Gallirea - Příspěvky uživatele

|288|

Nejprve jen polehával a poslouchal. Ale jak tmavá vlčice nabírala na jistotě, obrazně řečeno, ztrácela se zase ta jeho. Prve jen ležel, otočený směrem k ní. Pohled od svých bílých tlapek dávno zvednul a potutelně se culil, jak se jeho představivost rozbíhala za vlčetem zlatavé barvy, které se rázem vytratilo v Roweny stínu. A ten rostl a rostl společně s tím, jak vlčice mluvila. Ale ne že by nenabral neskutečných rozměrů vlastně už s druhou její větou. Vyvalil na ní očí a chtěl hned protestovat, ale ona povolila stavidla svým pochybnostem a kdo ví čemu a mlela a mlela a on se před ní jen zmenšoval, jako by zas byl vlče, něco provedl a někdo mu za to huboval. Ale to nebyl ten scénář. Místo tohos tál proti Roweně – nejlepší kamarádce jeho sestry – a dostával nabídku, kterou by nevymyslel ani ten nejzvrácenější básník.
„Cože?“ vypadlo z něj docela dlouhou dobu po tom, co vlčice konečně zmlkla. Tvářil se zmateně, skoro až nechápavě. Pořád si v duchu opakoval ta slova a snažil se v nich najít pointu vtipu. Něco, co naznačovalo nějakou ironii, nadsázku. Dokonce si myslel, že jí špatně rozuměl. A tak dost dlouho jen seděl a mrkal a snažil se to nějak vstřebat. Nemohl se ani přinutit ji jít pomoct, znovu ji obejmout a ujistit jí, že to je špatný nápad. Ale nenacházel slova několik dlouhých minut.
„Roweno,“ hlesl po opravdu dlouhé odmlce, která pro ni musela být nervy drásající. Ale nebylo to náročné jen pro ni. „Vždyť moje smečka je taky tvou smečkou. A copak nechceš vidět svoje vlčata vyrůstat a dát jim to, co tobě tak chybělo? Říkáš, že tě opustila matka i s otcem, chceš snad svým vlčatům taky vzít matku? Tu pravou? Vždyť… já ani nevím kde Heather je. Viděl jsem ji naposledy na konci jara... Začátku léta.“ Mluvil klidně. Pomalu a s rozvahou. Ale neodmítnul ji. Byl by rád, kdyby tyhle své úvahy nakonec zamítla sama.

|287|

Stál teď zády k Roweně a jejímu lůžku a tak nějak jako bez ducha procházel očima dříví, které sem potichu přinesl. Větší část hromady však stále ležela v tmavém ústí vchodu, kde už neležel sníh a kde mohlo s trochou štěstí alespoň trochu vysychat. Hlavu měl podivně prázdnou a jen se napůl usmíval, i když pro to neměl zrovna velký důvod. Možná se krátce zasnil? Ale to bylo pryč a zůstala jen divná prázdnota všude kolem něj. A myšlenky na smrt, které v něm probudil Roweny hnědý bratr. Následoval krátký povzdech a otočka na patě, aby si. Mohl lehnout čelem ke své společnici. Odpočívala s oháňkou stočenou podél těla. Nedokázala však zakrýt vystouplé břicho, které se zjevně hemžilo životem tvorů dříve považovaných za parazity. Neuměl si představit jaké to muselo být – mít v sobě něco (nebo spíš někoho) s vlastním rozumem, co si dělá co chce a jak chce. Formovala se už teď jejich nátura? Měli předurčený osud? Ležel docela v uctivé vzdálenosti a z přemýšlení o Roweny nenarozených potomcích ho vytrhnul až její hlas, jak mu v uších zazvonil zvuk jeho vlastního jména. Zpozorněl a zaostřil, takže jen nehleděl skrze ni do blba, ale přímo na svou společnici. Její otázka ho možná ani nezaskočila. Možná jo? Zamyslel se jen krátce, líně převalujíc svou odpověď na jazyku. V tu chvilku byl jeho přízvuk jen opravdu těžce znatelný:
„Já nevím,“ vyžvýkl ze sebe tak nějak popravdě. „Není to jen moje rozhodnutí ostatně – záleží na mnohých věcech. V ideálním případě asi… asi ano? Jednou? Možná?“ Oči mu sklouznuly na bílé špičky tlapek a pak k jizvě, která se krátce obtáčela vůkol jeho zápěstí a sahala až na předloktí. „Možná bych jednou chtěl dceru.“ Byla to myšlenka, kterou původně nezamýšlel vyslovit. Ale možná nebylo špatné ji trochu formulovat, ne? „Ale to je ve hvězdách a nedá se to moc ovlivnit. Co bude, to bude,“ mávnul nad tím tlapkou a pokrčil s lehkým úsměvem rameny. Ta představa však přetrvávala. Zlatavá Fiore, které by snesl modré z nebe.

|286|

Byl tak zabraný do budování hnízda pro drobotinu, že si Roweny nevšimnul až do momentu, kdy promluvila. Patřičně se leknul, neb netušil ze m někdo dýchá na záda. Ale usmíval se, když odstoupil, aby ukázal své dílo v jeho plné kráse. Stačilo pak jen lehké máchnutí tlapkou a uctivá poklona:
„Je-libo vyzkoušet vaše lože, mladá dámo?“ všechno bylo připravené. Tedy – do značné míry. Tráva během Roweny spánku docela dobře naschla a ani tolik nesmrděla zatuchlinou, jak původně mohla. Neměl sice žádné kožešiny, kterými by mohl to místo vystlat, ale to mu ani nepřekáželo. Ostatně sám si ze svých prvních vzpomínek vybavoval hlavně vůni hřejivého a měkkého sena všude kokem, které sice občas píchalo do tlapek, ale bylo hřejivější a snadnější na údržbu než nějaké kožešiny, na které si potrpěla zdejší společnost.
„Je to lepší než nic. A třeba si aspoň trošku budeš moct pospat, když nebudeš ležet jenom na studené zemi, co myslíš?“ usmíval se a ještě něco maličko v hnízdě doladil. Podařilo se mu najít i docela obstojný kus mechového polštáře, který teď trochu načechral. Záhy však stál zády a pracně přetahoval na dohořívající oheň nové kusy dřeva. Nejprve to nejsušší a později trochu více zvlhlé kusy. Do role Rowenina poskoka se vžil poměrně snadno a byl připravený splnit každý úkol, který by mu nastávající matka mohla zadat. Při práci se neubránil představě jaké by asi bylo mít vlastní drobky s Heather. Byli by zlatí, pískoví anebo ryšaví? Ta představa teď ale byla pryč. Nemohl tušit, že na to nikdy nedojde. To uvědomění mu brzy mělo zlomit srdce, ale čas ještě nepřišel.

|285|

Na první pohled se zdála být klidná, ale v očích se jí zrcadlilo něco, co potvrzovalo pravý opak. A přesně proto ji nepřestával objímat a jen jí dával dostatek prostoru, aby mohla svoje pocity vstřebat a trochu se uklidnila. Chápal, že je to náročné a nedokázal si představit být v jejích botách. Ale co se stane už se nemůže odestát a proto teď stáli na cestě, kterou oba museli jít a nesměli se moc ohlížet. Ale i na takové cestě nemuseli pospíchat – vlastně bylo docela příhodné, že mohli jít pomalu. A takové dobré jídlo mohlo být dobrým začátkem pro rozumné řešení problému, do kterého se tmavá vlčice dostala. Alfredo proto jen krátce přikývnul a už byl na všech čtyřech, připravený jít sehnat alespoň něco k zakousnutí. Přesto se však k vlčici znovu sklonil a povzbudivě jí před usnutím dloubnul studeným čumákem do líčka.
„Co nevidět jsem zpět,“ pousmál se lehce, „zatím si odpočiň.“
Byl pryč jakmile začala klidně oddechovat, ale její slzy už neviděl. Zamířil si po prudké římse ven z téhle jeskyně a naslouchal všem zvukům, co okolí prostupovaly. Na takovou pustou jeskyni jich tak jako tak bylo příliš. Někde odkapávala voda a v tmavých zákoutích kam nebylo vidět zase hospodařily myšky. To byl asi jediný zdroj obživy, který tady mohl Roweně přislíbit. Ale bylo to lepší než nic – nemusel se plahočit nikam daleko. Začal však od píky.
Jako první se vypravil ven, kde obhlídnul terén jámy. Sníh pokrýval plno harampádí a on jednotlivé hromádky pod ním ukryté pomalu prošel. Dával si záležet, aby měla vlčice dost času k odpočinku, než se vrátí zpět. Jako první nashromáždil větrem ošlehané dřevo. Převážně staré větve, ale po chvíli úsilí měl řádnou hromádku, kterou mohl zásobovat oheň v temných útrobách podzemích skal. Jako další sehnal zbytky suché trávy, kterou vyhrabal pod sněhem. Nebylo jí mnoho a potřebovala ještě pořádně uschnout, ale bylo jí dost na nějaké provizorní hnízdo, které by poskytlo pohodlí nejen vlčici, ale i jejím nenarozeným potomkům. A v neposlední řadě se mu pak v temných chodbách podařilo ulovit hned čtyři myši a jednoho pořádně vypaseného potkana, který se pravděpodobně živil zdechlinami zvířat umrlých v jámě venku. Jedinou myš si dovolil spořádat, ale zbytek odložil v chladu pod římsou, co nejdál od spící Roweny a jejího ohně, který by mohl zdechliny zkazit. Zároveň však na očích, aby je nic dalšího neohrozilo. Zbytek času strávil nošením všech potřených surovin, které potřeboval k udržení ohně a budování hnízda pro vlčata. Sebralo to spousty času, ale nemohl stejně moc zhodnotit kolik, když byla uvnitř pořád taková tma. Aby zabavil svou všetečnou mysl, raději v práci neustal ani když bylo vše na svém místě – obhlédl všechna zákoutí plácku a nalezl to nejsušší a nejteplejší, které začal připravovat pro připravovaný pelech. Zatuchlá tráva zatím schnula v okolí ohně.

|284|

Zjevně promlouvat Roweně do duše nebylo jako mluvit do zdi. Něco to v ní zanechávalo. Možná prasklinky, útržky informací? Ale hýbali se z místa a to bylo hlavní. Najednou byla spíš ticho a poslouchala a bylo vidět, jak jí to pod tou černou čupřinou pomalu šrotuje. A Alfredo taky mlčel, aby měla dost času to všechno vstřebat a přemýšlet o tom. Sám měl najednou hlavu plnou myšlenek, které se naštěstí výjimečně zaobíraly životem a ne smrtí. Protože – fíha! Narození vlčat, to muselo být něco hrozně zvláštního a zajímavýho. Ale taky si to nedokázal představit a znervózňovalo ho, že muselo jít o opravdu intimní a zároveň chatrný okamžik. Ostatně z těch slepých chvil u matčina boku si nepamatoval skoro nic. Možná jen slabé zvuky a pachy, jak k němu pomalu přicházely vlastní smysly. Raději se pousmál a vystrašenou vlčici znovu pevně obejmul, aby si v tuhle chvíli nepřišla tak zranitelná a osamělá. Ostatně to pro ni nemohlo být o nic lepší zjištění než když si myslela, že je jednou nohou nad hrobem.
„Na prvním místě zůstaneme klidní, sì? Zjevně máš ještě čas a nejsi tu sama. Ani tu sama nebudeš. Záleží jen na tobě, co chceš dělat…?“ Nadhodil jen tak do pléna, ale než se vůbec mohla rozhodnout, ještě spěšně doplnil: „Chceš pomoci sehnat nějaké kožešiny, suché dřevo na podpal? Nebo chceš odtud odejít do Staré Vrby, kde není tak tma, zima ani vlhko?“ Mluvil najednou pomalu a starostlivě. Náhlá zodpovědnost mu nevadila. Zas a znovu se totiž nemusel soustředit na vlastní problémy, nýbrž na Rowenu a život, který teď nosila pod srdcem. „A nemusíš se zbavovat nikoho, sì? Nejsi sama. Cosa Nostra se postará-,“ zarazil se a zavrtěl hlavou „já ti pomůžu a postarám se. Tedy… pokud netoužíš po Pippě jako společnosti?“ Trochu se ušklíbnul a mrknul, protože jeho sestra by definitivně hysterčila.

|283|

Rowena byla tak paličatá, až to bolelo. Ale měli spoustu času na to, aby to spolu vykoumali. Tedy snad – Alfredo sice měl náskok a nějak si dokázal odvodit co tmavá vlčice zatím ne, ale nebyl si úplně jistý tím, jak to s těmi vlčaty je po tom, co dostatečně vyrostou. Předpoklad byl asi jednoduchý – vyjdou kudy přišla. Ale co to obnáší, nebo tak podobně, o tom neměl zrzek ani zdání a ještě před pár hodinami by byl spokojený, kdyby to vědět nemusel. Ale slíbil že neodejde a že tu s ní bude, dokud to bude potřeba. Hlavně že na vlčata nejsi připravený, co? Krátce zvrátil pohled ke stropu jeskyně a nebi někde vysoko nad ní, jestli si z něj někdo tam nahoře zase jednou dělal dobrej den.
„Jaký tajemství?“ uchechtl se krátce a znovu se natáhl vlčici po uchu, za které ji opětovně zatahal ve hravém duchu. „Vždyť jsem ti řekl co se děje. A jsem si docela jistý, že mám pravdu. Říkal mi o tom kdysi pan Kessel. Samozřejmě to asi nemusí úplně dobře fungovat za všech. Třeba na to má vliv takový ten cyklus, kterým vlčice procházejí? Třeba prostě luna jak putuje po nebi? Co já vím. Nemám rodiče, aby mi to někdo vysvětlil pořádně a teď to nepoběžím narychlo někam zjišťovat, abys tu nebyla sama, ale jsem si opravdu jistý, že z tohohle spojení, o kterém si mluvila, vznikají vlčata.“ Kdyby tu tak byla Iskierka, kterou ani jeden neznali. Ta by jim to vysvětlila hezky z gruntu bez kytiček a čmeláků. Takhle si Rowena musela vystačit s těmi informacemi, které poskytoval zrzek. „A jen řikám, co si pamatuju od nás. Byly roky, kdy smečka neměla žádná vlčata a když se pak nějaká narodila, byla braná jako dar – pokračovatelé rodu nebo tak něco. Krom toho – myslíš, že tu po Gallirei běhá tolik fanatiků co skládaj oběti bohům, jen aby měli potomky? Difficilmente! Prostě… dělaj to cos dělala ty s tím habánem. A buď se povede, nebo ne. Tobě se zjevně povedlo.“

|282|

Ležel, poslušně hřál ale přitom se potutelně usmíval, protože věděl že záhada je rozluštěná. Zaprvé ho uklidňovalo uvědomění, než bude Rowena v pořádku, zadruhé si nemusel dělat starost o vlastní nevolnosti, které způsobovala prostá úzkost a žádná interní parazit, který by mu chtěl sežrat vnitřnosti za živa.
„Život v tom definitivně prsty má,“ přitakal ochotně. „Ale nemyslím si, že by to měl být trest. Ostatně to mi taky nepřijde moc jako jeho styl, trestat vlky nemocema. Ty se dějou i bez přičinění bohů. Ale jestli mám pravdu, má to být spíš odměna než cokoliv jinýho.“ Alespoň u nich se na vlčata hledělo jako na odměnu. Dar. Kdyby tak věděl, jak moc dlouho jeho rodiče prahli po potomcích, kterých se nemohli dočkat celé roky. Jen povytáhl obočí když sledoval, jak se Rowena nakrucuje. Ono ostatně dávalo tohle všechno docela smysl. Představa, že by v sobě měla opravdové parazity takových rozměrů se zdála víc a víc nereálná. Ještě dlouhodobě. Její zmínku Heather přešel jen s lehkým úsměvem a pokývnutím na znamení díků. Pravdou bylo, že ji tak dlouho neviděl a tak dlouho spolu nemluvili… Stihnul mezitím dokonce umřít a znovu obživnout. A čert ví jak dlouho byl vůbec pryč. Snad ne moc dlouho. Snad se na něj nezlobila. Ale tak dlouho spala – pomalu si přestával dělat naděje, že se znovu probudí. Krátce si povzdechl a zavrtěl hlavou, zatímco ouška pozorně nasměroval směrem ke své nevěřící společnici. Popírala jeho tvrzení, ale on se dál jen vítězoslavně (a asi trochu samolibě) usmíval s povytaženým obočím, zatímco stříbrným pohledem probodával ten její. Měl čas. Na rozdíl od ní. Čím dřív si to uvědomí, tím spíš se bude moct připravit na to, co ji čeká. Samozřejmě jak vlčata přichází na svět z matčina lůna bylo záhadou i jemu. Ovšem dal by tlapku do ohně za to, že přesně to měli zanedlouho zjistit. „Tak kde se teda podle tebe berou vlčata?“

|281|

Rowena měla bezděky pravdu – bylo dobře, že si ukrývaných známek nejistoty v jeho chování nevšímala. Kdyby je totiž začala rozebírat, skončili by prostě jen dva zoufalí na dně temné díry, která zdánlivě neměla žádná boční vrátka, kterýma by se dalo uprchnou. Ale ryšavý, který se mermomocí soustředil na řešení jejího problému, měl alespoň čas nechat trochu uležet svá uvědomění a problémy. Ráno je přeci moudřejší večera.
„Jistě že mám pravdu,“ pousmál se raději. Byl rád, že vlčici dodal alespoň trochu toho elánu, když ji ujistil, že tohle určitě není práce její silné kmotry. „Myslím, že kdyby se jí něco nelíbilo, řekla by ti to pěkně od plic a neposílala breberky konat svou špinavou práci. To je spíš věcí smrtelníku, nechat jiné špinit si tlapky. Ale mocná bohyně? Stačilo by jí prosté mávnutí tlapkou a bylo by.“ To oni pak radši posílali slabé, aby konali jejich špinavou práci. Jako to dělal jeho otec i jeho děd před ním a jak to měl dělat on jednou po nich. Teď ale žili v jiném světě, kde vlci žili jinak. Bylo toho tolik k zamýšlení, že z toho šla až hlava kolem. A ještě do toho Rowena mlela blbosti!
„Myslíš, že bych s tebou ležel v temný, mokrý díře, kdybych tě nesnášel?“ další rozumná dedukce, která byla svým způsobem neprůstřelná. „Občas ti nerozumím a máme trochu jiný, eh, diversi punti di vista, no, to-,“ zasekl se a trochu si přišlápnul jazyk a chvilku trvalo, než se zase rozmluvil. Nakonec se mu to však povedlo: „koukáme na život každý z jiné strany a jiného úhlu. Ale to neznamená, že tě nemám rád. A myslím že ano, myslím, že se Alastor má dobře. Byl s nějakým Nemesisem z Asgaarského lesa a vypadali spokojení.“ Kelišová. Hned musel pana bratra naprášit!
Další část jejich společných chvil by ho normálně přivedla do značných rozpaků. Ale tentokrát se nic takového nekonalo. Jen tiše poslouchal, jak Rowena, aniž by sama chtěla, použila přesně Kesselova slova. „Když se mají dva rádi říkáš?“ po tváři se mu zatím rozlezl triumfální výraz. „Milá zlatá, když se mají dva rádi, taky z toho mužou bejt vlčata. Na která si já osobně nepřijdu dost připravený a proto s mojí Fiore neprovádím lotroviny.“

|280|

Ani jeden to v životě neměli úplně jednoduché, i když každý úplně jiným způsobem. Alfredo o rodiče přišel snad ještě dřív, než si mohl utvořit měsíce dobrých vzpomínek, ale znamenalo to snad, že mu chyběli o něco méně? Vzali mu život, který měl žít. Ale kdyby se nic z toho nestalo, nepoznal by ani žádné ty dobré vlky, které tady na Gallirei objevil. Svět byl kruté místo, ale nebylo to všechno úplně k zahození, nebo snad ano? Snažil se na to celé koukat pozitivně a s nadhledem. Hledat ve všem aspoň trochu toho dobrého. Ale chápal, že někdy jsou takové věci těžké. Hlavně když Rowena vyjmenovala tolik jmen…
„Myslím, že na tohle paní Smrt nemá vliv. Takové věci zapříčiňuje osud, protože snad jen ten jediný dosáhne až za hranice téhle země.“ Vysvětlil klidně. Nechtěl kmotře Smrti křivdit, ale bylo pravdou, že v jiných zemích její jméno známé příliš nebylo. Alespoň ne jako bohyně. „Ale musíš se podívat i na ty vlky, co neodešli. Já a Pippa jsem pořád tady. A stejně tak tvůj bratr Alastor,“ při zmínce Alova jména se přinutil zavrtět ocasem, ale žaludek se mu převrátil, takže málem běžel za keřík podobně, jako nebohá Rowena už tolikrát. „M-mluvil sem s ním sotva před pár hodinami a říkal, že tě má moc rád.“ A pak taky říkal, že sem zdechnul a zase obživnul, jaká to výhra. Ale o svých problémech teď nemohl mluvit. Nedovolil si byť jen ceknout a snažil se ze všech sil udržet vážnou tvář, která mohla být jeho přítelkyni oporou. Z myšlenek o umírání se tedy znovu násilím utrhnul a raději se vrátil ke vzpomínce na předloňskou zimu. Na Kessela a Ostrůvky a na to, o čem si povídali. Toho dne mu starší vlk řekl mnohé, ale v těch informacích starých několik let se mu špatně hledalo. Nepamatoval si, že by mluvil o podobných symptomech, ale probírali něco, co by se možná hodit mohlo. Konec konců tohle přeci nemusí být vůbec o konci života? Co když… je to začátek? Zorničky se mu znovu rozšířily, jak sjel svým pohledem prve upřeným na Roweny tvář zpět k jejímu boku, který byl údajně plný parazitů. Jak jen to ten Kessel říkal? „Co že si říkala, že jste s tím habánem prováděli?“

|279|

Seděl a snažil se naslouchat, být prostě dobrou oporou, jakou jen přítel přítelkyni může být. Snažil se nic nevynechat, nevzdalovat se jí. A hlavně se snažil nepanikařit, protože stačil jeden panikařící vlk v místnosti. Dokud mu to aspoň trochu pálilo, mohli tohle rozlousknout spolu, ne? Nebo alespoň přečkat. Na umírání totiž určitě myslet nechtěl. Ze všech sil svou mysl upínal na fakta a ty trochu pozitivnější věci kolem nich. Jako že tu byli aspoň spolu a ani jeden z nich nebyl v té temnotě sám za sebe. Protože i on se necítil úplně nejlépe. Pořád měl žaludek jak na vodě z toho zjištění, že vstal z mrtvých. Nemysli na to, napomenul se přísně a uzavřel svou mysl před emocemi. Jednak pro to, aby měl šanci aspoň trochu zdravě uvažoval, druhak protože začínal slýchat z vlastního rozrušení také myšlenky Roweny. Na ten most mezi nimi však nevstoupil. Silou vší vůle je utišil a potlačil jejich znění. Byla zesláblá, ještě tak potřebovala zvědavce, co by se jí rejpal v hlavě.
„Row,“ hlesl raději tiše, „myslím si, že se neukáže.“ O fungování světa toho zase tolik nevěděl, ale jestli se něco málo stihnul naučit, tak to bylo o existenci zrádců a podvraťáků. A tenhle cizinec, jehož jméno už v aktivní paměti zase neměl, byl zřejmě jedním takovým. „Takoví se moc neohlíží po zkáze, co za sebou nechali ležet.“ Nadechoval se zrovna k dalším slovům, ale předběhla ho. A taky mu na několik chvilek vzala vítr z plachet, takže s rozšířenými zorničkami prostě jen ležel a snažil se obratem něco říct. Ale jak už to bývá, čím víc jeden tlačí na pilu, tím spíš to moc nejde. Slova však nakonec přišla, i když odmlka byla podstatně delší, než si vůbec mohl přát.
„Vždyť přeci vůbec nemusíš umírat,“ pokusil se ji utišit. „Hele, co o tom víme? Je ti špatně, jsi pohublá. Ale pořád máš tu svojí jiskru, i když teď vypadá trochu ospale a unaveně, jak kdyby se jí na just nechtělo jiskřit“ znovu jí čenichem dloubnul do líčka. „Třeba to má nějaké rozumné řešení. Třeba by to dokonce někdo uměl pojmenovat a dokonce by věděl, co se děje. Samozřejmě tě neopustím, ale nevzpomínáš si, že by někdo něco takového zmínil?“ Jestli pro ryšavého něco fungovalo, bylo to vytváření rozumných argumentů. Jeho mysl se však rozbíhala do všech směrů, které by mu mohly jen trochu napovědět, co se s Rowenou zrovna děje. A čím víc se rozbíhala, tím víc se vracela k jedné velmi vybledlé vzpomínce na starého vlka, který hodně věděl a hodně ryšavému řekl.

|278|

S povzdechem se usmál nad její umíněností a hravě jí zatahal za ucho, aby alespoň trochu rozptýlil její utrpění. Alespoň snaha byla. Pravdou však bylo, že si starosti opravdu nedělal (tedy o sebe). Ne tak moc, aby si kvůli tomu musel dělat vrásky na čele. Ostatně přišel sem rovnou z posmrtného života, nemoc ho zase tak moc neděsila, třebaže pohled na její vzdouvající se břicho plné života ho ujišťovalo, že po tomhle parazitovi netoužil. Úplně netoužil vysloužit takovou odměnu za svou ochotu s ní sdílet tyhle těžké chvíle. Na druhou stranu – musel tu zůstat. Jen nepatrné odtáhnutí v tmavé vlčici spustilo obranou reakci a ihned začala panikařit. Pevně se k ní znovu přitisknul a krátce sevřel víčka, zatímco ho v nose lochtala povědomá vůně.
„Nikam nejdu, neboj se,“ ujistil ji pevným hlasem, jak se na vlka jeho úrovně slušelo a patřilo. Ostatně nebyl žádné ořezávátko, které nechávalo vlčice strádat samotné v temných, chladných jeskyních. Ještě k tomu nemocné. Ne jako Belial, ten proklatý zrádce, který se přesně k tomu snížil. Ryšavý svraštil obočí a zamračil se do šera jeskyně, které rozrušoval jen praskající oheň nedaleko.
„Lempl,“ zavrčel mezi zuby. „K něčemu takovému se snížit může jen ten největší pleb co svět dokázal stvořit.“ V jeho hlase zaznívala podobná nenávist, třebaže dotyčného vůbec neznal. „Ale teď se ničeho neboj, sì? Nejsi sama a já tě neopustím,“ prohodil o něco tišeji, hlas tak konejšivý, jak jen mu to přízvuk a rozrušení dovolili. „Zkus si odpočinou co to jen jde, teda pokud to jde.“ Svorně pak zas a znovu zakoulel očima směrem k jejímu boku, který ji jistě musel omezovat v pohybu.

|277|

Chvěla se, působila vystrašeně a zničeně. A to ryšavý neměl ani ponětí, jak musela bolet ta zrada, kterou pociťovala ve svém nitru. Alespoň že jeho volba byla úspěšná a nemusel se tak docela bát nákazy, třebaže ani jeden ze dvojice to nevěděl. Raději tam jen seděl, hřál ji a naslouchal jejím slovům. Zprvu se zadrhla. Dělala si starosti o jeho zdraví, ovšem hlas měla křehký jako jeden z rampouchů, které zahlédl při vstupu do těchto temných míst. Objal ji ještě pevněji, jako když si rodič hledí vystrašeného vlčete.
„To je v pořádku, nedělej si o mě starosti,“ kdybys věděla odkud přicházím, nebylo by třeba těch vrásek na čele. Možná byl sám rád, že není v tu chvíli sám a že může vytěsnit nepříjemné vzpomínky na své příbuzné tam na druhé straně. Raději ji chlácholivě hřál a čekal, až mu odpoví i na jeho další otázky. Byla pohublá – jak se opíral o její rameno, cítil hranu lopatky. Ještě před nedávnem by na ni určitě nenarazil, protože Rowena byla krásná a dobře živená. Teď musela držet hladovku již několik dnů v kuse a vzdálený zápach zvratků napovídal, že jí ani nebylo dobře od žaludku. Pokusila se mu místo toho vysvětlit proč leží na tom nejpustším a nejvíc nepříznivé místě široko daleko, ale ani na to neměla výdrž. Aby jo, když se jí zvrátil žaludek. V ten okamžik jen zaklapnul čelisti a nechal ji rozdýchat ten nepříjemný nával. Dokonce krapet povolil stisk v obavě, že je to jeho práce. Raději mlčel, dokud znovu nepromluvila.
„Jsi přeci přítelkyně Pippy. Tím i moje. A taky jsi chtě–nechtě součást naší rodiny,“ pousmál se lehce. „Ale neboj. Nebudu tě nutit se někam stěhovat. Zůstanu tu s tebou, dokud to bude potřeba. Ano?“ nemohla na něj vidět, protože hlavu měl stále něžně opřenou o její krk, ale bylo poznat, že se lehce usmívá. Dělal si však o vlčici starosti. Jeho další otázka proto byla zaměřená na zdroj její nákazy: „ty víš, co se ti stalo a kde si k tomu přišla?“

|276|

Její hlas byl od prvního okamžiku trochu jiný. Rowena kterou znal si byla jistá v kramflecích, rozhodná a odhodlaná. Teď se k němu ale její hlas ozvěnou donesl podivně zkomolený, možná až trochu zlomený? Ne že by ho to dvakrát moc vykolejilo, každý mohl mít horší den. Ale sotva se k ní dostal, začal pomalu chápat co se děje. Ležela na boku a vypadala zesláblá, unavená a hlavně se jí boky vzdouvaly vysoko nad žebra, třebaže v tváři byla pohublá. Zarazil se v půli kroku a znovu ji přejel pohledem, když ho varovala. Krátce se kousnul do rtu, ale neváhal dlouho. Mrtvý už sem beztak byl. Proto nakonec vzdálenost mezi nimi překročil a uvítal ji přátelským drcnutím nosu do líčka.
„Co se ti stalo? A proč jsi zrovna tady v té tmě a zimě?“ Stará vrba a její světélkující tůně se zdála přeci jen přívětivějším místem, kde by mohla složit hlavu k odpočinku. Taky se jí rychle, avšak se značnou opatrností, složil za záda, aby ji mohl hřát. A jeho tělesné teplo ji jistě muselo uchvátit během několika mžiků, neb byl stále celý uřícený z běhu. Přímo z něj v té zimě sálalo. Nemocnou přítelkyni pevně obejmul hlavou a přitisknul ji na sebe.
„Chceš, abych ti z venku přinesl vodu?“ strachoval se, že tu ležela už příliš dlouho. Kdyby se mu podařilo z venku přinést sněhovou kouli, mohla by ji aspoň rozlízat a trochu tekutin tak doplnit. Nechtěl ji ovšem opouštět moc brzy. Pohled mu přitom sjel k jejímu boku; pohyby v jejím nitru byly okem viditelné a to působilo znepokojivě. Něco v ní určitě žilo, ale netroufal si hádat co. Snažil se přemýšlet, aby ji mohl uklidnit, ale sám toho neměl odžito dost na to, aby od boku střelil na vlčata. I když by to jistý smysl dávalo. Teď ovšem měl důležitější věci na práci, než spekulovat o původu onoho domnělého parazita.

|275| // Zrádcův remízek

Následoval pach a stopu až dolů, na samé dno té strže ve středu tváře světa. Kdyby se nezdála silnější a silnější, asi by se do těchto míst neodvážil. Jenže Roweny pach byl silný a zdálo se mu, že sem tam se k jeho uším donese i daleká ozvěna z nitra země. Stačilo pak jen chvilku hledat, aby nalezl úzkou chodbu směřující pod povrch promrzlé krajiny. Zarazil se jen na chvilku. Krom Roweny totiž cítil i jiného vlka. Cizího, neznámého. Těžko soudit, co byl zač. Ale jeho pach nebyl tak silný a proto se rozhodl pokračovat. Copak by mu jeho kamarádka asi tak mohla vyčíst, že ji sem zmatený a vyděšený následoval? Už jen pro tu starost se nad ním mohla smilovat, jestli ji v něčem měl vyrušit.
Zarazil se právě v čas. Snažil se cestou soustředit na temnotu kolem sebe, takže si málem nevšimnul prohlubně přímo u svých tlapek. Našlapoval však opatrně a proto ho ten jediný krok nezabil. Nezabil znovu, pomyslel si s kyselým úsměvem, zatímco nohou šátral po římse. A ještě že byl vskutku opatrný. Plamen v hlubinách pod ním naznačoval, že by to nebyl příjemný pád tam dolů.
„Roweno?“ zavolal znovu, zatímco se vydal nešťastné cestě ještě hlouběji do útrob tohoto komplexu. Našlapoval opatrně, jako když kočka sleduje vrabčáka. On ale nebyl na lovu. Snažil se jen nezaškobrtnout. Podruhé by už takové štěstí mít nemusel. Mohl prostě zemřít bez šance na návrat. Ale jak se přibližoval k plamenu, nabíral na jistotě. V jeho světle rozeznal svou kamarádku, tiše odpočívající na samém dni tohoto úkrytu. Vypadala v pořádku.
„Dio mio, co tu provádíš?“ těch posledních pár kroků mezi nimi uzavřel seskokem z římsy. Sotva metr a jeho tlapky se dotkly chladné země. Nebylo tu úplně příjemně. V podzemí se drželo sucho, ale také chlad a oheň toho moc nezvládnul. Ale Rowena se opravdu zdála celá. Ale přece mu na ní něco nesedělo. „Jsi celá?“ Starostlivost v jeho hlase byla slyšitelná. A také mu dodala jistotu. Když se mohl starat o někoho jiného, nemusel si dočasně lámat hlavu se svou smrtí. Ne?

// Vrbový lesík přes Magický palouk

Nezastavil až do chvíle, kdy se před ním objevila jáma hrozivě zející v zemi. Teprve tam zůstal stát, prudce oddechující a s očima v hrůze rozevřenýma. Lapal po dechu a znovu cítil, jak se mu svírá hrdlo. Snažil se se alespoň trochu uklidnit, ale copak mohl? Vstal z mrtvých. Proto ho pronásledovaly sestry. Proto byly všechny tak hrůzostrašné a děsivé. To proto. To proto. To proto. Zasípal a udělal krok vzad, zatímco se pokoušel rozhlédnout po kraji. Tohle místo si pamatoval buď jen matně, nebo vůbec. Za to taky mohl ten zpropadený sníh, který ležel všude kolem na zemi i po stromech. Všechno bylo stejný a studený a podivně ledový. Nic ho nenaplňovalo pocitem tepla. Ale možná to taky bylo tím, že si přišel prázdný? Jako tělo bez duše. Prostě jen schránka, která měla štěstí. Ale bylo tohle vůbec jeho tělo? Úzkostlivým pohledem sjel ke svým tlapkám, které byly celé obalené kopou sněhu. Vypadaly pořád stejně. Jen na levé přední měl nově jizvu od momentu, kdy povolával před Lacrimou smrt, aby dokázal existenci svou. Zachvěl se a jeho tlapy s ním. Byly stejné, ale přesto mu přišly hrozně cizí. Kdyby ho v nose nepolechtal známý pach, asi by se rozhodl vykřičet své trápení do světa. Ale přeci jen se ho v náhlém prozření něco pokusilo přivést na správnou cestu. Ten pach znal.
„Heather?“ zavolal zmateně. Ale ne, to není ona. Jak nad tím tak přemýšlel, docházelo mu, že pravděpodobně cítí Rowenu. Jen maličký ocásek na konci té sladké vůně naznačoval, že je jeho prvotní úsudek chybný. Přeci jen to byl pach o něco malinko jinačí, než pach jeho partnerky. Kdyby tak jen věděl, že Heather tvrdě spí daleko odtud. To bylo však trápení až pro dny budoucí. Teď se vydal po čichu (a záhy i po stopě ve sněhu) za svou kamarádkou, která se pravděpodobně nacházela na samém dni jámy.
„Roweno?“ houknul obezřetně, zatímco se spouštěl k ní. Pomalu mu docházelo, že byl celý les úplně prosycený jejím pachem. Skoro jako by tu sídlila smečka. Rowenina. Měl najednou tisíc otázek, ale žádné odpovědi. A ostatně – třeba by mu Rowena mohla vysvětlit, jak to se smrtí chodí.

// Jáma