Příspěvky uživatele

<< VVJ (přes Mahtaë sever)

Po odpočinku u jezera se Kai vydal kolem vody. Rozhodl se jí držet, kdyby náhodou znovu dostal žízeň. To byl dobrý plán, se kterým byl malý vlček docela spokojen. Na druhou stranu, jezero se brzy změnilo v rozbouřenou řeku, která mu trochu naháněla strach. Kdyby náhodou zakopl a skutálel se do vody - nejenom, že neuměl plavat - proud by byl tak silný, že by ho určitě strhl s sebou. Alkairan nasucho polkl a raději se od břehu držel dál.
Po nějakém čase došel k místu, kde byla voda už klidnější a dokonce velmi mělká. A kde nebyla, tam ležel nějaký strom nebo větev, pro malé vlče naprosto dostačující. Na chvíli se zastavil a přemýšlel. Měl by se podívat na druhý břeh řeky? Bylo mu naprosto jasné, že od domova se pravděpodobně spíš vzdaloval, protože žádnou řeku s Levanou nepřekračoval. A asi ani nebyla nikde v okolí, vlci tam chodili pít z malého pramenu. Byl trochu nejistý, ale vracet se tou štrekou zpátky... čekal tam na něj vůbec někdo? I když mu to nebylo nikdy řečeno do očí, podvědomě chápal, že v té smečce nebyl vítán. Už byl dost starý na to, aby rozeznal základní emoce jako nenávist a lásku, i když ještě nerozuměl tomu, co je vlastně podněcovalo. Vždycky dělal, co se mu řeklo a nikdy netropil žádné hlouposti a nedělal problémy. Proč ho tedy neměli rádi? Tak jako tak, neměl moc potřebu se tam vracet, proto po dlouhém rozmýšlení nakonec řeku překonal. Třeba ho na druhé straně čekal jiný osud, mnohem lepší než ten, kterým se řídil doteď. A kdyby náhodou ne, stále se mohl rozmyslet a jít zpátky, když se mu zamane. Tušil, že alespoň směr už si tak nějak zapamatoval a na cestu dával v posledních chvílích opravdu velký pozor.

>> Zrádcův remízek (přes Sekvojový les)

<< Sviští hůrky (přes Severní Galtavar)

Z kopečků přes pláň se Alkairan dostal na zvláštní místo. Očka mu zazářila, když spatřil obrovskou vodní plochu, která sahala tak daleko, že na druhou stranu skoro neviděl. Tohle bylo poprvé, co na něco takového narazil a upřímně, byl šokovaný! Tolik vody na jednom místě! Jestli někdo bydlel poblíž, určitě se nemusel obávat žízně nebo špíny. Kai byl rád, že na vodu narazil, protože sám měl už docela vyprahlo v krku. Trocha osvěžení byla přesně to, co teď potřeboval. Na nějaké velké koupání to ale neviděl, protože počasí nebylo vůbec hezké. Už takhle mu začínala být pořádná zima a srst měl celou zvlhlou mrholením. Pitím ale neopovrhnul. A možností na přestávku taky ne, rozhodl se, že si tu chvilku vychutná. Začínaly ho totiž pořádně pálit nohy, netušil, jestli v takovém stavu dojde někam dál. Jenže... nemohl se zastavit. Navíc tady u jezera, kde nebyl ani jeden strom, pod který by se skryl, kdyby začalo opravdu hodně pršet. Nebo kdyby se v okolí potuloval někdo, či něco špatného. Šero, špatné počasí a hlavně samota mu naháněla strach. Netušil ale, jak najít jiné vlky a jediné, na co se mohl spoléhat byl pohyb. Když půjde dál a dál, jednou na někoho určitě narazí, že? Muselo to tak být, na světě přeci nebyl sám aby už nikdy nepotkal ani živáčka. Jen zatím prostě neměl štěstí.

>> Mahtaë jih (přes Mahtaë sever)

<< odjinud

Alkairanovi bylo touto dobou již jasné, že někde musel zabloudit. Možná špatně odbočil u toho jehličnatého stromu? Nebo to byl už ten strom předtím? Tak jako tak, byl na místě, které nepoznával a nožky ho bolely z té dálky, kterou už ušel. A byl si jistý, že s Levanou sice ušel docela kousek, ale tak dlouho to rozhodně netrvalo. Kdybych šel správně, už bych byl určitě doma, pomyslel si a zamračil se. Z toho, že se zatoulal nebyl nadšený, spíš znepokojený a vystrašený. Ne, že by mu někdo opravdu chyběl nebo by měl proč se vracet, ale takhle zůstal úplně sám. Necítil se bezpečně. Musím jít dál, pomyslel si vlček odhodlaně. Nic jiného mu taky nezbývalo. Třeba to jen bral oklikou a nakonec najde tu správnou cestu zpátky. Když šel s Levanou, na své okolí moc pozor nedával, teď už věděl, že to byla chyba. A byla tak velká, že do příště si to dobře zapamatuje a vždycky bude koukat, kam jde.
Začínal být ze své výpravy unavený. Malé nožičky měly za ten krátký čas našlapáno mnohem víc, než snad za celý Kaiův dosavadní život. Na chvilku si tedy sedl do trávy, aby se vydýchal. Kopečkovité okolí mu moc nepomáhalo, i když to ještě nebylo tak zlé. Víc vrásek mu přidělávala zatahující se obloha. Blížila se noc a Alkairan začínal být ještě ustrašenější. Tohle bylo poprvé, co trávil tolik času mimo smečku a přes noc nikdy venku nebyl. Proto neodpočíval moc dlouho, jakmile chytil dech a trochu se uklidnil, zase se dal do pohybu.

>> VVJ (přes Severní Galtavar)