Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ježčí mýtina přes řeku Tenebrae

Ve skupince se jednoznačně cestovalo mnohem lépe. Alfie si užíval každý moment cesty a radostně poskakoval okolo dospěláků. Nějaká únava? Pfff, ta už byla dávno pryč. Místo toho si teď vlče hlasitě prozpěvovalo jednu z písní, které se naučilo doma. Domov byla stále Cosa Nostra. Nejlepší smečka ze všech. Když se však vlček rozhlížel po Sarumenském hvozdu, který začínal pomalu poznávat, srdéčko mu zvláštně poskočilo radostí. Měl to tu také svým zvláštním způsobem rád. Zdejší mu pomohli, postarali se o něj a přijali ho mezi sebe. Mohl by snad Sarumen být jeho novým domovem? Zavrtěl hlavou. Pippě by se tohle určitě nelíbilo. Trochu pohoršeně si odfrkl a přidal do kroku, to aby stíhal dospělákům. V zamyšlení přestal zpívat, byli však již určitě jen kousek od jejich cíle, a tak ani nezačínal. Jen jediná věc ho však přeci jen trochu zarážela. Ač čmuchal, jak chtěl, nikde necítil čerstvý pach Pippy. Jen vyvátou vůni borovic, po kterých voněl její kouzelný kabátek. Snad je v pořádku, proletělo mu hlavou.
Cesta je mezitím dovedla k Marion rodičům. Vypadalo to, že Maminku Mari doopravdy ráda vidí. A i Alfie známou tvář viděl moc rád. Byla to Wolfi – vlčice z mýtiny, která na zrzečka byla moc hodná. Jeho ocásek se vesele rozkvedlal ze strany na stranu a ouška našpicoval v před. Nechtěl se však k hodné vlčici přibližovat víc, než bylo nutné. Stačilo, že na sobě měla blešky od Mari. Nemusela mít ještě jeho. Posadil se proto vedle Thorana, než konečně pozdravil.
„Buona sera, Wolfi!“ Uculil se mile a trochu se uculil. Pak pohledem blýsknul po svém novém známém. Thoránek nevypadal zrovna nadšený z toho, že ho s Marion zatáhli až sem. Zrzek se proto vesele usmál a packou dloubnul do jeho ramene. Neuvěřitelné, kam až nyní dosáhnul. „Neboj, jsi tu s náma. Potřebujeme tě, abys nám pomohl sebrat vše co potřebujeme.“ Ujistil ho. Počítal tak nějak s tím, že přátelé zdejších vlků tu byli vítáni. Dávalo by to možná i smysl? Co by mu na to ale řekl táta, když by si přivedl na území jejich rodiny někoho cizího? Asi by ho úplně nepochválil. Přeci jen v Cosa Nostře panovala přísná pravidla a některá byla hodně krutá. Jiný kraj, jiný mrav, řekl bych. Bylo to jediné rozumné vysvětlení. Byl si však jednoznačně jistý tím, že až jednou on sám bude Don – to bylo přeci jen otázkou času, bude se držet učení jeho vlastního otce. Vládnout pevnou, avšak spravedlivou rukou všem. Vždyť smečka je vlkova nejbližší rodina. Myšlenky malého vlčete se ubíraly tímto podivným směrem, aniž by vnímal nějaké další dění. A jak tak brouzdal svou myslí, došlo mu náhle něco podstatného!
„Wolfi, prosím! Neviděla jsi někde Pippu? Potřebujem její zoubek!“ Vyštěkl tak náhle, že až sám sebe polekal. Prudce u toho navíc vyskočil na všechny čtyři. V jeho očích byl doopravdy naléhavý pohled. Tyhle blechy byly peklo. Potřebovali tu medicínu. A to co nejrychleji!

A zase byl tady. Dobře si zrzek pamatoval na svou poslední návštěvu těchto zlatých lesů. Ani teď, když všechny ostatní stromy ztrácely listí a barvu se tenhle les neměnil. Suché listí pod jeho tlapkami líbezně chrastilo a vyvolávalo v něm zvláštní pocit bezpečí. Zlaté koruny zůstávaly nezměněny zubem času, na rozdíl od nově příchozího návštěvníka. Již nebyl tak malý a bezbranný, jako když ve svých snech k víle zavítal naposledy. Tentokrát se na svou návštěvu cinkající vlčice těšil a zoubek sebou nesl hrdě. Byl to sice pouhý sen, ale jak si ho připravil před spaním, přesně tak ho ve snu měl – zabalený v javorovém lístečku. Nesl ho něžně v tlamičce, nepřestával si však do kroku pobrukovat líbeznou písničku. „Líbeznou.“

Notoval si zrzeček a celým tělíčkem vlnil do rytmu smutného popěvku z jeho domoviny. Možná to bylo právě snem, možná se mu náhodou v hlavince rozezněla jedna dávná vzpomínka, ale v jednu chvilku by dal cokoliv za to, že slyšel maminku zpívat s ním. Zastavil a zpozorněl, ouška nastražená vpřed. Zřejmě jen přelud smyslů. Vyrazil proto dále a rychle se vrátil k dalším mumlavým slokám. A přesně díky tomu přeslechl cinkání v dáli. Třpytivá víla pospíchala za vlčkem a už z dálky na něj volala, jenže přes šustění listí pod tlapkami a píseň na rtech.
„Alfie!“ Volalo stříbrné stvořeníčko a hlasitě u toho cinkalo tykadly. Šum křidélek byl jako pohlazení pro duši. Rychle kouzelná bytůstka pospíchala za svým kamarádem, to aby ho zavčasu zastavila. „Alfie! Počkej!“ Tentokrát tenký hlásek zrzeček zaslechl a prudce se otočil. S větrem o závod letící víla mu málem narazila do čenichu. Byla úplně vyplašená! Copak se jí asi přihodilo?
„Cosa sta succedendo?“ Otázal se hned, ale víla neměla stání. Hystericky poletovala okolo vlčete, cinkala a něco zmateně mumlala. „Stai calmo,“ upozornil ji měkce. Bohužel však bez výsledku, a tak zopakoval to samé, ale hlasitěji a přísněji. Víla okamžitě zastavila a sedla si téměř půlročnímu vlčkovi na nos. Zašilhal tak, aby na ni pořádně viděl, provizorní pytlíček se zoubkem mu z tlamičky dávno vypadl. „A teď mi pověz copak se děje.“ Naléhalo vlče na panikařící vílu. Ta se nejprve zdráhala a jen něco koktala, nakonec se však rozpovídala.
„J-je to můj domeček. Nějaká příšera si vzala můj domeček! Nemůžeš tam jít sám!“ Vlče na ni zmateně zamrkalo, překvapení však následoval zářivý úsměv.
„Tak mi ukaž tu příšeru! Půjdu se na ní podívat. Jsem přece o hodně větší.“ Navrhl.
„Nemůžeš tam přeci jít,“ protestovala stříbrná víla, ale malý jen zavrtěl hlavičkou a máchl tlapičkou.
„Nedělej si starosti. Je to tudy, že?“ A tak prcek popadl do zubů svůj pytlíček se zoubkem a vyrazil odhadovaným směrem k víly javoru. Kouzelné stvoření si mu sedlo za uši a velmi obezřetně pozorovalo okolí. Vypadalo na mou duši vyděšeně. Na rozdíl od vlčka, jenž měl namířeno přímo vstříc nebezpečí. Pokoušela se nejprve protestovat, jenže brzy poznala že se zrzkem nic nezmůže a proto přijala svůj osud podobně statečně.
Ke kouzelnému javoru to byl i v takovém snu kousek cesty, s písničkou se však oběma kráčelo lépe a velmi brzy si víla pamatovala refrén a zpívala také. Přestala však jakmile se před nimi objevil její domov. Vypískla a přikrčila se. Ta příšera tam stále byla. Nebyla však vůbec děsivá, když se na ni Alfie zadíval. Sova seděla na větvi hned vedle škvíry, ve které víla bydlela. Velkýma očima sledovala přibližující se dvojici a hluboce zahoukala, když se moc přiblížili.
„Ma Fata,“ zasmál se od srdéčka, „to přeci není příšera. To je jen sova. Koukej jak ji vyplaším!“ A s tím se smíchem a téměř až štěkáním vyrazil za nic netušícím opeřencem. Jistě že se sova polekala a s naštvaným houkáním odletěla někam pryč. Její nadávky se však vzduchem nesly ještě pěkně dlouho. Až dokud nezanikly za zvuky radostného cinkání a pištivého smíchu. To víla Zuběnka se radovala, že bylo to ošklivé stvoření vyhnáno od jejího zápraží. I Alfie se smál, protože ho velmi nadchlo sovu prohnat. Poskakoval jako blázen, než mu konečně došlo, že někde v té radosti upustil svůj sáček.
„Ale ne,“ protáhl smutně, zatímco se rozhlížel a motal se dokolečka. „Já ztratil svůj zoubek!“ Zanaříkal nešťastně a smutným pohledem vyhledal pohled malé víly. Ta se však usmívala. V tlapičkách držela zářivou perličku, která Alfieho tlamičku opustila teprve před nedávnem.
„Mám ho!“ Zasmála se a prckův ocásek se okamžitě rozkvedlal nadšením!
„Děkuju ti, dobrá vílo!“ Zasmál se a znovu poskočil, než se v samém tom nadšení přerazil o své poměrně dlouhé nohy. I víla se začala smát. Hráli si ještě dlouho po tom, co si kouzelná dáma uložila zoubek do svého pelíšku a doopravdy si užívali každou další chvilku. Ponaučení z tohohle příběhu neplyne žádné. Snad kromě faktu, že je fajn mít velké kamarády, kteří umí vyhnat příšery z vašeho zápraží.
A tak se vlček ze spaní znovu vesele usmíval, zatímco pod pacičkou držel prázdný javorový list. Víla ho doopravdy navštívila a zoubek si odnesla. Odměna na něj však čekala až po probuzení.

// Jezevčí les přes Říčné Eso

Zapadající sluníčko jim svítilo do tváří a z lesů kolem se začínala pomalu zvedat pára. Zvláštní opar krajinu zahalil tajemnem. Nebylo to však špatné. Způsob, jakým paprsky prostupovaly tančící párou vytvářel prazvláštní stínohru. A to se zlatým očím zrzečka doopravdy líbilo. Pozoroval ty tanečky a nejednou se přistihl, že by v takových krásných místech mohly třeba tancovat víly. Třeba jako víla Zuběnka! Dlouho se mu o ní nezdálo a trochu ho to zamrzelo. Přál by si cinkající stvoření vidět zase. Rozhořčeně našpulil čumáček a trochu sklopil ouška. Možná až tahle bleší epidemie skončí. Capkal proto mlčky dál.
Jak se mělo ukázat, Thoran nebyl vůbec špatný vlk. Malý Alfie se jim sice většinu času pokud možno vyhýbal, pro tentokrát se však ukázalo, že vlci mohli být i lepší, nežli vlčice. Pořád nechápal ty dvě čarodějnice, ale nemělo cenu se jimi dále zaobírat. Obě byly pryč a on teď pochodoval po boku jmenovaného. Byl dokonce tak laskavý, že na něj cestou z lesa počkal. Za to ho vlče obdarovalo zářivým úsměvem a upřímným „gracie“ hned, jakmile se octlo na doslech. Zřejmě tohle byla jedna z důležitých životních lekcí pro stvoření, které se pánské společnosti jinak snažilo vyhýbat. Jistě, nepřišel si právě zcela dobře a těšil se až zase doženou Marion, na druhou stranu se mu vlk ani neposmíval, ani si z něj nedělal legraci. Zkrátka paráda. Jen jedna věc se zdála trochu nehezká. Museli zpátky do Sarumenu přes obě ty ošklivé řeky. A prcek začínal být možná maličko unavený. Zdánlivě. Jakmile totiž zahlédl Mari, vesele zavýskl a vyrazil podobným skákavým klopýtáním přímo za ní. Jako vždycky pořád vesele mluvila. Prcek se jí zase proplet mezi nohama a několikrát se otřel o její bok.
„Nenašli jsme jednorožce! Ty jsi našla jednorožce?“ Vyzvídal téměř okamžitě, zatímco vedle drahé kamarádky poskakoval. „A máš pořád tu kytičku?“ Vzpomněl si náhle. Sám si jí nevšiml a teď si nebyl jistý, ale doufal že o ni Mari nepřišla. Byla přece na důkaz jejich kamarádění. Dárek! Jenže tříbarevná vlčice již mezitím žvanila o něčem úplně jiném. Čas proto vlče využilo k pořádnému se podrbání a probrání srsti na rameni. Vše ho štípalo a kousalo a ani maličko se mu nelíbilo, že jeho kožíšek obývala nějaká zvířátka další. Nedovolil jim to. Bohužel péče o srst ho zase zdržela na dost dlouho, aby zcela ztratil přehled o probíraném tématu a jakmile se konečně odtrhnul, oba dospěláci už zase mazali jinam. Pomalu, ale přeci.
„Cazzo,“ zaklel sprostě a znovu je doběhl. Nestálo to však tak výrazné úsilí, jako prve. Cíl byl jasný. Mířili do Sarumenu. A to znamenalo, že konečně uvidí zase Pippu! Těšil se na sestřičku naprosto nepopsatelně a své nadšení vyjadřoval v každém originálním poskoku. „A poznáte mia sorella!“ Zasmál se zvesela naprosto neurčitě, aniž by postřehl tu část rozhovoru, kdy Mari přislíbila Thoránkovi seznámení s její maminkou.

// Sarumenský hvozd přes řeku Tenebrae

Jezevci byli podivná stvořeníčka a jejich návod na odblešení byl přeci jen poměrně kuriózní. Alfie napínal ouška a pokoušel se nějak vyrozumět, co válečky říkají. Bylo to však na prvním místě doopravdy divné. Všechny ty přísady? Nedávaly vůbec smysl. Dokonce tak nějak doufal že se přeslechl. Ale nepřeslechl. Jeho hlavička to zjevně moc nepobírala, obrátil se tedy proto na svého společníka. Na rozdíl od těch zpropadených vlčic, které se Alfiemu jen pošklebovaly a trápily ho, se Thoran zdál jako přátelský a příjemný. V klidu napjatým uším drobného stvoření vysvětlil, co to jezevec je, kde žije a co jí. Žáček velmi horlivě přikyvoval po celou dobu výkladu a hltal každý kousek informace. Bylo toho tolik, co o světě ještě pořádně nevěděl. A nehodlal nechávat nic náhodě:
„Ježci? Ježci přes zimu spí? Asi jako medvědi?“ S tou otázkou se jeho ocásek divoce rozvrtěl. A ani maličko to nebylo podmíněno faktem, že se dvě protivné ježibaby rozhodly odejít po svých. Ti jezevci po nich chtěli docela zvláštní věci. Na chvilku k nim nasměroval pozornost, ač již dávno chlupaté válečky řešily zpátky své záležitosti. Přemohla ho však náhlá touha se podrbat a nemohl jí vzdorovat. Při tom ho však něco velmi důležitého trklo.
„Mléčný zoubek malé vlčice? To je hračka! Mám stejně starou sestřičku Pippu.“ Zavýsklo škvrně velmi příhodně, když se konečně do jeho zorného pole připletla i Marička. „Mari!“ Zajásal a zamířil dlouhými skoky přímo k vlčici. Neměla stání, ani to mu však nebránilo se k ní na pár chvilek přilísat a jako kočka se jí proplést mezi packami. Bylo to tak příjemné se mít ke komu přitulit. „Půjdeme do Sarumenu, tam vezmeme tu slzičku a Pippy zoubek a pak můžeme najít toho jednorožce. Si?“ Jenže než se vůbec vymáčkl, Marička i Thoran si to už mazali někam do dáli. Naježil se jako kočka, když mu došlo, že je poslední.
„Aspettami!“ Zahulákal z plna hrdla a vyrazil da velmi hbitou dvojicí. Naštěstí nabral rychlost docela svižně. Už nebyl takový zakrslý a neměl tak krátké nohy. Lépe se mu dospělým stačilo. Ne že by zcela stíhal, ale s vypětím všech sil se alespoň vzdálenost mezi jeho společníky a ním neprodlužovala tak rychle. „Tak přece počkejte,“ volal, líbezný hlásek však naplňoval smích.

// Ježčí mýtina přes Říční Eso

// Alfie rád půjde i s Maričkou, i s Thoranem .

// Alfie nabízí mléčný zoubek své milované sestřičky Pippy . Doprovod je pro něj nutností. Schopnost fretkovat zaručena.

// Přeskakuji Marion po 24 hodinách :<

Vlče vyčkávalo ve skrytu svého úkrytu za keřem a pozorovalo šelmičky v kruhu. Jantarová očka se leskla zvědavostí a nejraději by se hned od někoho nechal řádně vysvětlit, co jsou tihle podivní válečci zač. Jenže k jeho smůle se tu neobjevil nikdo zrovna ochotný k objasnění situace. Ta bílá čarodějnice s bradavicí na tváři přišla jako první. Obdaroval ji zvědavým povytažením obočí a pohledem tak neurčitým, že mohl doopravdy značit cokoliv. Ve skutečnosti se s ním ovšem vlče pokoušelo vyjádřit těžký nezájem. Pořád mu bylo proti srsti do bílé vlčice nějakým způsobem rýt a být na ní zlý, její jedovaté a kousavé poznámky mu však lezly krkem – hloupý rozhodně nebyl a dobře si jich všimnul.
„Dřív kousnu do zadku já tebe,“ utrousil pod vousky a velmi jednoznačně se tentokrát zamračil. Dospěláci byli všichni divný. Zapomínali snad že jednou taky byli malí a neznali ten velký svět tak dobře? Ze zadumání vyprostila prcka nutnost se podrbat za uchem a taky Evelyn. Ani ona však nebyla kdoví jak přátelská.
„A tebe taky,“ odfrknul si tiše. Neuráčila se prckovi ani představit. Zrzek si povzdychnul. Nebýt tak odměřené společnosti a blechami promořeného kožíšku, mohl to být vskutku krásný děn. Kdyby tak Marion necítila Thoránkův pach a nevydala se za ním, pronesl Alfie tichou modlitbu, prosbu, němé přání. Neměl nikam odcházet. Neměl navíc sebemenší tušení, kde je zrovna Pippa. A to také nebylo dobře. Rozhořčeně nakopl větvičku před sebou a z tlamičky vzešla nesrozumitelná nadávka. Nechával si dospěláky ať vyřeší tuhle z prekérní situaci. Copak by se staral on? Třeba se těm šelmičkám nebude líbit, jak se k nim ty vlčice chovají a nějak je potrestají! Napadlo smrádě ještě a trochu škodolibě se zahihňalo. On se jim konec konců asi nedovedl postavit. Holky se přece nebijou. Raději se rozhlédl. Maričku zatím nikde neviděl. Jen Thorana. Ten se zdál být jediný docela normální. Nebyl na něj zlý, ani si z něj nedělal legraci. Ze všech dospěláků tedy zrzek vyhledal s další otázkou právě jeho pomoc.
„Scusa mi, signore,“ oslovil ho s lehkým úsměvem, zatímco loudavou chůzí táhnul své tělo blíž k hnědo šedému. „u nás tihle jezevci nejspíš nežili, nebo jsem je alespoň nikdy neviděl. Prozradíte mi prosím, co jsou zač?“ Těžko mohl odolat pokušení. Rád se dozvídal nové věci. Přisedl si tedy proto znovu po bok dospěláka a pohled, jímž ho obdaroval, naplnil čistým očekáváním. Nemělo smysl nechat ty dvě, aby mu kazily jeho krásný a sluníčkem naplněný den. Bylo přeci mnohem jednodušší se soustředit na to hezké – a to byly nové poznatky!

Vlče pospíchalo z Houštin jako kdyby mělo za zadkem samotného ďábla. Pravdou však bylo, že Luci neměl o zrzavé stvořeníčko sebemenší zájem. Hnalo se bezhlavě k onomu lesu hlavně protože doufalo v zázrak. Možná by snad mávnutí kouzelným proutkem malému nezbedovi umožnilo vysvobození. Pohyb skrze husté šípkové křoví pro malé stvoření nebyl náročný. Vešel se stále ještě téměř všude, ale nebral na to ohledy a cpal se i do úzkých mezer mezi větvemi. Alespoň takovou útěchu si vlček dopřával, když se nemohl přímo podrbat. Jakmile se však vymotal z tohohle propadeného bludiště, napravil onu mezeru a věnoval několik chvil pečlivému okusování se a drbání se. Ostatní zatím byli v nedohlednu. Nakláněl se chvílemi na obě strany, ale nikoho zatím neviděl. Jen slyšel vzdálené hlasy.
„Počkám na vás v lese!“ Zahulákal proto do éteru, načež opětovně vzal nohy na ramena a po hlavě hupsnul do vysoké trávy. Byl to jen cíp louky, avšak prcek v tu chvilku zjistil něco docela podstatného. Už nebyl zase až tak malý. Nebylo tomu moc dlouho, co se ve vysoké trávě dokázal pokojně ukrýt před nebezpečím. A teď? Skoro už přes to ošklivé a mokré cosi viděl. Vesele si poskočil (a teta Baki zaplakala), než se dal znovu v bezhlavý sprint k nedalekému lesu.
Dorazil k němu sotva zadýchaný, dospěláci však nebyli nikde k vidění. Drahocenný čas se proto rozhodl využít velmi dobře zváženým způsobem. Lehké tělíčko opřel o drsnou kůru jednoho ze vzrostlých stromů a vší silou se o něj začal drbat. V tu chvilku byl blahy bez sebe. „Oh Dio mio,“ zabrblal si pod fousky, víčka pevně přitisklá k sobě. Tihle paraziti byli prostě naprosté utrpení. Jak navíc musei škodit jeho kožíšku? Co když mu začne vypadávat před zimou? Pořád se ochlazovalo. Mělo to někdy nabrat konce?
Od kmene se nakonec odtrhnul. Usoudil, že to pro jemný kožíšek nebude to pravé ořechové. Co ale dál? Sám si do tak děsivého lesa netroufl. Cítil z něj podivný pach. Zřejmě šlo o nějaké ty šelmičky. Ale třeba by na ostatní udělal dojem? Na Maričku. Po tváři se zrzkovi rozlezl veselý úsměv. Za zkoušku nic přeci nedá! Jezevci nemůžou být tak zlí. Krok sun krok proto zvědavé pískle vyrazilo na cestu k jezevčímu kroužku. Bylo to snad jen náhodou? Ne, schválně se vypravil tam, kde byl pach nejsilnější. Po měkkém podloží se pohyboval obezřetně a tichounce. Zastavil až v moment, kdy si byl jistý, že je doopravdy blízko. Zahlédl je až v poslední chvíli. Vysedávali tu uprostřed lesa jako by se nechumelilo a dělali čert ví co. Nebyli však úplně tak malí, jaké si je Alfie představoval. A proto se rozhodl jen pozorovat je z povzdáli. Ostatní jej bezesporu najdou velmi brzy.

Peklo má mnoho podob. Pro někoho nekonečná muka, plameny olizující vaše tlapky, vroucí voda v kotlích a rohatí vlci s kopyty místo zadních pacek. Pro jiné zase prázdnota a osamění. Pro Alfieho byl peklem ten chomáček sněhobílé srsti, který se vznášel vzduchem. A až někdy bude vyprávět svým potomkům o dobrodružstvích, která v Gallirei prožil, tohle bude zvolená varianta pro popis posmrtného trestu. Protože přesně v moment, kdy soudek pod jeho tělíčkem povolil a rozpadl se, něco dosti blížícímu se peklu rozpoutalo všude kolem.
Malý zrzeček, jehož kožíšek byl heboučký a většinu času hezky opečovávaný, schytal největší dardu parazitů. Ta havěť se do vlčete dala vší silou. A měla jasnou početní převahu. Zmatené vlče, které o životě vědělo doopravdy málo se proto začalo zmateně ohánět po tom všem svědění a štípání. Zmateně se ohlíželo, drbalo se kde se dalo, čím se dalo. V jeden zoufalý moment dokonce opřelo štíhlé tělo o kmen jednoho šípkového keře a velmi odhodlaně se o něj začalo drbat. Několik trnů uvízlo v kůži na jeho zádech, i přes to však na moment přišla chtěná úleva. Většina hmyzu se nakonec rozhodla vlčecí kožíšek opustit a navštívila kabátky jeho kolegů, i tak však bylo to svědění nepříjemné. A navíc – ten oblak byl tak velký, že se blešky a vešky vydaly i do okolních území. Oh no, cosa ho fatto? Zajíklo se vlče. Tohle nechtělo. Za žádnou cenu. Jenže ani soustředit se na tu zkázu se pořádně nedalo.
„Cazo!“ Klel capart sprostě, zatímco vší svou silou vybíral blešky z hedvábného kožíšku. „Questo deve essere un inferno!“ Možná bylo dobře, že mu ostatní nerozuměli. Minimálně tedy Marička, která se k němu hnedle starostlivě hnala. Takový jazyk by se jí určitě nelíbil. Obdaroval ji okamžitě ohromnými, ublíženými zraky a jeho ret se lehce rozechvěl. „Mari! Cos'è questo? Co se to děje? Proč mám kožíšek v jednom ohni? Nelíbí se mi to!“ A přestože vlče vypadalo velmi zmoženě, nebrečelo. Nenechalo se strhnout pokušením a zachovalo dospěláckou tvář, ač trošku panikařilo. A až na ten trochu chvějící se ret. Ale žádný slzy, jasný?! Doufám že jo.
Po vzoru dospělých se prcek alespoň pokoušel válet. Nic mu však nedokázalo ulevit. A přes ten všechen zmatek a jekot se přeci jen někdo dozvěděl, co dělat dál. Vyskočil na nožky. Snažil se tak nějak vypozorovat, kdo situaci zvládá nejlépe. Čarodějnice rozhodně ne, možná ta šedivá? A Thoránek. Co bylo tohle vůbec za sešlost? Jako nějaká tragikomedie. K jeho štěstí však Marion zachránila situaci a vysvobodila ho z prokletí nevědomosti.
„Ten les, který jsme obcházeli?“ Zopakoval, aby si trošku ujasnil směr. Nechtěl vyrazit zcela náhodným směrem, zapojil však hlavičku a smysly. Zahlédl cestičku v trávě, k čumáčku se donesl jeho vlastní pach. Takhle se to dělá! Po tom nekonečném nahánění cestiček a sestřiček bylo tohle ízy pízy. „Tak na co čekáme? Andiamo!“ Vypískl a vyrazil zhruba ve stejný moment, co Marion. Při pohledu na ní se však zarazil. Zdálo se mu to, nebo už neměla tu kytičku? Asi j ztratila, když se snažila zbavit toho cirkusu v kabátku. Maličko ho to zamrzelo, ale neměl jí to za zlé. Kytiček jí ještě přinese kolik si jen bude přát. Na rozdíl od čarodějnice. Tu tak maximálně kousnu do zadku. A s tou myšlenkou se vydal skrze křoviska. Co že za ním nikdo nešel? K Lesu přece trefil. Neposedný pytel blech.

// Jezevčí les

Den se opět chýlil ke konci. A to se zrzkovi ani trošku nelíbilo, protože místo nějakého pořádného dobrodružství a zdolávání hor a hledání sestřiček se tu s Maričkou zasekli v nějakém houští s bandou nepříjemných samic a jedním nezúčastněným Thoránkem. I přes svou nelibost se však vlček rozhodl hnědého, nebo snad šedého vlka držet. Prozatím se moc nepletl k tomu divnému soudku, do kterého ty zoufalé dámy začaly bušit tlapkami. Jediné, co se mu honilo v tomhle momentu hlavou bylo prosté: Mari, tak už pojď. Tady je to nuda. Jenže na rozdíl od něj vlčice neměla předpoklady pro čtení myšlenek, jak se brzy mělo projevit.
Mezitím si ta bílá čarodějnice postupně otvírala tlamu na každého z nich, tedy snad krom té druhé nádhery, se kterou asi chodila. Moc ho to nepřekvapovalo, i on měl dvě tety, které se měly rády a nikomu doma to divné nepřišlo. Ty však nebyly takhle protivné. Když ho proto bílá oslovila s otravnou komoleninou jeho rodného jazyka, obdaroval ji naprosto lhostejným pohledem a velmi strojeným úsměvem v závěru. Čím prázdnější sud, tím víc duní.
Thoran ho však po chvilce opustil, aby se podobně jako ostatní mohl přidat ke hrám se soudkem. Cennějšího, cennějšího, čertilo se vlče. A mezitím začalo v jeho hrudníčku rašit takové zvláštní nepříjemno. Co to asi mohlo být? Že by snad žárlivost? Jistě – nelíbilo se mu, že každého zajímá jen pitomý soudek. Až na Maričku! Stála teď bokem a volala ho. Radostně poskočil a už se k vlčici chtěl hnát, jenže v ten moment – bum. Marion teď zajímala kytička. A tak se prcek znovu zastavil, ocásek volně svěšený podél těla a v obličeji krapet nezaujatý výraz. I přes to ke své známé však přistoupil a lehce do ní drcnul čumákem. Vypadala totiž docela smutně.
A právě to byl moment, kdy vlček snad poprvé v životě jedna dřív, než zapojil hlavu. Byl to určitě ten soudek, co vlčici rozesmutnělo! To musí být ono! Nehleděl proto dál na kytičku, jen studeným čumáčkem pročísl sladké Marion kožíšek za uchem a jako rytíř ve stříbrné zbroji se vrhl pomstít její smutek!
„Va al diavolo, strega!“ Zahřměl, zatímco se hnal mezi nohama dospělých. Mířil tu urážku však pro bílou, která byla se všech nejvíc jedovatá. Lovit sice prcek neuměl, ale skok, jakým zdolal poslední kus krátké štraky, za ten by se nemusel stydět žádný zkušený lovec. Alespoň tak si to představoval. Pravdou však bylo, že vlče velmi neopatrně a neohrabaně hupslo na soudek, který mu ujel pod tlapami a společně se odkutáleli z houfu dospěláků. Jakmile se však Alfie sebral ze země, nečekal na nic, znovu na soudek skočil a pro tentokrát doopravdy nespadl. A své ostré vlčecí zoubky velmi zdatně zatnul do dřeva. „Aprire, aprire!“ Huhlal, zatímco se pokoušel soudek jakkoliv poškodit. Zda úspěšně – to už je věc osudu.

Zase se rozpršelo. Sluníčko se vyšplhalo poměrně vysoko, ale stále ho přes mraky nebylo vidět. A navíc ten déšť. Jistě – omyl špinavý kožíšek, jenže suchý a špinavý se v tomhle chladném počasí přeci jen snášel lépe než čistý a mokrý. Vlče zvrátilo pohled k nebesům a trochu se zamračilo, nechtělo si zatím však kazit veselou náladu. Sice to nebylo zrovna ideální uskupení, které se v houštinách začalo formovat a bystré vlče si toho okamžitě ráčilo všimnout, jenže co naplat. Vlky kolem sebe si životužel nemůžeme tak úplně vybrat. Málem ho až přešlo všechno to radování z chování dospěláků. Nechtěl se však nechat zastrašit, ač hnědouchá vlčice, jejíž jméno se k němu nedoneslo, byla nejprve přívětivá. Moc proto nepochopil tu změnu a trochu se zalekl, když na ně všechny zavrčela. Přísně svraštil obočí. Tolik vlků si to štrádovalo po tomhle světe a on měl snad výhradně štěstí na potkávání protivů. S Newlinem potkali Styx, ten hnědý vlk, který s ním a Pippou byl u krtka se taky nezdál jako zrovna přátelský typ, šedá Shadow jak by smet. A teď tahle. Nenechal si však rozhořčením kazit náladu. Stále tu byla Marion. Ta se totiž se životem zjevně nepárala. Chtěla taky prozkoumat tu zvláštní věcičku, která mu byla do těď vlastně docela jedno. Co mu však jedno nebylo, byl fakt že bílá vlčice se nad ním div neofrňovala.
„Chiedo scusa? Mám jméno,“ zabrblal uraženě a probodl ji zlatým pohledem. Kam uteklo vychování tamních obyvatel? Jistě – nemusí vám každý vonět, a přece mu to nevpálíte rovnou do očí. Navíc za to, že byl ještě vlče, sotva mohl. Každý se logicky rodí malý. A tak stejně rychle, jako začal, skončil i Alfův zájem o tyhle dvě podivné cizinky. Velmi smířeně se odporoučel vedle Thorana a kecnul si na zadek, tlamičku výjimečně zavřenou. Bylo to snad poprvé, co ho přešla touha objevovat a seznamovat se. Jenže ten předmět, ke kterému ho volala Marička a který mu prozatím byl poměrně ukradený se doopravdy krásně lesknul. Sice netušil, co by mohlo být v něm, protože poklad pro něj znamenala maminka a ta by se tam určitě nevešla. Zdráhal se přistoupit blíž. Co kdyby se to těm dvěma protivným dámám nelíbilo? Opouštěla jej výřečnost a začínala se víc projevovat jeho rozumná stránka. A tak se rozhodl obrátit na vlka, který se jevil jako nejrozumnější ze všech.
„Co si myslíš, že v té podivné krabičce je?“ Pohlédl na šedo hnědého vlka a zvědavě zastříhal ušima. Neměl moc rád samce, do útlého dětství nikdy nevěděl, co jim říct. Teď se na něj však obracel s dotazem. „Myslíš, že je to nějaký ten poklad?“ Soudek určitě ukrýval tajemství a vlče si teď pomalu začínalo přát, aby jej mohlo znát. Jenže když ho nedokázali otevřít dospěláci, on mohl sotva. A tak se rozhodl počkat. A mezitím jen doufal, že se ty dvě nádhery nevrhnou na Maričku. Slíbil jí sice ochranu, nebyl si však tak úplně jistý, že by přepral dva protivníky naráz.

// Jezevčí les

Jak nadšený Alfie byl, málem si až nevšimnul že Marička začala jásat ne pro něj, ale pro někoho jiného. Trochu pohoršeně se na ni podíval, její upřímné nadšení ho však znovu totálně uchvátilo. Usmál se a rozčarovaně na ni koukal. Jistě že už dávno netušil, kdo je Thoran a jak se znají, byla ale šťastná. A to bylo hlavní. A tak se velmi opatrně vydal spolu s Maričkou do neznámého houští. Na rozdíl od velké vlčice se mu však tudy procházelo pohodlně. Zjevně tu už pár dospěláků prošlo a statečně mu prorazilo cestu. Zajímalo ho však, copak sem přivádí tolik vlků? Protože neklamal-li ho nosánek, byli tu minimálně další dva. Ne-li tři. Marion byla moc hodná, pořád se na něj ohlížela a pomáhala mu, jakmile však před vlčkem stanuli tři cizinci, strnul. Jeho jediná známá se vrhla vstříc tomu cizákovi a on tak zůstal chvilku v osamění. Zmateně přejížděl z jedné postavy na druhou a tak nějak čekal co bude. Než mu seplo. Le signore! Ocásek se okamžitě rozkvedlal se strany na stranu a výraz plný údivu vystřídal šibalský úsměv. Přejel obě dvě pořádně pohledem a už se chystal je pozdravit, jenže to už u něj byla zase tříbarevná. Pořád měla za ouškem tu kytičku. Usmál se a opětoval jí pomazlení. Klidně i odkýval fakt, že je pochází ze Sarumenu – vždyť co mu bylo po tom.
„Ciao a tutti, Il mio nome è Alfie,“ spustil s vrtěním ocásku, nemusel však ani čekat na nechápavé pohledy a už se jal opravit svou chybu. „Ehm, tedy – zdravím! Jmenuju se Alfie.“ Zahlásil podruhé s úsměvem a trochu popoběhl blíž k ostatním, aby si mohl dámy pořádně prohlédnout. Ač ho vlastně právě zajímala jen Evelyn. Dobře si všiml podivných křidélek, která měla nad kotníky. Přistoupil opatrně blíž, pohled upnutý na její nožky. Byl moc malý na to, aby chápal, jak netaktně se chová. „Cos’è quello?“ Špitnul zvědavě a konečně se šedé dámě podíval do očí. Byla krásná. Stejně jako její stříbrná společnice. Znovu se zaculil a očička mu vesele zajiskřila. Takovou společnost si dal chlapec líbit. A ten zvláštní předmět, který se ještě před chvílí pokoušela neznámá stříbrná rozbít? Ten ho moc nezajímal. Mohl se třpytit, jak chtěl! Každý přece věděl že skutečný poklad je úsměv krásné dámy. A těch tu bylo.

// Ježčí mýtina přes Říční eso

Vlček dozajisté pomohl Maričce posadit si kytičku za ucho a kdykoliv se na něj teď podívala, pyšně se uculil. Ta kytička byla od něj! A dělalo mu sakra radost, že si jeho dárečku tak váží. Capkal proto vesele po jejím boku a bujaře se culil, ouška našpicovaná vpřed. Nohy zdvihal vysoko a každý krok byl vlastním zvláštním skokem. Snad jako by byl drezurní kůň, nebo čáp. A jeho to přeci vůbec netížilo. Poslouchal věrně každé Maričky slůvko a jeho srdéčko plesalo. Teď, když se pro něj vrátila byl pevně přesvědčený o tom, že ho neopustí. S tou myšlenkou náhle a prudce vyskočil do vzduchu a trochu si zavýskl.
„Já ti taky neuteču!“ Zasmál se nehlas, aniž by mu došlo že prakticky odpověděl svým myšlenkám a obdaroval trojbarevnou dalším ze zářivých úsměvů. Ač byl trošku děravý. To jak mu padaly zoubky. „A ten černej vlk byl nějaký ošklivý hejsek. Nevím, proč by na tebe měl být někdo ošklivý. Non ha senso,“ zavrtěl hlavičkou na znamení toho, že tomu doopravdy nevěří a trochu se zamračil. Marička je přece hodná! Skoro tak hodná, jako byla maminka. Vlček neměl zatím tušení, že je nadosah místu, kde na něj maminka dávno čekala. Neměl však příležitost to zjistit. A tak rovnou a věrně následoval Marion podél lesa, aniž by jakkoliv zpochybnil její rozhodnutí. Zaujala ho však ta část vyprávění o vlku, který dokázal mizet skokem.
„Co když to bylo nějaké kouzlo ten skok? Takové, jaké umí Newlin? A ty umíš taky kouzlit?“ Ani na moment nezaváhal s otázkou – Marion Newlina přeci musela znát! Byl taky moc hodný a přivedl je do Sarumenu. A Marion byla taky se Sarumenu. Sarumen. Vlastně se začínal zdát jako fajn místo. Vlci tady uměli kouzlit a měli magické síly a děly se tu zajímavé věci. Zavrtěl však hlavou. Nesmím se nechat zviklat. Jedno dobrodružství a půjdeme s Pippou zase hledat sestřičky. Odhodlání mu nechybělo, jenže cesta ho čekala ještě daleká. A tak poslušně ťapkal tam, kam ho vedl osud a čekal na odpovědi sladké Maričky. Marička je hodná.

// Houštiny

// Sarumenský hvozd před řeku Tenebrae

Dobrodružství bylo vždycky hrozně super. Vždycky. Úplně vždycky. I když bylo hrozně rychlé a vy jste mu vlastně skoro ani nestačili? Well. Takové dobrodružství se prckovi zase tak moc nelíbilo – uznávám. Dlouhé nohy, nepřirozeně rostlé k jeho stále ještě malému tělu se mu pletly a motaly a zakopával o ně. Hlavně při tak rychlém běhu a po pouze krátkém odpočinku. A když se k Maričce konečně dopotácel, obdarovala ho takovým zvláštně přísným pohledem. Sklopil oči k zemi, ale měl přeci jen v rukávu jednu speciální kartu. Přistoupil k ní a otřel se jí o nohy, než konečně k jejím packám položil podobnou kytičku, jako obdaroval Derian. Utrhl ji těsně po tom, co před malou chvilkou zakopl a vyválel se v trávě. Zářivě se usmál.
„Per te!“ Vrtěl u toho ocáskem jak šílený a doufal, že Maričce udělá radost, hlavu roztomile nakloněnou ke straně. Když zase začala povídat, obrátil však poslušně pohled daným směrem, než zase pozdvihl jantarový zrak k ní. Capkal teď po jejím boku a hlavu nesl zvrácenou tak, aby na ni dobře viděl. A culil se u toho jako měsíček na hnoji. K jeho čumáčku se však donesl známý pach. Popleteně se rozhlédl, sestru však nikde neviděl. A tak radši slepě následoval Mari, uši nastražené pro další části příběhu, které však nepřicházely. To protože vlčice jedním skokem hravě zdolala ošklivý tok. Zajásal! Pak se ale zarazil.
„Jsi úžasná! Ale musíš mi ještě povědět, co se stalo s tím zlým vlkem!“ Pobídl ji znovu a velmi opatrně se začal sápat přes kameny čnějící ze smrdutého toku. Nešlo mu to tak dobře. A když konečně stanul na druhém břehu, Mari byla dávno doopravdy daleko. A tak znovu vyrazil, už teď celý uhnaný, ale přes to odhodlaný vlčici dohnat, protože už teď jí měl rád. Byla sladká a rozkošná a nemusela mít ani fialový kožíšek, aby se mu líbila.

// Jezevčí les přes Říční eso

// Alfie dá na konci postu Derian fialovou kytičku, tak na něj jen upozorňuji, ať to nezůstane nepovšimnuto. A taky aby alespoň proběhl kolem Morfa, když se od lovu ještě neviděli .

A tak se malý Alfie znovu vypravil na dobrodružství. Stačilo k tomu jen pár slov a trošek odhodlání a už jej tlapky zase nesly někam pryč. Nebyl ale žádná padavka, a tak se za Maričkou vypravil s nadšením sobě vlastním. Očka měl na vrch hlavy, když se přes Sarumenský hvozd hnal s větrem o závod. Ani tak však dospělé vlčici nestačil. Mohl kroky natahovat sebe víc a stejně mu pomalu mizela v dáli. Ne však na dlouho. Zastavila a on ji tak nakonec v pořádku dohnal. Málem zabrzdil o její zadní nožky, naštěstí však zastavil včas. Zmateně na ni pohlédl. Nejprve nechápal, o čem to mluví. Poté se však rozhlédl a pochopil.
Kousek od nich stáli další dospěláci. Morfa přece poznával! Byl to Don, jako jeho tatínek. Vesele zavrtěl ocáskem. A pak znovu, ještě rychleji, když mu do očí padnul ten fialový zázrak. Bylo to jako ve filmu. Fialový kožíšek se v jeho očích zrcadlil a úplně se mu vryl pod kůži. Zmateně proto pohlédl na Maričku, která navrhla že je vlčice nemocná. Nesmysl, umanul si a schválně se k Morfovi a Derian přiblížil o něco víc než jeho nová kamarádka.
„Ciao! Come stai?“ Pozdravil vesele a na chvilku u nich zastavil. Nevypadali ale moc šťastní a tak si je oba docela překvapeně prohlédl, hlavičku přitom natočenou ke straně. A než si dokázal dát dvě a dvě dohromady, Marion už si to štrádovala zase pryč. Ohlédl se po ní, ale nevyrazil za ní hned. Musel prostě smutnou Fialku trochu rozveselit. Pospíšil si rychle k okraji lesa a na louku, se kterou sousedil. Nebylo to vůbec daleko. Nějaké kvítí přeci ještě muselo kvést i na podzim, ne? A vskutku nemusel hledat dlouho. Velmi brzy objevil shodou okolností fialové kytičky. Jednu jedinou popadl mezi zuby, opatrně ji utrhl a už pelášil zpět k fialové vlčici a Donovi.
„Questo è per te, cara Viola,“ pošeptal, zatímco Derian pokládal kytičku k nohám. A pak už na nic nečekal a upaloval za Maričkou, protože dobrodružství pro něj přeci jen bylo zatím lákavější nežli společnost dospěláků. Marion se jako dospělák nepočítala. Byla legrační. A taky zatraceně rychlá. „Mari, aspettami!“ Hulákal za běhu a snažil se novou známou dohonit.

// Ježčí mýtina přes řeku Tenebrae