Příspěvky uživatele

Bouřka byla pro vlče něčím naprosto novým a zcela děsivým, k jeho celkovému vypětí vůbec nepřidávala a chvilkami se i u jídla vyděšeně krčil k zemi, zlaté oči pevně upnuté na oblohu. Zatím zažil bouřek jen pár, avšak tahle byla první, kdy se nemohl přitulit k bělostnému boku Florenece. Newlina znal krátce a Pippa byla pořád jeho sestřičkou, nemohl tudíž spoléhat na její ochranu, nýbrž musel chránit on ji. Stál proto u flákoty, hladově ji porcoval svými mléčnými zoubky a s každým hromem vyděšeně nadskočil, celý naježený a poplašený, v očích slzičky. Jakmile však rána ustala, zavrtěl hlavičkou a srdnatě se pustil dál k jídlu, jako by se nic nestalo. Jistě že se však něco stalo. Toužil po mamince každou chvilkou více a více a nedokázal vzdorovat návalu pocitů a emocí. Navíc ta únava, která jej halila do svých hávů, již nešla ignorovat.
Bříško si nacpal až k prasknutí, netroufnul si však lehnout, určitě by jinak nevydržel a usnul by. Proto se radši rozhodl zabavit Newlinovým povídáním o borůvčí. Fialové bobule mohly představovat prakticky úplně cokoliv. Rostly všude, za tu dobu, co utekli z domova potkali nespočet keřů s malými bobulkami. Některé byly velké, jiné úplně malé. Některé jen kytičky, nikdy však netušil, že se dalo něco takového sníst.
„Dobrá!“ Kvíklo vlče na Newlinovu nabídku a pokusilo se o úsměv, byl však pokřivený, jak mu svaly na obličeji cukaly. Bránil se pláči, co to šlo, jenže tohle byl první vlk, který byl na ně se sestřičkou hodný a prcka to značně dojímalo. Konečně si nepřipadal v takovém nebezpečí a plný pupek spolu s odeznívající vlnou adrenalinu ho pomalu odstávaly do kolen. Trošku popotáhl. „Sarumen? To je zvláštní jméno. Naše smečka se jmenuje Cosa Nostra,“ smutně se ohlédl na sestřičku a sklopil hlavu i ouška, ocásek též spustil k zemi, „nebo se spíš jmenovala.“ Znovu se pohlédl na Newlouška a posadil se. Jedna tučná kapka ho trefila přímo na čumák. Kdyby pršelo pořádně, aspoň nebude vidět, jaká jsem padavka, pomyslel si, fňukám jako holka. Nebo ještě hůř, ani Pippa není tak zničená.
„Můžeme vyrazit,“ přitakal Alfie v zásadě smutně, vůbec ne tak nadšený, jak se prve zdál. „Che ne dici?“ Otázal se světlé sestřičky a přistoupil k ní. Opatrně jí z tváře očistil krvavý flíček a rozpačitě zabořil hlavičku do srsti na jejím krku. Sladká vůně rodiny naplnila jeho nosánek a zahřála bolavé srdíčko, mírně se usmál. „Zvládneme to, co říkáš?“ Odtáhnul se a mile se usmál, očka stále smutná, zrcadlila se v nich však špetka nové naděje. Přál si bezpečí pro sestřičku a tenhle žíhaný vlk se stal jejich jedinou nadějí. Bez něj by byli pořád hladoví, dost možná úplně ztracení o pár mílí dál. Třeba by potkali někoho doopravdy zlého. Konec konců i kdyby se Newlin sestřičce nelíbil, neřekla by mu to, co z ní vypadlo. Alfie nakonec přitakal též.
„Ano, půjdeme jen a pouze s tebou.“ Rozhodl malý Don a konečně znovu zavrtěl ocáskem na znamení přátelství. Třeba má Newlin svou skrýš, kde s budou moci vyspat do růžova. Po ničem jiném vlček netoužil! Tedy z těch nutných a základních věcí, jinak si totiž zajisté přál potkat své sestřičky a se všemi se podělit o pořádný flák masa z bizona, pro kterého Newlin právě odešel. Alfie ho sledoval s lehkým úšklebkem na tváři, ale bradičku si div nevymáchal v blátě, když se hnědá mršina doopravdy vznesla do vzduchu v obří vodní bublině. Okamžitě vyběhl šedému naproti, aby si ten přírodní úkaz prohlédl.
„Mamma mia! Jak jsi to udělal?!“ Žbleptal celý nadšený, unavené packy se mu motaly a jednou se ošklivě převalil a zakopl. Jeden kotrmelec dobrodruha ovšem nedokázal zastavit. „Sorella! Vidíš to?“ Křičel zase na sestřičku, když se spolu s novým kamarádem vracel k ní. Podivný úkaz mu vzal dech! Takhle silného vlka nikdy neviděl, samozřejmě až na jeho tatínka. Ten by bizona zvednul jednou tlapou, Newlin se však stal druhým nejsilnějším. A to pro malého nezbedu mnoho znamenalo. Docapkal k sestřičce a s novým elánem do ní žďuchnul nosánkem. „Pojď, musíme si odpočinout, ať máme sílu sestřičky najít!“ Usmál se na ni, slzy byly prozatím ta tam. A nějaká bouřka byla hravě zapomenuta.

// Ježčí mýtina

Dusný den nemohl vyvrcholit jinak nežli dusnou nocí. A atmosféra se pro změnu zdála také býti napjatá – chcete-li, tak přímo dusná. Snášela se na skupinku vlků pozvolna, ale s takovou přesností, až mrazilo. Vlčata měla před sebou velmi obtížnou volbu – takovou, která měla rozhodnout o jejich dalším životě. A musela se rozhodovat rychle, neboť vlci postupně začali odcházet. Alfie s Pippou se jednoznačně shodli na tom, že maso od cizích může být past, ti druzí se však ohledně toho nehezky kabonili. Ten šedý vlk s hnědým čumákem se nebál je pořádně ztepat. A malý Alfie si na něj v ten moment utvořil menší pifku – ani tohle nebyl správný Don. Zajisté se k nim vlček nechoval zrovna vytříbeně, co ale mohli čekat od opuštěného vlčete, kterému dýchali na záda vrazi jeho rodičů? Kenaie proto stále probodal chladným pohledem ještě dlouho po tom, co mu ukázal záda. Ale vůbec! Nechoval by se k němu zle, kdyby nebyl ošklivý na jeho sestřičku! Ať byla dáma jakákoliv, zasloužila si vždy jen slušné chování. Srst za krkem se mu lehce naježila. Všichni byli tak chladní. Až na toho vlka s korunkou z kvítí. Jeho modrá očka byla veselá a na celý svět se smála. A choval se slušně ke všem. Prckův ocásek se rozkmital a konečně mu věnoval radostný úsměv. Žíhaný si ho začínal získávat. A to u hladového a šíleně unaveného vlčete nebylo až tak složité. Pořád mluvil a mluvil a mluvil, takže Alfie neměl problém se na chvilku otočit na Pippu. Zrzek se rozmyslel. Oba potřebovali na další cestu nabrat síly. A tihle vlci jim z nějakého důvodu nabízeli pomocnou tlapku.
„Seguiamolo, pojďme s ním. Můžeme si odpočinout a v klidu se vyspat. Kdyby nás chtěli zabít, už to dávno udělali.“ Ujistil sestřičku a daroval jí studenou pusinku čumáčkem na tvář, kterou následovalo dlouhé olíznutí. „Uvidíme, kam nás zavedou a pak se můžeme zase vydat za sestřičkami.“ Ujistil jí. Dobře věděl ze všeho nejvíc potřebovali pomoc, ač se to bál přiznat. Obrátil se proto na Newlina a přikývnul.
„Signore Newlin, pokud bychom mohli, půjdeme s Vámi. Už máme v tlapkách kus cesty. Nejdřív bychom se však rádi najedli.“ Přiznal skromně. Jako by z něj opadla veškerá úzkost. Dosti pravděpodobně šlo o dílo vysílení a zoufalství, jiskra v Linových očím mu však do určité míry připomínala maminku. I přes svou všeobecně známou nechuť se zahazovat s pány proto udělal výjimku. Přistoupil ke kusu masa a hladově se do něj zakousl. Před tím však pohlédl na sestřičku. Já první, když mi nic nebude, pak se můžeš najíst ty. Ničeho se neboj. Promlouval k ní v duchu a opatrně začal přežvykovat první kousek. Nechutnalo nijak zle a v bříšku ho příjemně zahřálo. I z toho důvodu zkusil další sousto. A další. Víc Pippě ani říkat nezvládl – musel jí stačit pohled na vlčka, který se konečně odhodlal k jídlu. Téměř až litoval, že neudělal dříve. A když už byl konečně nějakým způsobem najedený, celý zamazaný se na Newlina otočil. Zlatá očka se mírně leskla, neboť s plným bříškem přišel tak potlačovaný splín. Jantarové duhovky v ranním šeru zářily skoro jako drahé kamení a v jejich hloubi se zrcadlil smutek. Napříč všemu se malý Al však slzám bránil. Naprázdno polknul a několikrát mrknul.
„Co jsou to borůvky, signore?“ Zeptal se zcela upřímně, hlavičku zvědavě nakloněnou ke straně a ouška našpicovaná v před. Seděl kousíček od sestřičky a ocáskem se jí pro komfort lehce dotýkal. To aby věděl, že mu nikam neutekla.

Neuvěřitelně horký den byl pro malá vlčátka zprvu požehnáním. Horké slunko konečně vysušilo hebké kožíšky a počasí se konečně připodobnilo tomu, na jaké byla vy své domovině zvyklá. Přešla je zima a zůstal jen hlad. Alespoň že tak. Celá situace však zůstávala zvláštním způsobem vyhrocená. Pipa se k útěku neměla a místo toho se na něj rozzlobila, co měl ale podle ní dělat? Lhát o tom, že jejich rodiče jsou poblíž? Beztak by přišli na to, že jsou sami. Pachy smečky i sourozenců z nich dávno vyčichly a ostatní vlci určitě nebyli hloupí. Dokonce se zdáli přátelští – ne jako ti vrahové. Bylo jich navíc tolik! Nejprve přišel ten Newlin a za ním další dva nezdvořilí vlci, kteří se sami neuměli ani představit! Jak neslušné? Kdo je jako vychovával? Jeden dokonce okřiknul Pippu, takže Alfie zareagoval jediným způsobem, kterým uměl: s vrčením opět skočil před sestřičku, naježený a připravený ji před ošklivci bránit.
„Stupido! Nikdo tě neučil, jak se chovat k vlčicím?“ Rozčiloval se prcek na o hodně většího Kenaie. Pomalu ani nevnímal, co zatím mlel ten druhý vlk, ten Newlin. Obrátil na něj svou pozornost až když zahájil dlouhý monolog, který si vyposlechl. Až tehdy se totiž zdálo, že od toho nerudného protivy nehrozí další nebezpečí. Znovu si stoupnul zpříma, zatím co drzou sestru úplně ignoroval. Nech to na mně, Pippo. Já se o nás postarám. Nechají nás odejít a budeme si moci jít svou cestou. Vůně masa však i Alfieho žaludek přiměla hladově škrundat. To černý vlk donesl maso. Byl velký a děsivý. Asi Don. To že neměl vychování se navíc potvrdilo, protože Don Dona vždy pozdraví! Ale tenhle se na Alfieho sotva podíval. Maličký však zůstával nanejvýš důstojný, jak se hodilo. Nemohl přece památce svého otce způsobit hanbu!
„Scusami per favore, ale mé jméno je Alfie. Jen Alfie. A nepotřebujeme vaši pomoc.“ Složitá slova a dlouhé věty začínaly být na prcka docela náročné, nad vším musel přemýšlet a nebyl si úplně jistý, jestli vůbec mluví správně. Moc cviku v tom zatím nepopral, teď ale vše záviselo na jeho schopnosti pořádně brebentit. Těžko soudit, kde se v něm teď bralo tolika odvahy, zřejmě to bylo touhou ochránit sestru po které právě hodil zmatený pohled. Proč neutíkáš? Na co čekáš? Napršelo, i uschlo. Musíš jít! To, že ho nazvala blbečkem se rozhodl ignorovat. Však by si nikdy nedovolil jí říci něco tak ošklivého! Zato na cizáky by se nejraději osopil tuze rád. Nikdo z nich si nezasloužil nic jiného. Alespoň tak uvažoval, dokud k nim Newlin nepodšoupl flák masa. Žaludek znovu zaškrundal a on se na něj doopravdy hladově zahleděl. Nejedl už tak dlouho! Toužebný pohled obrátil na sestřičku, neb i ona měla určitě šílený hlad. „Che cosa faremo?“ Zašeptal jejím směrem, ouška přitisknutá k týlu. Byla to snad past? Počkají až se zakousnout do masa a pak je roztrhají? Vlčecí jednohubky nemusí být zrovna špatný konec bizoní hostiny. Na druhou stranu proti třem dospělým vlkům nestáli za nic. Kdyby je už chtěli sežrat, dávno by tak udělali. Možná by se ani nemuseli představovat. Ze samé nervozity se mu ocásek stáhl mezi nohy a přikrčil se k zemi. Nebyl by moment, kdy mu maminka nechyběla, teď ale potřeboval její pohlazení více než kdy před tím. Nedokázal se sám vypořádat s takovým návalem emocí a s tolikou rozhodování. Smutným pohledem proto přejel všechny přítomné, než ho opětovně sklopil a zapíchl do země. Byl moc malý na to, aby vzdoroval všemu, co cítil a do očí se mu pomalu, ale jistě, počaly hrnout další slzičky. Zklamal sám sebe.

Alfie se krčil k zemi dostatečně dlouho. Bál se a chvěl se zimou. Déšť, jenž se snášel k zemi celý den a dlouhou noc, mokrý kožíšek úplně promočil a na drobném tělíčku nezůstal ani chlup suchý. Z vysoké trávy do okolí zářily jantarové oči, jenž strach rozevřel dokořán. Odrážel se v nich děs a možná, kdyby se jeden podíval vážně, vážně hluboko, mohl by v nich vidět všechny ty hrůzy, jež musely v tak brzkém věku zřít. Cizí vlci v něm od prvního momentu vzbuzovali bázeň. Nebyl si jistý, že by jim dokázal utéci, ani kdyby chtěl. Nožky úplně ztuhly a nebyl sto je za nic na světě rozpohybovat. A že se snažil. Rád by se přitisknul k sestřičce a zahřál je oba, neudělal však ani krok stranou. Nešlo to. Vědomí takového nedostatku ho krutě zraňovalo. Otec byl statečný a nebál se ničeho a nikoho.
Den se změnil v deštivou noc a ta pomalu přešla v ráno. Vlček si neužil ani trošku spánku, ač by velmi rád. Zíval co pět minut, ale jeho tělo mu nedovolilo pořádně usnout. Pořád tušil někde v dáli ty děsivé, cizí vlky, kteří byli na lovu. A on se rozhodně nechtěl stát kořistí. Chvíli doufal že odejdou, to se však nestalo. „Non avere paura,“ šeptal sestřičce co chvilku a sem tam do ní dloubl studeným čumáčkem. Nožičky však stále vykazovaly stoprocentní neposlušnost. Nad ránem už byl tak vysílený, že jen v křečích držel hlavičku zdviženou a víčka otvíral a zavíral v pravidelných intervalech mikro spánku. Cizinci byli pořád tady a evidentně se rozhodli konečně udeřit. Můj tatínek by takového bizona skolil sám! Honilo se prckovi hlavinkou. Otec jako ideál a superhrdina byl v tomhle věku zřejmě normální. Měl ještě spoustu času si všechno uspořádat a pořádně vykoumat, jak se věci ve světe mají. Teď však nebyla ta chvíle.
Pořád sotva držel hlavu a zrovna se mu znova přivírala očka, když postřehl, jak si to jeden z vlků namířil k nim. Jen těžko by šlo popsat s jakou rychlostí prcek dokázal zareagovat. Nožky okamžitě přišly k sobě a on jedním rychlým skokem přistál přímo před Pippou. Zoubky odhalil v bělostném úšklebku a z hrdla se mu vydralo vrčení, ouška výhružně přitažená k týlu. Byl odhodlaný sestřičce poskytnou tolik času, kolik byl jen schopný. Neboj se, Pippo! Já tě nedám. Utíkej! Křičel na ní v duchu, zatím co mnohonásobně většího cizince vítal nepřátelským postojem. Možná o to víc ho však překvapilo, že šedivý se na něj nevrhl a neroztrhal ho na kousky. Místo toho zastavil a představil se. Vlče na něj zůstalo tupě zírat, napůl drsňácký postoj však udrželo po několik dalších chvil. V klidu si vyposlechl, co měl tenhle Newlin na srdci, než otevřel kušnu.
„Mi scusi, signore,“ začal důležitě. Konečně přestal cenit zoubky, napřímil se tak, jak to jen dokázal a podíval se žíhanému zpříma do očí. Ač jeho ‚zpříma‘ bylo spíš hodně zespodu. „Mi chiamo Alfie, mí rodiče nejsou nikde poblíž. Cestujeme se sestrou sami.“ Slova zněla z vlčecího hrdla až moc vyspěle, prcek ale neměl na výběr. Musel působit jak jen dospěle to šlo. Každý si však mohl všimnout toho, že je jeho hlásek roztřepaný a chvěje se. Malý byl však přesvědčený, že je jeho lež neprůstřelná. Hrál proto divadýlko dále a tvářil se jako pravý a nefalšovaný Don. Konec konců jim byl! Jediný syn zesnulého otce měl funkci předem jistou. Žádný cizinec ho jí nemohl zprostit.

//Elysejská pole

Nekončící déšť se snášel z nebe s neutichající vervou. Pod silou těžkých kapek se stébla trávy ohýbala, klaněla se až k zemi a kývala se ze strany na stranu. Fialky vystřídala obyčejná tráva, ačkoliv sem tam se ještě nějaká objevila. Jako by pole metastázovalo do dalších částí světa – rozrůstalo se do všech světových stran a šířilo svou překrásnou barvu. Za slunečného dne by vlček v poli zářil. Jeho rezavý kožíšek by svítil v záplavě fialových květin. Ten byl však v tento moment všechno možné, jen ne rezavý. Přehnaně těžký, tmavě hnědý. Chlupy ošklivě slepené k sobě. Vlčkovi bylo chladno. Kdyby se zastavil, třásl by se jako osika, statečně si to proto štrádoval dál za nosem, nehledě vlevo ani vpravo. Držel se stále o půl kroku před Pippou a hrdě máchal zdviženým ocáskem.
„Non sono stupido!“ Odpověděl celkem prudce, jakmile ho Pippa prvně oslovila. Možná zareagoval až moc prudce, takže po chviličce se po sestřičce otočil s prostým „spiacente“ a omluvným kukučem. Byl unavený a jen těžko držel všechny své emoce na uzdě. Život věděl, že se snažil, co to šlo! Pocuchané nervy, únava a strach si však vybíraly svou daň. „Na každý pád mě nikdo žrát nebude! Zato my si ulovit můžeme!“ Trval dál na svém. V bříšku mu škrundalo tak, jako by mu v žaludku seděla žába a nohama kopala do všeho okolo sebe. Tak moc se mu žaludek kroutil a bolel. Ač se ovšem cítil nanejvýše odhodlaný, nevěděl, kde a jak sehnat myšku. Nahlas by to sestře nepřiznal, neboť by se rád vytáhnul úlovkem. Pro ni. Když ne pro sebe, ať se nají alespoň Pippa. Cíl měl jednoznačný. Splnit ho ovšem nebylo tak jednoduché. A když se konečně odhodlal, pocítil ostrou bolest v oušku – až zakňučel. Prudce přepadl dozadu a přistál Pippě u nohou.
„Che diavolo?“ Utekla mu z tlamičky neslušná nadávka, zatím co se sbíral z bláta. Celý kožíšek se mu ušpinil! Už se chtěl na sestru zlobit, ale v ten moment i jeho očka spatřila, co bylo příčinou jejich zastávky. Cizí vlci. Na lovu. Moc dobře si uvědomoval riziko, které se najednou objevilo z čista jasna přímo před nimi. Jako hladový dravec kroužilo nad jejich hlavičkami. Mohli by tihle vlci chtít ulovit je? V pusince mu zase vyschlo, neboť nedokázal pořádně určit jejich záměry a přes hukot vody, která se hrnula z nebes, nebyl schopen rozumět jejich jedinému slovu. Ke štěstí mrňousků je voda ukrývala a smývala jejich stopu, co kdyby ale vlci narazili přímo na ně? Neutekli by jim. Nožky mu zkameněly strachy. Poslední, co zvládl bylo se přikrčit k zemi. Okamžitě se začal chvět zimou. Nedalo se pocitu chladu už jakkoliv zabránit, jako nemoc prolézal jeho kostmi. Nemohl pomoci pohyb. Vlče zkrátka napůl leželo, napůl sedělo přikrčené v trávě a třáslo se. I strachy, i zimou. Kdyby nedrželo čelisti pevně přitisklé k sobě, určitě by mu zuby drkotaly, jak se třásl. Na moment pohlédl na sestřičku.
„Sorella, co budeme dělat?“ Pošeptal, jak tiše jen dokázal. V očích se mu zrcadlila hrůza. Tenhle moment nepříjemně připomínal tu chvíli. Znova to všechno viděl před očima, panenky zúžené strachy. Pevně sevřel víčka. Jestli tohle měl být jeho konec, tak ať je to alespoň rychlé.

//Studánky

Pippy popohánění v dešti moc nezabíralo. Stejně jako když někdo zavolal Philippo na ní, ani Alfie neslyšel na její pobídky. I jemu na mysli nechtěně vytanula příliš čerstvá vzpomínka na bandu otřesných vlků, jenž rozcupovali jejich nebohé rodiče přímo před očima nevinných prcků. Zrzounkovi se nahrnuly slzičky do očí a neubránil se jedinému vzlyknutí. Jedno jediné, avšak všeříkající. Vyjadřující jeho hlubokou beznaděj a stále nepřekonaný stesk. Jaké mládě by zvládlo tak rychlé, nečekané, a hlavně permanentní odloučení od matky v tak útlém věku? V bříšku mu bolestivě zaškrundalo. Možná by zvládnul ulovit si myšku, to by však nějakou musel nejprve najít. V tomhle počasí by to však určitě nezvládl – ne sám.
„Nechci zůstat v týhle pitomý mlze,“ zamručel tesknivě, „ale sotva se vleču. Nevím, jak dlouho ještě vydržím. Copak ty nejsi unavená?“ Napříč svým slovům však těžce popoběhl a dohnal tak znovu sestřičku. Bříško měl už dávno promočené a pomalu cítil, jak voda prostupuje i na záda. S každým těžkým dopadnutím kapky na zádíčka ho pomalu začínalo mrazit. A že jich z nebe toho dne padalo nespočet. Prcek i přes to ovšem dokázal ocenit krásu fialkového pole. Krajina se lehce vlnila a vznikal tak příjemný dojem nekonečných fialových vln. Takové doma neměli. Ač se těžko určovalo, co vlastně bylo „doma“. Teď domov neměl žádný. Jeho postelí byla tvrdá zem a stropem jeho domu širá obloha. A ta teď plakala. Škoda že on se nemohl vyplakat ze svých nářků tak jednoduše. Kráčel teď hrdě vedle Pippy a sem tam po ní hodil žlutým očkem.
„Gracie, že nás vedeš, sestřičko.“ Zašeptal tiše. Jako myška. I ocásek se mu lehoučce rozkmital ze strany na stranu. Už to bylo dlouho, co tohle unavené a zničené vlčce pořádně roztáhlo koutky v rozkošný úsměv. Musel se ale pomalu vyrovnat se ztrátou a začít normálně fungovat, aby mohli se svou sestřičkou přežít. Zatnul proto zubiska, napnul všechny síly a hrdě přidal do kroku. Natáhl dlouhé nožky, jak jen to dokázal. Bradičku hrdě zdvihnul a předešel sestru. Musel být jako jeho otec. Ten svou smečku vedl s hlavou vztyčenou i v posledních chvílích svého života. A jako jeho jediný syn, jako budoucí Don, se musel umět postarat.
„Sorella, co někde zkusit ulovit myšku? V dáli, tam za fialovým polem, vidíš to? Jsou tam nějaké pláně. Myšku, nebo křečka snad chytit zvládneme!“ S nově nabitým elánem, který byl vlastně vsugerovaný veškerým vypětím sil, si to prcek namířil rovnou za nosem. Nevěděl, že ho nožky vedou přímo mezi vlky a jejich kořist, neměl možnost to vědět! S hrdě vztyčeným ocáskem a půl kroku před Pippou si to malý Alfie kráčel vpřed.

// Zubří vysočina

Bílé tlapky bolely. Skoro až pálily! Toho chození, co musely podstoupit v posledních dnech. Každý den jen sbíraly míli za mílí, aniž by dostaly šanci k odpočinku. Na cestě od rozbřesku do soumraku. Přes noc se otlačeniny nestihly vyhojit. Vlčecí pacinky měly být měkoučké, ale přece byly tyhle plné mozolů a otlaků. Jako by toho vůbec nebylo málo, ještě začínalo pršet. To znamenalo navíc promočený kožíšek. Vlček se oklepal už předem a olízl si vlhký čumáček. Do toho právě teď bodal nepříjemný zápach, jenž vzlínal z malých tůněk. Jantarová očka jednu bedlivě pozorovala, a právě v tu chvíli drobek zakopl o vyvýšený kořen.
„Cavolo,“ zaklel v úleku. Čumáček si v blátě naštěstí nevymáchal, i tak se však po kořeni zle podíval. Pak teprve se porozhlédl po sestřičce. Kráčela jen kousek před ním, zameškával. „Jsi si jistá, že stopu na prvním místě máme?“ Zabrblal, zněl však spíše smutně. Přestával věřit, že sestřičky vůbec někdy ještě uvidí. Znovu se oklepal; pokoušel se tak zbavit strachu, avšak nedařilo se. Hlasitě si povzdychl a svěsil hlavu. Na zem se pomalu snášely první tučné kapky, rychle jich však přibývalo. Už takhle byl zmrzlý, jak se měl takhle zahřát? Čekalo ho snad první nastydnutí? Popoběhl, aby sestřičku dohnal.
„Sorella,“ oslovil ji, hlásek se mu chvěl, „nebylo by rozumnější najít si suché místo ke spaní? Sestřičky mi chybí, ale –,“ odmlčel se a zamrkal obřím párem kukadel, vyháněl z očiček slzičky, „ale myslím si, že tudy sestřičky nešly.“ Přiznal konečně. Stopovat skoro vůbec neuměl, nosánek ho však neklamal. Tři vlčice tudy neprocházely, nebo případně před hodně dlouhou dobou. Jak je máme najít? Kam zmizely? Měli se sejít, místo toho však každý skončili jinde.
Alfie se i přes smutek nepřestával zmateně rozmýšlet. Jak mohly ty studánky tak ošklivě zapáchat? Bylo to tak odporné, až se maličkému zrzounkovi chtělo plakat ještě víc. Zmáhala ho všechna ta únava, strach – toužil se smotat do klubíčka na suchém místečku a pořádně si odpočinout. Pippa ho však statečně vedla v dál. Věřil jí, ač maličko tušil, že sestra neví, kam je vlastně vede. Urazit slečnu se však neslušelo a nechtěl úplně zpochybňovat všechno, co sestřička udělala. Stačilo, že ji nařkl z pochybení ve stopování.
S hlavou plnou myšlenek se znovu opozdil a musel se zasnažit, aby sestru dohonil. Tlapkám se přestávalo chtít, svaly se napínaly s bolestí. Namožené tělo si začínalo přát pořádný odpočinek. V takových chvilkách zavíral očka a snažil se mermomocí vybavit si andělskou tvář. A jediná, kterou si dokázal představit, byla tvář jeho maminky. Strach, který malou dušičku však sužoval, byl silnější. Ani maminka nemohla ukonejšit tenhle nepokoj. Nebo konkrétněji – vzpomínka na maminku.
„Pippo? Co když někoho potkáme?“ Otázal se prcek a vyslovil tak svou asi úplně největší starost. Nemyslel si, že je ti zlí vlci sledovali až sem, přes to však měl obavu. Co kdyby potkali další zlé vlky? Jiné? Ještě krutější? Myšlenky ho zaměstnávaly tak, že opět zpomalil. Do třetice proto Pippu doběhl a vděčně se otřel o její bok. Bylo to důvěrné gesto, přátelské. Chtěl jím však ukonejšit na prvním místě sebe, doplnit síly na další cestu.

// Elysejská pole