Gallirea - Příspěvky uživatele

Ta milá atmosféra ve vyhřátém pelechu v obklopení své rozhodně nemalé rodiny Alfreda velmi těšila. V tom uplynulém čase se mu podařilo na chvilku proklouznout ven a mezi kořeny staré vrby, před tím, než půda docela zamrzla, pochoval jednu ze svých dcer. To místo bylo nenápadné, ale bylo v centru lesa. Nikdy neměla být sama a daleko od svých blízkých. Asi netřeba zmiňovat, že mu při tom ukápla nejedna slza. Chvíli seděl jen se svým smutkem a zadumaně sledoval načechranou hlínu. Nechtěl se utápět v otázkách, proč zrovna tohle vlče–ne, ne tohle vlče, myslel tím jejich vlče–nemohlo žít. Jiná přežívala. Ale trápit se v myšlenkách temných jako nejčernější půlnoc nepozbývalo smyslu. Naposledy se se Sianou Florence rozloučil, aby pak strávil další příjemné chvíle se svými živými potomky.
Už teď bylo rozkošné sledovat, jak byli každý docela jiní a kterak reagovali každý po svém na otcovo škádlení. Jeden byl divoký a dravý, druhý zase plachý. Sestra se s žádným z bratrů nemazala tak, jako se jeho sestry nemazaly s ním. Kdyby byla možnost ji pojmenovat Phillippa Lia Chiara Lacrima, asi by to navrhnul prostě jen pro podobnost. Místo toho se na svou partnerku v čase odpočinku otočil s trochu nakrabacenou kůží na čele:
„Že Etneye ani Etňoslava mi neschválíš, ale nemáš nějaké jiné příbuzné–podobně ohnivé nátury–, kteří by mohli dát jméno naší holčičce? Možná z druhé strany rodu?“ Jméno už si přeci jen zasloužila. Hlavně protože měla zoubky jako jehličky a jako správný patař s nimi šla otci po kotnících. Pěkně to štípalo. Světlý vlček už jméno měl. Ale byli tu ještě další dva synové, kteří také potřebovali křtiny. Když Vivianne začala experimentovat s něčím italsky znějícím, cukal mu koutek. Líbilo se mu, jak byla zapálená přijmout jeho kulturu aniž by ji jakkoliv nutil. Možná prostě jen chtěla místo, kam by mohla zapadnout. Vůbec si neuvědomovala, že se nemusela tolik snažit. Olízl ji tmavou líc:
„Maritto se mi líbí. I to, jak zní to druhé jméno. Nebo třeba Machiavelli? Velli?“ Střílel docela od boku a sám se pokoušel přežvykovat jména na jazyku, ale bylo to velmi obtížné. „Nebo Michael? Co Nardo?“ Hučel do Vivianne, že nemusí mít jména hned a přitom sám teď spadl do stejné propasti zapálení. Když v temnotách uslyšel tiché pípnutí, které následovalo tlumené ducnutí, obličej mu pokřivil láskyplný úsměv. Natáhl se šerem po vlčkovi, jehož kožíšek nejvíc připomínal ten jeho a uložil si ho mezi přední tlapy, které zrovna nikdo neokupoval. Hustá srst na jeho hrudi vlče obklopila a on ho čenichem starostlivě polechtal někde pod paží., aby ho pak starostlivě očistil od prachu země. V hlavě mu mezitím hučely další návrhy jmen.
„Jednoho bych rád pojmenoval po mém příteli jménem Erlend. Ne jako aby se přímo jmenoval náš syn Erlend. Ale možná nějaká… slovní hříčka?“ Věděl, že Vivi bude k jeho přání stejně vstřícná, jako byla k jakémukoliv jinému. A taky věděl, že bude třeba tyhle upíry brzo vytáhnout ven. Možná až se slunce vyhoupne přes obzor? Už přeci jen viděli a začínali žvatlal. Přicházel ten čas. A on se sotva přenesl přes uvědomění, že někoho dokázal tak zatraceně moc milovat.

|366|

Oplatil vlčici vřelý úsměv, který ovšem přešel v lišácký škleb:
„Blbě? To si vyprošuju, drahá,“ zasmál se nahlas a pak se natáhl, aby nosem pročísl srst na jejím líčku. Už dost bylo trápení své drahé polovičky přiblblým jménem jejího otce. Ani ho neznal a i tak ho neměl rád. Ten vlk toho zpackal přespříliš, aby ho někdy mohl, byť jen krapet, respektovat. Úsměv se ale vytratil, když starostlivě nakláněl hlavu ke straně, aby znovu sledoval, jak si jeho družka otírá vlhká očka do už tak vlhkého kožíšku na tlapkách. Přisunul se blíž a pevně ji obejmul svým krkem, ale jeho hlas byl pevný, když nakonec promluvil:
„Dost bylo slz, Vivianne. Zpátky ji nepřivedou a těm dalším život nezlepší.“ Nemohli donekonečna oplakávat život, který ani nezačal. Mohli ale opěvovat ten, který měli přímo před sebou. Něžně vlčata porovnal u matčina boku nosem. Byla nesnesitelně maličká, přišla mu hrozně zranitelná. K představě svých sester se vrátil raději:
„Minimálně Chiaře ano. Ta bude mít opravdovou radost. Ten zbytek bude koukat, jak je zkazit, jen aby nás mohly poškádlit.“ Trochu se zakabonil, ale úsměv mraky nakonec přeci protrhal. Hlavně když došlo na jména. Ihned se musel nahlas smát, když Vivianne navrhla, že jednoho ze synů pojmenují po pozdravu ciao. Chvilku mu to trvalo, než se utišil a doufal, že se na něj vlčice nebude zlobit.
„Jsi rozkošná, víš to?“ chichotal se tiše pod fousky. Pak se ale zatvářil vážně. Vlastně mu to jméno hrálo do karet, protože jedno z těch jmen, která toužil překomolit k obrazu svému bylo i Kessel. A Vivianne to docela obstojně zvládla za něj. Syčivý zvuk na jeho začátku mu hnědého vlka připomínal.
„Cielo,“ převalil to jméno na jazyku a trochu svraštil čelo. Líbilo se mu. „Sì, Cielo se mi líbí, připomíná mi jméno jednoho starého přítele,“ pousmál se spokojeně a sklonil se mezi vlčata, aby jednoho ze synů vybral. Do očí mu padnul ten nejmladší ze všech: Vlček světlých barev s tmavým pruhem na zádech a fleky na zádi. „Může tohle být Cielo?“ Stříbrné panenky otočil ke své družce a nevinně se uculil. Ale ona měla zrovna plné tlapky práce s vymýšlením dalších jmen.
„Klid, klid,“ snažil se ji krotit. „Nemusí mít jméno hned teď a tady. Máme minimálně pár dnů čas, než se vůbec uslyší. Radši bych aby měli padnoucí jména, se kterými oba budeme spokojení.“ Sám si to chtěl pořádně rozmyslet, než vůbec s něčím dalším přijde. Pojmenovat vlčata z fleku uměl každý blbec, ale chtěl pro ně jména, která budou mít význam.

|365|

Sám z vývoje všech událostí nebyl úplně nadšený. Tedy alespoň co se týkalo mrtvého vlčete, které hřál jeho ryšavý kožich, jeho bílá srst v kontrastu s tou zlatou. V žaludku mu při pohledu na nehybné tělíčko seděl neskutečně těžký kámen. A proto svou pozornost velmi pevně upínal ke zbylým vlčatům, protože ta si pozornost přeci jen zasloužila mnohem více. Proto se na ně široce usmál a pak k nim sklonil hlavu, aby nasál sladkou vůni sotva uschlých kožíšků.
Bylo zvláštní vnořit nos mezi tu hřejivou hromadu vlastních potomků, ve kterých viděl nejen rysy svých italských předků, ale také své družky a některé docela cizí, které musely pocházet z její strany rodu. Oháňka mu při tom vesele tloukla o zem, slzy pro jednou bezpečně zažehnané. Nemusel teď jen konstantně fňukat, no ne?
Sám se zasmál nad vtípkem, který mu tmavá vlčice s úsměvem a máchnutím tlapkou oplatila. Zazubil se na ni a vesele zastříhal ryšavýma ušima:
„No jak řikam: mám srdce na maděru. Ani Etňoslav neprojde?“ Koutky mu cukaly a jak se chichotal, chvěla se mu se smíchem ramena. Nakonec ale mezi těmi všemi polibky a veselím trochu zvážněl, aby mohl jen svorně přikývnout na Vivianne nevyřčenou prosbu.
„Udělám to později, až budeš odpočívat. Alespoň zkontroluji hranice a taky proč Chiara veku tak vřeští.“ Sestřin úpěnlivý ryk dolehl až k jejich uším, které ukrývala ve svém náručí chladnoucí zem. Zakoulel teatrálně očima, jakože je jeho sestra prdlá, ale zároveň ho překvapilo nadšení spolu s náhlou potřebou sestře ukázat a představit svou rodinku. Na to ale potřebovala vlčata jména. Nechtěl vlčata pojmenovávat po zemřelých vlcích a proto v myšlenkách zabrouzdal k tvářím, které potkal na svých dobrodružstvích. Vzpomenul si minimálně na dva vlky, jejichž jména by rád přenesl na své potomky. Zároveň ale chtěl své partnerce splnit její přání, aby jejich potomci nesla jména jižanského původu. Hluboce se nadechl, aby mohl začít přemýšlet–a už v tu chvilku věděl, že to bude bolet.
„Tak se připrav, drahá. Čas začít přemýšlet nad jmény, která nám po zbytek života budou pít krev.“ Myšlenky mu zatím pod čupřinou šrotovaly naplno. „Jsou to dva vlčci a dvě vlčice?“ ujistil se do začátku, protože se zajímal o jejich pohodu, ale nějak nestihl kontrolovat kolik má vlastně synů a dcer. Jen věděl, že prvorozený byl ten nejzvláštněji barevný. Dobře si všiml kresby na jedno přední tlapce, která kopírovala tu Vivianne, to vědomí ho nutilo k zamilovanému úsměvu.
První jméno, které potřeboval zkomolit, bylo jméno Erlend.

|364|

Přemáhat slzy se mu docela dařilo, ale stejně se jim úplně neubránil. Jedna nebo dvě jeho skráně skrápěly. Snažil se ale tvářit pokud možno spíš klidně a nepodléhat návalu různých emocí, které ho teď skoro doslova dávily. Mísil se v něm strach spolu s nadšením a nepopsatelnou vlnou smutku, která sílila kdykoliv stříbrné zraky zavadily o bezvládné tělíčko bezpečně ukryté husté srsti na jeho hrudi.
„Zvládla, neboj se,“ ujistil raději svou partnerku a věnoval jí jeden měkký a láskyplný úsměv, do kterého se všechny ty pocity propisovaly. Hluboce se nadechl, aby sebral odvahu znovu si prohlédnout ty čtyři dušičky, které vlčice vlastním tělem zahřívala. Věděl, že bude potřeba se zbavit špinavé a mokré podestýlky, ale zatím se nechtěl zvedat. Mohlo to ještě malou chvilku počkat. Chtěl navíc sebou vzít nehybné tělíčko bílé dcerky. Vivianne nemusela přihlížet tomu, jak si ji zpátky vezme zem. To byla práce pro něj. Ona musela odpočívat a chránit své síly pro ta vlčata, která ji ještě měla potřebovat.
Očka se mu znovu zaleskla a on velmi instinktivně oči znovu zvrátil ke stropu, aby mu slzy nepřetekly přes víčka. Usmál se vlastní bláhovosti.
„Jen se podívej, co se mnou děláte,“ zasmál se nahlas a nakonec se neubránil nutkání. Sklonil hlavu a podobně jako Viv před ním, i on si otřel oči do předloktí. Teklo mu z nosu, tak popotáhnul. Kdyby bylo jen vidět, že je pod tou ryšavou srstí rudý jak rajče. A pak raději poslouchal, kde vlčice přišla k tak krásnému jménu. I tu část o tom, že tím chtěla uzavírat kapitoly a pálit mosty. Chvilku si zachoval vážnou tvář, ale lišácký úsměv na sebe nenechal vůbec dlouho čekat.
„Chceš mi tvrdit, že můj prvorozený syn nebude Etney? To mi láme srdce.“ V očích mu přeskočila jiskra. Přišel si vůči mrtvému vlčeti až špatně, ale truchlit mohl o samotě. Ne teď, když ještě potřeboval poznat všechny své zbylé potomky. Srdce mu bušilo o hrudník neskutečnou silou, kdykoliv se na ně podíval. Nikdy neviděl nic dokonalejšího.
„Siana je mimochodem moc pěkné jméno,“ hlesl trochu mírněji. Skoro ho až mrzelo, že tak krásné jméno dávali dceři, která krásy světa nikdy nepozná. „Moje matka, Florence, byla také celá bílá,“ doplnil pak trochu strnule. „Možná by… mohla nést i její jméno? Nechci živé pojmenovávat po zemřelých, to není nikdy dobré znamení. Ale ona barvy tohohle světa neokusí.“

|363|

Síla vlčic ho nikdy nepřestávala udivovat. Ať už šlo o cokoliv. Vyrostl mezi silnými vlčicemi a když měl teď Vivianne po boku, nepochyboval o její síle ani v nejmenším. Ale přeci se od ní neodvažoval vzdálit. Kdyby byla ta nejsilnější vlčice na světě–a že jí pro něj dozajista byla–, nikdy by ji v tuhle chvíli nemohl nechat samotnou. Dech se mu tajil v hrdle a otřásaly jím obavy, ale zjevně docela zbytečně.
Navzdory jeho obavám a všem těm strachům a přeludům, které se snažil ze své hlavy vytlačit vzpomínkou na třešňový sad, se to celé událo docela rychle a bylo po všem v rámci desítek minut. Celou dobu stál u své partnerky a jemný dotykem jí dodával na síle i odvaze. Kdyby mohl, nesl by tu bolest klidně za ní. Ale tak to nefungovalo. I proto údivem tajil dech, když se po tom ve Viv bílém kožíšku tetelilo hned patero světlých kuliček.
První se objevil kožíšek hrající v různých barvách hnědé. Po něm jeden ryšavý následovaný tmavou srstí a pak dvěma kožíšky v odstínech světlé béžové až bílé. To poslední vlče bylo nejmenší a zvláštně gumové. Jeho máma se k němu bleskově natáhla a jala se ho ošetřovat, ale reakce se jí nedostávalo. Sám cítil, jak mu srdce těžkne obavou. Nesměl ale zapomínat na další čtyři kuličky chvějící se u matčina boku, hledající si srdnatě cestu ke strukům. Natáhl se po Vivianne a pevně jí zabořil čelo do líčka.
„Jsi moc šikovná. Miluju tě,“ pošeptal, načež se odtáhl, aby sám zkusil poslední vlče hřejivými doteky přivést zpět k životu. Ale ať se snažil sebevíc, nedostávalo se mu odpovědi. Starostlivě se kousl do rtu, aby si dceru přitáhl blíž. Ale nemělo to smysl. Dlouhé minuty ji olizoval a olizoval, teď položený vedle své partnerky a svých potomků. Ale Siana, jak ji Viv pojmenovala, se k životu neměla. A tak ji aspoň přitiskl blíž k sobě a nechal její drobné tělíčko odpočívat ve své hřejivé náruči, aby mohla tmavá vlčice zatím věnovat potřebnou péči všem těm ostatním.
Čtyři, proletělo mu hlavou. To bylo hodně vlčat. Hodně hladových krků před zimou. Kdyby nebyl tak hrr do všeho, možná by partnerku přemluvil počkat se založením rodiny až na jaro, ale teď už bylo pozdě nad tím uvažovat.
„Jsou nádherní,“ řekl raději a ze svého místa natáhl dlouhý krk, aby Vivianne olízl nos. „Jsem na tebe moc pyšný. Jsi přímo úžasná.“ Hlas se mu trochu zadrhával hrdle a aby zaplašil slzy, raději zvrátil pohled k nebi a vydoloval ze sebe: „proč Siana?“

|362|

Krev mu najednou hučela v uších, jak byl z poklidného podřimování vytržen tím asi nejdrsnějším způsobem, který si dokázal představit. Ale jeho mysl se doopravdy probrala a teď velmi pragmaticky procházel všechno, co si pamatoval z minula. Jedno bylo ale jisté: zadní část jeskyně pro vlčata nebyla. Nechal proto Vivianne aby se o něj opřela–klidně celou vahou!–a pomalu, krok sun krok, ji vedl směrem, který ji sem dovedl. Snažil se dýchat pomalu, aby uklidnil nejen ten poblázněný sval ve své hrudi, ale zároveň aby mohl vlčici být oporou v tuhle náročnou chvilku.
„Opatrně,“ špitl, když jí pomáhal do úzkého tunelu. I v přítmí jeskyně bylo teď vidět, jak se její tělo proměnilo. Mělo ho to trknout v první chvilku. Hned jak na ni položil zrak. Ale netřeba si zoufat. Hlavně že se dobrali odpovědí. Něžně ji proto hlavou navigoval vpřed a celou dobu dával pozor, aby třeba nezakopla nebo nezavrávorala. Po obličeji mu přitom přelétl úsměv, který krátce vystřídal starostlivý výraz tváře. Viv čekala jejich mladé. Hřejivý pocit pod žebry mu vyzařoval do každého cípu těla a v myšlenkách ho krátce vrátila mezi rozkvetlé třešně, kde vlčici uviděl poprvé. Rychle se ale vrátil nohama na pevnou zem a jakmile byli skrze tunel ve druhé místnosti, předběhl ji, aby svižně načechral mech a seno na tom nejteplejší a nejsušším místě, aby se mohla pohodlně uložit.
„Tady,“ pobídl ji a znovu jí pomohl se složit na bok, krátce ignorujíc její otázku. „Hlavně dýchej,“ snažil se ji zatím konejšit, zatímco po tom mostě vedoucímu k její mysli bezděky posílal nejen svou lásku a nadšení, ale taky vizi rozkvetlých třešní na začátku jara. To jí mohlo být odpovědí. A kdyby ani to nestačilo, kdyby náhodou černý plamen to všechno spolykal, zamilovaný výraz protkaný nitkami strachu na něj práskl pravdu bez sebemenších otázek. Starostlivě se k ní skláněl. "Brzy to bude za tebou, slibuju."

|361|

Vivianne ho mohla chválit jak moc chtěla a přece byl docela tuctový. Usnul a probudilo ho až její políbení, když tak jako porozlepil oko a jen zabručel na srozuměnou, že jako ví, že se jeho družka chystá někam zaběhnout. A pak spal dál. A spal docela dlouho, protože byl unavený a taky docela spokojený. Víčka měl těžká dlouhou dobu a s nosem zabořeným pod oháňku vyspával jako to miminko, docela lhostejný k těm všem věcem, co v mezičase stihla prožít jeho partnerka. Teprve její štrachání se do úkrytu ho přivedlo k vědomí a donutilo ho se zívnutím zvednout hlavu.
„Viv?“ houkl jejím směrem, když se vynořila z tunelu vedoucího do zadní místnosti u jezírka, kde ho zanechala. Už z dálky se na ní usmíval a oháňka se mu dala do veselého pohybu, ale to trochu polevilo, když si dal jedna a jedna dohromady. Vypadala strhaně a svalila se vedle něj na studenou zem div ne s heknutím. Ihned se k ní konejšivě přitulil a něžně jí nosem načechral srst na líčku.
„Ciao amore mio,“ pošeptal ji a zkusil ji hravě zatáhnout za ucho, aby ji maličko rozveselil z těch chmurů. A Vivianne na něj v tom okamžení vytáhla takovou bombu, že na ní chvilku zůstal jen zmateně koukat s povytaženým koutkem. To byl jistě vtip! Chtěl se zasmát, ale moc rychle se mu vybavovaly vzpomínky na poslední zimu, kdy přihlížel příchodu na svět Roweniných vlčat. Kdyby mohl, okamžitě by byl bledý jako stěna.
Panikařil, ale ne protože by snad nebyl nadšený. Srdce se mu roztlouklo jako o závod radostí! Ale Vivianne přišla za ním až sem. Do té temné a vlhké místnosti vzadu u jezírka. Okamžitě ji začal zpátky zvedat.
„Vstávej, lásko,“ vyřkl pevným hlasem. "Nemůžeš je přivést na svět tady." Byl odhlodaný ji dostat do pohodlí tam vpředu, kde bylo seno a mnohem víc sucho a teplo.

|360|

Tulil se k vlčici a tvářil se nadmíru spokojeně: Hlavu měl zase jednou zabořenou do její huňaté srsti a nechával se docela omámit její sladkou vůní, která ho obklopovala a znemožňovala mu přemýšlet nad čímkoliv jiným. Ležel proto přitulen u jejího boku a spokojeně mhouřil oči, snad zcela neschopný se pohnout. Nechtěl se od ní vzdalovat a tak to zkrátka nedělal.
„Anch'io ti amo,“ zamumlal jí klidně do kožichu a ještě víc do něj zavrtal obličej. Mohl by takhle ležet klidně celého dinu a vůbec se nezajímat o dění tam venku. Nad myšlenkami o rychlosti nebo snad unáhlenosti svých rozhodnutí se ani na moment nepozastavil. Možná by ho z toho pak bolela hlava, nebo by začal panikařit a ještě by to pokazil. A tak jen ležel přitulený ke své partnerce a klidně oddechoval s úsměvem vepsanýmd o tváře. Takovým tím úsměvem, co prohlubuje jemné vrásky kolem očí a rtů. S takovým tím úsměvem, který docela prozrazuje, že ten kdo ho má na tváři, je prostě beznadějně zamilovaný a docela šťastný.
„Ať bude následovat cokoliv, vždycky tu pro tebe budu,“ špitl tiše vlčici do ucha, když se konečně odvážil k němu krátce naklonit, což ho stálo veškeré úsilí. Tolik se během let natrápil a všechno to zdánlivě vedlo jen k tomuhle prostému momentu. Všechno do to sebe nakonec zapadlo.

|359|

Zdálo se, že atmosféra najednou nebyla tak lehká jako prve. Ale nevadilo mu to, protože její náhlá tíha nebyla nepříjemná. Byla možná nutná, aby mu doopravdy došlo, jak moc vážně to s ním černá vlčice myslí. A aby si mohl být jistý, že to myslí i vážně on s ní. Tedy jako smrtelně vážně. Protože ta představa, kterou měla v mysli Viv, mu přišla naprosto dokonalá a úžasná. A zároveň děsivá, ale když mohl mít potomky i někdo jako byla Rowena, tak proč by nemohl svou rodinu mít i on. Věděl, že se o vlčata dokáže postarat, dát jim lásku i zázemí, kterých jim bylo třeba. Mohl by hledat sto a jeden důvod, proč by to celé bylo jen jeden velký špatný nápad. Ale nebylo snad mnohem jednodušší ve věcech hledat pozitiva?
A tak nic neříkal, když se k vlčici přitulil blíž, ani když jí něžně olíznul tvář. Nechával se vést všemi těmi pocity, které v sobě měl a jediná rozumná věc, která ho ještě napadla bylo, že vlčici těžkou hlavou pobídl se zvednout na všechny čtyři, aby ji pak odnavigoval do zadního konce jeskyně. Kde skálu omývala světélkující voda a kde bylo ticho. Kde doopravdy mohli být spolu sami. Protože to tak chtěl a protože to chtěla ona. Z toho co věděl ani nemuseli být úspěšní, ale bylo mu to jedno. Protože nejvíc ze všeho prostě chtěl být s ní a chtěl aby věděla, že když se k ní svět otočí zády, on bude vždycky s ní.

|358|

Alfredo pokojně odpočíval v přítmí, které jim poskytoval úkryt ukrytý pod kořeny starého stromu. Byl tu vždy klid a vždy si tu připadal bezpečně, jako by se mu tu zpomalovala srdeční frekvence a hojily se všechny neduhy. Tiše oddechoval, když se docela zamilovaný tiskl blíž k Vivianne a nechával své myšlenky bezmezně plynout. Jeho mysl se změnila v klidný tok–byli v bezpečí a to ona i on.
„Hlupáčku,“ pousmál se nad překladem toho slova a nosem znovu něžně pročísl srst na její líci. Usmíval se při tom a pořád spokojeně pohazoval oháňkou. A nepřestal jí pohazovat ani v moment, kdy mu Vivianne vyznala lásku jeho rodnou řečí.
„Anch‘io ti amo – také tě miluji,“ usmál se něžně a láskyplně. Tmavá vlčice se zatím znovu rozpovídala a on pozorně naslouchal tomu, co říkala. Nepřestával se usmívat, ale jeho oháňka se přeci uklidnila. Nebyl to zrovna malý plán, co Viv mysl začala kout. Jeho úplně první myšlenkou bylo zřejmé: blíží se zima. Mohli přeci chvíli počkat, užít si jeden druhého a samospádem dojít k tomu, o čem tmavá dáma mluvila. Nebylo kam spěchat. Ale přeci jen pod ryšavou šošolkou dumala zvláštní otázka. Možná tmavá vlčice prahla po svojí rodině, aby mohla zapomenout na tu, která ji tak opustila. Pravý koutek mu vyjel výš po tváři a zkřivil se ve čtverácký úsměv.
„Nepřemýšlel,“ přiznal docela rychle, „ale přijde mi že když jsem s tebou, nemusím nic moc plánovat. Jen věci nechat plynout tak, jak přicházejí. A jestli je rodina to, po čem toužíš, budu ten poslední, kdo by ti ji odpíral nebo rozmlouval.“

|357|

Nepřestávalo ho zarážet, jak byla Vivianne negativně ovlivněná svou rodinou a vůbec vlky, kteří ji obklopovali. Cožpak bylo zdravé mít takové pochybnosti? Ležel zase s nosem zabořeným do její tmavé srsti, kterou prostupoval černý plamen a trochu se mračil, neb ho znepokojovalo, co všechno si jeho družka musela prožít. Zafuněl v odpověď, když řekla, že si bude muset zvyknout: to jeho domněnky jen potvrzovalo. Raději se natáhl a sám jí olízl tvář, aby jí připomenul, že se zlobí na její předky. Nikoliv na ni.
„Mrzí mě, že si na to vůbec musíš zvykat,“ podotkl trochu znepokojeně, ale usmál se nad jejími komplimenty. Až se skoro zarděl. „Sciocca,“ usmál se zamilovaně a nosem jí pročísl srst na čele, jako by ji na něj snad chtěl políbit. Oháňkou přitom rytmicky tloukl o zem. Těšilo ho, že mohl s někým tyhle emoce zase sdílet. Přitulil se k Vivianne blíž a zavřel oči, jako by snad chtěl jít spát. Ona byla ale připravená jeho nabídky na vzdělání využít teď hned. Zasmál se a tělem mu projelo povědomé teplo: „ti amo,“ uculil se a hlavu zabořil ještě těsněji do jejího kožíšku. Kdyby mohl, vlezl by jí pod kůži a zůstal tam, protože se ihned cítil klidnější.

|356|

„Jestli mi to… vadí?“ Vivianne na něj sypala jednu bombu za druhou a on se nestačil divit. Sotva se přestal ježit, když myslel na to, že by se snad jeho družka mohla bát jeho sester a ona se teď ptá, jestli mu vadí změny, které na ní zanechala magie? Ihned zase vynořil hlavu z jejího kožichu a velmi vážně se jí zadíval do očí, aby si je prohlédl.
„Vivianne,“ oslovil ji na moment velmi vážně, „proč by mi to, u všech bohů, mělo vadit? A proč bys na sobě chtěla cokoliv měnit?“ Jeho údiv byl téměř hmatatelný; docela jasně čitelný. Koukal se jí do očí a tentokrát se neměl k žádným sladkým gestům. „Jsi perfektní a skvělá tak jak si. Že se na tobě podepisuje tvoje magie, to je přece docela normální. Alespoň ve zdejších zemích. Nic bych na tobě neměnil, ostatně nikdo by to po tobě neměl chtít.“ Jeho pohled byl pevný a upřený, musela chápat, že tahle slova myslí smrtelně vážně. Konverzace naštěstí ale směřovala k trochu pozitivnějším myšlenkám. Musel ale uznat, že ten oheň skutečně byl něco.
„To zní hrozně šikovně,“ pousmál se a pokýval hlavou. Konečně nevypadal tak vážně, ale přeci na něm bylo znát původní soustředění. Vivianne se měla ještě hodně co učit, jestli chtěla být tak neohroženou Donnou, jakou si ji představoval už teď. Klidně by jí snesl modré z nebe, i kdyby se rozhodla kožich si obarvit na fialovo.
Pokud šlo o jeho sestry, nesdílel partnerky optimismus. Věděl, že Lia, Pippa i Lacrima byly neskutečně paličaté pokud šlo o jakékoliv změny a on se bál, že to Viv nedají rozhodně zadarmo. Trochu svěsil uši a zpátky se k ní přitulil: „nenechám nikoho se na tebe byť jen křivě podívat. Ani sestry.“ Zase jí funěl do kožíšku, kde mu bylo nejlíp. Pak k ní ale přeci jen zabrousil pohledem, který jinak klopil někam bokem do přítmí. „A jestli chceš, něco málo tě naučím. Není to až tak složité.“

|355|

Přítmí úkrytu bylo vítané a on se netvářil vůbec nespokojeně, když konečně ležel na něčem suchém s nadějí, že mu kožíšek pořádně proschne. Sledoval Vivianne s vřelým úsměvem vepsaným na líce a tvářil se docela spokojeně, protože teď nikam nemuseli a mohli se vesele válet spolu v suchu a užívat si jeden druhého. Přeci jen mu ale v hlavě ležela zásadní otázka:
„Za tu dobu ses dost změnila. Tvoje oči. A ten černý plamen?“ možná se zdálo, že si ho nevšiml, ale věděl o něm moc dobře. A taky si dával dobrý pozor, aby si v něm vědomě nevymáchal čenich. Když s Vivianne trénovali používání magie myšlenek, nějak věřil, že se jí oči zabarví stříbrnou barvou. Stejně jako ty jeho. Černá ale značila něco úplně jiného a on nevěděl, co přesně to mělo být: „pověděli ti bohové, co za magickou sílu přesně vlastníš?“
A přirozeně jako měl on své otázky, Viv měla zase ty své. Usmál se, protože to přirozeně chápal. Jeho sestry byly děsivými entitami, které poletoval po lese a pokoušely se kdecos zardousit nebo zesměšnit. Taky se jich bál.
„Přesně tak,“ přikývl raději, když se utrhl z hrozivých myšlenek, ale jeho další slova ho přinejmenším zarazila. Výraz v jeho tváři se rázem změnil a uši bojovně přitiskl k hlavě. Instinktivně zavrčel: „nemají nejmenší právo cokoliv na tobě hanit. Jsi teď moje rodina. Stejně jako ony. Takže to budou respektovat.“ Bojovnost pro něj nebyla typická, ale potřebova chránit svou partnerku v něm probouzela zvláštní schopnosti. Celý načepýřený si vlčici přitiskl blíž k sobě.

|354| // Vrbový lesík

Protáhl se úzkým tunelem do příjemného náručí jeskyně pod Starou vrbou a hluboce se nadechl, aniž by si to snad uvědomil. Vůně domova ho úplně obklopila a téměř omámila, protože touha sebou prásknout do sena a válet se v něm až do ztráty vědomí byla skoro tak silná, jako touha si do konce bytí povídat s Viv, aby se o ní mohl dozvědět prostě úplně všechno. Usmíval se na ni kdykoliv se jejich pohledy střetly i ve chvílích, kdy se rozhlížela kolem. To se moc nedělo, protože na sobě viseli pohledy téměř pořád, ale přece si užíval chvíle, kdy věnovala svou pozornost prakticky čemukoliv jinému.
„A já opravu miluju tebe,“ opáčil vlčici ve chvíli, kdy ji pobídl, aby se natáhla na suché a voňavé seno, které zrovna načechral. Přední místnost byla suší a teplejší než ta zadní, ve které bylo svítící jezero. On se zatím vzdálil k samotnému východu, aby z kožichu dostal přebytečnou vodu oklepáním, ale záhy byl u vlčice, stříbrné zraky v tom přítmí připomínajíc stříbrné světlo vzdálených hvězd. A přece v nich bylo teplo a jejich zář nebyla chladná.
„Občas se ptám, proč je pro ostatní tak těžké pochopit i pocity jiných,“ zafuněl si teď trochu rozmrzele pod fousy. U vizích to bylo ještě docela pochopitelné–po nikom nechtěl přílišnou empatii. Ale pokud šlo o rodinu… Na druhou stranu si vzpomenul na své první týdny života i na to, jak se chovaly jeho sestry. Empatická byla možná Chiara. Zase. Plácnul sebou na zem a zabořil nos Viv do srsti, protože jak se zdálo, to bylo odpovědí na jeho jakoukoliv frustraci. Pak ale zvedl hlavu a trochu kysele se zašklebil:
„Ač bych si přál tě budit jen a pouze já, mám trochu obavy že občas tě kyselý škleb nějaké z mých sester úplně nemine,“ zasmál se, oháňku v mírném pohybu. Seno pod nimi ho ihned hřálo.

Vivianne byla veselá a to mu dělalo radost. Zcela mu učarovala, takže když na ni koukal ze své výšky (a že se moc sklánět nemusel, vždyť vlčice byla sama dosti vysoká!), usmíval se jako úplný blázen. Srdce mu v hrudníku tlouklo neskutečně rychle a jiskra v jeho očích se přenášela do těch jejích. Koutky se mu kroutily vzhůru do tváře, zatímco nos skláněl níž a níž, dokud se zase nedotkl její tváře. Přivřel víčka a spokojeně se nadechl.
„Nejradši mám na tobě stejně tvoje srdce, Viv,“ zabručel jí někam do srsti docela naslepo. „Tvoje srdce i energii, kterou všude sebou nosíš bez ohledu na to, co máš nebo nemáš za sebou.“ To beztak byla pravda. Věděl jen zlomek toho, co všechno jí její rodina udělala a čím vším si musela projít a proto byl odhodlaný jí poskytnout bezpečí a domov, který si zasloužila. Když to nedokázali ti, kteří měli jako první. Pak se ale se smíchem odtáhl a hravě vlčici plácnul ocasem: „ale poslouchat mě celej den! To tak– ještě bych tě přestal bavit, až bych se zamotal do těch blbostí, co tak často plácám. A teď pojď: čas se schovat někde v suchu a teple,“ pobídl ji kývnutím hlavy a pak nosem ukázal směrem, kde se nacházela stará vrba. Potřeboval si odpočinout, protože se mu pořád dýchalo trochu hůř, než by si mohl přát. „A kdybys náhodou usnula, beztak tě budu budit zase jen já,“ zasmál se už za chůze, která je po nově vyšlapané stezce mezi stromy vedla hlouběji do lesa.

// Stará vrba