Gallirea - Příspěvky uživatele

Trhla jsem sebou, překvapená tím, jak ostrá slova vlčice najednou používá. Nebýt toho, že už jsem seděla, asi bych i omylem kousek ustoupila. Ještě štěstí, že jsem ji poslechla. „No, to asi ne,“ odtušila jsem. Zněla opravdu podrážděně, čemuž jsem se nedivila, vzhledem k tématu, avšak ve mně to vyvolávalo jen víc otázek ohledně Duncana. Kéž bych ho aspoň znala osobně. Povzdechla jsem si v duchu. Ne, že bych nevěřila Linově úsudku, ale, no, přece jen vždycky hledal na vlcích jen to nejhezčí, což mohlo být občas nebezpečné. Dokonce i o Styx, která se pokusila zamordovat vlčata z naší smečky, mluvil relativně něžně. Proč musí být všechno tak komplikované.
Trochu mě uklidnilo, že se tak rozpovídala. Přeci jen nemůže na mě skočit a začít mě cupovat, když mluví, ne? Přestaň ji tak podezírat. Je to paranoidní a divné. A stejně to nakonec bylo jedno, protože její slova mě zarazila ještě víc, než co říkala předtím. To… to jako fakt? Koukala jsem na ni prázdným pohledem a ani mě moc neujistila její poznámka, že to byl vtip. Tak nějak jsem jí nedokázala uvěřit, ačkoli by to pro mě bylo lepší. „To, uh, nemagička?“ zeptala jsem se zmateně, když jsem konečně všechno vstřebala. Musela tím myslet někoho od nás, takže jsem pochopitelně byla zvědavá. „A já… šla jsem se projít, vyčistit si hlavu,“ utéct, zmizet, „Jak jsi řekla, je konečně hezky.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale úplně mi to nešlo. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, opravdu by bylo fajn se trochu provětrat a zapomenout, i když to úplně nešlo.

Koukala jsem na ni docela zmateně. Bylo zvláštní, že by se někdo, obzvláště cizinec tolik staral o mé zdraví a bezpečí. Vidíš? Chováš se jak malá. Stihla jsem se i připravit na to, jaké jméno vyřkne, koho označí za toho násilníka, co tu obcházel, ale nakonec jsem musela jen zamrkat a zatřást hlavou. Duncan… Dunčí! Naklonila jsem mírně hlavu. Vždyť to byl přece Linův kamarád, ten určitě nemohl být tak špatný, ne? Osobně jsem ho neznala, ale Newlin by se přece nekamarádil s někým, kdo ubližuje ostatním. Kromě mě. Navíc její sestra… je Styx, ne? Jestli teda nemá ještě jinou. I tak, kdo by si sakra troufl dělat něco Styx a jejími příbuznými? I když s tím, jak byla potrhaná a slabá… Ne, nehodlala jsem věřit, že by Duncan, jeden z naší smečky něco takového dělal. „Dám si pozor,“ ujistila jsem ji místo toho, abych se s ní hádala, „Jsi statečná, že jsi ji bránila.“ No moment, jak jako, že je od něj pokoj?! Mírně jsem zpanikařila, ale snažila se zase uklidnit. Ona sama by na dospělého vlka určitě nestačila, že jo? Musela to myslet jinak, než se mu něco stalo. Přesto ve mně zůstával neklid.
Její familiárnost mě zároveň uklidňovala a zároveň děsila. I tak, eh, nejlepší bude být v klidu, ne? A i kdyby se něco stalo, co na tom sejde. Posadila jsem se, jak mi poradila a zkusila zklidnit svůj dech. Byla jsem už tak zvyklá, že mi říkají Amny, že jsem byla překvapená přezdívkou, co mi dala Tasa. „To by šlo,“ zkusila jsem se pousmát. Přeběhl mi mráz po zádech, když zmínila vlčata. Nešlo mi do hlavy, jak může být tak klidná a mluvit o… no. „Možná,“ povzdechla jsem si, „Ale vlčata nakonec vždycky někdo ochrání.“ Minimálně před smrtí, jaká možná traumata si z toho odnesou, to už byla druhá věc. Doufala jsem, že tohle téma nebudeme rozpitvávat, tak jsem raději zkusila najít jiné. „Co tě vůbec přivádí takhle na jih?“ zeptala jsem se opatrně. Teprve pozdě jsem si vzpomněla, že Sarumen měl s touhle rodinou nějakou tu minulost, a mohla jsem jen doufat, že se nebude opakovat.

Vlčice se nenechala přesvědčit, upřímně mě to nepřekvapilo, jak by to asi mohlo vyjít? Můžeš být ráda, že na tebe rovnou neskočila a nezahryzla tě. Snad bych i byla nějaké vyšší síle vděčná, nebýt toho, že jsem hned sebe sama přesvědčila, že to určitě dělá jen proto, aby mučila mou ubohou mysl strachem. „To já jen tak,“ zkusila jsem zasmát, ale spíše to znělo, jako bych se dusila. Proč se jí vůbec bojíš? Vždyť ti nic nedělá! Zatím. Kéž bych dokázala být jako ostatní a nelekala se i vlastního stínu. Na druhou stranu, jestli jsem měla pravdu a byla tím, kým jsem myslela, byl důvod se jí aspoň trochu bát, ne? To by mi jistě neměl nikdo za zlé. Zatím však, ačkoli jsem to nerada uznávala, byla v klidu a jediný, kdo se tu choval divně jsem byla já.
Vlčice byla rozhodně stabilnější než já a mluvila klidně, dokonce se ani nebála ke mně přiblížit. Proč by se tě jako měla bát? Vždyť se třeseš a to se na tebe doslova jen dívá. Nejraději bych se zahrabala do sněhu a doufala, že si pomyslí, že jsem divná a raději odejde. Něco mi však říkalo, že to by nevyšlo. „Já taky dokážu utéct,“ zamumlala jsem na svou obranu a vzpomněla si na Morfea. Ten mi přece říkal, že nemusím vždycky utíkat – vždyť mi ukázal, jak se bránit. Ale taky uznal, že útěk pro mě bude lepší volba. Já jsem fakt zklamání, co? Zabolelo mě u srdce. Uctila bych tak jeho památku, kdybych využila, co mě naučil? Těžko říct. Snad, kdybych vyhrála, ale s tím, jak jsem byla zmrzlá, vyklepaná a vůbec troska by se mi to teď sotva podařilo. Nemluvě o tom, že jen ty se chováš, jako byste měly svést nějakou velkolepou bitvu. Zavrtěla jsem hlavou. Možná bych na ni měla zkusit být milejší, přátelštější, vždyť mi opravdu nic nedělá. „Amnesia, těší mě,“ odpověděla jsem jí a zkusila se malilinko pousmát, úplně marně.
A hlavně to byl fakt zbytečný nápad. Vyplašeně jsem se stáhla zpátky a koulela na vlčici oči. Mozek mi úplně přestal pracovat. „P-prosím?“ zeptala jsem se zmateně a nevěřícně na ni koukala. Část mě chtěla plakat děsem, část se chtěla hystericky smát jejím nízkým standardům a část chtěla plakat a chlubit se Linem, jenže ten… to bylo komplikované. „T-to není vtipné,“ stěžovala jsem si slabě a snažila se vypadat aspoň trochu znechuceně, no spíše se mi dařilo vypadat jako myš zahnaná do kouta.

Jak se dalo očekávat, byla jsem spatřena. Tichounce jsem zakňučela. Vždyť jsi přece chtěla upoutat pozornost, ne? Pravda, to byl přece plán, ne? Tak trochu jo, tak trochu ne. Když už se tady poblíž někdo potloukal, bylo by nejlepší dotyčného zabavit, aby náhodou nenarazil na Lina. Nebo by mu to pomohlo, mít lepší společnost, než jsem já? Kdo ví, teď už jsem s tím nemohla nic dělat. Mohla jsem jen sledovat vlčici, jak se ke mně otočila a olízla se. Mírně jsem se otřásla a stáhla ocas a uši. Vlčice vypadala… podivně, což mi na odvaze zrovna dvakrát nepřidávalo.
Viditelně jsem sebou cukla, když promluvila. Tohle je zlé, tohle je fakt zlé. Těkla jsem očima k lesu a zvažovala, zda se přece jen neběžet skrýt do bezpečí jeho stromů. A dovést ji tam? Co když někomu ublíží? Ne, jen si to hezky vyžer sama. Pokračovala v řeči a přitom ke mně přistoupila blíž. Instinktivně jsem udělala malý krok dozadu. „A kdo říká, že jsem s-sama?“ málem se mi při posledním slově zlomil hlas. Vždyť jsem v podstatě byla sama. Minimálně bych si netroufla běžet pro pomoc, a i kdyby přišla sama, nechtěla bych ji přijmout. „A-a to samé platí pro tebe, ne?“ snažila jsem se ji rozptýlit, ačkoli se mi hlas třásl a nejen zimou. Vypadala asi tak silně jako já, přibližně, což znamenalo, že by se sotva ubránila, kdyby ji nějaký ten „zlý vlk“ napadl. Proto tě našla. Budeš dokonalá návnada. Nebo oběť. Třeba s nějakým pracuje. Paranoidně jsem si prohlídla naše okolí. Nikoho jsem poblíž neviděla, ani necítila, ale to neznamenalo, že se není čeho bát. Raději jsem zůstávala ostražitá.

//Kopretina

Neběžela jsem moc dlouho. Neměla jsem na to ani sílu, ani energii, ani vůli. Nejraději bych sebou opravdu praštila do sněhu a nechala se jím zasypat, aby už mě nikdo nikdy nenašel. Dýchala jsem přerývavě, trhaně, že se mi místy zatmívalo před očima z nedostatku kyslíku. Ani mi nejdříve nedošlo, že jsem došla k řece, dokud jsem neuslyšela její bublání. Ale ale, řešení! Zasmálo se ve mně něco hořkého a ničivého. Natáhla jsem k její hladině packu. Beze strachu. Dokonce ani voda už mi nemohla nic udělat. Ať si pro mě klidně skočí, bylo mi to jedno. Ponořila jsem tlapku do vody a k mému překvapení ucítila, jak se do ní zahryzl mráz. Tak přece jsem v ní ještě měla cit. Téměř jsem se pousmála. Když už jsem začínala věřit tomu, že už neucítím nic než prázdnotu a strach, přidal se k tomu ještě mráz. To byly slibné vyhlídky do budoucna.
Pozorovala jsem, jak mi pod vodou pomalu umírá tlapka, když jsem náhle koutkem oka zachytila pochyb. Hned jsem packu vytáhla zpět na břeh. Kníkla jsem bolestí. Další chytrý nápad, co? Pach té vlčice mi byl povědomý, až moc. Přeběhl mi mráz po zádech. I její silueta byla povědomá, její barvy… Nebýt našeho posledního setkání s jinou, podobnou vlčicí, věřila bych, že tohle byla ona. Nejistě jsem se přikrčila, jako bych se snad mohla se svým tmavým kožichem na bílém sněhu schovat. Nejjistější by bylo běžet se schovat do lesa, jenže… Lin! Nesmí ho najít, ne takhle… Byla jsem přimrazená na místě, neschopná se pohnout. Pořád to mohla být jen náhoda, musela být, ne? Tak či tak na tom nesešlo, nechtěla jsem, aby Lina teď kdokoli našel v takovém křehkém stavu. Co ti na tom záleží? Cokoli uděláš mu nakonec ublíží. Zavrtěla jsem hlavou. Musím to zkusit, zvládnu aspoň malý dobrý čin, ne? Zvládla jsem udělat pár kroků blíže k vlčici, než jsem se přece jen musela zastavit. Měla jsem na to sílu? Jestli po mně vystartuje, co budu dělat? Ostražitě jsem ji sledovala, to bude muset prozatím stačit.

Ještě nikdy jsem ho takového neviděla. Běhal mi z toho mráz po zádech a srdce se mi bolestivě svíralo v hrudi strachem. Kdyby ses takhle starala i o Morfea… Zavrtěla jsem mírně hlavou. Ano, byla jsem sobecká. Snad kdybych se více zajímala o naši alfu, nebo se mu snažila více pomoct… nebo kdybych pro něj aspoň truchlila, místo toho, abych se zajímala více o Lina. Bylo to ode mě špatné? Nakonec Darkie ztratila otce, poslední rodinu, co měla. Je teď úplně sama jen s Maple, a ještě musí vést smečku, což je povinnost, která nepočká, až ta rána z Morfeovi smrti nebude tak čerstvá. Měla bych být v lese a snažit se je podpořit, nabídnout pomoct. A místo toho jsem tady. Třeba Newlin utekl právě proto, aby byl sám. Trochu jsem se stáhla do sebe, ale zase jsem zavrtěla hlavou. Ne, opravdu to vypadalo, že je rád, že jsem přišla.
Než se stihly mé myšlenky ještě víc zamotat do klubka viny, Lin promluvil. „To je v pořádku, Line, opravdu,“ ujišťovala jsem ho rychle, „Je tam s nimi Wolfganie a její rodina. A… ony by určitě taky měly rády chvilku pro sebe, aby to mohly vstřebat.“ Tím jsem si byla víceméně jistá. Doufala jsem, že se nepřetíží. Smečka potřebovala vůdce, přesto by si zasloužily aspoň pár dní na to, aby se vzpamatovaly, hlavně Darkie. Myslela jsem si, že vidět Lina takhle zarmouceného bylo dost srdcervoucí, nic mě však nemohlo připravit na jeho další slova a způsob, jakým mi vyrazila dech a zastavila srdce.
Co se to děje? Zamotala se mi hlava a zapomněla jsem, jak se dýchá. Rozbila jsem ho? Co jsem udělala? Proč si to myslí? Nebo… nebo je to naopak? Chce, abych pochopila, že chce být sám – beze mě? Plíce mě pálily, ale nedokázala jsem se nadechnout. Mráz spaloval mé tělo a já bych ho klidně nechala mě pozřít celou. „L-Line, ne! Prosím, to ne,“ pár dalších slz se mi kutálelo po tváři a zamrzalo. Velmi opatrně jsem se k němu přiblížila a zachumlala se mu do kožichu na krku. „Jsi pro mě až moc dobrý. Neubližuješ mi, nikdy jsi mi neublížil,“ ujišťovala jsem ho. Mumlala jsem a jen tak tak zadržovala vzlyky. „To… to já,“ vydechla jsem nakonec s hrůzou. Já jsem mu přece ubližovala – vždycky, od sekundy, co jsme se potkali. Nemluvě o tom, co se stalo v létě a… všem. Ani jsem ho nedokázala ochránit před tím vlkem v horách. Nechci mu ubližovat. „Promiň, moc promiň,“ vysoukala jsem ze sebe a odlepila se o něj. Byla jsem jako smůla, co se mu lepí na packy. Jen větší a viditelnější. „Promiň, nikdy jsem nechtěla…,“ zavrtěla jsem hlavou, abych setřásla další příval slz, „Promiň. Já… Jen ti ničím život.“ Nedokázala jsem se na něj podívat. Bylo by lepší, kdybych prostě zmizela. Mé tělo bylo ztuhlé, ale přece jsem ho dokázala přimět k běhu. Nejlépe někam pryč, kde už mě nikdy nikdo nenajde.

//Řeka Tenebrae

Za posty 3.-9.2. poprosím o 4 lístky pro Maple, Baghý, Noriho a Theriona

||Loterie 8||
//Sarumen

Následovala jsem Lina i přes bodavou bolest po celém těle. Byla chyba opouštět les, ale plně jsem chápala, proč to udělal. A čím déle bych tam zůstala já, tím víc problémů bych způsobila. Se sklopenýma ušima a ocasem volně svěšeným jsem se brodila sněhem. Být o něco menší, snad bych se do něj dokázala i při chůzi zahrabat a vyhnout se tak útokům ledového větru. A není to nakonec jedno? Jen do mě. Povzdechla jsem si. Bolest byla pro jednou přijatelná, hezké rozptýlení od myšlenek na Morfea. Vzpomněla jsem si na naši procházku, jak mě učil bojovat, a všechny ty malé momenty mezi tím. Slzy mi na tvářích vytvořily malé zamrzlé cestičky. Být v o něco lepším rozpoložení, snad bych i dokázala ocenit tu krásu. Je to moje vina. Kdybych tam byla… kdybych tam nebyla… Na tom nesejde, něco jsem udělala, nebo neudělala, a to nakonec tohle všechno způsobilo. Na chvilku jsem se zastavila a nechala své tělo se opřít do sněhu. Bylo ho dost na to, aby mě udržel. Zavřela jsem na chvilku oči. Byla jsem vyčerpaná a chtěla jsem spát. Ale nemohla jsem, ještě ne. Newlin. Potřeboval mě. Nemohla jsem ho opět zklamat.
Nebylo těžké ho najít, jeho šedozrzavý kožíšek bil do očí oproti nekonečné bělosti sněhu. Vypadal hrozně zničeně. Muselo to pro něj být těžší než pro mě, trávil s naší alfou více času, udělal toho pro smečku víc. Přestaň už přemýšlet nad sebou. Ráda bych se pro něj pokusila o úsměv, abych ho rozveselila, ale nešlo to. Místo toho jsem došla až k němu a otřela se o jeho tvář. Nechtěla jsem ho vidět plakat, přesto jsem byla ráda, že alespoň přede mnou se své emoce nesnaží skrývat. Zůstala jsem po jeho boku, zavrtaná do jeho kožichu, abych ho hřála. Nezbývalo ve mně sice moc tepla, musela jsem to však zkusit. „Nevím,“ povzdechla jsem si na jeho otázku. Měla jsem v hlavě prázdno. Celá jsem si připadala jako pouhá schránka. Křehká slupka vlka, se kterou kdyby někdo praštil o zem, tak by se rozpadla na tisíc malých kousků. „Měli… měli bychom podpořit Darkie a Maple, ne? Nebo… nevím,“ kníkla jsem, „Ale vrátíme se tam až budeš připravený, ano? Moc mě to mrzí, Line.“ Nevěděla jsem, co bych měla říct, jak svého partnera utěšit. Snad by bylo lepší, kdyby opravdu byl sám. Nebo bych tady byla s ním jen jako malý, bídný zdroj tepla a nic víc. Všechno jen zhoršuju.

||Loterie 7||

K naší skupince se brzy přidali i Wolfganie a Kenai, kývla jsem jim na pozdrav a přistoupila o něco blíže k Newlinovi. Teď už jsem se cítila mnohonásobně hůř – jednak z té podivné, těžké atmosféry, jednak z počtu vlků kolem, no a samozřejmě také proto, že pokud se na jednom místě sešlo tolik členů smečky, muselo se stát něco vážného. S takovou přijde ještě Derian. Mírně jsem zavrtěla hlavou. Ne, teď nebyl čas myslet na prkotiny, ačkoli v mé mysli to samozřejmě byl obrovský problém. Jak jinak, když jsem se do něj uvrtala sama. Ale zase kdo jiný mi kdy způsoboval problémy?
Vypadalo to, že nás všechny trápilo, co se stalo, že Maple s Darkie (//Darkií?) vypadají tak zkroušeně a odpovědi se nám brzy dostalo. Vyrazilo mi to dech z plic. Není? Zvedla jsem pohled k jejím tvářím, jako by snad byla nějaká šance, že to byl celé jen nějaký hloupý vtípek. Hledala jsem toho sebemenší náznak, ale nepřekvapivě, jsem našla pouze smutek. Tiše jsem zakňučela a sklopila pohled zpět ke sněhu pod našimi tlapami. Je to moje chyba. Jsem jen had, co pomalu tráví celý les. Snažila jsem se rychle zamrkat slzy, marně. Všichni kvůli mně nakonec umřou. Všichni. Všechno tady uschne a zvadne a kořist uteče, ani brouci už to tady nebudou chtít. Jak bych mohla být ještě sobečtější? Vždyť jsem jim ještě ani nic neřekla, nepokusila se je utěšit. „Je mi to líto,“ špitla jsem. Nevěděla jsem, co víc říct. Tohle říká každý, jsou to jen bezvýznamná slova, ale co víc jsem mohla udělat? Bezradně jsem očima těkla k Linovi, jenže ten vypadal ještě ztraceněji než já. Ani jsem si nejdříve nevšimla rostlin, co kolem nás vyrostly, neregistrovala jsem jeho slova. Jak jim můžu pomoct? Co pro ně můžu udělat? Nedokázala jsem najít odpověď. Jak bych mohla pomoct ostatním, když nedokážu pomoct ani sama sobě?
Lin mluvil, dokud mu nedošel dech. Dokázala jsem vycítit jeho vnitřní paniku, avšak byla jsem příliš otupená. Vzdávala jsem se. Nezvládla jsem vymyslet, jak pomoct našim novým alfám, co říct, sotva bych zvládla pomoct jemu – svému vlastnímu partnerovi. Jsem fakt ubohá. A najednou se šedý vlk omluvil a rozběhl se pryč. Chvíli jsem se za ním jen zoufale dívala, pak se bezradně otočila na dvojici vlčicí a zase pryč, kam běžel Lin. „Omlouvám se, moc se omlouvám,“ vysoukala jsem ze sebe, než jsem se rozběhla po stopách šedého vlka. Stejně bych jim tady nebyla užitečná. Nebudu vlastně užitečná ani jemu, ale tam to aspoň pocítí jen on. Zkazím jen jeden život, místo celé skupiny.

//Kopretinka

||Loterie 6||
//Středozemka (přes Ohnivé)

Přišlo mi zvláštní, že se Lin snažil vyvléknout z návštěvy Sarumenu. I když vlastně ani tolik ne. Sama jsem z toho byla nervózní, snad o to víc, že jsem si uvědomila, jak moc na smečku spoléhám, když jde do tuhého. Jsem jen parazit. Vracím se, když je mi zima, a to jsem pro ně ani nic neudělala. S ničím jsem jim nikdy nepomohla. Jen jsem je zneužívala, protože nic jiného vlastně ani neumím. Určitě bych již byla mrtvá, kdybych se na nich nepřiživovala. Vlastně by to tak bylo lepší. Nebýt toho, že to byl zrovna Lin, kdo mi nabízel, že by pro mě vyčaroval jiný úkryt, jiný domov, možná bych tu nabídku i přijala. Zavrtěla jsem opatrně hlavou. „To bych po tobě nemohla chtít,“ zkusila jsem se usmát, „Ale jsi úžasný, že bys to zvládl. Musíš být hrozně silný.“ Chválila jsem ho a něžně se o něj otřela. Derian. Blesklo mi hlavou. Na moment jsem zamrzla. V lese bychom na ni mohli narazit. Třeba tam na nás někde číhá, na mě. I kdyby, tak co? Aspoň se tě někdo konečně zbaví. Třeba se pak s Linem usmíří a bude moct být zase šťastný.
Naštěstí jsem se tím nemusela tolik trápit dlouho, protože Newlin poblíž zahlédl Darkie s Maple. Nejistě jsem se pousmála a stáhla více ouška. „Mohli bychom, ale nebudeme je rušit?“ špitla jsem tichounce poslední část věty a nejistě se na ty dvě skvrny v dálce podívala. Potom zase na svého partnera a usoudila, že se mi ho stejně nepodaří zastavit. Kéž bych i já dokázala mít z něčeho takovou radost. „Pojďme je zatím aspoň pozdravit,“ odsouhlasila jsem nakonec, i když se mi vůbec nechtělo. Nejraději bych se prostě někde schoulila a spala. Třeba by mě krutý vítr a sníh ukolébali ke spánku a nedovolili vzbudit se. To by mohlo být takové hezké, poklidné.
Šourala jsem se ve stopách Newlina. Aspoň to bylo jednodušší, ačkoli ne méně únavné. I dýchání mi dávalo zabrat, přesto jsem musela dále neochotně přijímat kyslík do plic, abych se vyhnula agonii z dušení. No ty tam budeš parádně doplňovat náladu. Třeba bych se mohla vymluvit, že mi není dobře nebo něco a prostě zmizet? Ne, teď jsem tak trochu reprezentovala i Lina, ne? Neměla bych ho v tom nechat samotného a nechtěla jsem ani, aby si to Maple nebo Darkie vzaly nějak osobně. Posadila jsem se tedy vedle svého druha a věnovala oběma vlčicím opatrný úsměv. Zřejmě nebudu náladu kazit tolik, kolik jsem si myslela. „Ahoj,“ pozdravila jsem je něžně, zatímco se Lin ujal slova. Trochu plaše jsem odvrátila pohled, když o zmínil naše partnerství, ale jinak jsem očima pořád těkala k vlčicím před námi. Vypadaly… zvláštně. Zkroušeně. Raději jsem zůstala zticha. Lin by jim třeba dokázal zvednout náladu, ale já bohužel měla tendenci v těchhle situacích říkat všechno špatně.

||Loterie 5||

Byla jsem vděčná, že Newlin vzdal přesvědčování mě, abych si vzala jeho ozdobu, poměrně rychle. Nedokázala bych mu říkat ne, kdyby se dále snažil. Byla jsem slabá a nechtěla mu ublížit, i když by to ve výsledku bylo pro jeho dobro, ne? Ne, to si jen nalháváš, aby ses necítila tak špatně, jak bys měla. Jsi jen sobecká, ale snažím se to maskovat ohleduplností. Sklopila jsem ouška ještě víc k hlavě. Třásla jsem se zimou, která mi pronikala až do morku kostí a mrazilo mě i z vlastní odpornosti. Na mě nebylo nic hezkého, milého nebo laskavého. To byl všechno Lin a já mohla jen doufat, že trochu jeho vřelosti nasaju, ale spíše jsem měla pocit, že z něj vysávám radost a měním ji v neštěstí. A on se přesto snažil mi dále pomoct. „Tak to přece není,“ zkusila jsem se usmát, „Tvoje ozdůbka je moc hezká. Pěkně ti ladí k srsti.“ Ošila jsem se, když zmínil moře, jenže můj partner byl nejlepší a hned mu to došlo samotnému, co je špatně. Jak bych si kdy mohla myslet, že si ho zasloužím, když je takovýhle? Slzy se mi draly do očí, ale já je rychle zahnala. Začínala jsem být paranoidní, že by mi mohly v očích zmrznout a no… to by bolelo.
Lin mezitím začal vymýšlet, kam bychom se měli vydat hledat. Srdce mi divoce bušilo. Vydal by se pro mě hledat něco hezkého i v tomhle příšerném počasí a zimě. Opravdu byl dokonalý. A skončil s tebou. Uchechtlo se ve mně cosi krutého. Zavrtěla jsem hlavou. „Počkej, Line,“ zastavila jsem ho, než mi stihl utéct moc daleko. Ve sněhu se mi hýbalo zle, bylo to vyčerpávající. „Je opravdu chladno,“ otřásla jsem se, téměř schoulená do stojící klubíčka, „Co kdybychom se nejdříve podívali v lese? Můžeme se tam i schovat, než bude lépe.“ Navrhla jsem a kývla hlavou k lesu. Roztřeseně jsem rovnou i udělala pár kroků tím směrem a čekala, jestli za mnou Lin půjde.

//Sarumen (přes Ohnivé jezero) a Newlin jde taky

Zatím poprosím 4 lístky za posty 16.1. - 27.1. přerozdělit mezi Rez, Wizku, Stína a Makadi

||Loterie 4||

Měl lepší náladu, teď už na to opravdu vypadal. Ulevilo se mi. Trochu tíhy opadlo z mého srdce a já se dokázala také upřímně pousmát. Upřímně, více než jeho dotek mě hřál jeho úsměv. „Taky tě mám ráda, Line,“ ujistila jsem ho něžně. Neříkala jsem to poslední dobou nějak často? Ano, nejspíše ano. Snad jsem se snažila dohnat všechen ten čas, kdy jsem mu to měla říct, ale buď jsem to nezvládla, nebo nechtěla, nebo si to sama ani neuvědomovala. A asi bych mu to měla říkat co nejvíc, dokud mám ještě šanci. Byla bych se zřejmě propadla do hlubších hlubin melancholie, nebýt toho, že mě jeho slova vytrhla ze sebelítosti rovnou do mírné paniky. Co je na mně laskavého? Jediný můj laskavý čin by byl, že bych mu dala pokoj. Zmizela. A to nedělám, místo toho s ním dále sobecky jsem a ničím mu život. Musí být slepý. Nebo mi jen nenápadně naznačuje, ať už ho nechám být. Ouška se mi hned připlácla k hlavě, ale i přes všechny své myšlenky jsem ze sebe dokázala dostat jen slabé: „Ani trošku.“
Bylo to zvláštní. Nepříjemně zvláštní a nové a nejraději bych se vrátila k dobám, kdy jsme se s Linem bavili jen o radostných věcech. Nervózně jsem střihla oušky. „Nikdy bych na tebe nezapomněla, Line,“ zamračila jsem se trochu, „Na tebe se přece nedá zapomenout.“ Ne, když záříš jako slunce. Přešlápla jsem a na moment mu zavrtala hlavu pod krk. Chci ale, aby on zapomenul na mě? Na jednu stranu ano, tak by to pro něj totiž bylo nejlepší, na tu druhou… ne, přála jsem si, aby na mě vzpomínal – v dobrém, aby dokázal zapomenout na vše zlé, co jsem napáchala. Třeba by se mohl z těch vzpomínek aspoň trochu radovat, maličko. Ale to bylo naivní si myslet. Lépe myslet na Větývka. „Je to moc hezké jméno. Hodí se k němu, když je takový… větvovitý,“ pochválila jsem ho s přikývnutím hlavou, „Určitě se tady budou mít dobře, když mají jeden druhého.“ U nich to jistě vyjde. Budou zde spokojeně růst a stárnout, bude se jim dařit, aspoň jim, když ne nám.
Rychle jsem zamrkala, když mi Lin začal nabízet svůj stříbrný přívěsek, který se mu houpal na krku. Lehce jsem naklonila hlavu. „Ale ten je přece tvůj, nemůžu si ho vzít,“ zavrtěla jsem s mírným úsměvem hlavou, „Určitě ti nosí štěstí, to bych ti nemohla sebrat.“ Strčila jsem do něj opatrně čumákem. Tušila jsem však, že si to jen tak nenechá vymluvit, a tak jsem rychle přišla s plánem, ne ideálním, no lepší než nic. „Ale kdybys chtěl, mohli bychom se trochu projít a podívat se, jestli nenajdeme podobnou volnou ozdobu, co ty na to?“ navrhla jsem a snažila se vypadat entuziasticky, ačkoli jsem byla unavená a nechtělo se mi už ani dýchat. Jen ležet a nic víc.

||Loterie 3||

Přestože jsem stále měla jisté pochyby, vřele jsem se na Lina pousmála a přikývla. “Ale jestli se ti něco přece jen stane, budu smutná,” povyhrožovala jsem mu trošku. Smutná… dokázala jsem být ještě smutná? Co jsem vlastně byla teď? Ponořila jsem se dovnitř své nálady, ale nepřišla jsem na odpověď. Kdybych měla odpovědět upřímně, snad bych i tomu, kdo se tázal, řekla, že se cítím smutně, no nebyla to tak úplně pravda. Spíše mi bylo do pláče, smutek s tím však měl jen málo co dělat. Ze všeho nejvíc jsem asi byla prázdná. Takže jsem jen nešťastná, ne? Bylo to docela obecné pojmenování, vzdala jsem však jakoukoli snahu hledat lepší popis svých citů. I tak malinko mě vyčerpávalo, a to jsem se ještě snažila zachránit našeho kamaráda Křovisko. Naštěstí Newlin odvedl většinu práce, takže jsem si brzy mohla ke křáčí jen lehnout, odpočívat a předávat mu ty zbytky tepla, co se držely v mém těle.
Oči se mi začínaly samy od sebe zavírat, ale Linova slova mě probudila, jako by na mě vylil kýbl ledové vody. Až tu nebude?! Srdce se mi muselo zastavit a zase rozeběhnout. Nechtěla jsem si ani představovat, jaký by byl svět bez něj a on to na mě jen tak hodí? I když vlastně… vlastně by to tak snad bylo nejlepší. Bez něj po svém boku bych se i přes svou zbabělost mohla vrhnout na druhou stranu, vrátit se k němu a doprovázet ho na dalších cestách kdesi v neznámu. Malinko jsem se při tom pomyšlení pousmála. „Jsi moc laskavý, Line,“ špitla jsem a natáhla se k němu, abych mu mohla olíznout tvář, „Ale jestli někdy opravdu opustíš Křovisko a všechny ostatní, budou si tě pamatovat i bez toho, abys dělal něco speciálního. Tak úžasný jsi.“ Položila jsem si hlavu na tlapky a prohlížela si svého pruhovaného partnera. Byl roztomilý, o to víc, když nechal vyrůst po boku našeho kamaráda další křovíčko. „Jsi moc šikovný,“ přiměla jsem se zamávat ocasem, „Jak se bude jmenovat?“ Vždycky všemu rád věnoval jméno. Srdce mě zabolelo při pomyšlení, že by tohle měla být ta poslední věc, jakou kdy pojmenuje, a ta bolest jen dále tupě rezonovala v prázdnotě mé hrudi.

||Loterie 2||
//Ježčí mýtina

Sněhu na pláni trochu ubylo, přesto ho zde bylo dost, aby to ničilo veškerou motivaci k pohybu. Zároveň mě to však, zřejmě, svým způsobem i motivovalo pokračovat, protože tady na pláni určitě nikdy nezapadám sněhem. Nebo ano, ale trvalo by to. No, stejně už nesněžilo a kdo ví, jestli opět začne. To však nebránilo Linovi vesele povídat o vločkách. Uklidňovalo mě to takovým tím naplňujícím způsobem. Vypadal šťastně a to bylo vše, co jsem chtěla. Neměl by být smutný. Nikdy. Proto by bylo nejlépe, abych zmizela. Jedině tak bylo možné ochránit ten vzácný, zářivý úsměv, s jakým se díval na svět. „Nějakou…“ zamyslela jsem se nad tím, co bych od své vločky chtěla, „Nějakou stálou. Takovou, co zůstane dlouho do jara.“ Odpověděla jsem mu s mírným úsměvem. Nějakou, která by mu dělala společnost místo mě. Vločky byly krásné a křehké, ale právě proto byly hezké, kdežto já taková byla, ale bylo to jen na škodu. Mou i všech ostatních. Byla jsem jen přítěž. „Jestli byla speciální, tak se ti určitě vrátí sama. Neznám nikoho, kdo by tě chtěl opustit,“ otřela jsem se o něj povzbudivě.
Naštěstí nám netrvalo dlouho najít našeho ztraceného, sněhem zapadaného přítele. Newlin se k němu rozběhl plný energie a elánu hrabat. Opět jsem se musela pozastavit nad tím, kde se v něm tolik síly bere. „Hlavně opatrně, ať si neublížíš,“ připomněla jsem mu něžně. Křovisko by mu jistě neublížilo naschvál, ale nehody se stávají. Navíc Lin hrabal velmi energicky, bála jsem se o něj. Nemohla jsem ho v tom nechat sama, i když jsem na to absolutně neměla sílu, no, sílu… věděla jsem, že na to sílu i energii mám. Cítila jsem, jak v mém těle tepe život, to ano. Ale zároveň bylo těžké jako únavou, iluzí únavy, protože jsem necítila potřebu odpočívat. Jen si lehnout a již nikdy nevstat. Zavrtěla jsem hlavou. Opatrně jsem se přidala ke svému partnerovi na záchranné misi. Střelila jsem po něm ostražitým pohledem, když promluvil ke Křovisku. Čte mi snad myšlenky? Ne, něco takového říkal i na louce, já jen… nedávala pozor. A záleží na tom vůbec? Ne, nakonec asi ne. Pousmála jsem se chabě. „Přece by ses před námi neschovávalo,“ drcla jsem do křovíčka packou, „Odpočívat můžeš i potom.“ Snažila jsem se znít aspoň trochu radostně, ale pochybovala jsem, že se mi to dařilo.