Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stál ve světle vycházejícího slunce a sledoval zamlžený les kolem sebe. Smutné větve vrb se skláněly k zemi a lehce se pohupovaly v snad úplném bezvětří. Vypadalo to, jako by si stromy žily vlastním životem. Ve vzduchu bylo konečně cítit jaro. To vědomí si užíval, i když nebylo úplné teplo. Mezi stromy se pomalu probouzely k životu sněženky a on k nim zabrousil podobně zbarveným pohledem. V očích se mu krátce zalesklo, ale rychle svou pozornost od prvního kvítí otočil směrem k sestře, která na něj povykovala zpovzdáli. Usmál se na ni a několikrát máchnu ve vzduchu oháňkou. Bylo příjemné vědět, že se mu nezdála. Zazubil se a natáhl krok, aby se s ní jak se patří bratrsky přivítal. Velkou a těžkou hlavou jí žďuchl do krku a otřel svůj obličej o její povědomě vonící srst.
„Zimní spánek?“ zazubil se čtverácky a oháňka se mu několikrát zhoupla za zády. Kdo byl, aby své milé sestřičce oponoval? Bylo příjemné jednou mluvit s někým, kdo nebyl zahořklý. Pippa nikomu nevěřila, Lia byla jako chodící plamen a Lacrima zjevně umřela uvnitř už před dlouhými lety. Alespoň že Chiara byla pořád tak optimistická a nezahořkla. Její nabídku na prohlídku území beze slov přijal, jen pokynul hlavou směrem, kde většinou začínal značkovat území. Po zimě nebylo hranici skoro cítit, což ho iritovalo. Nemělo tomu však takto zůstat příliš dlouho.
„Stýskalo se mi zcela nehorázně,“ pousmál se v odpověď, ale něco v jeho tváři říkalo, že to byla pravda. Muselo se jim stýskat všem a všichni to stejně tak věděli. Zrovna se slastně drbal o drsnou kůru stromu, ve které ulpívaly chomáče ryšavého kožichu. Tu zanechal zbytky srsti, tu označkoval hezky po staru. Vedl sestru podél hranice s Ronherským potokem.
„Našli jsme to tu zcela náhodou,“ vyprávěl zatím. Procházeli mezi dlouhými větvemi, které sahaly až k zemi. Zatím byly smutně holé, ale jejich čas měl brzy přijít a on se na to těšil. Chyběl mu jejich těžký dotek v zádech. Stal se přirozeností každého dne. Zcela mimoděk se při průchodu lesem dál otíral o hrubé kmeny a sem tam strom označkoval. „Nevím už jestli já, nebo jestli ho našla Pippa. Původně jsme žili v Sarumenském hvozdu: to je les na východ odtud. Vysoké smrky a plno mlhy. Byli tam na nás hodní, ale nebyl to domov v pravém slova smyslu. Ujali se nás hned po našem příchodu do tohohle kraje. Ani nevím jak dlouho od té propasti to bylo,“ poznamenal trochu nevrle. Měl svraštělé čelo a kůži nad očima taky divně krabatil. „Moje vzpomínky jsou v tomhle trochu… no, splývají mi.“ Už to ostatně byl nějaký ten pátek, co se rozdělili a co tu spolu s Pippou žili.
Normálně se to zdálo jako vděčnost, ale ve společnosti sestry se Alfredovi podařilo obkroužit celé území snad bleskově rychle. Lesem se znovu neslo smečková pižma. Nebylo sice tak silné jako před zimou, ale to mohl napravit během dalších dnů opakovaným značkováním.
„Na severu je ten potok, ke kterému se můžeme jít napít. Ale jestli chceš vidět opravdový klenot, který se mi tu podařilo objevit, ukážu ti Starou vrbu,“ zazubil se na sestru znovu a oháňku jako prapor vztyčil do vzduchu. Beztak se blížila chladná noc. Mohli se trochu ohřát v bezpečném náručí starého stromu.

Že se prospal bylo sakra slabé slovo. Stihnul totiž zapadat sněhem a kdyby to šlo, asi by mu na zádech vyrašil v tom nečase i lišejník. Cítil na svém těle tíhu té mokré, zmrzlé hmoty a pevně sevřel víčka. Ještě se mu pořád nechtělo vstávat. Kdyby dokázal hibernovat, určitě by to v tomhle čase praktikoval. Chlad mu příliš dobře na duši nedělal. Ale přece nemohl před světem utíkat donekonečna. Přiměl se konečně rozevřít těžká očka a zvedl hlavu. Zamrkal do šera kolem. Trochu se mu zamotala hlavina a v čeníčku ho po polechtal mráz. Ale nezalekl se a pomalu se rozhlédl. Trvalo mu dlouho, než ve svém rozespalém stavu rozeznal okolní struktury. Byl pořád ve Vrbovém lesíku, jehož něžné větve se opíraly i o zem. Listí z nich bylo pryč, ale přece tohle místo nikdy neztrácelo na své kráse.
Osaměl. Vivi byla pryč a Chiaru neviděl (alespoň ne na první pohled). Možná se taky sebrala a odkráčela? Rozhodně by se jí nedivil. Znovu zívl. Sám měl packy úplně ztuhlé mrazem a v hlavě mu seděl takový prapodivný mlžný oblak – uvažoval čistě, ale byl trochu ospalý a pořád docela unavený. Znovu rozevřel tlamu, již potřetí v několika krátkých minutách, až si z toho kníkl jako zatracený záprtek a konečně se vyhoupl na ztuhlé čapí nohy. Zmrzlá sem ho pod polštářky příjemně chladila, třebaže zimě příliš neholdoval. Musel se ale dát do pohybu. Trochu se protáhl, něco někde zapraskalo, a pak se znovu rozhlédl. Tentokrát důkladněji.
"Chiaro?" ozval se do zdánlivého prázdna.

Magie byly pro Alfreda i po těch letech tady docela velká neznámá a jeden podstatný otazník. Věděl, že dokáže hrabat se ostatním v myšlenkách. Ale jestli v něm dřímaly ještě jiné síly, o tom zatím neměl sebemenší potuchy. Mohl tak jen pokrčit rameny a více se tou myšlenkou nezabývat. Možná, že kdyby se někdy zase setkal s Kesselem, mohl by mu starý vlk povědět více o silách tohohle světa. A možná bylo jeho údělem to všechno objevit. Doma ale na takové čachry machry nespoléhali. Bylo mnohem jednodušší používat sílu těla, která se dala trénovat a která neměla tendence zradit. Magie mu proto stále přišla podivně neuchopitelná a do jisté míry zrádná. Povídání o Sarumenu mu proto přišlo jako mnohem lepší a zábavnější alternativa, ve které podvědomě netancoval na tenkém ledě:
"Bylo to zvláštní, ale krásné místo. Plné dobrých duší," pousmál se krátce vzpomínce a trochu se protáhl, neboť mu v suché trávě pod vrbou začínaly pomalu koprnět nohy. A měl čas přemýšlet, protože se Vivi zdárně rozpovídala o její rodině. Musel se smát představě vlka s titulem vysoké školy života: Vš.V. pan alfa cedrový (pozn. redakce: Všeobecný všeználek). "Plány na jaro platí, návštěva taky," přitakal vesele. "Řekl bych že poznat mojí rodinu bude příjemný zážitek, ale už si viděla Lacrimu a Pippa s Liou jsou... ještě daleko horší." Ta slova doplnil kyselým úšklebkem. Kdyby jen tušil co se na něj lesem plíží za katastrofu.
Od plánované odpovědi ke které se už nadechoval ho vyrušil pach cizince, který se zjevně přimotal k označené hranici. Ryšavý se ihned zamračil a vyměnil si pohled s Viv. Byl někdo opravdu tak drzý, aby se opovážil na označkované území? Jak se mělo ukázat, odpovědí bylo ano. Alfredo si cizincovy přítomnosti v ševelení větru všiml až příliš pozdě a teď jen zmateně koukal jak se mezi stromy a jejich stále ještě zelenými větvemi prodírá cizinec. Nestihl toho moc, jen obezřetně přiskočil před Vivianne, aby ji případně mohl chránit. Blížící se nebezpečí si ovšem přicházelo pro něj.
Mezi stromy se vynořila vlčice: na první pohled snad ničím zajímavá. Průměrná postava, průměrný vzrůst... Nadprůměrné sebevědomí, že si troufla až sem. Ale přece v sobě ryšavý hledal slova jen těžko, když se pokoušel dát dohromady řádnou odpověď: dostatečně dominantní, ale nikoliv příliš drsnou, kdyby se snad ta cizinka jen chtěla přidat ke smečce. Nevyšlo z něj ani ťuk. Jen poměrně dlouho stáli a mlčeli. Možná si stál na vedení, protože teprve když Chiara zavřískla jeho jméno a to pročíslo jinak všudypřítomné ticho, došlo mu kdo to došel až sem. Nechal cizinku aby ho povalila a tlamy mu najednou vycházel nechápavý smích, zatímco oháňkou teď tloukl do tlapek nebohou Vivianne, která prostě stála moc blízko.
"Kde se tu u všech rohatých bereš!" Neznělo to jako otázka, jen zvolání. Protože ať už jí sem doneslo cokoliv, nebylo důležité co to bylo.

Ryšavý vlk se musel zasmát – no doopravdy. Hezky od srdce. "Spjatý se stromy myslím že nejsem," zavrtěl spokojeně ocasem, ale jeho obličej se opravdu rozjasnil a zbytky jakéhokoliv stínu se rázem rozplynuly. Líbilo se mu, jak Vivi na věci koukala a jak bylo jednoduché se nechat spolu s ní unášet tou sladkou vlnou nerozvážnosti. Rčení o vrbách sice neznal žádné, ale musel vlčici dát za pravdu. Široce se usmál a přikývnul: určitě se nepleteš. Sledoval pal vlčici a skoro čekal, že začne stromu svěřovat svá nejtajnější tajemství. To se ale nestalo a místo toho k němu obrátila velmi zvídavý pohled. Přikývl.
"Když jsme sem s Pippou přišli, a tím myslím jako do této země, byli jsme úplně sami. Potkali jsme přitom lovící smečku, která se nás ujala a pomohla nám přežít první zimu." Spokojeně se pousmál nad vzpomínkou. Tehdy poprvé viděli magii vo-dy. Kdyby Vivianne znala ten interní vtip, určitě by se s ním vytasil. Takhle by si ale myslela že je primitiv. Raději vyprávěl dál: "to byli Sarumenští. Od té doby zemřel Don Morfeus a zůstala Donna Maple. Sídlí v lese plném mlhy, kdybys kráčela po Středozemní pláni až k rudému jezeru, našla bys ten les přímo před sebou."
Diskuze se potom otočila zpátky k Vivi a jejímu otci s rodinou. Asi musel být dobrý otec, když měl o svou dceru takové starosti. Ale nemohl být až moc dobrý otec, když ji zárovň zanedbával. Asi nebylo vůbec lehké být otcem. Odfrkl si a v mihotavém světle slunečních paprsků se položil na břicho. Nebylo jich mnoho, které se zvládly prodrat mezi větvemi vrby, ale i tak jejich dotek příjemně hřál.
"Babička musí být drsná a přísná dáma," zazubil se na ni s mrknutím a lišáckým úsměvem blýskl po okolí. Svojí sice nikdy nepoznal, ale jeho máma rozhodně taková byla. Nikdy se před nikým nesklonila. Choval k takovým vlčicím úctu ještě o něco větší, než ke všem ostatním. Vivi ho ale nenechala moc dlouho omývat v mysli jedno téma a už zase mluvili o něčem jiném, ideálně ještě lepším.
"Ano!" přitakal nadšeně! Bylo to úplně úžasné! Kdyby bylo ještě léto a neblížil se podzim, klidně bychom to mohli zkusit. Ale mám strach že než se tam doplácáme, pokazilo by se počasí. Můžeme to zkusit až přijde jaro, navrhnul radši. A třeba Vivi potěší, že se nebál s ní plánovat dobrodružství. Ostatně už teď ji měl rád. "A moře je takové... jako jezero, ale nekonečné. Nevidíš na druhý břeh!" A na oplátku začala tmavá dáma plánovat taky. Nadšeně přikývnul: jistě že se k vám domů rád podívám. Teda pokud to nebude tvým rodičům vadit. Sestry si zpacifikuju, ale aby se vaši nezlobili, že se si taháš domů cizáky. Navzdory negativitě svého úsudku se znovu zazubil a rezavá oháňka prozrazovala jeho nadšení. Jací asi byli další donové okolních smeček? A jaký byl ten svět kolem? Pořád ho neprošel celý.

Vzduch byl příjemně chladný. Léto se ještě nepouštělo žezla, ale podzim mu ho již surově rval z rukou. Nadechl se a vydechl – tohle byl jeho domov. Sem patřil. A byl nesmírně rád, že tu teď mohl být s černobílou vlčicí, se kterou strávil takové línější léto. Nevadilo mu to. Letošní rok přinesl tolik zvratů, až mu z toho šla hlava kolem. Alastor se pro Silase nevrátil a tím pádem moh zůstat tady. A Nagesh s Dravenem snad byli v pořádku někde ve světě, daleko od jejich kruté matky. Ovšem pohled do sympatické a nadšení plné tváře mladé Vivianne nutil i krémvého vlka k úsměvu.
"Občas mi přijde, jako by ty stromy měly kouzelnou moc," vyprávěl ještě po cestě a s lehkým úsměvem se rozhlížel. Od nosu mu při konci dne stoupala v sotva znatelných obláčcích pára. "Když nastražíš uši, jako by k tobě promlouvaly a klidnily všechny bolesti." I teď, navzdory své prvotní "panice", si venku v náručí lesa připadal o něco lépe. Možná i bezpečněji. A když do něj vlčice hravě drcla, nemohl jinak než se široce usmát a za chůze si ji prohlédnout. Vypadala snad ještě o něco dospěleji, než když na ni natrefil na tom půvabném místě mezi třešněmi. Ty ovšem vrby nahradit nemohly. Natož pak jejich laskavý dotek, když se prodírali mezi proutím. Jeho pohled se však ještě o něco změnil, když se obracel zpět k lesu. Jezdil po něm očima se zvláštním pocitem v hrudi, velmi procítěně zároveň.
"Nalezli jsme ho s Pippou spolu a rozhodli jsme se, že to bude správné místo pro založení našeho domova. Původně jsme ale bydleli v Sarumenu."
Jejich rozhovor pak pokračoval pod štítem strážné vrby na hranicích území, kde byli v bezpečí před nočním chladem a zároveň nemuseli být uklizení někde v přítmí úkrytu. Její povídání o rodině ho přeci jen donutilo k úsměvu.
"Máš štěstí, že máš rodinu která se stará alespoň trochu. Je to pořád lepší než nemít rodinu," s těmi hořkými slovy taky trochu znechuceně pročísl tlapou trávu před sebou. "Ale nechci znít jakože pořád mluvím jen o morbidních a smutných věcech." Doopravdy se sám sobě zasmál a tlapkou pak ledabyle máchnul před sebou, zatímco se bokem víc opřel o kmen. "Je se mnou i legrace, opravdu. Loni v létě jsme se sestrou a ... kamarádkou sjížděli řeku od jezera až k moři na kládě." Zasmál se a nevěnoval pozornost drobnému zaškobrtnutí na onom zpropadeném slově. Heather je pryč. Jen ta myšlenka mu drala srdce na kousky, ale musel se s tím dřív nebo později vyrovnat. A tak se pro rozptýlení znovu rozhlédl a zavětřil. "Pippa s Liou tu někde asi budou. Většinu času chrápou někde pod kořenem, ale je to lepší, než kdyby se spolu rafaly."

06.09. – Alfredo: http://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik#post-210656
další značkování nejpozději 06.11.

// Stará vrba

Být venku a na vzduchu bylo více než příjemné. Jakmile se protáhnul úzkým otvorem v těle starého stromu, udeřil ho do obličeje poryv chladného vánku. Nebyl silný, ale přinášel sebou vůni, kterou dlouho necítil a po které se mu svým způsobem docela stýskalo: podzim. Nebyl ještě úplně tady, protože jak stříbrný zrak jezdil po přilehlých stromech, zatímco majitel těch sivých očí čekal na svou společnici, bylo nad slunce jasné, že zdejší vrby se ještě úplně nechystají k odpočinku. Jejich listí bylo zelené jako vždy, ale přeci jen možná o něco tmavší, než když začínalo léto. Zhluboka se nadechl a drápky zaryl do studené země, ihned ho obklopila sladká vůně hlíny.
"Budu muset obejít hranice území, nebude ti to vadit?" ta slova pronášel otočený přes rameno. Vivianne ho následovala a v denním světle se její kožíšek zdravě lesknul. Slušelo jí to. Kdyby jeho srdce ještě pořád netruchlilo po zlatém kožíšku milé Heather, bylo by mnohem jednoduší si k ní hledat cestu. Nezávisle na její odpovědi se vlček dal do pomalého pohybu a namířil si to k severnímu cípu území, kde své putování kolem lesa obvykle začínal.
Byla to úmorná práce, o tom žádná. Drásal kožich o stromy a pachové značky zanechával v pravidelných intevalech, aby bylo dobře znatelné, že tu ještě stále sídlí smečka. Škoda jen, že se všichni ostatní pořád někde flákali. Nebál se ale, že by netrefili domů.
"Promiň ty zmatky okolo toho caparta." Chvíli trvalo, než se odhodlal promluvit. Pořád mu přišlo, že mladou vlčici zanedbává a hrozně ho to mrzelo. "Vážně se omlouvám, Viv." Na jeho tváři se objevil lehce pokřivený úsměv a nakrčil nahnědlý nos. "A aby toho nebylo málo, ještě tě tu nudím obcházením území." Tématicky se znovu začal třít o zvrásněnou kůru starého stromu, který se skláněl nad Ronherský potůčkem. Práce mu šla od tlapky a postupovali podél hranice rychle, ale přeci jen to nějaký čas zabralo.
Skončil tam kde začal: na severní hranici, kde se taky pohodlně posadil pod jeden ze starých stromů. Zem byla chladná, protože větvemi vrb moc světla neprostupovalo. Jemu to ale výjimečně nevadilo. Byl rád, že se konečně mohl dostat z úkrytu, který se po tolika dnech uvnitř jevil moc stísněný. Alespoň že se mohl napít chladné vody v něm.
"Nebudou mít o tebe rodiče starosti?" zajímal se hned, když si rozvzpomenul kde se tu Vivi vzala. Možná by mohli mít? Možná jim to bylo jedno, když měli u sebe jejího bratra? On ale zájem měl a kdyby bylo potřeba, klidně by mladou vlčici domů doprovodil.

Počasí se změnilo, ale Alfredo si s tím hlavu moc nelámal. Byl spokojený. Byl ve svém. Byl se svými. Vivianne se ukázala býti skvělou společnicí a malý Silas sice většinu času prospal, ale koho to vlastně mělo trápit? Hlavně že byl v bezpečí!
"Je libo si konečně trochu protáhnout tlapky?" Ta nabídka přišla odnikud, ale najednou ho už nebavilo koukat na spícího vlčka. Taky se chtěl nadechnout čerstvého vzduchu a trochu si protáhnout zdřevěnělé nožky. Jeho jindy svižné chůdy mu teď připadaly velmi neobratné a krapet... zrádné. No opravdu. Tak dlouho své nohy nepoužíval, že si už pomalu přišel jako dřevěná loutka, které začaly dřít klouby. Ale tomu měl být konečně konec. I proto mladou vlčici s úsměvem povzbudil, aby ho následoval na denní světlo, kde si mohli trochu popovídat a on se mohl snad trochu více protáhnout. Nora v podobě Staré vrby mu totiž přišla po celém létě bez světla nesnesitelně maličká a temná.

// Vrbový lesík

|321| D23

Alfredo byl doma a užíval si to. Vůně vrb je všechny obklopovala a on se tetelil blahy. Lacrima zmizela, ale těsně před tím stihla zrzkovi prozradit jméno toho drobka, který jim tu zůstal. Zjevně ho tak pojmenoval Alastor a musel hnědému vlkovi uznat, že vybral dobré jméno. Ten prcek totiž byl takový Silas – bojovník. A zároveň znal i význam toho slova, který si předávali vlci v jeho rodném kraji. Z lesa, proletělo mu hlavou a musel se široce usmát. Oboje sedělo. Alastor vystřelil šíp poslepu a trefil přímo střed. Alfredo teď ležel přímo vedle vlčete a mile se na něj usmíval, zatímco sledoval nadšenou Vivianne, která se k Silasovi měla. A jak se zdálo, i on se měl k ní.
"Tady Viv tě moc chtěla poznat, víš?" pousmál se a povzbudivě do vlčete dloubnul nosem. Už tu leželo dost dlouho, přibralo na váze a byl si docela jistý, že je načase ho začít trochu učit o světě. Věk už na to ostatně měl. Alfredo si však neodpustil jedno další otcovské olíznutí, kterým vlčka trochu poupravil. Byl pořád rozčepýřený a měl v sobě zapletenou slámu. A přitom přinutil ryšavého se rozchechtat na celé kolo, když mladé vlčici pořádně naložil.
"Ty si teda nebereš servítky!" chechtal se od srdce, zatímco vlčka sledoval. A pak se oročil se smíchem na Viv, která vypadala z vlčete nadšená. Rozhodl se, že o Lacrimě jí poví až později. Hlavní bylo, že byli tady. V bezpečí, suchu a teple. Nátáhnul se k vlčkovi a opravdu tiše mu pošeptal za ucho: "Viv je vlčice a vlčicím vždycky musíš lichotit, protože bez nich bychom tu byli my všichni pěkně nahraní," vysvětlil krátce a pak se na svou novou kamarádku pousmál. Doufal, že ji snad synkova upřímnost neurazí. Ano – už v tu chvilku byl Silas pro Alfreda synem.

|320| D22

// Vrbový lesík

Stará vrba poskytla dvojici příjemné útočiště v době nejvyšší potřeby. Alfredo zapadnul do nory jako první a s hlasitým zívnutím prošel temným tunelem, který vedl tam dolů: do hlubin pod kořeny starého stromu. Všechno kolem krásně vonělo a uvítalo ho teplo a sucho, které nenarušovalo ani zurčení potůčku v druhé místnosti, ze které se sem linulo namodralé světlo. Jeho oči rázem přivykly a rovnou padly na jednu z jeho sester společně s mrtvou srnou a šedým vlčetem. Nagesh byl pryč. Hrklo v něm, ale nepanikařil. Jestli se rozhodl vrátit za matkou, rozhodně mu v tom bránit nemohl. Snad byl dos silný na to, aby v případě nouze prostě utekl. Na zesláblé vlče se ale široce usmál a přešel blíž k němu.
„Ciao, prcku,“ pousmál se a otcovsky Silasovi, jehož jméno mu zatím nebylo známo, olíznul šošolku. Vypadal silnější, vypadal, že se má co k světu. Pak se otočil na sestru a Vivianne, kterou vrby uvítala záhy. Oháňka mu smetala za zády, jakou měl radost z téhle drobné sešlosti. „Díky, Lacrimo,“ pousmál se vděčně a i do sestry letmo dloubnul čenichem, aby tak ukázal jak moc si její pomoci vážil. „Viv, tohle je moje rodina,“ pronesl pak krátce směrem k černobílé, která se rozhodně tunelem protáhla lépe než obr jeho rozměrů. „Lacrimo, piccolo, tohle je Vivianne.“ Chtěl se ptát, kam se poděl Alastor. Pak mu došlo, že mohl ztracené vlče vzít s sebou on. To by dávalo asi největší smysl. Neptal se proto, když se obracel k vlčeti s velikýma, zlatýma očima. Už teď mu na něm šíleně záleželo a to byli prakticky cizí. Svět byl občas plný ironií. A ironií také bylo, že mu najednou došla slova. Aby proto přerušil trapné ticho, rozhodl se krátce otočit na svou sestru a přátelsky ji oslovil:
„Lacrima, hai fatto tanto per noi. Vai a riposare. Odpočiň si, najez se – dělej co chceš. Já se o malého postarám. Vivianne ho chtěla poznat,“ vysvětlil krátce a sám se položil vedle vlčete, které naštěstí mělo celý život před sebou. Zachránili ho.

// Středozemní pláň přes Ronherský potok

Domov je uvítal záhy. Klusali docela dlouho podél potoka, který z větší části zakrývaly stromy sousedních lesů a chránily je tak před bouřkou, která teď běsnila v plné síle nad jejich hlavami. Až se ryšavému div neježila srst na zádech z těch hlasitých ran a blikajících světel na nebi. Valil oči na černou oblohu na sebou a kontroloval i cestu před nimi, aby je neohrozil nějaký ten padající strom. Přeci jen počasí bylo rozhodně pod psa. Déšť štípal v očích a vítr se opíral do větvoví nad jejich hlavami. Co kdyby se nějaká ulomila? Ryšavý nevěděl, že nebezpečí v onu chvíli číhá úplně jinde.
„Raději opatrně, avšak hbitě,“ pobídl svou společnici k trochu rychlejší chůzi. Vrby už byly téměř na dohled – byli u samého okraje lesa a noc se snášela skoro tak rychle, jako voda z nebes. Oklepal se a s vděkem se ponořil mezi první vrbové proutí, které ho chlácholivě pohladilo po zádech. Celý se radostí zatetelil, že je opět doma. Otočil se po své společnici – chtěl ji jen uvítat –, ale celý se v tu chvíli zhrozil. Na jeden z nejvyšších stromů v jeho zorném poli, jejichž přítmí právě opouštěli a který patřil mezi koruny Zlatavého lesa se z oblohy snesl zlatý záblesk. Přivřel oči před tím světlem, ale sotva je rozevřel, zavřel je zase. Nad Gallireou se roznesla ohlušující rána – nemohl si tím pádem pomoci. Skoro až zakňučel, jak moc se leknul. Uši automaticky přitisknul k týlů a opravdu poplašeně uskočil vzad. Bylo to zcela hrozivé. Nikdy před tím neviděl blesk uhodit na vlastní oči. Celý naježený s hrůzou sledoval, jak se strom pod náporem energie zapotácel.
„Vivianne! Pojď honem!“ zavolal po své společnici a z hlasu mu odkapával strach. Na patě se otočil, aby mohl zamířit do bezpečné náruče vrbového hájku. Na dámu samozřejmě počkal, ale musel vést cestu. Nemohla jít první. Pěšiny ještě nebyly dost dobře ušlapané a občas se ztrácely ve vysoké trávě, která zde všude rostla. „Se vším sis poradila statečně, pak mi to všechno pořádně povíš, teď pospíchej!“ Pousmál se na ni za běhu přes známý les, aby věděla, že samozřejmě všechno slyšel, ale nemohl být v klidu, dokud se neukryjí v suchu a bezpečí. Podstatné ovšem bylo dostat se zpátky do úkrytu, který odtud nebyl daleko. Snažil se udržet v paměti všechno, co mu vlčice říkala. Trochu se ale bál zdržovat mezi stromy. Co kdyby některý z nich potkal na chlup stejný osud, jako prve onen strom na hranici se Zlatavým lesem? Naježila se mu srst na zádech jen při té představě. To si opravdu nepřál. Stará vrba a její bezpečné objetí se ovšem objevilo záhy. Vklouznul se skloněnou hlavou pod ohnutý kmen a počkal na svou společnici, aby mohla jít do sucha a bezpečí první. Z nory se stále nesly silné pachy Lacrimy a vlčat.

// Stará vrba

// Travnatý oceán přes Esíčka

Bouřka se stupňovala a ten déšť začínal být nepříjemný. Co bylo prve pár kapkami se měnilo v nepříjemnou průtrž mračen, která šlehala do očí a pálila v nozdrách a uších. Ty teď vlček nesl pevně přitisklá k týlu a kabonil se na oblohu, která mu nehezky zhatila hezkou chvilku v růžovém lese. Takhle se všechno kvítí ze stromů omlátí a zůstanou pouze holé stromy! Alespoň že vrby byly v tomhle odolnější a jejich vůně nebyla tak zatraceně omamná. Alfredo trochu přidal do kroku a z rychlého klusu přešel v pomalý cval. Kožich mu těžknul a třebaže nebyl promoklý, nebyl na takové počasí úplně stavěný. Ryšavý měl raději sucho.
„Nedělej si s tím starosti,“ ujistil hlasitě Vivi, aby překřičel sílící hluk, který jim nad hlavami čarovala bouře. „Nějak to vymyslíme a vyzkoušíme, ale o mě se opravdu bát nemusíš.“ Kdyby tak nepršelo, mrknul by na ní. Teď byl ale rád, že se jim prostě podařilo dostat se přes řeku (s čím dámě samozřejmě pomohl). Dostali se tak na otevřené prostranství, které dobře znal a kde mohl pádit vpřed aniž by nutně musel přemýšlet nad cestou před nimi. Vyslechl zatím vyprávění své společnice, na tváři docela ustaraný výraz. „A neublížila ti?“ brouknul jako první. Tušil, kdo by ta šedá vlčice mohla být: „Slyšel jsem o šedé vlčici, která ubližuje jiným. Říkali jí Styx. Možná to byla ona? Vyprávěli mi o ní, když jsem byl opravdu malý. Když jsme sem došli jako vlčata. Jinak tě ujišťuji, že Pippa na sobě nemá žádný šedý chloupek. Alespoň zatím. Nevím jak bude reagovat na ta vlčata, která jsem přivedl.“ Zasmál se, ale bylo vidět, že si stále není moc jistý. Dělalo mu starosti, že takovou milou slečnu někdo napadl. Pochyboval, že to zakousnutí bylo jen obrazné. Oháňka mu za zády neurvale cukala, jak se v něm bouřil hněv. Jeho rodina sice uměla být krutá, ale pro vše měli jistá odůvodnění – neškodili nikomu, kdo by první neuškodil jim a jejich zájmům. „Ale jestli jsi v pořádku, jsem jedině rád. O tom že sis bez problému poradila vůbec nepochybuji.“ Spiklenecké mrknutí přišlo teď.
Ani Viv neměla úplně jednoduchý a bezproblémový život. Jak běželi bok po boku, měl k ní natočené jedno ucho a pozorně poslouchal, zatímco zpomaloval. Nebyli daleko od domova, ale měl trochu strach, že se mu zase svírá hrdlo. Nechtěl riskovat záchvat. Beztak byli skoro doma – už se stáčeli ostře k jihu a oceánu. Bylo mu smutno, když zatím slyšel, že tahle dáma nebyla oblíbenkyní svých rodičů.
„To nezní jako zrovna… fér jednání?“ prohodil velmi opatrně. Potok už měli nadohled. „Chci tím říct: proč dávat někomu na výběr, když ho pak trestáš za to, že si vybral podle sebe? A vůbec… proč si vybírat oblíbence mezi vlastní rodinou? Nemusíš s každým vycházet, ale tohle…“ Pokrčil rameny a olíznul si nos. Nevěděl, jak na tohle reagovat. Vybrali by si jeho rodiče taky své oblíbence? Nebo se k nim chovali stejně? Don Dante miloval Pippu, protože měla být jeho následnicí a byla nejvíc ohnivá. Ale to přeci neznamenalo, že syna a ostatní dcery miloval jinak nebo míň. „Vlci by na prvním místě měli být vděční za to, že rodinu mají. Ne si vybírat syny a dcery podle toho, který se jim víc hodí do karet. Není to vůči tobě ani Crowleymu fér.“ To cizí jméno vyslovil vlk zcela zkomolené a s opravdu těžkým přízvukem.

// Vrbový lesík přes Ronherský potok

// Třešňový háj přes Hadí ocas

Pohyb Alfredovi trochu pomohl od těžkých myšlenek, které se mu usadily v hlavě. Bylo příjemné vědět, že míří domů a byl rád za společnost, kterou si cestou nalezl. Možná to nebylo na škodu, že ho osud odnesl za tím vlčkem. Jinak by přeci nikdy nezabloudil až do toho háje a nepotkal by mladičkou vlčici. Zjevně to nebylo samo sebou, že na sebe natrefili.
Alfredo udržoval svižné tempo, když své kroky natočil směrem, který znal. Tempo udržoval hned ze dvou důvodů: za ocasem mu stále visela ta bouře, která se nebezpečně přibližovala. Druhým důvodem byl strach o vlčata, od kterých se vzdálil už na dostatečně dlouho. I navzdory jeho chvatu ovšem udržoval tempo, kterému mohla stačit i menší Vivi. Věděl, že ho dlouhé nohy často nesou až přespříliš rychle, než aby mu stačili ostatní. Ty chvíle alespoň využíval k tomu, aby se soustředil na své dýchání. Nechtěl riskovat další astmatický záchvat. Ještě by Vivianne vyděsil.
„O něm nic nevím,“ prohodil, když přitisknul uši k týlu a nevrle pohodil ocasem. Byla to lež, ale slíbil Roweně, že o něm nic nepoví. A navzdory její nátuře svoje sliby stále držel. Zamlčel proto i fakt, že Rowena si chtěla hrát na sladkou rodinku společně s ním. Co by se asi stalo, kdyby na to přistoupil? Byl by ještě Draven naživu? Zavrtěl hlavou a raději se znovu podíval po své nové kamarádce.
„Hned jak doběhnem do našeho lesa, můžeme vyzkoušet co všechno v sobě máš za potenciál. Nevadí mi dělat figuranta,“ zasmál se upřímně a ta nepříjemná grimasa, která mu na obličeji spočinula pokaždé, když se bavili o Roweny synech, se ihned rozplynula. Tohle bylo mnohem lepší téma k hovoru. Tohle a taky trochu podrbání jeho drahých sester. Zamáchal ocasem a zasmál se, když se vlčice ptala, zdali se má bát.
„Dokud budeš se mnou, bude vše v pořádku. Ale moje sestry jsou poněkud ostřejší, takže se jich nelekej, jestli je potkáš. Pippa hrozně štěká, ale nekousne. Lia chrápe sakra dlouho někde poblíž úkrytu a Lacrima je taková tichá duše. Čert ví, čím si musela projít, než se sem dostala,“ povzdechnul si, ale úsměv se nevytrácel. „Našli jsme se skoro všichni. Už chybí pouze Chiara. Ale těch, které tam potkáš, se určitě neboj. Možná, že když na Pippu zadupeš, stáhne ocas mezi nohy a poběží prskat jinam.“ Popichovat sestry ho bavilo a máchal u toho vesele ocasem. Bylo příjemné je všechny mít doma. „Ty máš sourozence? Promiň, jestli jsi to už říkala. Nějak si šlapu po vedení,“ usmál se záhy omluvně, zatímco je cesta vedla dál.

// Středozemní pláň přes Esíčka

Odpočíval a užíval si příjemnou společnost. Proč ho Vivianne naplňovala takovým klidem, to nemohl vědět. Bylo to ale příjemné. Samotného ho ale překvapilo, jak moc se jí otevřel a teď se za to trochu styděl. Nepůsobil moc negativně? Obočí se mi trochu svraštilo, jak nad tím přemýšlel. Určitě nebylo dobré, že si vlčici takhle vylil své srdce a mrzelo ho, že to musela slyšet zrovna tak pozitivní duše. Vzít zpátky to nešlo, ale hodit za hlavu kupodivu také ne. Proč mu na tom tak záleželo? Zvedl pohled od svých tlapek mírně zahalených do růžovích kvítků sypoucích se z nebes a s lehkým úsměvem znovu navázal oční kontakt se stříbrnýma očima jeho nové přítelkyně. Její nadšení se na něj snadno přenášelo.
„Někteří se nepoučí,“ pokrčil krátce rameny a lehce se pousmál. Minulost změnit nešlo. Ale jestli do toho alespoň trochu mohl mluvit, mohli alespoň dvěma, nebo i kdyby jen jednomu, udělat hezký život. Viv se toho vzápětí chytla a byla celá hrr se s vlčaty seznámit. Těšila ho její slepá důvěra. Zjevně ještě nepotkala tolik temných duší a útrap, co se poštěstilo jiným. On k jejímu štěstí nekalé úmysly neměl.
„Není to těžké najít,“ pousmál se. Prostě jen podél řeky na jih a pak podél pobřeží, dokud neuvidíš záplavu smutečních vrb. S vysvětlováním se ale trápit nemusel: chtěl jí jeho domov ukázat. A třeba jednou poznat i její, který mu nic neříkal. „Já zase rád poznám tvůj domov,“ pousmál se a pokorně sklonil hlavu v uctivou poklonu. Třeba by nemuselo být špatné znát i jiné smečky, než jen Sarumenskou? To byla ale úvaha do jiných časů. Vlčata byla stále v lese a musel je vyhledat, aby se o ně mohl postarat.
Ta část o magických silách vlčici ležící proti němu značně rozhodila. Jen se tiše zasmál a krátce zavtěl hlavou, aby uklidnil její obavy: „přijde mi neslušné se hrabat v myšlenkách přátel. Dřív bylo těžké utišit jejich hlasy, ale po pár letech cviku už vím, jak je umlčet.“ Jeho slova však přerušilo opravdu vzdálené hřmění. Vzhlédnul k obloze a tentokrát svůj pohled nezastavil u třešní, ale až tam nahoře. Souhlasně přikývnul a vyhoupnul se na všechny čtyři. „Sì, vyrazíme. Není to vůbec daleko,“ pousmál se a v okamžení byl na všech čtyřech. Samozřejmě však počkal na dámu, než si počal hledat cestu skrze spleť starých stormů.

// Travnatý oceán přes Hadí ocas

Užíval si to příjemné vytržení z podivně temné rutiny, kterou jeho život v posledních měsících oplýval. Jak se ukázalo, byla Vivianne milá a pozitivní duše, která toho měla spoustu k poznání i povídání, což ho těšilo. Bavilo ho s ní trávit čas. Jako by ho opouštěly všechny ty problémy a mohl na jedno odpoledne být zase jen prostým vlkem, který neřeší věci jako život a smrt. Jen sám sebe a svět kolem, který taky umí být krásný.
„Tenhle svět je plný magie. Dobré i zlé. A není to na škodu,“ usmál se povzbudivě, aby všechno co vypustil z tlamy neznělo zase tak špatně. „Děle ho to krásným.“ Jenže nebyl prostor na krásnu. Konverzace se prudce stočila k Roweně a jejím synům. Zdali byl Draven ještě mezi živými?
„Ne každý si tak potrpí na svou rodinu. Pro mě je to základ – asi by měl být pro všechny. Kdo ti bude kdy blíž, než rodiče a sourozenci? Možná rodina, kterou sama založíš. Ale celý tenhle zážitek mě ujistil v tom, že se Smrtí nechci mít společného víc, než je prostě jen nezbytně nutné.“ Neúmyslně zamluvil tu část o vlastním umírání, ale na to mohla řeč dojít později. Však měli ještě čas. A navíc bylo tolik věcí, které musel zodpovědět. Ty otázky se zdály být nekonečné a vyvstávaly další, ale nevadilo mu to. To ani v nejmenším! Raději vesele zamáchal oháňkou a široce se usmál.
„Kluci jsou v pohodě, alespoň ti dva ze tří. Jen musíme vyřešit, jak to bude s tím starším z nich. Pravděpodobně bude chtít za matkou, zatímco ten druhý musí zůstat u nás. Alastor ho jeho matce vzal na poslední chvíli. Málem zemřel zimou a hlady. To pro ně jsme lovili, než jsem zmizel.“ Bylo to nutné objasnění, na které Viv reagovala velmi mile. „Jestli chceš, můžu ti je představit. Myslím, že nejsme daleko od naší smečky. A asi bych byl klidnější, kdybych je měl na očéch,“ přiznal s plachým úsměvem. Přišel si jako kvočna, která shání svá nezbedná kuřátka. Počasí se beztak zhoršovalo. Možná by nebylo na škodu vrátit se do laskavé náruče starých vrb. Pohled krátce zvedl k obloze, kterou zakrývala ocelově zbarvená oblaka.
„O magiích toho moc nevím. Snad krom toho, že dokážu slyšet myšlenky ostatních. Když zavřu oči, jako bych vnímal přítomnost vlků kolem sebe – je to jako most mezi myslí dvou po kterém se mohu a nemusím vydat. Třeba to s neviditelností funguje podobně? Třeba stačí všechny ty mosty kolem potlačit a pak se třeba ztratíš z očí?“ Byla to blbost, kterou vyprávěl. Těm silám moc nerozuměl a smál se své bláhové představě. Ale copak to mohl vyzkoušet?
Povídání o rodinách mlčky přešel. Věděl, že kdyby v tom dloubali víc, došlo by na povídání o jeho původu a tom všem ostatním, co stihnul prožít. Bylo toho zbytečně moc a nemusel Vivianne po tom všem zatěžovat příběhem, jak mladý vlček o rodiče přišel. A pak taky o všechny své sestry. Znovu zaklonil hlavu k obloze, kterou z části zakrývaly růžové oblaky nadýchaných třešňových květů. Káplo mu na nos. Reflexivně zavřel očka: „možná by ten úkryt opravdu nebyl k zahození.“