Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// řeka Tenebrae přes Ježčí mýtinu

Zrzečka pochmurná nálada neopouštěla a z jeho hrdla se i nadále dralo rozhořčené vrčení. To jeho maminka byla ta nejlepší na světě! Žádná lepší nebyla. Ani sníh ho najednou nedokázal tak fascinovat, a že se ho z nebes konečně sypalo dosti. Vztekle do poprašku na zemi kopal, jako by snad mohl vyjádřit všechnu svou nechuť a rozrušení. A taky naštvání, což byl pocit, který do teď pořádně neznal. Alespoň ne takhle intenzivně. Vždy v jeho životě nad všemi ostatními pocity vesele kraloval smutek. Svůj tlustý zadek si válel na zlatém trůnu a jeho koruna se leskla všude do dáli. K ryšavému štěstí však místo tohoto krále všude vyjednával věrný a veselý sluha, který se jmenoval nadšení. Překvapivý útok hněvu, který tlustého a líného krále skopnul ze svého trůnu a ujal se koruny, byl nečekaný. Těžko navíc mohl čekat, že nový pán propustí starého sluhu. Ach puberta.
Mladý vlček se ploužil někde po boku Marion a Thorana, jejich rozhovor však ignoroval. Tříbarevná vlčice pořád něco žvanila a ač mu to přišlo před chvilkou roztomilé, teď se zlobil. Nevěděl, jestli přímo na ni, nebo vlastně jen na osud a jeho odporné a zvrácené hrátky, těžko však dokázal ten pocit nějak zahnat. A když už se vlče konečně nějakým zázrakem trochu uklidnilo, Marion ho znovu konfrontovala a přihnala se k němu. Velmi mlčky zrzavý Alfie odvrátil pohled a z jeho hrdla se znovu ozvalo tiché vrčení. Kdyby nenesl zoubek, možná by se po vlčici i vztekle ohnal. Nedokázal zatím usoudit, že si takové chování Mari nezaslouží. Bohužel nebyl ještě schopný držet na uzdě všechny svoje pocity. Jen se od ní odtáhnul a se zavrtěním hlavou jasně vyjádřil svou nechuť hnát se někam na lov. Bylo by pro něj asi přirozené se chtít učit lovit – musel to přeci jen jednou umět. Ale teď nebyl čas. Možná v tu chvilku ho prvně napadlo zkusit se zeptat na lovecké lekce Dona Morfea. Vždyť i jeho měl učit Don. Bylo by to jen správné. Na Mari s Thoránkem nedokázal ani pohlédnout pro svou současnou zášť.

// Jezevčí les

// Ohnivé jezero přes Kopretinovou louku

Tichá noc zjevně neměla být svatá. Zmrzlé vlče si to capkalo bez hlesu zamlklou krajinou a jen pozorně poslouchalo co se kde šustne. Jediný, kdo ticho dokázal prolomit byla Marička. Svou upřímnou radostí mu dokázala vyčarovat úsměv na tváři. Spokojeně se jí znovu propletl mezi nohami a přísahám, že kdyby to šlo, předl by u toho jako kočka. Marička byla prostě skvělá kamarádka a vážil si toho, že se potkali. I on mlčky musel souhlasit s tím, že ji nechtěl ztratit. Přes rameno se pak otočil na Thorana, jehož nezdrobnělé jméno stále neznal a pokorně musel uznat, že i jeho by v Sarumenu uvítal. Bylo by fajn mít tam někoho takhle chytrého, na koho by se mohl otočit s každou otázkou. Pociťoval k němu zvláštní náklonost a respekt. V odpověď zvládl jen vesele zastříhat ušima, ocásek sebou kvedlal již dávno. Vůbec na něj nezodpovídal. Chorobná touha tříbarevné vlčici dokázat, že sdílí její pocity ho však doopravdy zmáhala, a proto zopakoval již potřetí ten nejroztomilejší akt, který zvládl – propletl se Marion mezi nohama a spokojeně se o ni otřel.
Cesta je zavedla znovu k té ošklivé řece. Již poněkolikáté. Naštěstí si bystré vlče poměrně snadno vybavilo místo, kde se dala řeka překročit suchou packou. Odběhl proto o kus dál, kde z řeky čnělo pár kamenů. Bylo to takové podezřelé. Když tudy totiž procházel naposledy, zdály se tak moc daleko od sebe! A teď místo toho jen několika skoky překonal vodní tok bez sebemenších obtíží. Zastavil, aby se po řece ohlédl, než vyrazil přímo za Marion. A dorazil právě v čas, aby slyšel přesně to, co nikdy slyšet nechtěl. Zprudka zastavil a s ouškama nastraženýma v před poslouchal tříbarevnou vlčici, která se bez starostí chvástala tím, jak nejdokonalejší maminku má. Nedokázal se náhle ubránit podivnému pocitu, který se objevil v jeho hrudi. Jako osten ho probodal skrz na skrz. A přímo v jeho středu bylo nabodnuté už tolikrát raněné srdce. Sněhové vločky poletující vzduchem najednou až moc připomínaly ten jediný bílý chomáček chlupů. Zlatá očka zahrnuly horké slzy a z jeho hrdla se vydralo velmi tiché, ale zato zřetelné vrčení. Jen odhodlaně sklopil hlavu a bez dalšího pohledu na tříbarevnou vlčici zamířil kýženým směrem. Čím dřív se zbaví toho pitomého zubu a těch zatracených blech, tím dřív bude moci někam zalézt a užírat se smutkem. Oba dospěláky ignoroval.

// Říční eso přes Ježčí mýtinu

// Náhorní plošina přes středozemní pláň

Alfie si poslušně capkal někde vedle Thoránka. Hlavu nesl zdviženou vysoko a svůj úlovek v podobě zoubku pevně svíral v čelistech. Nesměl zklamat ve svém poslání, a tak nejednou zastavil, aby jazykem zkontroloval přítomnost bílé perly v jitrocelovém lístku. Naštěstí tam stále byla. Na Maričku se nezlobil a obdaroval ji několika úsměvy, přes to však najednou zesmutněla a začala se mu omlouvat! Jako by snad četla jeho myšlenky. S hrůzou se naježil a mlčky pospíchal k jejímu boku, o který se lehce a něžně otřel. Tiše pak čumáčkem zarejdil v kožíšku na bílém líčku. Celá jeho řeč těla byla uvolněná a úplně křičela, že se přeci nezlobí. Jen se bál ten zoubek pustit. Nechtěl ho ztratit a nemohl se s Pippou prát kvůli zubu podruhé. Holky se nebijou – ač jsou občas vážně na pěst a nesnesitelné. Pořád to jsou vlčice a tatínkovo učení plně respektoval. Sice rozhodně nechápal, proč jsou holky slabší, Pippa mu téměř vždycky surově nabančila a nepochyboval o tom, že měla sílu za tři, takže to zřejmě bylo takové pořekadlo. Omluva, proč se s holkama nepere.
Ryšavý vlček se tedy raději soustředil zpět na Maričku a něžně ji znovu pročísnul srst. Bylo to ale zvláštní. Jako by vyrostl jen během pár dnů. Na její tvář teď dosáhl docela lehce a kdyby se jen trochu zasnažil, určitě by se temenem hlavy dotkl Thoranovy brady. Jistě – musel by se narovnat a možná trochu zvednout na špičky, poinotu však bylo, že byl nyní skoro stejně veliký, jako Marion. Znovu hrdě vypnul hruď a ocas zdvihl vysoko nad tělo. Připadal si doopravdy dobře.

// řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

// Krátko post, totální paskvil. Pardon. Není mi moc dobře.

Prapodivná bílá věc, kterou Thoran nazval „sníh“ se z nebe postupně přestávala sypat. Možná to ale bylo jen otázkou času? I při odborném výkladu vlče nepřestávalo po obloze pošilhávat a nejednou vyskočilo, aby se vločku pokusilo chytit. Byl prostě úplně u vytržení. Na zem ho přivedla až otázka na zoubek jeho sestry. Okamžitě souhlasně zavýsknul, a ještě spěšně se vrátil pro zoubek. Něžně ho zabalit do nějakého lístečku a opatrně ho chytil mezi zuby. S úsměvem pak připochodoval zpět ke zbytku jeho výpravy, kterou mezitím dohnala i Marička. Rozkošně se na ni zaculil, avšak s lístečkem a zubem v puse se mu povídalo fakt na nic. Vrtění ocásku byla tedy nyní jeho jediná preferovaná volba komunikace. Ta však nedokázala pospíchající vlčici zastavit před další cestou zase někam dál. Vlče zmateně naklonil hlavičku ke straně tříbarevnou vlčici nepřestávalo pozorovat. Zmateně se ohlédlo i za sestrou, v očích očekávání. Doufal, že se vypraví s nimi. V dáli však zahlédl kožich tmavého vlka, který nesl jméno Danda. V jeho obličeji se objevila smutná vráska. Tušil, že Pippa s nimi tedy dál nepůjde. Přeci tedy odložil zoubek na zem, a vyhledal štítivou sestřičku. Blechy, nebo ne.
„Vypadá to, že se ti vrátil Danda! Tak na sebe dávej pozor. A jestli na tebe bude ošklivej, utrhnu mu uši.“ Informoval mladší bratr svou nejmilejší sestřičku a na rozloučenou jí pročechral srst na líčku studeným nosem. Následoval úsměv a přátelské zastříháním ocáskem. „Buď opatrná! Já odnesu tvůj zoubek jezevcům. A nedostali můj, protože musel být holčičí,“ ta slova už vlče ale pronášelo téměř na odchodu. Čapnul zoubek a už pelášil za Marion směrem k Sarumenskému hvozdu. Trochu ho mrzelo, že si Pippy ani nevšimla. To nebylo hezké a ani slušné. Rýpat v tom však neměl chuť, smířený se proto vydal za vlčící a jen jednou zastavil, aby se ohlédl po ségře, než se znovu vydal na cestu. Nechtělo se mu od ní, blechy teď ale musel vyhnat i z jejího krásného kožíšku a za to ta cesta stála.

// Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

Ryšavé vlče nemohlo za nic na světě tušit, že tenhle den bude zatím ten nejstudenější v jeho životě. Možná to měl ale signalizovat už tak ošemetný začátek a hádka s Pippou – takový den prostě nemohl být za žádných okolností dobrým, no ne? Pokoušel se věnovat svou plnou pozornost pískové vlčici, ale jak mohl? Něco na olověné obloze na malého Itala volalo. Z plna hrdla křičelo po pozornosti, která mu však byla odpírána. Vlček nerozhodně přešlápnul, aby nějak odvedl svou pozornost od podnětů, které jej rozptylovaly. Nejraději by se kousnul do jazyka, jen aby věnoval sestře. Naštěstí ho přizvala k sobě. Neváhal a lehl si těsně vedle ní. Bok se opíral o bok a čumáčkem načechral srst na jejím líčku. Nechtěl ji ublížit, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš. A Pippa se chovala jako rozmazlený smrad. Rodiče by tohle určitě netolerovali a maminka by jí srovnala. Ve většině případů sice rodiče zastávala právě Pippa, ale tentokrát potřebovala i ona uvést zpět na správnou cestu. Vřele se usmál a na pár chvil zavřel oči. Voněla jako domov. Ten pravý a jediný domov, který kdy znal.
„Máš pravdu,“ přitakal tiše a v klidu si užíval téhle mírumilovné chvilky. Skoro až zapomněl na své dobrodružné poslání od jezevců. Vyrušilo ho až něco studeného na čumáčku. Odfrknul si a divoce u toho zaklepal hlavou, načež si nos promnul pacičkou. „První ale musím zbavit svět těch blech,“ odhodlání v jeho hlase bylo více než patrné. Vlče vyskočilo na všechny čtyři a zamávalo přátelsky ocáskem. „Promiň, že jsi kvůli mně přišla o zub, ale stejně ho potřebujeme na ten lék! A taky se podívej-“ s tím se vlček začal křenit, jak jen to šlo, v jeho dentálním oblouku jasně patrné dvě mezírky. „Vypadá to, že mají vypadávat.“ O Zoubkové víle a těch podivných snech se však raději nezmínil, to bylo trošku citlivé téma a nebyl si úplně jistý, zda se mu sestra nevysměje. „Verrai con noi? Danda stejně odešel.“ Vybafnul na Pippu zcela nečekaně a znovu zamáchal ocáskem, pomalu připraven vydat se na cestu. V tu chvilku však jeho pozornost definitivně upoutala podivně zbarvená obloha. Před tím si toho nevšimnul – měl zavřená očka a soustředil se jen na sestru. Teď ale nebylo popření. Z oblohy se pomalu a něžně snášely takové zvláštně pomalé dešťové kapky. Bílé. Navíc nepadaly přímo k zemi, ale nechávaly se unášet vánkem sem a tam. Jako by popíraly gravitační zákony! Fascinovaně na ně zíral, očka vykulená do plné šíře, tlamičku pootevřenou. Nikdy nic tak krásného neviděl. Vyskočil a pokusil se jednu z nich chytit. Čelisti pevně sklaply, ale tlama zůstala prázdná. Zopakoval to. Nic. Frustrovaný výskok několikrát zopakoval, ale vždy bez výsledku. Svraštil obočí a zapojil hlavičku. Vločky se snášel k zemi. Zaměřil tedy svou pozornost tam. Doopravdy na stéblech trávy nalezl ojedinělé vločky, které však zatím nedovedl pojmenovat. Navíc rychle tály. Rozhodl se tedy svou otázku směřovat jediným směrem, kterým tušil odpověď:
„THORÁNKU?“ Zahalekal ještě před tím, než se otočil a vyrazil za jmenovaným vlkem. Běžel k němu tak rychle, že si málem tlapky zpřelámal a zastavil smykem těsně před dospělákem. „Co je to, co se snáší z nebe? Je to déšť? Zimní déšť? Není to nebezpečné? Proč to padá tak pomalu a co se s tím děje, když to dopadne na zem? Ty bílé kapky mizí!“ Pálil jednu otázku za druhou a jen velmi obtížně stíhal všechny „cizí slova“. V jeho řeči byl tedy náhle znát cizí přízvuk a menší nejistota.

//

// užijte si tu sestřičku !

Alfie ležel rozpláclý na zemi jen několik krátkých sekund. Jakmile se rozkoukal, vyskočil znovu na nohy a s vrčením se postavil čelem sestře. Jenže ta se k boji náhle neměla. Vypadala poměrně naštvaně, možná i víc než před tím. Zvědavě naklonil hlavu ke straně. Pokoušel se vypátrat příčinu tak náhlé změny. Netrvalo mu to vůbec dlouho. Mezi stébly trávy na zemi před Pippou ležel jeden mléčný zoubek. Málem by se i usmál, kdyby navztekaná sestra neřekla takovou ohavnost. Zrzek se prudce nadechl a zůstal na o něco menší vlčici zírat. Okamžitě se naježil a z plných plic na ni zařval: „Philippa! Calmati, cazzo!“ Jeho hlásek při tom trochu přeskočil do hlubší tóniny a zase zpět. V obličeji se mu objevil doopravdy ošklivý výraz. „Anche lei è tua madre! Navíc – o mojí matce nebude nikdo mluvit takhle. Ani ty!“ Vrčel tak divoce, až úplně nakrčil nos a obnažil bílé perličky. „Vergognatevi, Philippa! Co by ti řekl otec?!“ Jako byla krásná Florence slabinou Alfredovou, stejně tak Don Dante byl citlivým místečkem pro Pippu. Moc dobře věděl, jak nesnášela své celé jméno, ale teď prostě zašla až moc daleko. „Styď se! Takhle urazit svoji rodinu. Kvůli pitomému zubu! I mně už jich pár vypadlo a rozhodně pro to nedělám takovou scénu. Nemáš mi co zazlívat, že jsem brečel jako malá holka.“ Nohy měl rozkročené a mluvil hodně hlasitě. Mohl ho slyšet kdokoliv již hodně z daleka. Thorana si popravdě ani nevšimnul a Pippy narážku na jeho příchod ani nepostřehl. Možná však bylo dobře že Mari byla trošku pozadu. Třeba by se pokusila jejich spory vyřešit za ně, ale to by nebylo moc dobré. Tohle byla věc Cosa Nostry a jejich věrných.
Vlček se uklidnil, až když ze sebe dostal i ta poslední slova a zhasl poslední plamínek vášně a rozčílení. Tiše teď stál a sledoval svou sestru, která vypadala stále velmi naštvaně. Bezesporu byl odhodlaný se znovu začít bránit, kdyby bylo třeba, ale jak jeho tělo pozvolna opouštěla náhlá záplava adrenalinu, pokousaná ramena přicházela k sobě a začínala nehezky pálit. S dlouhým výdechem tedy zavřel oči a nechal své nožky, aby ho donesly k Pippě. Zastavil kousek od ní. Téměř na dosah – nevěřil jí, že po něm ještě neskočí. Přeci jen ji však chtěl utěšit, „sono davvero dispiaciuto,“ zopakoval tedy a omluvně do ní drcnul čumáčkem, když se nakonec doopravdy přiblížil. „Nechtěl jsem ti ublížit,“ zašeptal. Věrně čekal na to, co se bude dít dál.

// Jen se poperou a zas pudou

Bledé měsíční světlo se ztratilo za obzor v první chvíli, kdy se východní hranice světa a nebe počala projasňovat. Zatím bylo však těžké soudit, jaký se na dvě naježené koule chlupů žene den. A i kdyby teď Alovi práskaly hromy a blesky za zadkem, vůbec by si toho nevšimnul. Jeho veškerá pozornost byla upoutána na sestru. Střídavě v sobě byli zaklesnutí, střídavě se drželi dál jeden od druhého. Celou dobu však prudce oddechoval. Během jedné z krátkých pauz se však zvědavě rozhlédl a Pippy zrak vyhledal až s povytaženým obočím.
„Veramente? E lui dov'è? Il tuo cosiddetto migliore amico?“ Ušklíbnul se škodolibě, protože Danda se někam vypařil. Evidentně čekal na první možnou příležitost, aby se mohl Pippy zbavit a teď ji tu nechal na krku mladšímu bratrovi. Marion Alfieho alespoň neopustila. Nebo tedy ne záměrně.
Během další pidi rvačky se zrzkovi podařilo svou sestřičku na moment položit na lopatky. Dělali si jeden z druhého boxovací pytel, ale mělo to něco do sebe. Určitě ze sebe dostával všechny ty nastřádané nepříjemné pocity. Krom toho však Alfie dostával převážně na zadek. Bránil se, co to šlo, ale neměl opět to potřebné odhodlání, aby se do ségry pustil s takovou krvavou vervou. Pomalu se v něm však opět probouzela.
„Neříkej mi Alfredo!“ Syčel vztekla, když zadníma nohama tlačil proti sestře. Podařilo se mu ji krapet odstrčit, začínal však být unavený. „Taky ti neříkám celým jménem,“ štěkl dodatečně a s trochou štěstí s emu podařilo čapnout ségru za srst. Jednou ho ta malá potvora dokonce nehezky štípla do tváře. Z jeho hrdla se vydralo překvapené kníknutí. Polekaně se odtáhnul, ale jen se oklepal a vrhnul se zpět na ní, nehledě na její slova. „Z lesa jsi odešla dřív než já! Byl jsem pořád v Sarumenu, když tě tuo migliore amico vedl někam pryč!“ To byla pravda pravdoucí. Vyštěkl a s tím sestře vyškubl pár chlupů z kožíšku. „A taky jsem se o tebe bál!“ Upozornil jí, ale vzápětí opět vyjekl bolestí, když mu mléčné zuby pískové vlčice projely kůží na lopatce. Nemohlo to být zdaleka těžké – jako když krájíte vlažné máslo. Přesně tak ty bělostné jehličky zajely do měkkého kožíšku, a ještě jemnějšího podkoží. Přirozeně se pokusil zrzek sestře vysmýknout, měla ovšem pevný stisk. Napadlo ho tak udělat jediné. Po hlavě skočil k zemi a silou s pomocí té gravitační udělal přemet. Natloukl si, bylo to však bezesporu lepší než mít Pippu zakousnutou v zádech.

Ve svitu měsíce se všechno zdálo mysticky klidné. Jeho stříbrné paprsky halily svět do lesklého hábitu a konejšily všechny duše ke spánku. Většina matek již zahnala ratolesti ke spaní. Jenže taliánská vlčata neměla matku, která by je uložila, nebo snad dokonce odtrhla v téhle bojovné chvilce. Vlček se celý naježil, nyní již připravený na hru, kterou sestra chtěla hrát. A zjevně se přizpůsobil dobře, protože v moment, kdy schytala kopanec do bříška i ona reagovala vrčením. Nelíbilo se. Jenže to se nelíbilo ani jejímu bratrovi. Jakmile měl možnost, zuby chňapal po jakékoliv části těla, na kterou dosáhnul. A nejednou sestře i vyškubl chomáček srsti. Tu z ramene, tu z krku. Jednou se mu dokonce podařilo ji škrábnout. To však nebylo naschvál a při první příležitosti nenápadně zkontroloval, jestli to nebylo do krve. Až když se od sebe konečně odtrhnuli si trochu oddechnul. Musel se připravit na další kolo zapálení. Velmi prudce ho však zasáhl osten žárlivosti. Tak s Dandou? Kyselí úšklebek se jako nádor rozlezl po jeho jinak roztomilé tvářičce.
„Tak s Dandou, jo? To je teď tvůj novej kámoš?“ To on ji opustil, to on první vytáhl Marion, jenže teď si nemohl pomoci. Žárlil. I jeho ouška se náhle přiklopila k hlavě a frekvence kmitání ocásku se změnila ze svižné a přátelské do velmi nepravidelného a vzteklého škubání. „A řekl jsem, že mám blechy,“ zdůraznil ještě jednou, dávaje si pozor na to, aby to slovo vyřkl, pokud možno bez přízvuku. „Pulci.“ Zopakoval ještě italsky a vyplázl na sestru jazyk.
Brzy po něm ta fúrie opět skočila. Tentokrát však vyrazil proti ní a nezdráhal se opětovat jí stejnou mincí. Zuby cvakaly kolem jejích uší a dvakrát ji štípnul do ramene. Celý zadýchaný pak při rvačce doloval ze svého hrdla následující věty:
„Avevo bisogno di stare da solo!“ Vyštěknul ta slova tak rychle že jim sám málem nerozuměl, a proto větu ještě jednou zopakoval. Těsně po tom, co sestru štípnul do citlivého ouška. Statečně se však jeho pokusům a rány vyhýbala. Motal se beztak jak to jelito. „Sono stato triste così sono scappato. Mi è mancata improvvisamente mamma.“ Nebylo to úplně dospělácké doznání, ale Pippě to říct mohl. Taky komu jinému? Nikoho jiného v tom širém světe prostě neměl. Všechno se zbortilo tak náhle, že sotva mohl své nářky vyslovit. Natož aby někomu vysvětlil jejich příčinu. Jakmile dozněla ta slova, odtrhl se od sestry a s prudkým oddechováním ze sebe vydloubal omluvu. Byla od srdce a upřímná, jen naplněná funěním a oddechováním. „Sono davvero dispiaciuto. Mrzí mě to. Neměl jsem.“

Vše se zvrtlo asi tak, jak si to prcek představoval. Pippa se nezlobila. Hněv v ní totiž přímo vřel a bublal a bylo jen otázkou pouhých vteřin než všechny její potlačované pocity a emoce explodují. Vlček si užíval poslední chvilky před tím, než ho ze sebe sestra konečně shodila. Stihl jí darovat ještě nějaké ty pusinky a bezesporu do jejího krásného kožíšku naskákaly i ty lstivé blešky. Odkutálel se o kousek dál – měla docela sílu, holka jedna. Okamžitě se sebral, ale nepřestával vesele vrtět ocáskem, ouška vzorně nastražená v před. Přijímal všechny nadcházející útrapy s otevřenou náručí a vědomím, že mu sestry hněv patřičně náleží.
„No, no, non l'ho fatto,“ odvětil rodným jazykem a jeho ocásek se rozkvedlal ještě o něco víc a rychleji. Až jím ohnul a zlámal suchá stébla trávy. Plamínky naděje a nadšení tancující ve zlatých duhovkách. V měsíčním světle se téměř odrážely a byly skoro viditelné. Nadšení prosycovalo vzduch okolo vlčete a z řeči jeho těla šlo jasně číst, jak rád sestru vidí. „V lese mě našla Marion a vzala mě na dobrodružství k moři. Ale nenašli jsme moře. Místo toho jsme se zapletli s jezevci a teď hledáme přísady do elxíru, abychom se zbavili blech.“ Na potvrzení svých slov se vlče velmi rychle podrbalo za uchem. Stál pak proti naštvané sestřičce, přední rozkročené, čekající na tu bouři, avšak velmi, velmi nedočkavý, až konečně vypukne. A také že vypukla. Jen asi trochu jiné, než čekal.
S rychlostí a silou se po něm Pippa vrhla. Tupý náraz, který si pro něj připravila matička zem očekával. Ostrou a bodavou bolest, která však uvedla jeho rameno v oheň, to bylo překvapení. Vyjeknul a pokusil se Pippu shodit, ale neměl na to teď dostatek ťafky. Na prázdno ji zadníma nohama kopnul do měkkého bříška, poplašeně je zase stáhnul. Holky se nebijou, prolétla mu hlavou poučka z dob, které se ztrácely v pohřebišti dějin. Jenže jak se měl bránit tomuhle zuřícímu orkánu, který najednou nebyl takový, jaký si jej přestavoval? Počítal s pošťuchováním a nějakým tím kousancem, Pippa však nemusela udeřit tak tvrdě hned. Rychlý myšlenkový pochod nakonec vyústil ve výsledek, který původně nebyl záměrem. I zrzek vystartoval po sestře a co mu síly stačily ji znovu nakopnul zadníma. Ostré zoubky se nakonec zakously do jejího předloktí. Snažil se být tak jemný, co to šlo, jistě ji však nechtěně trochu poranil. Znovu se ji pokusil shodit a tentokrát se i poštěstilo, když však sestru odhazoval, jedna z nožiček mu sklouzla po jejím těle a trefil ji přední packou přímo do brady. Bleskurychle se odkulil z jejího dosahu a s tichým vrčením a ušima sklopenýma k hlavě nepřestával pískovou vlčici sledovat. Reflexivně však jeho tělo zaujímalo postavení ke hře a ocásek sebou též šil jako divý. S Pippou se přeci nemohl prát doopravdy. Na to ji moc miloval.

Zdravím a moc děkuji za akci! :>

Za Baghý prosím:
20 drahokamů + 1 křišťál + 5 mušliček

Za Alfreda prosím:
20 oblázků + 5 mušliček

PŘIDÁNO

// Středozemní pláň

Vlček si vykračoval jasnou nocí vedle Thorana a Marion, která se nakonec objevila jen kousek za prvním vlkem. Občas ho to někde zasvědilo, jinak však už blechy začínal skoro zapomínat. Ač si tedy v některých momentech připadal značně špinavý. Všehovšudy byl ovšem spokojený, přeci jen měl však ouška i očička nastražená – vyhledával jakýkoliv náznak přítomnosti jeho sestřičky. Dospěláci se mu omluvili, ale on nad tím jen mávnul tlapičkou a oba obdaroval úsměvem.
„Non preoccuparti,“ brouknul lehce a zastříhal ušima, „já se neztratím,“ ujistil oba dva, rychle svou pozornost však stočil před sebe. Něco mu říkalo, že se k sestřičce blíží. Možná protože ve vzduchu visel její pach? Těžko mohl soudit, ale z její stopy, která vedla na sever raději sešel. Tahle cesta se zdála jistější a on si byl pomalu jistý tím, že brzy zaslechne její líbezný hlásek. Přeci jen se však Marion propletl jako kočka mezi nohama. „Neutekl bych ti, Mari,“ přislíbil, nevědom faktu, že za pár okamžiků přesně tenhle slib poruší.
„Znáš ňáký hvězdy?“ ho tedy v první chvilku zarazilo, nemusel se však ujišťovat, když konečně ta slova vyhodnotil jeho nervový systém jako skutečný vjem, a nikoliv jako klam. Jeho ocásek se okamžitě vesele rozkvedlal ze strany na stranu. Vyrazil za tichým rozhovorem v dáli s bojovým pokřikem: „PIPPOOOOO!“ Div si nohy nezlámal, jak hnal za nadějí, že sestřičku někde zahlédne. Vlčice měl sice doopravdy rád, jeho srdíčko však patřilo jen a pouze rodině. Místo pískové však v dálce rozpoznával jen siluetu cizince. Nebo snad nebyl cizí? Mohl to snad být ten vlk, který je přišel vyzvednout pod děsivý javor? Jen v měsíčním světle a za běhu to těžko rozeznával, ale pokud to byl on… To by znamenalo, že sebou ten vlk třeba mohl mít-.
Myšlenku vlče nikdy nedokončilo, protože se v plné rychlosti málem přerazilo o něco na zemi. Jeden, dva, tři kotrmelce, než konečně zastavil na zadku přesně vedle tmavého vlka. Nebral na něj však ohledy. To, o co jeho nožky málem zavadily a čemu se tak neopatrně vyhnul byla právě jeho milovaná sestřička. Na natlučený čumák teď nebral ani trošku ohledy, jen se urychleně sebral a s nefalšovanou radostí znovu hupsnul na sestru. Třeba že se možná pokoušela zvednout. Bez okolků (a ohledů na jeho zablešený kožich) se k ní lísal a třel se o její úžasný pískový kožíšek, po kterém se mu tak stýskalo. Ani mu to nedocházelo, dokud zase nebyl s ní. Litoval toho, že se kdy nechal zlákat na dobrodružství se sladkou Marion. Měl prostě zůstat se sestřičkou.
Za tu dobu, co byli v Gallirei ji už poměrně přerostl. Bezesporu však byla silnější nežli jeho maličkost. Čekal proto kdy ho odstrčí a začne ten tyátr, v rychlosti si však užíval možnosti ji pořádně přitulit a darovat jí tolik studených pusinek, co mu čas dovolil. Jantarová očka mu zářila upřímnou radostí.
„Pippa, Pippa, se solo potessi vedere dove sono stato!“ Vychrlil na ni s nadšením a v rychlosti vyštěkl i důvod jeho příchodu: „Ho bisogno del tuo dente.“ A jestli ta eskapáda nezačala do teď, po téhle větě ji vlček čekal úplně stoprocentně. Ani přes to však neodtahoval hlavu z jejího kožíšku. Dávno sebou nevrtěl a jen ji držel svou tíhou u země, čumák zabořený do sametového kožíšku na jejím krku.

Vlče se mlhavým lesem propletlo vcelku rychle, a to se doslova vleklo. Mělo při cestě nad čím přemýšlet, protože Thoran byl doopravdy chytrý a jeho otázky mu vysvětlit a zodpověděl. Jak něco takové věděl? Řekli mu to rodiče? Tolik otázek v tom životě, kde na ně však vzít odpovědi? Vlče zamyšleně vzhlédlo k obloze, kterou plula světlá oblaka. Byla to snad také pára? Teď už mu však od čumáčku nestoupala. Znovu pokorně svěsil hlavičku, zatímco se ploužil po rozlehlé pláni. Pach jeho sestry se již pomalu ztrácel, pořád však jakousi lehkou stopu chytal. Nevzdával se naděje, že ji zase uvidí. Ač ho pravděpodobně čekal výprask. Zastavil, aby se mohl podrbat za uchem. Ty blechy byly něco neskutečného. Připadal si špinavý a nečistý – kožíšek plný parazitů bylo něco nepředstavitelného pro všechny vlky v jejich rodině. Pravděpodobně by někoho takto zamořeného i na dobu určitou vyhnali – dokud se breberek zase nezbaví. A přesně i to byl důvod pro výprask, hned po tom, že pískovou vlčici opustil. Ale popravdě – jestli se vydala na toulky s cizím vlkem, asi tak moc bezradná bez mladšího brášky nebyla. Šlo jen o prostý nezvyk. Od toho incidentu s matkou a otcem se od sebe nehnuli. Muselo to přijít a už jim bylo téměř půl roku, takže to doopravdy bylo jen otázkou času, teď si však vlček připadal divně. Ani nepostřehl kdy se tak stalo, ale opět zastavil a koukal na nebe. Nebylo v ničem jiné než to, které vídal doma. Doma na Jihu. Už to bylo tak dlouho co přišel o maminku. S povzdechem se chystal vyrazit znovu na cestu, avšak na okraji lesa zahlédl pohyb. Nebyl vskutku daleko, takže dobře poznal siluetu Thorana, který se za ním vypravil. Zdálo se, že vlk nese list, ve kterém se ukrývaly slzy Wolfi, maminky Marion. Tříbarevnou vlčici však zrzeček nikde neviděl. Jeho ocásek se však lehce rozkýval i při pohledu na tohoto známého. Neostýchal se na něj počkat, než se znovu vypravil na cestu. Pořád však nepospíchal. Nechtěl Maričce záměrně utéct a často se teď otáčel, nežli se konečně radši zeptal Thoránka:„Kde je Mari? Ještě se loučí s maminkou, než půjde?“ Zvědavě naklonil hlavičku ke straně, to se přeci dá zvládnout i za chůze.

// Náhorní plošina

Dlouhá noc se pomalu překulila v další jitro. Něco se na tom však zrzavému vlčkovi nezdálo. Jak je možné, že jsou teď dny kratší a noci delší a mnohem studenější? Tázalo se v duchu vlče, zatím co mu od tlamičky stoupala pára. Chvilku se nechal unést a jednou, nebo dokonce dvakrát po obláčku skočil. Jako správný lovec. Jenže ten se rozplynul a dvakrát tak vlče spadlo zpátky k zemi s tlamou prázdnou. Zmateně se otočil na Thorana, který v jeho očích stoupal s každým okamžikem a stával se jakýmsi mystickým mudrcem, který musí mít odpověď snad na každou otázku.
„Jak je možný, že teď vidím svůj dech?“ Vybalil na něj rovnou s očima plnýma očekávání. „A proč se ten dech nedá chytit?“ Se „snem každého učitele“ jsem to myslela vážně. Ale tohle zvídavé vlče mohlo být pro jiné takovou nesympatickou noční můrou. „A proč jsou teď dny kratší a kratší, zatímco noci trvají dýl?“ Těžko se odolává touze po vědění a tohle stvořeníčko chtělo mít ve světě zkrátka jasno. Zbytek těch otázek, jako proč listí mění barvu a padá k zemi, jak je možné, že se ochlazuje a proč je obloha modrá si zatím vlče nechávalo pro sebe. Za svůj krátký život si dobře všimlo, jak některé dospěláky rozezlí přílišné zapálení.
Svou pozornost po určité chvíli nakonec obrátil zpět k Marion a Wolfi, které si spolu povídaly. Milá vlčice bohužel nevěděla, kam se jeho sestra poděla a vlček se tak na pár chvil zakabonil. Nebyl to však znak naštvání. To se mu na čele vytvořila vráska, jak usilovně přemýšlel. Už přece tolik času strávil na cestě, aby nalezl své zbylé sestřičky a jednu věc si z toho odnesl bezesporu. Dokázal najít stopu úplně kdekoliv. Zavětřil a zamyslel se. Čerstvý pach cítil, když procházeli poblíž úkrytu a lovené zvěře. To bylo dobré místo, kde začít.
„Mari, Thoránku? Vydám se pomalu napřed. Myslím, že sestřičku dokážu stále ještě vystopovat.“ Pronesl to zcela vážně, bez náznaku úsměvu a s patrným odhodláním v hlase. „Wolfi,“ otočil se na vlčici s tmavým hřbetem, „gracie mille, za tvou slzičku. Snad se rychle vrátíme. A promiň nám prosím ty blešky.“ S tím se pomalu odebral po stopách své sestry. Věřil, že to vlčice spolu vyřeší urychleně, přesto nepospíchal. Nechtěl se pomýlit a vydat se omylem špatnou cestou.

// Středozemní pláň přes Ohnivé jezero