Gallirea - Příspěvky uživatele

|83|

Vlček se pokoušel tvářit doopravdy statečně, jenže odhodlání s únavou prostě nešlo dohromady. Jakmile si lehnul, začal jej velmi zdatně přemáhat kmotr spánek. Stalo se však něco, co nečekal. Heather si uzmula jednu z kožešin položených bokem a uložila se na ní. Zvrat však nastal, když ho vyzvala, aby se připojil. Malý jižan zastříhal ouškama a pár chvil rozvážně přehodnocoval situaci. Pokoušel se vymyslet nejvhodnější odpověď. Odmítnou se zdálo neslušné, navíc ta kožešina vypadala doopravdy lákavě. Lehce proto přikývl a plouživým krokem se dopotácel vedle své kamarádky. Bleskurychle vyhodnotil situaci a zdráhavě se složil k jejímu boku. Téměř na dosah, nikoliv však doopravdy – na to byl moc slušný. Na Vyhlídce sice leželi přitulení jeden k druhému, to ovšem bylo za zcela jiných okolností. Situace si to žádala, aby jim nebyla zima a-. A hlavně se Heather přitiskla ke mně. Sám se neodvážil jednat, aby nebyl označen za neomaleného. Nebo třeba vlezlého a dotěrného.
„To bude asi nejlepší, chvilku si odpočineme a pak se dáme na ces-.“ Slova nedokončil, protože vlčice po jeho boku již dávno klidně oddychovala. Tvář mu znovu přestřelil blažený výraz a milý úsměv. Zůstal na ni na pár chvil koukat, než si doopravdy složil hlavu na natažené přední tlapky. Nebo možná tlapy? Fascinovalo ho, jak se jeho tělo během několika měsíců změnilo a vyrostlo. Místo kulatých a buclatých pacek teď spočíval na dlouhých a šlachovitých. Skoro dospěláckých. Usínal při pohledu na ně – hlavu plnou nejrůznějších myšlenek a různých scénářů. A přece z nich všem kralovala jediná: upřímně doufal, že tohle není naposledy, co může být s Heather tak nějak – takhle. Ne sám, povšiml si nějakých dvou vlčic hlouběji v jeskyni. Celé tohle jejich setkání však disponovalo takovým zvláštním kouzlem. A on ho nechtěl ztratit. Natož pak ji.

|82|

Čas pořád plynul nečekaně rychle, i přes to si však vlček vychutnával každý okamžik, který spolu s Heather mohl strávit. Spokojeně seděl proti ní a se zájmem čekal, jak bude na jeho slova reagovat. Byl stále mírně napjatý, neboť si nebyl vědom, jaký dělá dojem. Byla však pořád tady, ochotně si s ním povídala a netvářila se, že by ji obtěžoval. Se srdcem v krku proto doufal, že ji doopravdy nějak neodradil. Ještě nikdy si nedával tak záležet na tom, aby se někomu zalíbil. Co když tím, jak moc se snažím to právě kazím? Může tomu tak být? Děsivá myšlenka ho nepříjemně zaskočila. Vždyť se ale nechoval jinak, než se choval normálně. Tohle nebyla přetvářka – takový byl. Přesně takový chtěl být. A to hlavně pro vlčici před ním. Opora, přítel – cokoliv. Ale chtěl tu být pro ni.
„To je v pořádku,“ pousmál se ryšavý v odpověď na její lítostivá slova. Po tom, co si mohl doopravdy promluvit s maminkou se cítil o něco lépe. Navíc vědomí, že v jezevčím lese ji bude moci hledat znovu jej tak nějak drželo nad vodou. „Takový je asi život, ač jsem na to musel přijít asi zbytečně brzo,“ lehce při těch slovech pokrčil rameny, bylo však vidět, že mu to není lhostejné. Prostě jen opakoval vžité gesto, které aspoň nějak formovalo jeho energii. Jen sedět na zadku a mluvit o tom se zdálo nemyslitelné.
„Jak jen se ti chce,“ odbočil nakonec od nepříjemného tématu a znovu se na ni usmál. „Klidně si můžeme odpočinout a pak se za nimi vypravit? Nevím, jestli tu nejsem už moc dlouho – měl bych se asi pomalu odklidit. Pippa se o mě bude bát, ale když cestou pozdravíme tvého otce s bratrem, určitě budu rád. A ty jistě taky.“ S těmi slovy se vlček váhavě položil na zem. I on byl už řádně unavený a na důkaz se nedokázal ubránit širokému zívnutí. „Nenech se zmást – jestli chceš jít rovnou, jsem připraven,“ zahuhlal trošku, avšak vesele u toho zamáchal ocáskem a zastříhal ušima.

// Budu se pomalu muset nějak odklidit plnit úkoly a vyrazit směr Sarumen, takže bych to asi nějak vhodně rozpustila. Ale jakmile vylezou první kytky, je Zrzek zpátky *wink wink* .

|81|

Atmosféra v úkrytu se nakonec doopravdy poměrně projasnila a Alfredovi spadl kámen ze srdce. Alespoň od pohledu nevypadala Heather tak nakvašeně a to vlčka těšilo. Prohlížel si ji s lehkým úsměvem na rtech a bedlivě poslouchal a vnímal každé její slovo. Postupně si vytvářel obrázek, který se zdál čím dál tím hezčí. I způsob, jakým ji vyvádělo z míry nedodržování jakýchsi zásad se mu zdál roztomilý.
„Prosím, nechápej mě špatně. Vylévat si zlost křikem před jinými bych si nikdy nedovolil. To chce najít nějaké klidné místo – nebo naopak hodně hlučné. U nás bývala docela divoká řeka, kterou šlo sotva překřičet. Tam si pak jeden může dělat co chce.“ Doufal, že to podal správně. Pořád si vedle chytré slečny přišel jako ten nejhorší chasník z pobudova, co si dloube drápkem suchý z nosu a dá sotva dvě a dvě dohromady. Záhy se však směr rozhovoru opět začal ubírat ne zcela chtěným a kýženým směrem. Pravdu věděli jen Marion s Thoranem, a to protože mu ruply nervy. Vzpomínka ho vyhodila z rovnováhy. Tvrdil, že by ně nikoho nekřičel. A přitom byl na Marušku tak ošklivý. Píchlo ho u srdce. Měl ji moc rád, ale těžko mohl tehdy odolávat hněvu, který v něm vyvolalo její chvástání. Zatřepal hlavou a s výdechem se dal do vypravování. Alespoň útržků příběhu.
„Narodil jsem se hodně na jihu. Naše smečka byla hodně veliká. Jmenovala se Cosa Nostra. Vlastně jsme byli takové společenství více smeček. A mnoho let jsme žili tak nějak poklidně. Sem tam nějaká rodina zanikla, jindy se nová objevila. Bylo to složité. A když jsem byl asi měsíc starý, došlo i na naši rodinu. Rozpadla se a já se sestrami utekl. Cestou jsme se bohužel navzájem ztratili a já zůstal jen s Pippou. Ani nevím, jestli je zbytek mých sester ještě naživu. Vím jen že rodiče už nejsou.“ Při těch slovech v prachu země něco čmáral pravou přední. „A že byly divoké – jako když řádí oheň. Třeba někdy poznáš Pippu a pak uvidíš,“ mrknul na ni. Bylo jednoduší některé věci dokázat než vysvětlovat. „Je hodně od rány. Ale není zlá. Jen tak trochu tlama nevymáchaná.“ Nervózní smích znovu opustil jeho hrdlo a trochu se začervenal. Snad tím povídáním Heather neodradí od kamarádění se. „Věřím, že je,“ přitakal ještě, ale myslel si svoje. Moc dobře věděl, který z dvojice sourozenců byl jeho oblíbeným už napořád.

|80|

Čím to bylo, že čas utíkal tak rychle? Bylo to sotva pár chvilek, co se Alfedo s Launee a Heather dopotáceli do Borůvkové smečky a teď už byl zase podvečer. Krvavý podvečer ke konci zlatem zalitého dne. Cáry mračen se sem tam přehnaly oblohou, které byl vidět sic jen cípek – i tak však poskytovala ryšavému příjemný výhled. Pohled k němu vždy uchýlil jen na pár vteřin, to když tápal po správných slovech ve své rozmluvě.
„Popovídat,“ přitakal s kývnutím a znovu se na Heather povzbudivě usmál. „Aspoň z vlastní zkušenosti vím, že když jednoho něco štve, bývá dobré si o tom s někým promluvit. Verità da dire-, teda. Ehm,“ odkašlal si trochu rozpačitě, „abych pravdu řekl, mně samotnému to pomáhá.“ Rád by pokračoval v myšlence, záhadně mu však došla slova. Usilovně přemýšlel, jak formulovat všechny své myšlenky. Uleví se ti. Jako bys upustila páru. Netíží tě pak na hrudi všechen ten vztek a můžeš líp dýchat. Nebo pomáhá se vykřičet. Všechen ten vztek přeměnit na nějakou formu energie, se kterou můžeš dle libosti naložit. Div se mu nekouřilo z uší. Mlčel dosti dlouho, než se rozhodl prezentovat svou poslední myšlenku: „Když všechen ten hněv někam usměrníš – třeba do toho povídání, rychlejš se ti uleví. Jako bys mu dala průchod, cestu ven.“ Zarazil se, aby se vzápětí zasmál, „nebo taky pomáhá někoho praštit.“ S těmi slovy mu v očích podivně zajiskřilo. To jak vzpomínal na Liu. „Jinak máš určitě pravdu – Don by měl být spravedlivý a každému se věnovat rovným dílem. Teda – alfa. U nás byli Doni, význam a postavení měli ovšem stejný. Ale věřím, že to občas může být trochu složité, protože můj táta na mě skoro nikdy neměl čas.“ Jeho pohled rázem zjihl a úsměv vystřídalo rádoby smutné povzdychnutí. Na otce jen málokdy vzpomínal. Od jeho příchodu sem se neustále toulal a často se zaplétal do všelijakých dobrodružství. Snad nikdy nebyl tak vděčný za to, že byl přiveden na jiné myšlenky. Jak totiž došlo na otázky o jeho sestrách, okamžitě zpátky ožil.
„Moje sestry jsou asi také specifické. Jmenují se Philippa, Chiara, Lacrima a Lia. Jedna jsou divočejší než druhá. Jako malého mě pořád řezaly hlava nehlava, ale bylo to z lásky. A navíc – holky se nebijou, takže jsem byl ve značné nevýhodě. A ještě proti přesile. A Flynna rád poznám, určitě bude fajn. Ale ne víc fajn než ty.“ Ta posledy slova tak nějak vyklouzla sama. Chvilku si vlček myslel, že zazněla jen v jeho hlavě. Rychle si ale uvědomil, že tomu tak úplně není a že je doopravdy vyslovil. Hlavně protože mu u toho zase přeskočil hlas. Kousnul se do jazyka a znovu rozpačitě sklopil ouška i zrak. Toliko k dělání dobrého dojmu na slečny.

|80|

//Borůvkový les

Slunečné odpoledne mělo něco do sebe. Paprsky, které nyní prostupovaly koruny stromů vytvářely jakousi tančící mozaiku stínů, která ryšavému ještě o něco víc brala dech. Jako by nestačilo, že byl spolu s Heather a že se mu dech tajil sám o sobě. Tanec světla však ještě zvýraznil její krásu a vlček na pár chvil dokonce snad dýchat opomenul. Chvilku zastavil na pomezí jeskyně a okolního světa, aby se ohlédnul na tu nádheru, co měl v zádech. A pak se s hlubokým výdechem poklidně vydal do temnoty za svou společnicí. „U nás na jihu rostly hlavně borovice,“ prohodil jen tak nezaujatě, ale málem zavýsknul, když se proti němu Heather náhle otočila s velmi prudkým „ne“. Poplašeně ucouvl, uši stáhl k týlu a jednu přední nějak automaticky přitáhl k hrudníku. Stál tedy na třech a váhu mírně přenášel na zadní, v jantarových očích se jasně zrcadlil zmatek. Nechtěl se jí nějak dotknout, měl držet jazyk za zuby – tak to mělo být. Křehké a rozechvělé „promiň“ ze sebe však vysoukal až po pár chvilkách zmateného ticha. „Nemyslel jsem to zle. Spíš jestli si o tom třeba n-nechceš popovídat?“ Ta slova téměř až zašeptal. Nebyl si úplně jistý v kramflecích. Nakonec se však Zlatá znatelně uklidnila a začala povídat. Chviličku váhal, než si přisednul naproti ní. Zároveň však dost daleko na to, aby byl mimo případnou ránu. Jenom pro jistotu, ne že by jí nevěřil.
„To mě mrzí,“ proneslo ryšavý zamyšleně. „Asi není úplně zdvořilé nechávat otázky bez povšimnutí. Jeden si pak přijde téměř až neviditelný? Možná opomíjený? Nevím jaké zvolit správné slovo.“ Přiznal trochu nespokojeně, ale neznepokojovalo ho to víc než druhý důvod jejího momentálního rozpoložení. „To asi taky chápu,“ smutný výraz přestřelil jeho tvář. „Já mám čtyři sestry,“ původní touha říct něco málo víc ho rychle opustila. Nechtěl úplně Heather vystrašit svým původem. „Ahoj, jsem Alfredo. Můj táta byl Don a spolu s mámou ho roztrhali na kousky.“ To určitě, utekla by s hrůzou za tátou. Bylo to vůbec poprvé, co se zdráhal mluvit o své smečce. Že nemluvil o svých problémech, to byla denní rutina. Ale Cosou Nostrou se nikdy neváhal pochlubit. Tak proč zrovna teď?
Milá slova, která vlčice vyřkla vzápětí jej přivedla nohama zpět na pevnou zem. Hlad jistě pociťoval, nebylo by ale slušné se vrtat jiným smečkám v zásobách, a tak jen skromně zavrtěl hlavou.
„Moc děkuju, ale myslím že už snad vydržím domů do Sarumenu. Nemám zas takový hlad,“ poděkoval zdvořile a pokusil se o další přátelský úsměv.

Alfredo si v téhle podivné společnosti připadal tak trochu celý nesvůj. Zaprvé mu divně přeskakoval hlas, což nebylo vůbec nic příjemného a připadal si jako střevo, zadruhé ho znervóznilo varování hnědé Launee a zatřetí – prostě byl na cizím území obklopený cizími vlky. A to se mu úplně nelíbilo. Byli moc hodní a nevyhnali ho, ale bylo to v rozporu s tím, co ho učil jako malého otec. Alespoň jako jedna z těch mála věcí, co ho kdy otec naučil. Ještě hůř si pak najednou přišel, jakmile se Launee rozhodla je tu zanechat. Vyskočil na nohy a několikrát přátelsky máchnul ocáskem.
„Mnohokrát ti děkuji, Lau. Zachránila si nás, moc rád tě zase někdy uvidím,“ velmi spokojeně se na ni usmál a než odešla, ještě se přátelsky otřel o její bok. Bylo to vstřícné gesto. A přesně v tu chvilku si Alfredo usmyslel, že musí hnědou vlčici při jejich příštím setkání nějak vhodně obdarovat na důkaz svých díků. Jak? To zatím netušil, ale však on už si poradí.
Heather nevypadala zrovna nadšená, ale vlče nedokázalo vůbec určit proč. Zvědavě po ní blýsknul pohledem v první chvilce, kdy Launee ocásek zmizel v křovinách. Nechtěl se však ptát a rozhodně jí nyní nehodlal v ničem odporovat. Když ho tedy pobídla ke kroku, zaváhal jen na prostých pár chvilek, které však věnoval Donovi a záhadné dámě.
„Ještě jednou vám moc děkuji za azyl, snad vám budu jednou moci přízeň oplatit.“ Stál proti Blueberrymu přímo čelem a pokorně sklonil pohled k zemi. Projev respektu byl pro něj velmi důležitý. Vlčici pak pozdravil podobným gestem a dalšími slovy díků: „I tobě moc děkuji.“ Po vzorných zdvořilostech se teprve odhodlal vyrazit za miloučkou Heather. Její kožíšek svítil v závějích a on ho věrně následoval. Srdce mu u toho však podivně bušilo – víc než kdyby prostě běžel. Tohle bylo tak jiné, zvláštní. Přemítal dokola a dokola nad tím, co se to s ním od chvilky, kde na Zlatou vlčici natrefil, stalo. Marušku měl rád také, ale nepřipadal si v její blízkosti jako by měl v břiše motýlky.
S nakrčeným obočím dohnal Heather až téměř u úkrytu. Cestou zahlédl odcházet několik vlků, ale žádný z nich mu nic neříkal. Možná až na černého vlka s hnědou vlčicí za zadkem. Ty kdysi krátce zahlédl s Newlinem a Amny, když hledali v létě sestry.
„Tady to vypadá moc pěkně,“ pronesl spěšně, když míjel zamrzlou tůni. V létě to tu muselo být krásné a klidné. V Sarumenu se mu sice také líbilo, ale vypadal mnohem tmavší nežli les Borůvkový. Ale třeba to bylo jen tím, že tu bydlela právě ona. „A je vše v pořádku?“ Dodal ještě, jakmile mu opětovně došlo, že byla možná trochu rozmrzelá.

// úkryt

| Loterie 10 |

Že by po příchodu záhadného člena smečky nabraly události nějaký spád se zrovna nezdálo. Alespoň že se sluníčko znovu vyhouplo přes obzor. Mohlo to znamenat konec téhle nesmyslné bouře? Alfredo z celého srdce doufal že ano. Zima se mu zatím nelíbila ani za drápek. Jak úžasné by bylo, kdyby se teď sluníčko rozhodlo rozpustit všechen sníh a nechat rozkvést květiny a znovu udělat krásné jaro. Mohl by pak nějaké květiny dát Heather. Určitě by jí udělaly radost. Blažený úsměv si znovu našel cestu na jeho zmrzlý obličej. I přes Launee snažení se vítr zatím nebyl úplně ochotný utišit a ostré ledové jehličky stále nehezky bodaly do očí. Zmiňovaná vlčice zatím příchozímu vysvětlovala kde se tu vzali. Prosba i za jeho ochranu ho potěšila, zdaleka však ne tolik, jako přímluva malé Zlaté. Pocítil, jak mu tváře zase zaplanuly a rozpačitě přitáhnul ouška k týlu. Mozek na něj hystericky něco vřískal a v uších mu vřela krev. Nejraději by hlavu vrazil rovnou do závěje a své pocity utopil v hoře sněhu. Nakonec však nutkání odolal – co by si o ně tak Heather mohla myslet? To jméno bylo jediné slovo, které byla jeho mysl právě sto vstřebat, vnímat a prezentovat, takže si raději skousnul jazyk mezi zuby, aby nevypustil z tlamy nesmyslnou kravinu a blábol. Jeho záchranou se stal mohutný vlk, který se vynořil z lesa vzápětí. Vypadal majestátně a důstojně, mluvil klidně a s rozvahou. I kdyby to nevyslovil, nebylo pochybností. Blueberry byl Donem Borůvkové smečky. Mladý taliánek okamžitě zaujal reprezentativní postoj a dospělému uctivě pokynul na pozdrav. Ač byl teď zmrzlý a vlastně pramálo důležitý, protože Cosu Nostru reprezentovala momentálně jen Pippa, pořád byl synem Dona Danteho. A otci musel dělat jen čest.
„Zdravím, Blueberry,“ pozdravil zvučně, ale vlčecí hlásek mu nehezky přeskočil. Ach krásy dospívání. „Mnohokrát děkuji, snad počasí dá a já se nezdržím dlouho.“ Dodal spíše šeptem, protože se bál, že mu hlas znovu přeskočí a bude za moulu ještě podruhé. Bylo jasně znát, že je znovu rozpačitý. Nezmohl se tedy na nic než chabý úsměv. Čekal raději co bude dál – pořád po boku milé Heather. Pořád odhodlaný jí sledovat až do horoucích pekel.

| Loterie 9 |

Ukrýt se v lese přineslo prakticky okamžitou úlevu. A to za pět minut dvanáct, neboť se na kraj znovu snesla noc. Nepřinášela však sebou obvyklý klid, nýbrž neutichající vánici, která dravě sužovala každou živou duši. Alfredo bojoval s nutkáním se někde zahrabat pod křoví a nevylézat do jara. Jenže jak mohl tušit kdy se jaro znovu ukáže? Byl tohle snad konec světa? A jak dlouho taková zima vlastně trvá? Nejraději by se Launee zeptal, nechtěl ale vypadat jako budižkničemu a ňouma před Heather. Její náhlý zájem o jeho zraněnou packu ho mile zahřál u srdce; s laskavým úsměvem však zavrtěl hlavou a poměrně nahlas vyslovil: „nic to není, jen škrábanec.“ Nelhal. O bolístce skoro nevěděl, jak měl teď zmrzlé packy. Mnohem víc ho spíš bolely od mrazu než od samotného škrábance. Trochu znechuceně nad tou zimou nakrčil nos. Kéž by už bylo zase teplo. Snad je Pippa v pořádku. Starost o sestru ho do teď moc netížila – koneckonců byla dost pravděpodobně s Dandou. Bez debat se však těšil, až se zase uvidí a proberou všechny svoje zážitky z tohohle praštěného dobrodružství. A pokud šlo o zbylé sestry – už jen marně doufal, že je někdo před mrazem ukryl a že jsou všechny živé a zdravé.
Ze zadumání vlčka vytrhlo táhlé a melodické vytí, které velmi záhy doplnil i hlas Heather. Znovu se začervenal, protože nic krásnějšího jaktěživ neslyšel. Nebyl však úplně sto se k vlčicím přidat. Poslední dobou mu hlas podivně přeskakoval. Nevzešlo by z pokusu o vytí určitě nic dobrého – snad jen trapné kvílení. A vzhledem k tomu, že je velmi brzy přišel vyzvednout nějaký zdejší, nebylo jeho pomoci ani třeba. Ten zdejší byl ovšem něčím zajímavý. Byl to vlk? Vlčice? Ryšavý se nedokázal rozhodnout a ušetřil ho tedy svých obvyklých zdvořilostí pro dámy. Vypadal však poněkud ztraceně. Jedno z vlčkových obočí vystřelilo vzhůru, jakmile jim byla položena otázka. On i Launee byli cizinci, proč se ale okamžitě neujal alespoň zmrzlé Heather? Trochu ke jmenované přikročil, aby ji ještě víc mohl krýt před nepřízní počasí, jazyk však nadále držel za zuby, pokud šlo o nevhodné připomínky a poznámky. Zmohl se jen a pouze na prosté „zdravím,“ které doprovázela serenáda drkotajících zubů, jak se vlče třáslo zimou.

// Vyhlídka | Loterie 8

Cesta z kopce byla náročná. Launee jim sice poskytovala určitou formu ochrany, Al se však srdnatě pokoušel ještě víc ochránit Heather z jejího druhého boku. Tulit se k cizí a starší vlčici nebylo ani pro Alfreda tím pravým ořechovým – slušné vychování mu bránilo v narušení Lau osobního prostoru. Hlavně v takhle vyhrocené situaci. I od jeho nové kamarádky si však držel uctivý odstup. Byl dost vysoký na to, aby ji před většinou síly blizardu, pokud možno ochránil, samému mu ale moc do zpěvu nebylo. Snažil se soustředit na rozhovor, který spolu dvě dámy zaplétaly. Pochytil z něho však velké kuloví. A k jejím instrukcím neměl zhola nic co dodat. Rozhodně nehodlal odporovat někomu, kdo ho vedl neznámým terénem do bezpečí. Přišel si upřímně trochu neschopný. Mírně ho však uklidňovalo uvědomění si, že je zatraceně ani ne rok starý. Nikdo od něj nemohl očekávat, že bude mít manuál na přežití v takových podmínkách, no ne? Nebo snad ano? Letmo blýsknul pohledem k Heather a kdyby se náhodou koukala, mrsknul po ní i jeden povzbudivý úsměv. Třeba se na něj usměje zpátky? Potřeboval by to jako sůl, protože se stále cítil rozpačitě a sypal si popel na hlavu za každou kravinu, co jí před chvilkou kdákal.
Cesta pod nohama se mu docela smekala. Všechen ten sníh navíc velmi znepříjemňoval každý krok. Těžko mohl jeden soudit, jak hluboko se do něj vratké nohy zrovna zaboří a na co dole narazí. Jednou dokonce Alfredo šlápl na něco hodně špičatého a tiše syknul, když se mu na pacce zaleskly stopy karmínové krve. Zmateně zůstal na drobnou oděrku zírat. Neopozdil se však skoro vůbec. Rychle svou dámskou společnost dohonil. K jeho neskrývanému nadšení se však před nimi brzy objevily holé koruny stromů. V temnotě, která přicházela od východu vypadaly hrozivě; přinášely však útěchu. Něco, o co se vítr bude moci zlomit a co trochu zmírní jeho sílu. Nehnal se však zběsile vpřed. Věrně kráčel po boku zlatavé slečny a její známé. Co že si trochu zajde, hlavně že ona bude v pořádku dopravena domů.
„Poznáváš to tady?“ Prohodil celkem hlasitě, aby překřičel další ze silných poryvů větru. Sám vůbec netušil, kde je a borůvky by tu mohl hledat jen velmi obtížně, slabý pach dalších vlků však vybízel možnost, že se dokodrcali na smečkové území. Kromě Sarumenu zatím žádnou smečku nenavštívil, přirozeně se v něm proto probudilo vzrušení. Třeba potká někoho, kdo zná jeho sestry!

// Loterie 7

Jestli se Alfredovi zima prve nelíbila, teď již rozhodně neměl slova. Jemné a nadýchané sněhové vločky se proměnily ve štiplavé jehličky, které jeho jižanský kožíšek docela solidně přemáhaly. Štípaly jako roj rozzuřených vos a včel. Mhouřil oči a bránil se větru co to šlo, ale začínala na něj doléhat úzkost. Sice nebyl sám, ale náhle si za Heather přišel poněkud zodpovědný. Co to šlo se snažil svým tělem bránit to její. I tak ale sotva něco zmohl. Slova, která pronesla, ji vítr bral rovnou od úst, a tak měl ryšavý poněkud trable s porozuměním, nakonec však svorně přikývl. Třásl se jako osika.
„D-dobře,“ souhlasil horlivě a lehce máchnul ocáskem, každý pohyb však začínal být poněkud nepříjemný. Tlapky ho pálily a klouby tuhly. Dokonce se ani nestihl leknout, když se ze stínů vynořila jakási silueta. Vlk, který se z vánice vyloupl byl jižanovi cizákem. Nebo tedy cizinkou. Alespoň Heather se však zdála spokojená s jejich zachráncem. Zjevně hnědou vlčici znala. V tom vichru a psím počasí vlček těžko rozeznal její pach. Podle všeho se ovšem jmenovala Launee. Nebo Laubee. Laudee? Lau něco. Rozhodně Lau. Alfieho společnice se k ní okamžitě jala, taliánek však na moment zaváhal.
„Buona sera signora,“ přitakal trochu vyplašeně, nakonec však k vlčici přestoupil. V její blízkosti se síla živlů zdála být poněkud snesitelnější. „Jmenuju se Alfredo, jsem ze Sarumenu. S Heather jsme se tu potkali náhodou, ale počasí se rychle zhoršilo.“ Vysvětlil stroze a s drkotáním zubů. Stál nyní téměř na dosah téhle velmi zvláštní a půvabné dámy. Jevila se sympaticky a že se k ní Heather měla, neměl sebemenší důvod ji zpochybňovat. Hlavně pokud to znamenalo, že je odvede někam do tepla, kde nebude takhle hnusně foukat.

// Borůvkový les

// Loterie 6

Alfredo byl pořád poměrně nejistý, ale jakmile se zase vyhoupl na všechny čtyři, trochu se mu ulevilo. Možná to bylo tím, že mohl zase vesele přešlapovat a nemusel všechnu svou frustraci vybíjet jen ničemným mácháním chovstu ze strany na stranu. Navíc ujištění, že Heather nevadilo jeho italské žvatlání mu přišlo doopravdy vhod. Uvolněný úsměv najednou jeho tváři dodal úplně jiný vzhled. Jistě, byl pořád převážně přerostlým vlčetem na hodně dlouhých nohách, něco dospělého se v něm ovšem také pomalu začínalo formovat. A teď jako by to na moment převzalo nadvládu. Spokojeně přikývnul.
„Tak dobře,“ usmál se více než spokojeně a znovu máchnul ocasem. A nenechal se rozhodit ani její další nabídkou. Že by konečně nalezl ztracenou půdu pod nohama? Asi spíš ne. Svíravý pocit v hrdle ho neopouštěl a divný tlak na hrudi signalizoval systémové přetížení. A přece si přišel jako v sedmém nebi, když sledoval její zlaté oči. Pokoušel se alespoň zapudit tíživý pocit zostuzení, který pociťoval od té chvilky, kdy vyslovil tu pitomost o hvězdách. Vždy když si na to vzpomněl si náhle připadal zase o kus hůř. O hodně hůř. Jaká hanba! Silou se nutil myslet na jiné věci. Třeba na to, jak se spolu uklidí někam do sucha a tepla. Spolu. Znění toho slova zahřívalo jeho zmrzlé nitro a pobízelo ho k dalšímu fungování. Rozvážně přešlápl zmrzlé packy.
„Asi to nechám na tobě – nevím ani kde je tvoje smečka, ani kde je ten druhý úkryt. Ale nejsem si úplně jistý, jestli je úplně vhodné, aby se vám cizí vlk sáčkoval domů.“ Mírně uhnul pohledem. Nevěděl sice jak to bylo v Sarumenu, v Cose Nostře by mu ale úplně s jistotou jen tak nedovolili si domů zavléct ledajakou návštěvu. Byli jednou smečkou, pravidla a řád však byla nadevše. Mohl být synem klidně alfy všech alf a stejně by mu to neprošlo. „Dáma ať rozhodne,“ pronesl místo všeho s pokynutím a povzbudivým úsměvem Heather podpořil. Byl si však jistojistě jistý tím, že i kdyby se rozhodla ho odtáhnout do horoucích pekel zkratkou okolo Atlantidy, ani by nepípnul. A ještě by ji klidně vzal na záda, aby ji náhodou moc nebolely packy. Tváře mu nyní doslova hořely, ale on to sotva vnímal. Směsici pocitů a podnětů všechnu přebíjela právě ona.

Od 17.01. do 04.02 nasbíral Alfredo celých 5 lístků.

// Loterie 5

Co jiného říct, než že Alfreda sžírala doopravdy šílená panika – nejraději by si napleskal. Plácal kraviny a pokoušel se u toho znít tak romanticky, jak to jen šlo, ale všeho všudy to v závěru byly prostě jen ty samé kraviny. Byli u sebe navíc tak blízko, že by byl přísahal, že fakt už tlukot jeho srdce musela slyšet, nebo snad i vidět při pohledu na jeho hruď. Její argumenty by mohl poslouchat celý den, kdyby na ně jen nemusel odpovídat sám. Poplašeně stáhl ouška k týlu a velmi rozpačitě se uculil. Vskutku velmi rozpačitě. Čelit takové osobnosti, jakou byla Heather bylo pro mladého taliána poměrně náročné. Připadal si že tančí v minovém poli a katastrofě se vyhýbá jen nějakou záhadnou štěstěnou.
„Ehm, j-já,“ odkašlal si, „asi je to tím, jak jsem tak zvláštně nervózní – teda totiž,“ další odkašlání, „prostě občas něco řeknu tak, jak se mluvilo u nás. Ani mi to nepřijde; ujede to. Je to takový přirozený. Ale jestli ti to vadí, tak si zkusím dávat co největší pozor.“ Vysoukal ze sebe nakonec. Mít ruce a šaty, stydlivě by žmoulal košili. Musel se však spokojit s roztržitým vrtěním ocásku a tvářemi v jednom ohni. Na chvilku uhnul pohledem – pro tuhle vlčici by byl schopný pomalu zapřít i rodný jazyk. Co to bylo za kouzla a proč mu něco tak nepříjemně svíralo hrdlo a hruď? A taky mozek – ten hlavně. Sotva dal dohromady souvislou větu a konstantě se styděl. Mozek na něj něco hystericky vřískal, ale nedokázal z toho vyvodit žádnou pointu.
Když došlo na padání hvězd z oblohy, nejraději by se hanbou propadl na nejzazší dno Zrcadlových jeskyní. Jak on se styděl, že takovou ptákovinu vypustil z tlamy. Trochu si odkuckal, než ze sebe začal soukat další z odpovědí.
„V tom máš určitě pravdu, ale asi nevím, jak to vysvětlit nějak odborněji? Nauku o hvězdách jsem doma neměl a co jsem se dostal sem, tak už vůbec ne. Možná by to mohl vědět někdo starší – jak se tyhle věci mají. Třeba je to jen vlivem světla? Doopravdy nevím,“ trochu smutně pokrčil rameny. Začínala mu však být pořádná zima. Přes všechno to nadšení a emoce si to jen těžko uvědomoval, s příchodem tmy ale nešlo větru a síle počasí odolávat o moc déle. Nuceně vyskočil na nohy a trochu se oklepal.
„Nějak se ochladilo, ne?“ Zabrumlal přeskakujícím hlasem s drkotáním zubů. Kde je teplo jihu? Úpěl v duchu. „Rád ti o všem povím – jak to u nás bylo a odkud jsem, ale nebylo by přeci jen lepší se někde ukrýt?“ Navrhnul rozpačitě, ale zdaleka ne tolik, jak se cítil ještě před chvilkou. Chlad se mu zahryzával do těla víc a víc. Tohle nebylo počasí vhodné k toulání. Už ne.

Hlásím Alfreda

! Který v průběhu akce bude stále prckem.

// Loterie 4

To slunečné odpoledne plynulo neuvěřitelnou rychlostí. Na jednu stranu se zdálo, že se svět zastavil a všechny pocity a barvy a vůbec vše jako by bylo jasnější, výraznější a živější. Nebe mělo ten nejkrásnější odstín modré a slunce svítilo nějak jasněji. Čas ale běžel neúprosně. To velmi brzy naznačil nádech oranžové, který jako kouzelný háv začal zakrývat západ. Heather stále ležela natisknutá k zrzkovu boku a Al prostě jen spokojeně pokoušel najít další a další záminky k tomu, aby to tak mohlo zůstat. Ideálně napořád. Dobře si uvědomoval, jak zvláštní bylo se takhle cítit okolo někoho cizího, jenže zlatavá vlčice byla tak půvabná! Nehledě na fakt, že k tomu všemu byla ještě chytrá a zajímala se o věci, které zajímaly i jeho. Mohl být někdo až takhle perfektní? Jistě – soudil z prostých pár momentů, které spolu stihli zažít, jenže během té chvilky se její zvídavost několikrát ráčila projevit. A jemu asi nevadilo.
Co je to il mio fiore? Otázka vlčkovi vyrazila dech z těla a uchvátila jej svými ostrými spáry panika. Co říct a nevypadat jako blb? Dio aiutami, zaprosil v duchu, než promluvil. „T-To se říkalo u nás, když chtěl někdo udělat vlčici radost,“ začal trochu strnule, „ale tady bych to asi řekl jako že jsi, no,“ nastala trochu trapná odmlka „květinka?“ Větu zakončil otazníkem asi hlavně ze strachu. Teď to přijde! Zjistí, že jsem magor a uteče a už jí nikdy neuvidím. S těmi pronesenými slovy jeho pohled směřoval k obloze, teď však koukal přímo na ní. „Ehm – má to jakože být hezké,“ dodal velmi rozpačitě a pokusil se o plachý úsměv.
Třebaže hvězdy z oblohy zmizely již před hodně dlouhou dobou, otázky o jejich existenci a problematice s jejich padáním visely ve vzduchu stále. Ryšavý přemýšlel, jak jen mohl, ale nepřicházela mu na jazyk vhodná odpověď. Co se děje s těmi za obzorem? A jak je možné že vůbec spadnou z oblohy? Těžko nalézt odpovědi na takové otázky.
„No. Když spadne hvězda na zem, asi bychom měli slyšet nějakou ránu – což se nestalo. Così – buď spadly hodně daleko, nebo třeba nespadly úplně? Nebo přistály v moři. Možná když hvězda spadne z nebe a přistane v moři, svítí potom v noci na vodní hladině – jako odraz? Moc to vysvětlit neumím, ale určitě bude někdo, kdo na takové otázky má odpovědi. Ne?“ Doufal, že nezní jako blbeček nebo blázen a srdce mu v hrudi tlouklo jako zběsilé. Dělá dobrý dojem? Nebyl za tupé střevo? Potřeboval zchladit. A v tu chvilku velmi příhodně přišla otázka o zimě. Tiše se zasmál.
„Zatím se mi asi docela líbí, ale kožíšek na to nemám stavěný. Narodil jsem se hodně na jihu, takže u nás bylo teplo a příjemně. E anche je tohle moje prima zima. Ani nevím, jak by bylo v Cose Nostře teď.“ S koncem věty maličko posmutněl, ale nenechal se úplně rozhodit. Heather ho naplňovala zvláštním pocitem radosti a to bylo hlavní.