Při prvním pohledu na tohle vlče si můžete říkat, jak je nezajímavé. A stejně tak nezajímavá je i jeho povaha, kterou neměl kdo pořádně formovat. Ve smečce neměl žádné vrstevníky, kteří by mu ukázali, jak si hrát a sám od sebe je spíše zdrženlivý a přemýšlivý typ. Do akce se nikterak nehrne a vystačí si sám, i když se tak často nudí. Je zvyklý, že jej okolí ignoruje a výraznějšími projevy si akorát tak koleduje o nepříjemné pohledy nebo možný výprask. Ovšem nebojí se čas od času projevit znovu, kdyby se náhodou něco změnilo.
Před cizinci je ostražitý, mluví málo a potichu. Snaží se ale vystupovat slušně, tak, aby v něm nikdo nemohl hledat chyby, protože chyby znamenaly následné špatné zacházení. Může se proto zdát arogantní, ale v kombinaci s jeho tichým vystupováním a snahou nepřitahovat pozornost se to ztratí.
Alkairan spíše mírnější povahy, na vlče se určitě může jevit jako nudný nebo jako ‚stará duše v mladém těle‘. Ovšem je to jen přetvářka a naučené chování, protože takového ho ve smečce byli ochotní akceptovat. Lehce se přizpůsobí změnám, pokud jsou mu k prospěchu a taktéž mu nevadí někoho poslouchat na slovo. Je obecně velmi naslouchavý, rád se drží v pozadí a pozoruje. Preferuje ale spíše společnost než samotu. Ostatně se zatím musí spoléhat na ostatní, aby vůbec přežil.
Rozhodně není žádným tahačem konverzace, mluví málo a často ani netuší, co by říkal. Vypěstoval si k okolí lehkou apatii a má problémy porozumět někomu, kdo je velmi emotivní. Zároveň neměl žádnou pořádnou výchovu, takže netuší, co je tabu a co ne. Na určité podněty tedy může reagovat nevyzpytatelně nebo na vlče nelogicky.
Oblíbenou činnost zatím nemá. S matkou si moc času neužil a smečka jej zanedbávala, takže většinu času jen někde bloumal po okolí a snažil se nevyčnívat. Rozhodně se ale nebojí zkoušet nové věci, jen potřebuje trochu popostrčit a ukázat, že zvídavost je přirozená a dobrá věc. Je tedy vcelku odvážný, když narazí na problém, snaží si zachovat chladnou hlavu a vyřešit ho sám. Pomoc od ostatních nečeká a vlastně ani nevyžaduje, rád se spoléhá sám na sebe.
Alkairan je tedy ještě nepopsaný list papíru, který jen čeká, až ho někdo pořádně počmárá. Svou vlčecí stránku uzavřel do sebe, ale s novou společností se může pokusit opět otevřít a stát se bezstarostným mládětem. Protože ve výsledku je naprosto normální a zdravý, jen ještě nedostal šanci pořádně poznat sám sebe a své okolí.
Abychom se mohli dostat k příběhu samotného Alkairana, musíme se nejdříve podívat na život jeho matky, Valeily. Ta se narodila zcela obyčejnému páru do zcela obyčejné smečky. Měla dvě další sestry, jednoho bratra a další sourozence ze staršího vrhu. Jelikož vlčat bylo mnoho a její rodiče měli i své závazky vůči smečce, sourozenci vyrůstali převážně sami. I díky tomu se z Valeily brzy stala neřízená střela, kterou nikdo nedokázal zkrotit, ale velký podíl na jejím chování měla samozřejmě i její povaha. Z pravidel si nic moc nedělala, stejně tak z následků, které přicházeli s jejich porušováním. Není tedy divu, že rodnou smečku opustila ihned, jak dospěla a mohla se za sebe rozhodovat.
Toulavé tlapky Valeilu nosily všude možně. Nikde se ale neohřála na moc dlouho, i když se několikrát pokoušela usadit v jiných smečkách. Ať už to bylo kvůli nově nalezeným přátelům, potenciálním partnerům nebo čistě proto, aby měla přes zimu kde spát a co jíst. Tyhle pokusy vždy končily neúspěchem a Valeiliným odchodem, nebo dokonce vyhnáním. Přesto měla vlčice optimistického ducha, možná by se dalo říci, že nepatřila k těm nejbystřejším a byla naivní. Nad věcmi se moc nezamýšlela a života si tak užívala naplno.
Zlom nastal, když Valeila dovršila čtvrtý rok života. Přidala se k tulácké skupině, ve které našla útočiště. Takový styl života jí vyhovoval, nemusela se vázat na jedno místo, ale zároveň kolem sebe měla společnost. I když se občas do skupiny někdo přidal a někdo naopak odešel, Valeila se snažila vycházet se všemi. Její chaotická a nadšenecká povaha ale nebyla všem vždy po chuti. Proto vlčice po dvou letech skupinu opustila a šla si opět po svých.
A toulavé tlapy ji nakonec dovedly ke zkáze. I když to bylo možná příliš silné slovo, touha cestovat zapříčinila její osudové setkání s jistým vlkem. Byl to sice starší, ale o to šarmantnější tulák, kterého Valeila náhodou potkala. Představil se jí jako Maloboro a téměř instantně Valeilu okouzlil. Byl chytrý, milý i trpělivý. Prostě skvělý společník do nepohody, navíc také tulák, který nikde nedokázal posedět. Proto se rozhodla s ním chvíli cestovat. Z dní se staly týdny a snad poprvé v životě začínala Valeila uvažovat nad budoucností. Nad trvalým vztahem a usazením se. Ovšem Maloborovi se se svými myšlenkami nesvěřila, nestihla to. Jednoho rána se probudila a vlk byl prostě fuč. Zmizel a s ním i ty vzdušné zámky, které si Valeila malovala. Byla sama, poprvé pocítila touhu někam opravdu patřit, mít místo, kam by se mohla vracet, mít rodinu, o kterou by se mohla starat.
Tohle přání se jí vyplnilo zvláštním způsobem. Po nějakém čase totiž zjistila, že je březí. Zprvu nebyla z nového zjištění ani trochu nadšená. Však neměla nic, nemohla se o vlče postarat sama. Zároveň ale neměla to srdce porodit a vlče nechat napospas svému osudu. Začala si tedy hledat smečku, která by ji přijala. Březí vlčice ale nebyly zrovna dvakrát žádané a smečkám byly spíš na obtíž. Valeila s postupující březostí nebyla schopna se postarat ani o sebe a začala chřadnout. Jedné noci zkolabovala na hranicích další smečky, kterou chtěla žádat o azyl. Naštěstí natrefila na vlídné vlky, nebo možná vypadala už tak zuboženě, že se nad ní prostě slitovali. I když získala svolení alfy a byla tak nějak přijata do smečky, mnoho vlků na ni nenahlíželo hezky. Za jejími zády si šuškali, co je to za drzou poběhlici.
Nedlouho na to porodila. Jen jedno vlče, které dostalo jméno Alkairan. Všechna ta práce a starosti pro jedno slabé vlče. Valeila netušila, jestli svého potomka dokáže milovat jako jiná matka. Jestli se o něj dokáže plnohodnotně postarat a vychovat ho v dobrého vlka. Ani netušila, jestli vlastně chce všechny tyto věci podstupovat, ale vlče již bylo na světě a s ním přišly i povinnosti. První týdny byly těžké. Valeila byla ve špatném stavu již před porodem a ani po něm se to nelepšilo. Právě naopak, chřadla mnohem více. Své povinnosti sotva zvládala.
Když Alkairan začal projevovat první známky mluvy a obecně začal být více akční, Valeila zemřela. Smečka se o ni příliš nestarala a neměla nikoho, kdo by jí s výchovou malého vlčete pomohl. Proto po její smrti Alkairan nebyl příliš oblíbeným členem. Neměl k sobě žádné vrstevníky a dospělí ho víceméně ignorovali. Stal se takovým smečkovým otloukánkem, kterého si nikdo nevšímal. Dokonce ani pár, kterému byl přidělen na starosti. Jejich péče začínala a končila tím, že mu dávali najíst a zbytek byl ponechán na osudu.
Ani tato situace ale dlouho nevydržela. Smečka po zimě neměla mnoho zásob a hladový krk navíc byl jen pouhou přítěží. Alkairan byl pro členy stejně více duchem nežli živou bytostí, a proto se jej rozhodli vyhnat. Za úkol to dostala jeho náhradní matka Levana. Namluvit malému vlčeti, že si jdou hrát na schovávanou nebylo nic složitého a Alkairan byl nadšený, že je mu konečně věnována nějaká pozornost. Poslušně Levanu následoval daleko za hranice lesa.
„Tak, teď se běž schovat. Já tě za chvíli půjdu hledat,“ povzdechla si otráveně vlčice. Alkairan poslušně přikývl a spěšně se rozešel hledat svou skrýš. Na půl cesty se ale zasekl a otočil zpět na Levanu.
„Můžu ti říkat mami?“ Rozuměl tomu, že jeho pravá matka se o něj již nemůže postarat. Netušil proč, strašně dlouho spala a když to pak šel říct smečce, druhého dne ji už v noře nenašel. Nejspíš ji probudili a ona si teď užívala čerstvého vzduchu mimo úkryt?
„Ne. Tvoje matka je Valeila,“ odsekla vlčice nevrle a věnovala Alkairanovi znechucený pohled, který malý vlček nepobíral. Sklesle svěsil ramena a přikývl. Myslel si, že se s náhradní matkou dokáže při hře sblížit, ale nevyšlo to. To mu ale nevadilo, byl vděčný, že si s ní může hrát. Rychle se tedy schoval za jeden spadlý trouchnivý strom a čekal. Čekal opravdu dlouho, až se mu to začínalo zdát divné.
„Levano?“ zavolal nejistě, ale odpovědí mu bylo ticho. Pomalu vylezl ze své skrýše a podíval se na oblohu. Skrz větve stromů poznal, že už se bude brzy stmívat. Věděl, že by se měl brzy vydat zpátky, i když ho Levana ještě nenašla. Nedělal si z toho moc těžkou hlavu, myslel si, že jeho skrýš musela být prostě skvělá. Problém byl, že Alkairana nikdo neučil stopování nebo orientaci v prostoru. Neměl absolutní tušení, jakým směrem se jeho smečka nachází. Začínal se ale pomalu bát a nechtěl déle zůstávat na jednom místě sám, proto se rozešel nějakým směrem a doufal, že bude mít štěstí a ve zdraví se vrátí. To ještě netušil, že se vydal na úplně opačnou stranu. Vracel se ale opravdu dlouho. Nedával moc pozor na cestu a ze smečky ještě nikdy neodcházel, takže ani okolí neznal. Brzy mu došlo, že se nejspíš ztratil, a to nebylo milé zjištění. Alkairan se ale snažil si z toho nedělat těžkou hlavu, věděl, že stresování a panika by mu v tomhle případě moc nepomohly. A proto prostě šel dál. A dál. A přitom doufal, že narazí na nějakého dospělého vlka a požádá ho o pomoc.
Přání se mu splnilo, ale trochu jiným způsobem, než čekal. Omylem se zakutálel do jámy, která už někomu patřila. Tam se setkal s vlčicí, která si ho spletla se svými vlčaty a Alkairan se rozhodl nic nenamítat. Sám příliš nechápal, co se vlastně dělo, ale Roweně byl vděčný, protože díky ní měl větší šance na přežití. A tak se ‚stal‘ členem Kultu Smrti.
Nedlouho poté potkal další ztracené vlče, Nelly, kterou do Kultu přivedl a Rowena ji taktéž přijala. Od té doby mu Nelly visela na krku. Dokud se poprvé nesetkal se zdejšími magiemi, které ho přenesly ze Zrádcova remízku pryč. Alkairan musel pracně hledat cestu zpátky, a když dorazil, Nelly ho ihned tahala na nějaké dobrodružství. Kai se ale nerad hádal, takže bez keců šel.
Neměli cíl a ani cestu neznali, ale překvapivě narazili na mladého vlka, kterého už Nelly znala. Představil se jako Nagesh a Kai později zjistil, že je to další syn Roweny, biologický. Nagesh ho varoval aby si na Rowenu dával pozor, protože nic nedělá z dobroty srdce a mohla by s ním mít nekalé úmysly.
Tohle varování se ale zatím nestihlo naplnit, protože jakmile jejich malé dobrodružství skončilo, zjistili, že Rowena les opustila. Všichni tři tedy zůstali napospas osudu, poměrně mladá vlčata, která se o sebe sotva dokázala postarat. Ale nějak to zvládli. Zimu přečkali v úkrytu, dokud Nelly neměla záchvat vzteku a smutku, který ji vyhnal ven. Nagesh se ji vydal hledat a Kai tak zůstal v úkrytu sám. Když se ti dva delší dobu nevraceli, začal si dělat starosti a také se vydal pátrat.
