Příspěvky uživatele

< návrat zpět

|341| D45

Válet se v chládku bylo příjemné. Spokojeně oddechoval a přivíral oči v přítmí úkrytu, zatímco skrze uvolněná víčka sledoval odlesky světla, která bylinky světélkující pod hladinou vysílaly směrem ke kamennému stropu. Obrazce na něm vesele tancovaly jako světla na obloze. Bylo příjemné mít domov a přišel si šťastný, tohle místo může být zrovna jejich domov.
„Nepřemýšlet je občas nutnost,“ odvětil v naprosté pohodě a spokojeně vyfoukl zbylý vzduch z plic skrze nozdry. Cítil, jak se o něj pokouší taková příjemná únava. Zívnutí na sebe nenechalo příliš dlouho čekat. Taky se protáhnul a váhu celého svého těla opřel o zeď za svými zády. Naštěstí byla z větší části hliněná, takže ho příliš nechladila a už vůbec netlačila. Spokojeně zabručel a znovu zívnul. A protože o umírání se už bavit moc nechtěl, jen se kysele zašklebil, jakože jo, na mě je i smrt krátká a pak se raději soustředil na to veselé.
„A pak jí budu nosit připlou na zadek,“ zachechtal se potměšile, víčka teď už pevně sevřená, úplně spokojený a odevzdaný příjemné chvíli. A pak chtěl souhlasit a říct něco veselého, ale než se vůbec nadechl, srst na krkem se mu naježila. V té síti myslí kolem se najednou objevila další. A než si vůbec stihnul uvědomit co se děje, ostrý ryk protnul klidné klima v jeskyni pod starým stromem. Pippa na něm ležela dřív, než se vůbec stihnul rozkoukat. Jen překvapeně začal kopat nohama kolem sebe.

Březen |7| Vivianne

Dál ležel v trávě a sledoval Vivi, jak jí nohy plandaly ve vzduchu. On ležel na placáka na boku, to mu bylo pohodlnější. Možná protože jeho nohy byly jako ty čapí a kdyby je měl jako ona, ještě by se mu pomotaly. Usmál se té představě a byl rád, že ty její se nemotají. Vypadala roztomile.
„S rodinou je to občas složité, ale nikdy bychom neměli hledat cestu jeden od druhého. To je vždycky jednoduché, ale někomu ublížit jde vždy snadno. Vrátit to zpátky? To se dělá opravdu, opravdu těžko.“ Bylo mu líto, že si Vivi musela projít něčím takovým. To nebylo nikdy fér ani příjemné. Nevěděl jestli je horší přijít o milující rodiče tím způsobem, který potkal ty jeho. Nebo jestli bylo horší mít rodiče, kteří milovat nedokážou. Povzdechl si a víc se nechmuřit. Bylo to složité, nemohl tuhle hádanku rozlousknout. Byl alespoň rád, že se vlčici líbil jeho nový domov. Vrbák byl úžasné místo, speciální svým reliéfem i stromy, které ho neustále halily do zeleného baldachýnu a dodávaly mu tajemný nádech.
„Určitě to vašim nepovím,“ zasmál se spiklenecky a zamáchal oháňkou, zatímco vlčici sledoval se šibalskou jiskrou v oku. „Ale zasloužili by si nějakou malou neplechu, to bez debat.“ Rošťácky se křenil, jako by byl zas ten vejrostek ze Sarumenu. Ale tak… že byl alfa neznamenalo, že s ním nemohla být legrace!
„Samozřejmě. Mé jméno je Alfredo, pocházím z borových lesů na jihu a jsem jediným synem Dona Danteho,“ přeložil poslušně ona slova, která kdysi něco znamenala. Tady Don Dante nebyl. Tady byli Don Alfredo a Donna Pippa. „Sì, je to krásný jazyk. Ale tenhle má také co do sebe,“ pousmál se a ještě víc, když se Viv rozzářila jako měsíček na hnoji. Těšilo ho, že jí pomáhal najít cestu ke své vrozené magii. On se vše učil metodou pokus-omyl. Což bylo občas trochu problematické. „Magií je spoustu. Jsem si docela jistý že ovládám i další, ale jaké? Pche. V tom aby se čert vyznal. Ale nedivil bych se, kdybys byla mnohem víc nadaná, než kdy budu já.“

Březen |6| Vivianne

Ležel a čelo měl pořád nařasené, zatímco se snažil nejen poslouchat, ale i naslouchat. Moc o její rodině nevěděl, zmínila je jen jednou a to si pamatoval matně. Jen něco o otci, že je specifický nebo tak něco. Jen zavrtěl hlavou: „o mě se bát nemusíš, rád tě poslouchám.“ To byla svatá pravda! A tak přesně to dělal. A zůstával mu z toho rozum stát, jak k ní natáčel obě ouška. Čelo se mu ale vraštilo. Hodně jmen a ještě podivnější příběh.
„Jak se někdo může vzdát svého potomka a pak přijmout místo něj jiného?“ V jeho tváři se objevilo opravdu silné zmatení. „U nás by se nikdy nikdo svých potomků nezřekl. Všichni jsme byli velká rodina. Nebyli jsme perfektní a byl to docela krutý svět, jinak by ostatně moji rodiče byli naživu a já bych asi nebyl tady, ale… rodina je základ. Kdo jiný tě má podržet, než tvoje rodina?“ Nechápal to. A to nevěděl, že to nejhorší ho teprve čeká. Ležel tam proti ní a dlouho mlčel, slova k němu nějak nepřicházela. Byl zmatený, protože mu bylo jasné, že smíchem jen zahání všechny ty nepříjemné pocity, které matčino rozhodnutí muselo v její hlavě vytáhnout. A když už si myslel že bude líp, tak mu ještě přidala a on tam prostě jen ležel a snažil se najít pochopení pro vlky zdejších zemí. Nejdřív Rowena. Pak tihle. Netušil, že je to všechno jedna krev.
„Já,“ chtěl něco říct, ale vzduch mu nechtěl dlouho rozeznít hlasivky, „já vůbec nevím co říct. To je něco tak odporného a smutného. A nejhorší je, že to tady asi je docela běžné. Určitě si pamatuješ ta vlčata co byla ve Vrbě. Silase a Nageshe. Jejich příběh jsem ti myslím říkal, ne? Já-,“ znovu se nadechl a zraky krátce otočil k obloze, než se zase vrátil pohledem k Vivi. „Mrzí mě to. Vím, že se tě to muselo dotknout. A doufám že víš, že ve Vrbovém lese budeš mít vždy místo.“ Pokusil se usmát, ale moc mu to na rty nešlo.
„Ovviamente. Mi chiamo Alfredo, vengo dalle pinete del sud e sono figlio unico di Don Dante.“ Svou pozornost raději upnul na její další žádost, která byla o něco víc pozitivní a umožnila mu se přenést přes ten chaos, který v jeho mysli zapříčinili Gallireiští rodiče. Ale to už se v jeho mysli rozezněl její hlas. Nic neříkal, jen krátce kývnul, aby mohla případně v tréninku pokračovat a on ji nemusel vyrušovat. Tvářil se ale více než pyšně. Pak mu ale došlo, že bude mít asi zavřené oči. A tak po tom mostu poslal klidné „sì“.

Březen |5| Vivianne

Válel se v trávě a sledoval Vivianne, která mu v noční temnotě skoro mizela. Ale jen skoro, protože naštěstí nebyla celá černá a její bílá líčka se pod dotekem luny stříbrně leskla. Přešla ho nervozita a jen se mile culil, docela spokojený, že tu spolu teď můžou být. Jeho čelo se automaticky nařasilo, když promluvila. A jeho obličej nesl notnou dávku překvapení, které pramenilo v hraném pohoršení.
„Scuzi? No dovol? Jednou jsem tu pro tebe, tak jsem tu pro tebe,“ nakrčil na oko dotčený rypáček a dramaticky ho zvrátil k obloze. „Takže si rád poslechnu jakémkoliv trápení. Ta rodinná většinou bolí nejvíc, takže povídej,“ teď už se jen smál a natáhl se, aby ji mohl nosem přátelsky šťouchnout do ramene. Tam totiž naštěstí ještě dosáhl, když se opravdu hodně natáhnul. Pak sebou ale praštil úplně na placáka do trávy, no vážně, i obličej si položil. A jen mlčky sledoval svou společnici skrze tancující stébla trávy, zatímco povídala. Byla krásnější než všechny hvězdy na obloze. Co?
„Sì, s jarem bude zase líp. Přijde mi, že vždy vyřeší skoro všechny problémy, které jeden má.“ Pak se ale zasmál, protože ho Vivi zrovna načapala na švestkách. Znova patlal jazyk přes jazyk a páté přes deváté. „To se mi motá často. Plynně bych asi mluvit ještě dokázal, ale tahle patlanina je mi jaksi sympatičtější.“ To přiznání by mu u Pipky vysloužilo pořádného lepáka. Raději se tedy soustředil na nadšení, které jeho sporý magický um vyvolal ve Vivianne.
„Zkus to,“ pobídl ji, na tváři povzbudivý úsměv. Pořád ležel úplně natažený a sledoval ji. „Ze začátku bylo lepší zavřít očí. A pak nechat svoji mysl plynout směrem k tomu druhému. Je to jako most. Mezi jednou a druhou myslí. Můžeš se po něm vydat, nebo jako já teď, po něm jen poslat myšlenky.“

|337| D40 // a promiň úroveň vyjadřování a chyby a cokoli? Píšu to už asi 3 hodiny a vůbec ale vůbec nepobírám svojí hlavu :tasa: (už jen tenhle řádek byl plnej překlepů.)

Ukrývat se před okolním světem v náručí staré vrby bylo neskutečně příjemné. Bylo tam chladno ale ne zima, bylo tam sucho a příjemné temno, které rušilo jen mihotavé světlo zespod vodní hladiny. Jeho odlesky tancovaly po stěnách a vytvářely velmi příjemnou atmosféru. Studený vzduch ho chladil v nose, ale bylo to příjemné. Zívl a trochu si narovnal záda.
„Nepřemýšlet nad tím,“ zasmál se raději. Možná by mu z toho explodovala hlava. Raději se soustředil na ten zbytek, protože povídání o štěstí bylo hrozně nevyzpytatelné. Jeden si myslí že ho má, ale nemůže být vlastně vůbec víc vedle.
„V ten moment to bylo jako šmouha. Semlelo se to tak rychle. Ani jsem nevěděl, že mi zubem zajel pod kůži.“ Pokoušel se pátrat v paměti, ale bylo to všechno tak zvláštně… zamlžené. „Myslím, že ne. Ale asi záleží… jak umíráš. Já prostě jen usínal postupně, jak mi jed koloval v žilách.“ Ale ostatní způsoby smrti nemohly být milé. V hlavě měl pořád chomáče srsti, které se vznesly do vzduchu z jeho rodičů. To určitě nebyla příjemná smrt. Semkl pevně víčka a trochu zavrtěl hlavou, zatímco prudce vydechl přes nozdry. Raději se upnul na tu poslední část:
„Ohh, pardon má drahá sestřičko. Přijímám svou výhru! Dostanu odznáček s hvězdičkou za znamenitou práci a jako upomínkový předmět?“ Ouška mu vesele poskočila, stejně jako jiskřička v šedých očích. „Pro tebe cokoliv, jen když tu s náma zůstaneš,“ hodil po ní šibalsky očkem. „Jako můj consiligliere“.

Březen |4| Vivianne

Černobílá vlčice byla nervózní a i když se snažil sám být co nejklidnější, trochu ho to rozhodilo. Udělal něco špatně? Nechtěl se ptát a dál v tom šťourat, protože Vivi se zjevně záhy chytla a uvědomila si o čem to mluví. Jeho ale v hlavě najednou hlodala jiná myšlenka: u všech bohů, o čem si ona myslela že mluví? Jeho starosti se ale rázem rozplynuly, protože zmínila něco docela zásadního. Už ležel, ale se zájmem svou kamarádku dál pozoroval, uši v pozoru a v očích velmi tázavý pohled.
„Mám se ptát, nebo o tom nechceš mluvit?“ nadhodil opatrně. Oboje totiž bylo značně pochopitelné. Ale chtěl aby věděla, že je tu pro ni. Rád poslouchal. Šťourat se v hlavách ostatních pomocí magie bylo příliš jednoduché. Nechat e se otevírat mělo mnohem větší váhu. A na Vivianne mu záleželo. Možná víc, než si zatím dovedl přiznat.
Válet se v trávě bylo neskutečně super. Jediný pohyb navíc, ke kterému se odhodlal, bylo podrbání se za uchem a velmi široké zívnutí.
„Už se těším na teplo,“ přiznal spokojeně. „Nemám kožich na ty vaše zimy tady.“ Veselý úsměv teď tancoval na jeho tváři, zatímco očima rejdil po okolí. Častokrát však zastavil na Vivi a krátce ji sledoval. Sluníčko se pomalu klonilo k západu, ale bylo už příjemně a tráva byla měkká. Upřímně se rozesmál, když se začala zajímat o jeho mateřštinu.
„Je to vskutku milá nabídka, opravdu. Ale myslím že navzdory všemu je mojí mateřštinou už víc ten jazyk, kterým tu spolu teď mluvíme. Pořád ostatním rozumím, ale častokrát se přistihnu, že taky pátrám po nějakých slovech. Je to takový zvláštní mix,“ zakřenil se. Určitě ho netrápilo, že jim ostatní rozuměli. „Ale kdybys chtěla si povídat v soukromí, myslím že to zvládneme i takhle,“ poslal myšlenku po tom mostě mezi jeho a její myslí. Nepouštěl se po něm dál, ale cítil na druhém konci její vědomí. Dobře si všimnul, že její dříve zlatá očka změnila barvu na mléčnou, jakou měl on sám. Nevěděl, že na mostě proti němu stojí obranná magie černého ohně.

Březen |3| Vivianne

Panika ve Vivianne obličeji ho překvapila, protože… no… pamatoval si to dobře, že si slíbili, že až se otočí rok a přijde zase jaro, podniknou spolu nějaký výlet, ne? Sám se trochu rozpačitě odtáhnul, protože si najednou nebyl jistý, že tomu tak doopravdy bylo. Ale nebylo přece vůbec nic jednoduššího, než se na to zeptat, ne? Naklonil hlavu ke straně a s povytaženým obočím ze sebe dostal takové ušmudlané: „myslel jsem naší dohodu. Že vyrazíme na nějaký výlet. T-tak to bylo, ne? Jsem si docela jistý, že si to pamatuju správně.“ Z její reakce si ale tak jistý najednou vůbec nebyl. A v hlavě se jí hrabat nechtěl. Nerad překračoval ten most mezi jeho myslí a těmi okolo. Byly soukromým písečkem ostatních a hlavně u svých blízkých respektoval jejich soukromí. Dal jí ale prostor zareagovat a pak plynule přejít k zdvořilostním otázkám. Pořád se usmíval. Na rozdíl od ní z něj sršel klid. A to celé bylo jen z toho důvodu, že se vedle ní cítil dobře. Navíc doufal, že jeho klid jí přinese alespoň trochu klidu taky.
„Léto už se kvapem blíží,“ a s těmi slovy se otočil k nedalekému jezeru, „ale určitě se neurazíš, když si teď tlapky máchat nebudu.“ Ta slova následoval zubatý úsměv. Měl moc jemný kožíšek, než aby se mohl čvachtat ve studené vodě. Ještě by dostal ten vlčí klon rýmičky. Ne tu slabou verzi pro vlčice, ale tu opravdovou. Tu pánskou. Raději sebou bez okolků praštil do trávy a pořádně si protáhnul tlapky. „Našla jsi pěkné místo, cara.“

Březen |2| Vivianne

Sledoval tmavou vlčici a letmo se usmíval. Slušelo jí to, když tam jen tak seděla mezi paprsky a zasněně sledovala oblohu. Počkat. Cože? Samotného ho zarazil proud myšlenek, který mu jel kedlubnou. Raději svou pozornost směřoval na Vivi a ne na to, co za blosti mu lítalo hlavou. Radost že kamarádku zase vidí prozrazovala zároveň jeho oháňka, kterou ladně a pomalu houpal od boku k boku. Nebyla to taková ta nekontrolovatelná helikoptéra, ale decentní a důstojný projev radosti. Musel se kontrolovat? Ano. Šlo to lehčeji než obvykle? Ne.
Když se usmála, musel se usmát taky a už si to se skloněnou hlavou štrádoval blíž, aby ji mohl vřele obejmout. Nebyla o moc menší, ale o něco málo přeci jen ano. Obklopila ho příjemná vůně, která ho nutila se usmívat. Nebylo to jako když jste potkali Rowenu. Tohle byla vůně příjemná, nemámila. Jen sladce polechtala v nose a přinutila k úsměvu. Vůně levandule. Odtáhl se po několika okamžicích a taky se zářivě usmál.
„Je jaro,“ odvětil věcně a prostě. Určitě si pamatovala jejich dohodu. On ji držel! „A daří se mi úměrně k počasí,“ zasmál se neurčitě. Nemohl přece hned vyzvonit jak nadšený byl, že ji vidí, ne? Ne?!

Březen |1| Vivianne

Ve vzduchu visela vůně jara a temné jezerní vody, která se tiše vlnila u jeho tlapek. Měl mokrou bradu, to jeho nos jinak klidnou hladinu donutil k pohybu, protože ve zdejších vodách uhasil žízeň. Bylo to zvláštní. Stačilo ji jen trochu rozvířit a něco tak čistého a prostého najednou tak krásně vonělo. Vlk se procházel po samém břehu jezera a prohlížel si cizí okolí. Tady to ještě docela neznal, ale nebyl si úplně jistý. Možná už procházel někde kolem? Stříbrné zraky upíral k podobně stříbrné vodní hladině, ze které se vznášela v ranním světle pára prostoupená ojedinělými slunečními paprsky, kterým se podařilo prostoupit mezi špičkami stromů. Bylo opravdu brzy. Vzduch byl pořád studený, ale jak ho pomalu filtroval přes nozdry, překvapil ho povědomý pach, který k němu vlahý vánek donesl. Otočil se směrem, odkud se ta vůně nesla, ouška bystře nastražená vpřed. Mezi stromy se stále pohupovaly cáry a zbytky mlhy, která ráno nad jezerem sedávala. Kradl se mezi nimi docela potichu a očima rejdil mezi stíny, jestli tmavou vlčici zahlédne.
A najednou tam byla. Na paloučku. Pořád na dohled od vody. Seděla k němu zády a nad něčím zjevně usilovně přemýšlela. Zastavil a znovu zavětřil. I kdyby ji neviděl, její lehce levandulová vůně byla nezaměnitelná. Oháňka se mu vesele zhoupla za zády a na béžové líci mu tancoval čtverácký úsměv.
„Dobré ráno,“ pozdravil z dálky několika metrů, kde postával v pomalu zelenající se trávě. Z nějakého důvodu byl trochu rozpačitý, takže jeho přízvuk byl o něco výraznější než obvykle.

|332| D35

Tu část, která se týkala Chiary minulosti, si Alfredo užíval. Zdálo se, že ji podobně jako jeho s Pippou potkalo štěstí. To byl vždycky dobrý základ: stačilo jen trochu štěstí a jeden měl hned lepší život. Zjevně měli větší štěstí než Lacrima, která byla značně zatrpklá. A pravděpodobně mnohem víc než jen to. Musel se lehce zasmát:
„Vždycky mě zaráželo, na kolika náhodách naše životy vždycky stály.“ Hluboká myšlenka takhle brzy ráno byla možná až moc hlubokomyslná, než aby dokázal plně ocenit její potenciál. A tak ji dál nerozváděl, jen zastříhal ušima a vesele pohodil košatou oháňkou.
Ta druhá část příběhu nebyla až tak veselá. Nesla s sebou hodně temného, což možná znělo hrozivě. A to ještě vynechal celou tu část se zlomeným srdcem a tak. Plánoval se k ní dostat. Nebo ne? Vadilo by tak moc, kdyby Heather pohřbil šest stop pod své srdce a už se k ní nevracel? Kdo ví, kde jí byl konec. A kdo ví, jestli se Vivianne dostala v pořádku domů. Mrzelo ho, že se museli tak nevhodně rozdělit a doufal, že se černobílá raketa zase ukáže. Ta myšlenka v něm vyvolávala známý hřejivý pocit radosti, který se ale pokoušel pohřbít taky. City sebou vždycky přinášely jen bolest.
„Umřel,“ přitakal raději, protože bylo příjemnější než se přehrabovat ve vzpomínkách na Heather zvláštní oči. „Bylo to… minimálně absurdní, abych to uvedl na pravou míru. Napadl mě obří pavouk? Neudělal mi nic vážného, ale asi se mi do těla dostal nějaký jed. A ten mě zabil. A pak jsem byl zase zpátky. Tam na druhé straně to bylo jako věčnost. Nekonečné utrpení a přece nabralo konce.“ Mléčná očka upíral směrem k tiché hladině, kterou vůbec nic nerušilo. Jak dlouho asi už byla takhle klidná? A kde se voda brala? „Je to země pohádek a přece se tu dějou věci, co by nevymysleli ani zpátky na jihu, co?“ Kysele se ušklíbl a schválně vynechal slovo doma. Doma bylo už tady. Chiaře se o tom ani nezmiňoval, protože počítal s tím, že zůstane. A stejně tak i zamlčel Dravenovo jméno, protože to podivné, robustní a ošklivé mládě se pravděpodobně už se svou kmotrou setkalo. Zvedal se mu z toho žaludek. Alespoň že Nagesh a Silas vyvázli zdraví.
„Byla to soutěž?“ zakřenil se raději v odpověď a blýskl po Chiaře pohledem, který jasně značil konec téhle přihlouplé diskuze a Smrti a umírání a tak. Bylo tu přece i spoustu dobrého: „co říkáš na svůj novej bejvák? Bude ti dost, nebo mám začít vymetat pavučiny a kopat další tunel?“

|331| D34

Stará vrba byla jako vždy chladná. Ale takovým tím příjemným způsobem? Nebylo tu totiž přehnaně vlhko a třebaže se tu držel chlad, výkyvy teplot během roku nebyly nijak zřetelné. Stejný chlad v zimě jako v létě. Ideální stav! Ryšavý dlouhán ležel teď natažený na boku a sledoval sestru, jak se aklimatizuje v novém domově. Sklonil hlavu k zemi, aby si z nosu otřel pavučinu a pak jí svižně zaklepal. Z kožichu se mu vznesly nejen chomáče srsti, ale také dosti prachu, který nabalil cestou sem. Nu což. Zase se rychle usadil. Očistit se mohl pak venku, až se zase uráčí objevit sluníčko.
„Začni,“ zazubil se v odpověď, ouška mu zvědavě střihla jejím směrem. Měla jeho plnou pozornost. Věděl, že pak stejně přijde jeho čas a neměli úplně kam pospíchat. Ve Vrbovém lese panoval obvyklý klid. Hlavně když se Chiara taky svalila k zemi. Ležely mezi nimi roky a roky příběhů: a všechny určitě byly podobně divoké.
Skončit pod kopyty jelenů nemohlo být vůbec příjemné. Alfredo si neuměl představit, jakou ta zvířata musí mít sílu. A taky si dovedl živě představit, proč si pak mohla Chiara myslet, že je Lacrima po smrti. To ale pominulo a zatímco Chiary vráska se postupně vyhlazovala, Alfredo měl na čele větší a větší rigol. Co to slyšel? Že jeho sestřička nebyla dokonalá květinka? Jen při té představě mu cukl koutek. Takové možná měly být, ale když teď viděl Lacrimy obličej plný jizev a se zničeným okem, no. Chiara sice zjizvená nebyla, ale taky neměla úplně čisté tlapky. Vlk míní a osud mění.
„Zní to jako fajn banda lotrů,“ ušklíbl se. Ale rozhodně ne se špatným úmyslem. Sympatizoval s nimi. A možná Chiaře tuhle zkušenost záviděl. Ostatně všichni byli zkušenější než on. Sotva uměl lovit… Dobře. Neuměl lovit. Asi by nebylo na škodu pak sestru trochu zneužít a nechat se proškolit. Asi by mu to bylo příjemnější, než kdyby ho měla drillovat druhá z mladších sestřiček. Na podobné úvahy ale zas tolik času nebylo, protože cítil, jak se mu s každým jejím slovem trochu víc třepotá srdéčko v hrudníku. A nejen srdéčko, ale i oháňka za zadkem, zatímco mu na obličeji znovu tancuje úplně primitivní, ale zato upřímný, úsměv.
„Jeden by tomu sotva dokázal věřit, co? A přece jsme se našli. Hlavně s tím vším cos prošla – ale je to určitě skvělý příběh. Musela sis mimo jiné užít i spoustu legrace. A Alonso ať si trhne.“ S tím vším co prošli všichni bylo až ironické, že na sebe tady, na tomhle zvláštním místě, natrefili. Ale rozhodně mu to nevadilo, byl naopak moc rád. Ke konci poslední věty se trochu zazubil. Před lety by sám na magickou zem nevěřil. Teď se dokázal jiným hrabat v hlavě dle libosti. Teď ale byla jeho řada vyprávět. A tak se nadechl, aby všechno alespoň trochu shrnul:
„Nás sem dovedla náhoda. O Sarumenu už jsem ti říkal. Tenkrát tu smečku vedl vlk jménem Morfeus. Ten je po smrti a smečka zůstala jeho dceři a její partnerce, Maple. Slíbil jsem jim, že kdyby cokoliv potřebovaly, vždycky budou mít ve Vrbovém lese oporu. Ne že bychom tu byli v kdovíjaké přesile nebo tak, ale… oni pomohli nám. Capisci? Smečku jsme tu každopádně založili s Pippou a její kamarádkou, Rowenou. Pak se přidala Lia s Lacrimou a ještě vlčice jménem Heather.“ Na tom posledním jméně se už zasekl snad až neznatelně malinko. Doopravdy všechno přebolí a i když byla pryč a on na její zvláštní oči čas od času vzpomenul, tušil, že takhle to nakonec asi bylo lepší. Popadl dech a pokračoval: „Pippy kamarádka, ta Rowena, byla zvláštní prskavka. Občas jsem měl pocit, že má na mě spadeno. Vedla nějaký kult Smrti a snažila se uctívat zdejší bohyni. Já, Pippa i Lia jsme se k jejímu malému kultu přidali. Sestry to asi zajímalo, já… asi mě to taky uchvátilo, ale to je pryč. Všechny povinnosti vůči bohům končí se smrtí,“ ušklíbl se. Teď ležel tak, že mohla Chiara vidět u kousky jizvy, kterou mu zanechal pavouk. Nebyla nijak hluboká nebo výrazná, ale byla tam. Na místě, kde se obří zub sklouzl po jeho kůži. „Měl jsem s ní tu čest. Dostat se ne druhou stranu, dostat další šanci. Asi. Pamatuju si toho málo. Bylo to jako ve snách. Co se mi stalo mi pověděli až staří známí. Ani nevím jak jsem se dostal zpět. Ale v tomhle světě je zjevně možné vše. Vrátili jsme se totiž dva.“ Zarazil se, aby dal Chiaře možnost to nějak vstřebat. On sám totiž moc nevěděl, jak by na takovou věc reagoval. Šlo na takovou věc reagovat jinak, než ťukáním si na čelo? K pokračování se musel chvilku odhodlávat.
„Podstatné je, že moje služba smrti i Roweny působení v téhle smečce skončilo – objeví-li se někde poblíž, osobně jí pošlu za její drahou kmotřičkou Smrtí. Ten vlček vedle, jmenuje se Silas, je její syn. Neřekla mi kdo je jeho otcem. On a jeho dva bratři přišli na svět nedaleko odtud v takové hluboké jámě v zemi. Studené a temné místo. Nevěděl jsem jak moc příhodné pro takovou zmiji, kterou se jejich matka ukázala být.“ Jak mluvil, objevovala se mu na čele zase vráska. Teď byly ale jinak přívětivé oči plné hněvu, podivně temné. „Jeden ze tří bratrů bude pravděpodobně po smrti. Jako díky své bohyni se totiž rozhodla jednoho ze synů zabít. Jako oběť. Jako obyčejného králíka.“ Kdyby byli venku, pravděpodobně by si odplivl. Ale nebyli a on měl potřebu se uvnitř chovat slušně. Pohled přitom stočil k temnému průchodu, který je sem přivedl a za kterým odpočíval mladík. „Je naživu jen zázrakem. Přivedl ho sem Rowenin bratr, Alastor. Jeho strýc. Já ho přijal jako vlastního, protože ten mladík si rodinu zaslouží.“

// Vrbový lesík |330| D33

Alonso, Alonso, Alonso, memoroval si Alfredo v hlavě. Prve se na něj nezeptal, ale jak prostupovali tunelem, došlo mu že Chiara zmínila nějaké jméno a on se na něj potřeboval pozeptat. Kelišová! Hlavní důvod proč zaměstnával hlavu byl ale fakt, že tuhle část úkrytu dvakrát moc nemusel. Nebyl tu takový provoz, aby se tu konstantně neusazovali pavouci a jiná verbež. Měl pak vždy kožich plný pavučin a prachu, ještě teď, když končila zima a všechno to vylézalo z děr. Ještě že v něm zem byla suchá, to bylo nejdůležitější. V úkrytu samém bylo pořád příjemně. Silas pospával v koutku a vypadal docela spokojeně. Alfredo po něm jen přejel pohledem když čekal na Chairu. Gestem jí naznačil, aby mladíka neprobudila. „Dlouhý příběh, vše ti povím,“ zahuhlal, než si to namířil do zadní místnosti, ve které se držela voda. Byla pořád tak průzračná jak si ji Alfredo pamatoval, když to tu objevovali s Rowenou. Myšlenku na krutou vlčici zaplašil a raději se spokojeně rozvalil na suchou zem u jezírka, které místu propůjčovalo mírné světlo. Z kožichu se mu zaprášilo, ale vypadal docela spokojeně, když si dlouhé nohy protahoval pod kořeny matičky vrby.
„Začneš ty? Nebo začnu já?“ tázal se napřímo, i když jeho další slova docela zavdávala Chiaře: „A kdo je, u všech Bohů, Alonso?“ Říkal to se zájmem, ale vzhledem ke kontextu, ve kterém bylo jeho jméno zmíněno, byl v jeho hlase znát střípek starosti. Snad aspoň tahle sestra měla trochu přívětivější život.

Počasí lepší být úplně nemělo, vzhledem k situaci si ovšem Alfredo netroufal posunout byť jen o kousek blíž úkrytu. Ne když bylo tak důležité se soustředit na sestru, která–podobně jako oni všichni–nesla svůj kříž, který byl nepříjemně těžký. Seděl vedle ní, ne nijak daleko a ne nijak blízko a skláněl k ní starostlivý pohled. Vítr už nebyl tak divoký, ale pořád byl studený a kdykoliv se mu podařilo ryšavý kožíšek dobře pročísnout, zachvěl se dlouhonohý taliánec zimou. Snažil se ale nedávat svůj diskomfort úplně najevo, aby si sestra nepřišla tlačená k zanechání svých myšlenkových pochodů. Nebo vůbec aby si přišla slyšená. Protože se opravdu snažil poslouchat. To co řešili až do té chvíle totiž najednou nebylo vůbec důležité. Ano, pořád chtěl slyšet o všech jejích dobrodružstvích. Muselo jich být nespočet! Vždyť byla jako čertík v krabičce–od pohledu jen čekala na nějakou záminku k provádění lotrovin! Vyprávět o nich pak bylo jen za odměnu. Ale jejich sestry, zdánlivě zemřelé, byly mnohem důležitějším želízkem v ohni jejich rozhovoru.
Úsměv mu z tváře nezmizel, i když (ne kupodivu) Chiaru musel zaskočit. Vypadala vyplašená a on se vůbec nedivil. Sám se raději neodvažoval hledat v její paměti. Ostatně co kdyby jeho přehrabování se v cizích myšlenkách jen vyvolalo další nechtěné vzpomínky? Nevěděl přesně jak to funguje a co se děje v hlavě toho druhého ve chvíli, kdy se rozhodně překročit most mezi nimi. A proto se teď vytrvale soustředil hlavně na to, aby ten most zůstal uzavřený.
„Já vím,“ vydechl jen klidně a měkce. Slyšel všechno, co mu sestra říkala a viděl vrásku na jejím čele. Sám se pořád lehce usmíval. „Ale za svůj život už určitě víš, jak jednoduše někdo nebo něco dokáže poplést naše smysly.“ Následovala odmlka, která nechávala jim oběma čas to zpracovat. Odkašlal si, protože zase cítil jak se mu stahují dýchací cesty. Sám byl z toho všeho takový rozhozený, ale těšilo ho, že může být poslem dobrých zpráv. Nebylo jich vždycky příliš a o to víc si mohli vážit těchto. Proto když se ho sestra znovu zeptala, aby se ujistila, vydechl jen prosté „sì.“ O tomhle by si nikdy nedovolil žertovat.
„Pojď do tepla, tam mi povíš všechno co jsi prožila a já pak odpovím na otázky tobě. A povím ti o svých dobrodružstvích tady.“ S tím vyskočil na všechny čtyři a bratrsky do Chiary drcnul zadkem, aby ho následovala do ústí temné chodby, která byla mezi kořeny starého stromu opravdu dobře ukrytá. Proklouzl mezi nimi a pohltila ho tma.

// Stará vrba

Padla noc a s ní přišlo počasí ještě nepříjemnější, než které panovalo Galliree přes den. Hustý déšť vystřídalo větrno. A ne ledajaké větrno. Alfredův kožíšek byl vystaven nepříjemné zkoušce živlů, na kterou, třebaže měl pořád víceméně zimní srst, nebyl připravený. Jižanova srst nebyla tak dlouhá a když se do ní opřel ledový vítr, prošla jím zima až se zachvěl. Raději se pořád držel v pohybu, aby ho alespoň zahřálo teplo uvolňované z poněkud ochablých svalů. Ten zimní šlofík se na něm podepsal víc, než si troufal odhadovat. Naštěstí na sebe neviděl a zahlédl jen kousek roztřepeného a urousaného kožichu, když se odtahoval od sestřina ostrého frňáčku.
„Bacha na to žihadlo, co máš mezi očima,“ zasmál se ve hře, oháňku znovu vztyčenou jako prapor vysoko nad svůj zadek. Jeho pohled ale trochu zjihl, když se v pár větách písková vlčice stočila k tomu nepříjemnému aktu, že se nechtíc několik let neviděli. Svěsil trochu uši a nakrčil hrubě řezaný nos, který zdědil po otci a ani to nevěděl. Už si ho skoro nepamatoval. A tak si syn Dona hledal cestu mezi dlouhými šlahouny větví a občas se krčil, aby ho některý nešlehl do stříbrných očí.
„Taky jsme vás hledali. Když ti budu vyprávět kde všude jsem byl, nevím jestli mi budeš věřit,“ pousmál se trochu křivě. Držel si sestru po pravici, takže na levém boku srstí dobře skrytá jizva nebyla vidět už vůbec. Občas v ní cítil pnutí a provázely ho stále záchvaty astmatu, ale na chladném vzduchu teď žádnou zradu nečekal. „Sama mi musíš povědět co všechno si zažila! Určitě toho bylo dosti.“ To vyprávění si chtěl ale nechat do sucha úkrytu, ke kterému se mimoděk přibližovali. „A ano – Pippa je tu se mnou. Nikdy jsme se neoddělili a Sarumenští se nás ujali pospolu.“ Nevěděl, že sestra se mu snaží sdělil opravdu těžké novinky. A ona zase nevěděla, že on jí sdělí ještě větší jakmile k tomu dostane příležitost.
Cesta je zatím dovedla až ke starému stromu, který stál v jižních cípech lesa. Mohla jistě vyprávět plno příběhů od leckterých generací. Zvrásněná kůra připomínala tváře starých vlků, které byly podobně sešlé a zvrásněné věkem. Pyšně se vyprsil, když před stromem zastavili. Než však stihl cokoliv říct, Chiara ho předběhla a on na ni otočil zmatený pohled. V jejích zlatých očích se zrcadlil podivný smutek, který nevěstil nic dobrého. Most mezi nimi se vytvořil skoro spontánně a její myšlenky k němu doplynuly s hrozivým přesvědčením. Zarazilo ho to, ale nepřehraboval se v sestřině mysli nijak hluboko. Jen krátce přikývl a (pravděpodobně k cizímu zhrození) vzápětí se usmál. Nebyl si jistý, zda se mu to povede, ale zkusit to musel. Znovu nechal své vědomí překročit ten pomyslný most mezi nimi a poslal do sestřiny mysli vzpomínky nejen na živou a zdravou Liu (a taky pekelně vzteklou), ale vzápětí i Lacrimu. A obě byly na jí už známém místě: mezi smutečními vrbami.
Nepromluvil dokud si nebyl jistý, že je jeho působení z Chiary hlavy plně odstraněno. „Nejdřív našli Liu. Byla… jako prskavka – pořádně rozčílená,“ rozpačitě odkopl kamínek, který se nachomýtl u jeho tlapiček „jako by snad za to někdo z nás mohl. Ale myslela tím hlavně mě a Pippu.“ Hořký úsměv napověděl, že ho to před lety trápilo. Teď už byl trochu zkušenější a neměl tak horkou hlavu. A hlavně to bylo všechno jedno, když Pippa společně s Liou spaly někde mezi kořeny a Lacrima také nebyla daleko. „Lacrima přišla sama. Ale jiná – mnohem chladnější. Něco se jí hodně dotklo a já nevím, jestli mám sílu zjistit co.“ To byl kámen, který mu tížil srdce v současné době úplně nejvíc. O to důležitější pro něj bylo vidět Chiaru s úsměvem na tváři a pořád tak optimistickou, jak žila v jeho velmi zastřené paměti. Ale důležité na konci dne bylo, že „obě jsou živé a někde poblíž.“

07.03. – Alfredo: http://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik#post-217505
další značkování nejpozději 07.05.