Gallirea - Příspěvky uživatele

Nebyl si úplně jistý, jestli byl stále naštvaný. Emoce se v něm teď mísily s takovou vervou, že se nedokázal ani dost dobře soustředit. Seděl ve středu lesa, který se stal jeho smutným královstvím, hlavu zvrácenou k nebi a v kožichu dotek vlahého vánku, který pozvolna přinášel jaro. A jeho srdce krvácelo. Necítil Heather. Nebyla nikde kolem. Chtěla přece jen do Borůvkové smečky a ke Smrti? To nemohla být tak dlouhá cesta. Vždyť on mezitím přešel Gallireu křížem krážem a stihnul u toho ještě umřít. Ale Heather… nebyla tady. A měl strach, že není ani nikde jinde. Povzdechl si. Určitě to byla jeho vina, protože ji opustil. To bolelo ještě víc, jestli za to doopravdy mohl sám. A pak tu byla celá ta věc s jeho umíráním a tím, jak se mu od té doby těžko dýchalo. A tím, čím si prošel. Byl pořád služebníkem Smrti, když umřel bez toho, aby ho Roweny kmotra viděla? Dost možná ani to ne. A pak ta celá věc s rodinou a ten prudký obrat, který zapříčinil. On jí opravdu chtěl pomoci, ale nebylo podmínkou kompromisu, aby se dohodly obě strany? Černá vlčice chtěla prostě jen svou pravdu a tu si musela za všech okolností prosadit. Tak ať si ji teda má, škorpil se ryšavý, jehož srdce ovšem znovu a znovu těžklo při představě, že vlčice právě teď někde vraždí zanedbané vlče, které jako barbar obětovala bohu. Zlostně zavrčel a vycenil při tom zuby, které se bělostně zaleskly.
Jeho rozrušení, hněv a smutek naštěstí vyrušil vzdálený hlas, který přicházel z útrob lesa. Prve zpozorněl! Nebyl to cizinec, kdo se to potloukal po jejich území? Pach ho ovšem rychle přivedl k pravdě. Už nevyl v odpověď – jen vystřelil za sestrou tak rychle, jak mu to spletitý terén vůbec dovolil. A vskutku se světlý kožich záhy zableskl mezi smutnými kmeny smutečních vrb. Zastavil až v okamžení, kdy sestru pevně objímal.
„Lacrimo! Dio mio,“ hlesl ihned, jak se k sestře usilovně tisknul, „nestalo se ti nic? Rozdělili jsme se a já se o tebe bál! Ale bylo mi špatně a nemohl jsem tě najít.“ Když se odtáhl a pohlédl do těch zlatých očí, vytanuly mu na mysli všechny ty hrozivé vzpomínky. Ta temnota a ten hrozivý pavouk a všechno po tom, včetně těch pasáží po životě. Poplašeně ukročil a trochu se naježil, zatímco si prohlížel sestřinu tvář. V tom světě na druhé straně byla hrozivě krásná a mrtvolně nebezpečná a děsivá. Teď byla prostě jen krásná, i když si to sama třeba nemusela myslet. Bez ptaní ji znovu pevně obejmul a krátce nasál její vůni. Bál se, že o ni znovu přijde.

Alfredo; 20.2.2023 http://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik#post-206748

// Magický palouk

Domů si to nakráčel s vytím a ještě horší náladou, protože hranice našel neoznačené. Ihned se dal do práce, aby tu hrubou chybu napravil, ale už na začátku věděl, že ho čeká nepříjemná a docela dlouhá práce. Tlapky mu klouzaly na umrzlém podloží a trvalo mu snad hodinu, než vůbec dokázal obejít celou východní hranici. A nejednou si u toho taky řádně natloukl rypák! To jen přidávalo k jeho rozhořčení a vzteku, který pociťoval. Cítil tu pachy, ale i ty se zdály docela vyčichlé. Sestry se musely zdržovat hlavně v centru lesa – poblíž staré Vrby, kam se pak chystal taky. Musel si konečně odpočinout. Po tom plahočení se na sněhu to bude jistojistě zasloužená pauza. Teď totiž jel po čtyřech z kopečka a snažil se svou stopu nechat na co nejvíce stromech kolem sebe. To však vrcholilo jen naraženým a potlučeným bokem. Pod kožichem se mu dělaly ihned modřiny a jednou se mu podařilo vyrazit dech.
Zbytek cesty podél území už nebyl tak hrozný. Naučil se hledat staré stezky mezi závějemi a ledovými skružemi a taky častokrát sledoval kořeny stromů a jejich větve, které mu pomáhaly se pohybovat po ne tak tlusté vrstvě sněhu a často dokonce i po holé zemi, která obnažovala tlející listí. Brzy bude jaro a všechno se zase zlepší, uklidňoval sám sebe, jak se prodíral k dalšímu stromu, aby na něm nechal kusy své srsti. To uklidnění ovšem moc nepomohlo. Připomenulo mu to jen fakt, že někdo jiný se ho ani nedožije. Znovu hlasitě zavrčel a vzteky praštil tlapou do stromu, až ho zabolela. Nevěděl ovšem jak jinak vyjádřit svou narůstající frustraci. A nevěděl ani, jak tohle všechno přijme Pippa. Rowena byla její kamarádka, ale oni se přeci jen nesnižovali k zabíjení vlčat pro nic za nic. Ne? Tohle muselo být i Pippě proti srsti. Vždyť čím si prošli, když byli malí? S povzdechem se znovu otřel o strom a pokračoval se skloněnou hlavou zase dál. Minul potok, trochu se pak napil a pokračoval dál na západ, kde jejich vrby hraničily se zlatými stromy toho staršího a méně známého lesa. Z jižní hranice si pak krátce prohlédnul moře a pokračoval zase zpátky k východu, ab uzavřel to kolo.
Trvalo to dlouho, ale nakonec se mu povedlo obejít celý les, který tak konečně zase voněl po jejich. Jistě – jejich pachy ho prostupovaly víc než jiné, ale jakmile nebyly hranice cítit, mohli si to tuláci pomotat a to on nechtěl riskovat. Dnes by pravděpodobně někoho raději zardousil, než aby se s kýmkoliv piplal a babral.
Své kroky nakonec zase obrátil do středu lesa a vrátil se tak na stezku, kterou tu stihli vyšlapat. Bylo mu chladno a chtěl hrozně moc s někým mluvit – ideálně s Heather. Ale ta tu nebyla. Několikrát zastavil a zavětřil, aby se ujistil, ale nakonec tomu tak muselo být.
„Snad jsi v pořádku, mi amor,“ špitnul si pro sebe a znovu nakopnul zmrzlou hroudu sněhu. Přišel si protivně osamělý, když ji neměl u sebe. A teď si navíc dělal starosti, že se mu vlčice někde zatoulala, nebo že se jí něco stalo. Posmutněle zvednul hlavu nad hlavu a dlouze zavyl, aby alespoň trochu uvolnil tu frustraci, která mu znovu sevřela hrdlo tak moc, že nemohl skoro až dýchat.

// Jáma přes Zrádcův remízek

S každým krokem se jeho nálada zhoršovala. Přišel si jako zbytečný žoldák, který prostě jen odvedl svou mizerně placenou práci a teď kráčel hledat novou. Ani blížící se korunu Vrbového lesíka ho nedokázaly nějakým způsobem uklidnit, protože to bylo poprvé, co se vracel domů od chvíle, kdy umřel. Srst na krku se mu zježil a v očích se mu zle blýsklo, zatímco tlapou vztekle nakopl hroudu sněhu před sebou. Z hrdla se mu znova ozvalo zavrčení, které by snad jindy nedokázal vytvořit, ač by se snažil sebevíc. Teď to ale šlo samo a zloba jím přímo cloumala. Možná už mohl přestat být tak zatraceně naivní. Možná? Měl bych dospět. Nebýt jenom harant. Přestat každýmu pomáhat a trochu taky hrát sám za sebe. Naučit se tohle všechno ovládat. Možná měl Rowenu v tý díře nechat chcípnout. Možná tam za ní vůbec neměl chodit. A možná tohle všechno bylo k něčemu dobrý? Třeba už přišel čas, abych si přestal hrát a začal žít, jako to ode mě táta vždycky chtěl. Věděl ovšem, že to bude tvrdá cesta. Těžko se dokázal jen tak zatvrdit vůči světu, třebaže mu tolik vzal. A tak kráčel zasněženou plání dál a naježený jako dikobraz se valil zpátky domů se spoustou plánů v hlavě. A to vůbec netušil, že tam na něj nečeká jeho milá Haether.

// Vrbový lesík

|299| D1

Neměl slov. A vlastně ani nic nechtěl říkat. Jen na ty dva nevěřícně koukal – hezky z jednoho na druhého a zase jednou ztrácel naději, že je v tomhle světě snad ještě něco dobrého a nepokřiveného. Byl tak rozrušený, že se k němu dokonce donášely jejich myšlenky. V tom rozhořčení byly ty mosty v jeho hlavě otevřené – jako by na něj mysl každého z nich řvala. Rowena jen nehnutě ležela a za něco mu děkovala, ale nevěřil jí. Jen jednomu ubožákovi prodloužil život a třeba mu i dal naději. Pohoršeně se naježil, když na jedno z vlčat zas jen cize štěkla. Alastor se k němu s něčím naklonil, ale ryšavý v sobě nedokázal nalézt pochopení. Medvěd si mohl přát cokoliv chtěl, ale s tímhle určitě nepochodil.
„Jestli je služba Smrti až do smrti těla a duše, pak už nemusím být členem žádného kultu. V pekle jsem ji nenašel a přišel jsem zpátky. Nebyla to ona, kdo mě přivedl zpět,“ hrdelní vrčení rezonovalo skrze celé jeho tělo. Drápy zarýval do chladného podloží vlhkého úkrytu. Pohoršeně zavrtěl hlavou, když nesouhlasně pohlédl na Alastora. „A nebudu přihlížet tomu, jak jako barbaři vraždíte pro bohy vlastní vlčata.“ S těmi slovy odešel. Na Rowenu se neměl sílu podívat a Alastora opustil jen zklamaným pohledem. Po římse vyskákal jako kamzík a bylo k údivu, že mu neuklouzla žádná tlapka. Bylo tam vlhko a hnusně a přišel čas se konečně dostat z té zatuchlé díry. Na vlčata se ani neohlídnul. Musel by jich litovat, ale zjevně jejich otec nebyl jediná zvrácená bytost, která sem kdy přišla. Možná byl zvrácený i on, že tohle nechal zajít tak daleko a ani jedno z nich nezachránil toho ubohého osudu. Proklínal se za to? Ne.
Ven se dostal docela rychle. Krev mu vzteky hučela v uších a snažil se držet jazyk za zuby, když se pracně škrábal z hluboké jámy. Šlo to opravdu těžce, ale ve sněhu ještě nalezl stopy huňatého vlka, takže mohl sledovat alespoň trochu schůdnou stezku. A srdce mu dál tlouklo hrozivým vztekem.

// Magický palouk přes Zrádcův remízek

|298|

Rowena nesouhlasila s jeho návrhem. Krčila čumák a byla najednou kyselá. A on byl v opravdu silném pokušení jí štěknout do xichtu něco nepříjemného. Co po něm chtěla? Působila jako slepice. Možná to byla jeho magie myšlenek. Možná jen náhoda? Ale nelíbilo se mu, jak k celé věci vlčice přistupovala.
„Když po někom něco chceš, nemůže bejt všechno jen tak jak si pískneš,“ zakabonil se náhle. „Chceš po mně abych někomu dělal tátu a tohle všechno vysvětlil svojí partnerce a to bez jediné oběti z tvojí strany. Ale takhle to nefunguje. A fajn – jak chceš. Ať jsi jsou bez táty. Per quanto ne so non è un mio problema. A vůbec!“ vyskočil na nohy a velmi neochotně Rowenu přejel pohledem, „tři vlčata nejsou problém. Nejsi totiž jediná, kdo určuje pravidla.“ Měl dobré srdce. Byl tu pro ní když bylo třeba, ale prošel si peklem. Umřel. Nehodlal skákat, jak si zrovna Rowena pískla jen protože byli přátelé. A hlavně protože byli přátelé. Tlak mu vyletěl do astronomických výšin a začal korzovat po úzké místnosti, která se kolem něj najednou stahovala. Jak si to vlčice vůbec mohla dolit na něj takhle štěkat? Hlavně doufej, že jim nikdo neřekne jak se jich vlastní matka chtěla vzdát, vrčel si pořád pro sebe a jeho jindy stříbrný a vstřícný pohled teď žhnul vzteky. Rowena si pořád mlela svou, ale s Alfredem šili všichni čerti. Tvářila se jakoby nic. Jako ta princezna, kterou vždycky byla. Dostala vždy co chtěla a jak to chtěla: na stříbrném podnose a pak se divila, že ne všechno bylo dle jejího gusta. Její vůně ho náhle znovu dráždila v nose, jak nápadně připomínala Heather. Zaryl drápy do země a prudce se otočil. Kde v sobě brala tolik sebedůvěry, aby se ho vůbec mohla ptát na pomoc po tom všem, co ji nejprve odmítla.
„Ať mě teda znají jako vlastní alfu – svého Donna,“ zamručel celý naježený. „Ale je to tvoje volba a začneš hrát i podle mých pravidel.“ Jeho vztek však přerušil Alastor, který se sem pomalu spustil temnotou a který ho zaskočil.
„Buongiorno, Alastore,“ zavrčel hnědému na pozdrav, stále požíraný vlastním hněvem. Raději se odklidil k ohni, aby dal sourozencům možnost si všechno vyříkat. Hněv z něj ovšem pořád čišel. Vlčat si teď raději nevšímal. Jen stočený v klubíčku dřímal opodál a snažil se uklidnit vlastní rozhořčení, které v něm doutnalo. Alastorova otázka v něm ten hněv jen podpořila. A Roweny slova ho rozpálila doběla. Ihned vyskočil na všechny čtyři jako čertík z krabičky a prudce se otočil:
„Alfredo není jejich otec. Před chvilkou si to rozhodla sama!“ přitočil se vedle Alastora. Byl možná vyšší než on, ale rozhodně vedle něj působil jako totální koště. Nebyl vůbec tak silný a svalnatý a huňatý. A ostatně na tom vůbec nezáleželo. Dýchal mělce a vypadl opravdu rozzlobený: „ale možná bys to Alastorovi mohla vysvětlit ty. O tom hrdinovi a o tom, jak Alfredo vycouval a netancoval jak paní máma pískala. Můžeš si pak taky vymyslet, kdo je jejich máma. Když tobě tak říkat nesmí. Ze mě děláš hrůzu šerednou, ale vlastní vlče chceš navíc dát Smrti?“ Jen nevěřícně zavrtěl hlavou a znechuceně nakrčil nos, tak jako Rowena už několikrát. Navzdory vlastnímu rozhořčení celou dobu mluvil relativně tiše a klidně, i když byla jeho slova kousavá. Nechtěl víc pobouřit vlčata. A když to celé Alastor okomentoval, jen se na něj nevěřícně otočil a znovu zavrtěl hlavou. Byli oba úplně šílení? „Měl bych jít. S vlčaty ti může pomoct bratr,“ uzavřel nakonec. Chtělo se mu z toho všeho zvracet.

|297|

Nebyl si jistý tím, co po něm Rowena žádala. Nechtěl někomu vysloveně lhát a tvrdit, že je něčím otcem když nebyl. Lež má krátké nohy a nemusela by se mu vyplatit. Navíc měl svou Heather – co ta by na to řekla, že se po světě nese lež jak jí podvádí? Packou dorážel na hnědobílého vlčka a vesele se culil, když na něj dorážel. Vlče pak obratně povalil na zem, když už začínalo být moc rozdivočelé a moc akční.
„Zase klid, nemusíš mě opravdu zakousnout,“ poplácal ho po zádech a trochu ho zasypal čistým senem, takže se Nagi musel z té hromady sám vypracovat ven. Alespoň se chlapec něco přiučí, zakřenil se Alfredo v duchu. Pohledem však pomalu sjel i k dalším vlčatům. Pořád si hrál se jmény pro cvaldu, který pospával. A ten třetí, toho pod máminým ocasem nebylo vůbec vidět, jak se tam tak. Debris? Degesh? Nah, to ne, to zní ošklivě a moc jako Nagesh. Chce to něco originálního, ale ať už vlček přemýšlel jak jen chtěl, pořád se vracel k něčemu, co začínalo na písmeno D. Asi se to k té spící kouli hodilo, protože pořád jen dřímal. Ironie?
„Já nevím jestli jim chci opravdu říkat, že jsem jejich biologický otec. Ještě z toho budou jednou nešťatsní, kdyby zjistili opak. Ať mi klidně říkají tati, budu tu pro ně a budu je mít rád, ale ať vědí proč nemá nikdo z nich tak světlou srst, jakou míváme my doma. Že jsou z jiného těsta a mají jinou postavu a jiný kožich. Ať prostě vědí pravdu a znají ji a ať tomu smetákovi mužou jendou rozbít zobák, když na to přijde.“ To byl snad silný argument, kterým nějak uzavřel svou myšlenku a mohl se tak vrátit k přemýšlení o jménech. Z dlouhého výběru pak nakonec eliminoval jedno, které se mu líbilo. Neslo jeho italské R a zároveň neznělo jako jméno z jejich domoviny. Podobalo se víc tomu, které měla Rowena. „Co Draven?“

|296|

Asi skončil čas spánku, protože dvě ze tří vlčat se jala pobíhat po jeskyni a batolila se všude možně ve snaze trochu poznat svoje okolí. Ne že by jim to moc šlo, protože je vratké nohy sotva nesly a očka měla pořád z větší části zavřená. To největší z nich se ani nezdálo připravené je rozevřít. Roweny komentář pak Alfredo přešel se smíchem, když se k němu vlče mělo a místo matky se rozhodlo šikanovat jeho bradu. Na vlčka, který dostal nakonec jméno Nagesh se mile usmíval a jemně do něj drknul čumákem, což droboť zjevně neocenila a začala na něj dorážet rozechvělou tlapkou. Vypadal roztomile. Ve vlčecím chmýří se v hezkých odstínech míchala bílá a různé odstíny cihlově hnědé s tou tmavou, která zdobila i Rowenin kožíšek.
„Nagesh zní hezky,“ pousmál se ihned, ale trochu se zarazil při nabídce pojmenování dalšího vlčete. „G-golem si asi bude muset chvilku počkat, než něco vymyslím. Aby to neznělo moc po našem, víš jak.“ Na jazyku si pak převaloval různé varianty, ale nic ho nenapadalo. A tak to na chvilku odložil do pozadí, aby se mohl věnovat přítelkyni.
„Já jim teda něco jako otce rád dělat budu,“ odsouhlasil s knedlíkem v krku, který mu znesnadňoval dýchání, „ale chci prostě vědět, že budou mít poblíž i tebe. Vím, že naše smečka nám všem tak trochu nahradila rodinu a že krev vztahy nedělá, i když to není voda. Jen aby pak nebyli zmatení kdo je kdo. I když z těch tátů si u nás zas tak moc vybírat nemůžou,“ uchechtnul se v závěru myšlenky. Tím to měl zpečetěné. Možná i proto se poprvé odvážil Nageshe přitáhnout k sobě a olíznout mu ucho. Ten pocit, který měl v hrudníku se však velmi podobal výčitkám svědomí. Byla to zrada? Ublíží tím Heather? Nevěděl, že je vlčice už dávno pryč a že se nevrátí. Možná proto nebylo špatné, že se po svém zmrtvýchvstání a blížícím se zlomeném srdci bude mít na co upnout. Vlče se jeho projevům afekce srdnatě bránilo, ale nakonec přeci jen svolilo a nechalo si trochu očistit kožich. Troveremo un modo.

|295|

Na rozdíl od Roweny si Alfredo přišel v tichu komfortně. Nevadilo mu. Měl pak čas na vlastní myšlenky a úvahy, třebaže v tuhle chvíli byla i jeho mysl tichá a prázdná. Užíval si prostě jen toho klidu – rozuzlení, které si sotva dokázal před pá dny představit. Ale byli tu. On, Rowena a její synové. Představoval si, jaká asi tak bude Pippy reakce, až se tuhle novinku dozví. Škodolibě se usmál, když v představách viděl sestru dřít bradu o zem. Myšlenky však musel krátce na to znovu přerušit, protože pořád neuzavřeli tu důležitou část. Uši nastražil vpřed a trochu víc zvednul hlavu, když se napřímil.
„No, jo… To asi bude chtít uzavřít,“ přitakal bez námitek, i když mu to trochu vzalo vítr z plachet. Doufal, že jakmile Rowena položí zraky na své tři uzlíčky štěstí, všechny věci k řešení už budou ta tam. Jenže zjevně nebyly a jeho entuziasmus tak trochu uhasl. Jistě, že měl o vlčata zájem. Ale bylo moudré jim říkat, že je jejich otec? Bylo moudré jim lhát od úplného začátku? V tom nikdy nic dobrého nekvetlo. Krátce se nadechnul, jako by chtěl promluvit, ale ještě chvíli zůstával zticha. Potřeboval si krátce promyslet co poví, ale slova k němu výjimečně nepřicházela a cokoliv vymyslel, zaznívalo mu v mysli pouze jeho rodnou řečí. Možná proto i trvalo, než ze sebe po tom všem přemýšlení dostal prostě jen: „jak ty bys to chtěla? Co mám pro tebe udělat?“

|294|

Mladý vlk pořád ležel bokem a ouška držel nastražená vpřed. Rowena měla svůj názor, se kterým se nemohl přít. Její vlčata, její pravidla. Ale jeho prvotní přesvědčení, že se nakonec stane dobrou mámou ho najednou docela opouštěla. Chtěl jí věřit, ale nebyl si jistý, že jí její rodina vštípila správný obrázek jejího chodu. Vše ale nebylo ztracené a i Rowena sama měla čas si na to všechno přijít. Jako na to, co se na prvním místě dělo.
„Jak jen si přeješ,“ kývnul na srozuměnou, i když si nebyl jistý, že to byla otázka. Možná mu to jen oznamovala. Ono vlastně nemohlo být jednoduché jen tak pojmenovat vlče, ne? A beztak by Rowena asi nestála o jeho rady. Nevymyslel by nic lepšího než nějaká jména vlků, které znal jako úplně maličký. A protože ho chránily spíš vlčice, zas tolik es v rukávu opravdu nedržel. Raději se po břiše přisunul trochu blíž, když padla kamarádky nabídka. Bez rozmyslu zavrtěl hlavou.
„Nech je spát, něco mi říká, že si jich ještě stejně užiju dosti.“ Že jen dvou ze tří, to Alfredo nemohl tušit. Ale to byly problémy jeho budoucího já. Teď mohl prostě jen čekat, až všichni čtyři naberou síly. „Nechceš donést vodu nebo něco dalšího k jídlu?“ rozhodl se raději zaměřit svou pozornost na něco jinačího, než jen na tři oslizlé kuličky, které na takovou zimu zjevně nebyly moc stavěné. Oheň ovšem vytrvale plápolal a vedle něj schnulo další vlhké dřevo, které v té zimě venku jen trouchnivělo. Tady to však šlo docela rychle.

|293|

Když Rowena spala a všechna práce byla hotová (dokonce sem z výšky nad nimi nanosil další dřevo), mohl jen odpočívat a sledovat ty tři uzlíčky, později nazvané Hordou, jak se válejí jeden po druhém a spokojeně se tetelí u matčina boku. Vypadali spokojeně a doufal, že jsou. Nacházeli se totiž v situaci, kterou jim záviděl. Měli mámu, která se o ně mohla starat a která je opatrovala. Co bylo víc? O úmyslech Smrti s jeho čerstvě narozenými synovci neměl sebemenší tušení a proto mohl klidně polehávat a s nicneříkajícím úsměvem sledovat, jak se vlčatům plní bříška a jak se navzájem zahřívají. Ale nic netrvá věčně a ani ticho rušené jen praskáním ohně nemohlo. Hlas tmavé vlčice a novopečené matky je protnul jako šipka.
„Budou krom toho potřebovat i jména každý pro sebe,“ zasmál se v odpověď a krátce zamáchal ocasem. Bylo zvláštní, jak dospěle si najednou připadal. Vstoupil sem jako chlapec a měl odejít jako dospělý vlk s trochu pokrouceným názorem na život, ještě zodpovědnější než kdy dřív. „Ale na parazity jsou krásní,“ popíchnul pak ještě odpočívající vlčici. Bála se o svůj život a místo toho stvořila tři další. Život byl občas úsměvná záležitost. Přiblížit se k nim si ovšem moc netroufal. Byli tak maličkatí a museli být křehcí a vůbec – nebyli jeho. Byl pro ně jen cizák támhle od vedle. Ale třeba by si s nimi mohl jednou hrát a možná je i naučit lovit, i když sám v tom byl vlastně docela kopyto. Jeho představivost se pomalu rozbíhala směry, které jí nepříslušely.

|292|

Alfredo pro dění přímo před jeho očima neměl moc slov. Jen mlčky zkoušel kamarádku nějak povzbudit, nějakým způsobem při ní stát – dostát svých slov a neopustit jí. Nebyl žádná mánička, ale samotný příchod vlčat na svět ho překvapil a měl co dělat, aby neodvracel tvář. Bylo to tedy docela rychlé a Rowena se ihned chopila role, které se ještě před pár okamžiky bála. A on jen mlčky čekal, až vlčice sama uzná, že konečně přišel čas k jeho vyjádření. Jazyk držel striktně za zuby i ve chvíli, kdy už byli všichni tři venku. Tři vlčci, jeden o poznání větší než zbytek. Braly se v nich barvy, které musely pravděpodobně přijít i ze strany jejich srabáckého otce. Nedovolil si však komentář od do chvíle, kdy ticho v náhle horké vlhké místnosti zaplněné podivným pachem všeho možného i nemožného neporušila sama vlčice, která se z hodiny na hodinu ocitla v prostředí plném samých vlků. Její synové se však zjevně měli čile k světu. Rozkošní to paraziti.
„Jak se cítíš?“ staral se měkce a něžně ji prohlížel. Celou dobu jí byl na blízku a lezmo se čenichem dotýkal srsti na jejím krku, jednu tlapku opatrně položenou přes její přední. Teprve teď se však odvážil odtáhnout, aby přiložil poslední dřevo na oheň. Další bylo až za římsou – tam venku, kde pořád řádila tuhá a krutá zima. Jeho pohled tím směrem zamířil však jen na pár chvilek. Raději se chopil posledních zbytků suché trávy a mechu, které nechal odložené u ohně a které teprve teď konečně vyschly, aby jimi nahradil ty vlhké, které měla Rowena pod sebou. Když bylo po všem, neštítil se ničeho a uklizeno bylo rychleji, než mohla vůbec začít protestovat. Ostatně jistě byla po tomhle heroickém výkonu unavená. K odpočinku ji ale nepobízel. Vše teď bylo v její režii, on byl pouhým pěšákem, který byl ochoten pomoci s čímkoliv.

|291|

Jen si krátce povzdechl, nebyl tak zaostalý jak si tmavá vlčice možná myslela: „kde to bolí.“ Možná nebylo nutné to specifikovat, neboť viděl vlčice zděšený výraz. Ale taky nebylo moc nutné specifikovat, že nebohá vlčice začala šíleně panikařit. A on by asi začal taky, kdyby se opravdu nesnažil zůstat v klidu ku Roweny prospěchu. Možná i proto se krátce ponořil do vlastních myšlenek a nalezl ten rozechvělý most mezi nimi, který mu dovolil nahlédnout do její hlavy. Ta bolest byla jako zemětřesení, která otřásala jejími základy. A on s ní nedovedl nic dělat. Tedy krom pár rad, které jí snad mohly trochu pomoci se uklidnit a začít se soustředit na všechny ty věci, které vlčice pociťovala. Nebrouzdal jejími myšlenkami, jen se soustředil na ty věci kolem něj, které na něj její mysl, kdyby křičela, ale přímo vřískala.
„Roweno,“ oslovil ji pevným a klidným hlasem, zatímco se k ní skláněl. „V klidu, ano? Dýchej pomalu. Hezky do břicha a pod svůj hrudník. Nádech.“ Nastala krátká odmlka, kdy v sobě držel pořádně zatajený dech společně s ní, „a zase výdech. Hezky pomalu, ano? Zmatky nám nepomůžou.“ Nevěděl jestli je ráno nebo noc, či snad jestli zrovna není slunce ve středu oblohy signalizujíc poledne. Ale snažil se na to nesoustředit a neupozorňovat na to, jak čas uměl běžet pomalu.
„Hezky v klidu, sì? Pomalu dýchej a soustřeď se na to, co ti říká tvoje tělo.“ Předpokládal, že tohle byl ten slavný příchod vlčat na svět. Ale něco mu říkalo, že Rowenu ještě čeká pár krušných hodin v bolestech. Proč si to myslel? Protože příroda v tomhle uměla být nemilosrdná. „Ale nepanikař. Nejsi tu sama a neopustím tě.“ Znovu zopakoval ta slova a rozhodně položil svou tlapku na její, která byla rozechvělá dalším návalem bolesti. Mrzelo ho, že jí od těch pocitů nemůže pomoci. Ale doufal, že alespoň jeho přítomnost jí trochu uleví od strachu a nejistoty.

|290|

„Jestli s nimi zůstaneš, je to to hlavní. Každý by měl mít kolem sebe svoji mámu. Vědět, že je někde poblíž,“ vysvětlil s lehkým úsměvem na tváři a krátce do ní dloubnul čenichem. Jestli hodlala zůstat, určitě jí chtěl pomoct. „Já jí neměl… A tak moc mi chyběla. Dal bych cokoliv za to, abych s ní mohl být. Nemyslím si, že kdokoliv by měl vyrůstat bez rodiny. A tvoje vlčata budou mít oporu v nás všech, ano? Neopustíme je,“ pousmál se a znovu tmavé kamarádce čenichem načechral chřípí na líčku, až ho měla celé rozčepýřené. Oháňka se mu přitom za zády několikrát přátelsky zhoupla za zády. Vždyť to přece nemuseli rozhodnout hned teď a tady. Mohli počkat než se vlčata konečně narodí a pak řešit detaily, jako co s nimi bude a co bude dál. Dalším z povzbudivých úsměvů vlčici ujistil, že je všechno v pořádku, zatímco sledoval jak si tlapou přejela po břiše. Možná nemusela být nejlepší mámou století, ale třeba v ní ty pudy všechny ležely uschované. Ostatně tak nějak to bylo, ne? Tak šikovně to příroda vymyslela. Tu kouzelnou chvilku však přerušila podivná grimasa, která krátce přelétla tmavé vlčici přes obličej. Celá se napnula jako z praku a vyslovila ta slova, kterých se bál. Ihned sklopil uši a přistoupil kousek blíž, velmi ochranitelsky se hrbíc nad siluetu skroucenou v bolestivé křeči. Skoro se ztrácela ve stínech temné jeskyně, která jim byla v tomhle čase přístřeším.
„Roweno! Co se děje?“ zašeptal starostlivě a opatrně jí prohlížel. Nevypadalo to, že by krvácela nebo že ji někdo nebo něco zranilo. Snažil se mžourat do šera, ale jak se tak jevilo, pravděpodobně ta bolest vycházela z jejího nitra. A on nevěděl co dělat a jak jí pomoct. Tak jen vlčici, které se oči leskly návalem slz, znovu pevně obejmul, dokud, se trochu neuvolnila z bolestivého sevření vycházejícího z jejího nitra. „Šššš, piccola,“ snažil se ji konejšit. „Co se děje, pověz mi to.“

|289|

Alfredo moc nevěděl co říct, nebo co dělat. I jemu hlavou vířily podivné myšlenky a představy toho, co by mohlo být, kdyby na Roweny slova přistoupil. Nelíbilo se mu ale před někým něco předstírat. Bylo to fér? Na druhou stranu – nebylo by taky fér, aby ta vlčata měla opravdovou rodinu, o které tmavá vlčice mluvila? Postával teď nedaleko odpočívající slečny a bylo na něm vidět hluboké zamyšlení. Jak by asi jednal jeho otec? Pippy požehnání nepotřeboval. Věděl, že o vlčata svojí kamarádky by se postarala bez rozvahy. Ale co Heather? Nebylo to fér vůči ní. Ale když už tak přemýšlel nad vlastní partnerkou – kde asi byl konec jí? S krátkým povzdechnutím se přemístil blíž k uhasínající vatře a přiložil další dříví, po kterém se plameny ihned hladově natáhly. Sledoval je s ostychem a krátce pohledem přejel zpátky k Roweně, které věnoval povzbudivý úsměv. Její slova mu stále hrála v mysli. Odpočívala v pelíšku a vypadala možná o něco málo spokojenější, když teď nemusela ležet jen na tvrdé zemi, ale relativně vyschlé suché trávě a mechu. Pomalu přistoupil blíž a znovu jí přátelsky dloubnul čenichem do tváře.
„Když budu souhlasit,“ začal měkkým a přívětivým hlasem, který ale lámal výrazný přízvuk prozrazující jeho nejistotu, „když je vychovám jako vlastní, budou mít pořád tebe jako matku? Neopustíš je?“ Mít alespoň jednoho rodiče bylo jistojistě víc, než by si mohl on sám kdy přát. Byl sám jen se sestrou od prvních měsíců své existence a nechtěl, aby někdo další dopadl přesně tak. Ale jemu máma chyběla. Moc. A on pořád neviděl roli, jakou Rowena v životech svých nenarozených vlčat měla ztvárnit. Stál nad ní a pohledem se vpíjel do jejich zlato-modrých očí, zatímco čekal na odpověď, která by ho mohla vysvětlit jeho otázky, kterých moc neubývalo.