Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Užívala jsem si ten neskutečný let. Takovéto bylo, když měl někdo křídla? Mohl mít vůbec vlk křídla i jinde, než ve snu? To byla zajímavá hypotéza a musela jsem si to určitě jednou zjistit! Teď jsme však teprve přistáli na druhém ostrůvku. ''Candy, to bylo úžasné!'' Kvíkla jsem nadšeně a vrtěla ocáskem. ''Já vím, prcku.'' Pochválila sama svůj let.
Z Ostrova na kterém jsme s bráškou stáli jsme viděli na další dva. Jeden vypadal tak krásně, voda se linula do nekonečna tam dolů, viděla jsem vodu mnohokrát ve všech mnoha případech, ale jako vodopád ještě ne. Tak moc mě to lákalo jít tam! Na druhém ostrůvku se rozestíral hustý les, což mi připomínalo domov, stejně jako voda. Podívala jsem se na Stara. ''Myslím, že musíme jít na jeden z těch míst zase.'' Houkla jsem a usilovně uvažovala, která možnost byla nejlepší. ''Já bych chtěla na ten první tamhle, poletíme teda tamhle?'' Navrhla jsem a sama pobídla Candy, aby letěla k ostrůvku s vodopádem. Možná to mohlo mít nějaké následky, ale... vždyť to vypadalo tak lákavě a krásně! Tak mě to lákalo, že jsme se s Candy k ostrůvku blížili a ani jsem se nerozhlédla zda Star letí se mnou.

//Amis volí ostrůvek s vodopádem

''Kdo ví.'' Mé oči kromě pegasorožce zaujalo i to barevné okolí. Tolik barev na jednom místě jsem v životě neviděla. V dálce létali zvláštní druhy ptactva, jenž jsem neuměla zařadit. Kolem nás kromě mystických koní běhali i prazvláštní tvorové a zvlášť mě zaujali malé chlupaté koule, s velkými očkami. ''Ty jsou roztomilé.'' Zahuhňala jsem a švihala jsem ocáskem ze strany na stranu, protože.. prostě byly roztomilost sama.
Po jedné jsem hrábla a pořádně se s ní poňuchala, ale než jsem se nadála, muselo mazlení skončit a já se snažila dostat na svého sladkého nového přítele. Bráška mi pomohl a já se hrdě postavila na zádech koně. Když jsem se podívala z jeho zad dolů, musela jsem na prázdno polknout. Byla jsem od pevné země poměrně vysoko. ''Asi nemáš pásy, co?'' Promluvila jsem ke klisničce a ta zařechtala a přísahala bych že se zamračila. ''Kéž bych ti rozuměla.'' Zakňučela jsem. Když pak mi to došlo! ''Strašně moc si přeju, abych ti rozuměla!'' Vyřkla jsem a zamávala ocáskem. ''Říkala jsem, no dovol, nejsem auto.'' Řekla a já kdyby mi to vlčí stavba těla dovolovala, začervenala bych se. I když jsem nevěděla co je to auto. ''Promiň.'' Kníkla jsem.
Pak nás Star a jeho obří doprovod vyzval k závodu. ''Hýje, koníčku!'' Houkla jsem. Ale klisnička se ani nehnula. ''Prosím?'' Znovu jsem zakňučela. Klisna vzdychla. ''Říkej mi Candy prosímtě. A nejednej se mnou jako s otrokem, ano?'' Řekla a pak se také sama rozběhla za mým bráškou a pomalu mávala svými křídly, což znamenalo brzký vzlet a já měla co dělat, abych se udržela na jejím hřbetě.
Ovšem i s tím vším jsem dokázala sledovat okolí. Modrá obloha, jenž skoro až zářila, okolní křoví, jenž připomínali různé zvířátka. Byl to tak krásný pohled. Na moment jsem snad i chtěla doufat, že nám bude trvat najít... Co jsme vlastně hledali?

Shledání s bráškou proběhlo perfektně a přivítala jsem ho se stejným olíznutím jako on mě. ''Já-- ani nevím. Zůstala jsem na tom stejném místě a najednou jsi byl ty i Nora pryč.'' Zafuněla jsem a a švihla ocáskem. ''Tak to je perfektní! Konečně se ti nebude nikdo a ani Nora smát, že si vyslovil špatně jméno.'' Byla jsem nadšená a najevo to dal můj ocásek.
Pak mi skoro připadali jeho slova jakoby mi nevěřil! ''Ano, Wolfie a Jenna.'' Zazubila jsem se. ''Wolfie mi taky něco říkala o smečce a že bych se mohla přidat a pak tě najdeme. Tak jsme se našli a teď můžeme pomoct tady vydře najít její.. její cosi.'' Podívala jsem se znovu na Lady Sarumenskou, protože konečně přestala vřískat, že prý ji prohledáme vzpomínky.

Trošku jsem to nechápala, protože.. no protože jak jsme mohli někomu prohledat vzpomínky. Než jsme se nadáli, něco na nás foukla. Což mě kromě zavření očí donutilo i kýchnout si.
Když jsem oči znovu otevřela, dostali jsme se někde.. Někde. Pořádně jsem se rozhlédla. ''Já to nechápu. Kde to zase jsme?'' Zeptala jsem se brášky a hleděla na o kus vzdálenější vznášející ostrov. ''Pegasích?'' Otočila jsem se a chtěla říct jak to je šílený a nemožný nápad, ale... ono hle! ''Oni tady vážně jsou!'' Pootevřela jsem tlamičku. Čím dál méně dávalo smysl, tedy tenhle svět. ''To je jako sen.'' Čeptla jsem a zkusila pomyslet na... ''On je to vážně sen!'' Houkla jsem nadšeně, když se tu najednou přede mnou ukázal růžový jednorožec s křídly a měl hřívu i ocas z cukrové vaty, kterou jsem mohla při letu jíst! Jestli byl tohle sen, už jsem se nechtěla probudit. ''Takže musíme se dostat tam, jo?'' Řekla jsem a snažila se vystoupat na svého sladkého pegasorožce.

<- Sarumen

V rámci dešti jsem se skoro ztratila od svých společnic. Pár minut mi trvalo, než jsem je našla, zvlášť když tu byl takový dav vlků, které jsem v životě neviděla. Na prázdno jsem polkla a sklopila ouška. Zahlédla jsem tvora, jenž podle všeho mohl za to šílené počasí a který někoho ztratil. Jako já. Rozhodla jsem se ji také pomoct, aby netrpěla samotou jako jsem trpěla já, než přišla Wolfie.
Zeptala se znovu jakže vypadal můj bráška. ''Podobně jako já, akorát má i tlamu černou.'' Odpověděla jsem a pořádně se rozhlédla. Ona ho snad někde viděla? Já momentálně ne. Vzdychla jsem a pomalu se přiblížila k vydře. Ale co jsem pak nespatřila! ''Bráško!'' Vypískla jsem nadšeně a davem se prodrala až k němu. ''Tolik jsem se bála.'' Vrtěla jsem ze strany na stranu. ''Ale tady Jenna a Wolfie mi pomohli.'' Usmála jsem se jejich směrem a pak jsem se znovu podívala na vydru, která taky byla svým způsobem najednou nadšená a když začala vřeštět všemožně jsem se snažila zakrýt si ouška, protože to byl hrozný křik.

<- Narrské kopce (přes řeku Tenebrae)

Čím blíž jsme se blížili k lesu, tím víc se zatahovalo až na mě dopadli první kapky vody. Vlčice se postavili vedle mě a něco začalo bránit tolik dešti, aby na nás dopadal. Než jsme však došli k lesu zase to trochu utichalo. ''Magie? A co je magie?'' Zeptala jsem se zvědavě. Tohle slovo jsem neznala, nikdo mi nikdy o něm neřekl. ''Gallirea. To zní zvláštně. A žije tu spousta vlků a jsou všichni tak hodní jako ty a Jenna?'' Ptala jsem se dál s růžovými brýlečky na očkách.
Když mě Wolfie uklidnila, že nebudu sama tak mě to uklidnilo a já se spokojeně usmála a ťapala vedle ní. V jejich blízkosti jsem se cítila tak bezpečně, že jsem si z okolního počasí nic zvláštního nedělala, chvílemi sice bylo těžké udržet stejné tempo vlčic, ale šlo to. Těšila jsem se i na jídlo o kterém hovořili!
Po chvíli najednou se Jenna vzdálila, což jsem nechápala a Wolfie něco křičela, ale nerozuměla jsem ji příliš dobře, jednoduše jen změnila směr. Tentokrát jsem nehodlala skončit zase sama a proto jsem se ji snažila dohnat a v plánu byla jedna jasná věc. Držet se Wolfie a neztratit ji z dohledu. ''Co se děje?'' Zeptala jsem se ji trošku zmateně.

-> Mýtina

<- Houštiny (přes Kaňon)

Dívala jsem se spíš pod nohy, abych nezakopla, ale Wolfie jsem na půl ucha poslouchala. "Asi ano." Slušně jsem ji odpověděla. "A co znamená 'v téhle zemi'? Znala jsem jen náš les, bylo tam hodně řek a jedna z nich odnesla brášku." Rozhodně dokud jsem vnímala to nevypadalo, že bych v následujících chvílích konverzaci tichem ukončila. Za to Jenna se moc nepřipojovala, proto jsem se víc a víc upínala na Wolfie, která mi laskavě odpovídala a podívala si se mnou. Moc se mi líbila!
"Alfy? To jsou ti vlci, kteří jsou hlavní ve skupině,
že? Jako byly u nás a museli jsme k nim mít respekt a poslouchat je stejně jako naše rodiče?" Zeptala jsem se pro jistotu. Ve smečce jsem se narodila, takže ty úplně základy jsem trošku věděla, ale zmizela jsem příliš brzo, abych se ve smečkovém životě naučila žít lépe. "Ale určitě je zkusím požádat!" Zavrtěla jsem nadšeně ocáskem, div jsem jim nepleskala Jennu.
To co Jenna řekla se mi moc nelíbilo. "Určitě chci rodinu. Nechci být sama!" Zakňučela jsem. Představa samoty byla opravdu nesnesitelná. Pak jsem se podívala na Wolfie, kterou jsem následovala krok po kroku.

-> Sarumen (přes řeku Tenebrae)

Obě vlčice se mi zdáli moc milé. Jelikož jsem byla malá a nevinná jednoduše jsem po zjištění, že nehrozí žádné nebezpečí, jsem k nim pomalu nacházela cestu důvěry.
Plná sil jsem sice teď zrovna nebyla, proto se mi moc nelíbilo, když Wolfganie říkala, že půjdeme rychle, ale zase mi udělalo radost, že kdykoliv si můžu říct o pomoc, minimálně o zpomalení tempa. Ale měla jsem svou vlčecí hrdost, proto jsem se jednoduše zatvářila, že to zvládnu. "Já to zvládnu!" Řekla jsem i nahlas. Jenže kdo ví, jestli jsem tím chtěla ujistit vlčice, nebo sebe.
Další zklamání přišlo, když ani jedna mého brášku neviděli. To jsem trošku sklopila ouška, protože mi chyběl a ztratit ho dvakrát během pár měsíců života bylo tak smutné! "Už jsme ztratili jednou. Nejdřív bráška, pak mi sestřička řekla, že ho viděla u řeky kde spadl a já se vydala za ním. Ztratila jsem se. Brášku jsem našla, říkal že ho po vodě našli dvě vlčice a pak ho odnesli velké dlouhé myši.. a teď jsme se zase ztratili." Vyhrkla jsem ze sebe, během toho co jsem se tlačila za Wolfie a Jenna šla za mnou. Když jsem k někomu ztratila strach, nebylo těžké mě rozpovídat, i když se vlastně vůbec na nic neptali. "Chybí mi bráška, sestřička, i druhý bráška. Chybí mi rodiče. Bojím se. Co když zůstanu sama?" Zakňučela jsem po chvíli. Strach ze samoty byl mocný. Ocitla jsem se za poslední dobou sama tolikrát, že se to jen umocnilo.

-> Narrské kopce (přes Kaňon)

Siluety se změnili na dvě vlčice, které si mě povšimli i přes to, že jsem se snažila spíš i to, aby mě neviděli. Očkama jsem pohlédla na tu, jenž na mě se snažila mluvit první. Obě mluvili vlídně a hezky se na mě usmívali. To v jednom vyvolávalo kousek důvěry. Natáhla jsem hlavu. ''Um.. Dobrý den.'' Zašeptala jsem a pomalu se z křoví soukala ven. Prohlédla jsem si černo-bílou vlčici a pak i hnědou (zrzavou?). ''Ztratila jsem se od brášky. Neviděli jste ho? Je mi podobný a jmenuje se Star.'' Zeptala jsem se, můj hlas byl stále šeptavý a váhavý. Jestli ho neviděli, určitě byla nabídka zázemí, lepšího jídla a ochrany velmi lákává a brášku bych snad dokázala najít později.. Po chvíli jsem se postavila na nohy a přišla blíž k té, jenž se představila jako Wolfganie a zvedla hlavu tak, abych na ní viděla pořádně. ''Můžu jít s vámi?'' Aby se druhá vlčice necítila opomíjená, podívala jsem se prosebným pohledem i na Jennu. ''Jmenuju se Amis.'' Zašeptala jsem nakonec a párkrát švihla ocáskem, protože mi došlo, že nejspíše budou chtít vědět jak se jmenuju. Dala jsem si pozor na výslovnost a zřetelnost, aby to nedopadlo jako s Norou, která po špatné výslovnosti začala bráškovi říkat ''Škortle.'' Na mém jméně nebylo sice co zkazit, ale to jistota, nebyla jistota.

Uběhlo bezmála několik dní co jsem se od svého bratra a Nory oddělila. Vlastně jsem ztratila pojem o čase, stejně tak jako o tom kde jsem se momentálně nacházela. Byla jsem tím chozením okolo už tak unavená, že jsem padla k zemi a jednoduše usnula. Takhle se to opakovalo pár dní, a během těch dní jsem snědla možná tak jednu-dvě myši a jednu veverku, které jsem našla nehybné na zemi. Pravda, nechutnali moc extra, ale na chvíli to hlad utišilo. Ovšem cítila jsem se tak opuštěně. Kde zmizel můj bráška? Proč tu Nora nechala malé vlče samotné, copak neměla ani trochu instinktu pro starost o malé bezbranné vlčata?
Zhluboka jsem oddechovala se zavřenými očkami a snila jsem o tom, že se nikdy poslední události nestali a my si se Starem hráli u rodičů před doupětem. Při otevření očí však přišla smutná realita. Z mého hrdla se vydralo tiché zakňučení. Plné samoty a strachu. Nechtěla jsem být sama.
Po chvíli však jsem něco zaslechla a otevřela jsem oči, uši natočila tím směrem. Odhodlala jsem se jen ke zvednutí hlavy a dívala se tím směrem. Z toho směru se brzy ukázali dvě siluety, které se kvapem blížili. Mohla bych to zkusit nahrát tak, aby mi pomohli, hlavně aby mi pomohli najít mého brášku, ale taky jsem se bála, že by mě opustili někde na nebezpečném místě jako Nora a já se pak musela zase několik dní toulat sama. Nechtěla jsem se bát, ale byla jsem malá a bezbranná, že jsem se nedokázala ani tvářit, že se příchozích vlčic nebojím.

Vlčice byla dost nevrlá zdálo se, ale takové chování mi nic neříkalo. Proč by mělo? Tak nezkušená životem jsem byla. ''Proč by se měla něčí krev stát součástí bláta?'' Nechápala jsem co tím chce říct. Chtěla nám snad ublížit? Těžko říct.
Bráška se nás snažil představit, ale jeho výslovnost byla špatná, horší než u mě a vlčice Nora, jak se představila z toho měla očividně radost. Nelíbila se mi, byla zlá. ''Star a Amis.'' Řekla jsem a zamračila jsem se u toho na vlčici. ''Moc nás těší Noro, jsme rádi za každou novou tetu, která je nám strašně ochotná pomoc.'' Sama jsem byla překvapená nad tou ironickou větou, která mi vyletěla s tlamičky. Byla zlá, tak já jsem nechtěla být hodná a na povel třást ocáskem jako bráška. ''Pomůžeš nám, nebo nám ublížíš? Víc možností není.'' Vůbec jsem si neuvědomovala vážnost svých slov, které jsem vypouštěla s tlamičky. Mohlo mě to nejspíš hodně, hodně bolet, ale kdo by se chtěl zlobit za malé ztracené vlče? Jenom hlupák, ale na tom nezáleželo. Záleželo jen na tom, zda nám vlčice pomůže se dostat ke smečce, nebo nás tu nechá samotné a opuštěné.

Byla jsem otevřená každému dobrodružství, ale to se mi nelíbilo, co říkal. ''Já je nepudu hledat.'' Zavrtěla jsem hlavičkou, to se mi přece nelíbilo. A nechtěla jsem dělat něco, co se mi nelíbilo. ''Když by byly smutné, proč tě nehledají a nenajdou nás?'' Řekla jsem a už teď jsem věděla, že budu určitě upovídaná. Protože tolik se mi můj hlas líbil, byl zvučný a byl prostě dokonalý! ''Had? A není had ten divný dlouhý a ohebný klacek?'' Zeptala jsem se a upřímně mě vyděsila představa, že by mi v bříšku platil se had a křičel mi tam. Mluvení mi šlo každou chvíli lépe a lépe, dokonce jsem se přestala zasekávat při hledání slov. Šli jsme dál a dál, až najednou nepříjemný hlas před námi. Podívala jsem se nahoru a pohled se mi naskytl na velkou černou vlčici. Možná to byla příležitost! ''Ale mě se nece!'' Kecla jsem si na zadek. Velká nás mohla jednoduše překročit, ale má vlčecí mysl mi říkala, že když z cesty neuhnu, zůstane tu. Tolik omezená jsem ještě byla ve svém vlastním myšlení. ''My tu byly první!'' Prohlásila jsem, klasické dětské pořekadlo 'Já tu byl/já to měl/ první a tak to prostě chci'. Ani mi nedocházelo, že nám mohla ublížit, prostě jsem tvrdohlavě seděla.

<- Studánky

Z jeho radosti, ale i následného zaražení jsem byla poměrně zmatená. ''Ty neceš domů?'' Neměla jsem ve svých vlčecích myšlenkách vymyšlený jediný důvod proč by se mému bráškovi nechtělo domů. Byly jsme malí, potřebovali jsme někoho kdo nás bude hlídat, chránit, krmit, starat se o nás. Vůbec bychom tady, takhle bezbranná vlčata být. Pak byl zase mnohem veselejší, ''A kde si byl?'' Byla jsem zvědavá, přece nemohl být tak daleko, ten náš domov. Vždyť jinak bychom se nenašli tak rychle jen po několika týdnech, ne? Tedy, ne že bych ještě stále měla pojem o čase, byla jsem malé nechápavé vlče, které muselo růst a má momentálně jen svého brášku, kterému ublížili velké myši... Z toho všeho mě vyrušilo zvláštní zvuky, které se draly z mého bříška. To jsem neznala, maminka s tatínkem nám dávali pravidelně jídlo. Pocit hladu bylo něco nového. Ale neuměla jsem to popsat. ''Bříško vydává divné zvuky.'' Konstatovala jsem. Stále jsem šla za tou vůní, ale ten divný pocit každých několik minut zesiloval, až mě začalo bolet bříško úplně. Zakňučela jsem.

Ta ohromná radost, že jsem měla svého brášku zpět. To dokázal jak popsat ten pohybující se ocásek raketovou rychlostí sem a tam. ''Bláško, musíme domů!'' Dostala jsem ze sebe zcela vážně, ale nakonec mi ten vážný pohled stejně nevydržel. Upřímně, kterému vlčeti ano, že? Ve zkratce se mi snažil říct co se stalo, ale nějak moc jsem to nepobrala. Proč by mu ubližovali dlouhé myši jen proto, že si chtěl hrát? Kdo by vůbec chtěl ubližovat vlčeti? Tolik otázek, tak málo prohozených slov a ještě méně odpovědí. ''Polád jsem myslela na tebe, že máš někde vééélké dobrodružství a žiješ!'' Krásně jsem skládala už delší věty, horší to bylo tedy s písmenem 'ř', ale jistě i to se mi jednou povede.
Měla jsem hlad a byla jsem unavená a navíc, byly jsme tak daleko od domova, že nebylo se tak jednoduše nakrmit a nikdo nebyl ani v okolí kdo by dvěma nevinným tvářím pomohl. Tedy, alespoň tak to vypadalo v našich očích. ''Jauvajs!'' Knikla jsem, když mě něco štíplo do zadku, zmateně jsem se rozhlédla, ale nic jsem neviděla, ale... ''Cítíš to?'' Různě jsem čumáčkem pohybovala ve vzduchu, taková krásná vůně najednou okolo, sladší než milion kytek! Teda, ne že bych jich někdy tolik cítila, ale prostě.. musela jsem jít za tím, tolik mě to lákalo jít za původem té vůně! ''Jdeme!'' Zavelela jsem bráškovi.

-> Houštiny

<- Příchod

Bylo to tak blízko, ten křik a ty divné zvuky. Zdálo se mi jako věčnost co jsem to sledovala, ale přitom jsem pořád nemohla nic najít. Nakonec... jsem dorazila tam, kam jsem dorazit nejspíš měla. Byl tam, byl tam můj ztracený bráška. Zraněný v kaluži krve. ''Stal!'' Křikla jsem zároveň vyděšeně, ale zároveň tak nadšeně, že ho vidím. Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale tlapky mi to už nedovolily. Šla jsem teda pomalu, co mi poslední síly stačily. Únavou jsem se vyvalila vedle něj, ale ještě mi zbyla síla na to, abych natáhla tlapku a jemně se ho dotkla v pokusu pohladit jej. ''Bláško.'' Zašišlala jsem, některé písmenka mi ještě přes rostoucí mléčný chrup nešli. ''Chyběl ši mi.'' Neuměla jsem posoudit situaci, tedy zeptat se na to co se asi stalo, nebo tak. Ale uvnitř jsem věděla, že jeho stav asi není v pořádku. Po chvíli jsem se snažila znovu vstát a koukat okolo. Přece tu nemohli skončit takhle. ''Bláško.'' Zopakovala jsem, tak těžké bylo vyjádřit se, když jsem neznala slova a ani situaci. Maminko, najdi nás...