//Tenebrae
Mlha mi nakonec neudělala vůbec nic, pouze se mi na přivítanou mírně omotala kolem mokrých tlapek, než se zase rozplynula. Bylo to tak rychlé, že jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem to skutečně viděla a stalo se to, nebo jsem jen měla halucinace. Třeba už mám horečky a pomalu mi selhávají orgány a odpadnu, ani nebudu vědět jak. To byla o něco hezčí představa než topení se v řece, no bohužel jsem na sobě žádné známky horečky nepociťovala. Jen mi byla opravdu zima a chlad spolu se vlhkostí lesa taky nepřispíval k tomu, aby mi kožich schnul rychleji. A ty blechy stejně furt koušou. Zaúpěla jsem a zase se otřela o nejbližší strom a pořádně se o něj poškrábala. Vteřinku jsem přitom zvažovala, zda zavýt a ohlásit se, ale nechtěla jsem provokovat. Kdo ví, s jakou reakcí se tady setkám. Uvědomovala jsem si, že většině vlků, ne-li všem, je osobní život těch druhých ukradený – minimálně ten můj – ale to se vůbec nehodilo do katastrofálních scénářů v mé hlavě.
Zůstala jsem zticha a jako nějaký přízrak se procházela podél hranic lesa. Byl tady nějaký úplně cizí pach, rozhodla jsem se to však neřešit. Nedokázala bych teď čelit cizinci a beztak zde bylo dost vlků, kteří se o to mohli postarat. Tady je ta tvoje vysněná užitečnost smečce. Povzdechla jsem si a vzdala to. Stejně bych se měla od ostatních izolovat, ať ode mě nechytnou blechy, tak proč někam dále chodit. Posadila jsem se ke stromu s fajn kůrou a škrábala se, kdykoli už se to opravdu nedalo vydržet. Jinak to bylo moc příjemné rozptýlení – vyšilovat nad svěděním a bolením a ne nad tím vším, co se mi honilo hlavou.
//Východní hvozd (přes Mahar)
Přemítala jsem nad svými činy celou cestu skrze, a to doopravdy musel být trest osudu, močály, kde jsme se poprvé setkali. Nebul, hlavně nebul. Napomínala jsem se, marně. V hlavě jsem měla hrozný hluk. Bouři křiků a urážek, protože jsem samozřejmě za své štěstí musela být potrestána. Co jsem udělala, abych si jej zasloužila? Nic, správně. Někomu jsem ho ukradla – vlastně docela doslova. Aspoň se to nebojím přiznat, co? Povzdechla jsem si a vzdala to. Nechala jsem slzy téct a můj krok začal připomínat spíše šourání. Připadala jsem si jako bych šla na smrt. A třeba jo, to se nechám překvapit. Minimálně bych se o to mohla postarat sama. Neviděla jsem sice řeku, ale slyšela jsem ji dost jasně. Byla zuřivá, sebrala by mě ani bych nemrkla. To už tady bylo. Přikývla jsem si a táhla se dál.
Stále se mi to však honilo hlavou. Ne nutně skončit v té řece, ale… skončit. Problém by se tím vyřešil, ne? Já všechno pokazila a já byla tou přítěží a překážkou, kdybych byla odstraněna, bylo by to lepší. Sesunula jsem se na chvíli k zemi, všechno to myšlení bylo příliš vyčerpávající. Už jsi skoro tam. Stejně bude nejlepší zůstat u hranic. Povzbuzovala jsem se a opravdu to nebylo moc daleko. Viděla jsem, jak se ke mně natahuje mlha. Místo uklidňujícího dojmu to na mě však spíše působilo jako mléčně bílé pařáty, co mě chtějí chňapnout a skoncovat se mnou. To by taky nebyl špatný způsob, jak jít. Pousmála jsem se a donutila se zase zvednout a pokračovat v cestě. Zkusím, co mi mlha udělá.
//Sarumen
//VVJ (přes V.G.)
Asi bych měla začít více přemýšlet nad tím, kam jdu. Takhle jsem si jen zbytečně ubližovala… Porozhlédla jsem se kolem, obklopovala mě klec z větví a pokroucených kmenů stromů, na kterých jsme v létě s Newlinem přespávali. A našli křišťálky, ne, hvězdy. Pousmála jsem se chabě a otřela se bokem o jeden ze stromů. Blechy to zase začínaly rozjíždět. Nechápala jsem, jak můžou být tak čilé, když já se třásla zimou až mi zuby drkotaly. Jenže jak se tady asi zahřeju? Možná kdybych se trochu najedla? Jídlo znělo dost lákavě, to jo. Jenže já opravdu nebyla ve stavu, kdy bych si dokázala něco ulovit. Ne s tím, jak jsem se musela furt škrábat a kňučet. Kdybych lovila ryby, asi by na tom tolik nesešlo, ale to nepřipadalo v úvahu. V Sarumenu bychom mohli mít něco odloženého… Zavrtěla jsem hlavou. Na to jsem jednak nemohla spoléhat, jednak jsem ani nechtěla. Nechtěla jsem jim být ještě větší přítěží, než už jsem byla.
A tím mé myšlenky uzavřely svůj kruh a zase mě dovedly k teoretizování, co se asi stane, až se vrátím do lesa. Potkám tam Derian? Newlina? Je oba? Zpátky spolu. Zavrtěla jsem hlavou. Nebo už přišli na to, co se mezi námi stalo. Nějak. A Morfeus mě rovnou vyhodí z mého domova, nebo zahryzne. Musí mít Derian raději než mě. Všichni ji musí mít raději. Byla fajn – to jsem musela přece sama uznat. Byla na mě hodná, i když vůbec nemusela. Oproti tomu já… Já jsem nebyla nic. Ani zábavná, ani zajímavá, ani užitečná. Nejlépe by pro ně bylo, kdybych se už nikdy nevrátila, ale to také nebyla možnost. Nemohla jsem jen tak zmizet. A vůbec, co to řeším, rozhodně bych tam neměla lézt teď, když mám blechy. Stejně bych se mohla aspoň přiblížit. Jestli už se tam vrátil Newlin, třeba si všimne. Srdce mi trochu zrychlilo při té myšlence. Smutně jsem se usmála. Byla to jen další připomínka, že jsem mu ničila život.
//řeka Tenebrae (přes Mahar)
//Aina
Ukázalo se, že procházka mi vůbec nepomůže. Ani rozbřesk mi náladu nezlepšil a nezahnal chmurné myšlenky. A k tomu byla všude kolem voda… Dostala jsem se sem sama, nemám právo si stěžovat. Zakňučela jsem a zoufale se poškrábala na krku. Kůži jsem už měla podrážděnou a cítila jsem, že bych brzy mohla zajít moc daleko a rozškrábat si ji do krve. Snažila jsem se rozvzpomenout, jak nejlíp na blechy, ale už jsem je neměla tak dlouho, že mi to vzpomínání trvalo déle. Mohla bych je zkusit utopit. Rozhodně možné řešení, koupel by mi stejně prospěla, jenže bylo příliš chladno. Určitě něco chytnu. Nebo prostě neutopím jen blechy. Ušklíbla jsme se hořce a zavrtěla hlavou. To bych nemohla Linovi udělat – samotnou mě přitom překvapilo, že jsem věřila tomu, že se o mě zajímá.
Po další chvilce rozjímání bylo svědění a pálení po hmyzích kousancích opravdu natolik k nevydržení, že jsem s velkým kňučením a zdráháním se vlezla po kotníky do vody. Paranoidně jsem přitom sledovala hladinu jezera, jestli se mě nepokusí vtáhnout do svých hlubin. Vždyť furt brečíš, jak bys měla umřít, tak by ti to mělo být jedno, ne? Třásla jsem se a nalhávala si, že víc zimou než strachem. Tak fajn. Opatrně, pomaličku, abych mohla kdykoli vyskočit a utéct, kdyby se jezero jen trošku podezřele pohnulo, jsem si lehla do vody. Sotva mi objala břicho, no to bohatě stačilo. Udělala jsem s tím rychlý proces a vyválela se ve vodě, ať se celá namočím a třeba pár blech vyplavím a vyčešu je z kožichu o kamení pode mnou. Hezky škrábaly a já se cítila, aspoň fyzicky o dost lépe – nepočítaje tu příšernou zimu. Rychle jsem se zas zvedla a popoběhla dobrých pár metrů od jezera, tam jsem se oklepala a na moment si užívala, že mě tělo svědilo podstatně méně. Přežila jsem. Stále jsem však dotěrný hmyz cítila pod srstí. Bohužel. Neměla bych se vracet, nechci, aby je chytil ještě někdo. Ztrápeně jsem se koukla jižně. Kam jinam bych ale měla jít? Mrzla jsem, chtěla jsem se někde schovat. Když zůstanu stranou, mělo by to být v pořádku, ne? Povzdechla jsem si a začala se courat domů.
//Východní hvozd (přes V.G.)
Nechtěla jsem sebou škubat při každém jejím slově, fakt ne, ale když nic jiného mohla jsem tím maskovat své neustálé škrábání se. Sice pravda, jí to taky nemůže být příjemné. Vypadala sice klidně, no možná to jen hrála, ne? Určitě to na mě hrála. Stále jsem si nebyla jistá, že nepředstírala celý svůj stav. Tady je někdo zas paranoidní. Povzdechla jsem si. Se Styx jsem se za to na sebe ani nezlobila, takže aspoň něco. Nenápadně jsem po ní pokukovala a prohlížela si její zranění. Vypadala opravdu reálně – na druhou stranu to bylo lehké zařídit, jak jsem jako zkušený ovladatel iluzí věděla.
„M-měj se,“ kývla jsem jí na rozloučenou, když se ode mě otočila a zmizela. Jakmile byla z doslechu, oddechla jsem si a posadila se na moment na zem. Proč jsou poslední dobou mé shledání tak divné? Orion, Sunflower, Styx… Asi to bylo znamení, že bych se měla vrátit do bezpečí Sarumenu. Bezpečí, co? Nejistě jsem polkla. Od té noci v jeskyni, kdy jsme s Newlinem pozorovali netopýry a řekli si, že k sobě patříme, jsem se tam nevrátila. Bylo to už dlouho, takže bych se tam měla ukázat – o tom nemohlo být pochyb. Ovšem byl to vůbec dobrý nápad? Mohla by tam být ona. A já nevěděla, jak bych jí měla nebo mohla čelit. Snažila jsem si nalhávat, že jsem neudělala nic špatného, ale to nebyla tak úplně pravda, že jo? Sebrala jsem jí Lina. Jejího partnera. Musela ho milovat, přece nešlo ho nemít rád. Vždyť jsi ho ale viděla… takhle nevypadá vlk, co je ve svém vztahu šťastný, že ne? A říkal, že všechno pokazil, takže to mezi nimi nebylo v pořádku… že jo? Cítila jsem, jak mě začínají pálit oči. Rychle jsem zamrkala a raději se zvedla ze země. Procházka mi určitě vyčistí hlavu.
//VVJ
//Neprobádaný les
Sklopila jsem uši jako nakopnuté štěně. Tak promiň, že se ptám. Copak jsem mohla za to, že to tady bylo divné a občas se děly nepochopitelné věci? Já se jen snažila v tom všem vyznat. Nebo je z toho taky rozhozená, a proto je tak protivná? Povzdechla jsem si a sklopila hlavu ještě víc. O kolik jednodušší by byl můj život, kdybych furt o něčem nepřemýšlela a nepochybovala, kdybych dokázala slepě nenávidět. S ní bych to měla mít přece hrozně lehké! Nakonec mi přece jen odpověděla, i když celkem nežádaným tónem. Vždyť jsem jí nic nedělala. Existuješ. To stačí. No jo vlastně. „Hm, divné,“ zamrmlala jsem. Budu si teda muset dávat pozor i na ptáky. Poškrábala jsem se za uchem a div se zuby neohnala po vlastním stehně. Táhle jsem zakňučela, bylo mi až moc nepříjemně, abych se styděla. Teda vlastně ne, ale čert to vem.
Zatraceně! Ona fakt musí být poskok Smrti, jinak to není možné. Zaúpěla jsem a zas se začala drbat. „Ale to je musíš mít i teď?“ postěžovala jsem si otráveně, jen kousek od toho abych na ni třeba vycenila zuby. Bylo mi fakt mizerně. Pomáhám tady nepříteli, a ještě z toho dostanu blechy. Fakt super. Co jsem komu udělala, že jsem měla tak zlou karmu? Měla jsem raději zamířit domů – tam by mě třeba rovnou zabili a ušetřila bych si tohle všechno. Aspoň jsem nás zatím dovedla k vodě, třeba bych se v ní mohla vykoupat a bylo by mi lépe. Nebylo to hezké pomyšlení samo o sobě, a co teprve, když jsem tuhle řeku ocítila. Co to máš sakra být?! Zakňučela jsem zoufale a zhrozeně mrkla na Styx. „Hele, fakt jsem nevěděla, že ta řeka bude… takováhle,“ zamrmlala jsem. Rozhodně jsem nechtěla, aby si myslela, že jsem ji hodlala touhle divnou vodou otrávit. Jestli ale je fakt jedovatá, třeba by to zabilo ty blechy… Ne, nehodlala jsem to riskovat. To bylo to moje zatracené štěstí.
Nerada bych uznávala, že jsem se na vlčici dívala paranoidně, ale už to překračovalo meze prosté nedůvěřivosti. V tomhle případě je to oprávněné. Sice jsem nebyla vlče, takže po mně asi jen tak neskočí a nezardousí mě, ale i tak byla očividně silnější než já a, narozdíl ode mě, ji její oči nepráskly, jakou magii ovládá. Jestli něco zkusí, asi bych ji zvládla rozbrečet a utéct. Uklidňovala jsem se, byl to vskutku hrozně hrdinský plán, no lepší jsem neměla a asi ani mít nebudu. Navíc Styx byla taky dost v klidu a nenervovala se tolik, že ji svědělo celé tělo. Podrbala jsem se zase na boku a pak si zuby zajela k pleci, s jedním okem opatrně upřeným na ni. Co to se mnou sakra zas je?! Zaúpěla jsem a snažila se nedávat své nepohodlí a paniku najevo, i když z mého pohledu a tónu se dala krásně vyčíst. „N-někde na severu,“ informovala jsem ji, co nejpřesněji jsem dokázala.
Na její další otázku jsem jen pokrčila rameny a provinile na ni koukla, protože co jsem asi tak měla říct? Nehodlala jsem ji utěšovat, že se v ptáka určitě nepromění, protože to by mělo být nemožné. Sama by měla vědět, co s ní je, vždyť já ještě ani nepřišla na to, co bylo se mnou. Jako další věc se pokoušela uvolnit si ten drát. Cos čekala… Povzdechla jsem si, když se napjala, jak se jí zuby drátu zaryly do krku. Nevím, proč jsem tu vůbec byla – nejspíše bych se jí ani neměla snažit pomoct, ne? Přece jen ublížila sarumenským vlčatům… Ale nebyla bych stejná jako ona, kdybych ji tu nechala napospas osudu? Ráda bych si to nějak ospravedlnila, jenže pravda byla taková, že jsem prostě idiot a nemohla bych ji tu nechal v bolestech.
„Krkavce?“ zvědavě jsem se na ni podívala. Spíše zvědavě ve stylu, jestli jí nepřeskočilo. „Normálního krkavce?“ snažila jsem se to pochopit. Opravdu jo. Nikdy jsem ale neviděla ptáky, co by jen tak přičarovali vlkovi na krk ostnatý drát. Věděla jsem, že se tady občas děly divné věci, to sice jo, ale až takhle? Třeba si to vymýšlí a nějaký expert s magií předmětů se jí prostě chtěl zbavit a nevyšlo mu to. To ovšem nevysvětlovalo ta křidélka a peří… Že já raději nešla hledat Lina. Povzdechla jsem si, no nedalo se nic dělat. „A to se jako objevil ten drát i ta křídla?“ musela jsem se prostě ujistit. Nic už mi nedávalo smysl.
Nějakým zázrakem se zvládla postavit a začala hledat vodu. „U-um, myslím, že kousek odsud je řeka,“ ošila jsem se nejistě, „A o kousek dále jezero.“ Začala jsem zvažovat, že fakt prostě zdrhnu. Být poblíž vody bylo dost zlé samo o sobě, natožpak zrovna se Styx. V tomhle stavu bys ji nejspíše přeprala i ty. Jenže tu vodu ne… Přesto jsem naznačila tlapkou směr a rozhodla se ji tam dovést. To bylo nejmíň, co jsem mohla udělat. Při chůzi jsem se snažila decentně a hlavně nenápadně drbat v kožichu. Začínalo to být fakt nesnesitelné. Čím by to ale… Ne. To snad ne. Rozhořčeně jsem se na ni podívala – konečně se ve mně probudil nějaký plamínek života. „N-nechci tě nijak urazit, ale… náhodou nemáš blechy, že ne?“ snažila jsem se z hlasu držet paniku, dopadlo to asi stejně bídně, jako jsem se cítila.
//Aina
Zatím to bylo relativně dobré. Vlčice po mně hned neskočila, dokonce na mě nezačala ani vrčet. Může to jen hrát. Neskoč jí na to. Nespouštěla jsem z ní oči – ne, že by to pomáhalo, když jsem stejně nemohla odlepit zrak od toho, co jí vyrůstalo ze zad. Aspoň jsem se nemusela stresovat s tím, jakým způsobem a jestli se na mě vůbec dívá. A když mi skočí po krku, aspoň se neleknu a rovnou umřu. To bylo rozhodně fajn, nicméně to vypadalo, že nic takového se nekoná. Zmateně jsem zvedla zrak a na moment se můj pohled střetl s jejím, než jsem oči opět sklopila k jejím četným ranám. „N-no, mizerně,“ povzdechla jsem si, „A… roste z tebe peří? A… no tohle.“ Tlapkou jsem poukázala na výrůstky na zádech, jako by snad sama necítila, že jí tam něco roste. Ty věci ovšem vypadaly dost jako křídla. Musí to být jen iluze. Třeba mě drží v nějakém kouzle! Nervózně jsem přešlápla. Nebylo přece možné, aby vlkům jen tak začala růst křídla, ne? Do čeho jsem se to zas zamotala.
Stejně mi ale bylo více líto Styx než mě. Ona se musela vypořádávat s tímhle vším a ještě u toho ani neměla klid. Nedůvěřivě jsem si sledovala, jak sebou začala pomalu hýbat. Sakra, jestli je tohle past, tak si zaslouží, aby jí na to někdo skočil, protože to má fakt promakané. Zněla stejně hrozně jako vypadala. „Doufám, že ne,“ zamrmlala jsem. Jednak proto, že pak bych se i já bála, že se jednoho dne zničehonic proměním, jednak proto, že jsem si živě dokázala představit, že by ostatní terorizovala o to účinněji, kdyby byla pták a mohla bleskově přiletět a zase odletět mimo dosah všech. „J-jak se ti to stalo? A tamto,“ kývla jsem k drátu, co jí stahoval hrdlo. Jistě to nebyla nehoda. Sice bych řekla, že musela být šílená, aby byla jaká je, ale vypadala na něco takového až moc příčetně a rozumně. Sama by přece nevlezla do ostnatého drátu.
Děkuju za výbornou akci!
Jako odměnu prosím,
pro AMNY: 20 kytek + 1 křišťál + 5 mušlí za obrázek
pro EVELYN: 25 oblázků + 1 křišťál + 5 mušlí za obrázek
PŘIDÁNO
//V. Galt. (přes Kiërb)
Má procházka při měsíčku mě brzy dovedla do neznámého lesa. To bylo jen dobře, protože se probudila má zvědavost, která mi na moment dokázala pomoct zapomenout na předchozí stresující události dne. Stejně doufám, že bude v pořádku a nezpůsobila jsem jí moc problémů. Povzdechla jsem si, ale dovolila mysli se na moment zaměřit spíše na čerstvou vůni lesa, tolik jinou oproti Sarumenu. …já si to dělám naschvál, že jo? Zaúpěla jsem a přiměla se slíbit si, že nebudu mít žádné negativní myšlenky. Měla jsem navíc, že jo? Dokážu přece ještě myslet na něco hezkého, ne? Musím…
Mým štěstím v neštěstí bylo, že jsem zacítila známý pach – pach krve, ovšem také pach známé vlčice. Instinktivně jsem se naježila a bez toho, abych o tom moc přemýšlela se dala do stopování. Bála jsem se, to ne že ne, avšak jak se tyto dva pachy prolínaly, nedokázala jsem si pomoct a vzpomněla si na světle šedou zjizvenou vlčici a jak vyhrožovala malým sourozencům tehdy na louce. Měla jsem strach o sebe, no nedokázala jsem ani potlačit obavy, že ta krev třeba patří nějakému dalšímu vlčátku a má nečinnost by ho mohla stát život. Kde se ve mně všechna ta odvaha bere? Pousmála jsem se a dále se už nerozptylovala.
Adrenalin ve mně dále proudil, ale velká část mé statečnosti zmizela, když jsem opravdu vlčici uviděla. Samotnou a v kaluži krve. To jí… patří? Nervózně jsem přešlápla a cítila, jak mi instinktivně spadly uši k hlavě. Nevypadalo to s ní vůbec dobře ani takhle z dálky. Chci se k ní vůbec zkusit přiblížit? Třeba je to past. Musí to být past! Jenže jak by asi ztratila tolik krve a byla v pohodě? Tichounce jsem zakňučela a rozhodla se pro kompromis. Omrknu to, ale tak, aby mě neviděla. Chtělo to dost soustředění, když jsem magii používala po tak dlouhé době, ale nakonec se mi podařilo se zneviditelnit, i když mi sem tam problikl kus srsti, packa, ucho nebo špička ocasu. V neviditelném stavu jsem se pak začala plížit blíže vlčici.
Hned jsem si všimla, že od našeho posledního shledání se dost změnila. Mimo ten divný drát, co vypadal, že ji celkem dusí a propichuje, se jí taky ze zad cosi klubalo a já doufala, že mě tím nenakazí taky. A vůbec, to měla v srsti peří? Tohle je divný, hodně divný. Měla jsem tak akorát chuť odsud vypadnout, jenže krev se jí hrnula z čerstvých ran u toho peří a drátu a dýchala opravdu ztěžka. Přece ji tady nemůžu jen tak nechat. Je sice… jaká je… ale nemůžu ji přece nechat umřít, ne? Na druhou stranu, co bych měla dělat? Jak bych jí asi měla pomoct?! Chtěla jsem nějak uvolnit ten drát, aby ji tolik neškrtil, ale pochybovala jsem, že bych to zvládla bez toho, aby se jí jinde do masa nezaryly ty ostny. Kde to vůbec našla? Zaúpěla jsem a rozhodla se opět zviditelnit. Otřásla jsem ze sebe mírnou vlnu únavy a povzdechla si. „Slyšíš mě?“ špitla jsem a cítila se jako hlupák, jen to ze mě vypadlo. Opatrně jsem do ní strčila tlapkou, do zad, ale daleko od těch divných věcí. „Uhm, n-nevím, jestli s-si mě pamatuješ, a-ale jsem Amnesia,“ rozhodla jsem se, že představení bude asi na místě, aby nezačala vyšilovat, kdo na ni sáhl, „Potkaly jsme se na l-louce. S vlčaty. M-můžu ti n-nějak pomoct?“ Blbá otázka. Stupidní. Jenže co jiného jsem měla dělat?! Nehodlala jsem na ni sahat nebo jí rány olizovat. Možná najít nějaké listí a hodit to na to? To by se jí to zanítilo, ne? Asi na tom teď bude ještě hůř než předtím… Já fakt byla pomoc na baterky.
Nakonec jsem se teda rozhodla, že najdu pár listů a prostě jí to přitlačím aspoň na pár těch šrámů, ať jsem užitečná a jen nestojím jak prkno. Posbírala jsem hromádku listí, co vypadala aspoň zpola čistě a opatrně jí je přitiskla na šrámy od pírek. Postavila jsem se bokem a poškrábala jsem se na boku. Začínalo mě celkem svědit tělo, možná z nervů?
//Vyhlídka (přes propadlinu)
Nohy se mi podlamovaly a měla jsem jediné štěstí, že se mi podařilo spadnout jen na zem a ne do propadliny. Snad tam neskončí ani Sunflower. Blesklo mi hlavou, raději jsem tu myšlenku zahnala pryč. Neudělala by jí nic, ne? Patří k nim, přece ji nezabije, na to tady byly jiní… Povzdechla jsem si a rozhodla se na chvíli posadit a rozdýchat to. Neudělala jsem přece nic špatně. Vrátila jsem ji to tlap její smečky, do bezpečí… aspoň jsem v to doufala. Byla sice trochu zvláštní, ale určitě ne špatná. Nezasloužila si přece potrestat, nic neudělala. Víš, že to bude komplikovanější. Ta šedá nevypadala jako maniak, určitě měla pro své chování důvod. Nakonec jsem si raději i lehla. Měsíc krásně svítil a hvězdy spolu s ním. Bylo chladno, což taky přispívalo k tomu, abych se více věnovala realitě než chaose ve své hlavě. Pohled na noční oblohu mě uklidňoval, ne však dost na to, abych usnula.
Když jsem konečně věřila, že chůzi ustojím, zvedla jsem se a oklepala se od bordelu ze země. Co dál? Mohla jsem jít zkusit najít Newlina, ale věděla jsem, že bych se mu rozbrečela a já chtěla hezčí znovushledání. Poplakat si mu o tom nakonec můžu kdykoli. Mohla bych se zkusit vrátit do Sarumenu, jenže… nevím, nechtělo se mi samotné. Co když se tam už objevila Derian? Nemohla bych jí čelit sama. Nezvládnu to vůbec, ale tak… Prostě rozhodně ne sama. Dlouho jsem se jen tak neprocházela, mohla bych využít příležitost. Rozhodla jsem se nakonec a znova si povzdechla. Má mysl prostě musela běhat v kruzích a vracet se k pohledu na bezbrannou potlučenou Sunflower. Raději jsem se rozešla dál, jako by to mělo něčemu pomoct.
//Neprobádaný les (přes Kiërb)
Tak jo, mnohem horší to měla Sunflower. Bylo zřejmé, že jí vlčice ani trochu její omluvy nevěří. Chudák malá. Nervózně jsem přešlápla a pozorovala ji, jak se omlouvá a upřímně, já bych jí to věřila. Na druhou stranu, taky by to pro mě bylo lepší, než ji konfrontovat, takže samozřejmě, že bych jí odpustila. Když si však i malá uvědomila, že má sakra problém, zvolila stejnou strategii jako já – zdrhla. Bohužel utekla za mě. Za mě. Jako bych jí snad já mohla nějak pomoct. Pochopitelně to znamenalo nejen to, že jsem začala stresovat čistě kvůli tomu, že hledala ochranu u někoho, kdo jí pomoct fakt nemohl, ale taky to, že na mě šedá upřela veškerou svou pozornost. Stáhla jsem se do sebe a rozklepala se, můj postoj nabral ještě víc submisivní podobu, jestli to vůbec ještě šlo.
No nebylo nazbyt, musela jsem promluvit a představit se. Krk jsem měla stažený a vyschlo mi v tlamě, že jsem vůbec pochybovala, že ze sebe nějaký zvuk vyloudím. „J-jsem Amnesia, p-patřím k Sarumenské s-smečce,“ výborně to by bylo, „S-spadla do nory pod kopci kousek od v-vašeho lesa.“ Pořád jsem si nebyla jistá, ke které smečce mohli patřit, ale k jedné z těch dvou určitě a obě byly blízko. „P-prosím, nezlobte se na ni. Jen někoho h-hledala,“ dodala jsem o mnoho tišeji. Mrzelo mě to, opravdu. A do toho se ještě začalo předvádět druhé vlče a skočilo po Sunflower. Chtěla jsem jí pomoct, dokonce jsem udělala krok vpřed, rychle jsem se však zarazila. Ne, tohle bylo její vlče. Na to jsem nemohla ani sáhnout – ne, jestli mi byl život milý. Stejně mě vlčice poslala pryč. Fakt mám jít? Je to správné? Šedý vlček se pustil do nahnědlé vlčice a mně to rvalo srdce. Omluvně jsem koukla po malé vlčici. „Promiň, drž se,“ špitla jsem k ní a se staženým ocasem se dala na cestu… spíše útěk. Od vlčice, od jejího potomka, od své viny. Bylo těžké zadržovat slzy, ale nějak jsem to zvládala.
//V. Galt. (přes propadlinu)
Nevypadalo to ani trochu dobře – jestli však hůř pro mě nebo pro Sunflower, to už jsem nedokázala říct. Malá vlky znala, to bylo očividné z toho, jak se na ně dívala ztuhla. Špatná smečka? Nejspíše ne, soudě dle reakce té šedé vlčice. Štěkla na vlče, až jsem trochu nadskočila i já. Neměla jsem ji sem vodit, měla jsem ji prostě hned hodit zpátky do lesa a tohle by se vůbec nestalo. Bylo mi jí hrozně líto, vždyť byla ještě vlče! Snažila se jen najít svou kamarádku, to jí přece nemohla mít za zlé, ne? No do toho, jen to řekni nahlas. Ztěžka jsem polkla. Bude lepší, když budu mluvit jen, když se mě na něco zeptá. Přece jen do tohohle mi v podstatě nic nebylo – kromě toho, že jsem malé způsobila problémy já osobně. Měla bych se jí zastat, ne? Nebo je v tom možná něco víc, o čem nevím… Povzdechla jsem si. Byla jsem z toho zoufalá. Kdybych nebyla sobecká a prostě věřila, že vlci ve smečce přijmou mé vysvětlení toho, proč je Sunflower v takovém stavu, v jakém je, tak by se nic z tohohle nestalo.
Dokonce jsem opravdu začala zvažovat, že se za vlče omluvím sama a pokusím se celou věc vysvětlit tady a svést to na sebe, jenže to na mě vlčice vrhla svůj planoucí a přece ledový pohled. Úplně mi z něj přejel mráz po zádech. Zlatý Morfeus! Měla jsem co dělat, abych vydržela na místě a nezačala zdrhat. Vlastně bych možná měla, co? Ale to bych tady nechala Sunflower úplně samotnou a napospas a to se mi nezdálo správné. Nemohla jsem jen tak odejít, vlčice opravdu vypadala připravená vlčeti zlomit vaz. Měla bych něco říct? Ne, nikdo se mě na nic neptal, nebudu šťourat do vosího hnízda. Nakonec jsem teda zůstala na místě se sklopeným pohledem a… nevím, čekala, jestli mi nařídí odejít? Vrhne se po mně, až uvidí, jak Sunflower vypadá? Nejhorší na tom bylo, že mnou očividně pohrdalo i druhé vlče. Tohle se prostě může stát jen mně.
//Zelené nory
Šla jsem vedle vlčete a svědomitě malou kontrolovala, aby se nikde neztratila, nebo nezahučela do další nory – vlastně kamkoli, protože to vypadalo, že by ji to vůbec netrápilo, nebo že by myslela na to, jaké bych z toho pak já mohla mít problémy, kdybych ji její smečce vrátila v ještě horším stavu, než už byla. Stejně už seš prakticky mrtvá. Horší už to skoro být nemůže, jen doufej, že jí ten otok trochu splaskne, než slezete zpátky do lesů. Nenápadně jsem ji pozorovala a snažila se nezakňučet, když se na mě usmála a já si všimla, že jí chybělo pár zubů. To přece nemůže být moje chyba, ne? Zaúpěla jsem v duchu. „Ano, to bys měla. Jen se tady podíváme, jestli nenajdeme nějaký potůček nebo kaluž, kde by ses mohla umýt, jo? Asi by mi moc nepoděkovali, kdybych tě vrátila takhle umazanou,“ usmála jsem se mírně a doufala, že pro to vlčice bude mít pochopení. „Neboj se, nestraší a i kdyby, tak tě ochráním,“ ujistila jsem ji trpělivě. Co to všichni měli proti kopcům? I Lin se jich bál. Doufám, že je v pořádku… Možná bych se tam měla vrátit a zkontrolovat ho. Jenže to bych vypadala jako hrozná stíhačka, ne? Povzdechla jsem si a sklopila uši ještě víc. Proč je všechno tak komplikované?
Vykulila jsem na Sunflower oči. „No…“ ani jsem neměla slov. Co jsem jí na to měla říct? Upřímně kdyby to byla pravda, dost by to vysvětlovalo, ale to jako odpověď nepřipadalo v úvahu. Navíc bylo možné, že byla na svou matku jen naštvaná nebo uražená a takhle si svou zlost vybíjela. Stejně, nepřipadalo mi vhodné znevažovat její slova – jakákoli. Nemluvě o tom, že já jsem byla ta poslední, co by se jí měla zkoušet vymlouvat, že vlci jsou špatní. Raději rychle vymysli nějakou pohádku, co jí říct. Měla jsem sto chutí si omlátit hlavu o zem. „No, víš, někteří vlci jsou špatní, ale ne všichni,“ řekla jsem opatrně, „A… no… nevím, jaká je tvoje maminka, ale…“ odkašlala jsem si, „Ale i kdyby byla trochu bláznivá, určitě pro to měla důvod a má tě ráda.“ Usmála jsem se na Sunflower nejistě a upřímně trochu trapně, jenže co jiného jsem asi tak měla dělat nebo říct?
Konečně jsme taky někam došli a já ucítila cizí vlky jen chvilku předtím, než jsem je spatřila. Byla to šedá vlčice a stejně barevné vlče, nejspíše její i dle pachů. Vyzařovala z nich jakási důležitost a už na pohled bylo jasné, že vlčice je mnohem silnější než já. Na čemž vlastně nezáleželo, protože i kdyby tomu tak nebylo má reakce by byla stejná. Ouška jsem přilepila k hlavě a stáhla ocas. Mírně jsem sklopila hlavu, nejdříve teda abych mohla k Sunflower špitnout rychlé: „Znáš je náhodou?“ a pak jsem ji tak už nechala. Bylo to možné, ne? Poblíž sídlily ty dvě smečky, takže tihle dva pravděpodobně patřili do jedné z nich a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby vlčice byla víc než obyčejný člen. Teď opatrně. Mírně jsem si odkašlala, abych na sebe ještě víc upozornila a držela si odstup. „Z-zdravím,“ kývla jsem trochu na oba a podívala se na Sunflower, co vyvádí, jestli se k nim třeba jen tak nepustí a nezačne jim brečet, že jsem ji takhle zmlátila já.
Nemohla jsem už jít dál – všechno mě bolelo, měla jsem žízeň a hlad. Neměla jsem však jinou možnost, než pokračovat v cestě. Nezbývalo mi nic jiného než jít vstříc jisté záhubě, ne, že by mi na tom extrémně záleželo. Nikdy jsem je neměla otravovat, tohle by se jim beze mě nestalo. Nízko visící hlava mi volně klimbala těsně nad zemí. Nesla jsem se jako bych už byla mrtvá a hýbala svým tělem jen silou vůle. Nakonec to asi nebylo až tak daleko od pravdy. Netoužila jsem už žít, ale byla příliš slabá na to vše skončit.
Našla jsem aspoň vodu, malou louži v hloubi lesa. Nedokázala jsem se ani zamyslet nad tím, že by mě mohla voda nějak stáhnout pod hladinu a utopit, jak bych to obvykle dělala, a prostě po zdroji vláhy skočila a začala ji žíznivě chlemtat. Náladu mi to sice nezvedlo, ale rozhodně mi to ani neublížilo. Neuškodila by ani mršina. Nahánět zvěř, snažit se ji skolit a riskovat zranění… to se mi fakt nechtělo. Nemluvě o tom, že bych to ve svém současném stavu stejně nezvládla. Nutně jsem se potřebovala vyspat, jenže spánek nepřicházel a když už ano, tak byl plný zlých snů, ze kterých jsem se stejně probouzela s křikem a pláčem. Noci byly opravdu špatné, a to jsem je měla tolik ráda. Normálně bych radostně vyčkávala východ měsíce a prvních hvězd, poslední dobou jsem se jich spíše bála. Není to navždy, jednou to přebolí a budeš zase v pořádku. Nebrala jsem svá vlastní slova moc vážně, ne tato. Naděje byla luxusem, který jsem si nemohla dovolit.
Nějakým zázrakem se mi povedlo vyjít z lesa na pláň. Naplnil mě děs. Nic mě zde nebude chránit před existenciální krizí z rozlehlé prázdnoty všude okolo. Napůl jsem se chtěla ztratit zpátky do lesa a napůl pokračovat. Nechtěla jsem se vracet cestou, kterou jsem přišla ze strachu, že se pak nedokážu zastavit a vrátím se až tam, kde to celé začala. Nechalas je tam. Na sílu jsem zavřela oči a zavrtěla hlavou. Následovalo táhle zakňučení, můj krk se stále hojil a stačil nejmenší špatný pohyb, aby mě zachvátila agonie. Nesmím říct, že horší už to nebude. Nicméně opravdu nebylo.