Gallirea - Příspěvky uživatele

Už když se k vlčeti blížil, slyšel jak volá matku. Nejspíš byl dokonce za tu matku považován, než se vyloupl ze křoví v celé své kráse, pěkně promočený deštěm a obalený větvičkami. Přesto se docela zarazil, když uviděl malou vlčici, která při pohledu na něj spustila hrozný vřískot. Kai byl povahou tichý typ a tak nějak byl na ticho i zvyklý. Proto připlácnul uši k hlavě a zamračil se, ale netušil, co dál dělat aby vlčice přestala naříkat. Časem se snad uklidní, pomyslel si. Když jemu na nářek nikdo neodpovídal, taky potom přestal plakat. Brekem se nikdy nic nezlepšilo.
Stál nad vlčetem jako solný sloup a čekal až bude schopné odpovědět na těch pár otázek, co ze sebe vypotil. Bylo potřeba nejdříve zjistit, jak se situace má. Potom teprve něco dělat a řešit. "Viděl jsem tmavou vlčici. Žije tvoje máma v takové temné díře?" zkusil vsadit na jedinou informaci, kterou o okolí měl. Bohužel neuspěl, protože malá vlčice vzápětí řekla, že její matka vypadá stejně jako ona. Vlčice z jámy to tedy být nemohla. "Nikdo takový tu nebyl," zavrtěl hlavou nesouhlasně. "Ale doteď jsem byl zalezlý v úkrytu, takže netuším jestli tudy třeba neprošla," pokrčil pak rameny. Sotva vylezl ven, vydal se za brekem a opravdu nekoukal po okolí. Její matka tady klidně mohla být, i když to nebylo pravděpodobné. Jinak by si pro ni po takovém povyku určitě přišla. Vlčeti chvilku šrotovalo v hlavě, než proneslo, že se ztratilo. Alkairanovi neuniklo, že přitom žvatlá. To se bude muset odnaučit, jinak se dospělí budou zlobit, prolétlo mu hlavou. Jeho matka již od začátku dbala na to, aby uměl mluvit. Teď tu ale byly důležitější věci. "Očividně," přitakal a pokýval hlavou na její výrok. "Taky jsem se ztratil," dodal ještě, jako by to mělo pomoct. Aby se vlčice třeba necítila sama. Každopádně, on se spíš strachoval o to, co bude v budoucnu, ne o to, co už bylo. Jestliže se ztratil, potřeboval si najít jiný domov. Jednoduché. "Co hodláš dělat?" zeptal se. Přeci jen, malá vlčice to mohla vidět jinak a Kai jí mohl pomoci, pokud to nebude nic složitého.

Vlčice ho v zubech vynesla ven, vyškrábala se z té propadliny, do které spadl a položila ho i s druhým vlčetem na zem. Byl opravdu rád, že se dostal z té zpropadené jámy konečně na vzduch, i když počasí bylo dost bídné. Alespoň se mu dýchalo lépe, když všude kolem neseděl nepříjemný smrádek. Kai netušil, co teď dělat. Měl by utéct? Prozkoumávat okolí a pak se vrátit? Snažit se z Dravena vydolovat nějaké informace, aby se ujistil o situaci?
Než se stačil rozhoupat, osud se rozhodl za něj. Nedaleko se totiž ozvalo srdcervoucí ječení o pomoc. A znělo dost... vyděšeně? Alkairan se podíval na tu podivnou dvojici, která mu doteď dělala společnost a pohledem naznačil, že se jde podívat za hlasem. Ne, že by se tak hnal někomu pomáhat, spíš ho zajímalo, co se to děje a kdo to křičí. Hlásek byl totiž docela slabý a rozhodně holčičí. Že by další vlče? pomyslel si krátce ustaraně. Nebyl vůbec zvyklý na kontakt s vrstevníky a z toho, co zatím zažil... dospělí byli asi lepší společnost. I když by tohle v bývalé smečce nikdy neřekl, teď začínal své názory trochu přehodnocovat. Mohla za to jeho prapodivná výchova? Možná? Sám byl takový nabručený dospělák v malém těle.
Hlas ho dovedl k jednomu chumlu křovin, kde očividně někdo naříkal. Kai se držel v povzdálí, kdyby to byla jenom nějaká past nebo hloupý žert, který ho měl vystrašit. Pak ale spatřil malé šedé vlče, celé ubulené, jak pofňukává. "Co se ti stalo?" zahlásil a malé vlčici se odhalil, pokud ho ještě nezpozorovala. "Proč brečíš?" nechápavě naklonil hlavu na stranu. Možná kdyby vyrůstal jinak, všiml by si že malé vlče je samo bez doprovodu dospělého a asi se ztratilo. Pro něj ale bylo normální trávit čas o samotě a věřil, že ani spousta dospělých ve smečce netušila, že existuje, pokud jim nebyl na očích. Samozřejmě to zprvu nebylo nic příjemného a chyběla mu matka, ale po chvíli začal tušit, co se s ní stalo. I když stále věřil, že by mohla být v pořádku, pro něj se nic neměnilo. Nebyla s ním a on zůstal sám a musel se s tím nějak vyrovnat.

10

Vlčice spala, Alkairan trochu ztuhle ležel přimáčknutý u ní, protože si ho tam přitáhla. Spolu s tím druhým, který vypadal stále bídně, i když ho vlčice očistila od zvratků a všeho ostatního. Vypadal, jako že je v nějaké zvláštní křeči, jako by mu každou chvílí mělo začít pěnit u tlamy. A Kai nechtěl pouze přihlížet, jak se vlčeti přihoršuje. Navíc, až se vlčice vzbudí a jedno z vlčat na tom bude takhle, nedej bože hůře... co čekalo na něj? Co kdyby se ho vlčice rozhodla vinit ze stavu druhého vlčete? To nemohl dopustit!
Proto do vlčete dloubl a začal na něj mluvit. Vypadalo to, že to trochu pomáhá, minimálně mu přišlo, že vlče se začínalo vzpamatovávat. Nejdřív na Kaie zaraženě koukalo a pak zasípalo, že chce maminku. Je to tahle vlčice? Alkairan hodil očkem na velké tělo, které leželo vedle. Chtěl se nabídnout, že ji teda probudí, pokud je to ona, ale neměl čas. Vlčice už byla vzhůru a něco ospale mumlala. Malého vlčka oslovila jako Dravena. Asi je její? Alkairan nasucho polkl a nejistě na ty dva pohlížel. Co teď? Bude se ho vlčice na něco ptát? Vyžene ho ven? Nic z toho se ale nestalo, místo toho chtěla ven na čerstvý vzduch. Draven letěl na její záda, zatímco Kai sám skončil chycený mezi jejími zuby. Nebylo to ale nijak bolestivé, že by se ho snažila zakousnout. Kaiovi se docela ulevilo, protože upřímně to tu opravdu smrdělo a navíc venku měl alespoň šanci se nenápadně vypařit nebo utíkat, kdyby si vlčice tu svou benevolentnost rozmyslela. Na druhou stranu... neměl kam by utekl. Nebylo by lepší tu s nimi zůstat? Mohl chvilku pozorovat, jací jsou. Třeba by ho mezi sebe mohli i přijmout? Mohl by se tu mít lépe, než ve staré smečce? Nechtěl si ale dělat moc velké naděje.

>> Zrádcův remízek

9

Alkairan se začínal cítit více v ohrožení, než když byl naprosto sám a ztracený. Sice se teď náhodou přimotal k vlkům, ale vnitřně věděl, že tahle situace není vůbec správná a možná ani bezpečná. Vlčice si ho zanesla do pelechu, naprostého cizince, který se jí jen tak zjevil doma. Byla v pořádku? Bylo tohle normální chování? I ten druhý byl nějaký divný. A nejdivnější na tom bylo, že nikdo neřekl ani slovo. Kai měl strach cokoli říkat a byl naučen, že je nejlepší, když mlčí a dělá neviditelného. Šedé vlče bylo asi něčím vyděšené, natolik, že nebylo schopné mluvit. Ale proč nic neřekla ta vlčice? Byl zmatený.
Všechny myšlenky a pochyby šly stranou, když před sebou měl jídlo. Už dlouho ho sužoval obrovský hlad, takový, že nedbal na své instinkty a pustil se do jídla, co mu bylo nabídnuto cizinkou. Třeba je prostě jen strašně hodná? pomyslel si přitom. Jiné vysvětlení v tom neviděl. Vůbec ho nenapadlo, že mohlo dojít k obrovskému nedorozumění. Jakmile se odtrhl od jídla, znovu jej uhodila realita. A hlavně fakt, že druhé vlče se pozvracelo a... další věci. Kai se schoval kousek od vlčice, stočil se do klubíčka a snažil se na okolí nedívat, nemyslet. Zavřel oči s pocitem, že když on nic nevidí, jiní ho také neuvidí. Ale stále mohl cítit a všechny ty okolní pachy mu, obzvlášť po jídle, dělaly strašně nevolno. Do očí mu vhrkly slzy a v tlamě cítil sliny, jak se sám schyloval ke zvracení. Ze všech sil se ale snažil ten pocit zapudit. Nemohl si teď dovolit na sebe přitáhnout pozornost.
Naštěstí vlčice toho druhého tak nějak očistila. Vzduch kolem se náhle zdál teplejší a trochu čerstvější, jak začal proudit. Kai si oddechl, ale ne na dlouho. Vlčice si ho společně s druhým vlčetem přitáhla k sobě a olízla ho. To bylo něco, co dělala jenom jeho matka, proto šokem celý zkoprněl. Když se vzpamatoval, vlčice už tiše oddechovala. Usnula. Měl bych utéct? problesklo mu hlavou, ale nápad ihned zapudil. Neměl šanci se venku vyškrábat z té jámy a vlčice by ho určitě dohnala. Kdo ví, co by mu potom udělala? Očividně s ním neměla špatné úmysly? Zaměřil se proto na vlče vedle sebe, které stále docela smrdělo, ale Kai si za tu dobu už začínal zvykat. "Jsi, jsi v pořádku?" zeptal se šeptem a mírně do něj dloubl. Rozhodně nevypadalo v pořádku. Ocitlo se tady stejným způsobem jako on nebo ne? Třeba ta vlčice kradla cizí děti?

8

Alkairan nedostal odpověď na svoje šeptání. Možná mluvil až moc potichu, nebo byl zase klasicky svým okolím ignorován. Moc si z toho nedělal do doby, kdy mu před očima cvakly zuby, které ho následně nabraly a najednou byl na něčím hřbetě. Celý zkoprněl strachy a zmatením, protože absolutně netušil, jaká bije. V jednu chvíli stál celý vyjukaný na dně nějaké díry a pak najednou seděl na hřbetě cizí vlčice? Co mám dělat? zamračil se a snažil se moc nehýbat a nepoutat na sebe pozornost své nositelky. Nechápal, proč si ho dala na záda, ale asi s ním neměla žádné špatné úmysly? Nevypadalo to, že by se mu chystala ublížit, proto prostě... držel tlamu a šel s proudem. Tak to dělal doteď a vycházelo to.
Vlčice se s ním vyškrábala nahoru na římsu, kde popadla toho malého vlka do zubů, jako předtím Kaie. Nevysadila si ho ale na záda, nýbrž ho nesla dál v zubech. Až teď si Alkairan všiml, jak to tady nahoře zapáchá močí a ještě něčím jiným. Šlo to z toho malého vlka a jemu se z toho taky dělalo nějak nevolno, ale neodvažoval se cokoli říkat. Možná doufal, že ho vlčice na zádech vynese až ven, když nebude dělat potíže. Bohužel přišlo zklamání, když se otočila a šla zpátky na dno díry. A brzy mu došlo, že se nejspíš omylem skutálel k někomu do nory. Vlčice tu totiž měla udělané ležení, ten ubrečený smraďoch k ní musel určitě patřit. Alkairan netušil, proč ho, jakožto cizího narušitele nevyhnala nebo mu neublížila. V rodné smečce nesměl nikomu lézt domů nebo by měl problém. A i Levana ho ve své noře jen stěží akceptovala. Přístup téhle vlčice ale nebyl vůbec špatný, naopak se podobal tomu, který zažil ještě se svou matkou, než někam zmizela. Tahle nebyla sice tak vlídná, ale očividně mu nabízela přístřeší a jídlo.
Netušil, jestli dělá správně, když se přiblížil k mrtvé kryse a začal jíst. Na tuhou stravu přešel poměrně brzy a mléko cizí vlčice si nedovoloval zkoušet. Měl ale opravdu velký hlad a byl dost vyčerpaný. Tak, že i přetrpěl smrádek, který se linul z toho druhého vlka a dosyta se najedl. Pak chvíli nejistě postával v pelechu, než si lehl kousek vedle vlčice. Neměl kam jinam jít. Tady bylo jídlo, teplo a sucho, bylo mnohem lepší zůstat s prapodivnou společností, než jít ven do neznáma.

7

Z díry se stále neozýval žádný hlas, jen divné zvuky, které ale připomínaly ty vlčí. Spolu se zvuky jakéhosi pohybu. Na Kaie se ale ani po chvilce nevyřítila žádná příšera nebo nějaké nebezpečné zvíře, takže začínal být klidnější a odvážnější. Opatrně se vydal po točité římse dolů ke zvukům, odhodlaný zjistit, co se tam nachází. Mohl to být klidně i nějaký zvláštní přírodní jev, ne?
Překvapeně zamrkal, když ucítil, že zespoda jde vánek. Doteď žádný vítr nefoukal. Rozpoznávání pachů ale nebylo něco, co by chudák uměl, takže nemohl s jistotou říct, co tam dole je. Ale byla pravda, že mu pach přišel jaksi povědomý a přisoudil ho tedy vlčímu, nebo alespoň vlku podobnému tvorovi. Proč mi ale neodpoví? zarazil se. Něco tu nehrálo, ale nemohl přijít na to, co. Jediná možnost jak to zjistit byla jít výzvě čelem, což nakonec i dělal. Alkairan sešel úplně dolů, kde byla tma jako vy pytli. Ať mhouřil oči jak chtěl, viděl sotva na svoje tlapy. Polekaně uskočil, když hned vedle zaznamenal pohyb a zvuky. Něco tu rozhodně bylo, a hýbalo se to. "Uh," vydal ze sebe, když narazil o stěnu, ke které se následně přitiskl a ani nedutal. Čekal, co se bude dít. "Jsi tu? Jsi vlk?" zeptal se šeptem a doufal, že to nebyla chyba. Myslel si ale, že postava je vlkem, který možná patří k tomu malému nahoře, takže doufal, že se neplete.

6

Alkairan byl z celé situace dost nejistý a vystrašený, ale také byl zvědavý. Malý ubrečený vlk opodál sice nevypadal dobře, ale neutíkal pryč. Znamenalo to, že na dně temné jámy nebylo nic nebezpečného? Protože kdyby ano, ten druhý by se odtud snažil dostat, ne? Na druhou stranu, proč tedy brečel, když mu nic nehrozilo?
Kaie začínala víc a víc přepadat zvědavost. Pomalu se po římse přiblížil k temné díře a nakoukl přes práh. Samozřejmě neviděl nic, nepřicházela tam ani trocha světla, ale zvuky slyšel. Nedokázal je příliš rozlišit, ani komu patřily, proto nejistě zavolal a čekal na odezvu. Když uslyšel zvláštní chrčení, zase o krok od jámy ucouvl. Pak mu ale došlo, že neznělo ani tak hrozivě, jako spíš... raněně? Nedokázal popsat, proč tomu tak bylo, možná za to mohla i vlčecí naivita a víra spíš v to dobré, než v to zlé. Ale začínal se přesvědčovat, že cokoli se nachází na dně jámy nejspíš nebude žádný bubák co by mu chtěl ublížit. "Haló?" zavolal znovu, tentokrát pevnějším a odhodlanějším hlasem. Po chvilce se rozhodl po římse trochu sejít, protože si všiml, že vpravo se dolů točí cesta. Neodvažoval se ale moc vzdalovat od chodby, protože stále přeci jen netušil, co se na dně jámy nachází. "Je tu někdo?" zeptal se do temnoty, přičemž velmi pomalu sestupoval dolů. Viditelnost tu byla špatná a Kai nechtěl riskovat ani jeden zlý krok. Kdo ví, jak byla jáma hluboká, kdyby se do ní zřítil, nedopadl by dobře. Navíc přímo před chvílí se přesvědčil o tom, že nekoukat se pod nohy se nevyplácí.

5
<< Zrádcův remízek

Chodba působila velmi nepříjemně a Alkairan začínal mít po chvilce pochyby, jestli by měl pokračovat. Zprvu ho to nenapadlo, ale co kdyby tady někdo bydlel? Bylo by dobré, kdyby to byl vlk, ale co když to bylo jiné zvíře? Bohužel ho nikdo neučil používat čumák a rozlišovat pachy, neměl ani ponětí o tom, že smečky měly svá území označená. Jinak by si tyto pochyby mohl ušetřit.
Netušil proč, možná ze zvědavosti, prostě v chůzi pokračoval. Chtěl vědět, co se v chodbě nachází, jestli něco. Bylo asi lepší věcem čelit přímo než se pak nechat zaskočit nepřipravený. Neznamenalo to ale, že neměl strach. Strach měl a dokonce to na něm bylo i velmi vidět. Oči měl stále vodovaté, nohy se mu klepaly a ocásek i uši měl stažené. Po chvilce uslyšel velmi zvláštní zvuky. Zněly jako... naříkání? Nebyl si jistý, ale připadaly mu vlčí. Že by konečně našel někoho dalšího?
Nejistě vykoukl z chodby a spatřil dalšího malého vlka, který brečel? Byl tím zjištěním docela zaražený a netušil jak reagovat. Hlavně to bylo poprvé, co spatřil někoho podobného svojí velikosti, i když druhý vlček byl docela zavalitý. Pláč ale nebyl jediným zvukem, něco přicházelo i z temnoty za římsou. Alkairan vykulil oči a trochu ucouvl. Celá tahle situace ho dost vykolejila, netušil, co se děje. Bylo pod římsou něco nebezpečného? Proto ten druhý vlk brečel? "Ha-ló?" vydal ze sebe přiškrceně. Byl připravený kdykoli začít utíkat z chodby ven. I když to byla jen slepá cesta, možná by ho strach a adrenalin donutily vyškrábat se z jámy i bez pomoci.

<< Mahtaë jih (přes Sekvojový les)

Malé vlče, co nikdy nevytáhlo paty z jednoho území najednou procházelo docela velkým kulturním šokem. Nejdřív se Kai podivoval nad obří vodní plochou, teď procházel lesem s obřími vysokými stromy. Bylo všechno venku takhle veliké? Nebo to bylo jen tím, že on byl malý? To bylo nakonec jedno, protože velké stromy působily... docela hrozivě. Tyčily se nad ním jako nějaký bubák, bylo navíc šero a stále mrholilo, takže stromy házely děsivé stíny. Alkairan z toho místa zmizel, jen co mohl.
A hned o kousek vedle se nacházel lesík s mnohem menším a přijatelnějším porostem. Traviny, keře a menší stromy byly Kaiovi mnohem více po chuti, i když místo jimi bylo trochu přeplněno - musel se občas složitě proplétat mezi větvemi. A to byl vážně malý, co teprv kdyby byl dospělý? Asi by se pěkně podrápal. Jak se tak soustředil na větve kolem sebe, nekoukal pod svoje nohy. A to byla chyba, protože když v jedné chvíli šlápl, ucítil... vzduchoprázdno? A najednou šup! Kutálel se po hlavě kamsi dolů!
Zastavil až nárazem do hliněné stěny. Byla sice tvrdá, ale lepší než náraz do kamene, který se nacházel jen kousek od něj. Alkairan chvíli nečinně ležel, všechno ho bolelo a byl dezorientovaný. Nakonec se ale se slzami v očích zvedl na roztřesené nohy a rozhlížel se kolem sebe. Zapadl do jakési jámy, jejíž stěny byly dost vysoké. Chvíli ještě seděl, zatahoval slzy a snažil se myslet. Co teď? Dostat se nahoru bude určitě velký oříšek. Volat o pomoc se taky nezdálo moc účinné, když v okolí nikoho nepotkal. Rozklepal se strachy. Co když... co když se odsud nikdy nedostane? Už teď měl hlad, byla mu zima a byl vyčerpaný. Takhle rozhodně nevydrží moc dlouho. I když si ze všeho nejvíce teď přál brečet a stěžovat si světu, instinkty ho nakoply a začal chaoticky hledat cestu ven. Musím se odtud dostat! bylo jediné, na co byl schopen myslet. A usmálo se na něj štěstí (nebo snad smůla?) když si všiml malé chodby vedoucí do země. Byla to jeho jediná možnost, doufal, že někam vede. Nejlépe zase na povrch a pryč z téhle díry. A kdyby ne... no, alespoň našel přístřeší, kde mohl chvíli přečkat a promyslet, co dál.

>> Jáma

<< VVJ (přes Mahtaë sever)

Po odpočinku u jezera se Kai vydal kolem vody. Rozhodl se jí držet, kdyby náhodou znovu dostal žízeň. To byl dobrý plán, se kterým byl malý vlček docela spokojen. Na druhou stranu, jezero se brzy změnilo v rozbouřenou řeku, která mu trochu naháněla strach. Kdyby náhodou zakopl a skutálel se do vody - nejenom, že neuměl plavat - proud by byl tak silný, že by ho určitě strhl s sebou. Alkairan nasucho polkl a raději se od břehu držel dál.
Po nějakém čase došel k místu, kde byla voda už klidnější a dokonce velmi mělká. A kde nebyla, tam ležel nějaký strom nebo větev, pro malé vlče naprosto dostačující. Na chvíli se zastavil a přemýšlel. Měl by se podívat na druhý břeh řeky? Bylo mu naprosto jasné, že od domova se pravděpodobně spíš vzdaloval, protože žádnou řeku s Levanou nepřekračoval. A asi ani nebyla nikde v okolí, vlci tam chodili pít z malého pramenu. Byl trochu nejistý, ale vracet se tou štrekou zpátky... čekal tam na něj vůbec někdo? I když mu to nebylo nikdy řečeno do očí, podvědomě chápal, že v té smečce nebyl vítán. Už byl dost starý na to, aby rozeznal základní emoce jako nenávist a lásku, i když ještě nerozuměl tomu, co je vlastně podněcovalo. Vždycky dělal, co se mu řeklo a nikdy netropil žádné hlouposti a nedělal problémy. Proč ho tedy neměli rádi? Tak jako tak, neměl moc potřebu se tam vracet, proto po dlouhém rozmýšlení nakonec řeku překonal. Třeba ho na druhé straně čekal jiný osud, mnohem lepší než ten, kterým se řídil doteď. A kdyby náhodou ne, stále se mohl rozmyslet a jít zpátky, když se mu zamane. Tušil, že alespoň směr už si tak nějak zapamatoval a na cestu dával v posledních chvílích opravdu velký pozor.

>> Zrádcův remízek (přes Sekvojový les)

<< Sviští hůrky (přes Severní Galtavar)

Z kopečků přes pláň se Alkairan dostal na zvláštní místo. Očka mu zazářila, když spatřil obrovskou vodní plochu, která sahala tak daleko, že na druhou stranu skoro neviděl. Tohle bylo poprvé, co na něco takového narazil a upřímně, byl šokovaný! Tolik vody na jednom místě! Jestli někdo bydlel poblíž, určitě se nemusel obávat žízně nebo špíny. Kai byl rád, že na vodu narazil, protože sám měl už docela vyprahlo v krku. Trocha osvěžení byla přesně to, co teď potřeboval. Na nějaké velké koupání to ale neviděl, protože počasí nebylo vůbec hezké. Už takhle mu začínala být pořádná zima a srst měl celou zvlhlou mrholením. Pitím ale neopovrhnul. A možností na přestávku taky ne, rozhodl se, že si tu chvilku vychutná. Začínaly ho totiž pořádně pálit nohy, netušil, jestli v takovém stavu dojde někam dál. Jenže... nemohl se zastavit. Navíc tady u jezera, kde nebyl ani jeden strom, pod který by se skryl, kdyby začalo opravdu hodně pršet. Nebo kdyby se v okolí potuloval někdo, či něco špatného. Šero, špatné počasí a hlavně samota mu naháněla strach. Netušil ale, jak najít jiné vlky a jediné, na co se mohl spoléhat byl pohyb. Když půjde dál a dál, jednou na někoho určitě narazí, že? Muselo to tak být, na světě přeci nebyl sám aby už nikdy nepotkal ani živáčka. Jen zatím prostě neměl štěstí.

>> Mahtaë jih (přes Mahtaë sever)

<< odjinud

Alkairanovi bylo touto dobou již jasné, že někde musel zabloudit. Možná špatně odbočil u toho jehličnatého stromu? Nebo to byl už ten strom předtím? Tak jako tak, byl na místě, které nepoznával a nožky ho bolely z té dálky, kterou už ušel. A byl si jistý, že s Levanou sice ušel docela kousek, ale tak dlouho to rozhodně netrvalo. Kdybych šel správně, už bych byl určitě doma, pomyslel si a zamračil se. Z toho, že se zatoulal nebyl nadšený, spíš znepokojený a vystrašený. Ne, že by mu někdo opravdu chyběl nebo by měl proč se vracet, ale takhle zůstal úplně sám. Necítil se bezpečně. Musím jít dál, pomyslel si vlček odhodlaně. Nic jiného mu taky nezbývalo. Třeba to jen bral oklikou a nakonec najde tu správnou cestu zpátky. Když šel s Levanou, na své okolí moc pozor nedával, teď už věděl, že to byla chyba. A byla tak velká, že do příště si to dobře zapamatuje a vždycky bude koukat, kam jde.
Začínal být ze své výpravy unavený. Malé nožičky měly za ten krátký čas našlapáno mnohem víc, než snad za celý Kaiův dosavadní život. Na chvilku si tedy sedl do trávy, aby se vydýchal. Kopečkovité okolí mu moc nepomáhalo, i když to ještě nebylo tak zlé. Víc vrásek mu přidělávala zatahující se obloha. Blížila se noc a Alkairan začínal být ještě ustrašenější. Tohle bylo poprvé, co trávil tolik času mimo smečku a přes noc nikdy venku nebyl. Proto neodpočíval moc dlouho, jakmile chytil dech a trochu se uklidnil, zase se dal do pohybu.

>> VVJ (přes Severní Galtavar)