Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dalo se těžko spekulovat o tom, kdy se to stalo, vlček ale v teplém náručí své nové známé doopravdy usnul. Bylo to sice až po tom, co ji vyděsil, bylo to však příjemné. Pouhých pár chvil po dlouhém putování. Těžko mohl někdo chápat, jak takové malé vlče můžou bolet nohy. Možná i z toho důvodu již nebyl schopný odpovědět na Maričky příběh o zlé Styx. Vlastně ani nebylo co říct. Dobře věděl, že Styx už nikdy v životě prostě potkat nechce. Nebylo na tom nic složitého. A tak notnou chvilku poklidně oddechoval, zatímco za zavřenými víčky sledoval nekonečné mořské pláně a bujaré vlnobití. Ani v jeho nejdivočejších představách však nedokázal vystihnout krásu modrých pustin. A nenechal si jí kazit ani měsícem, který nad jeho sněním zářil až moc žlutě. Jako oko jedné zlé vlčice, která ublížila Marion a spoustě dalších.
Procitnul až když sluníčko vyšlo nad obzor. Zatím nepršelo, oblohu však zakrývaly nadýchané mraky ocelové barvy a ty prostě nemohly značit nic dobrého. Vlče rozespale zívlo. Tříbarevná vlčice si zřejmě ani nevšimla, že její současný svěřenec úplně vytuhnul, ale to nebylo na škodu. Vyskočil na všechny čtyři, protáhnul se až v něm zapraskalo a spokojeně zastříhal ušima. Všechen strach byl pryč a spolu s ním i vzpomínky na ty nepříjemné pocity.
„Takže můžeme na výlet?“ Zahlásil rezavý smeták vesele, zatímco se jeho ocásek už vesele míhal za jeho pozadím. Toužebným zrakem pak znovu přejel Marion pohledem. Konečně ji viděl za denního světla. Byla krásná. Na hnědém čele jí zářila bílá hvězdička a zlaté oči vyvstávaly z černé tváře. Drobné srdéčko se divoce rozbušilo a do tváří vehnalo více krve. Kašlat na děsivou Styx a všechny trable! Vyvěste rudé vlajky, bite na poplach. Hezká slečna na dvanácti hodinách.
„Mio Fiore, nechceš si před tím přeci jen pořádně odpočinout? Nebo se něčeho najíst?“ Zajímal se prcek. Nechtěl hnát krásku někam do neznáma, když se sotva vrátila. Navíc se blížila zima! Teda. Vlček mohl jen soudit. Zimu nikdy nezažil a věděl jen to, co mu říkali rodiče a tety, nebo strýcové. Zmateně si dřepl na zadek a hlavičku zvědavě naklonil ke straně. „A ohledně Styx si starosti už dělat nemusíš. Když bude potřeba – Alfredo tě ochrání,“ zavázal se prcek ochotně, absolutně nehledě na skutečnost, jak ho Styx minule vyděsila a uzemnila. Nebyl schopen slova. A tak prcek věrně čekal, co mu Marion odpoví, zatímco ignoroval většinu jejího vyprávění o tom, jaká je Styx můra. Jistě ne schválně. Byl přeci jen hloupé vlče. A tak si tam jen tak seděl, vrtěl ocáskem, nedbal na špinavý kabátek a vrně čekal, co mu Marička poví. Protože Marička byla úžasná. Ani ho nezarazilo, že ho ještě nenašla Pippa. To však bylo předmětem budoucnosti. Byli spolu již moc dlouho a teď se každý musel otrkat v životě – a každému byl připraven kurz šitý na míru.

Temná noční obloha Alfieho úplně pohltila. Choulil se vedle Maričky a vesměs spokojený (nebo spíše řekněme že nebyl nešťastný) sledoval temnou plochu nad svou hlavou. Co tam nahoře asi bylo? Přemýšlel nad tím, jestli je jeho maminka hvězdička a jestli na něj třeba shora kouká, když je nebe jasné. Pohled nesklopil zpět k zemi, ani když se ho Marion ptala na jeho zem, a ani ještě několik táhlých chvil po tom. Odvážil se k ní vrátit pohledem až když si byl cela jistý odpovědí.
„Neznám jméno tohohle kraje, takže asi nepocházíme odtud. Ale rostlo tam všude hodně borovic a byly tam skály. A když vlk prý běžel hodně daleko, mohl vidět moře. Já ho ale nikdy neviděl.“ Ta slova pronesl velmi opatrně, a každé převaloval v tlamičce dosti dlouho na to, aby ho ještě případně mohl zastavit. Nemohl připustit, aby někdo znal jeho tajemství. A než se nadál, byla okolo něj trojbarevná vlčice schoulená tak, jako se k němu tulila bílá Florence. Strnul však jen na pár okamžiků – tohle bylo příjemné. Líbilo se mu, jak se k němu vlčice má. A tak se nebránil, jen se ještě víc přitulil a taky zabořil studený nosánek do srsti na jejích zádech. K jeho štěstí měla vlčice stále co říct a nevšimla si tak jeho náhlé zamlklosti. A jelikož nechtěl vypadat jako smutné děcko, přinutil se k úsměvu a pohledu plnému očekávání. Ne že by její vyprávění nebylo zajímavé, jen mu moc připomínalo, co všechno ztratil za ty tři měsíce svého života. Zavrtěl hlavou po Maričky dalším monologu.
„Pana Života neznám,“ odvětil a tvářil se doopravdy nechápavě. Jistě – smrt mu vzala rodiče a jelikož stále dýchal, musel mít nutně i zkušenosti se životem. Teda alespoň v to doufal? „Narodil jsem se v létě,“ změnil raději téma a zářivě se usmál. Smutnět nechtěl po zbytek noci. „A ne, Mari, nevím, co je sníh.“ Přiznal a zvědavě naklonil hlavičku ke straně, „povíš mi o něm? Tady je ta sníh?“ Záměna rodu byla zcela nevědomá, ale přeci jen. Už takhle malý mluvil statečně dvěma jazyky! To se jen tak nevidí. A jelikož se Mari zase rozpovídala, znovu se zaposlouchal do jejího melodického hlásku. Šlo to lehce. Vyprávění bylo napínavé a dobře se poslouchalo; nemělo chybu. Několikrát se vesele zasmál – představa vlčice, jak se snaží vzlétnou byla doopravdy komická. „Vlci přece nelétají, ťuňťo,“ pošeptal vesele a v očkách mu pobaveně zajiskřilo. Taková trubka! A dřív, než se nadál, už měl hlavičku položenou přesně vedle Marion. Zrovna v tu chvilku, kdy jej vybídla. Čumáček jí při tom zabořil do srsti na tváři. I její kožíšek byl heboučký a sladce voněl, po jehličí. Trošku jinak, než voněli vlci u něj doma, i tak to však bylo krásné. Možná ho to trošku uspávalo. Přišel si v bezpečí a nespal zase kdo ví jak dlouho. Ale přesně v tu chvilku, kdy vlčeti padla víčka Marička vyslovila to jméno – jediné jméno, které mu nahánělo hrůzu. Styx. Poplašeně se naježil a hlavičku znovu prudce zdvihl.
„Styx! Potkali jsme ji s Newlinem a Amny. Říkal jsem si, že tvé jméno odněkud znám! Oba dva jí vyhubovali, protože ti ublížila.“ První část krátkého proslovu byla velmi rychle vyřčena, zbytek však vázl. Jeho hlas smutněl. Byla to ovšem pravda. Styx ublížila Marion. Původně mu to nic neříkalo a bylo mu to docela jedno, když teď však Maričku poznal, zlobil se. Zatím se jevila jako moc hodná slečna a ty si nezasloužily ošklivé chování. Zvědavě si ji prohlédl. Až do teď ho nenapadlo, proč nemá vlčice ouška jako on. Mohlo to snad být tím, že jí někdo ublížil a její ouška kvůli tomu tak roztomile visela dolů? Nechtěl se však vyptávat. Sám neměl rád, když se ostatní ptali na věci, kterými si prošel. Když o tom Mari bude chtít mluvit, poví mi to.

Alfie svět, který normálně celý vyplňovala pískově zbarvená vlčice se nyní úplně přeorientoval. Na mladou vlčici koukal s očima úplně lesklýma štěstím a vesele u toho vrtěl ocáskem. Zapomněl na svá trápení a jen hltal každé slůvko, které vyslovila. A že jich bylo hodně! Jenže pro jeho ouška bylo každé z nich jako pohlazení. A to byl dlouho zapomenutý, hřejivý pocit.
„Si, Cosa Nostra,“ přitakalo vlče ochotně, po tom, co vyslechlo ten dlouhý monolog o smečkách. K jeho nemilému překvapení však zahrnoval i maminku a tatínka. Jeho úsměv se vytratil. Vzpomněl si, proč brečel ještě před malou chvilkou. Nervózně sebou ošil, než se pomalu a rozvážně rozpovídal. „Cosa Nostra je největší smečka ze všech,“ začal to vlastně recitovat – jako básnička, kterou se učíte ve škole, tak měla Mafiánská vlčata vštípenou historii jejich rodu. „Jeden capo di tutti capi – pro vás asi alfa všech alf? A pod ním ostatní rody. Každému rodu šéfuje Don. A všechny rody, ač do jisté míry nezávislé, se Capovi zodpovídají. Jsem syn Dona Danteho – největšího dona ze všech. A má maminka byla krásná Florence – nejkrásnější vlčice ze všech.“ Ta slova vlče pronášelo úplně ledově chladné. Měl zase před očima ten jediný chomáček bílé srsti, který se vznesl z krvavé vřavy. V tom tichu se vznášel vysoko. Hrál si s ním vítr. A pak ho odnesl velmi daleko. Vlček pocítil zvláštní horko okolo svých očí. To se další slzy řinuly na světlo světa. Prudce zatřepal hlavou a pokusil se o úsměv, mluvil co nejrychleji, aby dokázal odvrátit Mari pozornost od citlivého tématu a jeho slabosti. „Pippa se doopravdy nejmenuje. Je to jen zkratka. Asi jako Alfie. Ale nemá svoje jméno ráda, a proto ho skoro nikdo nezná. Asi není správné, abych o něm mluvil já. Ale můžu rozhodně mluvit o tom, jak má krásný kožíšek! Je jako písek na pláži! Krásný a béžový, a voní jako borovice. Protože jsme vyrostli uprostřed borovicových hvozdů, takže voní po domově. Pippa je vlastně celá krásná! I ostatní moje sestřičky. Jsou všechny naprosto úžasné. Jen nevím, kde jsou a doufám že je někde najdu – teda. Že je najdeme. Já a Pippa.“ A jako by těch slov už nebylo dosti, vlček okamžitě pokračoval v dlouhém monologu. Musel přeci pochválit Wolfie. „Tvoje maminka byla doopravdy moc hodná. Všichni tady na mě zatím byli hodní. Nejsou jako ti vlci, co nás sledovali cestou z domova. A tvůj bráška se určitě někde najde! Jako já věřím, že se najdou Lia, Chí a Rí.“ A sotva domluvil, už měl hlavičku poslušně zvrácenou, sledujíce oblohu nad sebou. Přestala plakat. Zvláštní, protože jemu do pláče pomalu zase bylo. Musel však být silný a nedávat Maričce záminky k tomu, aby se o něj strachovala. A tak se jen usmál, než k ní opět zvrátil pohled.
„Bene! Odpočineme si,“ souhlasil prcek hned a ještě dřív, než se vlčice stihla uložit na zem, už byl k í připletený a přitulený k jejímu boku. Trochu se za to styděl, ale po tak dlouhé době jen se sestrou si strašně přál přitulit se k někomu dospělému. Amny nebyla zřejmě zrovna tulící, pevně však věřil, že Marion to vadit nebude. A tak se chumlal čumáček do srsti na jejím boku a spokojeně se usmál (a taky možná začervenal, to ale nebylo vidět). Tiše poslouchal její vyprávění a hltal každou část. Dokud opět nezmínila smrt. Smutně sklopil pohled, než ho na chviličku zvrátil k tmavé noční obloze. „Já smrt znám,“ prohodil neurčitě. Sice neznal přímo bohyni samu, i v jeho životě však už napáchala dost neplechy. „Povídej ale dál, moc se mi tvé vyprávění líbi.“ Pobídka to byla tichá a možná že by slyšel zbytek příběhu, i kdyby nepromluvil. Teď už však nevypadal až tak zaujatě. Bradičku měl opřenou o Mari bok a zraky pošilhával po nebi. Kdepak asi byla teď jeho maminka? Sicilská květinka.

Jediný večer, který byl celý deštivý a smutný a zdál se být o ničem se najednou obrátil úplně vzhůru nohama. Vlček se ze slzavého údolí hnal vstříc dalším radovánkám a veselí. Těžko se to vysvětluje, ale nebylo to zcela dobře. Nechávat všechny své rány a smutky krvácet se mohlo vyplatit na nějakou chvilku. Měl však přijít čas, kdy jeho stavidla povolí a všechno vyjde na povrch. Teď však ještě nebyl ten čas. A tak se vlček mohl vesele kroutit jako šťastná žížala a opravdu se u toho radovat. Očima visel Marion, jak se vlčice představila, na rtech a kvedlal u toho ocáskem jako šílený.
„Moc mě těší, Marion!“ Usmál se od ucha k uchu a očka mu radostně zajiskřila. Zářila jako ty nejdražší drahokamy a zrcadlila se v nich upřímná radost. A možná, když se jeden podíval lépe, kousek náklonnosti. Ta však byla odsouzena brzy přerůst v něco mnohem, mnohem, mnohem vážnějšího. To však zatím nechme budoucnosti. „Já bydlím asi jinde. Teda. Určitě. Víš, moje smečka se jmenuje Cosa Nostra. Nebo asi jmenovala? Moc nevím. Teď se tam nemůžu vrátit a mě a mou sestřičku našel Newlin. A nechal si nás. Credo. Sai – ehm, teda, víš?“ Pustil se do vysvětlování, ale byl rychle utvrzen v tom, že nejprve musí domluvit Marička. A tak čekal. A čekal. A čekal. A když se k němu konečně dostalo slovo, neváhal té příležitosti využít!
„Io la conosco!“ Zvolal odvážně a hrdě se napřímil, jenže to ho rychle přešlo. Zase mu nebude Marička rozumět. „Teda. Znám ji. Wolganie byla na mě moc hodná. Byla taky na mýtině. Zůstala tam s Darkie a Kasem a ještě jednou vlčicí. Hnědá. Neznám jméno, scusa. Darkie vypadala nemocná,“ poslední větu prohodil již ne tak vesele. Spíše naopak. Sklopil očka k zemi a packou jen tak smutně prohrábl jehličí na zemi. Možná tím měl začít? Říct dalšímu dospělákovi o tom, co se na mýtině dělo? Třeba jim Mari svým kouzelným úsměvem pomůže? Nebyl si moc jistý, že to takhle funguje. A beztak se mezitím ztratil v té změti jmen. „Nosi–, Nokti–, Nosiela? Prostě tvého taťku neznám. Ani Cassiána. Ale Kenaie ano!“ A s tím se ošklivě zaškorpil, „byl zlý na Pippu. Moji sestřičku. Já mám totiž čtyři sestřičky, ale jenom Pippa přišla se mnou. Zbytek musím najít.“ Prozradil velmi neurčitě a znovu si trochu nervózně přešlápl z pacičky na pacičku. Následoval ovšem velmi hřejivý úsměv. „A vůbec nemluvíš hodně! Mluvíš úplně akorát! Líbí se mi, že si s tebou můžu popovídat, víš? Mám rád povídání. Co jsem se, ehm, ztratil z domova, byl jsem jen s Pippou. A Pippa je super! Ale nechce si tak moc povídat.“ Brebentil vlček vesele (až na tu malou lež). Určitě muselo být legrační dvojici pozorovat. Vlastně asi nenastal moment, kdy by oba mlčeli ve stejnou chvilku. Bud žvanil jeden, nebo druhý. A Al vděčně napodoboval Marion poskakování. Točil se dokola a divoce se u toho smál. A pak se rychle zarazil. Jeho celé jméno? Podivně nakrčil obočí a hlavičku naklonil ke straně.
„Alfie. Sono Alfie.“ Pokusil se trvat na svém, jenže nemělo asi cenu si nic nalhávat, Marička byla určitě moc chytrá na to, aby neprokoukla tuhle šarádu. „Ale je to zkratka, zdrobnělina. Říkala mi tak maminka. Moje jméno je Alfredo.“ A bylo to venku. První vlk, krom Pippy, znal jeho celé jméno (a krom všech vlků, kteří slyšeli Pippu jak na něj tak velmi sladce ječí). Byl to pro zrzavého prcka velký krok. A tak vstřebal touhu žvatlat dál a radši vlčici jen horlivě přikyvoval v souhlas. Hlavně když došlo na nabídku umytí kožíšku. To si div hlavičku neukýval. Vděčně se proto připletl vlčici pod nohy a s vrněním se jí opřel o packy.

Jak jinak popsat ten večer, než jako smutný? Vlček velmi obtížně mohl čelit takovému návalu emocí a odolat. Obtížně? Bylo to spíše nemožné. Přeslechl Pippy volání a přeslechl i vytí, které se nejednou neslo nad krajem. Jediné, na co se v tu chvilku dokázal soustředit byly špičky již téměř bílých tlapiček. Déšť byl tak hustý, že z něj většina nechutné mízy opršela a co nevzal rozmar počasí, zvládla příroda. Při zběsilém běhu se většina toho bláta a smůly otřela do mechu a keřů. Což byla vlastně naprosto nepodstatná informace. Zpět k Alfieho neštěstí.
Zrzeček se tisknul pod vykotlaný strom a horské slzy se nepřestávaly hrnout z jeho očí možná i po několik hodin. Nedokázal zahnat všechny ty hrozné výjevy z minulosti – šťastné chvilky po boku jeho sestřiček a rodičů, ten osudný den, kdy z jeho nejmilovanější zbyl jen ten chomáček chlupů, který odvál vítr. Plakal tak moc, až se rozškytal, což ho rozesmutnilo z neznámých důvodů ještě více. Možná by tak zůstal až do rána, kdyby ho z ničeho nic náhle nevyrušil někdo cizí.
Okamžitě vyskočil poplašeně na nohy, když se k němu dívčí hlas donesl a začal si poplašeně utírat slzičky. Nechtěl, aby ho takhle někdo viděl. A už vůbec ne vlčice. Co když si z něj bude dělat legraci, nebo ještě hůř? Nestihl se však upravit ani zdaleka tak, jak si přál a rozpustilá, trojbarevná slečna již stála při něm. Zlatá očka se okamžitě rozsvítila, ač úsměv nebral jejich příkladu a ještě chvilku se skrýval. Byla tak krásná! Tupě na ni zůstal koukat, zatímco se ho pokoušela konejšit. A že se jí to dařilo! Studená pusinka vlčka rozjařila a zcela postavila na nohy. Okamžitě ji obdaroval zubatým úsměvem.
„Buonasera, signorina!“ Spustil okamžitě, zatímco nechával bolestivé vzpomínky utápět se v jejích zlatých očích, ocáskem zametal ze strany na stranu tak divoce, protože nad ním naprosto ztratil veškerou kontrolu. Stal se separátní jednotkou, která dokázala vyjádřit jen zlomek jeho nadšení. Co dodat víc? Úplně ožil. „Sono Alfie! Come ti chiami?“ Přemýšlel tak rychle, že vlastně úplně zapomínal na fakt, že mu vlčice nebude rozumět. „Ehm, teda – jsem Alfie, jak se jmenuješ ty? Ty jsi odtud? Moc ti to sluší! Sei una bella ragaza–,“ jistě je jednoduché si domyslet, že prcek podvědomě přepnul zpět do italštiny a potěšil v dalších několika minutách Maričku každým hezkým slovem, které mu vytanulo na mysli. A myslel to všechno zajisté upřímně, neboť jeho srdéčko opětovně zahořelo láskou. Rozhodně se péči starší slečny nevzpouzel a poslušně se nechal očistit, zatímco ji nepřestával zahrnovat sladkými slůvky. Vodopád slov však musel ustat ve chvíli, kdy se prcek krapet zastyděl za stav svého kožíšku.
„Sai, byl jsem se sestřičkou na mýtině. A byl tam děsivý strom, který krvácel. A já mám kvůli tomu úplně špinavý kožíšek,“ špitnul velmi tiše, a sklonil hlavičku k zemi, což následoval velmi dobře mířený smutný pohled přímo do druhých zlatých oček. Trošku sklopil ouška a smutně se pousmál. „Když jsem s krásnou slečnou, vždy se snažím vypadat hezky. Tak – mi dispiace.“ Několikrát zamrkal než se ocásek znovu rozkvrdlal, tentokrát však pomaleji. Jeho kožíšek již sice nebyl úplně špinavý, byl ale slepený a červenější, než normálně bývá. Trčel do všech stran. A bylo to vážně fujky.

// Mýtina

Mlhavým lesem se hnal poplašený stín. Letěl tak rychle, že se jeho tlapky sotva dotýkaly země. Rezavý kožíšek se při tom běhu stíral vodu z okolních rostlin a z keřů, které ještě nestihly shodit listí. Vlček nezastavoval. Čert ví, jak dlouho už se hnal tím obrovským lesem. Vždyť byl pořád prcek, nebyl hloupý, aby si něco nalhával. Vlčata zmůžou pramálo. Byl slabý a nedůležitý. Zmohl se jenom k pláči. Při těch myšlenkách si dlouze popotáhl, aby mu ještě u nosu nakonec nevisela táhlá nudle.
Zastavil až po doopravdy dlouhé době, kdy zřejmě běhal v kruzích po stále neznámém území. Mlha byla všude. K úkrytu zatím sám netrefil, necítil ani Newlina, ani Amny a tak mu nezbylo nic jiného, než se uložit pod nějaký vykotlaný kmen. Pořád na něj docela hodně pršelo, bylo to však podstatně lepší, než zůstávat úplně bez ochrany. A beztak si kožíšek máčel slzičkami. Schoulil se do klubíčka pod ten vyvrácený strom a tiše plakal. Vzlyky se nesly lesem jen tak daleko, kam je šum deště nechal doznít, to však nebylo daleko. Alespoň že z vlčete umyl většinu té hnusné mízy. Zbytky se Alfie nedokázal přimět vyčistit. Ležel tak v klubíčku, čumáček zabořený mezi přední tlapky a na vlnách vzpomínek se nechával unášet zpět domů. Tohle nebyl domov. Domov byl u maminky. A ta teď už nebyla nikde.
Jsem jen strašpytel. A slaboučký mimino. Myšlenky vířící hlavou rozhodně nebyly nijak pozitivní. Naopak. Utápěl se hlouběji a hlouběji ve svém vlastním neštěstí. A nebylo cesty zpět.

Temné prostory nakonec prosvětlilo denní světlo, s ním se však opět z nebes začala spouštět chladná sprška. Tedy. Alfiemu to prozatím bylo jedno – beztak si nebyl jistý, jestli ještě někdy uvidí slunce svit, a tak si to štrádoval tou širokou chodbou, do které beztak nic moc z těch paprsků nedosáhlo. K jeho uším se sotva donášely slova vlčic na povrchu. Jen nerad je nechával bez odpovědi. Na rozdíl od nich se k němu však donesly slova jeho sestry. Zakabonil se.
„Neříkej mi hňupe, hňupe! Zachraňuju ti zadek,“ vyhuboval vzpurné Pippě, která prostě nedokázala přijmout fakt, že by se o ni její mladší bráška chtěl postarat. „Mám o tebe starost,“ doplnil už jemněji, jakmile se k němu přihnala, což následovalo přátelské otření se o její bok. Špinaví byli oba stejně, tak nemělo cenu se nad tím hnusem již ofrňovat. „Na tu vlčici kašlem! Ona nic nezmůže, musíme se o sebe zase postarat my sami.“ Vysvětlil a jal se zase vydat na cestu, kdyby nebylo někoho nového. Zmateně se otočil po hlase. Těžko se dalo rozeznat, kdo to s nimi vlastně nyní stojí v díře, jedno však bylo jasné. Tohle byl vlk. Škvrně protočilo panenky a otočilo na dospěláka celé své tělo. V té tmě to nemohlo být vidět, velmi ho však přítomnost zástupce stejného pohlaví rozhodila. S vlčicemi se cítil dobře, jakmile se ale někde objevil jemu rovný jedinec, preferoval se klidit pryč. Jenže to teď nešlo. Musel čelit svému strachu, náporu na nervy, vzpomínkám. Byl kousíček od toho, aby zcela ztratil trpělivost se vším a se všemi. Už, už otvíral tlamičku, že bude neznámého informovat o zcela neuspokojivém průběhu situace, jenže přesně v tu chvíli ho něco sevřelo do tlapy. A ostatní s ním.
V těsném sevření sebou cloumal, co to šlo, těžko se však mohl vzpouzet o mnoho větší příšeře. „Cazzo! Porco grasso! Pusť mě, pusť mě!“ Hulákal na celé kolo a jakmile ho nebohý krtek pustil na zem, prudce se otočil, naježený jako kočka a vrčel co mu to hrdlo dovolilo. Ani po krtkovo klidné promluvě se neuklidnil, pouze přiskočil po bok sestry a vztekle vrčel na každého, kdo se k ní jen naklonil. Zarazila ho až Maple. Oslovení se zalekl, takže i po ní se div neohnal, rychle si však uvědomil svou chybu a provinile se přikrčil, „mi dispiace, signorina.“ Špitnul tiše, aniž by se jí odvážil podívat do očí. Nechtěl se po ní ohnat a být na ni ošklivý. Náhle toho na něj prostě bylo doopravdy moc. Zmohl se jen na to, aby Pippě čumáčkem pročísl srst na líčku, než se poplašeně rozběhl zpět do lesa. Wolfi nechal za sebou, aniž by se na milou vlčici ohlédl. Ocásek měl stažený mezi nohy a div si nezpřelámal všechny čtyři o první větev, kterou potkal. Dýchal zrychleně a pospíchal pryč. Pippa je v pořádku, Pippa je v pořádku, Pippa je v pořádku. Opakoval si poplašeně, zatím co se do jantarových oček draly na stovky slz. Tentokrát nevydržel. Tentokrát se rozplakal úplně. Nemohl však zastavovat. Musel se dostat co nejdál. Přál si být sám a zbavit se všech těch nehezkých pocitů. Vyplakat ze sebe v osamění všechny zlé věci, které ho za posledních pár měsíců potkaly. Jediný, koho si přál mít u sebe byla Pippa, vracet se pro ni však nemohl. Viděli by ho plakat, viděli by, že Donův syn je sralbotka. Jenže Donův syn byl na prvním místě stále malé vlče, které si již užilo až přespříliš zlého. Obyčejné vlče, které toužilo jen po své matce.

// Sarumenský hvozd

Noc všude kolem dělala všechno ještě strašidelnější. Skřípání stromu, rachot v podzemí. Ten podivný zvuk, který se všude kolem rozléhal, přinutil vlče se konečně bát. Možná měl zůstat u Wolfganie, teď však bylo pozdě. Spolu s černou vlčicí se propadl do hlubin za Pippou, která žvatlala něco o blbečcích a o prdění. Do bláta zahučel přímo po čumáku a byl teď celý špinavý od té nechutně vyhlížející směsi krvavé mízy a rozmočené zeminy.
„Bleh,“ kníkl prostě, zatímco v leže prohlížel své úplně černé packy. Srst na zádech se mu načepýřila, po kotrmelci v nechutné hmotě to však nebylo vůbec vidět. V tmavém prostoru nyní vyhledal očima sestru. „Stupida, kam jsi to vlezla?“ Zamručel nespokojeně, ale urychleně vyskočil na nohy, aby mohl zkontrolovat, zda je písková vlčice v pořádku. „Stai bene? Neublížila sis?“ Prohlížel ji opatrně a hledal na jejím těle nějaký náznak bolesti. Vypadala však v pořádku. „Bál jsem se o tebe, hlupačko!“ Huboval jí a mírně se u toho mračil, drobná ouška natisknutá k týlu. Okolní dění měl problém vnímat, protože celý svět a všechno jeho soustředění se scvrkly na jediný prostý bod v tomhle vesmíru.
Fakt, že se okolo jeho středobodu nyní pohybovalo nějaké obří monstrum musel pochopit velmi náhle. Rozruch venku ho přivolal ze zasnění a velmi rychle pochopil, o co se jedná. Ty zvuky tady kolem, všechno to rachocení a děsivé zvuky. A hlas Maple, která je před něčím varovala. Jako ve snech se rozhlédl kolem. V té tmě viděl velké kuloví. Cože to říkala? Špitl v duchu a poplašeně se otočil. A pak tu byla Wolfi. Nechápal ty dospěláky, kteří se jim pokoušeli něco vysvětlovat – vždyť jejich instrukce byly zmatené.
„Něco, do čeho by se dalo kousnout? No, niente-“ zarazil se a zapojil hlavinku. Oni mu přeci nerozumí, když mluví tak, jako se mluvilo u nich doma. „Dá se kousnout do hodně věcí!“ Odvětil poněkud neurvale. Začínal ho stresovat nejen fakt, že je v podzemí s něčím zcela neznámým a že absolutně nemá tušení, co se venku děje – a jako bonus k tomu obdržel zcela neurčité informace. Kousnout můžu třeba Pippu do zadku.
Pokusil se ucouvnout, místo toho však narazil do té černé vlčice, která tu byla s nimi. Zprudka se otočil, neboť nečekal něčí přítomnost tak blízko za sebou. Lekl se a zavrčel. Místo příšery však poznal tu divnou vlčici, která na něj málem spadla.
„Aiutaci! Teda – pomož nám!“ Zkusil své štěstí, popravdě však moc nevěřil, že přiloží tlapku k dílu. Přeci jen mu však byla nápomocná. Na místě, kde stál před tím mu výhled na pokračování šachty zakrývalo tělo Pippy. Přemýšlel nad tím jen chvilku, než popadl příležitost za pačesy a proskočil do ne zrovna úzké cestičky. Podivná tekutina se rozstříkla všude kolem, když dopadl. Alespoň na chvilku tak přerušil její podivné víření a vibrování.
„Wolfganie!“ Zavolal po jediné duši, kterou znal jménem a která nebyla umírající Fiore, „je tu cesta! Podívám se, kam vede!“ Srdéčko mu sice bušilo až v krku a v uších mu úplně pulzovalo, překonal však strach a velmi opatrně se prodíral tím blátem dál. Netušil, zda čumákem do něčeho nevrazí, mohla to ale být cesta ven! A tu pro Pippu musel zajistit. Všechno to bylo pro Pippu. Nečekal na další instrukce z vedení. Musel si poradit sám.

// Mnohokrát děkuji za suprovou akci! Bohužel mi nevyšlo plnění každý den, jak bylo původně v plánu, přeci jen jsem si to však doopravdy užila a budu se těšit na případné pokračování !

Celkem bodů má Alfie 22
→ 11 bodů za 22 mušliček
→ 11 bodů za 22 oblázků

Dohromady tedy:
22 mušliček a 22 oblázků.

Děkuji! ♥

-> PŘIDÁNO

To se občas tak stane, že se na svět z nebe snese voda. Klidně i hodně vody. Když je dlouho sucho a teplo, každý si určitě uleví. Příroda navíc potřebuje hodně vláhy, aby mohla přežít býložravá zvířata a z nich se potom mohli krmit velcí dravci. Alespoň tak to Alfieho učila maminka. Kdyby tu teď tak mohla být s ním! Řekl by jí, že déšť je dobrý teda fakt jen v létě! Po tom, co pršelo již druhý den v kuse bylo vše nechutně rozmočené, zem čvachtala pod špinavými tlapkami a nepříliš hustý kožíšek byl již dávno promočený. Ble. Takový podzimní večer se mu nelíbil. No alespoň společnost však nebyla vůbec k zahození. A dokonce se rozrůstala! Po tvářičce mu během pár chvil tancoval veselý úsměv. Ne že by zvláštně zbarvená Shadow zdála úplně ve své kůži – vždyť utekla ještě dříve, než jí stihl samotnou oslovit, zato ale Wolfganie působila velmi mile. A ta hnědá vlčice s bílým uchem? Zdála se být zmatená! Vždyť se nikdy nepotkali a teď stál přímo před ní. Zvědavě povytáhl obočí a vyvalil na ni jantarové zraky. Asi nebyla úplně nejmladší a tím pádem zřejmě senilní. Rozhodně vypadala starší, nežli jeho dvě společnice.
„Mi scusi, signora, ale neznáme se. Pamatoval bych si vás – jako všechny krásné dámy,“ oslovil ji něžně a trochu u toho zavrtěl ocáskem, druhá přítomná mu však byla o něco víc sympatická. Nemohl ovšem stařenku odbýt: „Možná si mě s někým pletete! Sono Alfie, amico di Newlin. Znáte Newlina? A Amnesii?“ Mluvil pomalu a nahlas, jak se sluší a patří a přivíral u toho zamyšleně víčka. To asi jak se soustředil na správnou výslovnost. Vždyť by třeba mohla být nedoslýchavá? Na o poznání mladší Wolfganie se otočil až když si byl jisto jistý, že babče řekl vše, co chtěl. Beztak je senilní a nebude si to pamatovat, pokrčil nad tím v duchu rameny.
„Těší mě!“ Zopakoval po výše jmenované, přičemž ocáskem kmital tak prudce, až mu málem podjely zadní nožky. Jen málem! Rozhodně byl však zcela nadšený. Amny byla krásná a milá, Wolfie mu ovšem nabídla pomocnou tlapku! A byla na něj milá a usmívala se! A řekla mu broučku! Kdyby jen bylo vidět, jak se v ten moment začervenal. Dušička se mu úplně zatetelila blahy a vesele poskočil, při čemž začal radostně pískat: „sì, sì, sì! Facciamolo!“ Vděčně se pak nové známé propletl mezi nohami, než radostně vrazil k tomu děsivému stromu. Do poslední chvíle si neuvědomoval, jak děsivý ten výjev byl. A pak ho najednou do čumáku koplo velmi důležité uvědomění. Pippa.
Na ráz přestal poskakovat a našpicoval ouška vpřed. Darkie, Kas a ta třetí vlčice vypadali hodně zničeně. Hlavně teda nejtmavší z nich. Srst na zátylku se mu okamžitě naježila a nohy ztuhly na místě, jantarová očka pevně upřená na umírající Darkie. Už ne. Copak neviděl už dosti zlého? Tupě zíral na nešťastnou rodinu, zatímco hluboko uvnitř zase viděl ten nešťastný den. Pamatoval si snad každou vteřinu, každý hlásek, každý chomáček chlupů, který se vznesl z té krvavé vřavy. Zasekl se na několik nekonečných minut. Viděl Shadow, jak se dobývá do hlubin stromu; viděl, jak ptáček na Wolfie předloktí ožil. A viděl, jak se všichni někoho snaží mermomocí zachránit. Někoho? Ne, to nebyl jen tak někdo. Tam uvnitř byla uvězněná Pippa!
„Pippo!“ Vykníkl náhle a poplašeně vyrazil směrem ke stromu. Nedbal ostatních a omylem při běhu strčil do Kasiuse, ani se po něm však neohlédl. Měl jasný cíl! Musel za sestrou. A tak se vrhl přímo pod packy Shadow a s bojovnou vervou se začal sápat pro sestru. Za ten čas, co opustil domov, se docela vytáhl. Pořád byl ovšem dost malý na to, aby se za svou jedinou rodinou protáhl. Prostě musel. A tak celou svou silou zabíral a místy vztekle vrčel, to protože mu větší vlčice překážela v cestě. „Pippo! Jsi v pořádku?“ Hulákal na sestru, celý špinavý od krvavé smůly, avšak odhodlaný ji následovat.

// Al prakticky jen prohodí pár slov s Aseti a Wolfie, pak se na pár minut zasekne na místě a když mu dojde, kde je Pippa, sejme lehce Kasiuse a pokusí se procpat za ségrou pod Shadow břichem.

// Sarumenský hvozd

Zrzavý kulíšek se hnal za sestrou s nefalšovaným nadšením. I přes nepřízeň počasí a den postupně se chýlící ke konci se jeho nově získaná dobrá nálada nedala již rozehnat. Upřímná radost pramenila nejen z faktu, že jim Newlin přislíbil pomoc, ale taky že se doopravdy rozhodl jít za Amnesií. Od srdíčka jim štěstí přál. Trochu se mu z toho až motala hlava, jak se najednou v běhu prokrvila. Nepřikládal tomu však pozornost. Pospíchal tak moc, že dokonce přestal dávat pozor na sestru před sebou a zamířil trošku jiným směrem. Těžké kapky deště bušily do všeho kolem, ale ani ony nedokázaly rozpustit mlhavý opar stoupající z jehličím pokryté země. Prcek neměl sebemenší představu, kde se právě nachází, lákal ho však prostor rozestupující se mezi kmeny stromů. Ozývaly se z něj nejen hlasy, ale téže i podivné zvuky, které nutily srst na jeho zátylku povstat. Zvědavost ovšem byla silnější.
„Pippo? Jdu se podívat tady mezi stromy!“ Houkl po sestře, kterou stále slyšel štrachat opodál, načeš vstoupil na onu prazvláštní mýtinu. Okamžitě mu přejel mráz po zádech. Sešlost, která tohle místečko pomalu zaplňovala v něm vyvolávala pocit úzkosti a závratě. Alespoň na první pohled. Ve středu tohoto zvláštního místa stál krvavý javor, u jehož kmene se choulilo několik vlků. Další stáli opodál. Hlavičku zvědavě naklonil ke straně, než přistoupil mlčky o kus blíže. Pár z nich znal! Byla tu to zvláštní mlčenlivá vlčice z úkrytu a pak Darkie s Kasiusem. Ocásek se mu hned vesele rozkmital a už už se k nim chtěl hnát, pak se ale zarazil. Questo non mi sembra corretto, trklo ho náhle, když si prohlížel zvláštně vyhlížející černobílou vlčici. Zdálo se, jako by měla bolesti. A proto zůstal rozkročený stát někde na půli cesty. Možná bylo na místě poznat i ty druhé dvě duše? Přes rameno se otočil po cizích tvářích. Uno di loro potrebbe essere Gangwolfi! Nemělo cenu ztrácet čas a proto nahodil ten nejrozkošnější úsměv, jaký zatím zvládal a s lišáckým výrazem v tváři se k nim připojil.
„Buona sera, signore!“ Pozdravil uctivě a jako to vídal u svého otce, i on vyšvihl špičkovou poklonku přímo před bližší z nich. Tou byla bílá vlčice s černým pruhem táhnoucím se od čumáku až po ocas. Nebo černá s bílým? Zavrtěl by hlavičkou, to se ovšem neslušelo. „Sono Alfie, můj kamarád je Newlin! Poslal mě sem, zatím co šel někam s Amny!“ Hlásil poslušně. Upřímně doufal, že tahle informace mu u cizinek zajistí dostatek přízně. Pak si ale vzpomněl na Kenaie a jala se ho znovu závrať. Nonšalantně si kecnul před vlčice na zadek, zatímco vydýchával náhlý příval úzkosti. Lui non è qui, lui non è qui, lui non è qui, ujišťoval se v duchu, moc to však nepomáhalo. Úsměv ovšem z překvapené tvářičky nezmizel. Naopak se ještě více roztáhl, ocáskem věrně kvrdlal ze strany na stranu a čekal co se bude dít. Měl možná zavolat na Pippu, to by ale nebylo slušné vůči dámám před ním. Však ona si je najde. Krvavý strom mu nyní byl úplně jedno. Kdo by nezapomněl, ve společnosti tak půvabných dam!

// Řeka Tenebrae

Za normálních okolností by se sluníčko pomalu sklánělo k západu. No. Pomalu. V tomhle ročním období již trochu svižněji, pořád by ale zbývalo dosti času na to vyhledat úkryt. Suché místo ke spánku. A zrzek se upřímně těšil, až se znovu schoulí v úkrytu do klubíčka a oschne mu promočený kožíšek. Nemusel to být úplně domov, jako útočiště však Sarumen jistojistě postačí. Alespoň to si prcek říkal. Držel se při sestře, která naléhala na Newlina. Velmi rychle se však vytratila směrem k lesu. Ryšavý to ovšem nevnímal. Zůstal mezi Newlinem a Amny, která se měla k odchodu. Mlčky je sledoval, hlavičku zakloněnou, jantarová očka plná jistého nepochopení. Doopravdy se vytratila, a tak jeho zorničky sklouzly na posledního vlka, který byl právě v jeho dosahu.
„Newline?“ Oslovil ho měkce a s kamennou tváří, „nejsem sice tak dospělej, ale myslím si, že bys měl za ní jít. Myslím si, že tě má moc ráda.“ Sdělil dospělákovi právě získanou informaci, nikde ani náznak úsměvu. „A ne jako brášku ráda, ale jako se maj rádi třeba rodiče.“ Rozvíjel myšlenky dál, nyní na obličeji již alespoň přízračný úsměv. V srdíčku zrovna moc veselo neměl, protože Amny měla být jeho láskou, nebyl ovšem zákeřný, takže svému kamarádovi přál její náklonost. „Já půjdu s Pippou. Tady se nám nic nestane.“ Uculil se úplně nakonec a propletl se žíhanému mezi nohami, těsně před tím, než s křikem vyrazil za svou milovanou sestřičkou!
„Pippo! Co jsi to viděla za ducha?“ Hulákal, zatím co se se smíchem šinul přesně tou samou cestou, kde si nabančila čumák. Měl o něco více štěstí a dorazil za ní celý čistý. Stále ovšem úplně promočený. Tomu ovšem nebránilo v radostném hihňání se. Bílé tlapky bláto beztak pokrývalo a hon na ducha zněl jako skvělé dobrodružství. Nevypadala však úplně v dobré náladě. I přes to jí však za běhu vesele skočil po uchu.
„Pojď! Třebas potkáme nějaké dobrodružství!“ Pobízel pískovou vlčici s radostí, ocásek dravě prorážející vzduch, s každým pohybem z něj přitom odlétávaly těžké kapky vody. To, že Pippa v duchovi poznala jejich otce bohužel, či možná naštěstí, přeslechl. Vedlo by to jen k dalšímu smutku a na ten nebyl čas. Newlin jim přislíbil trénink! Budou silní a on pak bude moci být přesně jako tatínek! Znovu se ohnal po sestře, v ten moment mu však podjely nožky. Zahučel přímo mezi keře a nežli se z nich za doprovodu peprných nadávek vymotal, byla již dávno o kus dál. Přišel čas na trochu toho vlčecího dovádění! Haha!

// Mýtina

Kletba

// Říční eso přes Ježčí mýtinu

I přes zrzkovu veškerou snahu se Pippa dál tvářila velmi zasmušile. Nepřestával však usilovat o vyčarování úsměvu na její tváři; neopouštěl ji. Kráčel po jejím boku a lehce se o ni za chůze opíral ramenem. Ne tak, jako by se snad vnucoval. Chtěl prostě aby věděla, že je tu jen a jen pro ni. A že ji nikdy neopustí. Těžko se však dokázal smířit s tímhle nehezkým prokletím. Copak stihl během svého života provést něco tak zlého, aby ho vyšší síly takhle ošklivě trestaly? Non credo proprio, prolétlo mu hlavinkou. Ale co po tom; vždyť on by dokázal tohle vše ustát! Kde k tomu ovšem přišla jeho milovaná Pippa? A co zbytek sestřiček? Proč ty nemohly zůstat s nimi? Rozhodně chápal rozhořčení pískové vlčice. Chtěl s tím vším tak moc něco udělat! Místo toho se mu jen dostávalo pocitu neschopnosti a dalších a dalších výčitek svědomí. Možná si neměl dělat z Amny a Newa legraci? Jantarová očka na prostý moment k dvojici zaletěla. Povídali si. Bylo úplně jedno o čem. Zcela jednoduše z nich sršela vzájemná náklonost. A ač by to nahlas nepřiznal, záviděl jim. Chtěl být zase u maminky, zachumlat obličej do sněhobílé srsti na jejím krku a už nikdy se neodtáhnout. Ti dva měli alespoň jeden druhého. Nechtěl sice znehodnocovat podporu jeho sestry, pořád však byla jen vlčetem. Oba byli vlčaty. Být takhle malý bylo za trest. Zkrátka prokletí. Hořce si odfrknul.
Z nebes se stále snášela voda a cesta ubíhala pomalu. Zase se vlekl jako stín po rozlehlých pláních a tesknil po borovicových hvozdech, které vychovaly jeho první dny na světě. Téměř nikdy tam déšť nezažil, možná by se to však změnilo teď s příchodem podzimu. Byl hluboko zahloubaný sám do sebe. Nevěděl, jak Pippě odpověď na to, že o žádný domov nestojí. Nesouhlasil. Přál si mít místečko k žití. Místo, kam by se mohl vrátit. V dáli se již přibližovaly stromy Sarumesnkého hvozdu. Byl sice děsivý, co když byl ale tím místem, které se mohlo stát novým domovem? Takhle malý nemohl být sám. Jistojistě však ale ani netoužil po životě tuláka. Nemít spočinutí a jako prokletý koráb brouzdat skrze vlny světa bez přístavu prostě nebyl osud pro něj.
Pippy rychlý výpad směrem k Newovi prcka zaskočil, její slova ho však zcela vykolejila. Prvotní oslovení a slova útěchy téměř nevnímal, její zvláštní prosbu však slyšel velmi dobře. Zmateně na ni koukal. Che diavolo? Přicupital blíže k dospělým a znovu zmateně zamrkal.
„Pippo, co to děláš?“ Pošeptal jí naléhavě do ouška. Dožadoval se odpovědí. Stát se silnější přece nemohlo být za takovou cenu. Ryšavý si prostě nepřipouštěl, že by je mohl učit a trénovat i někdo jiný. Když se nad tím však zamyslel, nebylo to od věci. Pořád byl jediným synem svého otce. Nesměl zanedbávat své povinnosti. Sorrela měla pravdu. Proto se otočil k žíhanému vlku a s pevným výrazem v tváři čekal na odpověď. Otázku již neopakoval, sestra řekla vše za něj.

// Sarumenský hvozd

Ryšavý vlček se z melancholické nálady probral těsně před tím, než se z nebe počaly snášet první dešťové kapky. Zlověstné hřmění, které pro jednou znovu otřásalo světem se přibližovalo. Bouřka se hnala údolím a nesla s sebou další potopu. To však prcka nerozhodilo zdaleka tolik, jako právě hlasité rány. Kožíšek měl díky Pippě dávno promočený úplně skrz na skrz. Zimu si však nepřipouštěl, ač bylo pomalu na míst drkotat zubama. Místo toho se radostně opíral o sestru a vesele kvedlal ocáskem. Dospění k závěru, že tady není sám a má spoustu kamarádů bylo přeci jen famózní. S každým hromem však lehce nadskočil, ouška přilepil k týlu a ocásek stáhl mezi nohy, načež si vyděšeným pohledem prohlédl temnou oblohu. Mohlo být sotva poledne, tma však byla jako v podvečer. Naprázdno polkl. Pohlcovala jej nepřiznaná úzkost. I přes to však pohlédl zpět na Amny a lehce se usmál.
„Věřím ti, jsi totiž hodná.“ Ujistil ji a na moment opustil sestru, aby mohl svou důvěru a radost oplatit i Černobílé. Nedosáhl sice výš nežli na její hruď, přátelsky se o ni však otřel. Probouzející se Newlin mu byl právě víceméně ukradený. Rychle se však vrátil po bok své nejdražší. Nebylo tom však na dlouho. Zrovna znovu zahřmělo a on se k ní chtěl ještě více přitulit, opřel se však do prázdna a málem přepadl. Pippa se vydala poškádlit dospěláky. Zřejmě pro jejich zcela nepřehlédnutelnou vzájemnou náklonost. Jen nad tím protočil očima, když si div nevyznávali lásku přímo před nimi. Vypláznul jazýček. Pro tenhle druh náklonosti zatím (zatím!!!) neměl dostatečné pochopení. Ochotně tedy podporoval jednání pískové vlčice.
„Vážně se milujete, jo?“ Zachrochtal pobaveně, ač ho maličko píchlo u srdíčka. Amny byla přeci jeho láskou! Ne Newlinovou. Pro všechnu legraci však tohle muselo jít stranou. „Takže spolu chodíte, jo? To je nechutný.“ Breptal nezkušený taliánek a kysele se u toho šklebil. Přestal však stejně jako začal. S Pippou. Začínala být najednou zase smutná. Alfie zůstal stát jako přikovaný ve vysoké trávě, která byla vyšší než on a mezi tančícími stébly sledoval její čím dál tím zhroucenější výraz. Něco nepěkného bylo v chladném vzduchu. Přinášela to sebou bezesporu ta bouřka. Okamžitě věděl, na co myslí. Lia, Lacrima, Chiara. Nemusela ani vyslovit tu protivnou otázku. Jakmile se z jejích očí začaly hrnout slzy, rychle k ní přiskočil. Vlastní neschopnost ho rozčilovala; být silnější, mohl by sestry najít již dávno. Nemuseli by být ztracení již půl léta. Vztekle si dupnul přední packou a obličej zabořil do kožíšku na sestry krku; čelisti pevně zaťaté jedna v druhou. Slzy v sobě držel vší silou. Chtěl, aby Pippa věděla, že je dost silný a že je tu pro ni. Zatracená bouřka. To ona sebou tuhle náladu přinesla. Přes sametový kožíšek a vysokou trávu zdvihl očka k nebesům, obočí přísně stažené. „Va bene, io sono qui,“ šeptal jí tiše do ouška dokola a dokola. „Najdeme je, neboj se.“ Newlinovo a Amnyino štěbetání najednou nebylo podstatné. Celý jeho svět, který se zdál znovu tak velký a děsivý, se smrknul na jeden jediný bod. A jím byla Pippa.
Přeci jen však nakonec zdvihl hlavičku z jejího kožíšku, aby vyslechl alespoň finále Newova monologu. Sarumenský les nebyl jeho domovem. Byl vlhký a plný mlhy, bylo to však to nejlepší, co teď měl. Alespoň útočiště. Rychle mu však došlo něco velmi podstatného. Obrátil se na kabonící se setru s lehkým úsměvem. „Doma jsme kdekoliv, kde jsme spolu.“ S těmi slovy jí olíznul čelo a trochu spiklenecky na ni mrknul. Necítil se dobře a už vůbec se mu nechtělo usmívat se, bylo to však pro ni. „Tak pojď. Můžeme alespoň uschnout.“ Pobídl ji a vyrazil za Amny, zcela ignorující její napjatou náladu. Proběhl okolo ní, ocásek vysoko ve vzduchu zase kmital ze strany na stranu. Pro Pippu.

// řeka Tenebrae přes Ježčí mýtinu

Nový den se zatím nestihl ani pořádně vybarvit, když Newlin padl k zemi a Pippa se začala motat. Zdálo se to celé tak podivně zmatené. Nepřehledné a náročné. Hlavně pro takového drobka, jakým Alfie stále ještě byl. Neměl o tom sice pořádně tušení, jeho myšlenky se však ztotožňovaly s tím, co se honilo hlavou sestře. Chtěl být velký – umět se o ni postarat a ochránit ji za každých okolností. Byla nejen jeho rodinou, ale i nejlepší kamarádkou a tou jedinou přítelkyní, kterou kdy měl. Na nikoho jiného se nemohl spolehnout. A teď, když ji bolela hlava s tím nedokázal nic pořádného udělat. Jen se mračil na Amnesii a čekal na nepřicházející odpovědi. Hlavičku plnou chaosu a obav. Trochu si vyčítal, že není silnější. Newlin přeci tomu černému vlkovi pomohl. Jak je teda možný, že Pippě je teď zle? Neměla si tu magii půjčovat. Usilovně přemýšlel. Nejraději by to celé vzal na sebe, převzal její trápení. Obličejík mu zas jednou přelétla hořká grimasa.
„Pippo, bude to dobrý,“ pošeptal jí starostlivě a opatrně ji podepřel. Naštěstí se nemotala moc dlouho, stačilo to však k jeho totálnímu vyděšení. Nelíbilo se mu ji vidět takhle zmoženou. Pracně proto držel pohromadě svých pět švestek a něžně projížděl čumáčkem srst na jejím hebkém líčku. Jantarová kukadla pak chvílemi nasměroval na dospěláky. Měli být kamarádi, zatím nám ale jen utekli a Pippu bolí kvůli Newovi hlava. Co bude dál? Jistě, slíbil si, že jim odpustí. Tohle ale nebyl zrovna dobrý způsob, jak toho docílit. Házeli mu klacky pod nohy. Ač Amny slibovala, že se o ně postarají. Přimhouřil víčka. „Slibuješ?“ Pošeptal rozpačitě, lesklé oči na ní upíral s tak naléhavým výrazem, že až zapomněl mrkat. Ouška nastražil pozorně v před, odhodlaný kropenaté vlčici odpustit její prohřešky jen pro pár vřelých slov. Byla totiž taky jeho kamarádkou, ač si to nechtěl úplně připouštět. I Lin byl kamarád; krátce k němu proto zabrousil pohledem, rychle se však vrátil k Amnesii. Pippa se k němu tiskla a jemu to bylo příjemné. Najednou nebyl sám proti celému světu. Byla tu písková. A nejen ona, ale i Amny a New, ač si na to teprve přicházel.
Studený vítr sebou přinášel další prosté ráno, krajina se však konečně začala chystat na podzim. Zlatá očka jej měla vidět poprvé. Nestihla poznat ani sníh a už okusila nepopsatelné hrůzy. Teď v přibývajícím světle postupně pozorovala první známky podzimu a jen při tom všem vypětí žasla. Svět dokázal být i krásný. Jen to občas chtělo krapet toho nadhledu, ač se s jeho současnou nížkou získával obtížně.
„Jestli to slibuješ, tak ti budu věřit.“ Promluvil nakonec k černobílé vlčici, načež jí konečně obdaroval kouzelným a vřelým úsměvem. Musel se svými přáteli držet pohromadě. On se snad ten život nějak umoudří a zavede ho ke klidu.