Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na můj vkus se pak rozhostilo až přespříliš dlouhé ticho, které tu bylo. Už-už jsem chtěla oznámit, že si teda prozatím půjdu jinou cestou a odejdu, odejdu hodně daleko, ale když v tom.. začal ze sebe pomalu dostávat jakési slova. Mlčela jsem, nechala jsem ho mluvit. Omluvil se, omluvil se za všechno a oznámil, že Maple si jej víceméně adoptovala.
Ještě několik vteřin jsem mlčela a poté jsem pomalu přikývla hlavou. ''Dobře.'' Vysoukla jsem ze sebe jako první věc. ''Já.. Venusi, jsi můj bratr. Ty, Star a někde Night jste to jediný co mi zůstalo a miluju vás nadevše.'' Řekla jsem a zahleděla se mu hluboko do jeho očí. ''Nedokážu si ani představit co jsi zažil všechno když jsme všichni zmizeli, byl to zvláštní osud, že jsme se dostali všichni postupně tady.'' Řekla jsem dál. Ano, skutečně jsem přímo neřekla, že mu odpouštím, na tyhle slova jsem jednoduše potřebovala čas a ten čas jsem si potřebovala dopřát. Ale svým úsměvem jsem mu snad dost naznačila, že tedy budu se s tím bavit normálně, jako jeho sestra.
Později začalo pršet a dokonce začali z nebe padat kroupy. Navrhl, že bychom se nejspíše měli někde schovat, dokonce totiž během krátké chvíle stihlo pěkně přituhnout. ''A kde navrhuješ?'' Zeptala jsem se a instinktivně jsem lehce skrčila hlavu, když mi na hlavu dopadli první malé kuličky.

V říši snů jsem strávila snad několik hodin. Než jsem opět otevřela fialové očka. Stále jsem byla na stejném místě, což bylo asi fajn a nikdo mě nechtěl sežrat.
Kus za sebou jsem slyšela kroky a tak jsem zvedla hlavu, abych se podívala jestli kroky patřili něčemu nebezpečnému, čemu bych musela dávat pozor. Pachy ve vzduchu patřili vlkům, takže jsem si na jednu stranu oddechla a na tu druhou.. Jeden byl až příliš známý. Pak se i ukázal a ukázalo se, že se jednalo o mého bratra Venuse. Posledně jsem s ním moc přívětivé setkání neměla, mělo být tohle v něčem jiné? Těžko.
Posadila jsem se, abych mu byla na úroveň jeho očí. ''Ano, sakra Amis je tady zase.'' Odfrkla jsem a pak jsem pohledem uhnula. Tolik mě bolelo, když jsem posledně s ním mluvila, slovy uměl tehdy ublížit hodně.. ''Byla jsem hlavně v okolí smečky, teď jsem vystrčila čumák, abych vlastně zjistila v jakém světě jsme se rozhodli nakonec vyrůst.'' Odpověděla jsem, pořád to byl však můj bratr a neměla jsem sebemenší důvod mu něčím lhát.

<- Kančí remízky

Dostala jsem se zase dál, opět k jakési tekoucí říčce. Nezdála se příliš hluboká a navíc to vypadalo jako poměrně hezké místečko. A tak jsem se rozhodla právě tady na chvíli pozastavit. Hleděla jsem jak voda klidně tekla svým proudem. Prostě tekla po proudu a neměnila svůj směr.. ''Nojo, ale plout s proudem smečky. Jak? Každý člen by měl být něčím prospěšný a ne se jen táhnout s ostatními a nedělat nic.'' Řekla jsem poměrně nevědomky nahlas. Na lehce vyvýšeném místečku jsem ulehla a stále hleděla na proud říčky. Postupem minut se mi začali oči zase klížit. Jeden ujde pár desítek kilometrů a je to na něm opravdu znát, zvlášť, když předtím téměř nic nedělal a kdo ví jak dlouho vlastně nejedl? Ano, skutečně jsem si nepamatovala kdy jsem se naposledy pořádně nažrala, jen jsem živořila a moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem neuměla ani příliš lovit. S již zavřenýma očima jsem si představovala pořádný flákot masa, který by dokázal můj žaludek nasytit. Prozatím jsem si o tomhle mohla nechat však zdát v říší snů..

<- Řeka Tenebrae (přes Travnatý oceán)

A tak jsem od řeky kráčela dlouhými travinami. Jeden by i řekl, že jsou snad nekonečné. Něco jako oceán a to, ne že bych někdy nějaký oceán viděla. Dlouze jsem přemýšlela nad tím co bych asi mohla ve svém životě dělat. Byla jsem mladá, plná energie a nových sil a stejně jsem neměla ani to nejmenší tušení čím bych pro smečku chtěla jednoho dne být. Rozhodně jsem ji, ale chtěla být prospěšná. Třeba jako lovec? Nebo jako obránce hranic? Zvěd? Ne, moje zbarvení by mě nejspíše pokaždé pěkně prozradilo. Musela jsem si znovu povzdychnout. Možností bylo tolik, tolik toho v čem jsem neměla žádné zkušenosti. Možná bych snad dokonce mohla naučit se od každého něco a pak ty základy učit další vlky, kteří do smečky přišli stejným způsobem jako já? Aneb ztraceni?
Dostal se ke mě pach z okolí, tohle místo nebylo příliš bezpečné, aby se tu jeden zdržoval víc, než bylo nutno a tak jsem se zase vydala na cesty dále, stále zahrabaná v myšlenkách.

-> Hadí ocas

<- Sarumenský hvozd

Chvíli poté co jsem se dostala pryč z území jsem došla k řece. Nebyla jsem si úplně jistá jestli jsem si ji vůbec pamatovala z minula. Celkově když jsem se rozhlédla to tu vypadalo tak nějak.. jinak. ''Copak se asi stalo za tu dobu co jsem nevystrčila z území čumák?'' Zeptala jsem se sama sebe. Příliš jsem se po tom nechtěla pídit, asi to ani nemělo význam více. A to hlavně proto, že jsem to tu pořádně neznala ani předtím. A to jsem musela jednoduše změnit. Prozatím jsem vypadala jako kostra potažená kůží a srstí, nevypadala jsem zrovna dvakrát zdravě.
U řeky jsem se na chvíli pozastavila a podívala jsem se na svůj odraz na hladině vody. Pořád jsem vypadala stejně, jen oči se mi zbarvili do fialova. Přísahala bych totiž, že byly předtím žluté?
Ušklíbla jsem se po chvíli nakonec a z vody se pořádně napila, abych uhasila žízeň. Voda byla příjemně ledová a cítila jsem jak mi sjíždí krkem.
Když byla žízeň uhašená, vydala jsem se dál. Když jsem konečně měla tu možnost, určitě jsem to tu chtěla pořádně prozkoumat.

-> Kančí remízky (přes Travnatý oceán)

Otevřela jsem své oči a zjistila jsem, že jsem už nějaký pátek na tom samém místě. Od doby co jsem tu jako vlče přišla jsem toho příliš nedokázala, stejně tak jako jsem to tu skoro vůbec neprozkoumala. O kolik jsem toho vlastně přicházela? Tento svět byl jistě plný neprozkoumaného, skvělého. Nemusela jsem být upnutá na to, že bych pořád měla hledat Stara. Měla bych si trochu rozšířit vlastní obzory a zjistit kým jsem vlastně byla. Kým jsem chtěla postupem času být.
Byla jsem na území Sarumenské smečky už od chvíle co jsem se k ní přidala jako ztracené vlče. Stále jsem se cítila jako ztracené vlče, bylo na čase právě najít smysl a to, co jsem pro smečku nejspíš chtěla jednoho dne dělat. Možná bych měla v první řadě najít Maple? Možná.
Ale to, že jsem chtěla zjistit v jakém světě jsem vlastně vyrostla, ta touha najít sebe sama, to bylo mnohem silnější a tak jsem se vydala z území pryč, aniž bych se to rozhodla první někomu ohlásit.
Až na Maple, Wolfie, Jennu a Stara mě tu stejně nejspíše nikdo ani neznal a proto jsem jednoduše odešla toulat se po okolí.

-> Řeka Tenebrae

Jeho chování jsem opravdu nedokázala pobrat. Já se snažila tak zachovat klid a rozum, ale on se tak nechal ovládat svými emocemi.
Na jeho omluvu a lehké vysvětlení jsem stáhla uši k zátylku a lehce naklonila hlavu na stranu. "Ale jak můžeš vědět, že to postupem času nezvládneš, když tomu nechceš dát šanci?" Položila jsem otázku, jenž mě po jeho slovech dost žrala. Mě by taková otázka určitě přesvědčila se zamyslet nad tím, ale jestli to samé by se mohlo počítat i o Venusovi? Viděla jsem, že nad něčím uvažuje, ovšem další otázku jsem nepokládala, už jsem stihla minimálně pochopit, že i před svou sestrou příliš sdílný ze začátku nebude.
Když se zeptal na Stara, jaksi neurčitě jsem pokývala hlavou. "Tráví s nimi dost času, takže asi jo." Nemohla jsem přece mluvit za Stara ne? "Night je určitě pořád průbojařka. Třeba se můžeme jednou všichni tři jí zkusit najít. Když tu jsme my tři, bude tu i Night." Tím jsem si jistá byla.
Při otázce zda ho teda přivedu do centra smečky, jsem přikývla a nadšeně zamávala ocasem. Akorát jsem si nebyla jistá kudyma přesně… ale jakoby mě osud chtěl zachránit! Nedaleko nás se ozvalo hlasité zavytí a něco uvnitř mi říkalo, že to bude ona Maple svolávat smečku. "Pojď!" zavelela jsem nadšeně a vydala se tím směrem, kterým se to ozvalo.
Brzy jsme dorazili ke skupince vlků a mě zaujala hledá vlcice s modrými znaky po těle. Byla tak hezká! "To bude určitě ona!" Řekla jsem Venusovi nadšeně, jistá jsem si však nebyla, nakonec jsem Maple, Alfu smečky jsem osobně ještě nepotkala. Moje oči těkali z jednoho vlka na druhého a zároveň jsem i tak kontrolovala, že si to Venus nerozmyslí a nevytratí se mi..

Zamračila jsem se při jeho slovech. ''Rozhodně ne. Nemůžu za to, že si zrovna na naší rodině smlsnul osud, který nás dostal až tady.'' Rozhodně jsem prostě nechápala jak nám to mohl vyčítat. Copak kdokoliv z nás chtěl, abychom se na několik měsíců rozdělili a pomalu se sešli až když jsme byly již téměř dospělými? Když mě označil za naivní, opět jsem se zamračila. ''Nebudu poukazovat na něco co mi během chvíle vyčteš Venusi. Všimla jsem si toho, ale už jak si začal mluvit jsem očekávala, že na to téma dojde.'' Zavrtěla jsem hlavou, opravdu nás za to začal nenávidět?
Dospělým očividně prostě věřit nechtěl. A očividně jsem s tím momentálně nedokázala nic udělat, než mu později jednoho ze smečky představit. Znala jsem sice jen Wolfganii a Jennu, ale ty milé opravdu byly a třeba by jeho názor postupně změnili. Kdo to věděl.
''Smečka za tebou bude. Víc, než byly doma.'' Dodala jsem tiše. Nemohla jsem to samozřejmě vědět jestli to tak doopravdy je, ale věřila jsem tomu celým svým srdcem. Možná jsem trošku naivní byla.
''Fajn, fajn. Zůstaň si u svého názoru.'' Byla jsem ráda, že se rozhodl zůstat, alespoň s námi, když už nic jiného. ''Vlastně tohle je les Sarumenu. Stačí jen počkat. Předpokládám, že Star je s ostatními členy, takže taky stačí jen počkat.'' Dodala jsem na jeho poslední slova.

Zdálo se že byl skutečně zaskočený tím, že mě prostě viděl živou a že žije i Star. Já během slov si jen říkala, že snad žije i Night. Nebyla zrovna posledně nejmilejší, lhát mi že asi Stara zahlédla a díky tomu jsem zmizela i já... Nevěděla jsem zda ji zrovna tohle někdy odpustím.
Poslouchala jsem Venusovo vyprávění a nestačila jsem se divit. Proč tolik nevěřil dospělým. Proč to tolik znělo jakoby nám naše zmizení vyčítal. Poprvé za dlouhou dobu, možná vůbec za celý život jsem se na svého bratra zamračila. ''Ještě nám vyčítej, že za to všechno co se stalo můžeme my.'' Mračení pokračovalo i dál, když mluvil, že se jde pro Stara a jde se domů. Nebudu lhát, rodiče mi chyběli, ale domů se mi rozhodně vracet nechtělo. To ani náhodou. Dupla jsem si tlapkou a pořádně se napřímila. ''Nevím co všechno sis po našem zmizení prožil Venusi, ale já rozhodně domů nejdu a Star jistě zastává stejný názor. Jestli se chceš vrátit do toho co sis prožíval tak prosím, ale já rozhodně zůstanu tady.'' Trvala jsem rozhořčeně na svém. Ta nedůvěřivost v dospělé...
''Hele poslyš...'' Pokračovala jsem snad po půl minutě kdy jsem vydechla ten rozhořčený vzduch ve svých plicích. ''Opravdu se domů vrátit nechci a dospělí v této smečce jsou milí vlci. Jsou tu jako rodina. Hodlám tu zůstat a ty se rozhodni jak chceš.'' Dořekla jsem to, co jsem měla na srdci. ''A když už ne kvůli těm dospělým, tak aspoň kvůli nám a třeba bys mohl dohlédnout na to, aby se minulost již neopakovala.'' Dodala jsem. Cítila jsem se tak sebevědomě a moudře a rozhodně jsem si teď ten úžasný pocit nehodlala zkazit ničím co dalšího řekne. O návratu domů jsem skončila. Nikam nejdu.

Když jsem spatřila to zděšení, které v sobě měl a to jak přede mnou couvl mě trochu zarazilo a ocas se přestal vrtět.. Copak nebyl rád, že mě viděl? Bál se mě? Vždyť já byla nadšená, že svého brášku vidím... Jeho slova mě zarazila, tolik strachu a tolik bolesti v jeho hlase. Takového jsem si ho nepamatovala. Nevěděla jsem co říct. ''Eh.. jo, žijeme..'' dostala jsem ze sebe tiše a pak si ho znovu prohlédla, vypadal jako kdyby prošel doslova peklem. Kdo mu co udělal, jakým trápením si prošel. Taky se ztratil nevysvětlitelným osudem, nebo nás hledal a díky tomu ztratil naději o tom, že žijeme a já se předním zjevila jako duch. Tolik otázek mi najednou díky tomu běželo hlavou a vlastně jsem si nebyla ani jistá jestli jsem na ně chtěla znát nějakou pravdivou odpověď.
''Všichni?'' Zvedla jsem hlas v otázce. To znělo jako že by to někde měla být i Night. ''Vím, že tu jsme já a Star.. Ale o Night nic nevím, taky se ztratila?'' Zeptala jsem se. Samozřejmě jsem to nemohla vědět, jestliže se ztratila až po mě, že. ''Venusi, jsi můj bráška, bezpečně ještě poznám, že žiješ a že žiju já i Star. A doufám, že i Night Sea žije. Doufám, že zůstaneš s námi. Našli jsme se Starem smečku, jsou v ní moc hodní vlci a pomohli nám a prostě musíš s námi zůstat, zase budeme spolu jako když jsme byly malí. Dej tomu šanci!'' Rozvrtěla jsem zase svůj ocas a můj pohled jasně říkal, že 'ne' rozhodně nebudu brát jako odpověď.

<- Mýtina

S novou energií jsem si to nakráčela do toho lesa, jeden by si snad ani neuvědomil, že se mu neskutečně prodlužují nohy, pomalu mohutní tělo a srst roste do pořádného kožichu. Jednoduše jsem pomalu dosahovala výšky dospělého vlka, ale myslí jsem pořád byla ta malá Amis, která byla nadšená, že mohla být se svým bráškou.
Po chvíli jsem se zastavila, abych dokázala vyčenichat kohokoliv kdo by mohl být potencionální Alfa smečky. Nakonec jsem ho ještě neviděla, dotáhla mě tady Wolfganie. Ale žádný z pachů, které jsem cítila mi nebyly nějak více povědomé. Až na jeden. Začenichala jsem znovu a pořádně se soustředila, abych ho dokázala zařadit. Byl mi tak podobný a blízký. ''Star?'' Zeptala jsem se sama sebe a pak za původcem toho pachu šla.
Pomalu jsem se blížila a už mě dělil snad jen jediný strom od něj. ''Stare! Už jsem se bála, že se mi to všechno zdálo!'' Spustila jsem ještě, než jsem vlkovi mé velikosti a věku nakoukla do tváře. V ten moment mi spadla tlama a kdyby mohla je až na zemi. ''Já.. stále sním?'' Zeptala jsem se a černo-bílou kouli si překvapeně prohlížela. Mohl to být opravdu on? ''V-Venusi? Jsi.. to opravdu ty? Opravdu jsi tady?'' Spustila jsem a stále koukala, prohlížela si jeho rány. Opravdu tu můj druhý bratr byl také? Teď už se mi skutečně zdálo, že jsem jen v nekonečném snu. Ve snu ze kterého se probudím do dalšího snu.

Otevřela jsem své oči a všechno co jsem prožila se mi zdálo, že to byl pouhý sen. Probudila jsem se na přesně tom samém místě na kterém jsem usnula. Nebyl tu ani Star, ani Wolfganie, ani Jenna. Skutečně jsem s nimi byla?
Když jsem se rozkoukala, pořádně jsem zahýbala čumáčkem a jejich pachy tu skutečně byly, ale už odešli jinam. Takže mé rozhodnutí bylo zcela jasné; jestli tohle všechno nebyl obyčejný sen, musela tu být ta Sarumenská smečka a já jsem se přece jen musela dostat k vedoucí této smečky, že se chci k ní přidat! Zavrtěla jsem nadšeně ocáskem a vydala se cestou, kterou jsem si matně pamatovala a zpátky do lesa. Tam určitě ona Alfa Sarumenu bude a bude o mě vědět a všechno bude úplně perfektní!
S novou energií jsem se vydala směrem k lesu a představovala si jak se Starem strávím ještě spoustu času a vymyslíme spoustu neplech a všechno bude naprosto růžové!

-> Sarumenský hvozd

/Děkuji za odměny. Si je skoro snad ani nezasloužím.
Osudovka jako takhle pěkná, snažila jsem se psát jak jsem mohla, ale musím se přiznat že co začali posty s loterií a k tomu můj realný život, ztratila jsem přehled úplně a už bylo těžké sepsat další post
Příště a celkově se budu snažit víc
1* do iluzí

Poblíž svého bratra se vždy cítila nejlépe, navíc když tu byli ještě ostatní vlci.. něco uvnitř jí jí konejšilo že teď rozhodně nebude sama. Ten hlas jí hladil po duši, konejšil a Amis se konečně mohla usmívat. Ovšem.. lehce jí bodl u srdce trn závisti poté co viděla Stara, jak obdivoval tu vlčici. Nebyla už pro něj jedinou princeznou? Nebyla pro něj to nejcennější? Jasně, chtěla aby měl kamarády, chtěla aby se dobře bavil, ale v tomhle naprosto šíleném světě se bála že zůstane sama. A co by si pak sama počala? Bála by se! A to nepřipadá v úvahu. Rozhodně se svého bratra bude držet jako klíště. Nezbaví se jí ani kdyby chtěl! Wolfgenie se jí ale i přes tyto pocity zdála jako fajn osoba.
Když se ale většina začala zajímat o tu velkou velrybí ploutvi, tak Amis ze začátku měla strach. Bylo to něco nového, neznámého. Sledovala jak sjel její bratr. Chytala záchvat paniky z toho že je sama a proto se rozběhla co nejrychleji za ním na ploutev. Jen co na ploutev dopadli její packy, tak už se vezla dolů. Netušila jestli nadšeně křičet a nebo ječet strachy, protože netušila do čeho míří. Dole byla hustá mlha, která neodhalovala to zda její bratr dojel v pořádku a nebo ne. Jen co i ona sama dopadla do mlhy začal další záchvat. Nezmohla se na nic více než jen si sednout a tiše nechávala stékat své slzy. Bála se. Bála se že navždy zůstala sama a už více svého bratra neuvidí. Že nikdy už neuvidí ani nikoho dalšího! Co by si počala? Takto sama.. ticho, které okolo ní panovalo ale prořízl jeho hlas. Star žil a bál se o ní! Neváhala a rozhodla se zvednout. Packou setřela slané slzy. Dokonce si všimla že během jejího zhroucení se mlha rozplynula a ona se tedy mohla vydat bez problémů za bratrem. Netrvalo to dlouho a brzy jej našla. Nadšeně musela zavrtět ocasem.
Z těchto pocitů jí ale vyrušilo něco chladného, co se začalo snášet z nebe. Co to jen bylo? Nechápavě zašilhala na svůj čumák jen co jí tam jedna vločka dopadla. Neznala sníh a v životě o něm ani neslyšela, jako vlče narozené v březnu tohle byla její první zima pořádná. Podívala se na jejího bratra, který se ale mezitím ptal vlčice co to je. Jen co slyšela definici co je to sníh se nadšeně začala usmívat. Něco tak nádherného ještě opravdu neviděla. Tohle byli ty krásy života které jí budou provázet až do konce jejího života.
Jen co se její bratr vydal objevovat, tak mu zase byla v patách. Držela se ho jako klíště a nehodlala s tím přestat. On byl to co znala celý život. On byl zatím alfa a omega jejího bytí. Když se nemohla upínat na rodiče, tak se upnula na něj. Proto byla u toho objevu schodů spolu s ním a když si on začal ve sněhu hrát, tak i ona nechala lehce roztát své ledy a začala se ve sněhu válet. Strkat do něj čumák a pak z něj vyfrkávat sníh, co do něj zalezl. Dokonce ho i ochutnala. Byl ledový, ale když se rozpustil v jejích ústech tak byl skutečně jen vodou. Dokonce po svém bratrovi i šlehla trochu sněhu, ale více méně si ve sněhu vyhrávala sama.
Mezitím co si hrála, tak slyšela Jennu která chtěla jejímu bratrovi sežrat Pegase. Ona se koukla na svou Candy a pocítila strach, že by jí také někdo mohl chtít sežrat. Proto k ní přicupitala a otřela se o její nohu. "Nikdo mi tě nesní, neboj." Uklidnila klisnu a samu sebe. Nedala by jí za nic na světě, byla její kamarádkou, která jí až sem pronásledovala. Byla za to vděčná.
Když se všichni tedy rozhodli že vstoupí do té propasti, měla lehčí strach. Netušila co by měla čekat. Něco skutečně nového nebo jen nekonečnou tmu? O to víc jí překvapilo když se z ničeho nic začaly sesouvat kameny. Vypískla a očima hledala jejího bratra. Byl v pořádku? Nic se mu nestalo? Sama byla ale zachráněná její pegasí kamarádkou. Jen co z ní opadnul šok se k o ní otřela. "Děkuji.. bez tebe by mě zavalil kámen." Poděkovala a očima hledala jejího bratra. Oddechla si když on a pak i všichni ostatní byli v pořádku. Z nikoho neudělali kameny palačinku a to i díky římse kterou někdo vytvořil, ovšem Amis si díky tomu všemu stresu nevšimla kdo za to byl zodpovědný, ale v duchu mu děkovala.
Když Amesia našla tunel, tak už byla Amis na zemi a zase u svého bratra. Candy se držela u ní spolu s Boltem. Všichni se rozhodli že tunelem projdou a tak se Amis s lehkým strachem uvnitř sebe musela vydat také. Bylo to.. lehce děsivé, jelikož v tomhle světě na ně skutečně všude mohlo číhat nebezpečí a nikdo jim nezaručí že přežijí všichni.
Vynořili se z tunelu v lese, kde byla spousta vysokých.. dalo se říct stromů? Protože když zvedla hlavu, tak neviděla nic jiného než snad nekonečně vysoký kmen! Měl vůbec tento strom korunu? Každý strom musí mít korunu a proto jistě i tyhle! Vše se ale zvrtlo, když se rozhodli kořeny že je napadnou. Amis se ihned přitiskla blíže k bratrovi. Slyšela že si Amesia vymyslela, že pokud se kořenů dotkne tak uvadnou. Super nápad! Ona se ale držela u svého bratra. Když slyšela i nahlas pobrukování jejího bratra musela se na něj udiveně podívat. To byla přece ta ukolébavka kterou jim maminka zpívala a na kořeny působila také! Nadšeně se usmála. "Pomůžu ti!" s tím se i ona ve své mysli přidala k bráškovi. Pobrukovala ukolébavku kterou tak moc důvěrně znala. I díky jejímu "zpěvu" se zdálo že kořeny usínají jelikož nyní i její pobrukování bylo slyšet nahlas.

Předchozí osud, reakce (/Omlouvám se, mezi nočními dát post je pro mě velmi těžké)

Celá nadšená jsem byla, když jsme byly u vody blíž a blíž. Byla křišťálově čistá a tak moc mě lákalo si na ní sáhnout. Tak jsem do ní ponořila tlapku, byla krásně chladivá a prostě naprosto úžasná. ''Stare, Wolfie! Pojďte to vyzkoušet, je naprosto úžasná!'' Žel jsem jméno čtvrté přítomné neznala, ale taky jsem ji naznačila, že má jít vyzkoušet.
Ovšem po chvíli začalo být Starovi a Wolfie, kteří se napili špatně, nechápala jsem to, mě bylo přece dobře a té čtvrté nevypadalo že je špatně. Chtěla jsem se rozhlédnout a to značilo otočení se doprava, ale.. ''Co to je?'' Zděsila jsem se, nechápala jsem co se děje, protože ať jsem se snažila sebevíc, tlapky se mi nepohnuli, nedokázala jsem se vytočit ani o píď doprava. ''Uh, a kdybych...'' Moje malá mysl zauvažovala a zkusila jsem se pohnout jinak. Dopředu jsem dokázala jít, dozadu taky, doleva jakbysmet, ale doprava ani za nic. Proto jsem se otočila po levé straně a musela jsem udělat celé kolečko, abych se dokázala podívat směrem, kterým jsem chtěla. ''Proč se mi nejde otočit doprava? Achjo.'' Pořád jsem z toho byla zklamaná. Pak jsem však vypozorovala, že Wolfie s tou vlčicí jsou za ostatními přes nějakou cestičkou. Rychle jsem se otočila, opět jako blázen jako celé kolečko jsem musela udělat, a rozběhla se za ostatními.
Jen co jsem se za nimi dostala i se Starem, tak se ten ostrov začal hýbat. ''Wíí.'' Zajekla jsem, protože jsem se sotva udržela na tlapkách a málem mi to celé uklouzlo.