Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Procházeli spolu lesem, který byl po deště chladný a studený a zem ryšavého dlouhána chladila do tlapek. Svět se měnil do svého podzimního kabátku, třebaže to byly jen malé a nevýrazné krůčky na přírodě kolem, ráno bylo chladnější. Ale jemu to nevadilo, když spolu procházeli mlžným oparem, který pomalu stoupal mezi vrbami. Usmál se na ni pře rameno, když promluvila:
„s tebou je každá práce radostí, mia signora.“ To byla pravda a opravdu se tak cítil. I když možná, možná, by prostě jen nejraději svalil vlčici k zemi, zabořil svůj obličej do huňaté srsti na jejím krku a nevynořil ho až do dalšího rána. Ale to by jim třeba mohla být zima: nechtěl, aby nastydla. Začervenal se, když mu přitom olízla nos a hlavu i krk rozpačitě zabořil mezi ramena. Jeho stříbrná očka se vesele leskla. „Značně pomáháš,“ oponoval jí. Ale pak vlčice přešla do slovního útoku a zavalila ho tak silnou poklonou, že se až zarazil. Chtěl s ní probrat smečku, jejich partnerství a podobné náležitosti. A místo toho mu tu lichotila a on se červenal jako malej vlček. Přešlápl z tpalky na tlapku a zamlaskal, aby trochu zastel své rozpaky:
„Neměl bych lichotit spíš já tobě, maličká?“ naklonil stále za chůze hlavu ke straně. „Že máš oči jako obsidiány a ten nejkrásnější a nejjemnější kožíšek pod sluncem?“ Hravě to zapředl, ale pak se začal smát: „Scuzi. Zní to hrozně levně.“ Jak se smál přivíral víčka a do lící se mu vepisovaly mírné vrásky.

15.09. – Alfredo: http://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik#post-225240
další značkování nejpozději 15.11.

// Zlatavý les

Neměl šanci a ani ji nepotřeboval, protože tak nějak podvědomě věděl, že jako on čekal na ní, čekala by i ona na něj. Nenechal se vyděsit vzpomínkami a odevzdal černobílé vlčici svoje srdce, protože to bylo jediné, co uměl. Zazubil se na ni a sledoval ji stříbrným pohledem, když ho míjela. Trochu přidal do kroku a když míjeli první vrbové stromy, nechtěl se zastavovat. Vyčichlé hranice ho ale přímo praštily přes nos.
„Vivianne, aspetta!“ houkl na ni, ale pak si odkašlal, jak zastavoval: „počkej! Musíme zkontrolovat hranice,“ zasmál se, zatímco se už drbal o nejbližší zvrásněnou kůru stromu. Byla to práce, která ho vlastně docela bavila, třebaže nebyla nikterak zásadně zajímavá. Ale zkontrolovat území smečky bylo třeba a navíc přinášelo trochu možností si popovídat, než se zašijou do hřejivé náručí jeskyně ve starém stromu, kde se budou moci hřát klidně celou zimu.
Jak kráčel mezi stromy, dlouhé kroky ho elegantně nesly vpřed, po stezce vyšlapané mezi stromy, spokojeně se usmíval, protože věřil, že je vlčice s ním. Ohlédl se přes rameno, aby se ujistil a vždycky zamáchal oháňkou, když mu zraky padly na její tmavý kožich. Chtěl se jí hrozně na něco zeptat, ale trochu se v něm praly obavy o to, co mu poví sestry. Minimálně Pippa s Liou. Lacrima nikdy neříkala nic a Chiara byla tak přátelská, že se jí asi jako jediné nebál svěřit se svými plány. Raději mlčky a s trochou napětí ve vzduchu provázel Vivianne mezi stromy a posiloval vyčichlou pachovou stopu, jazyk přilepený na patro.
„Jsem moc rád, že tu se mnou chceš zůstat,“ pousmál se nakonec rozpačitě a trochu povytáhl koutky v úsměvu, který ten dojem jen zveličoval. Srdce mu bušilo v hrudníku. Znamenalo to, že jsou teď partneři? Bál se zeptat, přestože srdce mu napovídalo, že je tomu skutečně tak. Další strom teď zdobily chomáče ryšavé srsti a stopa za nimi sílila o to spíš, že teď šli podél hranice dva. Kdykoliv mohl, lehce se o Vivianne otřel bokem, nebo do ní hravě drknul těžkou hlavou. „Už ostatně taky voníš jako vrbové proutí,“ pousmál se ledabyle o trochu víc a zamáchal oháňkou, jak ho ten fakt těšil. „Jak se smečka rozrůstá, přináší mi to radost,“ prohodil pak trochu víc obecně, ale záhy na ní spiklenecky mrknul, „ale nic mi neudělá už větší radost než fakt, že tu teď můžu být s tebou.“ Zmetek jeden zamilovanej.
Obejít celý les nebyl takový problém: háj nebyl až tak ohromný, ale pro smečku stačil. Možná i pro velkou. A to Alfredo neměl ani tušení, že teď po světě běhají tři jeho synovci a neteře, kteří smečce také náleželi.

Alfredovi nečas kolem nich nevadil. Všechno, celý jeho svět, se smrknul do podoby útlé a vysoké vlčice, která proplula mezi stíny, které se ho pokoušely pohltit, a vytáhla ho zpátky na nohy a do světla. Víc se o ni opřel, jeho hlava byla větší a těžší a jeho hranatý nos obklopila její promočená srst. I v jeho srdci hořel plamen a ani ten jeho nedokázalo vůbec nic utišit. Nebyla to ale vášeň, ani chtíč. Byly to emoce, které v sobě potlačoval už docela dlouho a které teď prostě musely ven. A tak se k vlčici tisknul nocí dál a nechával se hřát teplem, které sálalo z jejího těla, zatímco se kolem nich na obloze ženili snad všichni čerti.
Když po delší době promluvila, přeci jen se trochu odtáhl, aby se jí mohl podívat do tváře. Oba byli zmoklí jak psi a vypadali docela otřesně, ale až tak mu to nevadilo. Na tváři mu teď seděl rošťácký úsměv a odolání zatahat vlčici za ucho bylo najednou silnější. A tak přesně to udělal. A pak se smíchem vyskočil na všechny čtyři a třebaže se mu po posledním astmatickém záchvatu pořád trochu hůř dýchalo, rozběhl se zlatým lesem směrem k domovu. Jejich domovu.
"Jen jestli mě chytíš!" smál se přes rameno. Nebyl to vůbec těžký úkol. Jako správný gentleman byl odhodlaný nechat dámu vyhrát.

// Vrbový lesík

Počasí jim nepřálo, ale kdyby jim teď nad hlavami řádil orkán, asi by si to krémový talián neuvědomoval o nic víc než krůpěje vody, které mrholení zanechávalo v jeho kožichu. Tvořily se na něm drobné kapičky a pak zase stékaly v pramíncích po ryšavé srsti se světlými odznaky. Opíral se o Vivianne tmavý kožíšek a nikam nespěchal, třebaže jeho srdce se zdálo být v letu. Obklopovala ho její vůně, která byla omamná i bez vody v tom tmavém kožíšku. Ze své výšky se na ni usmál, když mu olízla čenich a pak se k ní opatrně sklonil, aby si mohl čelo opřít o její líc. Nevadilo se mu hrbit. Ne pro ni.
Nemusel by ani nic říkat, protože ta kouzelná chvíle mezi nimi mu dodala naději, že jeho pocity vlčice sdílí. Přeci ale, když zaslechl své jméno, trochu v něm hrklo. Nepřepočítal se? Co když-, co když-! Žádné co když, neb Vivianne řekla přesně ta samá slova, která před pár okamžiky sklouzl a neobratně z jeho vlastních rtů. Když pak doplnila to velmi zásadní zvolání o poslední dovětek, chvíli mlčel. Jen odtáhl ryšavé čelo od její líce a svým dlouhým a silným krkem ji s jemným úsměvem vepsaným do tváře objal.
„Vždyť nemusíš.“

Alfredo měl tohle možná v krvi, ale pravděpodobně to byla nějaká část kmenových buněk, která spala tak dlouho, až docela zaspala. Možná proto tu teď jen seděl, čenich zabořený vlčici do srsti na zátylku, oddechujíc trochu rychlejším tempem, než by mohl žádat. Možná i to na něj prozrazovalo nervozitu, která se brala kdo-ví-kde. Přešlápnul by si, ale místo toho se jen víc opřel do dotyku, jak se k němu Vivianne přitiskla blíž. Nevzdálil se. Hlavu teď sice musel přendat a bradu si jí opřel o čelo, ale bylo mu stejně příjemně, když ho její tvář hřála na kusu holé kůže, kterou po sobě nechalo pavoučí kousnutí.
„Non avrei mai pensato di dirlo,“ zahuhlal si pod fousky a pak se zarazil, protože to z něj mateřštinou vypadlo rychleji, než si stihl utřídit myšlenky ve zdejší řeči: „nikdy jsem nevěřil že to řeknu, ale rád tě mám.“ Ta slova mu z jazyka sklouzla trochu neobratně a zarazil se, ale pak nad tím obrazně mávnul tlapkou: „ne. Nemám tě rád, Vivianne. Jsem si docela jistý, že tě miluju.“

Srdíčko se mu otřásalo v hrudníku a přišel podivně vytržený z reality. Skoro jako by na Vivianne a sebe koukal zpoza svého těla. Krev mu hučela v uších a jazyk měl docela neobratný, takže na její slova jen trhnutím přikývnul a raději se nepokoušel nic komolit. V tomhle stavu mysli by možná ještě popletl slova a řekl by něco, co úplně neměl v plánu. Sice mluvil zdejší řečí více než obstojně, ale stejně. A přece, když z Viv nakonec vypadlo přesně to, co řekla, chvilku si myslel, že jí špatně rozumí.
Vždyť to přeci můžeš! Musíš! chtěl jí říct, ale tak nějak hluboko uvnitř si uvědomoval, že to asi vlčice ví taky. A navíc kladla zvláštní důraz na ta poslední slova. Něco se v něm pohnulo. Že by mladá vlčice chovala ve svém nitru podobné pocity? Ty motýlky, které cítil kdykoliv se na ni podíval–dobře je znal. Pamatoval si je z dob minulých. Ale vzpomínat na zlatou srst a fialové oči nemohl, když měl plnou hlavu jejího černého kožíšku a nyní tak povědomé vůně.
Přisedla si k němu a on, docela instinktivně, si přisedl blíž k ní. Takže se jejich boky dotýkaly. Vyvolávalo to v něm všemožné zvláštní pocity, ale ani jeden z nich nebyl negativní. Otočil se k ní a bez hlesu si opřel čenich za její ucho.
„To bych moc rád.“

Jestli někdy přišla žena za mužem se slovy „musíme si promluvit“ a nerozhodila ho, Alfredo tomu definitivně nebyl svědkem. Kecnul si na zadek jako malé vlče a zůstal na Vivianne s překvapeným výrazem v tváři koukat. Úplně zapomenul, že se ho vlčice někdy okamžik před tím ptala na dýchání. Ostatně ne že by se mu teď dýchalo nějak výrazně lépe, když čekal, co na něj tmavá vlčice asi tak vypálí. V puse měl najednou sucho jak po dávce atropinu a jazyk se mu lepil na patro, že s ním vůbec nešlo pohnout. Zrychlil se mu tep?
„Sì?“ brouknul svorně a odevzdaně, zatímco čekal na tu proradnou otázku. Možná mu přišla říct, že si to nakonec rozmyslela a k Vrbovým se nepřidá. Nebo něco daleko horšího, ale k tomu se jeho hlava nestihla dostat, protože mu docela úplně vzala pomyslný vítr z plachet. Přenesl váhu z jedné přední na druhou a jeho oháňka sebou přestala kmitat. Jen ležela ve vyčerpané trávě a čekala. Stejně jako on. Naděje na příjemné probuzení se trochu rozplynula, ale ještě neházel flintu do žita.

Astmatický záchvat, který ho chytil „pod krkem“ těsně po příchodu do Zlatavého lesa ho vyřadil ze hry na několik dní a teď odpočíval schoulený v klubíčku pod stromem. Vedro mu na dýchání nedělalo moc dobře a navíc ho docela s jistotou dráždilo něco ve vzduchu. Ale jako vždycky, i tentokrát ho k vědomí velmi jednoduše probral hlas přicházející zpovzdálí. Zvedl hlavu a zastříhal ušima, třebaže víčka měl pořád ještě nezvykle těžká a v krku ho pořád trochu škrábalo. Odkašlal si, než promluvil:
„Viv?“ Jeho oháňka se rozkvedlala ze strany na stranu aniž by ji pořádně uviděl. A úsměv na sebe nenechal dlouho čekat. Na nohy se navzdory dlouhému odpočinku vyhoupl docela obratně a ani se neobtěžoval protahováním. Ihned zamířil za stínem mezi stromy, kterým se vlčice jevila být. Vypadala ale trochu zkroušeně a ustaraně, alespoň toho si byl schopný povšimnout. Už za chůze naklonil hlavu ke straně: „jsi v pořádku? Promiň, jestli jsem tě naštval. Občas se mi zle dýchá,“ vysvětloval spěšně a trochu chaoticky, ale oháňkou pořád vesele kýval. Byl celý rozcuchaný a nezvykle neupravený, jak se po dlouhém odpočinku pod jedním starým stromem probouzel ze snů o ní do sladší reality.

// Vrbový lesík

Srdce mu divoce tlouklo a kdoví proč se najednou přehnaně soustředil na tvorbu slin ve své tlamě. Vždycky tak slintal? Co když si poslintá kožich, nebo co když na Vivianne plivne? Trochu přidal do kroku a po očku střelil po Chiaře, ale rychle se zase odvrátil. Ve tváři černé vlčice číst neuměl, ale výsměch v té zlaté? Oh, u všech bohů… Ten by nepřehlédl ani z kilometru. Někde hluboko v něm se však budila trochu nepříjemnější vzpomínka. Tu emoci, která s ním teď cloumala, velmi dobře znal. Pamatoval si jiný kožich, který v něm tyhle obavy probouzel a nepřišlo mu fér, že na něj teď myslel. Ale život šel dál a on se mohl zlobit a taky se mohl alespoň trochu poučit. Kdyby se jen nechoval jako zatracený puberťák, bylo by to lepší. Zhluboka se nadechl a zase vydechl, aby trochu uklidnil rozvířenou mysl. Neměli vlci s touhle magií být, co já vim, imunní proti takovým návalům paniky? Vyrovnaní? Stoičtí za všech okolností? Raději svou pozornost obrátil na Vivianne a s pozdvihlým koutkem poslouchal o tom, jak se jí dařilo v době, kdy byla pryč. Moc to ale nerozvedla, což v něm vyvolalo trochu obavy.
„Můžeš mi o tom pak vše povědět, když budeš chtít,“ nabídl jí již tiše. Ocitli se totiž na sousedním území, kde na ně měla čekat kořist. Sklonil hlavu k zemi, aby krátce zavětřil. Pořád ještě nebyl zdatný lovec a byl hodně samouk, takže se obrátil po Chiaře.
„Mi consigliere,“ poumál se pyšně na menší vlčici zlaté barvy, „povedeš lov?“ Věděl, že to případně zvládnou i pod jeho záštitou, ale upřímně doufal, že si teď nenavlíknou z ostudy kabát oba.

Slunce se pomalu klopilo k západu po opravdu dlouhém a náročném dni plném práce, který pomalu připomínal svět, do kterého se ryšavý narodil. Vzduch byl suchý, ovšem mezi dlouhým vrbovým proutím se proháněl vlahý vánek. Jak prostoupil Alfredovu ryšavou a krátkou srst, zachvěl se. Nebylo to viditelné zachvění, ale něco v něm se probouzelo. Vesele pohazoval oháňkou ze strany na stranu a jednou nebo dvakrát nervózně přešlápl, když před sebou viděl černobílou vlčici. Ale jeho nadšení rázem pominulo, úsměv zatuhnul a po zádech mu přejel mráz, když zaslechl Chiary hlas. Poplašeně se na sestru otočil a s vyvalenýma očima hledal vysvětlení.
Mi scuzi? Che razza di tradimento è questo? Bylo mu jasné, že se mu odpovědi nedostane, hlavně protože jeho hlava v tom zmatku nenalezla most mezi myslí jeho a sestry. Jako zpráskaný pes a nervózní jako blázen se s ušima rozpačitě přitisklýma k týlu otočil zpátky na Vivianne. Najednou mu nápad jít se sestrou lovit nepřišel tak zářný. Ani ta legrace s mořskou hvězdou. Jazyk se mi přilepil na patro, když se na černou vlčici culil jako blbec. Důstojnost zase jednou letěla z okna.
„S-si, ehm,“ chtěl něco vykoktat, ale nebyl si najednou vůbec tak jistý a radši jen Vivi pokynul hlavou, aby ho následovala. „Andiamo,“ zafuněl jen rozpačitě a cestou kolem Chairy jí plesknul oháňkou přes obličej. Alespoň že Pippa se někde zapomenula. Vlastní krev ho takhle podle bodla do zad! Jako vlče pak po sestře ještě vyplázl jazyk, než se znovu otočil na vlčici, které chtěl pochválit oči. Měla je vždycky takhle tmavé? Raději si ale nechal lichotky do soukromí a jen se přes rameno usmál: „jaká byla cesta?“

// Zlatavý les

07.05. – Alfredo: http://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik#post-220341
další značkování nejpozději 07.07.

Hele, válet se na hromadě (nebo spíš pod hromadou) pískových a krémových chlupů bylo super, ale když vlček proklouznul ven z tunelu pod Starou vrbou, najednou se cítil mnohem lépe. Možná protože si mohl protáhnout pomačkané svaly a trochu rozproudit krev skrze všechny ty modřiny, co mu sestry milosrdně vyrobily. Oklepal se, olízl si čenich a počkal, až se hvězdy vyplouží z úkrytu.
„Tu hvězdici mi ale doneseš,“ šťouchl do Chiary když procházela, aby jí bylo sakra jasný, že se z tohohle jen tak nevykroutí! „Komadiante jeden. Kdybys chtěla utíkat, dostaneš obojek a přivážu tě tady: určitě je v tomhle světě magie, co by to dokázala.“ Další popíchnutí a vypláznutí špičky jazýčku, jak zrzek procházel ohbím starého kořenu, který mýtinku přes úkrytem odděloval od zbytku lesa. Dával si ale dobrý pozor, aby pod kmenem neprocházel vedle starší sestry. Pippa by ho určitě drcla, aby ramenem trefil futra. To sotva! Ještě teď měl sucho v krku za tu kytičku. Neměl ani pořádně čas přemýšlet nad tím, jestli měla Pippa čenich vždycky růžový, nebo jestli ho moc máchala v kvítí, aby chytl tuhle barvu. V přítomnosti sester byl zcela uvolněný a po důstojnosti nebylo přehršel stop. Tady si mohl dovolit být sám sebou. Zcela automaticky si to zatím namířil k hranici, která byla značně vyčichlá. Nejvyšší čas! Dal se do práce a doufal, že se k němu sestry přidají. Ostatně to byl značný konvoj, který podél lesa vedl.
„Myslim, že Pippa vyměkla, tak jí hanbou vyblednul čumák,“ rejpnul si nakonec s úšklebkem, zcela ochotný čelit hněvu, který se na něj za ta slova měl sesypat. Zrovna si drbal hřbet o drsnou kůru jedné ze strážných vrb, které si po dobu obchůzek území vytyčil. Na její drsné tváři ulpívaly jednotlivé chomáčky zrzavých, šedých a krémových chloupků. Tu zanechal srst, tu zas označkoval tradičním způsobem: důležité bylo, že po sobě zanechávali se sestrami silnou stopu, která je pomalu vedla k narušiteli, který se tu objevil. Za tu dobu co tu byli se alespoň les už trochu nasytil jejich společnou vůní. Na oplátku pak jejich kožíšky mohly vonět po vrbovém proutí.
Ten jiný pach ho polechtal v nose, jak se pomalu blížili k východní hranici, kde zvolna uzavírali kruh. V očích se mu zalesklo a něco v něm se povědomě hnulo. Pocit, který už dlouho nezažil. Nedovolil si ale vzpomínat a raději myslel na černobílou vlčici, která se co nevidět měla objevit před nimi. Chudák Vivianne. Setkání s Pippou bylo vždy o čeníšek. Alespoň že Chiara zlepšovala zdejší dojmy. A bylo to tak! Nechal sestry chvilku dumat nad otázkou frňáků a sám se zaměřil na stíny, které přece někde musely zhoustnout. A bylo tomu skutečně tak!
Viv se opravdu zjevila mezi stromy. Její vytí propásl – možná když se jak pitomci chichotali na dně jeskyně –, ale nalezl ji stejně. Oháňku ihned přátelsky zvedl do vzduchu a po tváři se mu rozlezl úsměv.
„Vivianne!“ oslovil ji nadšeně celým jménem a těch pár posledních metrů doklusal, aby černobílou přivítal přátelským drcnutím jeho těžkou hlavou. „Tak rád tě vidím! Vrátila ses!“ v jeho hlase neznělo žádné překvapení, jen prosté nadšení. Přes rameno se otočil na sestry, které nechtěl zanedbat. „Zrovna se chystáme na lov, tak není moc času na formality. Pippu s Chiarou ale myslím znáš? Můžeš se k nám přidat.“ Nebyl si jistý, jestli potkala nejstarší ze sester. Ale to se mělo ukázat záhy. Alespoň že byl lez zase označkovaný.

|342| D46

Ležel zavalený pod hromadou z vlčic a chichotal se pod vousky, i když se mu docela určitě po žebrech začínala táhnout modřina od Pipky lokte. Nevadilo mu to ovšem ani v nejmenším. Sice trochu sípal a bylo slyšet, jak v něm zase trochu něco bublá, ale byl šťastný. To bylo to vůbec nejdůležitější! Viděl konečně svoje ztracené ségry a svět se zdál zase úplně nádherný. Pošťuchovaly se jako za starých časů, co víc si mohl přát! Nechal je si povídat až do momentu, kdy došlo na čenich.
„Sia il naso che gli occhi,“ podotkl s jedním okem přivřeným a čelem nakrabatěným. „Ale vypadá to fakt dobře, na mou duši. Si jako kytička růžovoučká,“ zakřenil se ze svého místa na zemi. Pomalu mohl očekávat, že mu snad přiletí jedna preventivní, ale i kdyby. Hlavně že byli zase spolu. Doufal, že by taková valná hromada třeba obměkčila i Lacrimu. „A hele jo Žádný schovávání se nekonalo. Kdybys nechrápala jak jezevec někde zapadlá pod kořenem s Liou na jedný hromadě, věděla bys dávno, že tu máme velectěnou pani Chiaru. A Lacrima pobíhá někde kolem. Asi chytá lelky.“ Dramaticky zvedl čeníšek ke stropu a přivřel očka ve snaze vypadat možná trochu dotčeně. Nakonec sebou ale zavrtěl a Chiary zadek nechal sklouznout stranou, aby se mohl vyhoupnout na tlapky.
„Le signore,“ oslovil je s poklonkou, „co byste řekly na něco k jídlu? Za chvilku se mi žaludek otočí vzhůru nohama,“ zakřenil se a zamáchal oháňkou. Po zimě už hlady skoro šilhal. Proč mu to jen nedošlo dřív? Překročil Pippu, zakopnul o její zadek a pak se smíchem vyrazil skrze tunel ven. Silas byl pryč.

// Vrbový lesík | hurá označkovat a na lov do Zlaťáku

|342| D46

Hele, nebudeme si nic lhát, jo? Vidina sebe samého s hvězdicí namotanou někde na krku ho bavila. Chichotal se při té představě hezky pod fousky a v mléčných očích měl veselou jiskru, kterou z nich ale rázem vyrazila Pippka. Heknul, protože navzdory tomu že teprve začínalo jaro byla vlčice furt obří a sakra těžká. Heknul, když ji dostal loktem mezi žebra a podruhé, když se s rykem přiřítila Chiara a hupla na něj taky.
“Ehhhh, ugh, agh,” a podobné citoslovce se z pod vlčic ozývaly v pravidelných intervalech., Cítil, že mu někdo žužlá krk, ale nedokázal vyfiltrovat která z nich to byla. “Sorelle,” skuhral. Ale i z tlumeného funění bylo v jeho hlase slyšet široký úsměv. Hele. Modřiny mu byly fakt jedno! Hlavní přece bylo, že se vlčice probrala ze spánku a teď mohl být mordován jak Pippou, tak Chiarou najednou. Absolutní nádhera. Sice cítil ostrý dotek Pipky loktu někde mezi žebry a chrčel, ale z pod těch dvou se nijak extra nesnažil vykroutit.
“Princezna se probrala z věčného spánku?” zafuněl nejstarší sestře do ucha, za které se mu podařilo ji následně vytahat. I on vydával radostí hrdelní zvuky, jak s rozevřenou čelistí lovil ve vzduchu nějaký ocas, který se mu dostal po ránu. Na ten krátký moment si připadal jako prťavé vlče a vzpomínky na temnou noru, která mu před léty dala život ho skoro až zaplavily. Ale teď už nebylo třeba si zoufat. Byli tu všichni. S Lacrimou a Liou sice už hra nebyla, ale aspoň že Pippa s Chiarou byly stále svolné k mordování se.