Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další » ... 30

Chvilku vyprávěl on, pak se slova chopila ona. Konverzace s vlčicí jménem Vivianne plynula podivně svižným, ale zároveň příjemným tempem. Líbilo se mu to. Odváděla jeho mysl od těch nepříjemných myšlenek, i když věděl, že se příliš zdržovat nemůže. Pořád se musel postarat o vlčata, která odpočívala v úkrytu. To byla povinnost, kterou na sebe vzal v moment, kdy je s Alastorem přijal. Nevadilo mu to, ale nějak nepočítal s tím, že se objeví na druhé straně Gallirei prakticky okamžitě po tom.
„Pravděpodobně to bylo víc vlků. I ten druhý se tam objevil jako blesk z čistého nebe. Nevím, k čemu taková náhodná setkání jsou. Občas se povedou,“ nemysli na ni, nemysli na ni, „a občas jde jen o dílo úplné náhody.“ Vyslovil svou hypotézu a mile se usmál, ačkoliv v nitru sváděl boj při vzpomínkách na milou, kterou už nikdy neměl vidět. Bylo to dlouho, zbytečně dlouho. Kdyby zapomenul, bylo by to lepší. Naštěstí tu pořád byla Vivianne a její vyprávění, které ho drželo na uzdě a zároveň tlapkami pevně na zemi. V rámci možností vzhledem k jeho obsahu.
„Vím, že je možné se zde setkat se zemřelými. Sám jsem… někoho potkal, takže ti věřím,“ usmál se na svou černobílou společnici. Zjevně toho za posledních pár dnů přestála děsivou spoustu. Asi jí osud příliš nepřál klidu. Někteří na to smrtižel měli smůlu. A když už padlo její jméno: „Život je rozhodně příjemnější z těch dvou. Já se Smrti vyhýbám. Máme spolu nevyřízené účty. Existuje něco jako… kult Smrti. Zmíněná kamarádka sestry smrt uctívá a já byl dost naivní, nebo možná hloupý, na to, abych se k nim připojil. Možná abych udělal radost svým sestrám? Ale po tom, co jsem přežil vlastní smrt jsem musel tohle rozhodnutí přehodnotit. Hlavně protože zmíněné problémy jsou dvě vlčata, která jejich matka zmíněné bohyni plánovala obětovat.“ Rozpovídal se tak rychle, že to záhy nedokázal zastavit. A možná to bylo dobře: možná bylo dobré mladou dámu vyvést z jejího omylu, že Smrt je něco dobrého. Že k ní vůbec má smysl vzhlížet. Jeho úsměv byl podivně křivý. „Ale možná to není Smrt, kdo dělá v tomhle světě zlé věci. Možná to jsou prostě jen vlci v něm?“ Pokrčil rameny a překřížil si tlapky před sebou. „A promiň. Nechci tě zatěžovat takovými blbostmi. Raději mi povídej o těch magiích. Obdarovali tě něčím?“ Povzbudivě se na slečnu usmál. Zdálo se, že ji téma zajímá. A jestli si chtěla své nově nabyté dovednosti vyzkoušet, mohl jí alespoň posloužit jako panák a figurant. Alespoň by si vyčistil hlavu. Před tím ale byla chvíle k poslouchání. Přikývnul, jakože o Asgaaru už slyšel. Ale Cedrová smečka mu nic neříkala. Vždyť ani nevěděl, co to takový cedr je a bylo mu blbé se ptát. To bys byl teda don všech donů, matlo. Raději zastříhal ušima a svou pozornost plně nasměroval k vlčici, která toho zjevně na srdci také měla dosti.
„Já znám jen rodinné smečky,“ pousmál se v odpověď. „Nemyslím si, že pocházím z nějaké zvláštní země. Je jen dost daleko na to, aby se řeč vlků změnila. V tom kraji tak mluvil každý. Ale žiji tu už dlouho a dost jsem se naučil. I když jak je znát, přirozeně se držím myšlenek ve své rodné řeči a slova mi přijdou na jazyk dlouho před tím, než se rozpomenu na jazyk zdejších“ vysvětlil pokud možno stručně, než navázal na svou původní myšlenku: „V mém rodném kraji ale každou rodinu vedl otec s matkou a k nim se přidávala nejbližší rodina. Především bratři a sestry a jejich rodiny. Po světě nechodili téměř žádní tuláci a všechno mělo řád.“ Přemýšlel nad tím vším, co se v Borovicových lesích lišilo od míst, která mu teď byla domovem. „Pak smečku přebral nejstarší potomek dona a donny. Jako malé nás ale z domova vyhnali a my museli nalézt útočiště předaleko. A ano, je to příjemný jazyk, ale dají se jím vyslovit i krutá slova – jako každým jiným.“

Tak jako to bylo s každým, i mezi ním a Vivianne teď zrzek cítil ten podivný most, který byl jako pojítko mezi jejich nitry. Nebo spíš mezi myslí a myslí. Ze zdvořilosti ho ignoroval, ale překvapilo ho jak emotivní najednou jeho společnice byla. Potlačoval tu spojku jak jen to šlo, ale místy se musel usmívat, protože ho mladší vlčice bavila – a to samozřejmě jen v dobrém. Její evidentní rozpaky ho těšily a mrzelo ho, že sám nemá jak ji uklidnit, aniž by narušoval soukromí jejích myšlenek. To opravdu nechtěl.
„Signorina znamená slečna,“ pousmál se krátce a konečně se posadil do kvítí, aby se nad vlčicí nemusel tolika tyčit. Taky nechtěl být za obra. „A děkuji ti,“ chytil se rovnou nabídky vlčice, která se představila jako Vivianne. Měla roztomilé jméno, přemýšlel, jak jí asi říkají doma. Někde hluboko uvnitř se však ušklíbnul, protože mu v zákoutí mozkových závitů rezonovalo jméno Philippa. Ach, kdyby sestra věděla, že si to jen pomyslel, dostal by nakládačku jako blázen.
„Jak se ukázalo, magické síly tohoto kraje zase řádily a přenesly mě z domova někam pryč. A tak se vracím domů. Byl jsem zrovna po lovu se svými sestrami, když se to stalo.“ O vlčatech, která odpočívala ve Staré vrbě raději nemluvil. Všechno mu to přišlo jako velký zlý sen a tohle bylo příjemné probuzení do reality. Proč se všechno muselo hroutit? Proč nic nedávalo smysl? „Sestřina kamarádka se zapletla do nějakých problémů a já se teď musím starat o jejich následky,“ usmál se pak mimoděk. Tu grimasu nešlo popsat jinak než jako kyselou. „Raději mi řekni, kde se tu bereš ty?“ Obrátit konverzaci vůči černobílé slečně se zdálo být mnohem jednoduší. Jak se rozpovídal, sesunul se ze sedu do lehu. Trochu se zdržet nemohlo být na škodu, ne? Navíc když už konečně ležel, měl alespoň příležitost zaposlouchat se do Vivianne povídání. A že se ihned musel smát:
„Dcerou Cedrové smečky? To zní jako velké poslání,“ prohodil a v očích se mu vesele zalesklo. Nikdy jsem o ní neslyšel. Byla to trochu nešťastná formulace. Vivianne se možná snažila říct něco jiného. Třeba byla dcerou alf, nebo prostě jen že se tam narodila. Ale samotné to tvrzení vyznělo dosti krkolomně. „Určitě jsi postřehla, že nejsem odtud,“ zastříhal trochu ochotně ušima. V blízkosti téhle mladé vlčice zapomínal na všechno trápení, které v něm vyvolal vřesový palouk a mladý vlček na něm. Třeba ho jednou opravdu bude moct naučit pár slůvek. „U nás smečku vždy vedli Donové nebo Donny. Tady jim říkáte alfy. Když jsme se sestrami založili naši smečku, drželi jsme se našich tradic. A tím pádem jsem Donem.“ Bylo to celé zamotané – vynechal všechny části o dalších smečkách a jejich společenství… Ale to Vivianne nemusela vědět, byly to zbytečné informace. Tady ostatně byla jen jediná smečka a tím pádem další vyprávění pozbývalo významu. Zbytečné složitosti navíc.

Přišel si hloupě, že mladou dámu tak přepadnul, takže teď stál ve stínu třešní a sledoval ji s omluvným pohledem v tváři, jak se místo rozjímání sápe na tlapky, aby s ním mohla vést konverzaci. Kdyby jen trochu dával pozor, mohli si každý jít svou cestou a chudák mladá dáma by teď nemusela celá překvapená poslouchat jeho zmatené omluvy. Ale nevypadalo to, že se zlobí. Alfredo na ni hleděl ze své výšky a pokoušel se neusmívat, ale nebylo to nic platné. Zmatenost, se kterou na něj hleděla, byla do značné míry roztomilá. Ješkě když s těžkým přízvukem místních zopakovala to jedno slovo, které v jeho mluvě pochytila. Jistě, že ti nerozumí, hlupáku! Nejraději by se bacil tlapou mezi oči, ale už ze sebe udělal šaška v dostatečné míře. Zavrtěl hlavou a ještě kousek couvnul, aby vlčici nechal dost prostoru. Byla menší a dozajista mladá. Ale zase ne o tolik mladší než on. Zasmál se, když mu pochválila kožich.
„Nemusíte mi vykat, signorina,“ pousmál se. Zas o tolik starší nebyl. Na druhou stranu on vykal slečně ze zdvořilosti, kterou si nesl vštípenou z dětství (a kterou mu do hlavy vtloukla opravdu drsným způsobem Pippa). „A ani se neomlouvejte. To já jsem vás vyrušil a já se omlouvám. Pospíchal jsem do neznáma a zapomenul koukat pod nohy, málem jsem na Vás šlápnul. Jste v pořádku?“ Určitě vypadala. Usmívala se, či snad dokonce culila, a růžové kvítky v černobílé srsti jí slušely. Zjevně ovšem nebyla žádnou květinkou, na kterou by jeden musel v rukavičkách. S úsměvem a notnou dávkou sebevědomí se ryšavému představila. Uznale sklonil hlavu, jako by se jí klaněl. „Piacere di conoscerti – potěšení na mé straně,“ přeložil rázem svá slova. Sám ale s představením krátce zaváhal. Bylo tohle to místo, kde chtěl matlat kolem své osoby tituly? A když to neudělá, bude vůbec někdy chtít? Zaváhal jen krátce, než promluvil: „Mé jméno je Alfredo, pocházím z Vrbové smečky na jihu. Jsem jejím donem.“ Rozhodl se to zmínit, ale držet se vlastní terminologie. Kdyby řekl že je alfa, možná by to vyznělo jinak, než mělo. Sice nevěděl, co přesně by se na tom oznámení změnilo, ale přišlo mu že alfy v tomhle světě mají příliš velkou váhu. Jeho postavení bylo taktéž důležité, ale přeci jen poněkud jiné.

// Vřesoviště přes Hadí ocas

Kdyby neměl zlomené srdce, možná by ho osud neodnesl. Měl zůstat s vlčaty a postarat se o ně. Teď alespoň doufal, že se o ně postarají sestry. Tak prudce vytržený ze svých povinností a vržený na krk cizinci s množstvím otázek třebaže určitě nebyly zákeřné, si ale přišel divně. Jako kdyby mu srdce někde vypadlo a zůstalo tam ležet. Ta náhlá naděje, že uvidí svou ztracenou milou se rozplynula jako dým. Možná měl dávno přestat doufat.
Šoural se mezi stromy a vůbec si neuvědomoval, kam se vlastně až dostal. Teprve když ho do nosu praštil spadlý okvětní lístek, uvědomil si, kam ho tlapky zanesly. Bylo to cizí místo – spletité, ale půvabné. Trochu mu připomínalo vrbový lesík, protože stromy vypadala stejně pradávné. Měl ale určitě úplně jiné kouzlo, jiného ducha. Krátce se pousmál, jak tak očima šolíchal své okolí. Jako by koukal skrze všechny ty kmeny. Byl naivní, že stále čekal? S vráskou na čele se protáhnul mezi dvěma statnými a zvrásněnými kmeny, na kterých zůstala jeho srst. A nebyla jediná, jak se zájmem zjistil. V kůře byl zaseklý u chomáč černých chlupů, jejichž vůně neprozrazovala žádný známý pach. Porozhlédl se, ale nikoho neviděl. Sladká vůně stromů za sebe skrývala všechno cizí. Na chomáč proto zapomenul a po slepu zamířil širší cestou ještě hlouběji do náruče růžového lesa. Skoro se musel brodit v okvětních lístcích, které se snášely ze stromoví. Ale jako by jim nikdy nebylo konce! I jeho ten úkaz přinutil k úsměvu. A byl tak dokonale okouzlen, že málem zašlápl cizí dámu, kterou a poslední chvilku postřehnul. Poplašeně uskočil zpět: „Mi dispiace tanto, signorina!“ vydral ze sebe okamžitě. „Promiňte, nechtěl jsem Vás rušit, slečno. Ani rušit, ani zašlápnout,“ zopakoval skoro to samé jazykem, který zdejší znali a pokorně sklopil hlavu i uši, jakmile doplnil ono tvrzení o další fakta. Chudák vlčice. Přišla si sem odpočinout a takový nezdvořák jí málem přišlápne v trávě. Rád by se ještě omluvil, ale byl tak vytržený ze svého truchlení, že nenacházel slova.

Stříbrným pohledem sledoval neznámého vlčka. Byl mu povědomý? Nebyl? Nemohl si přeci pamatovat každého, koho potkal, ne? Hlavně když se pravděpodobně nejednalo o nikoho významného, ale jen potrhaného mládence s moc dlouhýma a křivýma nohama. Vypadá jak koště, pomyslel si kysele ryšavý, když se stavěl na všechny čtyři. Mohli si hledět zpříma do očí, což bylo příjemné. Jinak ho ale vlk nijak neoslovil. Měl podivně přepůlený obličej a divně strakaté přední nohy. Alfredo naklonil hlavu ke straně. Jen sotva by ve vlkovi před sebou poznal vlče, které potkal za písečné bouře a na které tenkrát prsknul nějakou alergii. Přeměřil si zjizveného vlka a nic neříkal, zatímco mladík něco žvanil. Alespoň dostal příležitost si uvědomit, že tohle opravdu není společnost, ve které by si přál zrovna teď být. Moc otázek. Ten mladík jako by vyplňoval celý ten malebný prostor, který je obklopoval. Bylo ho všude plno. Zrzek si ho znovu krátce prohlédl.
„Non è educato fare tante domande agli sconosciuti,“ brouknul místo odpovědi na tu zvědavou otázku a zároveň své tělo natočil směrem, kde předpokládal domov. „Nemám na tvé otázky vhodné odpovědi. Jindy bych byl lepším společníkem, ale dnes ne. Scusa, ragazzo. Snad najdeš koho si hledal. Koho hledám já nenajde už nikdo.“ A s touhle opravdu pozitivní myšlenkou se počal brodit vřesem pryč. Jindy by třeba vlčka vyslechnul. Teď mu bylo líto, že jeho společnost opouští… Ale trávit čas s mladíkem, kterému bude vysvětlovat proč je jeho srdce zlomené, to nebylo zrovna v jeho plánu. Na okraji palouku se však otočil a ještě za cizincem zavolal: „kdybys někdy potřeboval tlapky na špinavou práci, hledej ve Vrbovém lese u moře. Tam mě najdeš. Tu zprávu klidně šiř.“ A pak byl pryč. Rychlým klusem mizel za horizontem.

// Třešňový háj přes Hadí ocas | omluva za tak prudce utrženou hru, trochu jsem doufala že mi padne lepší match. Takhle by byl Alfredo jen osina v zadku a moc bych si to asi neužila. Až si vyléčí zlomený srdce, můžou spolu na lov :>.

Seděl tam celý den a slunce se pomalu klonilo k západu. Bylo jasné, že se mu Heather neukáže. Uvědomil si to vlastně už před docela dlouhou dobou a teď prostě jen vstřebával ten hořký pocit. Pohled držel obrácený k obloze a svět kolem sebe nechával plynout. Nestál o žádné zvané, či nezvané návštěvníky. Chtěl jen Heather a ta tady nebyla. A on neměl ponětí, kde by jí asi tak mohl být konec. Rozdělili se na konci léta a od té doby mu zbyla jen vzpomínka. Kdyby si tak jen mohl nechat něco na památku. Uchopitelný důkaz, že jeho láska nebyla jen výplodem fantazie. Povzdechl si a sklopil hlavu ještě níž. Nově příchozí ho skoro nevšimnul, třebaže hledal vytouženou společnost podobně hlasitě, jako prve Alfredo. Když ho ovšem mladík přímo oslovil, s cuknutím se po něm přes rameno ohlédl. Pohled mu padl na mladíka zhruba jeho velikosti. Možná byl útlejší a vyšší, zatímco ryšavý pomalu nabíral na síle. Stříbrný pohled byl poměrně chladný, ale zvědavý. Znali se? Možná se už někde zahlédli, ale Alfredo si to jen velmi těžce mohl pamatovat. Spojení v jeho mozku jako by neuzavírala ty okruhy, které mu jinak dovolovaly racionálně přemýšlet.
„Jsem tu celý den jen já. Solo, capisci?“ odfrknul si nakonec prostě, aniž by se strakatým nějak víc zaobíral. Prahnul jen po tom se utápět ve své štiplavé bolesti a pocitu osamění. Mladého, zamilovaného budižkničemu tady rozhodně nepotřeboval. Okamžitě ho však začalo trochu hlodat svědomí, že se k němu nezachoval tak přátelsky, jak by možná měl. Chtěl si ale povídat? Doma na něj čekala ta vlčata, která po sobě zanechala Rowena. Ten šedý potřeboval alespoň jednoho rodiče. Nagesh se pravděpodobně vrátí za matkou, ale to ten druhý nemůže. A Draven byl pravděpodobně dávno po smrti. Škoda těch životů.

// Vrbový lesík via OSUD

„Pippo! Lacrimo!“ hulákal z plna hrdla, zatímco se brodil kvetoucím vřesem. Nebylo na něj příliš brzy? A záleželo na tom? Ještě před chvilkou stál se svými sestrami a lapal po dechu. A sotva se jeho astmatický záchvat trochu uklidnil, všechno se rozplynulo a on byl najednou… tady. Ale kde to bylo? Pokoušel se rozhlédnout, ale nebyl si moc jistý svým úsudkem. Možná protože panikařil? Hlas se mu zadrhnul v hrdle. Proč ho sem osud přivedl? Nedokázal si za nic na světe vybavit, jestli se mu tohle už někdy stalo. A ano. Pak si to vybavil. Stalo se to tehdy, když viděl maminku. Vyléčili Gallireu od těch hrozných blech a on se pak ocitl v kopcích, kde spatřil… ji. Srdce mu radostí poskočilo! Mohlo se stát to samé?
„Heather!“ zařval z plna hrdla. Jméno se neslo s ozvěnou po kraji, ale ač poslouchal sebevíc, nedostalo se mu žádné odpovědi. Popošel a zkusil to znovu, ale opět nic. Zoufale si sednul na zadek do kvítí, které mu obklopovalo tlapky i boky. Svěsil hlavu a povolil ramena. Možná se ještě neobjevila? Pak tu musel počkat. Alespoň nějakou chvilku. Třeba se někdo objeví. Třeba se mu poštěstí a ona se vrátí. A třeba bude sám. To uvědomění pálilo tam někde uvnitř jako pavoučí jed, který mu vzal život. Ale tenhle jed byl horší. Způsoboval jen otřesnou bolest, ale výsledek nepřinášel. A ryšavý dlouhán měl zůstat osamocen.

Visel na srně, tlamu plnou krve a hrdlo stažené. Dusil se podobně, jako se dusila i srna v jeho vřelém náručí. Bylo to přičiněním Pippy, která jeho prosby slyšela a přispěchala jim na pomoc. Pod její vahou a pravděpodobně i tíhou jejích čelistí se srna skácela k zemi. Následovala ta nepříjemná část, kde sebou zvíře zdlouhavě cukalo a škubalo, dokud prve tak jasná očka nepohasla a nezůstala jen mrtvě zírat do neznáma. Přesně v tu chvíli se Alfredo pustil a s hrozivým chrčením ustoupil o několik kroků vzad. Hrudník měl v jednom ohni, jak se nemohl nadechnout. Z tlamy mu tekly sliny smíchané se srnčí krví, zatímco on se marně pokoušel popadnout dech. Byl při smyslech, ale podivně poulil očima a hrozivě sípal, zatímco si několikrát odplivnul. Bylo jasné, že krev není jeho, ale nemohl na něj být příjemný pohled. Hlavu měl kloněnou mezi přední tlapy, jak se pokoušel co nejvíc uvolnit své dýchací cesty. Chladný noční vzduch mu v tom pomáhal, ale přeci jen to bylo několik minut, než se konečně mohl alespoň trochu volně nadechnout. Odkašlal si a znaveně sebou plácnul na chladnou zem, která byla stále ještě podmáčená. Nevadilo mu to. Potřeboval si odpočinout teď a tady – trochu doplnit zásoby kyslíku ve vlastní krvi.
„Scusi,“ zafuněl do noci, jak se snažil polapit dech. Pippy otázka přišla před tím, ale nezapomenul na ni. Možná trvalo, než si všimla jeho záchvatu. „Jak vidíš, měl jsem se skvěle. Našel jsem Rí, stihnul jsem umřít a vrátit se mezi živý, uhnal jsem si tohle a v mezičase sem adoptoval dva ze tří Roweny synů.“ Asi by se nezlobil, kdyby si prve myslela, že si z ní střílí. Možná na to trochu sázel. Alespoň pro První a poslední informaci měl hmatatelné důkazy. Nemohl se srnou příliš otálet – museli ji odnést hladovým vlčatům. „Lacrimo?“ kývl k sestře a masu. Mohla si to vyložit všelijak.

23.-29.4; rychlovka na území smečky. Účastnili se Alfredo, Pippa a Lacrima. Bylo uloveno jedno zvíře.

Sestra ho poslechla. Ta její šílená morálka bylo něco, na čem chtěl časem zapracovat. Ale ne teď, když měli na práci tři hladové krky navíc, přičemž jednomu šlo o život. Tiše se plížil podmáčeným terénem a sledoval stopu, která se místy vytrácela v mokřadu. Jistým majákem v temnotě mu byl pískový kožich v dálce. Z té vzdálenosti a v tom počasí si nebyl jistý, zdali je to Lacrima, nebo jestli jde o Pippu. I její hlas totiž zpovzdálí zaslechl a instinktivně tím směrem cuknul uchem. Zbytek jeho pozornosti se však okamžitě upnul na srnku. Mladá a nezkušená procházela mezi stromy a uždibovala čerstvou trávu, kterou kropila voda snad ze všech směrů. I ta z oblohy, i ta z promáčených korun, i ta ze země, kterou sem přinášel rozvodněný potůček. Nakročil vpřed a trochu se nahrbil. Snažil se být jako myška, ale dobře věděl, že jeho jedinou kartou je rychlost. On chytne srnu, Pippa s Rí ji budou muset složit k zemi a skolit. Vlček si vlastně ani nevšimnul, že za posledních pár měsíců docela zesílil.
„Tak fajn,“ brouknul si pro sebe skoro neslyšeně, jak se s očima upřenýma na kořist plížil lesem. V hlavě mu ovšem vyskakovaly nepříjemné vzpomínky na jeho posmrtný život. Byly živé, ale místo srny hleděl na svůj vlastní zadek. Zachvěl se a zavřel oči. Pod krkem ho lapila úzkost. Zazmatkoval a v té panice vyrazil za srnou. Samozřejmě se lekla a dala se do prudkého sprintu po lese. Vyrazil za ní, ale v prvních vteřinách ztratil trochu času. Nahlas něco zaklel, jakmile ji začal stíhat. Vysoké stačil. Nebylo to tak těžké, jak si mohl myslet. Na prsou ho však pálilo a cítil, jak se mu stahuje hrdlo.
Teď ne, prosím, žadonil v duchu, ale marná sláva. Přicházel záchvat a jestli měla srna padnout, musel si pospíšit. Přidal do kroku a v první možnou chvíli v celé své velikosti po srně skočil. Svou vahou jí v té rychlosti padnul na zadek a zuby zatnul do živého. Chuť krve mu okamžitě zalila chuťové pohárky, ale nemohl se na ni soustředit. Držel tak tak a nemohl dýchat. Bylo to na sestrách.

Alfredo; 23.4.2023 http://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik#post-208303

// Stará vrba

Věděl, že ho Lacrima z úkrytu následuje, takže udržoval vyrovnané tempo. S trochou štěstí by se jim mohlo podařit kořist naleznout na smečkovém území. To by přeci byla ucházející varianta, ne? Jak se ovšem pohyboval po lese, udeřila ho do nosu nepříjemná prázdnota: absence pachu na hranicích. Byly značně vyčichlé, nikdo je dlouho neznačkoval.
„Stupido,“ zaklel a třebaže původně chtěl proklínat svou lenost v duchu, to jedno slovo už bylo vyřčené. Prudce stočil své kroky k hranici a zpomalil, aby mohl celý les obejít. Snažil se pečlivě, otíral se o stromy a zanechával za sebou i jiné formy pachové stopy. Tak, aby byla smečka cítit všude kolem a každý ji musel respektovat. Lacrima byla pořád za ním, takže se alespoň při té práci mohl pořádně rozpovídat o tom, čemu právě přihlížela.
„Ta vlčata jsou Pippy kamarádky jménem Rowena. Z jara porodila tři syny, ale přeskočilo jí. Chtěla jedno vlče obětovat Smrti. Byl jsem blázen, že jsem ji chtěl následovat,“ ta slova vztekle syčel, zatímco se ramenem třel o jednu z hraničních vrb. V drsné kůře zůstávaly zbytky ryšavého kožíšku. „Sáhnout na vlastního syna a vzít mu život! Původně chtěla zabít toho chcípáčka, ale zjevně se nad ním Alastor smiloval,“ div si neodplivnul. Tak moc opovrhoval matkou, která se nestarala o vlastní ratolesti. Posměšky mu šly, ale zjevně ani jemu nepřišlo správné zabíjet vlastní potomky. Pokrytec! „Vzhledem k tomu, že matčin obětní beránek leží v našem úkrytu a dýchá, pravděpodobně přišel o život ten třetí. Pojmenoval jsem ho Draven. Asi za to můžu já, když jsem jeho matku urazil. Zabila toho, který nejvíc připomínal zrádce Alfreda.“ Syčel a kožich si dřel tak, že to až bolo. Nakonec se od vrby oprostil a zamířil si to dál, podél hranice. Snažil se taky cestou dávat pozor na stopy zvěřiny. Schválně si ponechal oblast u Ronherského potoka jako poslední. Věděl, že tam chodí zvěř pít. A vskutku. Při své obchůzce území a pilném značkování opravdu zachytil stopu mladé srny, která přebrodila potok a s velikou pravděpodobností zamířila mezi smutečný vrby.
„Jdi prosím za ní,“ pobídnul sestru. „Dokončím to tady a budu tě následovat. Snad i s Pippou.“ V křoví zmizel před tím, než by Lacrima mohla protestovat. Ještě mu zbývala většina severní hranice a obzvláště tady si dal záležet. Nejvíce vlků přicházelo z této světové strany. Od moře si sem nikdo netroufnul – leda nějaký dobrodruh, co si přišel na slunečnou pláž ohřát po zimě zádel. Ale od severu, to už byla jiná. Kraj označkoval nadvakrát, než se konečně vrátil po vlastní stopě. Od té doby co zemřel, pociťoval mírné zlepšení vlastního čichu. Najednou bylo mnohem jednodušší rozeznat, kterým směrem stopy vedly. A možná to bylo i tím, že se pokoušel trénovat. Maličko.
„Pippo,“ vyslal pak krátký vzkaz směrem ke své starší sestře, „přidej se k nám. Srna. U potoka.“ Cítil náhlý příval slabosti jen z těch pár strohých vět, ale zatnul zuby a potichu se přikrčil, aby mohl naleznout Lacrimu s jejich úlovkem. Bylo načase se konečně trochu vzchopit a postarat se o vlčata, která byla i nebyla cizí. A ať už Rowena chtěla nebo ne, cítil k nim jistou formu otcovského pouta.

|305| D7

Věci se daly do pohybu docela rychle. Hnízdo pro odpočinek zesláblého a nepojmenovaného vlčete bylo postaveno v cuku letu a Lacrima bez mrknutí oka přinášela další hřejivé materiály, pomocí kterých by mohli tohle útočiště vylepšit alespoň v rámci možností. Už teď si byl Alfredo jistý, že bude potřeba sehnat pořádné kožešiny, jako je měli v Sarumenu. Na to byl ale čas přes léto, které bylo ještě daleko. Teď bylo teplo a tohle byla krizová situace, se kterou nemohli přece prve počítat (ačkoliv mohli úkryt pořádně vybavit již minulé léto)! Šedé vlče odpočívalo a Alastor se měl k tomu, aby se o něj staral, což dávalo Alfredovi příležitost přemýšlet nad tím, jak budou pokračovat dál. Musel sehnat něco k snědku, to byl bezesporu ten nejdůležitější úkol. Sám se k odpočívající trojici sklonil a pomohl medvědovi obě vlčata pořádně zachumlat do staré trávy, zatímco se mu z hlavy div nekouřilo, jak šrotoval. Vůně starého sena ho lechtala v nose. Nebyl to žádný čerstvý zázrak, ale už teď cítil teplo, které drobotinu objímalo. Suchá tráva byla zkrátka skvělý izolant.
„Sláma,“ opravil Nageshe s lehkým úsměvem, „Sláma nebo seno. Sláma je tvrdší a seno je suchá tráva. Sám nevím proč to tak je, ale obojí dobře drží teplo. Měl bys to pomalu cítit. Takový příjemný pocit všude kolem tebe.“ Jeho laskavý úsměv vždy ještě víc zjihnul, když pohlédl na šedé nedochůdče, které se trošku začínalo šít. Záhy na sebe však upoutal pozornost Alastor. Neměl potřebu mu odpovídat, neb to bylo stále jen mrhání časem. Stačilo prosté: „brzy se vrátím,“ kdy se na patě otočil, aby se mohl protáhnout mezi kořeny stromu a zmizet tak v dalším chladném ránu, které apríl přinášel. Nevědě, že jeho sestra teď upoutala první zlatý pohled jistých unavených očí, zavolal na ni, aby ho následovala: „Lacrimo, pojď se mnou.“ Kdyby se vypravil na lov sám, sotva by přinesl vyhublého zajíce. Spolu mohli najít něco většího, co by nasytilo i vlčata, i Alastora. Nevěděl, že velký vlk hlad necítil.

// Vrbový lesík

|304| D6

// Vrbový lesík

Protáhl se pod jediným vyzdviženým kořenem starého stromu, jehož větve ho letmo pohladily po skráních a pak zmizel v temnotě, kterou poskytoval úzký tunel. Sestupoval jím opatrně, aby náhodou neublížil Nagimu. Od jeho poslední návštěvy se sem vrátili nějací ti pavouci, ale vybila je letošní krutá zima a tak se ryšavý dostal až do první z místností bez újmy na zdraví či snad s valnou hromadou pavučin v kožichu. Pořád měl z pavouků trochu strach po tom děsivém setkání s obří tarantulí, které ho stálo život. Ta myšlenka, vzpomínka, ovšem dřímala hluboko v jeho mysli a i kdyby sebevíc chtěla, nedokázala by se prodrat na povrch. Teď totiž musel ryšavý být silný, aby mohl pomoci synům své přítelkyně, nebo co z Roweny teď bylo. Po osudu Dravena se neptal. Bál se znát pravdu a vůbec: stačilo v jakém stavu byl teď šedý vlček bez jména, to nedochůdče vrhu. Alespoň že je ihned obklopilo teplo, které tohle místo prostupovalo díky izolačním schopnostem zeminy všude kolem nich. Nebylo vlhké jako Jáma a navzdory jezírku v zadní místnosti je přivítalo útulné sucho a namodralé světlo, jež se linulo z vodní hladiny v druhé místnosti. Nedělejte si iluze – pořád tu byla docela velká tma, ovšem ryšavý si s ní docela obstojně poradil a i vlčata mohla vidět a rozhlížet se po okolí. Nagiho zatím položil na suchou zem a přátelsky mu olíznul líčko. Doufal, že se na něj vlček nezlobí pro náhlý odchod. Nemohl se však zdržovat – ihned se jal upravovat suchou trávu, kterou zde zanechali předchozí obyvatelé tohohle místa. Na čerstvé seno si museli ještě trochu počkat, ale co tu bylo se zdálo být dostatečné.
„Tady, nech ho se zahřát v té slámě a senu,“ pobídl Alastora, který nesl ten zranitelnější ze dvou uzlíčků. Tlapou obratně vytvořil hnízdo, kde mohlo vlče nalézt hřejivé útočiště. „Nagi, pojď klidně k bráškovi, jestli se chceš ohřát,“ vybídl i nejstaršího z trojice s laskavým úsměvem, aby si nepřišel zanedbaný, nebo odstrčený. A zatímco ona trojice mohla řešit veškerou logistiku, obrátil se i na sestru, která vklouzla do útrob starého stromu jako poslední.
„Vše ti pak vysvětlím,“ broukl s omluvným úsměvem, „ale byla bys prosím tak hodná a pomohla mi najít ještě nějaké staré seno, nebo třeba mech? V té zadní místnosti možná něco najdeš. Per favore?“ Když domluvil, zaklapl trochu nerozhodně čelisti. Moc nevěděl co dělat. I kdyby to dokázal, tohle nebyl prostor k rozdělávání ohně. Museli vlče zahřát sami. Na patě se proto otočil zpátky k Alastorovi, ačkoliv stále nevěděl co říct, nebo na co se ptát. I když… možná bylo lepší se raději neptat vůbec na nic. Ještě by se dozvěděl věci, které nechtěl znát.
„Máte hlad?“ zaplácnul raději ticho hloupou otázkou, zatímco na jeho rozrušeném hlase bylo slyšet silný a rozechvělý přízvuk, který se ozýval hlavně ve chvílích silného vypětí. Přesně v takových chvílích. Drápky nepřítomně zaryl do země a čekal na odpovědi, než se rozhodl pomoci Alastorovi uložit nemocné vlče na lůžko. Předpokládal, že Nagi se k odpočinku moc mít nebude, když sotva vylezl z doupěte. Ale třeba se přeci jen pletl. Z rozrušení začal až trochu pískat, jak se u něj projevovalo astma.

Byl rád, že konečně vidí sestru, kterou na podzim ztratil (a v mezičase ještě stihnul umřít, ale kdo to počítá). Byla to snad ironie, že ji potkal právě v jejich lese? Určitě ne, byl si jistý, že jí o něm vyprávěl a její nyní důvěrně známá tvář zaplašila na moment všechny jeho chmury, které vytvořili jiní. Pomalu se však začínaly vracet, jako jed onoho pavouka se šířily s jeho krví po těle a on krátce sklopil zrak a spolu sním i hlavu.
„Jsem tak rád že tě vidím,“ brouknul a ještě jednou se k sestře pevně přitiskl, jako by snad dokázala všechny jeho starosti zahnat a vyplašit. Možná mohly odeznít, vzhledem k tomu že se pozvolna blížilo jaro. Ale on cítil jejich tíhu a věděl, že jizvy na sobě ponese dlouhé roky. Jeho pohled byl teď chladnější a míň vřelý k cizincům, než jaký býval ještě před rokem. Ztratilo se mu ze života slunce, které chtěl nalézt tady. Ale pořád neztrácel naději, že se Heather znovu objeví. Snad jednou. Zavrtěl hlavou a raději se otočil na sestru, které byl schopný věnovat plachý úsměv.
„Ano! Pippa je tady. I Lia tu někde chrápe,“ pousmál se kysele a rozhlédl se, jako by měla vykouknout zpoza rohu její kostnatá hlava. Místo Lii se však nad nad jejich hlavami rozneslo táhlé vytí. Cizí, ale naléhavé. O chvíli později znovu. S trochu nevrlým vrčením přejel les, než pohled ukotvil v sestřiných zlatých očích: „jdeš taky?“
Vydal se po hlase s nadějným očekáváním, že potká někoho nového – nějakou novou příležitost, která mu pomůže události posledních dnů mrsknout za hlavu. Jenže to by na hranici nesměli stát oni tři. Alastor s Nagim a Nepojmenovaným vlčetem, které měla jeho matka obětovat ďáblu. Jeho krok se ihned poplašeně natáhnul a byl u nich během okamžiku. Neměl ani na co se zeptat, zastavil před nimi sledujíc zesláblé vlče beze jména a jeho sourozence a jen chvilku tiše přemýšlel, než jim pokynul, aby ho následovali:
„Pojďte do tepla a bezpečí,“ pobídl Alastora s tím nemocným a zesláblým drobečkem, zatímco sám s úsměvem přivítal Nageshe a čapnul ho za srst na krku, aby byli v úkrytu rychleji. Neměl slov, byl rád, že to vlče ještě žije. Ale nešlo si nevšimnout, že s nimi není soudek, kterému dal jméno. Byl to on, kdo zaplatil za jeho odchod a jeho zlobu? Neměl sílu se na to ptát, raději svižně vedl Alastora do úkrytu, kde mohli vlče uložit do teplého pelechu.

// Stará vrba


Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další » ... 30

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.