Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Její reakce mě trochu zarazila. Spíše proto, že mě o tom také donutila přemýšlet, než že by byla nějaká špatná. I když vlastně, co se týče čistě faktů, tak asi špatně byla. Ale to o tom jsem opravdu nechtěla mluvit. Ale nebylo by to tak lepší? Nedalo se říct, že by můj život po smrti byl zas až o tolik lepší. Na druhou stranu, potkala jsem Newlina. Zase jsem ho viděla a viděla jsem, jak vděčný byl, že mě opět vidí, jak pro něj muselo být těžké, že tady nejsem. A v takový moment jsem prostě nemohla říct, že by bylo lepší mít jen jeden život. I když asi záleží jak pro koho. Možná bych na to měla zas jiný pohled kdyby okolnosti byly jiné.
Malinko mě zamrzelo, jak mluvila o Sarumenu. Skoro to vypadalo, jako by se jí tam něco stalo a nechtěla by se tam moc přibližovat. Nedokázala jsem si však představit, co by takovou reakci mohlo vyvolat - kromě těch řek všude okolo, ale to byl čistě můj problém a navíc ani pořádně nesouvisel s lesem samotným. Aspoň mě sama ujistila, že i její slova byla motivovaná jejími preferencemi. “Až tak? To je zajímavé,” pousmála jsem se mírně, “Nemyslím si, že bych kdy potkala vlka, kterému by smečky byly tak moc proti srsti.”
Opravdu jsem Bouři záviděla její přístup k životu a tak nějak všemu. Jak dokázala jen tak pokrčit rameny nad něčím, čím bych se já určitě trápila minimálně týdny. Možná jsem se jen moc lehce ztrácela ve vlastní hlavně. Nebo že dokázala říct, že to bude s mým partnerem v pohodě. Nepřišla mi jako někdo, kdo by to říkal jen tak - nebo jsem jen prostě chtěla, aby to tak nebylo, aby naopak někdo narozdíl ode mě upřímně věřil v to nejlepší. “Snad máš pravdu,” řekla jsem nejistě. Než jsem však stihla říct víc, ozval se zde cizí hlas a Bouře okamžitě ztuhla. Vypadala jako by viděla ducha. Znejistěla jsem nad jejím rozkazem. Byla v nebezpečí? Chtěla soukromí? Nevěděla jsem. Jediné, co jsem vnímala, bylo jak se mé nohy začaly hýbat a nesly mě pryč. Pokud dotyčný takhle vyplašil Bouři, já jsem neměla nejmenší šanci.

//Středozemka

//Esíčka

Netušila jsem, jak přesně stará mohla Bouře být, ale připadala mi mnohem moudřejší, než bych očekávala na první pohled. Mluvila skoro jako by to bylo ze zkušenosti, aspoň tak to na mě působilo. Ne že by na tom sešlo, jen mi přišla o dost zkušenější než já, možná trochu dospělejší? Chytřejší? Silnější? Aspoň většina z toho určitě byla pravda, kvůli čemuž jsem jí záviděla skoro tolik, co kvůli jejímu pohodářskému přístupu k životu. To se jí řekne, že to jenom někdo uslyší. Odsoudí mě, odejdou, všem řeknou, že jsem divná… Možná jsem jen byla zase zaseklá ve vlastní hlavně. A rozhodně to nebylo nic, co bych chtěla říkat nahlas, beztak nebylo potřeba. “Asi máš pravdu,” povzdechla jsem si nakonec, “Žijeme jen jednou, ne?” Malinko mi cuklo v oku, ale rychle jsem ty myšlenky zase zahnala. Teď na ně rozhodně nebyl čas. Nemluvě o tom, že právě toto měla být má motivace se měnit. Možná bych se měla víc snažit.
Zima už začínala, krajinu začal přikrývat sníh, což mi malinko zvedlo náladu. Spousta vodních ploch by mohla zmrznout. Nejspíše ne ta řeka hned vedle Sarumenu, ale co se dá dělat. Třeba aspoň trochu zpomalí, třeba nebude tak ohlušující. Třeba na ni zapomenu. A podobným směrem se stočila i konverzace. “Wolfganie,” napověděla jsem s mírným úsměvem, “Obcházela jsi smečky, nebo to byla jen náhoda?” Někteří tuláci to tak dělají, že zváží všechny možnosti, než se rozhodnou, i když ona mi tak nepřipadala. Možná jen chtěla vědět, kde ty smečky jsou, aby se jich mohla stranit.
Zdálo se, že Bouře není z vlků příliš nadšená. Nebo jen měla smůlu na spoustu špatných kousků, což… by asi nebylo úplně těžké. Já sice měla docela štěstí a poznala jsem spíše víc milých jedinců, ale ty výjimky stály za to. Na druhou stranu, některé její poznámky byly dost specifické, že by ji naštval taky někdo konkrétní? Neptala jsem se. “Jo, takoví se taky najdou,” zavrtěla jsem hlavou, “A přitom se malým vlčicím furt tvrdí, jak se o ně mají vlci starat.” Zajímalo by mě, jak k tomu vůbec naši předci došli. Bylo to snad tehdy všechno jinak? Fungovalo to takto? To už se asi nedozvíme. Malinko jsem se usmála, když sama Bouře brzy otočila a povzdechla si nad vlkem, se kterým se musela rozloučit. “Duhu nad hlavou?” zeptala jsem se však nejdříve, “Určitě se znovu setkáte, svět je malý.” Zkusila jsem ji aspoň trochu utěšit, zatímco mi šrotovala hlava. Měla bych říct pravdu? Jenže co když si všimla, jak jsem se předtím chovala divně a dojde jí proč? Nechtěla jsem působit nějak špatně. Navíc jsme se Linem dlouho neviděli, tak co když se jeho city změnily? “No… Je tady někdo, jsme partneři,” řekla jsem malinko nejistě, “Ale dlouho jsme se neviděli, a ta doba předtím byla taková, no, dost divná, tak pořádně nevím, co si mám myslet.” Snažila jsem se vypadat v pohodě, moc mi to však nešlo. Nechtěla jsem na tom příliš ulpívat, tak jsem se rozhlížela po lese a hledala jakékoli známky nory nebo čehokoli podobného.

//Hadí ocas

Cenila jsem si toho, že se mě Bouře snažila podpořit, opravdu. Jenže copak jsem mohla její radu poslechnout? Nevěděla jsem toho o komunikaci a koexistenci s ostatními hodně, ale bylo mi jasné, že kdybych sdílela své myšlenky nahlas, byla bych ještě horší společnost než už jsem beztak byla. Neměla jsem zajímavé myšlenky, připadalo mi, že vlastně ani nepřemýšlím, jen furt potají fňukám, lituju se, nenávidím se, stěžuju si a tak dále. A i já jsem věděla, že to není úplně ideální věc, co takhle vytahovat před ostatními. “Já vím,” broukla jsem ovšem, protože jsem si stále uvědomovala, že celkově vzato Bouře má pravdu. Jen já jsem nějaký omyl, který je příliš dutý na zajímavé myšlenky. “Jen je to na hodně dlouho a je to frustrující. Takové to krok vpřed a dva zpátky, aspoň pro mě.” A přitom mi to občas jde, občas se dokážu podržet a nepodkopávat si nohy. Občas.
“V Sarumenském hvozdu,” odpověděla jsem na její otázku, “Není to odsud moc daleko.” Kývla jsem přitom směrem, který se les nacházel. Možná o něm už věděla, vzhledem k tomu, že potkala Newlina, ale nemohla jsem si být jistá. “Lehce bys ho poznala, neustále tam leží mlha,” přiměla jsem se ještě říct, ačkoli mi to nebylo moc příjemné. Ale dobře, mohla jsem zkusit její radu, i kdyby šlo zprvu jen o zbytečné informace.
Dostala jsem nějaké nové informace o Duncanovi, za což jsem byla vděčná. Třeba pak nebudu tak nervózní kdybych se s ním někdy potkala - teda spíše až se s ním potkám, vzhledem k tomu, že patříme ke stejné smečce. “Říká se, že takoví vlci jsou vlastně dost fajn,” pokrčila jsem mírně rameny, “Ale nevím, proč se musí nejdříve tak přetvařovat.” Vlastně jsem to chápala. Mít tu možnost, vypadat méně jako kostřička, snad bych se taky snažila působit víc výhružně a chladně v rámci sebeobrany, ale z mého pohledu nyní mě to spíše děsilo. “No, třeba ho taky brzy potkám a uvidím,” povzdechla jsem si mírně. Očividně mi unikalo spoustu zajímavých vlků, jaké bych mohla poznat. Na druhou stranu, možná to tak bylo lepší pro nás pro všechny - já se nevystavovala stresu a oni nemuseli trpět mou existenci.
Plně jsem se soustředila na její slova v marné naději, že přehluší zvuky řeky, ale ta zněla stejně silně jako tep v mých uších. Nemohla jsem jí věnovat moc pozornosti, jinak bych se určitě zastavila a zhroutila. Vlastně jsem byla ráda, že tady byla Bouře a rozptylovala mě. “To chápu, ale ani smečka tě nedrží na jednom místě, aspoň ne pořád,” promluvila jsem, opět s naivní představou, že neuslyším tu spěchající vodu poblíž, “Všechno má svoje. Život není úplně jednoduchý nikde.” Ne, pořád jsem ji slyšela, no naštěstí to vypadalo, že zabočíme pryč.

//Borovicová školka

Nejistě jsem střihla ušima a malinko stáhla ocas. Měla pravdu, samozřejmě, že ano. Snažila jsem se povídat si s ní, ačkoli bych stejně řekla, že větší podíl práce tady odváděla ona. A možná to tak mělo být, možná jsme opravdu každý jiný a měli bychom si pomáhat, využívat toho, v čem jsme lepší než ten druhý, aby nám to tak nějak fungovalo. Třeba jo. Ovšem já se kolem toho cítila furt divně a spíše jako bych jí přidělávala práci nebo ji otravovala. Ani teď jsem nevěděla, co jí na to pořádně říct. “To jo,” uznala jsem tedy, “Zkouším to. Nelíbí se mi, že mi to s ostatními moc nejde.” Přelil se přese mě dobře známý pocit viny. Připadala jsem si sobecká, jako bych mluvila jen o sobě. Na druhou stranu jsem se nechtěla vyptávat jí, aby to nevypadalo jako výslech. A to se všichni ostatní narodili a prostě tohle všechno uměli zcela přirozeně. Povzdechla jsem si, ale ve výsledku jsem s tím stejně nemohla nic moc dělat, minimálně ne právě teď.
Asi jsem něco zase špatně pochopila. “Oh,” vylítlo ze mě, “Promiň, když jsi řekla, že se o něm bude šířit jen to špatné, trochu mě to zmátlo.” Doufala jsem, že se o tom ten vlk nedozví, nerada bych si to u něj rozházela ještě než jsme se stihli potkat, a debatovat o tom, proč jsem ho podezírala z toho, že tady napadá vlčice nebo kdo ví co, by nebyla úplně ideální aktivita na první setkání. “Ale asi nebude tak špatný, když nám oběma pomohl se nakrmit,” zkusila jsem se malinko pousmát.
Bouře vypadala, že není moc náročná, co se svého úkrytu týče, ale to bylo pochopitelné, a asi i docela rozumné. Nakonec opravdu všechno, na čem záleží, je že do toho nezatýká a je to bezpečné místo. Kývla jsem na ni a následovala ji, i když se mi úplně nelíbil směr, jakým se naše cesta stočila. To bylo každopádně asi nevyhnutelné. Nikdy se té řeky nezbavím. Nedalo se však nic dělat, stejně stála i mezi mnou a lesem, i kdybych se tam chtěla hned vrátit. “Lesů je poblíž dost, budeš mít z čeho vybírat,” snažila jsem se myslet pozitivně. Nebylo přece možné, abychom v žádném z lesů okolo nenašly ani jednu noru, která by nebyla úplně marná. “Jaké to vlastně je se pořád toulat?” zeptala jsem se, spíše aby řeč nestála.

//Tenebrae

Malinko jsem sebou trhla, když takhle vypíchla, jak se ty dvě informace bijou. Sama jsem se nad tím vlastně ani tolik nezamýšlela, ale měla pravdu. Bylo to podivné, nebo jsem to možná jen já špatně podala. Bouře chvíli vypadala, že se jí na tom něco nelíbí, ale brzy to zas přešla s tím, že to musí být nějaká rovnováha života. Nejspíše má pravdu. Pousmála jsem se, přesto jsem měla pocit, že bych to měla vysvětlit nebo něco. Nemusela jsem, asi, ale cítila jsem se nějak zvláštně. Jako by napadla část mého života, ačkoli jsem si logicky uvědomovala, že to tak vůbec nebylo. “Asi jsem to řekla zle,” zavrtěla jsem hlavou, “Spíše je pro mě těžké poznávat nové vlky a bavit se s cizinci. Do smečky jsem se dostala těsně po jejím založení, takže jsem si tam postupně zvykla a nebyl to takový šok.” Zkusila jsem jí to nějak vysvětlit, i když aspoň části toho už si musela všimnout. Ráda bych to uměla s ostatními líp, ale nevěděla jsem jak. Vypadalo to, že mou jedinou šancí na normální život by bylo mít po boku vždy někoho, kdo bude udržovat konverzaci, ale takhle život nefungoval.
Její názor mě překvapil. Na druhou stranu, asi to bylo očekávatelné, každý bude mít vlastní názor, takže zatímco Newlinovi mohl Duncan naprosto vyhovovat, vlčici úplně sednout nemusel. I když to vypadalo, že je v tom něco jiného než antipatie, ale do toho jsem já už neviděla. “Udělal ti něco?” zeptala jsem se opatrně, snad i trochu zmateně. Byla jsem zvědavá, přišlo mi, že mám nějak málo informací. Nemluvě o tom, že jsem ještě neměla to štěstí dotyčného vlka osobně potkat, přestože o něm dost vlků mluvilo.
Bouře se už začínala chystat na zimu, a taky bylo na čase, s tím jak se ochlazovalo. Asi tady nemohla pobývat moc dlouho, když ještě neměla žádný úkryt, leda by jí předchozí zimy někdo pomáhal nebo byla víc odolná, než se zdálo, a jen ji přestávalo bavit přežívat ve sněhu a chladu. “Pomůžu ráda,” usmála jsem se na ni a hned začala přemýšlet o našich možnostech, “Máš nějaké preference? Poblíž je dost lesů, kde bychom mohly najít nějakou noru. A myslím, že poblíž byly i nějaké větší jeskyně, které pořádně nikomu nepatří.” Spíše jsem jen tak přemýšlela nahlas, ale ráda bych byla užitečná.

Přemýšlela jsem nad tím až moc? Samozřejmě že ano. Snad jsem ani neuměla přemýšlet jinak, ale nebylo na tom nic zlého, ne? Ubližovala jsem tím jen sobě, takže to muselo být v pořádku. Nehodlala jsem po Bouři vyjet, dožadovat se informací ani nic podobného, a to stejné platilo pro Newlina. Jestli ho znovu potkám… Povzdechla jsem si malinko. Možná mě prostě jen mrzelo, že jsem o něm už tak dlouho neslyšela, neviděla jsem ho, a teď se o něm dozvím od nějaké cizí vlčice? Vím, neměla bych hned skákat k unáhleným závěrům, ale bylo to těžké. Asi mi nebylo souzeno přemýšlet a reagovat jako ostatní vlci. Jsem prostě vadný kus. A to jsem se chtěla polepšit. Možná to prostě jen bylo pro někoho, jako jsem já, příliš těžké.
Jako by snad dokázala vycítit mé rozpačité rozpoložení, Bouře mi odpověděla na nevyřčenou otázku. Kdybych nevěděla, že je hrozně lehké mě přečíst, nemluvě o viditelné změně v mém chování, snad bych si myslela, že mi koukla do hlavy. Nakonec dneska už takovou magii ovládá kde kdo. Vážně bych měla zapracovat na svých hereckých schopnostech. Další věc, která mi vůbec nešla a jen mě to znevýhodňovalo. „Aha,“ kývla jsem hlavou. Snažila jsem se přijít na to, co ještě říct, ale upřímně moje hlava byla takový chaos, že bych si ji nejraději o něco rozbila na kousíčky. Byla jsem ráda, když vlčice mluvila dále, ačkoli jsem ji musela zklamat. „Bohužel,“ zavrtěla jsem hlavou, „Nejsem moc společenská, spíše se držím ve smečce a tak. Ale o Duncanovi jsem slyšela samé dobré věci.“ Newlin z něho byl celý unešený, museli to být dobří kamarádi. A pokud se s někým takhle dobře domluvil on, nemohl to být špatný vlk. „Ty se touláš, nebo patříš k nějaké smečce?“ zeptala jsem se ještě, spíše ze zvědavosti. Nevypadala, že by někam vyloženě patřila, ale mohla jsem se plést. Navíc jsem se opravdu potřebovala rozptýlit od myšlenek na svého ztraceného partnera.

//Zarostlý les

Nejdřív jsem se lekla, že neví, o čem mluvím a budu vypadat hloupě, ale ukázalo se, že to tak není. Mrzelo mě, že jsem jí musela předat špatné zprávy, no na druhou stranu bylo docela roztomilé, jak se si stěžovala. „Není nic lepšího,“ pousmála jsem se na ni a mírně zavrtěla hlavou. Zbytečně se tahat tam a zase zpátky kvůli zapomenuté maličkosti vskutku byla univerzální zkušenost. A já jí možná měla až příliš – celý můj život byl jen naprosto zbytečné chození z místa na místo, bez cíle nebo naděje na lepší zítřek. Snad jsem si to dělala sama, nebo to ani nebylo tak špatné, jen jsem byla dramatická. „Ale jsem si jistá, že příště budeš mít větší štěstí,“ dodala jsem povzbudivě. Život byl milý, kdyby mu řekla, třeba by jí pomohl taky najít nějakou ozdobu.
Vyšly jsme z lesa a před námi se objevil nespočet kamenů. Bouři se to místo očividně ihned zalíbilo, jelikož začala poskakovat kolem. Očividně si umí užívat života. Trochu jsem jí to záviděla. Já asi moc přemýšlela. Nechápala jsem, co ji to napadlo skákat z kamene na kámen, ale budiž. Třeba to taky pochopím, když to zkusím. Posbírala jsem nohy na jeden kámen a opatrně přeskočila na druhý. Dopadnout tak, abych stála všema čtyřma na jednom kameni bylo mnohem těžší, než se zdálo. Kdybych měla soutěživého ducha, asi by se mi ta aktivita zamlouvala víc, ale nebylo to úplně špatné. Zbystřila jsem, když se vlčice znova ozvala. Ona zná Newlina? Jak… ho zná? Náhlý záchvat nejistoty ovlivnil můj další skok, při kterém jsem si div že nepodvrtla nohu. Mráček? Hrdlo se mi mírně sevřelo. Newlin všem rád dával zvláštní přezdívky, hezká jména, ale aby to bylo naopak? V mé mysli se začala stahovat temná mračna, ale opravdu jsem jim nechtěla dávat prostor. „Ano, přesně,“ pousmála jsem se, byť to byl očividně úsměv nucený. Doufala jsem, že to odbyde jako důsledek nepovedeného skoku. Měla jsem sto chutí se jí vyptávat, jak se s ním poznala, kdy ho potkala, a spoustu dalších otázek, ale neměla jsem to jak udělat tak, aby to nepůsobilo divně. Nechala jsem to být, spíše prozatím, než úplně. Někde hluboko v duši jsem tušila, že to nebudu schopná přejít úplně. „Máš zajímavé kamarády,“ zvládla jsem zareagovat, tak nějak, na její zkušenost s tím vlkem, co mu prokousla ucho. Trápilo mě to s Newlinem, jenže na druhou stranu… nemělo proč, ne? To se jen ozývala má vlastní paranoia. Přesto mě to sžíralo.

Překvapeně jsem nadskočila, když se Bouře začala zvedat ještě než jsem stihla svůj návrh pořádně doříct. To jí tak vadím? Pomyslela jsem si, byl to skoro instinkt, navíc to nedávalo smysl - měla jsem přece jít s ní, není to tak, že by se mi mínila ztratit. Asi. Snad. Připomnělo mi to mě samou, kdysi dávno, když jsem se ještě toulala a neměla jsem se kam vrátit. Nemohla jsem si samozřejmě být jistá, že se vlčice toulá, ale něco mi to prostě říkalo. Měla kolem sebe takovou dobrodružnou atmosféru. Navíc být členkou smečky, tak by asi nelovila muflona nebo co se to před námi rozpadalo nelovila sama. Byl by to asi dost extrémní trénink.
Zvedla jsem se, abych mohla vlčici následovat. Vypadalo to, že má v hlavě nějaký směr, kterým by chtěla zamířit. Skoro překvapeně jsem následovala její pohled ke své tlapce, kolem níž jsem měla omotaný provázek s krystaly. Pořád jsem si na ně zvykala. “Abych řekla pravdu, moc si to nepamatuju,” zamračila jsem se malinko. Objevila jsem je v dost… zmateném, náročném období svého života. “Myslím, že jsem je našla někde poblíž Životovi jeskyně. Někde tam v kopcích.” Blíže jsem si opravdu nebyla schopná vzpomenout, na čemž asi nezáleželo, protože mi nepřišlo, že by ty kopce byly nějak bohaté na minerály. A stejně mi Bouře začala vyprávět o svých známých, kteří byli také něčím ozdobení. Nejistě jsem se zasmála při zmínce o její kamarádce s netradičně vypadajícím přívěškem. Asi by to nebylo to nejdivnější, co jsem kdy viděla, ne? Skoro jsem v to doufala, no na druhou stranu mě nic divnějšího nenapadalo. Místo toho jsem si vzpomněla na Newlina a jeho korunku. Aniž bych si všimla, usmála jsem se. “Znám vlka, který na hlavě nosí korunu z květin, takže se tady asi dá najít spoustu druhů takových ozdob,” řekla jsem, abych se aspoň trochu zapojila do konverzace - a vyhnala z hlavy představu tamté věci. “Opravdu? To zní, no, bolestivě,” pousmála jsem se. Sama bych s takovým úkolem asi jen tak někomu nevěřila. “Nekrvácelo to moc?” zeptala jsem se ještě spíše jen tak.

//Hadí ocas

Otázka, jaké jméno bych si vybrala, kdyby to bylo na mě, neustále hryzala v mém mozku, a téměř se nedala ignorovat. Jenže jsem se momentálně necítila zrovna dvakrát kreativně, nebo jako že by se mi nad tím chtělo extrémně přemýšlet. Jména však byla důležitá, zasloužila si respekt, a tedy jsem se do toho nechtěla pouštět – bez ohledu na to, jak zvláštně nadšená jsem byla tím nápadem. Možná nadšení bylo příliš silné slovo, no každopádně to ve mně vyvolalo nějaké silné emoce, které zrovna byly dost pozitivní. A to bylo vzácné. Když jsem byla mladá, bylo to o tolik jednodušší. Kdy jsem začala být tak pesimistická? Zamyslela jsem se, ovšem odpověď jsem nenacházela. Vlastně bych neřekla, že jsem byla pesimistická. Vždycky jsem doufala v nejlepší možný výsledek… jen jsem si uvědomovala, že není velká pravděpodobnost, že k němu dojde.
Bouře mi mezitím trochu popsala, jak to bylo s jejím jménem. Nevypadala však, že by se jí o tom chtělo příliš mluvit. Trochu mě mrzelo, že jsem ji dostala do takové situace. „To zní, no, asi docela logicky,“ pousmála jsem se. Skoro mi to znělo, jako by přijala novou rodinu, a s ní i nové jméno. Sice to trochu potom vypadalo, jako by její rodina předtím nebyla úplně ideální, ale taky jsem se mohla plést. Třeba Newlin by asi taky velmi jednoduše převzal nové jméno a nemusel by za tím být žádný hluboký důvod. I když to jsem jeho bezstarostnost možná přeceňovala. V těchhle věcech bylo těžké něco usuzovat.
Vlčice mi však začínala připadat nějaká, ne úplně nervózní, ale měla kolem sebe nějakou divnou auru, ne to taky ne – no prostě mi přišlo, že se necítí úplně pohodlně. Což bylo samozřejmě normální, já jsem si taky nepřipadala nejlíp, i když to bylo jen tím, že jsem se setkala s cizím vlkem. Ochlazuje se, že by jí byla zima? Byla noc, a samotné se mi mráz noci zakusoval do těla. Zahřát se by nebylo špatné. „Začínám trochu mrznout, nechtěla by ses projít, abychom se zahřály?“ navrhla jsem, ale upřímně bych to asi nějak zvládla i bez pohybu. Přežila jsem i horší věci – což bylo dost smutný.

Byla jsem ráda, že vypadala docela potěšeně. Nestávalo se často, že bych někomu udělala radost, jakkoli malou. A hlavně ne svými slovy, ačkoli to mohlo dost souviset s tím, že jsem obecně mluvila málo. No, co se dá dělat. Nebylo na tom přece nic špatně, ne? Spousta vlků je jako já tichých, plachých, nevýrazných, to přece není zle. Já bych takový charakter druhému nikdy nevyčítala, ani by mi nevadil, takže… by mi asi neměl vadit ani na mě, ne? To přece nedávalo smysl. Nebyla jsem až tak výrazná, abych se mohla vylučovat z nějaké skupiny, do které patřím. Nezasloužila jsem si zvláštní přístup. Ale zas bych chtěla zvládat komunikaci lépe, dělat ostatní šťastnými. A to bez slov nemůžu, takže to bylo špatně… Začínala mě z toho bolet hlava, tak jsem to přemýšlení radši vzdala.
Bouře mi vysvětlila, jak to s jejím jménem bylo. Trochu mě to zmátlo – hlavně proto, že samotnou mě nikdy nenapadlo, že bych se vlastně mohla představovat úplně jinak, než jsem se jmenovala. Tedy, Bouře samozřejmě přijala nové jméno, které bylo jejím jménem, nehrála to na mě, nejspíše, ale šlo mi prostě o jméno, které mi bylo dáno rodiči. Jaké jméno bych si vybrala sama? Rozhodla jsem se, že bych se k tomu mohla jen tak pro zábavu někdy vrátit. Asi bych si jméno už změnit nedokázala a neměla jsem k tomu důvod. Mé jméno se mi líbilo, a dokonce jsem si byla dost jistá, že tomu tak bylo vždy. „To je zajímavé,“ pousmála jsem se, „Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by si změnil jméno.“ Asi, podobně jako tomu bylo s jejíma očima, tady ani moc takových vlků nebylo. Což bylo možná dobře, jména nakonec byla dost osobní záležitost, a pokud si ho jeden chtěl změnit, mohl k tomu mít i dost vážné důvody. „Promiň, že se ptám, ale necítíš na sobě teď nějakou změnu?“ zeptala jsem se, než mi došlo, že má otázka asi nemusí být úplně jasná, „Myslím tím, že mi vždycky přišlo, že jména jsou tak nějak spojená i s osobností daného vlka, tak… jsem jenom zvědavá, promiň.“ Nervózně jsem sklopila zrak a kousla se do jazyka. Občas asi opravdu není na škodu mlčet, nebo jsem nad tím jen zbytečně moc přemýšlela.

Zdálo se, že ji můj zájem potěšil. Musela jsem si sice její odpověď v hlavě znovu zopakovat, aby mi to celé došlo, ale nakonec jsem z toho byla schopná vyvodit, že asi skutečně znala aspoň jednoho z místních kouzelných sourozenců. Jak asi vypadaly její oči předtím? Chtěla jsem se zeptat, ale váhala jsem. Co když ta změna měla nějaký hlubší význam? Já sice přistoupila na tuhle kosmetickou úpravu jen tak, částečně, ale bylo mi jasné, že ne všichni to tak budou mít. Nechtěla jsem ani vypadat, že vyzvídám, takže jsem místo toho musela přijít na jinou reakci. „Sluší ti,“ pousmála jsem se, „Všichni si tě díky nim zapamatují, nebude tu pobíhat moc vlků s dvojbarevnýma očima.“ Snažila jsem se znít přátelsky, ale upřímně jsem si v půlce věty pomyslela, že třeba nechce aby si ji vlci pamatovali. Třeba začne stresovat – na druhou stranu, takové hlouposti bych asi vyváděla jen já. Chtěla jsem se tím utěšit, ale trochu to zabolelo, byť ta poznámka přišla ode mě.
Nechtěla jsem vypadat nenažraně, takže jsem brzy s jídlem skončila. Přitom jsem si všimla, že si Bouře pohrává s kostí. Skoro to působilo jako nervózní gesto, nebo snad jen byla jedna z těch, kdo se potřebují konstantně hýbat, každopádně jsem si říkala, jestli jí jen není má přítomnost nepříjemná. To bych opravdu nechtěla, i když jsem si neuvědomovala, že bych jí jakkoli mohla působit diskomfort. Na druhou stranu, občas jsem měla dojem že i jen má samotná existence tak na vlky může působit. Nechtěla jsem se tím teď však nechat rozhodit, tak jsem se místo soustředila na její odpověď. Opět byla lehce matoucí. „Oh, to byl tam u vás nějaký zvyk?“ zeptala jsem se, jelikož mě nenapadlo co jiného, a byla jsem zvědavá. Znělo to jako hezký nápad.

Musela jsem jí dát za pravdu, pochopitelně. Přesto jsem se však cítila poněkud provinile, že jí žeru kořist. Co by s tím ale jinak dělala? Sama je nažraná, takže… v pořádku? Snažila jsem se nějak utěšit, ovšem mělo to asi stejný úspěch jako její ujištění. Hele, prostě pro ni taky můžu něco udělat na oplátku. Teď nebo později. Řekla jsem si, a to aspoň malinko pomohlo. Jenom jsem si pak musela vzpomenout, že jsem to chtěla nadhodit. No a jak jsem si ji tak prohlížela, tak jsem si konečně z téhle blízky všimla, že měla zajímavou barvu očí – vlastně barvy, každé oko jiné. „Máš zajímavé oči,“ pousmála jsem se, „To máš od narození?“ Snad jsem se ještě nesetkala s vlkem, který by měl každé oko jiné barvy. Mohl v tom pracky mít Život nebo jeho sestra, no musela jsem doufat, že je vlčice zná, jinak jsem si vyloženě říkala o nějakou sarkastickou poznámku.
Utrhla jsem si další kus masa. Vlčice můj kompliment odbyla poněkud zvláštním způsobem. Hlava mi cukla trochu do strany, ale rychle jsem se vzpamatovala. Nemusela jsem asi vědět všechno, a vlčice beztak nevypadala, že by se o tom chtěla bavit, tak jsem to nechala být. Radši jsem se řídila její radou. A konečně jsem zjistila, jak se vlčice jmenuje. Měla zajímavé jméno – jednoduché, prosté, až moc k věci, ale překvapivě jsem vlastně neznala vlka, který by takové jméno měl. Vlčice začínala být opravdovou výjimkou ve sbírce mých známostí. „Jmenuju se Amnesia,“ představila jsem se na oplátku, „Hezké jméno, mimochodem.“ Napadlo mě, jestli to třeba nebyl nějaký zvyk jejich smečky, pojmenovávat vlčata podle přírodních jevů nebo něco podobného, ale neptala jsem se. Zatím.

Vlčice sice nepůsobila nijak nebezpečně, vlastně byla ještě menší než já a navíc ležela, ale stejně jsem si ji prohlížela s jistou dávkou nedůvěry. To se nezměnilo, ani když promluvila, ačkoli nezněla nijak zle. Jen jsem sebou mírně škubla při zvuku jejího hlasu, který zněl rozhodně jistěji než můj vlastní. Pozdravila mě, a dokonce mi i nabídla zbytek té mršiny, což jsem opravdu nečekala. Ne, že by to nebyla lákavá nabídka. Navíc očividně se tím zvířetem krmila i ona sama, takže by s ním nemělo být nic v nepořádku, jak se mi snažila namluvit má mysl. „Opravdu by ti to nevadilo?“ zeptala jsem se pro ujištění, ale pomalu jsem se k ní přibližovala a posadila se poblíž na druhé straně mršiny. Zároveň jsem si lámala hlavu s tím, co bych jí měla říct. Nějak jsem zas vypadla z formy, nebo jsem spíše byla odvyklá komunikovat s vlky mimo smečku. Asi by nebyl úplně špatný nápad to sem tam zkusit. V situacích jako tato mi opravdu chyběl Newlin. Ten by věděl, co dělat.
„Musíš být dobrá lovkyně,“ nadhodila jsem, byť jsem tady matně cítila další pach. Ale třeba to byl jen kolemjdoucí jako já, nemusel s ní být jakkoli spojený. A tak či tak ulovit větší zvíře nebyl nikdy úplně jednoduchý úkol. Skoro jsem dostala chuť si jít sama něco ulovit, možná až se s vlčicí rozloučím. Zatím jsem místo toho prohrávala souboj proti lákavé vůni masa a krve. Natáhla jsem krk a urvala si z mršiny kus, opatrně, jako bych stále čekala, že na mě za to vlčice vyjede. Pomalu jsem sousto převalovala v tlamě, nervózní z toho, že bych měla jíst před někým, kdo se na mě bude jen dívat. Kdybych byla chytřejší, mohla bych ji třeba rozptýlit nějakou otázkou k zamyšlení, ale žádná mě nenapadala.

//Mahar

Jakmile jsem opustila močály, jako by mě opustila energie. Mé svaly se pomalu začaly uvolňovat, mohla jsem zas svobodně dýchat. Byla úleva, že jsem se konečně dostala pryč od řeky, od zrádných močálů, od vody. Skoro jsem si připadala, jako bych se probrala z noční můry. Zhluboka jsem dýchala a s každým krokem zarývala drápy do země, jen abych se ujistila, že je pevná a unese mě. V lese jsem se cítila mnohem lépe, snad i proto, jak stísněný prostor tady místy byl. Koruny stromů zastiňovaly oblohu, jako by si zdejší les vytvářel vlastní svět, vlastní realitu izolovanou od zbytku kraje. Líbilo se mi tady.
Možná s tím měl co dělat i pach masa a krve. Někde tady musela ležet mršina, nebo aspoň nějaké zbytky, což můj poloprázdný žaludek náramně zajímalo. Nechala jsem se vést čichem, a brzy jsem si všimla vlčích pachů. Znejistěla jsem. Mohlo by to znamenat, že někdo hoduje na své kořisti a nebude mu moc příjemné, že vyrušuju. Na druhou stranu by už taky dotyčný mohl být pryč, spokojený s tím, kolik se najedl. Přešlápla jsem na místě, ale nakonec se rozhodla, že situaci omrknu. Už je proto, že i kdybych narazila na dalšího vlka, třeba by to nemuselo dopadnout zrovna nejhůř. Třeba bych z toho také mohla mít příběh pro Newlina. Jestli se ke mně někdy vrátí.
Nakonec to nebyl vlk, ale vlčice. Bílá s pár značkami barvy po těle. Neschovávala jsem se mezi stromy dlouho, jen chvilku na pár hlubokých nádechů a výdechů a nějaké povzbuzení. Sklopila jsem hlavu a stáhla uši k hlavě, aby vlčice pochopila, že nejsem hrozba a nehodlám se jí snažit připravit o zbytek mršiny. „Zdravím,“ špitla jsem a zůstala stát kousek od ní. Má mysl tak trochu zmrzla. Jak že funguje komunikace? Co mám dále říkat? Polkla jsem a nejistě se na ni podívala, skoro jako bych čekala, že po mě třeba začne řvát, ať vypadnu a nechám ji být.

//Kiërb (přes Vřesoviště)

To jsem si fakt pomohla… Zakňučela jsem jen jsem si uvědomila, kam jsem to došla. Močály jsou zrádné – a tyhle obzvlášť. Půda zůstávala pevnou dostatečně dlouho na to, aby mi trvalo si všimnout, kde se to nacházím. Stejně jsem si za to mohla sama, kdybych méně přemýšlela a více dávala pozor, nestalo by se mi to. A teď jsem se mohla tak maximálně otočit a vrátit se zpátky k řece.
Nebo bych to tak aspoň bylo, kdybych se hned dalším krokem nepropadla.
Z hrdla se mi vydral hlasitý řev. Musel se táhnout celými močály, ale očividně nestačil na to, aby se zde někdo magicky zjevil a přišel mi pomoct. Cítila jsem, jak mi do očí vyhrkly slzy. Zoufale jsem se snažila tlapky vytáhnout z toho měkkého podmáčeného podkladu, ale nedařilo se mi to. Spíše jsem měla pocit, jako by mě to táhlo dovnitř. Cítila jsem mokré bláto všude kolem svých tlap a začínala panikařit. Nemohla jsem se prostě přestat hýbat, uklidnit se, zvážit další krok, nebo si sakra aspoň vzpomenout, že panikařit a snažit se osvobodit prudkými pohyby je to nejhorší, co můžu dělat. Kdepak, to prostě nešlo. Začala jsem plakat a dále sebou cukala v marné snaze se osvobodit.
Teprve když jsem se příliš vyčerpala a mohla pouze pomalu šlapat bahno jsem udělala nějaký krok vpřed. Celá jsem se třásla a slzy mi dále tekly, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem mohla sotva hýbat nohama, a tím pádem mi bylo všechno ostatní jedno. Protože nakonec jsem se osvobodila a spadla na zadek. Začala jsem plakat ještě víc, úlevou. Děkovala jsem vesmíru za to, že jsem přežila, že jsem to zvládla. Utírala jsem si namožené nohy do mechu a všimla si na nich něčeho zvláštního. Barevných značek, které tam předtím nebyly, ale které barevně ladily s mýma očima. Život… Zavrčela jsem si pro sebe. Přece mi slíbil, že mi něco provede s kožichem. Musela jsem to tam mít už v jeskyni. Proč na nedávám větší pozor na to, jak vypadám? Matně jsem si vzpomínala, že jsem si říkala, jestli nevypadají moje nohy nějak divně, ale v jeskyni byla tma, tak jsem to přisoudila rozcuchané srsti nebo špíně. A místo toho to byly nové odznaky.
Ležela jsem na zemi obklopená možnou smrtí a studovala barvy, které si pohrávaly na mé srsti. Byly sice zamazané špínou, ale stále rozeznatelné. Byla jsem však zvědavá, jak by vypadaly čisté, nerozrušené. A stejně jsem odsud chtěla vypadnout, takže jsem se zvedla ze země. Postupovala jsem mnohem opatrněji a pomaleji. Vždy jsem nejdříve našlápla na místo, kam jsem se chtěla pohnout a jen postupně přesouvala váhu, abych mohla ucuknout, kdyby se pode mnou chtěla půda propadnout nebo to byl jen mech maskující zem promáčenou tolik, že to byla víc voda než země. Jezírkům, která šla vidět, jsem se obloukem vyhýbala. Nakonec jsem unikla z močálů živá.

//Zarostlý les