Příspěvky uživatele

< návrat zpět

73
odvděč se za poskytnutou pomoc *

Alkairan si mohl na chvíli oddechnout, když mu byl nabídnut přístřešek, teplo a dokonce i jídlo. Ale sám moc dobře věděl, že nic v životě není jen tak a zadarmo, takže byl dost skeptický. Kor, když se nabídka vlčice zdála... jaksi až moc dobrá v jeho prospěch. Byla prostě jen tak milá? Naivní? Nebo se za tím skrývalo ještě něco víc? Proto se zdráhal přijmout, byl nedůvěřivý. Navíc se naskytl jeden malý problémek - s lovem neměl zrovna valné zkušenosti.
Alkairan koukal z vlčice na maso a zase na vlčici. Po jeho slovech to vypadalo, že přeci jen nic nebude. Proto byl dost zaskočen, když vlčice začala docela nadšeně švitořit, jak je skupinový lov super, něco s blesky, a že ho lovit defacto naučí. Jak zmlkla, chvilku se na ni v tichosti díval, než rozvážně přikývl a maso si přitáhl k sobě. "Dobře tedy, jestli to nevadí. Pokusím se být nápomocný," rozmluvil se trochu. "Jsem Alkairan, mimochodem. Ještě jsme se asi nepředstavili," dodal pak. Hned na první dobrou nikomu své jméno nesděloval, ale tady už to bylo dost nutné. Dostal toho od vlčice dost, a ještě byla milá. Mluvila docela hodně, byla podobná Nelly, ale ne takový extrém. Tohle Kaiovi ještě zatím nevadilo.

<< les

I když slyšel, jak se vlčice potutelně směje, nepřisuzoval to sobě ani svým slovům. Jeho chápání humoru končilo tam, kde odpověděl - stejně napůl seriózně - a dál už nic. Kamenný, monotónní výraz a šlapeme do tepla. O to mu šlo nejvíce. Jestli se mu po cestě někdo smál? No aspoň měl dobrý den. Kai si snažil zapamatovat cestu, kterou ho vlčice vedla. Největším záchytným bodem mu byl ale strom, který se ukázal být cílem jejich putování. Zaplul mezi kořeny po vzoru průvodkyně a ocitl se v jakési noře. Bylo to tam docela prostorné a útulné. Beztak tohle měla na starosti Nelly, cukl mu koutek. Však v díře si stěžovala, že to není příjemné bydlení. A tady to vypadalo opravdu propracovaně. To ani netušil, že Nelly nebyla jen obyčejnou členkou smečky, ale její vůdkyní. A že měla děti. Ups.
"Děkuji, hezké," poznamenal krátce, ale upřímně a podle instrukcí zalezl ke kožešinám. Hned mu bylo lépe. "Chápu," přikývl na poznámku o ohni. To by opravdu chytré nebylo. Vlčice pak na chvíli zmizela v jiném otvoru jeskyně a po chvíli se vrátila i s masem. Kai na ni trochu nedůvěřivě koukal, a opravdu. Nic nebylo zadarmo. A nabízela dost dobrou dohodu, problém byl... "Mohu to zkusit. Ale popravdě se živím hlavně drobnými tvory a mršinami. Se skupinou jsem nikdy nelovil," řekl věcně. Jemu to přišlo normální. Byl tulák pomalu od narození a nikdo ho nikdy nic nenaučil. Mohl být za sebe rád, že si zvládal ulovit občasnou myš. Pohlédl na vlčici a čekal. Masa se nedotkl, kdyby si to náhodou rozmyslela a chtěla ho vyhodit, ještě by jí byl dlužníkem. A on si nerad pěstoval takové vztahy, protože pak byl svým morálním kompasem nucen vlkům nějak oplácet. A nemohl se posunout dál, dokud dluh nesmazal.

Vlčice vypadala překvapeně z faktu, že Nelly Kaie jaksi odložila u nějakého stromu a asi na něj i zapomněla. No co už, stává se. A Kai byl tak poslušný, že prostě čekal dokud mohl, dokud už to nezačalo být blbý. "No... ano," přikývl rozvážně. "Ale nemám jí to za zlé, vypadala dost rozrušeně," dodal ještě. Nelly taková byla, dramatická. Ale tohle bylo i na ni docela dost velké drama, takže se muselo dít něco hodně důležitého.
Alkairan nějak neměl síly na to, aby skrýval svůj žalostný stav. Byla mu vážně zima, cítil se slabý a měl hlad. Nebylo to tak, že by vlčici chtěl hrát na city a něco z ní vymámit, ale tak se to prostě událo. A když mu sama nabízela, byl by hloupý kdyby odmítal. "Rád bych," přikývl na její slova. V teple nebyl ani nepamatoval. Jestliže v tomhle lese teď byla smečka, museli mít nějaký úkryt. I když jáma ve které vyrostl nebyla nic extra, pořád lepší než být venku na mraze. Předpokládal že i tady budou něco takového provozovat.
Jeho hlasité kručení v břiše neprošlo bez připomínky. Nejdřív si myslel, že úplně změnila téma, ale jak se rozešla pryč, docvaklo mu že vtipkuje na jeho účet. Hmm, vtip. Kai nikdy nebyl dobrým vtipálkem, vlastně většinu vtipů moc nechápal a častokrát je přešel bez odpovědi. Tentokrát si ale zavařil hlavu, protože mu bylo blbý neodpovědět. "Jistě, nebo by nás to mohlo sežrat," přisadil si zcela vážně a spěšně následoval vlčici.

>> Javor

Jak Alkairan, tak hnědá vlčice byli překvapení, koho to před sebou vidí. On tedy asi o něco méně, tak nějak předpokládal, že na někoho narazí, ale doufal že to bude Nelly nebo Nagesh. To také vlčici vysvětlil, když ho kárala, že je na území smečky. No bylo to asi logické, Nelly s Nageshem by nežili jen tak v nějakém lese. Přidat se do smečky bylo chytré řešení, Kai nad tím taky uvažoval, ale hodně váhal. Smečkám prostě od dětství nevěřil.
"Ne," zavrtěl nesouhlasně hlavou, když se vlčice ptala po Nelly. "Už... je to nějaký ten čas," dopověděl po krátkém zamyšlení. Přišlo mu, že to byl vlastně dost dlouhý čas, ale díky tomu šlofíku, který si dal, měl celé předchozí setkání zastřené. Ale pamatoval, že určitě nebylo takovéhle hnusné počasí. "Setkali jsme se kus odtud a pak šla... někam. Někoho hledat myslím," pokrčil rameny. Neznal to tu, a nestál na místě, kde Nelly viděl naposledy, aby ukázal nejpravděpodobnější směr. Takže vlčici moc nepomohl. Chvíli se zmateně rozhlížela kolem, než se znovu obrátila na Kaie. Upřímně čekal, že ho teď vyprovodí ven, nebo něco. Ale místo toho se zeptala, jestli mu není zima. Chvíli tam zaraženě stál, než přikývl. "Ano," odpověděl prostě po pravdě. Lhaní neměl ve zvyku, i když pak vyzněl netaktně. Sám to nevnímal, na to neměl dostatečné EQ. Vlčice se ptala, tak odpověděl. Pak nejistě přešlápl. Co teď? Nebyl zrovna tahač konverzace. Situaci za něj ale vyřešil jeho vlastní žaludek, který se rozhodl hladově přihlásit o slovo. Kai trochu ustoupil a zahanbeně odvedl pohled kamsi do mlhy. "Ehm," odkašlal si opožděně, jako by to snad mělo zamaskovat, že mu kručí v břiše.

Táhl se lesem, zatímco ho mlha kousala do kožichu. Jak byl hubený, tak se docela i klepal, neměl žádný tuk, který by ho hřál. Alespoň, že netrpěl na krátkou srst, i když ta jeho po dlouhém spánku taky nebyla úplně fit. V čenichu cítil nějaké čerstvé pachy, dokonce i ten Nellyn, ale nějak se mu nedařilo na ni narazit.
Místo toho ale narazil na jinou vlčici. Najednou se před ním vynořila z mlhy a pak se zasekla. A rychle spustila takové nenápadné kárání. Jako by byl Kai malé ztracené děcko. Trochu nervózně popošlápl, jak mu z toho bylo trapně. "Zdravím," zamumlal, protože slušnost přeci na prvním místě. I když ne všichni se tím očividně řídili, v něm to bylo automaticky zabudované snad odvždycky. "Um, dobře," přikývl prostě, když hnědá vysvětlovala, že ji nevyděsil. To bylo dobře, ne? Nebylo to jeho účelem, prostě jen procházel a hledal Nelly nebo Nageshe. Nemohl za to, že se přimotal do cesty někomu jinému. Trochu ho zarazilo, co vlčice dál povídala. "Já jsem tu čekal na Nelly a Nageshe. Ale nevěděl jsem, že je tu smečka. Nelly mi jen řekla, že tu teď žije a mám na ni počkat," vysvětlil. Asi mu to mohlo dojít, ale se smečkami neměl moc zkušeností. Věděl aspoň o co se jedná, z dětství kdy v jedné byl. Ale moc dlouho se v ní neohříval, takže netušil co se smí a co ne. Podle slov vlčice byl asi problém, že byl na jejich území? Teď trochu netušil, co dělat. Vydat se čekat kousek vedle? Poprosit ji, zda by Nelly našla sama nebo s ním?

Kai pomalu rozlepil oči a ihned začal dezorientovaně vnímat své okolí. Přišel si hrozně slabý, celé tělo ztuhlé a kostnaté. Takový byl vždy, ale teď i on sám věděl, že tohle není dobrý stav. Navíc se mu do kostí zažírala vlezlá zima, chlad a vlhkost. Pomalu vstal a bolestivě zafuněl, když mu křupl kloub v tlapě. Cítil se hrozně rozlámaně, ale mohl si za to sám. Svůj spánek asi trochu přetáhl.
Chvíli hledal svůj zrak, vidění měl rozostřené a roztřesené. Na pár vteřin se reálně obával, jestli náhodou neoslepl nebo se nezbláznil, ale pak se mu vidění rozjasnilo. Byl stále v lese Nageshe a Nelly. Nageshův pach tedy necítil, ale Nelly ano, spolu s dalšími cizími, které neznal a ani se o ně nezajímal. Bylo chvilku nad ránem a všude okolo se rozprostírala vlezlá mlha. Není divu že je mi tak chladno, povzdechl si znaveně.
No ale byl čas se sebou něco dělat. Jít se nažrat, vykoupat, někoho najít, cokoliv. Hlavně už nechtěl dál křepčit pod tímhle stromem, jinak by k němu snad i přirostl a zůstal tu navěky. Na druhou stranu zase nikam extra nespěchal, nepotřeboval všechno hned. A tak se prostě pomalu rozešel někam dál do lesa.

Dvojice vlčat u Nelly se po chvíli vzdálila a Alkairan s ní zůstal sám. Trochu se ošil, když Nelly chvíli němě stála na místě a nic nedělala. To pro ni nebylo typické. Přišel až tak nevhod? A pamatovala si ho vůbec? V další chvíli se k němu ale s brekem vrhla a uvěznila ho v pevném obětí. A to sotva přestala bulet nad vlčaty. Kai si trochu povzdechl, ale zároveň se mu ulevilo. Tohle bylo chování, které od vlčice očekával. A vlastně byl i rád, že je z jeho existence tak nadšená. I když po zimě vypadal jako vychrtlá a vypelichaná kostra. Vypadalo to, že jí se dařilo lépe.
„Ahoj,“ lehce se pousmál, než jeho tvář nabrala klasický neutrální výraz. Po chvíli už mu ale obětí začínalo být nepříjemné. Na přehnané vyjadřování emocí vůbec nebyl. A u Nelly to momentálně toleroval jen proto, že ji už znal a tak dlouho se neviděli. Bylo to docela dramatické a dojemné setkání. A na to neměl buňky.
Lesem se rozlehlo vytí a Nelly se konečně odtáhla a zpozorněla. Nagesh. To je dobře, že je tu taky, pomyslel si. Tím bylo jeho hledání ukončeno. Docela si oddechl. Už jen Nelly hledal takhle dlouho. Kdyby s ní Nagesh nebyl, musel by celou tu šarádu podstupovat znovu? Nikdy by si nemyslel, že hledání vlků bude tak složité. „Počkám tu,“ přikývl prostě, když mu to bylo tak nějak přikázáno. Nehodlal se montovat do záležitostí, které se ho netýkaly. Sotva sem přišel, Nelly to tu nazývala domovem a on se stále cítil být cizincem. Ale to nevadilo. Měl sice dost otázek, ale vlčice mu rychle zmizela z dohledu. Takže si prostě sedl k jednomu stromu a začal čekat. Doufal, že přijde i s Nageshem, s ním Kai komunikoval raději. Nelly na něj byla dost chaotická a emotivní.
I když si přišel v lese trochu nepatřičně, odpočinek neodmítal. Byl tu sám, nikdo ho neotravoval a nevyptával se, co tu dělá. Vypadalo to, že ho snad ani nikdo nevyhodí. Po chvíli sezení si lehl a zavřel oči. Ze zimy byl zmožený, skoro až zubožený a dost se to na něm podepsalo. I vzhledově vypadal jako chudák, musel na něj být hrozný pohled. Proto byl dobrý spánek skvělou volbou. Alespoň si odpočine a pak se dá dohromady.

<< Mahtae jih (přes

Kai nějak nevnímal, jak dlouho už šel. Oči měl fixované na stromy a les před sebou, a i když se mu zdálo, že se snad nepřibližuje, šel prostě dál. A najednou stál pod větvemi. Naprosto zesláblý, vychrtlý a unavený, ale tohle byl jeho cíl, ať už tu najde cokoli. Když tu ninkdo nebude... na chvíli si aspoň odpočinu, pomyslel si optimisticky. Ale pravda byla, že to mohl být jeho poslední odpočinek.
Procházel mezi stromy a koukal po okolí. Čenichem nasával nějaké pachy a poznal, že jsou čerstvé, ale nebyl moc dobrý stopař. Nedovedl si je k nikomu přiřadit, ačkoli se mu zdály povědomé. Ve svém stavu si nemohl být jistý, jestli si to všechno jen nevymýšlí. Jestli nemá halucinace. A po chvíli dokonce slyšel i hlasy! Naříkající pláč. Fakt se mi to nezdá? Byl čas to zjistit, vydat se za tím zvukem.
Před očima se mu zjevila zajímavá scéna. Vlčice, kterou matně poznával a dvě vlčata. Přesto, jak dramatická Nelly byla a jak ho to většinu času otravovalo, tentokrát... ho vlastně zahřálo na srdci, že ji konečně našel. A že se chovala stále stejně, nic se nezměnilo. Ovšem ocitl se najednou v nemilém dilematu. Nelly očividně něco řešila s těmi vlčaty, nebo se něco dělo. Kai se cítil, jako že jde docela nevhod. Ještě je čas to otočit, pomyslel si krátce, ale pak tu myšlenku zavrhl. "Nelly," oslovil vlčici klidně a udělal pár kroků ke skupince, než se zastavil. Nechával jim prostor, ať si dořeší, co potřebují. Ale zároveň nechtěl stát a čekat za stromem jak nějaký podivín.

<< Mahtäe sever

Kai se brodil sněhem a tlapy pomalu už ani necítil. Zoufale toužil už dojít do nějakého lesa, bylo mu jedno kam. Jestli se trefí do toho, kde byl Nagesh s Nelly, bude to bonus. Ale už mu na tom ani tolik nesešlo, protože se začínal strachovat o vlastní život. V těchto podmínkách nemohl vydržet dlouho. Ne vyhublý a neschopný tulák jako on. Měl jsem se někam schovat a pokračovat v hledání až později, pomyslel si kysele. Ale na výčitky teď už bylo pozdě. Udělal špatné rozhodnutí a nesl si za to následky. Hlavně doufal, že za chvíli narazí na nějaký les. Orientace podle řeky už se stávala dost obtížnou, protože sněhu jen přibývalo. A Kai měl ukrutný hlad a žízeň, sotva se táhl.
Terén se po chvíli začal zvedat, což mu cestu moc neulehčilo. Právě naopak. Ne, do hor teď nesmím, zamračil se a chtěl to otočit. To ale koutkem oka spatřil... stromy? Přimhouřil zrak, ale stále si v tom sněžení nebyl jistý, jestli jen nemá bludy. Každopádně to byly jediné stromy široko daleko. A nezdálo se, že by si je jen vymyslel. Mám to risknout? Povzdechl si, protože odpověď byla jasná. Jiný úkryt v okolí neviděl, a byl si docela jistý, že daleko už nedojde. Zbývalo mu jedině věřit, že stromy jsou opravdový a že se tam mezi nimi bude moct ukrýt.

>> Javorový les (přes Úzkou rokli)

<< VVJ

Kaiovi bylo hrozně. Nebyl nikterak emocionální, ale v tomhle momentě prostě zimu nesnášel. Strašně moc. Ale byla to jeho chyba, že takhle dopadl, mohl si za to sám. Alespoň pro příště věděl, že si má na zimu hledat úkryt a dostatek jídla a celou dobu nevytahovat paty ven. Teda jestli se nějaké příští zimy vůbec dožije. Docela nad tím začínal pochybovat.
Tasa na něj něco hučela zepředu a Kai neměl ani energii odpovídat. Prostě za ní poslušně šel jako ocásek a na nic jiného se nesoustředil. Až do chvíle, kdy znovu promluvila a... defakto mu oznámila, že její práce tady končí. Alkairan trochu kysele polkl, ale pak si připomněl, že musí být vděčný alespoň za tohle. Taky s ním nemusela jít nikam. Dokonce mu ani nemusela říkat, že nějakého Nageshe zná. "Jasně, díky za informace," kývl na ni, ale to už byla vlčice na půl cesty v trapu. Ani se jí nedivil, mířila do lesa a Kai chtěl zoufale taky někam pod stromy, ale směr který mu ukázala byl na úplně opačnou stranu. Podél zamrzlé řeky. No, alespoň zatím nemusel na nějakou louku nebo tak. Řeka byla sice taky zapadaná už pěknou hromádkou sněhu, ale náznaky koryta byly stále vidět. Kai se podle toho stále mohl řídit.

>> Mahtäe jih

Loterie 2/5
<< Midiam (přes Východní hvozd)

Byl fakt rád, že narazil na někoho, kdo Nageshe s Nelly znal a dokonce věděl kde momentálně jsou. Tasa moc neplýtvala časem a rovnou se rozešla vysokým sněhem někam pryč. Kai ji poslušně následoval. Nebyl moc výmluvný, ale tentokrát mu přeci jen zvědavost nedala, aby se zeptal jak se s vlky potkala. Ale odpověď nebyla moc zajímavá. "Aha," hlesl jen. Teda až když se nad tím Kai zamyslel, tak mu něco nesedělo. K nim do lesa? Mají les? lehce svraštil čelo, ale dál se neptal. Bylo vlastně logické, že se někde zabydleli, když opustili tu jámu. Tam už je nenašel a Nelly se to tam nelíbilo, takže nepředpokládal, že by se tam vrátila.
Cesta byla poměrně náročná. Už po chvilce byl Alkairan celý promrzlý a unavený, ale nechtěl působit slabě. A hlavně nechtěl zahodit tu příležitost, kterou mu Tasa poskytla. Takže skousl zuby a prostě se za ní brodil v hustém sněhu a snažil se ji neztratit z očí. Když už nic, tak sledovat zrovna její pach nebylo nic složitého ani pro nezkušeného Kaie.

>> Mahtäe sever

Loterie 1/5

Tasa s Pinčuem neměla moc smilování. Nevypadalo to, že by ji jeho nepřítomnost moc vadila a ani ho nechtěla hledat. Kaiovi to přišlo poměrně smutné, ale zase ne natolik, aby to dál komentoval. Snad se jen někam zatoulal, to je pravděpodobnější, pomyslel si. Nějak si nepřipouštěl, že by měl jeho blízký někde zemřít. Hlavně věřil, že Pinču má docela toulavé nohy a tuhý kořínek. Ať už byl kdekoli, určitě si poradil.
Vlčice si vyslechla i jeho otázku ohledně dlouho hledaných přátel. A překvapivě - tentokrát to vyšlo? Kai šokovaně zamrkal a pak párkrát nadšeně máchl ocasem. Konečně měl trochu štěstí a narazil na někoho, kdo ty dva znal a dokonce věděl, kde nyní jsou. "Páni, už jsem ani nedoufal, že je ještě někdy uvidím," poznamenal si víceméně pro sebe. Stále to překvapení zpracovávával, protože byl upřímně smířený s tím, že jeho hledání ještě dlouho potrvá. A ono ne. "Jistě, díky moc," vděčně přikývl, když se Tasa dokonce nabídla, že ho k Nageshovi dovede. To vážně nečekal a byl rád, protože jeho orientační schopnosti nebyly úplně skvělý. "Jak jsi se s Nageshem seznámila?" zeptal se pak, protože byl docela zvědav, co zrovna tyhle dva svedlo dohromady.

>> VVJ (přes Východní hvozd)

Loterie 2/5

Kai začal mluvit dost nejistě, přeci jen vlčici moc neznal a nevěděl, co od ní očekávat. Byla taková... nepředvídatelná. Možná trochu praštěná, ale to by nahlas nikdy neřekl. Rozhodně ne jí do očí. Nejdřív reagovala překvapeně, ale vypadalo to, že si vzpomněla kdo Kai je. Co ale řekla ho trochu zaskočilo a rozhodně z toho nebyl nadšený. "Ne, Pinčua jsem od té doby taky neviděl. Takže domů se nevrátil?" zavrtěl hlavou a zeptal se. Vlastně netušil, jestli tam Pinču zůstal, nebo se taky přenesl na jiné místo. Klidně se mu mohlo stát to samé. Takže další ztracený známý, povzdechl si lehce. Byla to už doba, co se s ním naposled viděl. A jestli se Pinču nevrátil domů, ani on na to místo už nemusel směřovat. Ale co teď? Tak trochu doufal, že by tam nalezl azyl na zimu. Ale když tam nebyl nikdo známý, moc se mu tam nechtělo. Navíc i Tasa byla z domu pryč, kdo ví proč. Vyzvídat nechtěl. Snažil se zachovat klid, zatímco ho vlčice sjížděla podezřelým pohledem a vypadalo to, že snad zaútočí. "Vážně s tím nemám nic společného. Ale můžu se po něm poptat, když na někoho narazím?" dodal výmluvně a snažil se z téhle situace nějak vybruslit. Nebyl rád, že byl z něčeho takového podezříván.
Tasa se ale po chvilce rozchechtala a řekla, že jí na Pinčuovi nesejde. To bylo trochu smutné, když s ní žil. Nebrala ho jako rodinu? podivil se Kai. Ale vlastně ani Pinču o ní a Stínovi nemluvil jinak, než jako o vlcích co se o něj prostě starali. Něco jako my a Rowena, došel nakonec k názoru. Byl to další podivně transakční vztah nevztah. "Nevadí, moc jsme se nepoznali. Mám se... jde to," odpověděl nakonec. Měl se mizerně, ale nepotřeboval to všem vygdákat na potkání. Kor u Tasy si nebyl jistý, jestli by se mu nevysmála. To nějak neměl zapotřebí. "Vlastně hledám dva kamarády, vlka Nageshe a vlčici Nelly. Jsou stejně staří jako já. Nenarazila jsi na ně?" zkusil štěstí i tady, i když moc nadějí neměl.

Loterie 3/5
<< Orlí skály (přes Východní hvozd)

Kai zamířil jižně. Alespoň to si vydedukoval, že na jihu není taková zima. A že zhruba tam někde kdysi žil, i když orientačně na tom nebyl zrovna nejlíp. Z hor se dostal do lesa a docela mu u toho vyprahlo, proto když uslyšel řeku, hned se tím směrem vydal. Sotva začal pít, uslyšel cizí hlas, až sebou trhnul. Rozhodně nečekal, že by tady na někoho narazil. V tomhle období, v tenhle čas. A tím víc ho překvapilo, když si uvědomil, že je to docela známý hlas. Zas tolik vlků za svůj život nepotkal, takže i těch pár slov, co mu vlčice řekla, si zapamatoval.
"...Tasa?" chvilku pátral po jméně, ale sedělo to k tomu druhému, co řekla. Tasa a Stín, vlci, co se starali o Pinčua. A měli vlče jménem Vlče, fakt divný. A odér, co se od vlčice táhl mu jen utvrzoval, že se nepletl. Na jednu stranu byl Kai rád, že potkal někoho známého. Na druhou... proč to byla zrovna tahle osoba? Lehce pochyboval, že to měla v hlavě v pořádku, i když by to nikdy neřekl na hlas. A rozhodně ne jí do očí. "Ehm, zdravím. Já jsem Kai, jestli si pamatuješ. Kamarád Pinčua. Byl jsem u vás doma, než... jsem tam najednou nebyl," nejistě vlčici oslovil, jestli si ho vůbec pamatovala. Bylo to krátké setkání a skončilo dost bizarně. Kai ani neměl pořádně možnost se představit a najednou se objevil jinde, určitě v tom měla prsty magie.

Loterie 2/5

Sotva se vlčici představil a už se loučili. Souhlasně přikývl, přeci jen měla pravdu. Navíc si neměli co dalšího říct. On se zeptal na cestu a na hledané, ona nevěděla. Tím to končilo, ale bylo to po delší době jedno z příjemnějších setkání. "Díky, tobě taky hodně štěstí," popřál jí nazpět, ačkoli ona nikoho nehledala. Ale považoval to za slušné, aspoň jako přání do života. Štěstí se vždycky hodilo, hlavně jemu teď. Ale asi měl spíš smůlu.
Háti Ëa mu za chvilku zmizela z dohledu a Kai se taky otočil... nějakým směrem. Ani netušil, kam má namířeno, ale prostě někam šel. Nic neudělá, pokud bude jen sedět na zadku. A pohyb ho v zimě alespoň zahřeje, když už nic jiného. Mohl bych se jít podívat po nějakém domovu, lehce se zamračil. Přesto, že společnost moc nemusel, dobře věděl, že není soběstačný a na někoho se musí spolehnout. Co mu hlava vymyslela, to ale svaly a zkušenosti nedokázaly nahradit. Byl chytrý, ale trochu neschopný. Proto potřeboval pomoc od ostatních, i když si to nerad přiznával. Cítil se pak jako příživník, dlužník. Ale zase neměl problém se zadlužit nadosmrti, kdyby tak mohl žít spokojený život.

>> Midiam (přes Východní hvozd)