jsem blíže ke svému partnerovi. Vypadal tak šťastně, že i já jsem dokázala na chvilku předstírat. „Line? Dostala jsem hroznou chuť na ta vodní jablka, asi se tam na chvilku vrátím a pak vás doženu,“ pošeptala jsem mu do ucha a něžně mu přitom olízla tvář. Nezáleželo na tom, že sama bych se poblíž vody nepustila, leda bych měla v plánu něco hodně zlého, hlavně jsem potřebovala výmluvu, co zněla hezky. „Ráda jsem tě poznala,“ řekla jsem opatrně Orionovi a znovu si ho prohlédla. Ne, Lin by si s ním určitě poradil – nebude si s ním muset poradit, protože Orion je milý vlk a já jsem jen paranoidní idiot. „Užijte si to a buďte opatrní,“ pousmála jsem se a věnovala obzvláště významný pohled Linovi. Pak jsem se pustila vlastní cestou a snažila se přitom moc netřást. Sakra, vždyť já vypadala jako blázen, ne ten šedý vlk!

//Řeka Mahtaë (přes Erynij)

Vedela som, že sa niečo deje skorej ako som les videla. Cítila som dym, voni horiacejho dreva. To nemože byť pravda. Mala by som pridať do kroku, bežať, no nedokázala som sa ani pohnuť. Musí to byť iný les. Veď je ich tu veľa, isto je to iný – treba ten zlatý, ten je je od nás iba kúsok... Nemože to byť náš les… Nedokázala som sa ani nadýchnuť. Moje plíce boli ako v ohni. Oheň. Prečo ma dnes všade provádzal? Voda by ho uhasila, vedela som to, ale za akú cenu? No, na tom aj tak nezáleželo. Veď mi mohlo byť jedno, jestli ma zahubí oheň nebo voda. Oboje by bolelo a oboje bych si rovnako zaslúžila. Možná by mi smrť vodú patrila viac, zaslúžila by som si trpeť za to, co som urobila.
Konečne som sa donutila pohnúť. Vyšlapala som kopec a videla tu spúšť. Celý hvozd bol v plamenoch. Rudé jazyky olizovaly každičký strom a šlehaly k oblohe. Slzy mi bez dovolenia stékaly po tvári. Je to moje chyba. Iba moje. Chcely sa mi podlomit tlapky no já im to zatrhla. Musela som tam isť. Ujistit sa, že všetci utekli a zachránili sa. Tušila som, že som bola naivná keď som si to myslela, ale musela som dúfať, lebo inak by som sa tu rovnou mohla složit a nechat čas, aby sa so mnou vyporádal sám.
Jestli peklo malo nieako vyzerať, tak takto. Majestátne stromy, vždy plné síly boli najednou iba čiernym uhlom. Tlapky mi nedopadaly na pokrývku z jehličí a listí, ale popela. Bolo tu hrozné vedro. Takmer se mi slzy vyparili z očí dríve ako stihly stéct. Išla som ďalej i keď som vedela, čo ma čaká uprosted lesa na mýtine. Kto ma tam čaká.
Jej silueta bola takmer čierná oproti svietlu z plamenov. Musela som bojovať s každú svojou buňkou, aby som sa nezačala hrútiť do submisivnej pozicie. Čo na tom teraz záleželo? Nemohla som naozaj byť hrdá – nie, nie hrdá, možno si spíš iba nepripadať ako odpad ani v posledných sekundách svojho života? Nie, nemohla. Na tom som zničila priveľa životov a ublížila všetkým okolo seba.
“Tak si sa konečne ukázala, čo?” prskla a já sebú instinktivne trhla, “Ani sa mi nemóžeš podívať do očí.” Pohrdala mnú, ale mala na to plnej právo. Ani já som zo seba nebola nadšená. “Nemám ti čo povedať. Nič, čo by som povedala to nespraví, ani nevezme nazpät, čo sa stalo. Neexistuje omluva,” šepkala som, no ona ma i tak slyšala. “Nie, to naozaj nie,” zavrčala, “No aspoň si ho niekde nechala a nič sa mu nestane.” Prikývla som. Keď nič iné, dokázaly sme sa shodnúť na tom, že Linovi sa nesmie nič stát.
Nebolo už dalšiech slov. Čo bychom si tak mali povedať? Nechaly sma plamenie nás pozrieť zaživa a naposledy si zavyly v Sarumenském hvozde.

Čím déle jsem tady stála a poslouchala Oriona, tím více jsem si přála být jako Newlin. Nelíbil se mi. Začínala jsem se ho bát – ale bát se ho upřímně, ne ze zvyku, jak tomu bylo u všech cizích vlků. Nervózně jsem přilepila uši k hlavě, sklopila hlavu a stáhla ocas, když kolem nás procházel. Nebylo mi to ani trochu příjemné. Připadala jsem si, jako by nás zkoumal. Nevěděla jsem proč, nic smysluplného mě nenapadalo. Šel mi z toho mráz po zádech. Kdybych měla víc odvahy, jistě bych se naježila a zavrčela na něj, aspoň na něj sykla něco o tom, že tohle bylo nezdvořilé a měl by se nad sebou zamyslet. Jenže já jsem byla jen já a netroufla jsem si ceknout jediné slovo. Jako obvykle. Nebo jsem snad jen přeháněla? Byla snad má představivost zas v ráži a já si jen všechno domýšlela? Lin byl v klidu a normálně si s ním povídal… Muselo to být mnou. To já byla ta divná, ne on. Nebo je to tím, že se baví s Linem? Vždyť přece nežárlím, ne? Byla jsem zmatená. Neřekla bych, že by mi vadilo, že se bavili – vždyť jsem byla ráda, že byl Lin šťastný a přátelil se, já se taky chtěla kamarádit! Tak proč mi to nešlo? Proč jsem z toho vlka měla husí kůži a nedokázala jsem z něj spustit oči, plně přesvědčená o tom, že jestli to udělám, stane se nám něco zlého?
Má paranoia stoupala do závratných výšek a dosáhla vrcholu, když začal více rozebírat svou kořist. Kolik?! Nervózně jsem přešlápla a musela se držet, abych se nezačala ježit. Jistě, takhle velká stáda bezpochyby existovala, ale že by na ně čirou náhodou narazil? A chystal se na ně sám? Musí to být blázen! A vůbec, jak by se asi tomu stádu povedlo přemnožit? Žije tu tolik vlků a jiných šelem! A zima byla krutá, nemělo jich by tedy spíše být méně? Teď blbneš ty. Copak seš nějaký expert na kamzíky? I kdybych se vykašlala na tohle… jak si mohl pořád plést strany? Stáhla jsem se co nejblíže k Linovi. Chtěla jsem mu říct, jestli raději nezdrhneme. Nezavoláme nějak pomoc… jenže on byl tak nadšený. Tichounce jsem zakňučela. Dal se do vyprávění ve svém klasickém stylu. Pokusila jsem se mu opětovat úsměv, když se rozpovídal o svých oblíbených barvách. Kdopak měl celý fialový kožich, hm? Protože proč do sebe nekopnout ještě víc, když už jsem byla na dně… Žaludek se mi stáhl jako v křeči. Tohle mi nedělá dobře. Věděla jsem to. Začínalo ve mně hlodat čím dál tím víc pochyb. Mé myšlenky se stávaly temnějšími. Ale třeba to byl jen nějaký záchvat mé choré mysli? Musela jsem si jen domýšlet věci. Kdyby s Orionem bylo něco špatně, Lin by to taky vycítil.
Třeba když se taky zapojím do konverzace, bude mi lépe. Polkla jsem ztěžka a dobře si vlka ještě jednou prohlédla. Jako bych na něj nezírala celou dobu. Jako nějaký maniak. Bolelo mě i mluvit, tak stažené hrdlo jsem měla. „J-já… taky žiju v S-sarumenu,“ dokázala jsem ze sebe vysoukat a nenamáhala se dodávat, kde přesně Sarumen leží a doufala, že Newlina ani nenapadne zmiňovat, „A…“ Co je dobrý nepříliš osobní fakt o mně? „A moc mi to n-nejde s cizími, p-promiň.“ Rozhodla jsem se, že to bude muset stačit. Dva v jednom – omluva a informace. Hlavně hezky v klidu, ano? Držela jsem se těsně u svého partnera, téměř dost blízko na dotek. To už o mém stavu něco vypovídalo. Cítila jsem se opravdu mizerně, že nemůžu sdílet jeho radost. Asi toho na mě bylo pořád dost. Jen jsem doufala, že si toho nevšimne – to by všechno zkazilo. Měla bych ještě něco říct. Musím, no tak. Jen pár slov. Který jiný vlk se musel povzbuzovat, aby promluvil? Jak ubohé. „M-máš opravdu jasné o-oči,“ řekla jsem nakonec, protože mě nic jiného nenapadalo a protože z jeho tmavého kožichu opravdu celkem svítily.

Se západem slunce se také znatelně ochladilo. Lehce jsem se otřásla a přešlápla. Vydat se do hor nebyl nejlepší nápad. Povzdechla jsem si, ale to bylo tak vše, co jsem s tím mohla dělat. A aspoň Newlin vypadal šťastně, že jsme potkali nového vlka. Mírně jsem se pousmála, když si s ním začal povídat. Zároveň se mi ulevilo, že jsem to nemusela být já, kdo se snaží vymyslet téma, protože Orion nevypadal zrovna nadšeně z naší přítomnosti. Vlastně vypadal dost rozhozeně, vyzařovala z něj celkem nervózní energie. Já jsem teda byla ten poslední vlk na tomhle světě, co by měl někoho soudit za to, jak reaguje na cizince, když po nich vyloženě neskočí, ale tohle mi nedělalo vůbec dobře. Přistoupila jsem ještě trochu blíže ke svému druhovi. Měla bych se postavit před něj, takhle ho přece vůbec neochráním. Vlk sice nevypadal agresivně, nic nenasvědčovalo tomu, že by na nás měl v plánu zaútočit – ale o tom to přece bylo, ne? Vypadat nenápadně, přesvědčit oběti, že jsou v bezpečí… Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nad tímhle nesmím takhle přemýšlet. I kdyby něco plánoval, jsme v přesile a Newlin je silný.
Vlk konečně dodal, že čeká na muflony. Sám? Zamračila jsem se. Nedokázala jsem si představit, že bych si sama troufla na jelena na pláni, natožpak muflony tady na horách. Jistě, na co bych si asi tak troufla, nebo si to aspoň dokázala představit, ale stejně… Newlinův nápad ale nezněl špatně a vidina jídla taky byla lákavá. „Opravdu bychom rádi pomohli,“ dodala jsem, ať jen nestojím jak kůl v plotě, „Ve třech by nám to určitě šlo lépe.“ Ten vlk se mi pořád nezdál, no žádný lepší způsob, jak se seznámit, než povídat si nad jídlem asi není, ne? Chtěla jsem mu dát šanci, opravdu ano.

Počet bodů: 11
Směna: za 8 bodů 60 oblázků, za 3 body 10 kopretin
Navíc: nic

Moc děkuju za akci! Byla super, i když jsem byla moc líná na plnění neherních úkolů :D