Gallirea - Příspěvky uživatele

Kai byl z neznámé situace dost rozhozený a možná i trochu vyděšený, ale navenek se snažil zachovat klid. To nějak půjde. Nějak se to vyřeší, pomyslel si. Alespoň nemusel trávit čas s otravnou Nelly? I když... možná by byl radši v její přítomnosti, než na neznámém místě s neznámým vlkem. Mohl jen doufat, že cizinec není nebezpečný a třeba i ví, co se tu děje. Proto se ho po krátkém váhání rozhodl oslovit.
Vlk na něj pohlédl a Kai si všiml, že má jen jedno oko. Lehce polkl a čekal na odpověď. Ta chvíli nepřicházela, místo toho slyšel jak si vlk povzdechl. Vypadal, že tu nechce být. Nebo tu nechtěl Alkairana? To bylo teď ale jedno, když už se tu objevil. Bohužel, vlk nevěděl, proč a jak se sem Kai dostal. Ale nabídl pomoc, což malému vlčkovi aspoň trochu zvedlo náladu. Lehce zavrtěl ocáskem, který ale rychle poklesl. Odkud jsem? Co bych měl říct? chvíli si s tím lámal hlavu. Netušil, jestli vůbec někam patří, a jestli by neměl zkusit zmínit rodnou smečku. Ale zpátky se mi moc nechce. "Bydlím teď v lese, který patří Roweně. Já... nevím, kde to je," přiznal popravdě. Už si ani moc nepamatoval cestu, kterou se tam zatoulal, vůbec netušil, jak to vypadá v okolí lesa. S jistotou mohl poznat jen tu jámu a její okolí. "Víte, kde to je?" tázavě naklonil hlavu na stranu. Jaká byla šance, že zrovna tenhle vlk znal Rowenu a dokonce i věděl, kde bydlí? Asi ne moc velká, že? Jak daleko jsem se vůbec dostal? Byl někde v horách a ten les určitě v horách nebyl. Musel se tedy nacházet někde úplně jinde. Budu si muset najít jiné místo? zamračil se lehce. K Roweně přišel tak lehce, až tomu skoro odmítal uvěřit, nechtělo se mu teď nic měnit. Obecně neměl rád změny.

<< Zrádcův remízek (amorkovy teleportační služby)

Alkairan zrovna dojídal jednu z usmažených vran, když se mu najednou zatmělo před očima. A jakmile je znovu otevřel, stál na úplně jiném místě. Stál někde vysoko v horách, na obzoru se roztahovala nekonečná vodní plocha a vedle stál cizí vlk. Kai stáhl ocas mezi nohy a snažil se spolknout ten knedlík, co se mu utvořil v krku. Co se to děje? Jak to, že v jednu chvíli byl v Rowenině lese a teď najednou ne? Ocitl se na úplně neznámém místě s nějakým cizincem a mohlo to tu být nebezpečné. Však byl ještě malý a zrovna takové hory, ve kterých se nacházel v něm vyvolávaly respekt. Zvládnu se v pořádku vrátit? Chtěl zpátky, ale netušil ani jakým směrem by měl jít.
"Um, promiňte. Já- Taky jste se tu najednou objevil? Nevíte, co se to děje?" odhodlal se oslovit toho vlka. Měl zvláštní zbarvení, takové ještě neviděl. Ale to mu momentálně bylo jedno, jen se chtěl dozvědět o co tu jde a jít zpět. Konečně to vypadalo, že našel místo kde mu bude dobře a najednou byl pryč. Vůbec se mu to nelíbilo.

Nelly nedala pokoj a rýpala dál. Kai se chtěl plácnout tlapkou do čela a někam se zahrabat, sám netušil, co by jí vlastně odpověděl. Nikdy se moc nezamýšlel nad tím, co pro něj doteky znamenají nebo jestli je má rád či ne. Bylo mu to jedno. "Nikdo na mě nikdy moc nesahal, nejsem na to zvyklý. A nemyslím si, že o moc přicházím," snažil se vysvětlit. Byla to pravda, jeho matka brzy ochořela a neměla nadbytek síly aby se s ním mazlila. A Kai se díky ostatním členům smečky brzy stáhl a uzavřel do sebe a ani ho nenapadlo vyžadovat nějaké mazlení. Byl rád, když k němu ostatní mluvili mile, natož aby na něj sahali. "Někoho si můžeš najít. Určitě tu bude další vlk, co má mazlení rád," odpověděl pak Nelly, aby ji ještě víc odradil od toho, aby na něj sahala.
Nakonec se sám rozhodl neshody ukončit tím, že prostě mlčel a neodpovídal. Nechtěl se dál hádat, považoval to za zbytečnost a neměl potřebu si něco dokazovat nebo přesvědčovat ostatní o správnosti svého názoru. Rychle střídající se výrazy na Nellyně tváři byly sice docela zajímavé, ale ne natolik, aby v hádce pokračoval. Rozešel se směrem, kde se nacházela jáma a ta dospělá vlčice s Dravenem. Nelly byla nucena ho následovat, jestli tady chtěla zůstat, protože tohle území patřilo té vlčici a ani Kai si nedovoloval tu za někoho rozhodovat. Nelly mezitím začala mluvit smířlivěji, ale s Kaiem to moc nehnulo. "Na to si zvykneš," zkonstatoval jenom. Ošklivé chování ostatních se dalo přežít, jeden si akorát musel najít zábavu sám. A samota nebyla tak špatná, byl klid a Alkairan nemusel poslouchat a tolerovat nepříjemné narážky. I když většinu času ve smečce trávil sám, jeho okolí nebralo ohledy na to, kde se nachází. Neměli problém pomlouvat jeho matku, když seděl kousek od nich. Jako úplně malý těm slovům nerozuměl, ale jak začal stárnout... začal si uvědomovat, že nebyli s matkou vítaní a že ho ti vlci neměli rádi. Nejlepší řešení v jeho případě byla ignorace.
Byl překvapený, že vlčice jim šla naproti. Možná ucítila, že je tu nezvaný host, pomyslel si Kai a trochu sklopil hlavu. S cizinkou ještě moc nekomunikoval, i když paradoxně s ní byl v bližším kontaktu než s kýmkoli jiným. Trošku se cuknul, když promluvila a bylo to mířené... na něj? Bezejmený? bylo to označení, které mu dala nebo ho tím vybízela, aby se představil? Pravda, že svá jména navzájem neznali. Kai na vlčici nejistě koukal a netušil, co by měl říct nejdřív. Když už se nadechoval k odpovědi, zase ho přerušil její hlas, který se tentokrát tázal Nelly. Vlčice následně zahltila Kaiův mozek přívalem nových informací, které potřeboval chvíli zpracovávat. Rowena, Smrt, následovníci a synové? Huh? Znamenalo to, že ho Rowena přijala za svého? Nebo měl Draven někde ještě nějaké sourozence? Každopádně, Kai se nehodlal ptát. Jeho momentální motto bylo držet tlamu a krok a že dospělým se neoponuje. Jinak by taky mohl být bez jídla nebo za trest spát venku na chladu. Nic z takových věcí si zrovna neužíval, takže to nechtěl pokoušet. Jestli měl být syn, tak bude syn, to byla role kterou mohl zvládnout dobře. Vlčice nabídla Nelly azyl a oznámila, že půjde na procházku. "Dobře," Kai lehce nejistě přikývl. Následně s šokem sledoval, jak Rowena sahá na strom a z nebe padá jídlo. Mrtví ptáci, zčernalí, a docela dost voňaví. Kaiovi zakručelo v břiše, proto nadšeně zamával ocáskem, když uslyšel že si může dát. "Děkuji!" upřímně poděkoval a vydal se ke kořisti. Ptáci byli tři, takže pro každé vlče jeden, že? Když mu bylo nabízeno, nebylo slušné odmítat.

Nelly se dožadovala vysvětlení a ještě měla tu drzost Alkairana poučovat, jako by spolkla všechnu moudrost světa. Jsou všechna vlčata taková? Nebo je to tím, že je to holka? zamyslel se. Zatím potkal jen stejně starého Dravena, který byl očividně vyděšený a moc toho nenamluvil. Ale nezdál se být tak... být v jeho přítomnosti jednoduše nebylo tak frustrující. "Protože prostě nemám rád když na mě někdo sahá," vysvětlil teda a doufal, že tím tohle směšné dohadování skončí. Fakt, že vlčice zkoušela hloupě zkomolit jeho jméno tak nějak přešel. Bylo to jenom jméno a ve výsledku mu bylo jedno, jak mu ostatní říkali.
Nelly se chvíli nafukovala. Odvrátila hlavu a koukala kamsi do křovin. Kai ale nerozuměl tomu, že se vlče urazilo a sám se začal dívat po okolí, co ji tak zaujalo. A přitom si všiml, že konečně přestává pršet a zpoza mraků vykukuje slunce. Docela si oddechl, i když slejvák tu zanechal svoje stopy. Jakmile Kai přešlápl, zjistil že půda je stále pěkně mokrá a podmáčená. Právě proto taky poznamenal, že Nelly která sem přiťapkala kdo ví odkud, byla pěkně zablácená. Nebylo to ani míněno jako urážka, prostě pouhé konstatování, ale vlče začalo vyšilovat. A to takovým způsobem, že Alkairan se chtěl prostě otočit na patě, zmizet a už nikdy ji nepotkat. Začínal litovat, že byl tak zvědavý a šel se sem podívat. Nelly se nejdřív začala obhajovat, pak přešla k odmítání jasně viditelného faktu a nakonec začala urážet Alkairana. Normálně nebyl nijak vznětlivý, ale když musel notnou chvíli poslouchat, jak je s ním všechno špatně a že vypadá počůraně, taky si to nenechal líbit. Stáhnul uši a trochu se naježil, aby dal své nespokojení najevo. "Nejdřív se nauč mluvit, než se pokusíš někoho urazit," ohradil se. To žvatlání mu taky lezlo na nervy, ale měl dost slušnosti, aby to nezmiňoval. Dokud mu nedošla trpělivost. Nelly pak začala zase brečet a naříkat, že chce maminku. Ale maminka asi nechce tebe, prolétlo Kaiovi hlavou, ale svá slova spolkl, protože věděl, že už by to bylo moc. Nijak by se ale nedivil, kdyby to byla pravda. Znal Nelly jen chvíli a už se chtěl klidit pryč.
V klidu počkal, až se vlčice vyvříská a po krátkém rozhodování přikývl. Ne, že by chtěl aby tu zůstávala, ale... když ji zavede za tou dospělou vlčicí, třeba bude schopný jí Nelly hodit na krk. Vlčata měla očividně ráda, když si tu nechala i jeho, takže to mohlo vyjít. Navíc, co by sám dělal se ztraceným vlčetem? Tenhle problém by milerád předal nějakému dospělákovi a tmavá vlčice byla momentálně jediná v okolí, o které věděl. "Jdeš špatným směrem," houkl na Nelly ještě než se otočil a zmizel v křoví. K jámě to nebylo daleko, možná ti dva dokonce slyšeli všechno, co se tu odehrávalo.

Nelly se přibližovala a Kai couval, aby mezi nimi udržel nějakou vzdálenost. Na doteky cizích nebyl vůbec zvyklý a ani nepociťoval moc velkou touhu si zvykat. "Proto," odvětil jednoduše. Prostě nechtěl být na někom namáčknutý, bylo to jednoduché. A přesto se mu to nechtělo moc vysvětlovat, protože ani nepočítal s tím, že by to tady vlče pochopilo. Ona očividně se šmatáním žádné problémy neměla. Kai lehce nespokojeně nakrčil čumák, když se přiblížila znovu, ale tentokrát už neucouvl. Minimálně ne tak očividně, rozhodl se ustupovat velmi nenápadně, protože takhle by možná zacouval zpátky do nory a nic se nezměnilo.
Nějak se mu nelíbilo, že z narušování osobního prostoru se přesunuli i k otázkám narušujícím soukromí. Ale co, lepší otázky než doteky. "Taky měla tmavý kožich," přikývl souhlasně. Moc netušil, jakou přesně barvu, protože si ji pamatoval hlavně z tmavé nory kam nesahalo moc světla. Ale on byl tmavý, takže matka musela být taky. Rychle uskočil, když k němu vztáhla tlapku s prosbou, jestli si může šáhnout. Ani náhodou! "Ne!" vyštěkl rázně a začal vrtět hlavou. Hned vzápětí mu došlo, že to možná trochu přehnal. Přeci se nic tak hrozného nedělo, ale... když viděl její tlapku... "Koukni se, jak vypadáš. Nohy máš celé zablácené a mokré a já nechci být špinavý," začal vysvětlovat co mělo velký vliv na jeho rázné odmítání. Sám byl zmoklý jako slepice, nepotřeboval být ještě špinavý.
Vlčice nebyla nadšená z jeho výroku, že mu nevadí být sám. Fakt mu to nevadilo, byla to sice trochu nuda, ale... aspoň měl klid. Nebyl zvyklý na energické tvory, co by kolem něj poskakovali, proto se Nelly trochu stranil. "Nejsem smutnej, když jsem sám," nechápavě naklonil hlavu na stranu. "Mamka musela kecat," dodal. Samozřejmě býval smutný, třeba když dlouho neviděl svou matku. Když Levana odmítla být jeho náhradní pečovatelkou. Když si cestou uvědomil, že ho na schovku možná vzala schválně. Nebo když ho nechávali samotného napospas osudu, ale... když se věci často opakovaly, jeden si zvykl. S Nelly se teď chtěl hádat jenom aby se hádat mohl. Věřil svojí pravdě a nelíbilo se mu, když mu někdo podsouval jak by se měl a neměl cítit. Na její vysvětlování, že společnost zahání smutek jen pokrčil rameny. Když chtěla být v jeho přítomnosti, nikam ji hnát nebude. Stejně jako mu bylo docela šumák, jestli se najednou rozhodne odejít. Ke jménu taky jen souhlasně zamručel a fakt, že je to jen zkratka si nechal pro sebe. Očividně jí tohle oslovení vyhovovalo, proč by jí zatěžoval hlavu složitějšími pojmy?
"No, asi tu teď bydlím," přikývl. Sám si nebyl jistý, ale neměl kam jinam jít a sám by se o sebe nepostaral. Možná až povyrostu, tak budu moct odejít, zapřemýšlel. Zase ale nebyl nevděčník, co by se nechal obstarávat cizí vlčicí a pak se jednoho dne sbalil a nikdy nevrátil. Záleželo na tom, jak se tady k němu budou chovat, a že Kai neměl vysoké nároky. "Ale nebydlím tu sám, nejdřív se musíme zeptat..." Vlastně ani netušil, jak se tmavá vlčice jmenuje, nechal proto vyznít svou větu do ztracena.

Šedá vlčice se chvilku pozastavila nad zmínkou tmavé nory. Chvíli přemýšlela a nakonec zahlásila, že si vlastně není jistá. Protože prý v nějaké díře žily, ale pak odtamtud odešly. Kai byl tímhle popisem trochu zmatený. Je to tedy ta samá vlčice, co mě našla? v hlavě mu šrotovalo, až se z toho mračil. Bylo to ale dost nepravděpodobné, ne? Když si vlčice vzala do nory i cizince jako je on, rozhodně by nenechávala své vlastní dítě venku na dešti, ne? To mu moc nesedělo. A nakonec se ukázalo, že jeho domněnka byla správná, protože ztracená matka měla mít světlý šedý kožich. Vlčice z jámy to tedy nemohla být, jenže to znamenalo další problém. Měl před sebou ztracené vlče a netušil, co s ním má dělat.
Chabá slova útěchy asi trochu zabrala, protože vlčice se začala uklidňovat, když zjistila že Kai je taky ztracený. Problém byl, že on si s tím moc hlavu nedělal, narozdíl od ní. "Tak nějak," pokýval hlavou na souhlas. Matku neviděl už dlouho, Levana se za ni považovat nedala a teď... byl asi v péči někoho dalšího? Každopádně byl rád, že má suchý příbytek a někoho, kdo mu dá aspoň jednou za čas jídlo. Víc ke spokojenosti zatím nepotřeboval. Zeptal se vlčice, co má teď v plánu. Jestli chce svou matku hledat nebo tak něco, ale odpověď, která přišla ho překvapila. Vlčice se k němu začala přibližovat a Alkairan naopak začal couvat. "Proč, eh, proč chceš být se mnou?" nechápal to. Měla by jít hledat někoho, kdo se o ni postará, ne? Co zmohl on, když byl sám malý špunt. Měl problém postarat se o sebe, co teprve další vlče. "Nevadí mi být sám," opáčil. Byl na to zvyklý a když tak nějak viděl jak se chovají jeho vrstevníci, možná dokonce chtěl být sám. Neměl moc rád velké změny a docela se jich bál, protože to znamenalo nepříjemnosti. "Jsem... Kai," představil se pomalu. Když slyšel, jak šišlá tak své jméno raději zkrátil. Stejně by ho vlčice nejspíš ani nevyslovila a on to nepotřeboval poslouchat. To, že už ho považovala za kamaráda bylo taky divné, ale nijak jí to nevyvracel. Instinkt mu říkal, že by mohla spustit brek na novo.

Už když se k vlčeti blížil, slyšel jak volá matku. Nejspíš byl dokonce za tu matku považován, než se vyloupl ze křoví v celé své kráse, pěkně promočený deštěm a obalený větvičkami. Přesto se docela zarazil, když uviděl malou vlčici, která při pohledu na něj spustila hrozný vřískot. Kai byl povahou tichý typ a tak nějak byl na ticho i zvyklý. Proto připlácnul uši k hlavě a zamračil se, ale netušil, co dál dělat aby vlčice přestala naříkat. Časem se snad uklidní, pomyslel si. Když jemu na nářek nikdo neodpovídal, taky potom přestal plakat. Brekem se nikdy nic nezlepšilo.
Stál nad vlčetem jako solný sloup a čekal až bude schopné odpovědět na těch pár otázek, co ze sebe vypotil. Bylo potřeba nejdříve zjistit, jak se situace má. Potom teprve něco dělat a řešit. "Viděl jsem tmavou vlčici. Žije tvoje máma v takové temné díře?" zkusil vsadit na jedinou informaci, kterou o okolí měl. Bohužel neuspěl, protože malá vlčice vzápětí řekla, že její matka vypadá stejně jako ona. Vlčice z jámy to tedy být nemohla. "Nikdo takový tu nebyl," zavrtěl hlavou nesouhlasně. "Ale doteď jsem byl zalezlý v úkrytu, takže netuším jestli tudy třeba neprošla," pokrčil pak rameny. Sotva vylezl ven, vydal se za brekem a opravdu nekoukal po okolí. Její matka tady klidně mohla být, i když to nebylo pravděpodobné. Jinak by si pro ni po takovém povyku určitě přišla. Vlčeti chvilku šrotovalo v hlavě, než proneslo, že se ztratilo. Alkairanovi neuniklo, že přitom žvatlá. To se bude muset odnaučit, jinak se dospělí budou zlobit, prolétlo mu hlavou. Jeho matka již od začátku dbala na to, aby uměl mluvit. Teď tu ale byly důležitější věci. "Očividně," přitakal a pokýval hlavou na její výrok. "Taky jsem se ztratil," dodal ještě, jako by to mělo pomoct. Aby se vlčice třeba necítila sama. Každopádně, on se spíš strachoval o to, co bude v budoucnu, ne o to, co už bylo. Jestliže se ztratil, potřeboval si najít jiný domov. Jednoduché. "Co hodláš dělat?" zeptal se. Přeci jen, malá vlčice to mohla vidět jinak a Kai jí mohl pomoci, pokud to nebude nic složitého.

Vlčice ho v zubech vynesla ven, vyškrábala se z té propadliny, do které spadl a položila ho i s druhým vlčetem na zem. Byl opravdu rád, že se dostal z té zpropadené jámy konečně na vzduch, i když počasí bylo dost bídné. Alespoň se mu dýchalo lépe, když všude kolem neseděl nepříjemný smrádek. Kai netušil, co teď dělat. Měl by utéct? Prozkoumávat okolí a pak se vrátit? Snažit se z Dravena vydolovat nějaké informace, aby se ujistil o situaci?
Než se stačil rozhoupat, osud se rozhodl za něj. Nedaleko se totiž ozvalo srdcervoucí ječení o pomoc. A znělo dost... vyděšeně? Alkairan se podíval na tu podivnou dvojici, která mu doteď dělala společnost a pohledem naznačil, že se jde podívat za hlasem. Ne, že by se tak hnal někomu pomáhat, spíš ho zajímalo, co se to děje a kdo to křičí. Hlásek byl totiž docela slabý a rozhodně holčičí. Že by další vlče? pomyslel si krátce ustaraně. Nebyl vůbec zvyklý na kontakt s vrstevníky a z toho, co zatím zažil... dospělí byli asi lepší společnost. I když by tohle v bývalé smečce nikdy neřekl, teď začínal své názory trochu přehodnocovat. Mohla za to jeho prapodivná výchova? Možná? Sám byl takový nabručený dospělák v malém těle.
Hlas ho dovedl k jednomu chumlu křovin, kde očividně někdo naříkal. Kai se držel v povzdálí, kdyby to byla jenom nějaká past nebo hloupý žert, který ho měl vystrašit. Pak ale spatřil malé šedé vlče, celé ubulené, jak pofňukává. "Co se ti stalo?" zahlásil a malé vlčici se odhalil, pokud ho ještě nezpozorovala. "Proč brečíš?" nechápavě naklonil hlavu na stranu. Možná kdyby vyrůstal jinak, všiml by si že malé vlče je samo bez doprovodu dospělého a asi se ztratilo. Pro něj ale bylo normální trávit čas o samotě a věřil, že ani spousta dospělých ve smečce netušila, že existuje, pokud jim nebyl na očích. Samozřejmě to zprvu nebylo nic příjemného a chyběla mu matka, ale po chvíli začal tušit, co se s ní stalo. I když stále věřil, že by mohla být v pořádku, pro něj se nic neměnilo. Nebyla s ním a on zůstal sám a musel se s tím nějak vyrovnat.

10

Vlčice spala, Alkairan trochu ztuhle ležel přimáčknutý u ní, protože si ho tam přitáhla. Spolu s tím druhým, který vypadal stále bídně, i když ho vlčice očistila od zvratků a všeho ostatního. Vypadal, jako že je v nějaké zvláštní křeči, jako by mu každou chvílí mělo začít pěnit u tlamy. A Kai nechtěl pouze přihlížet, jak se vlčeti přihoršuje. Navíc, až se vlčice vzbudí a jedno z vlčat na tom bude takhle, nedej bože hůře... co čekalo na něj? Co kdyby se ho vlčice rozhodla vinit ze stavu druhého vlčete? To nemohl dopustit!
Proto do vlčete dloubl a začal na něj mluvit. Vypadalo to, že to trochu pomáhá, minimálně mu přišlo, že vlče se začínalo vzpamatovávat. Nejdřív na Kaie zaraženě koukalo a pak zasípalo, že chce maminku. Je to tahle vlčice? Alkairan hodil očkem na velké tělo, které leželo vedle. Chtěl se nabídnout, že ji teda probudí, pokud je to ona, ale neměl čas. Vlčice už byla vzhůru a něco ospale mumlala. Malého vlčka oslovila jako Dravena. Asi je její? Alkairan nasucho polkl a nejistě na ty dva pohlížel. Co teď? Bude se ho vlčice na něco ptát? Vyžene ho ven? Nic z toho se ale nestalo, místo toho chtěla ven na čerstvý vzduch. Draven letěl na její záda, zatímco Kai sám skončil chycený mezi jejími zuby. Nebylo to ale nijak bolestivé, že by se ho snažila zakousnout. Kaiovi se docela ulevilo, protože upřímně to tu opravdu smrdělo a navíc venku měl alespoň šanci se nenápadně vypařit nebo utíkat, kdyby si vlčice tu svou benevolentnost rozmyslela. Na druhou stranu... neměl kam by utekl. Nebylo by lepší tu s nimi zůstat? Mohl chvilku pozorovat, jací jsou. Třeba by ho mezi sebe mohli i přijmout? Mohl by se tu mít lépe, než ve staré smečce? Nechtěl si ale dělat moc velké naděje.

>> Zrádcův remízek

9

Alkairan se začínal cítit více v ohrožení, než když byl naprosto sám a ztracený. Sice se teď náhodou přimotal k vlkům, ale vnitřně věděl, že tahle situace není vůbec správná a možná ani bezpečná. Vlčice si ho zanesla do pelechu, naprostého cizince, který se jí jen tak zjevil doma. Byla v pořádku? Bylo tohle normální chování? I ten druhý byl nějaký divný. A nejdivnější na tom bylo, že nikdo neřekl ani slovo. Kai měl strach cokoli říkat a byl naučen, že je nejlepší, když mlčí a dělá neviditelného. Šedé vlče bylo asi něčím vyděšené, natolik, že nebylo schopné mluvit. Ale proč nic neřekla ta vlčice? Byl zmatený.
Všechny myšlenky a pochyby šly stranou, když před sebou měl jídlo. Už dlouho ho sužoval obrovský hlad, takový, že nedbal na své instinkty a pustil se do jídla, co mu bylo nabídnuto cizinkou. Třeba je prostě jen strašně hodná? pomyslel si přitom. Jiné vysvětlení v tom neviděl. Vůbec ho nenapadlo, že mohlo dojít k obrovskému nedorozumění. Jakmile se odtrhl od jídla, znovu jej uhodila realita. A hlavně fakt, že druhé vlče se pozvracelo a... další věci. Kai se schoval kousek od vlčice, stočil se do klubíčka a snažil se na okolí nedívat, nemyslet. Zavřel oči s pocitem, že když on nic nevidí, jiní ho také neuvidí. Ale stále mohl cítit a všechny ty okolní pachy mu, obzvlášť po jídle, dělaly strašně nevolno. Do očí mu vhrkly slzy a v tlamě cítil sliny, jak se sám schyloval ke zvracení. Ze všech sil se ale snažil ten pocit zapudit. Nemohl si teď dovolit na sebe přitáhnout pozornost.
Naštěstí vlčice toho druhého tak nějak očistila. Vzduch kolem se náhle zdál teplejší a trochu čerstvější, jak začal proudit. Kai si oddechl, ale ne na dlouho. Vlčice si ho společně s druhým vlčetem přitáhla k sobě a olízla ho. To bylo něco, co dělala jenom jeho matka, proto šokem celý zkoprněl. Když se vzpamatoval, vlčice už tiše oddechovala. Usnula. Měl bych utéct? problesklo mu hlavou, ale nápad ihned zapudil. Neměl šanci se venku vyškrábat z té jámy a vlčice by ho určitě dohnala. Kdo ví, co by mu potom udělala? Očividně s ním neměla špatné úmysly? Zaměřil se proto na vlče vedle sebe, které stále docela smrdělo, ale Kai si za tu dobu už začínal zvykat. "Jsi, jsi v pořádku?" zeptal se šeptem a mírně do něj dloubl. Rozhodně nevypadalo v pořádku. Ocitlo se tady stejným způsobem jako on nebo ne? Třeba ta vlčice kradla cizí děti?

8

Alkairan nedostal odpověď na svoje šeptání. Možná mluvil až moc potichu, nebo byl zase klasicky svým okolím ignorován. Moc si z toho nedělal do doby, kdy mu před očima cvakly zuby, které ho následně nabraly a najednou byl na něčím hřbetě. Celý zkoprněl strachy a zmatením, protože absolutně netušil, jaká bije. V jednu chvíli stál celý vyjukaný na dně nějaké díry a pak najednou seděl na hřbetě cizí vlčice? Co mám dělat? zamračil se a snažil se moc nehýbat a nepoutat na sebe pozornost své nositelky. Nechápal, proč si ho dala na záda, ale asi s ním neměla žádné špatné úmysly? Nevypadalo to, že by se mu chystala ublížit, proto prostě... držel tlamu a šel s proudem. Tak to dělal doteď a vycházelo to.
Vlčice se s ním vyškrábala nahoru na římsu, kde popadla toho malého vlka do zubů, jako předtím Kaie. Nevysadila si ho ale na záda, nýbrž ho nesla dál v zubech. Až teď si Alkairan všiml, jak to tady nahoře zapáchá močí a ještě něčím jiným. Šlo to z toho malého vlka a jemu se z toho taky dělalo nějak nevolno, ale neodvažoval se cokoli říkat. Možná doufal, že ho vlčice na zádech vynese až ven, když nebude dělat potíže. Bohužel přišlo zklamání, když se otočila a šla zpátky na dno díry. A brzy mu došlo, že se nejspíš omylem skutálel k někomu do nory. Vlčice tu totiž měla udělané ležení, ten ubrečený smraďoch k ní musel určitě patřit. Alkairan netušil, proč ho, jakožto cizího narušitele nevyhnala nebo mu neublížila. V rodné smečce nesměl nikomu lézt domů nebo by měl problém. A i Levana ho ve své noře jen stěží akceptovala. Přístup téhle vlčice ale nebyl vůbec špatný, naopak se podobal tomu, který zažil ještě se svou matkou, než někam zmizela. Tahle nebyla sice tak vlídná, ale očividně mu nabízela přístřeší a jídlo.
Netušil, jestli dělá správně, když se přiblížil k mrtvé kryse a začal jíst. Na tuhou stravu přešel poměrně brzy a mléko cizí vlčice si nedovoloval zkoušet. Měl ale opravdu velký hlad a byl dost vyčerpaný. Tak, že i přetrpěl smrádek, který se linul z toho druhého vlka a dosyta se najedl. Pak chvíli nejistě postával v pelechu, než si lehl kousek vedle vlčice. Neměl kam jinam jít. Tady bylo jídlo, teplo a sucho, bylo mnohem lepší zůstat s prapodivnou společností, než jít ven do neznáma.

7

Z díry se stále neozýval žádný hlas, jen divné zvuky, které ale připomínaly ty vlčí. Spolu se zvuky jakéhosi pohybu. Na Kaie se ale ani po chvilce nevyřítila žádná příšera nebo nějaké nebezpečné zvíře, takže začínal být klidnější a odvážnější. Opatrně se vydal po točité římse dolů ke zvukům, odhodlaný zjistit, co se tam nachází. Mohl to být klidně i nějaký zvláštní přírodní jev, ne?
Překvapeně zamrkal, když ucítil, že zespoda jde vánek. Doteď žádný vítr nefoukal. Rozpoznávání pachů ale nebylo něco, co by chudák uměl, takže nemohl s jistotou říct, co tam dole je. Ale byla pravda, že mu pach přišel jaksi povědomý a přisoudil ho tedy vlčímu, nebo alespoň vlku podobnému tvorovi. Proč mi ale neodpoví? zarazil se. Něco tu nehrálo, ale nemohl přijít na to, co. Jediná možnost jak to zjistit byla jít výzvě čelem, což nakonec i dělal. Alkairan sešel úplně dolů, kde byla tma jako vy pytli. Ať mhouřil oči jak chtěl, viděl sotva na svoje tlapy. Polekaně uskočil, když hned vedle zaznamenal pohyb a zvuky. Něco tu rozhodně bylo, a hýbalo se to. "Uh," vydal ze sebe, když narazil o stěnu, ke které se následně přitiskl a ani nedutal. Čekal, co se bude dít. "Jsi tu? Jsi vlk?" zeptal se šeptem a doufal, že to nebyla chyba. Myslel si ale, že postava je vlkem, který možná patří k tomu malému nahoře, takže doufal, že se neplete.

6

Alkairan byl z celé situace dost nejistý a vystrašený, ale také byl zvědavý. Malý ubrečený vlk opodál sice nevypadal dobře, ale neutíkal pryč. Znamenalo to, že na dně temné jámy nebylo nic nebezpečného? Protože kdyby ano, ten druhý by se odtud snažil dostat, ne? Na druhou stranu, proč tedy brečel, když mu nic nehrozilo?
Kaie začínala víc a víc přepadat zvědavost. Pomalu se po římse přiblížil k temné díře a nakoukl přes práh. Samozřejmě neviděl nic, nepřicházela tam ani trocha světla, ale zvuky slyšel. Nedokázal je příliš rozlišit, ani komu patřily, proto nejistě zavolal a čekal na odezvu. Když uslyšel zvláštní chrčení, zase o krok od jámy ucouvl. Pak mu ale došlo, že neznělo ani tak hrozivě, jako spíš... raněně? Nedokázal popsat, proč tomu tak bylo, možná za to mohla i vlčecí naivita a víra spíš v to dobré, než v to zlé. Ale začínal se přesvědčovat, že cokoli se nachází na dně jámy nejspíš nebude žádný bubák co by mu chtěl ublížit. "Haló?" zavolal znovu, tentokrát pevnějším a odhodlanějším hlasem. Po chvilce se rozhodl po římse trochu sejít, protože si všiml, že vpravo se dolů točí cesta. Neodvažoval se ale moc vzdalovat od chodby, protože stále přeci jen netušil, co se na dně jámy nachází. "Je tu někdo?" zeptal se do temnoty, přičemž velmi pomalu sestupoval dolů. Viditelnost tu byla špatná a Kai nechtěl riskovat ani jeden zlý krok. Kdo ví, jak byla jáma hluboká, kdyby se do ní zřítil, nedopadl by dobře. Navíc přímo před chvílí se přesvědčil o tom, že nekoukat se pod nohy se nevyplácí.

5
<< Zrádcův remízek

Chodba působila velmi nepříjemně a Alkairan začínal mít po chvilce pochyby, jestli by měl pokračovat. Zprvu ho to nenapadlo, ale co kdyby tady někdo bydlel? Bylo by dobré, kdyby to byl vlk, ale co když to bylo jiné zvíře? Bohužel ho nikdo neučil používat čumák a rozlišovat pachy, neměl ani ponětí o tom, že smečky měly svá území označená. Jinak by si tyto pochyby mohl ušetřit.
Netušil proč, možná ze zvědavosti, prostě v chůzi pokračoval. Chtěl vědět, co se v chodbě nachází, jestli něco. Bylo asi lepší věcem čelit přímo než se pak nechat zaskočit nepřipravený. Neznamenalo to ale, že neměl strach. Strach měl a dokonce to na něm bylo i velmi vidět. Oči měl stále vodovaté, nohy se mu klepaly a ocásek i uši měl stažené. Po chvilce uslyšel velmi zvláštní zvuky. Zněly jako... naříkání? Nebyl si jistý, ale připadaly mu vlčí. Že by konečně našel někoho dalšího?
Nejistě vykoukl z chodby a spatřil dalšího malého vlka, který brečel? Byl tím zjištěním docela zaražený a netušil jak reagovat. Hlavně to bylo poprvé, co spatřil někoho podobného svojí velikosti, i když druhý vlček byl docela zavalitý. Pláč ale nebyl jediným zvukem, něco přicházelo i z temnoty za římsou. Alkairan vykulil oči a trochu ucouvl. Celá tahle situace ho dost vykolejila, netušil, co se děje. Bylo pod římsou něco nebezpečného? Proto ten druhý vlk brečel? "Ha-ló?" vydal ze sebe přiškrceně. Byl připravený kdykoli začít utíkat z chodby ven. I když to byla jen slepá cesta, možná by ho strach a adrenalin donutily vyškrábat se z jámy i bez pomoci.

<< Mahtaë jih (přes Sekvojový les)

Malé vlče, co nikdy nevytáhlo paty z jednoho území najednou procházelo docela velkým kulturním šokem. Nejdřív se Kai podivoval nad obří vodní plochou, teď procházel lesem s obřími vysokými stromy. Bylo všechno venku takhle veliké? Nebo to bylo jen tím, že on byl malý? To bylo nakonec jedno, protože velké stromy působily... docela hrozivě. Tyčily se nad ním jako nějaký bubák, bylo navíc šero a stále mrholilo, takže stromy házely děsivé stíny. Alkairan z toho místa zmizel, jen co mohl.
A hned o kousek vedle se nacházel lesík s mnohem menším a přijatelnějším porostem. Traviny, keře a menší stromy byly Kaiovi mnohem více po chuti, i když místo jimi bylo trochu přeplněno - musel se občas složitě proplétat mezi větvemi. A to byl vážně malý, co teprv kdyby byl dospělý? Asi by se pěkně podrápal. Jak se tak soustředil na větve kolem sebe, nekoukal pod svoje nohy. A to byla chyba, protože když v jedné chvíli šlápl, ucítil... vzduchoprázdno? A najednou šup! Kutálel se po hlavě kamsi dolů!
Zastavil až nárazem do hliněné stěny. Byla sice tvrdá, ale lepší než náraz do kamene, který se nacházel jen kousek od něj. Alkairan chvíli nečinně ležel, všechno ho bolelo a byl dezorientovaný. Nakonec se ale se slzami v očích zvedl na roztřesené nohy a rozhlížel se kolem sebe. Zapadl do jakési jámy, jejíž stěny byly dost vysoké. Chvíli ještě seděl, zatahoval slzy a snažil se myslet. Co teď? Dostat se nahoru bude určitě velký oříšek. Volat o pomoc se taky nezdálo moc účinné, když v okolí nikoho nepotkal. Rozklepal se strachy. Co když... co když se odsud nikdy nedostane? Už teď měl hlad, byla mu zima a byl vyčerpaný. Takhle rozhodně nevydrží moc dlouho. I když si ze všeho nejvíce teď přál brečet a stěžovat si světu, instinkty ho nakoply a začal chaoticky hledat cestu ven. Musím se odtud dostat! bylo jediné, na co byl schopen myslet. A usmálo se na něj štěstí (nebo snad smůla?) když si všiml malé chodby vedoucí do země. Byla to jeho jediná možnost, doufal, že někam vede. Nejlépe zase na povrch a pryč z téhle díry. A kdyby ne... no, alespoň našel přístřeší, kde mohl chvíli přečkat a promyslet, co dál.

>> Jáma