Gallirea - Příspěvky uživatele

// Magický palouk

Lehký náznak nového svítání na obzoru vlčka zahrnoval hřejivým pocitem. Vítr sebou přinášel změny. Spousty změn. A jednou z nich byl i teplý vzduch. Cesta pod jeho nohama se na pár chvilek počala zdvihat. Zabral proto a přidal do dlouhého a ladného kroku. Tušil za horizontem něco nového a krásného. A když se vyškrábal dosti vysoko, zůstal stát s pootevřenou tlamou. Rázem zapomněl na veškerou špatnou náladu a pochmurnou debatu, kterou vedl s postarším vlkem po svém boku. Bílý svah se pozvolna měnil ve zdánlivě nekonečnou bílou pláň, jenže jak jantarový zrak sjížděl dál a dál, natrefil na ostrou hranici. Zlom, kde svět zasypaný ledem přecházel v zářivě modrou barvu oceánu. Mořský vítr hladil jeho hnědá líčka, zatímco si nechápavě prohlížel doopravdy nekonečnou vodní plochu. Táhla se tak daleko, že, vlastně ani nebylo vidět kde končí moře a začíná obloha.
„Páni,“ vydechlo vlče užasle, než se jeho nohy daly znovu do pohybu. Musel se držet poblíž svého společníka. Přišlo mu to zdvořilé a jak se patří. Nezdržoval se proto dalším zíráním a hbitě uzavřel prodlužující se vzdálenost mezi nimi. „Je tohle moře?“ Vyzvídal hnedle zvědavě. Věděl dobře jak ho rodiče popisovali a že nebylo od jeho rodiště nikterak daleko; než se však stihnu někdy na jeho legendami opředené vlny podívat, byl vyhnán. Ale teď tu byl a mohl si ho poměrně klidně prohlížet. Vypadalo i doma takhle majestátně? Rozhodně se ani zdaleka neblížili Sarumenu, ale to teď ryšavému bylo vážně fuk. Náhlá změna prostředí v něm probudila opravdový zájem a i z toho důvodu ani na mžik nezaváhal, když jej sympatický vlk vedl dál a dál. Ve vzduchu však nyní viselo už příliš mnoho nezodpovězených slov. Zrzek se však řádně zamyslel, než se ráčil odpověď. Měla moc velkou váhu, než aby zanedbal svou snahu a řekl něco neomaleného.
„Va bene,“ prohodil konejšivě, „nemůžeme asi naše životy projít jen skrze dobré volby. A nikdy nemůžeme předem říct, která volba bude ta dobrá. Questo è quello che penso. Teda – to si alespoň myslím já. Myslím, že kdyby byla šance nějak vědět, která volba je ta co chceme a co nám přinese nejvíc, asi bych tu ani nebyl.“ Vlče naráželo na rozhodnutí svého otce, o kterých hnědý vlk sic nemohl vůbec nic vědět, ale která jeho život ovlivnila vcelku zásadně. „A za sebe mohu říct, že ani tak nejsem nespokojený. Jste moc milý vlk a rád jsem vás poznal,“ doplnilo vlče ještě a obdarovalo Kesse zubatým úsměvem. A ten z jeho tváře nezmizel ani cestou na ostrůvky, která byla dosti náročná.

// Ostrůvky

// Náhorní plošina přes Zrádcův remízek

Alfredo poslušně capkal po boku staršího vlka a pozorně poslouchal všechny jeho odpovědi. Zdálo se to, nebo je pozvolna svými spáry začala uchvacovat nepříjemná a pochmurná nálada? Nechtěl něco takového zapříčinit a už vůbec nedokázal pochopit, co přimělo Kessela k omluvě.
„Vůbec se nemusíte omlouvat – takový je život a když to tak chtěl, nedá se tomu bránit.“ S lehkým pokrčením rameny se pousmál. Doopravdy nestál o to, aby se kvůli jeho rodině trápila ještě nějaká další vlčí duše. Už tu bylo tolika smutku všude kolem. A ještě víc ho způsobila jeho horkokrevná rodinka. To nebylo správné. Zavrtěl hlavou. „Vůbec si s tím nelamte hlavu, ač budete doopravdy moc hodný, jestli je případně odkážete k nám na jih. A jistě to možné je – bylo by to jen dobře. Ale obtížně soudit. Hluboko uvnitř prostě jen doufám že jsou všechny šťastné a že se mají dobře.“ Tentokrát úsměv na jeho tváři nebyl jen povzbudivý, ale i upřímný. Podtrhával jeho skutečné přesvědčení a víru.
Na pár chvil nastalo ticho, které narušovalo jen křupání sněhu. Vlče pozorně prohlíželo tamní okolí, ale nepoznávalo ho. Na druhou stranu nepochyboval o starším společníkovi a třebaže si mohli někde zajít, spoléhal na fakt, že ho nakonec domů nějak dostane. Třebas se blýskalo na trochu lepší časy? Možná i pro ně pro oba. Minimálně nad obzorem se začínal proužek nebes jevit trochu světlejší. A vítr, který začínal dout, byl podezřele teplý. Přinášel sebou podivnou slanou vůni, kterou vlče ještě nedokázalo řádně identifikovat jako mořský vzduch. Krom něj se však vzduchem nesl první závan jara.
Kesselovo doznání, že členem smečky již nebyl poměrně dlouho, vlček prve nevěděl, jak okomentovat. Bylo vůbec vhodné jej nějak komentovat? On sám o smečku přišel a způsob, jakým se teď starší vlk tvářil byl zvláštní. Ryšavý jej ovšem dobře znal. Hnědý vlk vzpomínal na doby minulé, které se ztratily někde hluboko přehluboko v čase. I takové se teď Alovi zdály vzpomínky na suché borové hvozdy jižních svahů, které obývala Cosa Nostra. A přeci to nebyl ani rok, co se ze svého rodiště ztratil. Zvědavost mu však nedala, a nakonec se sebe velmi měkce a opatrně vlče vysoukalo důležitou otázku: „Také jste o někoho přišel?“ jantarové zraky upínal někam před sebe, pozorně však vyčkával na jakoukoliv odpověď. Ve sněhu před ním jako by snad znovu zahlédl sněhobílý kožíšek úžasné Florence. Brzy ten přelud zmizel, ale jeho srdéčko krátce zaplesalo.

// Mušličková pláž

// řeka Mahtaë přes Medvědí řeku

Noční krajinou se vlčkovi capkalo poměrně lehce. Postupovali sice pomalu, ale aspoň se toliko nenamáhal v nekonečných závějích. I jemu se v nich nakonec prodíralo pěkně na prd. A to mohl mít nohy dlouhé třebas do nebe. Sníh ho studil a packy měl úplně studené. Netrápilo ho to však tolik jako otázka, kterou si z jeho slov Kessel formuloval. Trochu neurčitě si povzdechl a sklopil zrak do bílé peřiny, jež pokrývala matičku zem.
„Netouláme se nikdo úplně tak schválně. Vyhnali nás jako malé z naší rodné smečky a cestou jsme se jeden druhému ztratili. Vím jen o mé nejstarší sestře. Ta přišla do Sarumenu se mnou a též ho obývá. Sai, trochu mě trápí, že jsem je nenašel před zimou. Čert ví, kde jim je konec.“ Tenhle příběh už vyprávěl tolikrát, že ho měl téměř předpřipravený jako nějakou básničku. Nacvičený slovo od slova. Mohlo hnědého vlka vůbec zajímat takové povídání? Na druhou stranu – třeba jeho sestry viděl. S nadějí v očích ryšavý po starším vlkovi střelil pohledem. „Možná si je někde byť jen zahlédl? Jmenují se Lia, Chiara a Lacrima.“ Ne že by si už po takové době dělal valné naděje, ale přeci. Šance tu byla. Jenže pak došlo znovu na Heather a vlče rapidně změnilo své jisté chování v tak trochu hodně rozpačité. Kdyby byl člověk, žmoulal by si lem košile a nevěděl kam s očima. Teda to nevěděl ani tak – no znáte to.
„Neznáme se moc dlouho, ale jo – je speciální a důležitá.“ Přiznal nakonec neochotně, a tak zvláštně se u toho pousmál. Kessel byl však natolik taktní, že se dál nevyptával a zrzek si proto poměrně oddechnul. Ne vždy měl štěstí na tak taktní společnost a představa, že by se o Heather dozvěděla Pippa se náhle zdála vskutku nereálná. Neslučitelná se životem. Raději však svou pozornost věnoval Kesselovu vyprávění. Lichotka mu popravdě udělala radost a obdaroval společníka dalším vřelým úsměvem.
„No, náš Don se jmenuje Morf. Je moc fajn – ne že bych ho znal důvěrně, ale tváří se důvěryhodně. A potam tam je spoustu dalších vlků. Danda, Darkie, potom Wolfi. Znám jich pořádně jen hrstku.“ Snažil se přemýšlet, ale tápal. Naposledy byl doma před hodně dlouhou dobou. Ještě než napadl sníh. Těžko soudit, co se od té doby změnilo. „A co vy? Vy máte nějakou smečku? Místo kam se vrátit?“

// Magický palouk Přes Zrádcův remízek

Štěstěna nakonec stála při rezavém vlčkovi, neb se Nori rozhodl za zvuku fanfár odporoučet proti mohutnému toku řeky. Alfredo ho vyprovázel se spokojeným úsměvem na tváři a cítil se poměrně vítězoslavně. „Měj se, nebudu se těšit!“ Houknul na něj pobaveně a jeho ocas se radostně rozkmital. Nemyslel to tak úplně vážně. Budu se proto opakovat, ale tohle pošťuchování jej poměrně bavilo. Byl ochotný se vrhnout na další kolo. Ne v blízké době, ale někdy v dohlednu by to třebas šlo. Celý blažený se pak otočil na postaršího vlka, který se mu nyní stal společníkem.
„Je to kus cesty, ale myslím že uteče rychle. S dobrou společností a příběhem každá utíká rychle.“ Ta slova myslel vážně – už v tlapkách pár mil měl, takže dobře chápal, jak moc velký vliv na tok času vrhá volba společnosti. A Kessel se jevil jako společnost velmi dobrá a zábavná. Neváhal se proto zařadit po jeho boku. Sníh byl hluboký, dlouhé nohy se jím však prodíraly s nevídanou lehkostí a grácií. Být o pár měsíců mladší, měl by zrzek problém. Naštěstí ho zima zastihla až v tomhle věku. Levé ucho měl mládenec pozorně nastražené před sebe, pravé však směřovalo k jeho doprovodu. A stejně tak i pohled. Na moment zapřemýšlel, než promluvil. Hnědý vlk se totiž do konverzace pustil prakticky střemhlav.
„Původně jsem byl se svojí kamarádkou Marion. Vzala mě hledat moje sestry – což je hodně dlouhý příběh a určitě na něj dojde. Jenže pak jsme se zapletli s jezevci a ti nás poslali pro nějaké ingredience na lektvar. To když všechno a všechny zamořily ty ohavné blechy. A potom jsem se nějak dostal do Borůvky, kde jsem potkal Heather.“ Jakmile si na ni vzpomenul, srdce se mu divoce rozbušilo a tváře zrudly. Ještě že to nebylo vidět. Obtížně se však vlčkovi skrývalo náhlé rozrušení. „To je kamarádka,“ doplnil ne dostatečně výmluvně. Před očima mu lítaly vzpomínky na večer na vyhlídce a jak spolu pozorovali hvězdy. Rozhodl se proto použít její taktiku a vcelku neurvale otočil směr toku konverzace směrem k dospělému vlkovi.
„Co sem přivedlo vás? Asi nikdo by se neměl v takovém počasí toulat úplně sám.“ Nenarážel ani tak na vlkův věk, jako na holý fakt, že to byla pravda. V tomhle počasí se samota nemusela vyplácet, ať už byl jeden ostřílený veterán, nebo prostě jen tupé a nezkušené vlče.
Sníh zrkovi křupal pod tlapkami a temné noční stíny je provázely na cestě jižním směrem. A přece že by teď nejraději byl s Heather, těšil se domů. Na Pippu, na Marion. Na Sarumen jako takový. Cosa Nostra byla jeho právoplatným domovem, Sarumen ovšem velmi rychle zaujal právoplatné místo v jeho srdéčku.

// Náhorní plošina přes Medvědí řeku

Konečně si vlček začínal trošku připadat zavzatý do společnosti. Ač jej Nori nepřestával pošťuchovat a pořád si o něm ryšavý myslel kdo ví co, alespoň nebyl tak protivný, jako ty dvě čarodějnice. I na ty teď však vzpomínal spíše s úsměvem. Ač by to nahlas nepřiznal, trošku ho to pošťuchování bavilo. Ochotně proto černému oplatil vypláznutí jazyku a nehezký škleb za tím. Pomyslná jiskřička tu přeskakovala neustále, i když zrovna zažehla jakousi rivalitu, spíš než cokoliv jiného. Když se hnědý představil, zrzek slušně pokynul na srozuměnou. Vůbec bylo komické, jak se jeho energie měnila při pohledu z jednoho na druhé vlka. Zatímco na Noriho zíral přes přivřená víčka a se svraštěným obočím, Kessel si u něj velmi rychle vysloužil respekt a uznání.
„Ne víc než mě,“ ironickou poznám v sobě Alfredo udržet nedokázal, ač se snažil sebevíc. Obočí při těch slovech přísně stáhnul a očima znovu blýsknul po otravném, černém kabátku. „To sem byl já,“ přitakal však nakonec neochotně a celý načepýřený. Naštěstí debata znovu zakroužila k přívěšku, což Ala vskutku zaujalo. Nemohl též ignorovat odlesk v očích hnědého vlka, když o něm mluvil. Jistě se k němu pojilo mnoho příběhů. V duchu by si vlče nejraději nabančilo. Mohlo ho napadnout, že nenosí na krku nějaké obyčejné harampádí jen pro nic za nic a že to je pravděpodobně něco s vysokou hodnotou. Tedy alespoň osobní. Rozpačitě stáhnul ouška k týlu. Neptat se příště vlků na přívěšky, neptat se vlků na přívěšky, snažil se si vštípit podvědomě. Byl však nějaký roztěkaný, protože tím pádem přeslechl půlku věcí, které mu Kessel řekl poté. Zpozorněl až ke konci. Alespoň v té nejdůležitější části. Že by si hnědý vlk jako společníka vybral jeho nad Norim? Hrdě vypasoval hruď a jedním trošku škodolibým pohledem černého nekňubu počastoval. Rychle mu však došlo (neb Kessova slova přeslechl), že za nabídkou doprovodu nebude nic jiného nežli jeho mládí. Zklamání však nedal na svém obličeji znát. Alespoň k něčemu mu mládí bylo.
„Za společnost budu určitě rád,“ usmál se vřele na hnědého a jeho ocas se vesele rozkmital ze strany na stranu. „Třebas se pro Vás najde u nás nějaký ten přístřešek, než se tohle přežene.“ Ne že by byl úplně v postavení, kde by mohl o něčem ve smečce dovolovat. Jistě by však starého vlka nevyhodili, když už pomohl jednomu Sarumenskému ztracenci nalézt cestu zpět domů? Morfeus byl podle všeho spravedlivý Don. I on se tedy postavil a kousek poodstoupil, aby se mohl řádně oklepat. Sníh, který se snášel z nebes mu zas jednou pořádně zasypal kožíšek. Před cestou nemusel vypadat jako nějaký neupravený Nori. Společnou známostí se nedal vyvést z rovnováhy, takže když ke dvojici přistoupil zpět, pevně přikývl. „Pozdravím ho, určitě mu to udělá radost.“ Slušné vychování bylo důležitější nežli jeho malicherné rozmachy.

// Veď si cestu :> ! A pardon, asi je to trochu zmatený. Nějak mi to nepíše.

Ať už Alfredo cestoval při úprku z Cosa Nostry jakýmkoliv směrem (zjevně to bylo však na sever), teď toho zatraceně litoval. Z nebe se sypal další a další otravný sníh a naděje na příchod jara ho s mrazivou jistotou opouštěla. Seděl tu na zadku mezi dvěma dospěláky a bojoval o své místečko na výsluní v pozornosti alespoň jednoho z nich. Začínalo však být nad slunce jasné, že té se u vlka v černém kabátku nedočká. Tedy až na velmi nepříjemný dloubanec packou do zádele, který odměnil rozhořčeným odfrknutím. Poposedl si z jeho dosahu a mrštil po Norim otráveným pohledem. Bídák. Oba řešili něco zcela nezajímavého – zjevně společnou známou. Bylo mu do toho prd, ale připadal by si velmi blbě, kdyby se najednou sebral a odešel, ač ho pracky svrběly. Otázka cti. A zrovna když už si v hlavě začal skládat nějakou dobrou výmluvu, byl osloven starším a slušnějším ze dvojice. Na hnědého vlka se přátelsky usmál, když mu odpovídal.
„Tady Noriho nikterak blíž neznám, ač mám za to, že jsem ho jednou potkal na jižních pláních. Přišel tam ještě s jednou vlčicí a byl pekelně domlácený. Můj přítel Newlin mu pomohl.“ Matné vzpomínky se ve vlčkově hlavě tak nějak dávaly dohromady, ale jestli se pamatoval úplně přesně? To si jistý nebyl. Mohl to být i úplně jiný vlk. Pokrčil tedy rameny: „nebo si ho s někým pletu. Těžko říct.“ S tím blýskl pohledem k Noriho hnědým očím a dramaticky přivřel víčka. Moc by za to nedal, že byl tenhle hňup pěkný pitomeček. Úvahu si však nechal čistě pro sebe.
„Azyl mi poskytla Sarumenská smečka, to je hodně na jihu. Temný hvozd, hodně mlhy, super vlci.“ Zkrácený, avšak v zásadě pravdivý popis. „Měl bych se tam vrátit,“ vyslovil ještě ryšavý svou poslední myšlenku. Trochu ho tížil fakt, že už je tak dlouho pryč. A přeci si užil docela zajímavá dobrodružství a na prvém místě potkal Heather! To bylo to nejdůležitější. Při vzpomínce na vlčici mu srdce v hrudi zase divoce poskočilo. Na co že se to teď Kessel ptal? Nedával chvilku pozor a přeslechl otázku? „Alfredo,“ vypustil jen tak do pléna a doufal, že ze sebe neudělá blba. Myšlenkami se znovu začal ubírat k nějaké omluvě, která by jej propustila na zpáteční cestu. Když teď upoutal pozornost alespoň jednoho z nich, nepřišel si tak pitomě. Nedovolil si však odejít bez jedné velmi důležité poznámky, která mu nahlodávala hlavinku od prvního okamžiku. „Máte roztomilé tentononc na krku,“ prohodil směrem k hnědému a packou poukázal na přívěšek s barevnými korálky. Fascinovalo ho, kde sebral něco takového. Tohle by žádný vlk nedovedl vyrobit. Nebo snad ano? Pohyb pírek ve větru vlčka hypnotizoval asi jako laserové ukazovátko kočku. Tupě na něj zíral a musel se přinutit pohled zase zdvihnout.

Jasné ráno se zdálo ještě zářivější. Slunce se konečně vyhouplo přes vrcholky stromů z Borůvkového lesa a jeho poměrně hřejivé paprsky dopadly na rezavý kožíšek. Nebyly sice dosti silné, aby konečně začal tát ten odporný a všudypřítomný sníh, ale aspoň hřály. A i to teď bylo vítanou změnou. Povzbuzením. Rozhořčení z vlčkových žil s jejich teplem pomalu vyprchávalo a mohl se tak s čistou myslí soustředit na vlka před sebou. Jevil se sympaticky. Byl hnědý a podivné cinrklátko na jeho krku jantarová očka na pár chvil řádně upoutalo. Peříčka a korálky. Kde se jen takové věci braly? Kdo je vyráběl? Rozhodl se nahodit vstřícný úsměv, ale to už se tu objevil třetí vlk. Zvědavým pohledem nyní vlče sjelo k černému dlouhánovi. Chtěl ho zdvořile pozdravit, ale než vůbec tak stihl učinit, byl vlček odstrčen docela neomaleně stranou. Zadkem! No představte si ten skandál. Pohoršeně nakrčil nos a stáhnul ouška k týlu:
„Hej, pozor tam,“ jal se hned bránit svou čest. Ti dva se evidentně znali, to jim však nedávalo právo ho takhle odšoupnout na druhou kolej, ne? A tak se s přehnaným odhodláním Alfredo vetřel mezi černého a hnědého vlka. „S dovolením – tohle se nesluší,“ pokáral hned toho Noriho. Že byl mladší ještě neznamenalo, že si nechá od někoho takhle poroučet. A strkat do sebe zadkem. To mohla jen a pouze Pippa. „Il mio nome è Alfredo,“ dodal ještě celkem vlezle a spokojeně si kecnul na zadek přímo mezi ty dva. Kessela potkal první a tím pádem se nechtěl nechat vyštípat z jeho přítomnosti. Když jste malí a svět vás ustavičně přehlíží, naučíte se vetřít na místa, kam se chcete dostat. A tahle lekce teď čekala i ryšavého. Normálně tak dotěrný nebyl. Hnědého by slušně a uctivě pozdravil, prohodil s ním pár slov a pak by se vydal zpátky domů. Teď šlo ale o čest. Nebyl prcek, aby se sebou nechal smýkat staršími do nekonečna. A tak tu tak seděl a zaujatě poslouchal jejich debatu o nějaké společné známé. On ji sice neznal, ale co o tom. Nehodlal se teď někam pakovat. A bylo to vinou jen a pouze toho černého nádivy.

Vzhledem k vlčkově odpovědi si Alfredo začínal připadat opravdu otráveně. Nejprve si začal a teď se mu ještě nelíbilo, že brání svou čest a čest svojí smečky? Pohoršoval ho takový přístup. Neuměl si představit, co by mu na to Sarumenští řekli.
„Sei proprio uno stronzo, to je normální slovo i normální jazyk. Že jím neumíš mluvit ho nedělá ničím horší,“ odfrknul si ryšavý nespokojeně a teatrálně protočil oči v sloup. Nemluvě na tom, že řeč, jakou mluvil neměla se Sarumenem vůbec nic společného. „A v Sarumenu tak mluvím jen já a moje sestra – nemáš sebemenší právo kvůli mně urážet i ostatní vlky tam. Všichni tam by zasloužili svatozáře, protože i k takovému vejrostkovi, jakým ti si by se chovali mile a s úctou.“ Neuměl si představit Newlina, jak by na tohohle šedivého nádivu reagoval, bezesporu by se však na něm pokoušel najít něco dobrého a pozitivního. Jako na každém. „Nemusíš se po mně ohánět svým původem, sotva víš, kdo jsem já. A zatím jedinej kňoura a kvikal jsi tady ty. Vlk tě jen pozdraví a ty se do něho hned navážíš? To tě teda matka učí pěkný věci! I to nejmenší Sarumenský škvrně by vědělo, jak se slušně chovat v takové situaci a že na pozdrav se obvykle odpovídá pozdravem.“ Že nejmenší Sarumenský škvrně byl v tenhle moment on zmiňovat nemusel. O nové dušičce navíc nevěděl. „Náš Don by určitě s tvojí mámou zatočil bez mrknutí oka, ale protože je to na prvním místě slušnej cápek, držel by se hesla, že vlčice se nebijou. Teda aspoň dokud si nezačnou.“ Kyselý škleb přelétl vlčkovu tvář. Už ho nebavilo se tu s tímhle bambulou dohadovat, a proto byl rád, když si to namířil bez rozloučení někam do háje. Nebo spíš do Borůvkové smečky. „Sarumen je nejlepší, tak si to koukej pamatovat, blbe!“ Houknul mu ještě celý vytočený do zad, než se sám vydal dál po proudu řeky.
Další dobrodružství se Kesse mělo nalézt vskutku brzy, protože Alfredovi na ránu přišel ještě než Nemesisův šedý ocásek stihl zmizet v Borůvkovém lese. A přestože byl vlček ryšavý, zmlácený životem si teda sakra přišel. Alespoň po takové slovní přestřelce s neznámým nekňubou. Byl tak rozhořčený, že do elegána málem vrazil. Zarazil se až v poslední chvilku a překvapeně na hnědého vlka zamrkal.
„Dobré jitro přeji, promiňte,“ jal se hned omlouvat svůj neomalený výstup na scénu. „Nevšiml jsem si Vás.“ Přes své rozhořčení se ani nestihl bát, jestli vlk proti němu není nikterak podlý či dokonce nebezpečný. A tak nezbývalo než doufat.

Alfredo se nepletl. Po jasné noci se nad Gallireou rozzářil den jako korálek. Přes vysoké stromy smrkového lesa nemohl zatím pozorovat mračna kupit se na severu a tedy mu prudká změna počasí měla být v poledne překvapením. V údolí, jímž protékala tahle neznámá řeka si vlček připadal poměrně bezpečně a dobře. Sluneční paprsky sem zatím nedopadaly, ale stíny stromů se nyní zkracovaly rychleji než kdy před tím. Mohlo to snad signalizovat blížící se sbohem zimě? Blížilo se znovu teplo? S tím vším sněhem všude kolem to bylo jen velmi těžko odhadnutelné. A přece se v útlém hrudníčku ryšavého dlouhána probudilo jakési nadšení a odhodlání. Závan lepších dnů. Pro teď ho však čekalo jedno tak trochu nepříjemné střetnutí.
Vlčice, která byla zjevně doprovodem výrostka před ním se spěšně protáhla okolo něj a velmi vřele ho pozdravila. A přestože měl taliánek plnou mysl i srdce Heather, velmi vzorně Biancu pozdravil a zhluboka jí pokynul hlavou, jakmile jej míjela. Kdyby tak byl její svěřenec jen o pár fousů milejší. Možná právě proto utíkala, chudák. Prve si ji v té tmě nevšiml a teď trouchu litoval pozdního pozdravu. Ne však moc dlouho. Šedivý vlk se do něj pustil s takovou prudkostí, že málem ucouvnul. Nedal se však zastrašit, takže nakonec se jeho nohy nepohnuly. Přišel čas si bránit svou čest a svou novou smečku. Kdo si sivý myslel že byl, že se tu takhle rozmáchnul po někom cizím?
„Nevím sice co je ten tvůj Asgaar, ale u nás v Sarumenu se s cizími jedná alespoň slušně, když nás pozdraví,“ odsekl rozbořený zrzek, ve kterém se krev napůl vřela dávno před tím, než vůbec přišel k řece a Nemesisův proslov byl jen žhavým smítkem, které se sneslo na troud zralý k podpalu. Prvotní záměr se přátelit byl v cuku letu ta tam. Co si vůbec tenhle bambula o sobě myslel? „Pro tvou velectěnou informaci – mluvit umím vskutku dobře. A do mé smečky se nemáš vůbec co navážet, když v té vaší pro samou práci neučí slušnému chování. Sarumenský hvozd je domovem dobrých vlků, kteří nemusí hned po jiných spouštět takový tyjátr. Ušetři proto vašim ten kus cesty – poradíme si i bez pomoci. Gracie mille!“ Hořkost, jakou pociťoval hluboko ve svém nitru se nedala slovy pomalu ani popsat. Cosa Nostra sic byla jeho pravým domovem, ale byli to právě Sarumenští, kteří se o něho a Pippu postarali a jim teď náležela jeho veškerá loajalita. „Co umíš ty? Navážet se do cizích? Don Morf by s tebou zatočil, že by ses ani nestačil divit. Ještě bys koukal, kolik se toho svede u nás na jihu. A zjevně toho u vás k práci ani tolik být nemůže, když máš čas tu vysedávat u řeky a počumovat po světě.“ Už teď nějak si byl vlček poměrně jistý tím, že si za tohle shledání v pár dnech bude sypat popel na hlavu. Teď však nedovedl ukočírovat hněv, který v něm to divné vlče probudilo. „Alespoň si pamatuj, že je Sarumen tím nekrásnějším místem široko daleko.“ A to byla pravda. Vysoké stromy a tajemný mlhavý opar – co víc si k životu přát? "A nepotřebujeme si dokazovat na náhodných kolemjdoucích jak moc jsme lepší. A v tom tkví to kouzlo, víš? Kdyby ses tak nepředvedl, vůbec se tu s tebou o tom nemusím haštěřit. Co má vaše smečka tady přes kopec? Mýtinu a kouzelný javor ve středu? Spravedlivého a silného Dona jakého máme my?" Alfredo silně pochyboval, že by mohl natrefit na lepší místo k žití. A to chudák ani nevěděl pravdu o Morfovi.

// Zelené nory (okolo Asgaaru)

Jestli se vlček nepletl, postupně se mělo zase schylovat k ránu. A podle všeho by ho mohl čekat poměrně pěkný den, neboť se oblaka protrhala a na cestu z kopce mu nyní svítilo stříbrné měsíční světlo. Čerstvý sníh se magicky třpytil a vlček náhle pocítil tíživé nutkání se otočit a běžet za Heather, se kterou by tu krásu mohl sdílet. Jenže to nešlo. Rozloučili se, aby si mohli poklidně jít každý po svém a nechat si vše projít hlavou. Co si mám nechat projít hlavou? Teď mi přijde, že nic nemůže být jasnější! Chtěl být s ní. Možná si to neuvědomoval v momentě, kdy se loučili. Teď byl ale přesvědčený že udělal chybu. Znechuceně si odfrkl. Kam se to vůbec dopotácel?
Zdálo se, že se ocitl na břehu klidně tekoucí řeky. Zjevně nestihla úplně celá zamrznou, ale aby taky bylo divu. Tok to byl mohutný. Až teď mu navíc došlo, jakou měl vlastně žízeň. Přistoupil tedy ke hladině a svlažil vyprahlé hrdlo. Dával si ale dobrý pozor, aby se nenamočil. Na to byla pořád zima. Co chtěl navíc dělat teď? Tušil zhruba kam se vypravit, aby našel zpátky Sarumenský hvozd. Když však procházel po hřebeni, natrefil na značkování. Nešlo o Borůvkovou smečku, ale jinou – jemu zcela neznámou. Ne každý alfa však byl tak vřelý jako Blueberry a proto se vlče rozhodlo les obejít jinudy. Co ho to vůbec napadlo? Proč nevyrazil rovnou na východ? Zlostně zavrčel a packou nakopl hromadu sněhu před sebou. Musel se sebou něco dělat! Nedokázal rozumně uvažovat! Krev v něm zase vřela, aniž by věděl proč. Bylo tohle známkou dospívání? Těžko mohl soudit. Ulevil si tedy ještě jedním kopancem do hromady sněhu, než konečně přinutil své nohy k velmi pomalému pohybu podél břehu řeky. Nedošel ovšem nikam daleko. Přímo před ním se zjevila z nočních stínů silueta. Automaticky se přikrčil a sklapnul čelisti. Pravděpodobně se však nemusel ničeho obávat. Vlk, na kterého natrefil byl sotva starší nežli on sám. Normálně sice slepě nedůvěřoval cizím, ale oproti cizákovi byl pořád tak trochu v plusu. Neseděl a dost možná zatím nebyl odhalen. Slušnost mu však nedala, takže ze svého úkrytu za závějí se nakonec vynořil s hlasitám: „Ciao.“ Zůstal stát v uctivé vzdálenosti od robustního vlčete. Jeho doprovodu si nejprve nepovšiml. Další slova ovšem nenacházel a nechtěl každému na potkání kdákat jak se jmenuje a odkud že to je. Rozumu už za ty měsíce popral poměrně dost. A tak tu tak stál, pořád trochu naštvaný sám na sebe a zároveň docela zvědavý. Mohl by tohle být bratr Heather?

La notte era buia. La neve cadeva dal cielo e Alfredo aspettava una risposta. Heather sembrava un po’ 'più felice ma si è rattristata quando ha capito che questo è un addio. Il giovane lupo non voleva che lei si sentisse così e le fece un sorriso rassicurante.
“Andrà tutto bene,” disse, sorridendo ampiamente. Era di nuovo così nervoso che si è completamente dimenticato di tradurre le sue parole. Questo è stato un addio davvero difficile perché non ha mai voluto dire addio.
“Grande! Aspetta tuo padre da qualche parte al sicuro,” sembrava una soluzione intelligente. Un altro sorrise si diffuse sul suo viso. “Sono davvero felice di averti incontrato,” le assicurò prima dell'ultimo addio. Era vero. Un ragazzo non ha mai incontrato una ragazza come lei e ora non era felice di separarsi. Ma era necessario.
“Arrivederci!” Le urlò dietro con il sorriso più carino, agitando felicemente la coda. Il suo sorriso svanì mentre lei scompariva dalla vista. Sentendosi confuso, si sedette per un po'. Grande, pensò. Gli ci vollero diversi minuti per alzarsi e quando lo fece, iniziò a cantare. Vecchia melodia che improvvisamente ricordò. Uno ha cantato sua madre.
“E sa farri carizzi distu cori, com’ ‘u canaru la menzu la mari,” la canzone è andata avanti e così ha fatto lui. Il sentiero lo portò giù per la collina. Si sentiva solo ma non triste. Sapere che si era fatto un amico come questo lo rendeva veramente felice. E così ha cantato una canzone allegra, pensando agli occhi più belli che abbia mai visto. "Si cadu dinta fazzu schiattacore, ca ri la pena ti fazzu mu mori. Ficii 'na caggia e lla fici d'amuri, culle manere mee la seppi fari."

// Mahtäe fiume (nord) (okolo Asgaaru)

Jak tam tak ryšavý uprostřed sněhové přeháňky postával čekajíce na ortel, přišel si překvapivě dobře. Postupně mu ze srdce spadal ten ošklivý kámen a on si uvědomil, že je to s ním jako na horské dráze. Chvilku byl nejšťastnější na světě a během pouhých pár minut by se nejradši nechal zavalit lavinou, než aby se sebou musel žít. A přece se mu nechtělo umírat, protože pak by Heather už nikdy neviděl. A to se mu už vůbec, ale ani za drápek vůbec nelíbilo!
Odpověď, kterou dostal musel trochu přežvýkat. Nebyla negativní a to bylo dobré, zároveň však obnášela jistou formu odměřenosti, bylo-li to správné slovo. Spíše ne. Nedokázal nyní identifikovat pocit, který kvetl v jeho hrudi. Něco mezi bezmezným nadšením a hořkým zklamáním z nutného loučení. Souhlasně však přikývl a jeho ocas se začal znovu zmítat z boku na bok.
„To je určitě dobrá cesta – nemá cenu zbytečně na nic tlačit.“ Úsměv se znovu roztáhl po jeho tváři, když ta slova pronášel. Třebaže ho při nich nepříjemně píchalo u srdce. A to hlavně díky jejich pokračování: „S jistotou se zase potkáme a pak třeba budeme oba dva moudřejší. A do tý doby určitě budeš minimálně vědět, že na jihu v Sarumenu máš přítele, který ti vždy moc rád pomůže s čímkoliv. Není to sice úplně po tlapce, ale i tak.“ Doplnil velmi zvesela a přátelsky na ni mrknul. Pomalu ožíval a vracel se ke svému uvolněnému a usměvavému „já“.
„Vypadá to, že ani tady tvůj bráška s taťkou nejsou – myslíš že sešli dolů do údolí?“ Po krátké analýze okolních kopců si vlček dal dvě a dvě dohromady a konstatoval závěr svých úvah. Pachy kolem byly ještě poměrně čerstvé a stopy, které je sem přivedly též vedly k jihu. Alfredo však potřeboval vědět, že jestli se za nimi Heather vypraví-. No. Jestli bude v pořádku. Zatím to totiž vypadalo na loučení teď a tady, což se úplně vlčkovi nezamlouvalo. Pevně to však respektoval. Navíc čert sám věděl, co přesně se tam pod kopcem skrývá – třeba další smečka. A tam už by jistě neměl co dělat.

// Borůvkový les

Jakmile Heather začala vyprávět, postupně se Alfieho mozek počal klidnit. Informace o tom, kde přišla na svět a že vlastně od prvopočátku nežila právě tady byly zajímavé. Dostával se jí blíž. A nemohl ignorovat jistou spojitost mezi nimi. I alfy jeho smečky byly najednou mrtvoly a on musel chtě nechtě emigrovat do klidnějších krajin. Znovu se na ni ohlédnul a tentokrát ze sebe vysoukal opravdový a hřejivý úsměv – přesně takový, jakým ji obdaroval kdykoliv před tím. Při pohledu na její zmatený výraz však trochu pohasl.
„Já-,“ začal trošku nejistě ještě dřív, než vůbec věděl, co chce říct, „promiň. Nechtěl jsem tě zaskočit, ani urazit. Bylo to neomalené a-, a-.“ Nedovedl větu dokončit, tak na pár chvil zastavil. Aby měl čas přemýšlet a zároveň aby Heather mohl koukat do očí. Otočil se tedy čelem k ní a s hlubokým nádechem spustil salvu slov. Snažil se znít klidně a mluvit pomalu, místy mu však hlas vtipně přeskakoval, takže se nejednou zastavil, aby si lehce odkašlal.
„Nedovedu si nějak vysvětlit, co se semnou děje. Vím jen, že tě mám rád. Ale nevím, jestli je to správné – teda určitě je! Jen se neznáme nijak dlouho, ale vím že s tebou určitě chci kamarádit. Ale nevím, jestli ty chceš se mnou. Přál bych si, abys mi mohla číst myšlenky, protože takhle zkrátka nedovedu říct všechno co se mi zrovna honí hlavou. A že toho je doopravdy hodně. Jsi totiž nejúžasnější vlčice, jakou jsem kdy poznal a nějak nedokážu zpracovat všechny ty pocity, které se mnou doslova lomcují. Nejsou to špatné pocity, jen jsem to nikdy nezažil a nějak se to snažím vyřešit za pochodu. Ale nevím jak a ani jestli to dělám dobře.“ Vlček byl z návalu emocí i slov úplně perplex sám. A upřímně čekal, že bude i jeho zlatavá společnice. Cítil ovšem potřebu ten tíživý pocit ze sebe dostat a ujistit Heather, že ho zajímá nejvíc na světě a že už ho asi nikdo nikdy nebude zajímat víc. A taky toužil po ujištění, že se na něj nezlobí a že jestli se rozloučí, nebude to napořád. Možná tak na dobu nezbytně nutnou, nebo než najde první kytky, které jí s jarem přinese. A to že si přál doopravdy moc. Hlava se mu z toho všeho točila, ale pořád mu přišlo, že ze sebe nedostal vše. Dýchal mělce a rychle. Pokoušel se přijít a další vhodná slova, těžko je však nacházel. A tak radši zaklapnul pootevřenou tlamičku a s horkými tvářemi na ni zůstal jen koukat. Z nebe se znovu snášel sníh, nebyli však daleko od domova. A třeba tu někde byl její otec a bratr.

// úkryt

Alfredo postával u tůně a nepřítomně dloubal nohou do sněhu. Oči mu však pevně visely přikované na úzkém otvoru ve skalisku. Bál se, že už ji nikdy neuvidí. Dovolil si moc. Byl neuctivý. Tohle se rozhodně a v žádném případě nemělo stát. Neslušelo se to. Srdce mu bilo jako splašené a žaludek se mu v břiše převracel. Už, už skláněl hlavu, že se odšourá s ocasem mezi nohama někam pryč ze smečkového území a asi ve vší hanbě i pryč z Gallirei. Pohyb v otvoru ho však zastavil. Trvalo mu pár vteřin, než mu to došlo. Byla to Heather! Přísahal by, že se mu srdce na pár chvil zastavilo. Úleva však nepřišla, protože si připadal naprosto nezvladatelně trapně. Pokusil se o úsměv, když vyslovila jeho jméno. Byl ovšem pokřivený a značně nervózní. Dosti strojený a nucený, ač vycházel od srdce.
“T-tak půjdem?“ Zeptal se nesměle. Dělat jakože nic bylo jeho jedinou záchranou. Hodlal se totiž řídit svými slovy a hlavu si vymáchat v ledový vodě až Heather bezpečně předá otci. “Šli asi tudy, že?“ Poukázal na cestu, kterou někdo prorazil jen pár hodin předem. Věděl dobře že hnědá vlčice s černý vlk se vydali někam jinam – viděl je odcházet. A jiné neznámé pachy necítil. V té sibérii asi jen těžko mohl.
Že byl tak smělý, vyrazil po stopách Heather rodiny jako první. Hlavně aby jí prorazil cestu a taky aby nemusel koukat na její krásný kožíšek. Nebylo v tom nic ošklivého, jen měl takový pocit, že by to s ním jinak šlehlo. Často se otáčel, aby se ujistil, že s ním doopravdy jde a že jí nic nechybí. Jeho dlouhé nohy přeci jen chůzi v té závěji ulehčovaly. Zdánlivě.
Cestou se pokoušel přemýšlet – vymyslet nějaké téma k povídání. Jenže jaksi nepřicházel zhola na nic. Bavit se o kouzelném sněhu, který se sypal z nebes nebylo zcela košer a zajímavé. V počínajícím záchvatu paniky naštěstí přišel s otázkou, která ho trochu nahlodávala.
“Ty jsi se narodila tady?“ Prohodil měkce a očima významně přejel okolí – to jakože myslí tenhle les. Byla to asi zbytečná otázka – muselo to tak být. A přece se vlček zajímal. Protože nic jiného nevymyslel. A protože potřeboval své myšlenky posunout jiným směrem, než jen k výčitkám svědomí.

// Zelené nory

|84| | VJA – 1. úkol |

Hřejivá kožešina spolu s dobrým pocitem na prsou vlčka ukolébaly ke spánku rychlostí blesku. V závěru se beztak stočil do klubíčka a zůstal tak po celou dobu jeho odpočinku. Spánek měl klidný a neprovázely jej nesmyslné sny – jen temnota bez vědomí. Bylo to však příjemné; na pár chvil zapomenout na trable a strasti tohohle světa. Nechat se jen unášet na vlnách nicoty a plynout si časem a prostorem. A náhle byl z té tmy vytržen. Jemná slova zazvonila v jeho uších a on rozespale zamrkal do tmavé jeskyně. Byla noc. A přece nad sebou v té tmě zahlédl ty nejkrásnější oči a nejrozkošnější úsměv na celém širém světě. Packou si z očí opatrně začal mnout ospalky.
„Můžeme vyrazit,“ odpověděl tiše, rychle však nasadil úsměv. Na nohy vyskočil docela svižně, popravdě se mu však z pelíšku až tak moc nechtělo. Chlad, který sálal z průchodu byl nehostinný a nepříjemný. Jenže musel domů. Musel najít sestru a taky Marion. Bylo hodně věcí, které potřeboval udělat. Ale co chtěl? Chtěl být s Heather. Poznat ji, trávit s ní čas. Když teď stál, byl o něco vyšší. Došlo mu, že jejich nosy jsou jen kousek od sebe. Stačil by jen jeden pohyb a dotkli by se. Nervózně se uculil, opatrně se k ní sklonil a tak něžně, jak jen to dokázal olíznul Zlaté vlčici nos. Zarazil se přesně ve chvilku, kdy se odtáhnul. Bylo to malé a vcelku nevinné gesto – přes to však na vlčici zůstal zírat jako zařezaný.
„Ehm – možná bychom měli-, no. Měli bychom jít. Asi. Totiž. Ehh.“ Ouška svěsil rozpačitě k týlu, tváře měl horké, že se z nich div nekouřilo a s očima nevěděl kam. A tak prostě pomalu, ale trhaně a jaksi nepřítomně vykročil ven z jeskyně a do Heather kouzelného lesa. Srdce v krku, panikařil a cítil, jak mu v uších šumí vroucí krev. Do nočního chladu vešel najednou docela ochotně a zastavil až u tůňky, kde se na svou společnici rozhodl počkat. Touha zabořit obličej přímo do závěje se najednou znovu zdála jen těžko přemožitelná. Co jsem to udělal, úpěl v duchu hystericky.