Gallirea - Příspěvky uživatele

// Loterie 3

Tohle byl asi úplně první východ slunce, na který se malý Alfredo upřímně netěšil. Heather nad pravdou nenakrčila nos a ani se nad ním nezačala pohoršovat. Evidentně se pokoušela na věc pohlédnout i jeho očima, zároveň však s notnou dávkou nadhledu. Takovou schopnost neměl každý a vlček pookřál ještě o něco víc. Je tak úžasná, pomyslel si celý očarovaný a mírně přikývnul. „Já nemám nic proti tomu, když někdo chválí své rodiče. Jen to asi není úplně za vhodno před osiřelým vlčetem,“ odvětil Alfredo maličko kysele, avšak jeho tvář již zase nesla poměrně spokojený výraz. Jenže ten se odklidil, když zrzkova nová známá zmínila poměrně znepokojující fakt.
„Problémové vlky nemám rád,“ povzdychl si trochu sklesle a podpořil Heather lehkým úsměvem, „ale přijde mi, že se jim světem protlouká tak nějak snáz.“ Po konci věty následovala krátká odmlka. Nechtěl na kouzelnou bytost po jeho boku vyhrknout první, co ho napadlo: „Come è possibile?! Taková úžasná slečna přece musí být nejoblíbenější ze všech a musí mít nespočet kamarádů!“ – ne úplně vhodná slova pro někoho ztrápeného jejich váhou.
„Najít si přátele asi není úplně jednoduché, alespoň ty pravé. Já krom své sestry Pippy asi nemám žádné řádné blízké.“ Lišácký úsměv přestřelil hnědá líčka, když se k Heather natáhnul a nosem jí velmi jemně drcnul do ramene. „Ale kdybys chtěla kamaráda ze Sarumenu, hlásím se, il mio fiore.“
A po těch slovech se to všechno nějak zamotalo. Alfie náhle ležel na zádech a než se nadál, drobnější slečna ležela po jeho boku. Asi trochu moc blízko – ač to nebylo špatné. Měl však obavu, že brzy uslyší tlukot jeho srdce. Alespoň on ho doslova slyšel. Krev mu hučela v uších a tepala ve spáncích s takovou vervou, že by jistojistě omdlel, kdyby vyskočil na nohy moc rychle. Ve zlatých očích se odrážely padající hvězdy a cizí teplo v něm vyvolávalo ještě zvláštnější pocity. Byl v jednom ohni a zároveň mu po zádech jezdil mráz. Sám si připadal jako taková padající hvězda, která na pár chvil zahoří a pak vyhasne. Jistotou však bylo, že planout bude, dokud si s Heather nedají sbohem.
„Myslím, že padají až za obzor, takže bychom tu měli být v bezpečí,“ ujistil ji měkce, ale jasně rozhodně. Tak jako slýchal mluvit svého otce – jeho samotného by to teda uklidnilo a nezbývalo než doufat, že se neplete a nesejme je z nebe padající ohnivá koule.
Dokud bylo na co se dívat, připadal si Alfredo alespoň trochu v klidu. Slunce se však přes obzor nakonec vyhouplo a on značně znervózněl. Má se jen zvednout a nechat ji tam ležet, nebo zůstat u jejího boku a čekat, než se zvedne dáma první? A bude za podivína, když zůstane? Nervozita na něm musela být poznatelná, ale přece se snažil dělat, jakože nic. „Vypadá to na další slunečný den,“ nahodil nakonec naprázdno s hrdlem tak staženým, že mu až přeskočil hlas. Ach ty rozpaky.

// Loterie 2

Noc, která se snesla na tmou zalitou Gallireu byla velmi studená. Ledový vítr bičoval okolí a krutý mráz se zahlodával hlouběji a hlouběji do vyzáblého těla nedospělého vlčka. Toho však i přes to trápily zcela jiné věci. Překvapeně se zarazil, když na něj Heather vypálila velmi osobní otázky. Kdyby stál, jistě by trochu ucouvnul, teď však jen ouška rozpačitě přitáhl k týlu a vyhýbavě uhnul jantarovými zraky. Věděl, že nemá cenu si něco vymýšlet, ale ještě nikdy s nikým otevřeně nemluvil o svých problémech ohledně matky. Naprázdno polknul a na pár chvil se pokusil útěchu najít na černém nebi. Zdálo se magické – ještě kouzelnější než kdy před tím.
„No, ne že by to bylo něco hrozného,“ začal nakonec, avšak bylo jasné, že se k rozmluvě musí nutit. „Jen Marion – moje kamarádka ze Sarumenu, se začala chvástat jakou má úžasnou mámu – což je pravda. In ogni caso, já rodiče už nemám a její nadšení se mě trochu dotklo. Solo un po, ale přece.“ Bez nějakých detailů se hádka dala docela dobře prezentovat i takto, takže se sebou byl vlček poměrně spokojený. Jenže pak přišla další štiplavá otázka. A sice si Alfredo sypal popel na hlavu již několik posledních dnů, teď ho vzpomínky začínaly znovu kousat. Pocit viny tížil jeho srdce. S jistou trpkostí v hlase proto nakonec přitakal: „Asi ano, ale ne že bych se někoho chtěl dotknout. Nejsem úplně horká hlava a nevyhledávám spory.“ Pokrčil u toho lehce rameny a konečně ouška našpicoval trochu vpřed. Očky přitom zase blýsknul k obloze. Zdá se mi to? Jako by se na ní něco zalesklo, ale pak to zmizelo. A co na tom – ze všech hvězd na celém nebi ho beztak teď zajímaly jen oči Heather. Ach, jak jeho vášnivá dušička zahořela. Plamen v ní však mírně dusilo zklamání, které přišlo vzápětí. O jeho sestrách neslyšela. Trochu si povzdechl a vyskočil na nohy, aby se mohl přesunout blíže k okraji kopce. Tmou zalitá krajina mohla ukrývat kde co, ale Lia, Chiara a Lacrima to zjevně nebyly. Znovu se usadil a mlčky zůstal pozorovat krajinu. Na vřes rázem zapomněl. „Máš pravdu, Elora je asi Lie trochu podobná, ale Lia byla spíš béžová.“ Zamrmlal si pod vousky, ale protože byl slušně vychovaný, rozhodl se trochu vyzvědět i o té podezřelé slečně. „Nesedí? To zní jako že je to nějaká podšívka podšitá,“ smutek byl teď z jeho tváře násilím zapuzen a se zájmem přes rameno sledoval hnědou slečnu. A zrovna v tu chvilku to uviděl. Na černé obloze se mihla zářivá šmouha. Přímo za Heather. Ryšavý sebou cuknul a překvapeně zamrkal, načež zvrátil hlavu vzhůru. Ta padající hvězda nebyla jediná. Z nebe se snášely jedna za druhou a co chvilku se nějaká na černém nebi mihla. Tak moc se zakláněl, až přepadl do sněhové duchny za sebou. Ale vůbec mu to nevadilo.
„Heather? Vidíš to co já? Non è bello?“ Úplně unešený tou krásou se lehce usmíval, v mysli náhle vymetýno. Až na jednu jedinou myšlenku – a to že je tu s tou nejhezčí vlčicí, kterou kdy v životě potkal. „Přidáš se?“ Zasmál se tiše a na pár chvilek pohlédl na zjevně rozpačitou slečnu.

// Loterie 1

Heather vypadala jako zatraceně zvídavá bytost a to by se Alfiemu za jiných okolností asi sakra líbilo, teď byl však z jejích otázek celý rozpačitý. Dokonce rozhozený. Trošku přitáhl ouška k týlu a překvapeně si kecnul na zadek do haldy sněhu. Ten se v zapadajícím slunci magicky třpytil, takže odrostlé vlče mohlo na pár vteřin vychutnat jeho půvabu, než však bylo přitaženo zpátky na planetu zemi tíhou všech těch pocitů, které sužovaly jeho útlý hrudník. To se mu vždycky takhle obtížně dýchalo? Do teď mu to tak nepřišlo. A co teď dělat? Měl snad Heather vyklopit, že měl do teď blechy a s párkem trhlých holek a Thoranem hledali něco, co by je všechny vyléčilo? Z té vší nervozity se lehce oklepal.
„Byl jsem s přáteli v Jezevčím lese, ale trochu jsme se nepohodli,“ vyžvýknul se v závěru velmi neurčitě. Vybalit na někoho docela cizího, že se na Marion rozčílil, protože na rozdíl od něj má mámu bylo zcela jistě nepatřičné. Teď ale vypadal jako nějaké hádavé nemehlo. A to taky nebyla pravda! „Tak jsem se odklidil sem – vyčistit si hlavu; rozmyslet si nějakou omluvu. A porozhlédnout se po svých sestrách.“ Přiznal konečně. Do teď si na ně nebyl schopný vzpomenout, příležitost se ale otevřela sama od sebe. Výraz v jeho tváři se teď docela změnil a rozpačitý a nesmělý úsměv vystřídal jeden poměrně nadšený. „Je to docela hloupá otázka, ale nepotkala jsi náhodou někde tři vlčice asi v našem věku? Jmenují se Lia, Chiara a Lacrima. Od léta jsem je neviděl a dost možná se zatoulaly do těchto končin téže.“ Upřímné nadšení z něj doslova sršelo a nedočkavost se na něm projevila lehkým zamáváním chvostem. Najednou si přišel o něco líp, když se na krásnou Heather pokusil znovu promluvit.
„S tím vřesem – nabídka platí, moc rád ti pomůžu. V tom všem sněhu ho asi nebude úplně lehké najít. Ale jestli se chceš raději vrátit domů, nemůžu ti bránit.“ Vypadal o něco klidněji. Povzbudivý výraz ho o něco málo postaršil, ale kdyby tak jen vlčice proti němu věděla, že jeho mozek mu div nevytéká ušima. Hysterický vřískot v hlavě ryšavého vlka ustal možná na pár chvilek, teď se však vrátil a velmi znesnadňoval jižanovi přemýšlení. Jenže ona byla prostě tak půvabná!

Bývá tomu tak v životě, že když se snažíte udělat ten nejlepší možný dojem, vypadáte jako po lobotomii a div si neposlintáte vestu. Nebo hůř. Alfie byl právě teď úplně okouzlený. Sledoval každý pohyb téhle slečny a tak trochu začínal očekávat, že jej velmi záhy označí za retardovaného ubožáka a odcupitá zpátky odkud přišla. Jenže to bylo úplně to poslední, co si tak mohl přát. Z nastalé situace mu mohla pomoct už jen notná dávka náhle ztracené sebedůvěry. A ta se jaksi vracet moc nechtěla. Pokusil se tedy alespoň o trochu sympatický úsměv, když se konečně rozhodl znovu promluvit.
„Řekl bych, že nevím co mě dovedlo právě sem, ale jinak jsem ze Sarumenské smečky,“ vyřkl zcela automaticky a ani se nepozastavil nad zapřením Cosy Nostry. Nevěděl, jestli Heather, jak se vlčice představila, Sarumen zná, či ne. Nechtěl ji tedy nějak urazit předjímáním a zbytečným vysvětlováním cesty tam. Spíš ho zarazila její další slova.
„Vřes? Pod tím vším sněhem?“ Překvapení bylo v jeho tváři jasně čitelné. Svévolí si vzpomněl na pohádku, kterou mu v dětství vyprávěla pečovatelka: o vlčici již nevlastní matka posílala do hor pro nesmyslná přání. Zápletku by dohromady už nedal, ale trochu jej vyděsila ta představa. Vždyť je noc. Pokusil se o další z opatrných úsměvů, když zase promluvil: „Kdybys chtěla, rád ti pomůžu. Přišel jsem si sem hlavně utřídit myšlenky, ale jak se zdá, to už jsem zvládnul. Krom cesty zpět domů mě tedy již nic nečeká.“ Ocasem při těch slovech lehce máchnul ze strany na stranu ve zjevně přátelském gestu, ač vlastně nebyla moc pravdivá. Kloudné myšlenky se totiž s jejím příchodem všechny poplašeně rozprchly do všech směrů. Nebýt takhle zblázněný, asi by byl schopný se poptat po zbytku svých sester – vždyť je dost možná mohla znát. Ale ač pro něj sestry znamenaly sebevíc, právě teď by si jen sotva dokázal soustředit na cokoliv jiného než její zlaté oči. Heather, zopakoval si pro jistotu v duchu a trochu přiblble se u toho usmál.
„Moc mě těší, máš krásné jméno,“ pronesl po pár vteřinách rozhodování. Dělat dobrý dojem a nemluvit z cesty bylo jako tančit po minovém poli. Nezbývalo jen doufat že nehamtne vedle a nevyhodí do vzduchu všechny svoje příležitosti. Heather totiž vypadala velmi nedůvěřivě a nešlo si toho nevšimnout. Sám by asi nevěřil cizímu vlkovi; jenže na druhou stranu museli být stejně staří. Ač byl nyní určitě o kousek vyšší nežli ona, rozhodně nevypadal jako nějaká mlátička. Měl zatraceně dlouhé nohy, to bylo však z jeho velikosti vše. Po všech ostatních směrech byl jak dvakrát přeložený vítr – rozhodně ne nebezpečný. A tak tam tak postával, jako by snad čekal nějaký verdikt a čekal, jestli dostane po čuni a nálepku blbeček, nebo jestli se vlčice osmělí a… No. Nepošle ho do horoucích pekel.

// Snad je to alespoň maličko smysluplné :< . Jsem nějaká off.

Tenhle vypečený den nebyl vůbec povedený. Od rána jen samé zvraty a nepochopitelné věci – maminka, rys, blechy. Navíc se ještě rozhodl odtrhnout od Thoránka, což se nezdálo jako nejmoudřejší volba. A chyběla mu Marion. Celý zkoušený seděl ryšavý vlček na zadku a tupě zíral do mrazem sevřené krajiny. Sněhová přeháňka, která na pár chvil znovu ztlumila celý svět mu na kožíšku nechala nespočet bílých smítek, takže se musel řádně oklepat, aby nevypadal jako úplný lajdák. Alespoň že již neměl ty hnusné blechy. Přeci se však podrbal za uchem – snad jen pro jistotu a klid na duši. Vítr tady nahoře docela udatně foukal a bičoval jeho obličej ostrými poryvy. Místy byl dokonce nucen přivřít víčka a odvrátit tvář, jak moc nepříjemné to bylo. Když však zase mohl zraky nastavit světu, upíral je pouze jediným směrem. Vzhůru k oblakům. Třeba se někde znovu objeví kouzelný roj motýlů, pohladí ho po srdci a vše bude zase dobré. Takže čekal. Ale ani po celém odpoledni sem nikdo nepřicházel. Nebo alespoň ne ta, kterou očekával.
Slunce se pomalu sklánělo k západu, když rozpačitého vlčka ze zadumání vyrušilo podivné šramocení. Naklonil hlavu ke straně a zvědavý pohled otočil právě tím směrem. Nejprve si jí nevšimnul, takže se celý zachmuřený otočil zpět k zamračenému nebi. Až její hlas ho pevně ukotvil k zemi. Vyskočil na nohy, když se k ní otáčel. Vlk nemá sedět, když vlčice stojí. Vrchol neúcty. Místo pozdravu však na cizí slečnu zůstal jen tak napůl zaseknutý koukat. Možná to bylo Amorkovým růžovým práškem, který se toho rána snesl na Kraj světa a i na mladého vlka, ale jsem si docela jistá, že by se to stalo i bez přičinění toho růžového syčáka. Alfie totiž na několik momentů nebyl schopen slova. Prohlížel si každičký detail jejího obličeje a každý zlatý chloupek toho perfektního kožíšku; dokonce i způsob jakým se její zlaté oči blyštěly ho zcela uchvátil. Jako by mu jen svým příchodem vyrazila dech a zbořila celý svět. Nemalou chviličku mu trvalo najít alespoň nějaká slova:
„B-Buonasera,“ pozdravil nakonec rozechvěle a mírně rozpačitě. Srdce v jeho hrudi bilo jako o závod a popravdě se i začínal bát, že to bude slyšet. Co se to s ním dělo a proč nebyl schopen normálně jí odpovědět? Odpovědět! Úplně zapomněl, že se ho na něco ptala, takže si jen lehce odkašlal, zatímco přešlápl z tlapky na tlapku. „Nečekám na nikoho, jen jsem se sem, řekněme, zatoulal.“ Vypáčil ze sebe trochu trhaně a pokusil se o lehký úsměv. Normálně neměl přeci žádný problém se bavit s holkama, tak proč ho tahle tak znervózňovala? Zastříhal ušima a pokusil se zahnat všechny ty podivné pocity, které právě svíraly jeho útlý hrudník.
„Co sem přivedlo tebe, smím-li se ptát?“ Pokusil se raději změnit směr rozhovoru a nasměrovat ho k ní. „Mimochodem – jmenuju se Alf-redo.“ Málem vyslovit Alfie, ale tohle nebyla chvilka, kdy si mohl hrát na prcka. Musel udělat co nejlepší dojem. A nebylo asi úplně vhodné rozebírat tu blechy a vše, co se dělo před tím a po tom co je chytil. Hlavně po tom. Takže tam postával na vrcholu Vyhlídky, úplně marný a se srdcem v krku, zatímco koukal na tu nejsličnější slečnu pod sluncem.

// Kraj světa (díky Osudu)

Jak že se Alfie dopracoval až sem, to vlastně nevěděl, ale rozhodně toho nelitoval. Vyškrábal se na kopec již z posledních sil a řádně si odfrknul, když se ocitl na jeho samém vrcholu. Jedinou pozitivní věcí na tomhle výšlapu byl fakt, že se konečně zahřál. Neměl kožíšek úplně připravený na takovou zimu. Chlupy byly krátké a jemné. Bylo jich sice dost, ale pod takovým návalem sněhu mu tlapky promokly a větřík, který srst pročesával se uměl nepříjemně zakousnout do zátylku. Vlče se oklepalo a usadilo se na pár chvilek k odpočinku. Bylo na cestě již sakra dlouho. Až moc dlouho. Chyběla mu Pippa. Ale copak si mohl stěžovat? Lia, Chiara a Lacrima byly také někde samy. Snad měly podobné štěstí jako on a ujala se jich některá smečka. Třeba byly někde poblíž! Určitě tu bylo smeček spousty, zatímco on mohl jen hádat, kde je sestrám konec. Znovu si oddychl. Jen až se vrátím domů, to mi Pippa zase ukáže. A přece ho vědomí výprasku od starší ségry až tak netížilo, protože byla rodina a tak to u nich prostě vždy chodilo. Jeden jak druhý byli prostě horké hlavy. Hlavně Pippa s Liou. Měly to po tátovi. Copak by mu vlastně otec řekl? Pořád se ohlížel na matku, ale byl by Don pyšný na jediného syna? Asi ne. Tolik problému řešil skrze slzy, zatímco Pippa si zuby, drápy šla za svým bez sebemenšího zaváhání. Trochu sklesle svěsil hlavu a raději svou pozornost zaměřil na výhled po okolí.
Všechno široko daleko poklidně odpočívalo pod bílým hávem. Sice se již z nebe nesypalo tolika dalšího sněhu, těžko se však dal ignorovat fakt, že i tak jej bylo přespříliš. V dálce viděl vlček zamrzlé jezero a obrys čehosi, co mohl být právě Sarumen. Na druhé straně kopce ležela krajina zcela neznámá. A místa na východ či na západ ho úplně mátla. Tak široký svět se tu rozprostíral všude kolem! Neznámé končiny, kam jen oko dohlédlo. A za každým kopcem se mohla skrývat jedna z jeho sester. Alespoň že zhruba tušil, kde se nachází Pippa. A s tím vědomím nechal své myšlenky volně plynout do dáli, zatímco si užíval tichého a abnormálně mrazivého poledne.

Alfie si jen sotva mohl všimnout, kdy se to vlastně stalo. Maminčina slova mu zněla stále ještě v uších, ale její dotek náhle zmizel a nezbylo nic jiného, než zima a chlad. Jeho pevně sevřená víčka se okamžitě rozletěla a on zůstal zmateně koukat na roj motýlů. Jako pohlazení po líčku se mu do tváře opřel ledový větřík. Panika, která sužovala jeho hrudník byla slovy nepopsatelná; rvala ho vejpůl a ničila každý kousek jeho křehké dušičky. Ještě ne – to bylo jediné, co mu přišlo na mysl. Zoufale se pokusil alespoň jednoho z motýlků chytit, jenže skočil do prázdna, zatímco je všechny křídla vynesla vysoko do oblak. Poplašené vlče jen celé nešťastné klapalo čelistmi do prázdna a marně skákalo do vzduchu. Nedokázal se sebe vydrat nic jiného než tichá hlesnutí a zoufalé steny. A přeci vše umlčela sněhová peřina, která jako by tlumila všechny zvuky světa. A zrovna když se vlče rozhodlo pro uchýlení se do nějakého úkrytu, kde by se mohlo vyjádřit s hořkostí osudu ho nějaká vyšší moc náhle zprostila onoho břemena na jeho krku. Poplašeně se otočil, aby si povšimnul, jak se Amorek zase vznáší někam pryč. Okamžitě zapudil vzpomínky na maminku a hbitě doběhl k trojici dospěláků. Moc dobře nechápal co se děje a chtěl se raději zeptat Thoránka, jenže příležitost k tomu zjevně nepřišla. Od momentu, kdy se jeho maminka rozplynula v houf motýlů nebyl schopen ze sebe vydat prostou hlásku. Zmateně koukal na vlky kolem sebe a trochu tupě se pokoušel pochopit dění. Naposledy se podrbal za uchem, než se blech konečně rozhodly opustit jeho ryšavý kožíšek a všechny vyrazily zpět k jezevčímu lesu. Vlče se okamžitě ohlédlo přes rameno.
„Jezevčí les?“ Dobře si pamatoval slova bílé vlčice – co kdyby se tam vypravil hned a promluvil si s bílou Florence znovu? Co kdyby tam s ní navždy zůstal? Přál si ji nikdy neopustit, jenže nemohl zapomínat Pippu a zbytek sestřiček. Nenašli ještě ani jedinou. To bylo jeho úkolem. Velmi odhodlaně vyprsil hruď, hodil očkem po Dipsi s Evelyn a nedbaje svého rozhořčení nad opětovnou ztrátou matky se na obě dámy usmál. Pořád měl dosti vlčecích rysů, jistě si však všichni přítomní mohli povšimnou, jak se mladě začínalo měnit ve švarného mladíka.
„Belle signore,“ s lehkým kývnutím hlavy obě uctivě pozdravil, „rád jsem vás poznal a doufám, že se ještě někdy naše cesty střetnout. Budou z vás jednou skvělé mafiánky.“ Rozloučení trochu okořenil o šibalské mrknutí, pak se ale otočil k Thoránkovi. „Myslím, že bych teď měl jít najít Pippu. Rád tě ale zase uvidím – ideálně v Sarumenu.“ Trochu se při tom usmál, protože si za dobu společné cesty k vlkovi vytvořil zvláštní vztah. Respektoval ho jako staršího bratra a dobrého přítele, což bylo i pro mladého zrzka překvapující. Spíše ho to vždy táhlo k vlčicím. Lehce zatřepal hlavou, naposledy všechny pozdravil a pak se pomalu dal na sestup z kopců. Cesta to byla vyčerpávající, ale ani přes to nevedly jeho kroky k Sarumenu. Hluboce zahloubaný ve vzpomínkách na Florence se prodíral závějemi a moc ani nekoukal, kam ho tlapky nesou. A že to bylo jednou zase daleko

// Vyhlídka (díky Osudu)

// Starý ostrov

Počasí se zhoršovalo s každým uplynulým momentem. Sníh se nepřestával sypat z nebe a mráz se zavrtával Ryšavému do kožíšku. Bílý prach na zemi navíc mrazil tlapky zvyklé jen na teplo a jehličí. Kousavý mráz nebyl nic pro ně. A přece vlček ani nepípl a s ušima natočenýma vpřed se zájmem poslouchal, co mu ty dvě nádhery vykládaly. Když nekráčeli po vyloženě válečné stezce, byly docela fajn. Sice vytušil jistou míru sarkasmu a jízlivosti, to jim však neměl za zlé. Konec konců – pořád byl pro ně jen nevzdělaný malý zelenáč, tak co jiného by zasloužil. Alespoň že mu osvětlily, co že je ten jednorožec zač. Nóbl a namyšlenej? Blbej smysl pro humor? Kůň? To by skoro sedělo na popis tady Čerodějnice s bradavicí, pomyslelo si vlče hořce, komentáře se však zdrželo. Znamenalo to jen další handrkování a toho měl vlček po tak dlouhé cestě tak akorát plné zuby; chtěl se prostě jen zbavit těch kousavých blech. Nasadil proto prostý úsměv.
„Jako jíst duhu? To je asi věc, co dělaj jen cool holky. Ale neberu vám to. Určitě je to hodně hustý – cazzuto.“ Prohodil spokojeně a vesele zavrtěl oháňkou. Sníh ho nyní štípal i v očích, a tak víčka mhouřil co to šlo. Nemohl však jít úplně po slepu. „Ale jako cool dvojka určitě vypadáte, o tom žádná,“ zalichotil dámám upřímně. Ne že by za každých okolností souhlasil s jejich chováním, ale byly skoro tak drsný, jako si pamatoval vlčice od nich ze smečky a to se mu líbilo. Ty však malého zrzečka braly jako syna dona a jednaly s ním jako s cukrovou vatou. Být s takovými charaktery bez cenzury bylo to správné dobrodružství. Jen že měl zkušenosti s mafií, to mu vlčice nevěřily. Zvědavě zdvihl obočí a na moment pořádně rozevřel víčka, aby se na každou z nich mohl zvlášť podívat.
„Co já bych mohl vědět o mafii?“ Zopakoval zmateně, v hlase však jasný náznak pobavení, „mie signore, narodil jsem se ve smečce jménem Cosa Nostra. Vlkům u nás se za neposlušnost rvaly uši a jiné části těla, jeden můj strýc dokonce neměl špičku ocasu. A slyšel jsem i povídání o jednom, co mu ukousli vybavení. Taky se vedly války s ostatníma rodinama, nebo jinejma smečkama. Sem tam jsme zajatce tahali domů a pak je mučili v úkrytech – teda ne já, ale strejdové s tátou. Takže si za nic nehraju. Moje divný slůvka nejsou divný – tak se u nás mluvilo normálně. Teda než svrhli-,“ zarazil se a na moment zapojil hlavu, „než se naše rodina rozpadla. In ogni caso byl můj táta mafián. Jako všichni ostatní mí příbuzní.“ Bezstarostně pokrčil rameny, jako by snad mluvil o výletech na pláž s mírumilovnou famílií plyšáků. „Abyste byly mafiánky, potřebujete k tomu další vlky. Takový, kterým můžete věřit. Ve dvou nemáte zdaleka tolik kontaktů a informací, ani takovou sílu. Ale byly byste určitě dobrý,“ zazubil se na ně před tím, než odběhnul zpět k Thoránkovi.
Duch konverzace, kterou vedl s dospělým, a trochu smutným, vlkem nebyl tak optimistický, jako když mluvil s těma dvěma nádherama (teda ne že by příběhy o trhání uší byly nějaká komedie). A přece se mu s ním povídalo dobře. Pozorně naslouchal všemu, co mu dospělák říkal, zatímco se cesta začala prudce svažovat. Hrabat se do kopce v nehezké chumelenici šlo jen obtížně; klouzalo to a síly moc nepopral, aby se prodíral závějemi. Naštěstí šly Dipsy s Ev první, a tak nedospělému vlčkovi razily cestu sněhem. Za normálních okolností by se hnal vpřed jim pomoci, při takhle závažné situaci na to ovšem neměl ani pomyšlení.
„Snad je teda v pořádku doma,“ přitakal Al trochu přešle, zatímco zdatně válčil s kopcem, „nechci, aby si myslela, že ji nemám rád. A nezlobím se na ní, protože moc mluví. Vlastně se na ni nezlobím vůbec. Mám ale strach, aby se ona nezlobila na mě. Musím ji pak najít a pořádně se omluvit.“ Zkroušený mladík pokorně kráčel do kopce, zatímco válčil s kmotrou zimou. Cesta ubíhala. Brzy je měl uvítat téměř až samý vrcholek těchto zvláštních vrcholů. Zastavil, aby se rozhlédl a propadl se tak na samý konec výpravy. Těžko se v chumelenici cokoliv rozeznávalo, proto ho vlastně ani nezaskočilo, když se mezi stíny objevila bílá silueta. Jen stíny, pomyslel si a lehce popoběhl, aby dohnal ztraceného Thoránka. S jistým pocitem viny však za krátký moment znovu zastavil a přeci jen se ujistil, jestli je někdo nesleduje.

// Narrské kopce přes Tmavé smrčiny

Alfie si to celkem spokojeně štrádoval po Evelyn boku a nedokázal si odpustit úsměv. Vlčice se s ním přeci jen ochotně dala do řeči. To se sice nedalo říct o její společnici, ale co naplat. Ryšavý ji nechtěl nutit. Nepřestával se však ohlížet po Thoránkovi. Nechtěl ho nechat opuštěného, povídání o jednorožci však bylo taky důležité.
„Vy jste cool děcka?“ Zvědavě zdvihl obočí a trochu se uculil. V mysli mu náhle vyběhla vzpomínka na podobně drsnou pečovatelku, která Florence pomáhala s jejich výchovou. „Jednorožec musel určitě bejt super – ale jak vůbec vypadal? To že měl jeden roh je docela jasný, co ale ten zbytek? Byl to třeba králík? Nebo nějaká ošklivá obluda?“ Vyzvídal zvědavě, cestou však vzdal jakoukoliv snahu o nenápadnost, a tak místy zbrzdil u trošku vyšších hromad sněhu, ve kterých se nárazově válel, dával si však záležet, aby vlčice vždy doběhl. „Nakonec nejste tak špatný,“ utrousil mimochodem, „byly by z vás super drsný mafiánky.“ Uměl si dobře představit, jak obě dvě někde mučí členy nepřátelských rodin, načež onu představu začal rozvíjet: Evelyn by dělala tu pořádnou práci, zatímco Dipsi by mohla říkat všelijaký drsný a zlý věci. A ač si to nechal pro sebe, najednou ho ty dvě čarodějnice ani tak nežraly. Třeba se z nich vyklubou fajnový baby. Jen ten jejich slang moc nechápal. „Co je to svalovec?“ Vyzvídal zvědavě, čím dál tím víc ho to však táhlo zpět za Thoránkem. Nelíbilo se mu, že je teď tak sám. A tak se po chvilce omluvil ze společnosti a zastavil, aby se mohl přidal k dospělákovi.
„Myslíš, že nás Mari dožene? Nebo že se radši bude chtít vrátit domů?“ Trošku ho hlodalo svědomí, neboť nabíral dojmu, že to byla jeho chyba. „Nechtěl jsem na ni být ošklivý. Mám ji moc rád, ale pořád jsem se nesmířil s tím, co se stalo v létě.“ Brouknul směrem k dospělákovi. „Těžko se o tom mluví,“ přiznal nakonec. Nějak věřil, že Thoran bude mít dobrou radu pro to, jak se s něčím takovým vypořádat.

// Kraj světa; pardon zdržování. :‘<

// Jezevčí les přes Říční Eso

Alfieho společnost nebyla tak přívětivá, jak si mohl přát. Ježibaby protivné evidentně na svět už přichází, ale aspoň Thoránek byl milý. Ostatně jako vždy. Vlče se spokojeně zakřenilo na jeho společníka, ale těžko mohlo vědět, že ho právě v ten moment trefí Dipsi močová bomba. V první chvilku vlčeti vlastně ani nedošlo, co na jeho zádech přistálo. Moč byla studená a po několika dnech již řádně vyčichlá. Jenže škodolibé poznámky čarodějnic velmi rychle vyřešily onu otázku, co to teď ryšavému stékalo po zádech. Reagoval přirozeně – naježením, načež jeho obličej přestřelil nenávistný výraz. Rychle ovšem zmizel. Alfredo nebyl tupé vlče, které se lehce poddávalo nepřízni osudu. A už vůbec ne Ježibabí mstě. Ostatně přesně na jeho hysterický pláč a nešťastné pohledy ty dvě musely čekat. Úkosem proto jejich směrem střelil jeden sladký úsměv, než se obrátil zpět na kamaráda Thoránka.
„Prosím?“ Odpověděl na Thoránkův návrh prosbou a zastavil, aby mohl dospělý ten náhrdelník na jeho krk nasadit. Položil si ho k tlapám a trpělivě vyčkal, než dospělák pomůže s tímhle divným kamenným medailonkem. Alespoň přes uši, kam si ho velmi nesnadno nasoukal shodou okolností po chvilce sám.
Jakmile byl náhrdelník na místě, nastala druhá část plánu. Ježibaby si to šinuly kus před ním, neplánovaly se vzdát jejich společnosti a chtěly podíl na tomhle dobrodružství. A měly ho mít. Se vším všudy. Vyrazil mezi ně, moč stále odkapávající z jemné srsti a nezastavil, dokud nebyl přímo mezi nimi.
„Le signore!“ Oslovil je zdvořile, když srovnal krok s jejich. Mohl čekat, že určitě brzo zrychlí, a proto nebylo nezbyt. Sotva se objevil mezi nimi, poctivě se oklepal. Poprvé od momentu, kdy ho Dipsi polila. Většina moči už stekla na zem, i tak se z kožíšku však odlepilo požehnané množství kapek, které osprchovalo – ne přiznejme si to – dámám obličeje. Chytré vlče prostě vědělo, kam si je vhodné stoupnut. Jakmile skončil tuhle šarádu, obě slečny obdaroval zářivým úsměvem. Dipsi si na něj neměla co vyskakovat. Ještě chvilku a přeroste ji. S Evelyn to mohlo být těžší, pevně však věřil, že je tou lepší z nich. „Přece neponesu to břemeno sám, když už jsme v tom tedy všichni dohromady, signore.“ Spokojeně zavrtěl ocáskem a s nevídanou lehkostí nastavil vlčicím, záda, když lehkým poklusem vyrazil vpřed. „Tak pojďte přeci, ten rys se nenajde sám!“ Sice prošvihnul jednorožce, na kterého se pak Ježibaby bez bradavice plánoval nenápadně vyptat, o bílého rysa však přijít odmítal. Spokojeně si nyní ťapkal první v řadě a sem tam se po vlčicích s Thoránkem ohlédnul. Pořád tak nějak doufal, že se za ním ještě vynoří Mari, tolika pozornosti jí teď však nevěnoval. Potřeboval se někde nenápadně vyválet z cizího čůrání. Ještě že Nori nemohl tušit, k čemu se nakonec jeho drahocenný dar užil. Jednu výhodu to však mělo – evidentně se alespoň ty otravné blechy trochu uklidnily.
Po tom, co se vlčkovi podařilo suchou tlapkou překročit zas tu jednu a samou řeku se před nimi objevily podivné, pískovcové kopce. Přikryté pod sněhem však vypadaly jako obyčejné hrbolky a jen těžko by mohlo vlče vědět, že právě tady žije Život sám. Stále se vlček pokoušel udržovat první příčku v tomhle ponurém průvodu, něco však začínalo nahlodávat jeho hlavinku. Co když Evely a Dipsy byly zábavné? Jistě – nebylo příjemné do sebe nechat rýt, ale co jiného dělali s Pippou, že? Šibalsky se opět zapasoval poblíž Evelyn a obdaroval ji dalším zářivým úsměvem. „Takže vy jste vytrhly chlupy ze zadku jednorožce?“ Nadhodil jakoby nezaujatě a mile se uculil, jeho ocásek sebou pokojně kmital. Když už spolu měli cestovat, mohli alespoň dočasně odhodit válečnou sekyru. Zakopat ne. Jen odhodit.

// Starý ostrov přes Tmavé smrčiny

// Skvělá akce!

Moc jsem si ji užila!

Alfie vyšťoural 14 ušáků a prosí tedy o 28 květin a 28 oblázků.

Nahozeno.

Po tom, co v Alfredovi bouchly saze se docela uklidnil. Pořád v něm vířily všechny možné emoce a trochu mu cukaly koutky. Příchod dvou čarodějnic ho však vyrušil a on vyskočil na nohy. Naštěstí ho ignorovaly, i přes to si však neodpustil vyplazení jazyka a nehezkým šklebem. „Ježibaby,“ ucedil mezi zuby. Naschvál tak, aby to obě mohly slyšet. Taky si to zasloužily, potvory protivný. Zapasoval se přímo mezi Mari a Thorana a celý načuřený ty dvě můry sledoval. Jedním pohledem však kouknul na Marušku a lehce jí čumáčkem projel kožíšek na rameni, při tom kátce zavřel víčka. „Moc mě to mrzí, Mari. Víš, že tě mám nejradši a jsi moje kamarádka, že jo?“ Tahle slova naopak pronesl tak tiše, že to mohla slyšet jen a jen Marion. Vlče to upřímně mrzelo, když se tu ale objevily ty dvě důry, nechtělo ze sebe dělat měkkotu. A tak jen mlčky sedělo a poslouchalo, co mají ti jezevci v rukávu za esa. A že měli. Jan co dočarovali, přišly další instrukce. Malému div napadla brada.
„Kde žije bílý rys? Co to je za blbinu?“ V jeho hlase bylo jasně zřetelné zmatení, avšak nedokázal odolat pokušení a byl přinucen se podrbat. To dokonale narušilo jeho akt. Ale stejně nebylo komu ho směřovat. Jezevci zmizeli v dýmu a páře. Ryšavý vlček jen zmateně zamrkal, než vyskočil na všechny čtyři. „Tak fajn. Půjdem?“ Otázku směřoval speciálně na Thorana, blýskl však také po Mari. Na ty dvě nádhery ani nepomyslel. Ostatně. Ať si táhnout. Možná bylo však za vhodno je o tom informovat? Jednoznačně říct, že v jejich partě nejdou vítané?
„Vám dvěma děkujeme za pomoc, ale odtud to už zvládneme.“ Zasmál se nakonec a hodil po nich kyselý škleb, když je míjel. Potřeboval prozkoumat onu díru a vyzvednou ten zmiňovaný šutr. Byl ve své podstatě už tak vysoký, jako byla ta menší a světlejší z nich. „Takže addio. Sbohem. Ciao.“ Protančil okolo nich a s nezastíraným entusiasmem se chopil kamene na šňůrce, který zůstal v jamce po jezevcích. Při cestě kolem nich Dipsi polechtal špičkou ocásku pod nosem. S trochou štěstí doufal ve vyprovokování kýchacího reflexu. Dával si však dobrý pozor, aby jeho ocásek nepřišel k úhoně a velmi rychle ucuknul v případě, že by po něm jedna z těch dvou chtěla skočit. Ladně dotančil až k Thoranovi a pyšně mu ukázal ten „medailonek“. „Íž, gde žje ílý ryz?“ Zašišlal; rozhodně neochotný připustit fakt, že mu nemuselo být rozuměno. Odpovědi však úplně nečekal. Mohli začít cestou k jihu. A pak se prostě uvidí. Při odchodu se ohlédl za Thoranem, v očích jasnou pozvánku na další dobrodružství. Snad Maruška zas nezůstane někde za námi.

// Narrské kopce přes Říční Eso (jinak cestu už znám :>)

// Poslušně hlásím, že zub byl vyražen Pippě dne 26.11.2020 v 17:17 v postu na Náhorní plošině. Myslím že je to hned první post na druhé záložce.

// Říční eso

Vlčkův svět se z neprozkoumané říše divů scvrknul do nehezké, mlhou zahalené sněžné koule, se kterou někdo nehezky třepal co pět vteřin. Asi aby rozvířil sníh. Bylo to však nepříjemné a malému puberťákovi se to vůbec nelíbilo. Navíc až teď Marion došlo, že se na ní zlobil. Blýskl po ní ostrým pohledem, ale rychle jej zase stáhnul zpátky. Trochu ho mrzelo, že se k ní zachoval tak prudce, jenže hořkost byla stále silnější a silnější. Ani nepostřehnul, že se konečně doplácali k jezevcům a jejich prohnilému lesu. Zastavil jen protože zaslechl jejich švitoření. Evidentně je stále tahle blbost nepřestala bavit. Odfrkl si a poprvé co opustili Pippu položil lísteček se zoubkem. Dal si ale dobrý pozor, aby ho odložil na starý pařez, který prve zbavil mávnutím packy sněhu. Nemohl si dovolit ho ztratit. Byl moc cenný. Tiše si povzdechl. Marion pořád něco brebentila v povzdáli a on ji nechtěl rušit. Bezesporu by na ni stejně jen zavrčel, a to tak úplně nechtěl. Měl Marušku rád. Upřímně rád. Po tolika dnech, kdy se motal po světě a nevěděl čí je se ho ujala a ujistila ho, že to bude dobré. Otočil se na ní zrovna ve chvilku, kdy se začala dožadovat odpovědí. Smutný pohled na chvilku vyhledal její oči, než se upíchnul na špičky sněhových paciček. Ušly toho už tolik.
„Mari, moc mě to mrzí,“ začal velmi rozpačitě, „není to vůbec tvoje chyba. Já jen nedokážu vydržet jak mluvíš o svojí mamince.“ Slova z něj lezla jako z chlupaté deky, ale lezla. A možná bylo načase, aby to někdo slyšel. „Wolfi je moc hodná a sympatická, určitě je skvělá. Ale není to moje maminka. Nevím, jestli ti to došlo, ale já už nemám rodiče. A víš proč nemám rodiče? Davvero vuoi saperlo? Davvero?“ Najednou už nemluvil pomalu. Jeho hlas byl plný rozhořčení a smutku zároveň. Vyskočil na všechny čtyři a nervózně přecházel okolo dvojice dospěláků. „Moje rodiče totiž zabili přímo přede mnou. Nic hezkýho, víš? Roztrhali je na kousky. Nějací cizáci a vlci z naší smečky, co je zradili. Mohli žít, mohli jsme se mít dobře, moje maminka mohla být ta nejlepšejší maminka ze všech, ale zabili ji. Cazo!“ Poslední slovo vyprsknul velmi vztekle a s vrčením nakopnul sníh na zemi. Ten se rozprsknul všude kolem, ale vlče tomu nevěnovalo pozornost. Jeho slova již odnesl vítr, když se prostě jen otočil a odebral se někam o kus dál. Zub ležel pořád bezpečně uložený na tom jednom místě, ale vlčeti blechy nemohly být o nic víc ukradené. Naprosto vysílený rozčílením se usadil do sněhu, který se i přes tmu, kterou prostupovala hustá mlha, lehce třpytil. Vlče se trošku usmálo. Takový přesně bával kožíšek jeho matky, která teď však z nepochopitelných důvodů byla někde úplně pryč. Cítil na jazyku podivnou hořkost, ale nebyly to slzy. Už byl dost velký na to, aby nepřízeň světa pokoušel utopit v pláči. A tak jen mlčky seděl, ignorujíc ty dva za sebou a očekávajíce co se bude dít dál. Objeví se tu ty čerodějný báby? Jestli jo, asi jim od plic taky něco řekne. Rozhodně by si to zasloužily. Prozatím se však jal jen broukat nějakou tichou písničku, kterou si matně pamatoval z nory, když ještě neviděl a kdy jej ze všech stran obklopovala mámina sladká vůně.

Hlasuji takto:

1. mapa číslo 3
2. mapa číslo 6
3. mapa číslo 1