Gallirea - Příspěvky uživatele

// Ježčí mýtina

Alfieho zloba nepřecházela ani po tom, co opustili mýtinu. Ploužil se o kus dál za rozjařenou Pippou a nevnímal. Připadal si ztracený – a to víc než kdy před tím. S prázdným výrazem v tváři koukal na tlapky, které se vlekly skrze vysokou trávu a drápky, které místy nechávaly rýhy v zemině. Maminka by mu vyhubovala, aby je zvedal pořádně. Jenže maminka tu už dlouho nebyla. A Amny s Linem ho nepříjemně zradili. Kostnatý hrudník svírala zášť a hořkost. Nejraději by se sebral a utekl někam hodně daleko, sestra teď však nadšeně poskakovala okolo žíhaného. Zrzek nad tím jen pohrdavě protočil očima. Jak může. Po tom, co nás opustil! Chtěl se uklidit někam do soukromí a nevědět o světe.
Bohužel neslyšel, o čem se ti dva baví a rychlá sprška pro něj proto byla zatraceným překvapením. Vypísknul a s ocáskem staženým mezi nohy vystřelil vpřed, ušiska přilepená k týlu a očka na vrch hlavy. Smršť se ho však držela a nežli o pár chvil později zastavil, měl kožíšek úplně promočený. Osobní deštík jeho melancholické náladě rozhodně nepřidal.
„Ehi,“ houknul po sestře. Rychle mu došlo, kdo v tom má tlapky. Hihňala se jako pitomá a vypadala nadšeně. Nemohl se na ni přece zlobit dlouho, těžko se však odolávalo pocitu zloby. Opustili nás, opustili nás, nechali nás ztracené. I přes to se jeho zamračení docela rychle přelilo v nablblý úsměv, kterým provázel béžovou vlčici. Vždyť byli přeci v téhle šlamastice bez rodičů spolu. A nemohli se opustit. Newlin s Amny ho sice ranili, jenže tak dlouho, jak byla Pippa po jeho boku se mohl poprat s čímkoliv. Nebyl na to sám. S nově získaným elánem se oklepal a vyrazil se smíchem za sestrou. Nepříjemné pocity hodil za hlavu – zcela připravený pokračovat s dospěláky na jejich výpravě za Liou, Chí a Rí. Byl však ještě docela daleko, když se Newlin začal klátit a sorella stěžovat na bolest hlavy. Okamžitě se poplašil.
„Che cosa c'é? Stai bene?“ Doléhal na ni, jakmile doběhl dosti blízko. Docupkal až na dosah a lehce se hlavou otřel o její rameno. Z pískového kožíšku se zdvihla sladká vůně domova a on na moment přivřel oči, zatím co se nechával unášet vlnou vzpomínek. Rychle se však obrátil na Amnesii. „Co se to děje? Proč Pippu bolí hlava a Newlin usnul?“ Původním záměrem sice bylo tvářit se naštvaně, místo toho však vystupoval poplašeně. Starostlivě! Bez Pippy by v tomhle širokém světě rozhodně nedokázal sám nalézt cestu a nelíbilo s emu, že jí nebylo dobře. Stál proto před ní, zatím co Amny probodal odhodlaným pohledem. Chtěl odpoveď! Usne stejně jako Newlin? Co je to za kouzla?

Temná noc opět zahalila celou Gallireu a ukolébala rezavého kulíška ke spánku. Krutá bitka se sestrou ho vyčerpala a na Newlinovo a Amnesie výmluvy rozhodně neměl žaludek. Vezměme to ovšem popořádku. Bitva mezi bratrem a sestrou totiž určitě stojí za zmínku. Vrhli se na sebe s radostí, Alfie se ale rychle přesvědčil o faktu, že se s Pippou nemůže rovnat. Nebo alespoň nechtěl. Holky se přeci nebijou! Těžko s ní však pořídit jinak. Nebála se ho popíchnout slovně, načež se jala ho nehezky pokousat a zbít. Držel se statečně, upřímně si však oddechl, když její pozornost upoutali nově příchozí.
„Oh mio Dio,“ zamumlal si pod vousky a velmi netaktně se k příchozím obrátil zády. Zklamání, které hluboko uvnitř pociťoval nyní ostře píchalo v droboučkém hrudníčku. Stočil se do klubíčka a vytěsnil ty nepříjemné hlasy z hlavy. I přes to však k jeho vědomí informace doléhaly. Útržky rozhovoru, jeden ošklivější než druhý. To vše kolébalo malého broučka ke spaní a již brzy se tak stalo. Zůstal schoulený vedle sestřičky a zdatně ignoroval vše. Či se o to snažil. Dech se zklidnil, na svém boku jej zprvu hřál její (nyní) něžný dotek, nakonec se však zřejmě o kus posunula. Kousance a drápance na bříšku a jinde po těle ho však stále štípaly jako vzpomínka na svou nejmilovanější. I ve spánku.
Vzbudil se až po čert ví jak dlouhé době a svět přivítal pořádným zívancem. K jeho rozhořčení však Amnesii i s Newlinem stále slyšel někde poblíž. Spolu s Pippou. Teprve teď začínal chápat její rozhořčení, když se s nimi bavil první. Na čele se mu objevila hluboká vráska zamračení. Jantarová očka se prvně obrátila na žíhaného, v těsném závěsu na kropenatou. Neměl jim co sdělit. Museli jeho rozhořčení chápat i beze slov. Žádné další sliby, žádné přetvářky. Jen já a mia sorella. Jenže to by nebyl život, aby již světlá vlčice neměla krapet jinačí plány.
Sotva se rozkoukal a už se ti dospěláci zase hnali někam dál – prý hledat jejich sestry? Odfrknul si a chtěl protestovat, Pippa však vypadal dosti odhodlaně jít s nimi. Obdaroval ji dalším zamračeným pohledem plným nepochopení. Ovšem i napříč tomu se pokorně vydal za staršími. Nemohl sestru opustit a jestli tohle byla cesta k jejímu štěstí, tak ať si je sebevíc trnitá.

// Říční eso (moc se omlouvám za nekonečné zdržení ;-;)

// Kopretinová louka přes řeku Tenebrae

Když se vlčata konečně dostala přes řeku, slunce se již znovu mělo k západu. To se po zjištění, že se tu potuluje někdo jako Styx, zdálo býti zcela děsivé. Ukrýt se před takovou fúrií by se těžko dalo kdekoliv. Natož v otevřeném prostranství. A i přes to úchvatná louka plná kvítí ve vlčkovi vyvolávala dojem bezpečí. Možná způsob, jakým ho vysoká stébla trhy objímala a hladila? Těžko říct a usoudit. Na každý pád si však přišel příjemně, když po Pippy boku spokojeně kráčel přímo za nosem. Kytička za jejím ouškem svítilo a byl moc pyšný, že je jeho sestra tak krásná. Jeho ocásek se, ostatně jako vždy, vesele kvrdlal. Trošku ho stále mrzela Newlinova zrada, na druhou stranu však měla Pippa pravdu. Horlivě přikyvoval, když mluvila o jejich smečce.
”To máš pravdu! Cosa Nostra je ze všech smeček ta zcela nejlepší! Nikdy by nám něco takového neudělali.” Hlásek měl prcek rozhořčený, ne však zcela upřímně. Přeci jen to byli vlci z jejich smečky, kdo jeho rodiče zradil a kvůli komu musel přihlížet, jak je trhají na kusy. Jak odporný čin. Nemohl jim to zapomenout. Naprázdno polkl; tu hroznou vzpomínku opět před očima. Z jeho vytržení jej však hbitě vyprostila sestra.
Když na něj skočila, prudce sebou cukl. Velmi se lekl – však co jiného čekat! Nenechal se ovšem zaskočit na dlouho a ihned ji oplácel stejnou mincí. Se smíchem se zapřel zadníma o její bok a odhodil ji. Něžně, dalo mi to však dostatek času na to, aby vyskočil ze zad na nohy. Hravě zavrčel a skočil na ségru, jantarová očka úplně svítila radostí. Zakousl se jí do ouška, hned ho ale pustil aby nezničil kytku za ním zastrčenou. Začal proto hravě šermovat packami a nakonec skončil opřený o její záda. V zápalu boje si nevšiml nešťastné Amnésie. Neměl na ní čas. A beztak zranila jeho důvěru – to se nedělá. Italské srdéčko je vášnivé a zradu nenese dobře.

Zrzavý koblížek se poplašeně tiskl ke své sestřičce. Najednou si už nepřišel v bezpečí a chráněný. Newlin jim utekl a k Amnesia je už nechránila. Smutný pocit prostupoval celé jeho tělo. Jediné místo, které zatím alespoň trochu znali byl Sarumenský hvozd. Přijmou je ale cizí vlci bez Newlinovy ochrany? Pippa navíc připomněla stále aktuální nebezpečí v podobě Styx. Mohla být úplně kdekoliv a znovu je napadnout! Co by si sami proti ní počali, když se jí neubránil ani ten černý.
”To bychom asi měli,” souhlasil prcek celkem neochotně. Amny byla přece tak hodná, tak jak je mohla opustit? Cítil se zrazený a srdíčko mu opět pukalo. Smutně se přitulil k sestřičce. Voněla jako maminka a přesně po té toužil. Proč musel být bez ní? Copak udělal tak zlého, že mu osud milovanou bílou vlčici že života vzal?
”Tak asi můžeme vyrazit někam? Nepotřebujeme žádnou Sarumenskou smečku. Potřebujeme Cosu Nostru.” Jeho hlásek se při těch slovech lehce chvěl. Možná je nepotřebovali, co když je ale chtěl? Dostali jídlo, měli úkryt a Newlin i Amny i Darkie vypadali docela mile. Možná až přátelsky. Šance najít sestry se zdála s každým dnem menší a menší, možná by proto bylo fajn mít místečko, kam se vrátit. Třebas právě takový Sarumen. Zavrtěl hlavičkou a trochu se zamračil, než se klky vydal za Pippou.
Cesta je vedla směrem, odkud v podstatě přišli, moc toho z okolí ve slunečném dni však neviděl. Vysoká tráva a kopretinky v jeho věku sotva převyšoval. Napadlo ho však něco zcela úžasného! Zahučel do nejbližšího trsu trávy a nevynořil se dříve, nežli utrhl tu nejkrásnější kopretinku.
”Sorella! Ele! Pfo tefe!” Huhlal s kytičkou mezi zuby a pyšně svůj úlovek světlé vlčici prezentoval. Kytičku ji však nedaroval; zkrátil stonek a opatrně ho sestře zastrčil za ouško. Následně couvl o pár krůčků a spokojeně se na ní zahleděl. ”La regina più meravigliosa,” usmál se líbezně a zavrtěl ocáskem. Teprve potom přestal zdržovat a vydal se za svou jedinou věrnou přítelkyní.

// Ježčí mýtina přes řeku Tenebrae

Noc se znovu odklidila za horizont a na oblohu se vzneslo zářivé sluníčko. Vzduch byl však mnohem chladnější nežli dny předešlé a v plicích se nezdál tak těžký. Nedusil vlčkovo tělo v dlouhém spánku, který jej nakonec zdolal. Amny s Newem měli pořád tolik návštěv, se kterými řešili dospělácké věci. Těm on nerozuměl a velmi jednoduše se proto vrhnul vstříc říši snů. Díky Amny magii se cítil mnohem lépe a v bezpečí. Nebezpečí v podobě Styx pominulo a ti nově příchozí nevypadali tak nebezpečně. Černého vlka s dlouhými nohama si zvědavě prohlížel. Budu taky tak velký? To bych si přál. Jeho zranění navíc vypadala fakt hustě. Zůstanou mu určitě jizvy a tak. Na druhou stranu to muselo bolet. Tak moc cool si prcek zase nepřál být. Jeho pozornost proto přesměroval na starou vlčici o kus dál. Vypadala hrozně. A na rozdíl od černého nikoliv hrozně skvěle, ale prostě jen hrozně. Jedno oko měla ošklivě zakalené a z těla jí vystupovaly lopatky. Nebýt hustého kožíšku, zajisté by byla mnohem výrazněji pohublá. Takhle vypadat pro změnu vážně nechtěl. Stáří bylo ošklivé. Olíznul si čumáček a nervózně se odklidil pod nohy kropenaté vlčice. Spokojeně se otřel o její tlapky a přímo pod jejím břichem se složil ke spánku. A to bylo přesně tam, kde se teď nacházel.
Očka rozlepil až v pozdním dopoledni. A okamžitě se zarazil. Nikde nikdo. Poplašeně vyskočil na nožky a tiše zakňoural. ”Pippo? Jsi tady?” Rozhlížel se. Její krásný kožíšek však zahlédl téměř okamžitě. Ihned se k ní přiřítil a vděčně se přitulil. ”Oni nás tu nechali? Kam šli? Měli jsme jít má výpravu!” Přišel si pohoršený. Věřil jim a místo toho tu byli sami. Co kdyby se znovu objevila Styx? Zmateně se rozhlížel, neschopný pochopit co se vlastně stalo. Čekal, co mu poví milovaná sorella.

V tom odporně hnusném dni se nálada doopravdy zdála tak hustá, že by se až dala krájet. Styx byla pro prcka neuvěřitelně děsivá – jako zlý přízrak z nočních můr, jenž děsily jeho sny v posledních dnech zdlouhavého putování a hledání. Její žluté oči jiskřily s děsivou divokostí a Alfie se do nich nedokázal upřeně dívat déle než pouhých pár sekund. V hlavičce se mu počala objevovat pulzující bolest a tepala na levém spánku, očka měl náhle plná slziček. Statečně se je snažil polykat, to se však dělalo velmi obtížné při takovém enormním návalu všech možných emocí. Instinktivně se proto přitiskl blíž ke své sestře, ouška přitažená k týlu tak těsně, že jeden sotva mohl poznat zda nějaká vůbec měl.
“Lei è inquietante,” pošeptal sestřičce do ouška a trochu víc se k ní přitulil. Ani ona nemohla ignorovat fakt, že je Amny spolu s Newlinem srdnatě chrání. Mohli je nechat být, opustit cizí prcky a jít si vesele po svém. Styx by je pak jistojistě dostala. Zrovna se pokusila je informovat o tom všem, co provádí svým objetím, očekávaný pocit hrůzy však nepřišel. Místo něj se v hubeném hrudníčku rozlil pocit bezpečí. Zastřel všechen smutek a strach a jako magický závoj zahalil jakékoliv další nepříjemné pocity. Byla tak krásná, zvláštní barva jejích oči ho naplňovala radostí. Všechny slzy zmizely a nahradil je úsměv. Byl lehký, ale byl to on! Neváhal proto ani na moment a připletl se blíže ke kropenatému kožíšku. Otřel se jejich ochránkyni o nohu a být kočkou, vděčně zavrní. Pak se ale urychleně vrátil k sestřičce a hlavičku věrně zabořil do jejího sladkého kožíšku. Voněl tak krásně, že se mu nic jiného nevyrovnalo. Voněl po domově.
”Sorella, myslím že nám vážně pomůžou a ochrání nás,” zašeptal znovu jen pro její ouška.
Všeho všudy se Styx nakonec doopravdy odporoučela a prckovi spadl kámen se srdce. Vděčně rozkmital ocáskem a oprostil se od Pippy. Doběhl k Newlinovi a podobně jako u Amny mu vděčně otřel tvář o přední nohu.
Grazie, teda! Děkujeme! Děkujeme vám oběma! Smál se rozjařeně a očima těkal mezi oběma dospěláky. Nevědě, že náhlý pocit štěstí je dílem Amny se netrápil dalšími obavami a spokojeně se proplétal mezi nimi. V obličeji nyní již úsměv plný nefalšovaného štěstí.

Po zřejmě velmi horkém dni se na oblohu vyhoupl kulatý měsíc a jeho stříbrná záře dopadala na chladnoucí zem. Vesele se culil na skupinku pěti vlků a nezúčastněně přihlížel houstnoucí atmosféře. Kopretiny rostoucí všude kolem se pohupovaly do neznámého rytmu a nebýt šedé vlčice, Alfie by se jimi určitě rád pokochal. Nebo si třeba jednu utrhl. Mohl by dokonce tu kytičku dát Amnesii! To bylo ono, přesně to měl udělat! Dění ho však vrátilo nohama pevně na zem.
Podivná cizinka, které říkali Styx okolo nich nebezpečně kroužila. Nepůsobila vůbec tak hezky jako ostatní vlci, které zde potkal. Vypadala jako dravá šelma. Divoká a nebezpečná. Jako kdyby proti němu stálo líté zvíře připravené ho zakousnout v první možné chvíli. Najednou si už nepřišel tak statečný. Najednou už byl zas jen obyčejné vlče, které tiše přihlíželo popravě jeho rodičů. Ona byla zlá, podobně jako ti cizí vlci. Naprázdno polknul a o krok ucouvl, když se přiblížila. V tlamičce pociťoval nepříjemné sucho a srdíčko se rozběhlo tak prudce, že začínal navíc pociťovat strach. Co kdyby mu přeci jen uteklo? Opatrně se proto přitiskl blíže k sestřičce a trošku přivřel medová očka. Hnaly se do nich slzičky. Poplašeně se otočil přes rameno na Amny.
„Ona nás chce sníst?“ Špitnul vyděšeně a ještě o kus ucouvl, načež velmi opatrně zatáhl sestřičku za ouško. Blíž k sobě a víc dozadu. Newlin zatím mluvil o pomstě a kropenatá mu přizvukovala, prcek však z nějakého důvodu větřil, že vlčici při lovu neruší. Naopak. Že oni jsou to, co k úspěšnému dni potřebuje. Její kyselý pach ho dráždil v nosánku a nespokojeně zafrkal. Ublíží nám? Mluvila o nějakém Maharu a hodně vlčatech. Nadějným pohledem opět zabrousil k Amnesii.
„Co je to Maharu? Třeba tam jsou naše sestřičky,“ pošeptal velké vlčici a jeho ocásek se na pár chvil rozkvedlal. Když o nich však věděla tahle nádhera, nemohla jim ublížit? Co když potkala Rí, Chí a Liu dříve než oni? Co když jim ublížila? Zamračil se na ni a tiše zavrčel, ouška pevně přitisklá k týlu. Už se však neměl k tomu, aby se prodral okolo Amny či Newlina a jen ji probodával přísným pohledem. Tiše na šeredu vrčel a dával si dobrý pozor, aby se k ní neotočil zády.
„Sei una vecchia strega brutta! Ubližuješ Marion,“ nařkl ji. Kdyby byl jen o chlup větší (a odvážnější), skočil by té důře po oháňce a pořádně se do ní zakousnul. Teď se však neodvážil. Stál tam jak solný sloup, tiše se mračil a čekal co vlastně udělají Amny s Newlinem. A že již ho zmiňuji, Alfie byl nehorázně rád, že na ně byl Lin hodný. Teď se sice snažil být milý, i tak ale vypadal docela děsivě. Odhodlání, s jakým se stavil mezi Styx a vlčata ho hřálo u srdíčka. Mohl se na ně vykašlat! Jít si po svém a nechat je tam, stejně tak Amny! Jenže ani jeden z nich je neopouštěli. A to prckovi opět vehnalo slzičky do očiček. Byl dojatý a spokojený, ocásek se dal vesele do pohybu. Ač byl neustále přikrčený, cítil se najednou lépe. V obklopení skvělých vlků a s jistou dávkou pocitu bezpečí.

// Sarumenské skalisko přes hvozd

Večerní výlet se zdál jako skvělý nápad a Alfiemu ani nepřišlo, že toho naspal tak málo. Statečně capkal kousek za Amny a spokojeně se culil. Usilovně přemýšlel nad tím, jak ji oslovit a jak na sebe upoutat pozornost, vždy se ale zasekl hned u pozdravu a nadšení z jeho tvářičky na pár chvil zmizelo. Dokud nevymyslel nějakou další skvěluper věc, která znovu ztroskotala u prvních slov. Záminku k promluvení mu proto dala až Amnesia samotná. Přislíbila, že jejich sestřičky určitě najdou. Očka zazářila a šerem probleskl záblesk jasného úsměvu.
„Tak jo! Nemělo by to být tak složité. Vypadají jako já a Pippa. Jsou stejně malé a všechny mluví jako my. Jsou prostě úžasné!“ Brebentil prcek vesele a vyprávěl by i dál, Lin s Amny však prudce zastavili.
„Cosa sta succedendo?“ Vysoká tráva plná kvítí mu znemožňovala pořádně vidět. Šedý kožíšek před nimi proto nejprve přehlédl. Rychle mu však došlo, že Newloušek s na někoho mluví a podle toho co říkal, nebyl to zrovna přátelský tvor. Nakrčil čumáček a opatrně se postavil na zadní.
Kus před nimi byla šedivá vlčice s podivnou jizvou přes čumák. Nevypadala nijak hrozivě. Pak si ale vzpomněl na vlky, kteří se tvářili jako přátele jeho rodičů a ze kterých se na konci vyklubali zrádci. Zamračil se a přejel neznámou pohledem. Amny, která stála před nimi vypadala připravená je bránit, on proto zaujal své místo po Pippy boku a nasadil velmi odhodlaný výraz. Na moji sestřičku a mě si nepřijdeš, ty ošklivá, mračil se na vlčici. Přeci jen se však opatrně naklonil blíž k puntíkaté vlčici a střelil po ní napůl vyplašeným pohledem.
„Mi scusi, ale kdopak to prosím je? Je hodná?“ Pošeptal to tak opatrně, že se až obával, jestli ho mohla slyšet. Doufal ovšem že ano. Chtěl znát odpovědi a nechtěl, aby se jeho milované sestřičce něco stalo.
„Qualunque cosa accada, resta con me,“ obrátil se tentokrát na Pippu a rozhodně se u toho zamračil. Znal ji moc dobře a věděl, že bude odporovat. Byla to jeho starší sestřička pociťovala za něj tak zodpovědnost, on byl však její bráška. A vlčci musí chránit vlčice. To mu tatínek velmi jasně vysvětlil. Ale Amny byla taky vlčice! To rozhodlo. Velmi rychle se propletl mezi jejími nohami a postavil se i před kropenatou krásku.
„Non preoccuparti, bellissima, já vás ochráním.“ Bláhový. Nevěděl kdo to proti němu stojí. Ještě mu nikdo nestihl vysvětlit, že šedým kožíškům se vlčata mají vyhýbat. A tak tu stál, tváří v tvář zubožené vlčici bez ucha, odhodlaný jí pořádně natrhnout culo.

|13|

V tmavém úkrytu bylo příjemně chladno a přes šero vlastně ani nešlo pořádně rozeznat, jestli den, či noc. Alfie si sotva pamatoval kdy naposledy vlastně byl někde venku. Ne že by se hrnul zpět do světa – tady dostal najíst a bylo tu sucho a plno milých tváří! Jenže jejich sestřičky byly stále někde venku. Pokud byly ještě vůbec naživu. Okamžitě zavrtil hlavičkou, aby myšlenku zapudil, podivný strach se však zakořenil hluboko v jeho srdíčku a těžko se s tím dalo něco dalšího dělat. Neustále veselý Newlin a jeho kamarádka ho k jeho vlastnímu štěstí ale zaneprázdňovali tak, že brzy opět na strasti nepomyslel. Navíc se u nich objevilo to další vlče, již mnohem starší, ale přeci jen vlče! Pippa ovšem jeho nadšení zřejmě nesdílela. Neustále byla ostražitá a opatrná. Do jisté míry to chápal, přeci jen je ovšem nakrmili a postarali se o ně! Nebylo sebemenší nutností jim tak nedůvěřovat. Nebo snad ano? Silně pochyboval o tom, že kohokoliv z těch přítomných vlků viděl v ten osudný den, když přišli o oba rodiče. Navíc přeci neuměli jejich řečí, takže logicky to nemohli být ti zlí. Přeci jen ale sestřičku musel chránit a jelikož byla pro vlčka rodina to nejdůležitější na celém světe, přistoupil blíž k ní a konejšivě se o ni opřel.
„Stai bene?“ Pošeptal ji a na chvilku se zadíval do jejích zlatavých očiček. Její světloučký kožíšek byl heboučký a sladce voněl. Pořád z něj cítil všemožné pachy z domova a zdálo se mu, že mezi nimi byla i maminka. Usmál se a lehce jí olíznul tvářičku. „Non preoccuparti, neublíží nám.“ Šeptal pořád sestřičce do ouška a lehce u toho vrtěl ocáskem, na tváři láskyplný úsměv a v očích klid. Mezitím se ti tři dospěláci začali poklidně bavit; on se tak znovu otočil k hnědému vlčeti.
„Ty tu bydlíš? To je tvoje maminka?“ Vyzvídal zvědavý prcek. Možná by z něj vyloudili nějaké potřebné informace. Konec konců to tu neznali. On ale vypadal mile a zřejmě mu nikdo neublížil. Dalo se proto usoudit, že je to vlastně v pořádku a že jim také Newlin s Amnesií nabízejí pomocnou tlapku. „Přišli jsme odjinud,“ vyřkl nakonec. Rád by nějak shrnul, kde se tu vzali, světové strany ale moc dobře neuměl a vlastně ani netušil, kde se tu vzali. A říkat hnědému o jejich ztrátách ho ani ve snu nenapadlo. Takhle to muselo stačit. Nahodil proto zářivý úsměv a vesele zakvedlal ocáskem. Pak ale o krok ucouvl. Darkie, jak se představila, pochválila jejich rodný jazyk. To ho nesmírně potěšilo.
„Gratzie mille, signorina!“ Zubil se na celé kolo a očka mu svítila radostí. Pochvalu však toužil slyšet od někoho jiného, a tak očkem zabrousil po Amny, pohled plný naděje. Jenže ta se náhle měla k odchodu. A Newloušek s ní. S nadšením se totiž vypravili hledat jejich ztracené sestřičky.
„Aspettare!“ Zavolal a poplašeně vystřelil za svými novými přáteli, sotva se stihl rozloučit s Kasiusem a Darkie, kteří se teď k sobě měli. V kostnatém hrudníčku ho píchlo, to jak se probudila tichá závist. On už se ke své mamince takhle nepřitulí. Do očiček se nahrnuly horké slzy, statečně je ovšem cestou z úkrytu spolykal. Ani si nevšiml černého Morfeuse a Shadow, kteří se tu odnikud vynořili. Měl jinačí starosti. Dlouhonohým tolika nestačil a hlavně ho trápila velmi důležitá věc: „Newline! My ale máme tři sestřičky!“ Poplašeně pelášil za dvojící. Nožky mu kmitaly tak rychle, že se o ně div zpřerážel a ouška pevně tiskl k týlu – pro lepší aerodynamiku (nebo tak nějak).

// Kopretinka (!!)

|12|

Vlček mohl na kožíšku Amnesie oči nechat. Viděl již plno krásných vlčic, ale kožíšek takhle zvláštně prokvetlý zdaleka neměl čas poznat. Jantarová očka hypnotizovala puntíky na jejích zádech a blyštěla se němým úžasem. Alespoň v těch momentech, kdy upírek držet čelisti zaklaplé. A to nebylo zrovna dvakrát moc často. Jeho pozornost na sebe nestrhnul ani neustále žvatlající Newlin, tedy dokud nezačal Amny představovat. Alův ocásek se vesele rozkmital a po obličejíčku se mu rozlil blažený úsměv. Moc nedbal Pippy vrčení a jen do sestry vesele drcnul nosákem, ouška nastražená pozorně v před.
„Sorella, non ti preoccuparti! To je přeci Newlinova kamarádka! Amny!“ Zasmál se vesele a Pippu znovu obdaroval dlouhým (a štědrým) lízancem na tvář. „Mluvil jsem o ní, neříkal bych přece Linovi bellissima. Má moc krásný kožíšek, vidíš to taky?“ Brebentil pinďa vesele a z neznámého důvodu u toho bezustání máchal před sebe předními packami. Neposedný, malý uličník – co víc dodat. Zhroženě se pak podíval zpět k Newlinovi jakmile zmínil možný odchod šedé vlčice. Vyděšeně na dvojici vyvalil očka a vehementně začal vrtět hlavičkou.
„Rozhodně nechceme, aby Amny odešla! Ať Amny zůstane! Já mám Amny moc rád!“ A sice mu vlčice přezdívku nikdy neprozradila, dosti rychle si ji osvojil díky druhému dospělému. Málo spánku ho již už nikterak netrápilo a srdíčko v jeho hrudníčku splašeně bušilo. Vesele půvabnou cizinku obkroužil a nenápadně v jeden moment přičichl k jejímu kožíšku. Voněl po pryskyřici a jehličí, ještě lépe, než si vůbec dokázal představit. Navíc ona Newlinova kamarádka měla naprosto úžasná očka.
„Newlin nás sem přivedl od Hnědoušků. S nikým jiným jsme jít nechtěli, jediný byl na nás hodný,“ vyzvonil prcek zcela nepodstatnou informaci, než pokračoval tím zásadnějším. Úplně zapomněl na to, že se na něj Pippa bude asi zlobit, byl totiž docela očarovaný krásou šedivé. „Došli jsme sem z naší smečky. Hodně dnů cesty. Po cestě se nám ale ztratily sestřičky. Jmenují se Rí, Chí a Lia, neviděla jsi je?“ V očích plných nadšení pořád svítila radost, náhle se však v jejich medové hloubi objevila i kapka plané naděje. Její jiskřička probleskla za lesklou rohovkou a jak rychle se objevila, stejně ukvapeně i zanikla. Přeci jen nebylo tak jednoduché zapudit čerstvé vzpomínky a stesk ho okamžitě celého pohltil. Ouška sklesla a ocásek sebou přestal vesele cloumat. Tiše se odklidil po bok pískově zabarvené sestřičky a oběma svým novým přátelům daroval smutný pohled.
Jako na zavolanou se však v jeskyni objevila další vlčice se zvláštní růží na prsou. A jelikož s někým mluvila, dalo se jistě očekávat, že jí ten někdo kráčí v patách. I ji obdaroval smutným pohledem, než opět upřel očka na svou právě vyhlédnutou lásku, Amny. Rázem zapomněl na každé bolení a vesele se zazubil. Stín smutku byl znovu zaplašen a on vyskočil na nožky, aby přivítal nově příchozí.
„Buona giornata a te, il mio fiore,“ zubil se vesele na černobílou neznámou a fascinovaně si z dálky prohlížel květinu, kterou nesla na hrudi a která snad i lehce zářila? „Il mio nome è Alfie e questa è mia sorella, Pippa,“ spustil po jeho a zřejmě by brebentil dál, kdyby mu nedošlo to nejdůležitější. Nikdo tady mu nerozumí! Obdaroval proto Darkii dalším úsměvem, než pracně seskládal větu jazykem zdejších. „Říkají mi Alfie a tohle je moje sestřička, Pippa. Newlin nás sem přivedl, abychom si mohli odpočinout.“ Zkrátil dlouhý příběh na velmi stručnou větu; aniž by si to uvědomoval, jeho ocásek opět vesele létal z boku na bok a prozrazoval jeho vlčecí nadšení z tolika nových známých.

// 11

Vlčkův sen byl poměrně divoký, plný nekonečného dohadování se zlatou vílou o jeho zoubek. V závěru ovšem beztak o svůj ‚úlovek‘ přišel, to ho však nemělo rozhodit. Odpočinek byl i přes to vydatný a nebýt Newlina, dost možná by ho probudilo až další ráno. Tak moc byl ospinkaný! Toužil po nekonečném odpočinku, neboť ho v těch chvílích nesužoval strach. Bříško měl plné a pořádně kulaté. Nacpal se z Hnědouška do sytosti a o to spíš se mu nechtělo ani za mák vstávat. Linovo povídání ho však ze spánku vytáhnout muselo. Žvatlal toho tolik, tolik, tolik! Byl dokonce hlučnější, než ta děsivá bouřka venku! A to už také bylo co říct. Některé hromy totiž byly tak hlasité a tak dlouhé, že splývaly s dalšími. Nakonec to však vážně byl Newlinův milý hlas, kdo přinutil očka k pohybu. Těžká víčka sebou několikrát škubla, než Al zamrkal a roztáhl tlamičku do širokého zívnutí. Zlatá očička se rozlepila a zvídavým pohledem pročísla temné okolí, jantarové duhovky stále s matným odleskem. Žíhaný vlk se nad ním tyčil a vypadal snad ještě víc nadšený, než právě rozkoukávající se vlče. Další táhlé zívnutí se rozběhlo po jeho tváři, než z něj vypadla první slůvka.
„Buongiorno,“ zamumlal zmateně. Většina vět, které na něj druhý vlk chrlil mu utíkala a na první z otázek odpověděl jen opravdovou náhodou. „Che ore sono?“ Zeptal se zmateně, pořád ovšem mluvil tiše. Nechtěl Pippu vzbudit. Byla tak unavená, jako právě on. „Non svegliare Pippa, per favore.“ Zašvitořil tiše a opatrně se zvednul na všechny čtyři ze sestřina objetí. Šedé vlčice si nevšimnul do chvíle, kdy poprvé promluvila. Možná právě protože se schovávala za obřím tělem velkého zvířete. Mladá a krásně puntíkatá dáma se zdála sympatická, ač plachá. Na tohle měl pinďa frňáček jako dělaný! Jeho postoj se okamžitě změnil – z rozespalého na zcela probraný a čilý.
„Dobré ráno, Bellissima.“ Uvítal ji uctivě a jeho ocásek se okamžitě rozkvrdlal ze strany na stranu extrémní rychlostí. Moc dobře věděl, jak se sluší chovat se k dámám. „Mi chiamo Alfie,“ usmíval se na ní jako andělíček a očka mu zářila. Tancoval v nich italský plamínek, který byl v posledních dnech pečlivě uložený hluboko, hluboko v jeho nitru. Až jsem se začínala bát, že jej nikdo neprobudí! Amny ale dokázala pravý opak. „Newline! Neřekl jsi mi, že máte ve smečce tak krásnou dámu!“ Obrátil se vlček na mnohem staršího kolegu; v očích trošek smutku a zrady. Kdyby to přeci jen věděl, hned by míň protestoval a nechal se sem dovést dříve. „Come ti chiami?“ Otočil se znovu na Amnesii, avšak brzy mu došlo, že tady se nemluví po jejich. Zamyslel se, než ze sebe vysoukal: „Promiňte, jaké je Vaše jméno, Bellissima?“ Velmi se těšil z její přítomnosti – a to zcela upřímně. K vlčicím měl prostě lepší vztah nežli k vlků. Možná to však bylo tím, že byl oproti všem tak maličký! Jak by se s nimi mohl měřit? Vlčice, které zatím ráčil poznat byly sice všechny velmi ohnivé, měly ho však rády a tak nemusel jejich hněvu čelit. Oproti tomu za jejich krátkou dobu tady už na něj stihli být dva vlci nepříjemní (to by se dalo přežít), bohužel to však odnesla i Pippa. A to se neodpouští!

// Sarumenský hvozd

Ani s novým ránem se bouřka nechystala k odchodu. Řádila nad světem a její tajemné a děsivé hřmění se ozývalo ze všech směrů. Alfie byl proto nadšený z faktu, že konečně došli pod koruny stromů. Vysoké smrky nebyly zdaleka tak dobré v krytí kožíšků, stále však lepší než nic! A jakmile se konečně mohl schovat do útrob Sarumenského skaliska, radostně se otřepal a vesele poskočil. Vstoupil jako poslední, to mu však nebránilo si úkrytu užít o něco méně. Prořítil se okolo Pippy s Newlinem s neskrývanou radostí, rychle se však vrátil. Newlin se jejich rodného jazyka celkem ochotně chytil a začal si osvojovat ty nejjednodušší fráze. Těžký přízvuk Alfiemu trhal citlivá ouška, ale bylo to asi jen o zvyku. Konec konců – tady nikdo nebude mluvit italsky, a tak bylo načase si zvykat. Jelikož ač to prcek ještě stále nevěděl a myslel si své o tom, jak bude brzy opět na cestě, měl se Sarumen již brzy stát jeho novým domovem. A nejen jeho. Stejný osud čekal i jeho sestřičku.
„Neboj! Ještě tě něco naučíme,“ chtěl zrzounek vyslovit, ale podobně jako žíhaného vlka, i jeho vůně jehličí okamžitě začala kolébat ke spánku. Vyšlo z něj proto v závěru docela nesrozumitelné huhlání do širokého zívnutí. Čelisti s řadou ostrých zoubků se rozevřely a zase sklaply, tentokrát již neschopné něco zničit, či se do něčeho zakousnout a radostně škubat. Odpočinek byl potlačovat již moc dlouho a teď na prcka padla taková únava, že málem nedošel až za Newlinem, který právě velmi srdnatě opakoval vše, co mu prcek vysvětil. A zdálo se, že toho bylo vážně hodně, ač doopravdy možná vyslovil tři věty? Nedokázal si náhle vzpomenou a po tváři se mu opět protáhlo nekonečné zívnutí. Pořádně se protáhl, ale ukrutně se lekl v moment, kdy Hnědoušek dopadl na zem. Odskočil a polekaně se ohlédl směrem, odkud se rána ozvala. Pak se podíval na sestřičku. Chtěl ji upozornit i na to, že magie vo-dy je vlastně jen magie vody. S jejím povzdechnutím si nad samčím plémě ho však chuť přešla. Však ona si na to přijde. Jinou část rozhovoru, která proběhla mezi ní a Newlinem nějak nepochytil.
Velmi rychle zatím prozkoumal ohromnou místnost, kam je nový kamarád dovedl. Byla tmavá a vlhká, avšak nebylo zde úplně mokro – a to vlčkovi postačilo. Navíc Lin jim přímo pod nos Donesl kožešiny! Vesele k němu doskákal a ocásek se rozkvrdlal tak rychle, že malé tělíčko vychýlil z původní trajektorie a Al málem přepadl. Jediné štěstí, že se tak nestalo, protože kdyby si teď namlel čumák, pravděpodobně by se rozbrečel jako malá slečna. To se však nestalo a na tváři tak zůstal pobavený úsměv.
„Dormiamo!“ Zavelel vesele, ale k uším Newlina se zpráva již nedonesla. Složil se k zemi zrovna tam, kde právě stál. Alfie se zmateně podíval na Pippu a pak opět na spícího obra. Měl však jednoznačnou představu o tom, co dál provést. Kdyby se zeptal, Pippa by s tím určitě nesouhlasila. A proto jednal velmi rychle. Chytil těžkou kožešinu a jak jen to dokázal, pokusil se přikrýt žíhané tělo. Lin se o ně totiž hezky staral, dal jim jídlo a odvedl je do svého úkrytu. Dal jim kožešiny a sám zůstal ležet na tvrdé zemi. Prcek se s kůží pral podstatně déle, než zamýšlel, ale v závěru (po tom co spícího vlka přelezl) zůstala kůže klidně spočinutá na jeho zadku a bedrech. Na smrt vyšťavené vlče už na nic dalšího nečekalo, otočilo se na sestřičku a se smíchem po ní skočilo. Srazil ji přesně do středu druhé kožešiny a vesele se k ní přitulil. Připravený si konečně odpočinou zachumlal čumáček do Pippy kožíšku vonícího po medu. A během chvilky již pokojně oddechoval, natažený jak dlouhý, tak široký po sestřině boku. Konečně ho nepronásledoval zbytečný strach a mohl se pořádně prospat. Poprvé po hodně dlouhé době.

// Ježčí mýtina

Jakmile do lesa vstoupil Newlin, Alfie ho věrně následoval. Byl však vyděšený. Nad hlavami jim běsnila bouřka, po které se několikrát musel ohlédnout. Zdálo se, že se stahovala za kopce, mnohem dál na sever. Z těch míst se k nebi linul černý dým, který sem tam ozářil blesk. Alespoň pach spáleniny se sem nedonesl. Na pár prostých chvil zůstal vlček s hlavinkou nakloněnou ke straně, se zájmem sledující podivný jev.
„Newline? Nevíš, co se tam nahoře děje?“ Zkusil své štěstí, spíš ovšem čekal negativní odpověď. Hlavně protože se odvážil zeptat až hlouběji v lese. „Je možné, že někde dál v takovém dešti něco hoří?“ Žíhaný vlk tak nemohl mít sebemenší tušení, co tohle zvídavé vlče původně myslelo. I tak si ale prcek vedl svou, ocásek však stažený mezi zadní nohy. Nový les, ve kterém Newlin údajně bydlel musel být strašidelný i bez toho všeho rachotu okolo. Hromy a blesky mu však dodávaly ještě horší vzhled, to když protahovaly stíny a dodávaly hlad neexistujícím obludám.
Z jeho tlamičky se nakonec vydral pobavený smích, ač zatím mírně přidušený. Pippa nechápala, co je ci-zí. Drcnul do ní čumákem. „No přece cizí! Jako že odjinud. Přesně jak říká Lin, ty trubko!“ Zasmál se radostně a láskyplně jí opět olízl čumáček. Projevoval jí teď náklonosti zřejmě až přehršel, sám si ovšem takové olíznutí přál a dle toho usoudil, že sorella ho musela chtít též. Teprve potom se obrátil na mnohem většího a silnějšího vlka s korunkou z kvítí. Mimochodem – byla krásná. Tiše mu jí záviděl.
„Není to anďámo, ale andiamo. A znamená to ‚pojďme‘,“ podělilo se bilingvální vlče o své znalosti a obdarovalo jejich ochránce úsměvem. „Nebo třeba takhle: Mi chiamo Alfie znamená, že se jmenuji Alfie. A ‚sei Newlin‘ zase že ty jsi Newlin.“ Vysvětloval by svou rodnou řeč cizinci dál, ale právě v ten moment mu za uchem přistála sestřička. S nacpaným pupkem byla podstatně těžší, takže se i s ní svalil do jehličí, které pokrývalo lesní půdu. Prvotní úlek velmi rychle vystřídalo prozření a smích.
„I ty jedna!“ Zvolal a okamžitě vyskočil na nohy. Oplatil pískově zbarvené vlčici úplně stejnou měrou a ihned se vrhnul k jejím uším. Ani do jedno se však nezahryzl a místo toho je velmi poctivě poslintal. Neměla si začínat, ale jelikož se holky nebijou, trest musel přijít jinačí! Pokoušel se tedy Pippu nějakým něžným způsobem přišpendlit k zemi, ale snahu vzdal, když se jim Newlin moc vzdálil. Právě v čas je totiž dovedl k úkrytu. Ke skalisku, které jim mělo poskytnou přístřeší. Vyslovené pozvání ke vstupu nedostal, ale jakmile tím směrem Newlin vyrazil, neváhal. Vystřelil jako fretka a na Pippu, která měla vstoupit jako první, uctivě počkal pod menším skalním převisem. Posadil se, ocásek nedočkavě, úderně bouchal do země. Nemohl se dočkat suchého přístřeší a vydatného spánku, který jej ve velmi brzké době čekal. Tak šup, šup, sorella. ŠUP, ŠUP.

// Sarumesnké skalisko

Zatím co nad touhle zcela novou a úplně cizí zemí řádila bouřka, rezavý vlček se pokojně choulil v novém úkrytu a tiše oddechoval. Jako na zavolanou, neboť mu pod tlapičkou spočíval jeho první mléčný zoubek. Vyviklal se teprve před chvilkou, ale Alfie na něj byl neskutečně pyšný. Byl to první krok na cestě k tomu, aby se z něj stal statný vlk. Takový, jakým byl jeho otec. I přes zavřená víčka bylo vidět rychlé pohyby zlatých oček. Po rozkošné tvářičce tancoval úsměv. Kouzelná víla si přišla pro svůj právoplatný majetek.
Nezbedný dobrodruh kráčel magickým lesem, který byl úplně plný zlatého listí. Stromy byly zlaté, i půda pokrytá zbytky korun z předešlých let. Všude bylo kouzelné ticho a jediné, co rušilo klid, byl ryšavý návštěvník zakletého plácku. Bílé pacinky došlapovaly měkce, avšak neohrabané tělíčko stejně způsobovalo více rachotu, než si drobek mohl být ochotný připustit. Pro teď se totiž stal neporazitelným bojovníkem – tichým lovcem, kterému žádná kořist neuteče. Nikdo si před ním nemohl být jistý a celý svět se mu klaněl. Ach ty vlčecí sny.
Ovšem tenhle lovec prozatím sám nevěděl, že ho zpoza stromů pozoruje droboučké stvořeníčko. Zlatá křidélka šustila při rychlém letu a broučí tykadla tiše cinkala, skoro jako zvonečky. Poletovalo od kmene ke kmeni a vyklánělo se zpoza nich, aby tohohle nového návštěvníka nevylekalo. Kdo jiný to mohl být, nežli zoubková víla? Vypadala jako stříbrná vlčice, ale byla tak maličká, že by se vešla i tomuhle vlčeti do tlapičky. Bláhový mládenec o ní však stále neměl ponětí. Zatím. Cesta ho totiž lesem vedla přímo k jejímu obydlí. Statnému javoru – králi všech stromů. Byl mnohem vyšší než všechny ostatní a poslední sluneční paprsky ozařovaly jeho cennou korunu. Byl také zlatý. Úplně celý. Rozkošný drobeček k němu přistoupil s pootevřenou tlamičkou a zvědavě ho obešel. Je to ale zvláštní sen? pomyslel si. Žádná legrace, žádné dobrodružství. Jen klidný les a tajemné cinkání. Možná právě to cinkání bylo něco důležitého! Pečlivě se rozhlédl, aby zahlédl letmý pohyb vpovzdálí. Zlatavá, zářivá kulička.
„Mi scusi, per favore,“ oslovil kouzelnou cizinku, „vidím vás. Nemusíte se bát!“ Zavolal a vesele zamával ocáskem. Stvořeníčko radostně zacinkalo a velmi rychle se přiřítilo. Bylo tak kouzelné! Droboučká vlčice se zlatými křidélky a cinkajícími tykadélky se vznášela ve vzduchu před ním a rozpustile se usmívala. V jantarových očích malého zářilo nadšení a zrcadlil se v nich odraz téhle sličné dámy. Ach, jak si oddychl, že to byla právě signora. A ještě magická.
„Páni,“ vydechl v úžasu, když ho víla obkroužila. Jeho obdiv se jí nadmíru líbil a o to více se před prckem předváděla. „Jste vážně krásná, signora.“ Pochválil ji. Vesele se zahihňala a cvrnkla ho do studeného nosu. Okamžitě si kýchnul, když ho vílí prach polechtal v čumáčku a jeho očka se ještě víc rozzářila. Jak by se někdo mohl neusmívat, když se proti němu vznášela tak líbezná dáma?
„Ciao, Alfredo,“ usmála se na něj kouzelně a znovu ho cvrnkla do nosu. Hned se nahlas zasmál a radostí poskočil, ocásek sebou automaticky mrskal se strany na stranu. Její hlásek byl tak líbivý, že rázem zapomněl na všechny své starosti a strasti, které mu znepříjemňovaly život. Byl zase jen vlče. Šťastné a plné radosti. Takový sen by si nechal zdát úplně klidně každý den!
„Signora, vy jste kouzelná? Něco jako víla třebas?“ Dorážel na ni rozpustile a rozkošně se usmíval. Jeden si tu kuličku štěstí mohl úplně živě vybavit. Odpovědí na otázku mu mělo být zacinkání a veselé kývání hlavou.
„To jsem. A dnes jsem si přišla pro něco, co ti patří. A výměnou za to ti dám krásný kamínek.“ Dáma se toho evidentně nebála. Šla do obchodu rovnou – a to se malému líbilo. Žádné chození okolo horké kaše. Horlivě začal přikyvovat.
„Fajn! To se mi líbí! Ale co vlastně chceš?“ Zarazil se poměrně vyděšeně a vyvalil očka, načež se jen pousmála. „Snad ne ouško, nebo ocásek?“ Vyděsil se náhle. Na to by určitě nepřistoupil! Na tohle určitě ne! Jeho vyděšený pohled byl však maličké Zoubkové víle jen pro smích.
„Nic se neboj, Alfie! Vezmu si ten zoubek, který ti vypadnul.“ Pro leckoho se možná jednalo o nicotnou záležitost, avšak zrzek se naježil jako vzteklá kočka a vehementně začal kroutit hlavou. Sice neucouvl, ale od víly se odtáhl tak, jak jen mu to packy dovolily.
„Tak to teda v žádném případě!“ Protestoval prcek velmi odhodlaně. Tenhle zoubek byl jeho prvním krokem k dospělosti. První na cestě k tomu, aby se z něj mohl stát neohrožený Don. Možná i Capo, vždyť tady bylo jen na nich vytvořit novou smečku. „Nic takového! To je můj zoubek.“ Trval na svém, jenže víla jen zacinkala a se smíchem ho zatahala za ouško. Najednou s emu tak nelíbila, její kouzelný prášek ho však znovu polechtal v nose a přinutil ho k veselému úsměvu. Zoubek, ne zoubek.
A tak si vlče nechávalo zdát o Zoubkové víle. Na spícím obličejíčku zářil rozkošný úsměv plný naděje a pod tlapičkou, ztěžklou po dlouhé cestě, místo zoubku spočíval lesklý kamínek.

// Zubří vysočina

Hnědoušek se stále vznášel ve vzduchu v ohromné bublině a malý Alfie ho bez ustání uznale hypnotizoval zlatými kukadly, zatímco capkal spolu s Newlinem a Pippou vstříc novému domovu. To však pinďovi prozatím zůstávalo skryté v mlhavých vyhlídkách na budoucnost. Zatím si tím rozhodně hlavičku nelámal, neboť vyhlídka na teplý a bezpečný pelíšek mu zmohla hlavičku a zradila pevnou italskou vůli. Mohl být synem toho největšího Dona ze všech, ale pořád byl na prvním místě hlavně vlče – prcek, který se s tolika věcmi musel za poslední dobu poprat sám. Bylo jen přirozené, že ho dožene únava; hlavně pak silně potlačovaný smutek. A když na něj sestřička zostra promluvila ohledně jejich staré smečky, jen se přikrčil k zemi s táhnul ocásek mezi nohy.
„To je, jen,“ špitnul tak tichoučce, že to vlastně ani nikdo nemohl rozšifrovat jako tři slova, „jen nám chtěli ublížit. A to se ve smečce asi nedělá.“ Nechal se velmi opatrně slyšet, hlásek rozechvělý smutkem i strachy. Nerad by Pippu urazil a dotkl se jejích přesvědčení, ale stejně znala pravdu. Vlci, kteří před tím byli jejich rodinou se je pokusili zabít a zradili jejich otce. Zabili jeho, i Florence. Cosa Nostra byla pevně zarytá pod jeho kůží a za krátký čas, který v systému stihnul prožít ji přijal jako ideu pro celý svůj život. Tahle idea však nezahrnovala nespravedlnost. Nebýt toho, že otec zůstal věrný Capovi, nikdy by teď jeho vlčata nemusela cestovat zcela neznámou krajinou. Syn by šel v Donových stopách a stal se hlavou rodu ve chvíli, kdy by jej otec uznal zralým. Alespoň tak to bylo. „Víš, myslím si, že Cosa Nostra je nejlepší,“ odhodlal se krapet a přidal na hlasitosti, pacičkou s trochu přidupnul a ocásek znovu zvednul, „ale ta naše. Naše vlastní. My se nezradíme, sorella.“ Znovu se o Pippu otřel čumáčkem a zakvedlal vesele oháňkou. No jistě! Mělo ho to napadnout již dlouho před tím! Jejich vlastní Cosa Nostra, která se bude držet všech ideálů té staré, až na zradu. Ta se nebude tolerovat. Sestřičku tedy Al obdaroval veselým úsměvem a s ocáskem hrdě zdviženým doklusal zpomalujícího Newlina. Ten se zdál být víc a víc unavený, ale i přes to byl tak hodný a pokusil se jim vysvětlit, jak něco takového dokázal. Nutno dodat, že v tomhle momentě již pro zrzounka byl Newlin téměř superhrdinou. Pořád nedokázal uvěřit, že něco takového – tak ohromného – vlk zvládne. Důležitou otázku, která se mu již též zrodila v hlavě, vyslovila nakonec však právě Pippa.
„Náš táta uměl určitě i mnohem víc,“ pošeptal jí do ouška, aby Newlina neurazil a znovu zavrtěl ocáskem. Pravdou však bylo, že Don Dante nebyl zcela nadaný na ovládání vody. Místo toho byl vlkem budícím respekt skrze svou schopnost vyvolávat iluze. I tohle měla jeho divoká princezna po něm, bohužel však nedožil, aby to mohl zjistit a chvástat se tak dcerou o to spíš.
„Andiamo!“ Zvesela zvolal rezatý ďábel a proběhnul okolo chudáčka zmoženého Newlina. Moc nechápal koncept toho, že je unavený z používání magie. I proto se prcek neobrátil, aby mu nabídnul pomocnou tlapku. Les, který pomalu začal vystupovat z rozbouřené tmy byl poměrně děsivý, takže Al, který si to prozatím vesele štrádoval metr před novým, žíhaným kamarádem, zastavil a nenápadně se zařadil k jeho noze. Zakryl to vydatným podrbáním se za uchem, jenže pravdou bylo, že místo blechy v kožíšku ho hlodal v bříšku strach. A otázku o tom, zda jsou cizí, nedopatřením úplně přeslechl. Jako by na tom beztak záleželo. I s přízvukem už dávno Osud rozhodnul o tom, že budou Sarumenští.

// Sarumenský hvozd