Gallirea - Příspěvky uživatele

// Naprosto parádní akce! Moc jsem si ji užila! Úplně mi zpestřila konec zkouškovýho a dodala motivaci se na tu poslední zkoušku nevybodnout :D.

Mlhavý les počaly prostupovat sluneční paprsky. Nebyly moc silné a hustými, košatými korunami stromů se prodíraly jen obtížně, jejich přítomnost však byla uspokojující. Jako by dokazovaly, že Sarumenský hvozd doopravdy nelehl popelem. Svět se jevil v rovnováze a znovu tak klidný a jistý, jako kdysi. Fat chance.
Ryšavý vlček svého staršího společníka vítal s radostí, tělo mu však nepřestávaly sužovat návaly dráždivého kašle. Uhnal se. A fakt, že hrdlo aktivně svlažil v ledové vodě tomu moc nepřispíval. Byl zralý na pár chvil válení se v pelechu v úkrytu, kde by si řádně odpočinul.
„To já se omlouvám, měl jsem počkat. Jenže jsem měl hrozný strach o Pippu. Mi dispiace davvero,“ omluvně sklonil hlavu. Tvářil se doopravdy pokorně a kdyby bylo třebas, byl ochotný přijmout pokárání. Jenže Kessel byl charakter, který v takových věcech zrovna nevyžíval. Asi i proto byl Alfredo ušetřen lekce. Chtěl promluvit, ale stihnul jen sestru vřele nosem drcnout do ramena. Na scénu totiž přistoupila další vlčice. Růže na jejích prsou byla krásná jako obvykle a ryšavý Ital ji přivítal stejně nadšeně, jako před tím staršího vlka. Květinka. Nebyl si úplně jistý jménem, a proto radši zůstal u přezdívky, jakou ji nazval před několika měsíci. Vypadala o mnoho lépe než u děsivého javoru na mýtině. Oháňka se vesele rozkvedlala.
„Buongiorno, Fiore,“ usmál se lehce. Přišla zkontrolovat, co se to děje na hranicích. Oprávněně. Kess se rychle chopil vysvětlování, ale výřečný výrostek ho nemohl jen tak lehce nepodpořit. „Přesně tak, Kessel mi pomohl dostat se domů. Ale cestou jsme potkali nějakou zvláštní cizinku, která nám sdělila že les vyhořel.“ Tíha, jakou ta slova v jeho duši způsobovala jen prostých pár chvil zpět se najednou zdála nesmyslná. Přesto se však neusmíval, když je vyslovil. Pro podtržení efektu se jen zběsile rozkašlal a musel se na chvilku otočit od rozrůstající se společnosti. Přibyla tu náhle Wolfi a chvilku po ní Kenai. Jemu ryšavý neměl moc co říct, ale i černobílou maminku Marion přivítal s úsměvem. Kdepak asi byla její dcera? Možná se s Thoránkem společně vrátili domů a teď odpočívali? Vlček si představil, jak se k nim přidává a srdéčko v jeho útlém hrudníku udělalo přemet. Tlapky ho bolely naprosto nepopsatelným způsobem. Jenže před tím musel vyřídit něco hodně důležitého.
„Scusa mi, Fiore, ale rád bych se zeptal, jestli by si u nás Kessel nemohl na pár chvil odpočinout. Je to můj přítel a je to dobrý vlk. Moc mi pomohl. Rád bych mu jeho přízeň alespoň trošku oplatil.“ Přišel si drzý. Neomalený a na přesdržku. Musel se ale zeptat. Bez Kessela by byl dost možná někde ztracený na jihu a nevěděl by dobře kudy dál. Nehledě na ty krásné vzpomínky z ostrůvků, které díky němu navštívil. Vyhodit vlka zpět na mráz by nebylo správné. Nadějným pohledem přejel z Darkie zpět na svého společníka a oba obdaroval úsměvem. Však měl na srdíčku jen dobro ostatních.

// řeka Tenebrae

Klid, který se na vlčkovu duši snesl byl téměř dech beroucí. Rušil ho jen chraplavý kašel, kterého se ryšavý ne a ne zbavit. Při chůzi teď často zastavoval, aby si mohl ulevit od dalšího záchvatu. Čekal, že pár hodin odpočinku v úkrytu to jistě spraví. Nemířil však přímo k němu. Pippa si toho zajisté všimla, že je ryšavý prvně vedl k hranicím na západním území hvozdu. Jeho očka rejdila po kraji a pokoušel si do paměti vecpat co nejvíce detailů okolo sebe. Chladný vzduch, který teď znovu počínala halit mlha, vlčka hladil po tváři.
„Naopak, potkal jsem dokonce i jednoho Dona. Nechal mě u nich v klidu přenocovat. Určitě si ho musím pamatovat. Rád bych mu v případě nouze jeho přízeň oplatil.“ Pronesl ryšavý unaveně a znovu se ohlédl po sestře. Oháňka se mu stále vesele zmítala ze strany na stranu. Z pohybu ovšem byla patrná jeho únava. Vědět, že jsou všichni v pořádku a že les nevyhořel bylo jako požehnání. Na moment zastavil. Chtěl bránit čest starého vlka, který mu pomohl. A zrovna v tu chvilku se nad krajem rozlehlo táhlé vytí. Poznal ten hlas. Ouška mu vystřelila vpřed a úsměv se roztančil po hnědé tváři.
„Uvidíš sama, pojď,“ pobídl sestru a z posledních sil se donutil ke klusu. Sníh mu křupal pod tlapkami a příjemně je chladil. Vlče sledovalo cestičku přes les, kterou za sebou nechalo nespočet tlapek během zimy. Musela být často používaná. Nebylo však divu, že se většina vlků držela okolo mýtiny a poblíž úkrytu. Cítil jejich pachy a mezi nimi i nějaké neznámé. Alespoň měl o zábavu postaráno. Nechtěl žít ve smečce plné cizích vlků. S neslavným sípáním ryšavý doklusal až na okraj lesa. Cítil pach hnědého vlka, ale nejprve ho neviděl. Trochu čekal, jestli si ho nevšimne první. S tím, jak neskutečně funěl si přišel skoro jako jezevec. Nebo ježek. Nebo jiné hlučné zvíře.
„Kessi?“ Utrousil do noční temnoty a znovu se rozkašlal. Trvalo poměrně dlouho, než se uklidnil. Rozhodl se tedy nemluvit, pokud to nebylo nezbytně nutné a jen zapojil ostatní smysly. V samém závěru pak svého hnědého společníka nebylo složité najít. Nebyl tak daleko od nich. Zrzkův ocas se znovu začal míhal z boku na bok a mladík si vesele poskočil, když běžel staršího vlka přivítat.
„Všichni jsou v pořádku!“ hlásil už z daleka v doprovodu chraptění a dalšího odkašlávání. „Dokonce jsem našel i sestru, tohle je Pippa!“ To už doskákal ke staršímu vlkovi a úsměvem ho s vypětím sil vítal. Pak poukázal na sestru, která mu byla celou dobu těsně v patách. Tedy doufal. Nepřipouštěl si, že by ho teď opustila. Ale ne že by to přes to sípání, pískání a chrčení slyšel, kdyby se prostě mlčky odpojila.

// Kopretinová louka

Les byl v bezpečí. To byla Alfredova myšlenka ve chvilku, kdy s skláněl nad nehezkou a ošklivou řekou Tenebrae. Neměl tohle místo rád a jako na potvoru tu procházel až přespříliš často. Chtěl odpovědět sestře, ale v krku ho teď pálilo tolik, že se ani neodvažoval nějakou chvíli promluvit. Jen sledoval řeku a její klidné břehy, které se teď zdály tak známé. Lehce se pousmál. Vzduchem se k němu nesly dva neurčité pachy, ale přes vůni jara je nedokázal určit. Kdyby jen tušil, co se odehrává jen o pár set metrů dál. Pohledem pak zabrousil znovu k sestře a hřejivě se znovu usmál.
„Potkal jsem ho když jsem odcházel z jedné smečky. V té bouřce mi tam nabídli azyl. Slíbil pak, že mi pomůže najít domov. On-“ chtěl pokračovat, ale chrčivě se rozkašlal. To mu ještě scházelo. Víčka pevně stiskl k sobě a olíznul si suchý nos. Trvalo to několik dlouhých okamžiků, než se kašel znovu utišil. „Les je v pořádku, měli bychom se jít schovat. Musím si odpočinout a ty máš za sebou určitě taky nějaké dobrodružství. Mi piacerebbe sentirlo,“ pousmál se povzbudivě. Informace o Heather si zatím nechával pro sebe, ač mu srdéčko vesele poskočilo a na tváři se na pár okamžiků zasekl sladký úsměv. Sice netušil, co ho ke zlaté vlčici tak táhlo, byl si však jistý že to bylo něco dobrého.
K lesu to byl odtud jen kousek. Nečekal tedy na nic jinačího a lehce sestře naznačil, že můžou pokračovat. Nohy však tahal znaveně ve sněhu a netoužil po ničem jiném než dlouhém spánku v úkrytu. Zpět v bezpečí a snad trochu i teple.
„Dovremmo riassumere tutti i nomi, Pippa,“ prohodil s trochu vážnější tváří a za chůze pohlédl na sestru. „Všechny, kteří nám ublížili. Nám a naší rodině,“ přestože byl ryšavý převážně vlčetem, v jeho tváři se nyní již zračil dospělácký výraz. V měsíčním světle se dokonce mohlo zdát, že mu zlaté oči lehce prostupují nitky stříbrné. Pomalu dospíval. Tohle byl však jen prostý dojem a hra světla. Žádná změna barvy očí se zatím nekonala. I to mělo svůj čas. Jako pomsta, kterou se v tu noční chvíli vlček rozhodl spřádat.

// Sarumenský hvozd

// Ohnivé jezero

Když teď vlček nehnal jako splašený, šlo se mu lépe. Popadal dech a celé jeho tělo se pomalu klidnilo. Ač ho pořád provázela nepříjemná bolest v krku a začínalo ho píchat v boku. To jak polevoval účinek adrenalinu, který do teď proudil v jeho žilách a hnal ho jako stroj v dál. Snažil se teď alespoň chvilku nemluvit a dával prostor Pippě. Vděčně po ní házel co chvilku očkem a lehce se usmíval. Jistě že se na něj zlobila, ale teď byli spolu, a to bylo to nejdůležitější. Ač ho bolel celý vlk, cítil nepopsatelný pocit štěstí. Viděl toho tolik. Zažil toho tolik. Měl jí tolik co říct. Jen se trochu uklidnit. Vydýchat. Odpočinout si. A najít jeho společníka, kterého tak netaktně opustil. S tou myšlenou stáhnul ouška mírně k týlu. Kessel. Podvědomě se ohlédl přes rameno, zda staříka nezahlédne.
„Potkal jsem spoustu vlků. Jeden mě doprovázel k Sarumenu. Jmenuje se Kessel a určitě se ti bude moc líbit. Myslím že půjde někde za mnou, takže mu vyrazím ráno naproti. Moc mi pomohl.“ začal Alfredo po chvilce, když si byl jistý, že vystačí s dechem. Hlas měl z toho všeho břehu chraplavý. „Byli jsme spolu v hrozně děsivém lese. Kus od moře. A tam potkali ji. Nevím, jak se jmenovala, ale byla celá bílá a měla černé fleky po těle. Byla hodně specifická. Nepřijemná jak osina v zadku. Kessel na ní ale byl hodný. Jen se zeptal na cestu. A ona začla… Však víš.“ Vlček se zase odmlčel a raději svou pozornost nasměroval k okolí. Kráčeli podél severní hranice lesa po louce, kde normálně kvetou bílé kopretiny. Tu si zrovna pamatoval moc dobře. Byli zde s Newlinem a Amny. Chybělo mu kvítí. Nejraději by ho měl všechno hned, ač se na další přespolní běh do Borůvky úplně necítil. Povzdechl si a s lehkým kmitáním ocasu se za chůze přitulil k sestře. Lépe řečeno – otřel se o její bok a obdaroval ji lehkým úsměvem. Les za ní byl prostý plamenů i náznaků nějakých škod. Vše bylo klidné. A tak mohl být i on. Soustředil se tedy raději na cestu klidnou noční krajinou. Již byli skoro na konci jejich cesty. Jen poslední cípek lesa, než do něj vstoupí řeka. Vlček si až teď uvědomoval, jak mu zdejší kraj přirostl k srdci. Vracel se domů.

// řeka Tenebrae

// Osamělý strom

Alfredo se pořád hnal jako splašený a až na drobné zastávky, kdy kontroloval, zda je Pippa za ním. Hlasitě sípal a v hrdle mu podivně rachtalo. Když mluvil, začínal chraptět. Z toho všeho běhání byl úplně zničený a tlapy měl v jednom ohni. O plicích už raději ani nemluvě. Stejně tak o srdci. Když ho však mlha propustila ze svého sevření, zůstal zmateně zírat na netknutý hvozd před ním.
„Quella stupida vecchia mucca!“ Zaklel tak hlasitě jak jen mohl. Zabolelo ho v krku a hlas mu nehezky přeskočil o tóninu výš. Byl nehezky nakřáplý. Celý rozhořčený, ubrečený a úplně zničený se otočil od lesa pryč. Zamířil k jezeru, u kterého se již jednou snad ocitl. Nebyl si vůbec jistý, jestli se tu zdržoval. Znepokojeně vstoupil na jeho kraj a kecnul si do tajícího sněhu na zadek. „La strega! Mrcha odporná!“ Nadával a z jantarových očí se jen koulely další hořké slzy. Pippa ho jistě dohnala, a tak se po ní celý nešťastný otočil.
„Cestou sem jsem potkal jednu vlčici. Nabulikovala mi, že je Sarumen v plamenech a že jsou všichni mrtví. Strašně jsem se o tebe bál. Non avete idea,“ pronesl celý zničený velmi tiše q zvedl se, aby mohl přistoupit k sestře. Zastavil až u ní a v důvěrném gestu zabořil celý ubrečený obličej do kožíšku na jejím krku. Voněla stejně jako vždy. Domovem. Borovicové hvozdy by teď klidně mohly být všude kolem nich. Chybělo jen ustavičné zpívání cikád a cvrčků. Nešťastný vlk jen teskně tiskl hlavu k jejímu krku a zkroušeně se hroutil vysílením. A přeci mu to nedalo, když se s dalšími slovy odtáhnul z pomyslného objetí.
„Chci se podívat ještě z druhé strany hvozdu, jestli to není pravda. Půjdeš se mnou, per favore?“ Ta slova zazněla neobvykle tiše a unaveně. Otočil se, aby mohl alespoň trochu prohlédnou své okolí. Temná jezerní hladina mu ovšem nic neříkala. V noční temnotě nebyla její barva zřetelná. A tak se šouravým krokem podél klidného břehu vydal zase o kus dál. Unavenýma a bolavýma očima při tom starostlivě pozoroval každý detail hranice s lesem. Zda je vše v pořádku.

// Kopretinová louka

// Ronherský potok

Něco nebylo v pořádku. Alfredo viděl strom z dálky docela jasně. Teď se však blížil a zároveň jako by se vzdaloval. Mlha se snášela na kraj a za chvilku byla tak hustá, že už vlček ani netušil, jestli jde správně. Tíživý pocit, který do teď svíral jeho srdce a duši nabíral na intenzitě. Zdál se až dusivý, a to nehledě na fakt, že si Alfredo svým počínáním div neuhnal zápal plic. Všude kolem něj vířily sloupce bílé páry a on se v nastalé tmě nedokázal zorientovat. Děsivé hlasy, které připomínaly domov, byly všude kolem. Bylo to jen v jeho hlavě? Nebo se dostal na další magické místo, které přivádělo mrtvé z jejich kouzelného spánku? Jeden z hlasů byl i Pippy. Nadávala mu. Zmateně se zarazil a našpicoval uši vpřed. Jestli tohle bylo místo, které přivádělo mrtvé zpět… Krev mu ztuhla v žilách a vyděšeně vydechl. Dech se mu tajil a zamrzal v hrdle. Ocas držel svěšený a v tváři mu visela hrůzy plná grimasa. Netrvalo to vůbec dlouho a z očí se mu ronily slzy jako hrachy. Úděsný skřek se vydral z jeho tlamy. Poplašeně se rozběhl přímo v před.
Přes všechny slzy neviděl ani na cestu. Klopýtal a motal se, ale nebyl sto najít cestu ze začarované mlhy. Zdánlivě. Hlasy mu stále zněly v hlavě a nedávaly žádný smysl. On jen neurčitě naříkal a zmateně se motal. Chvilku v běhu, chvilku se jen neurčitě točil na místě a v neposlední chvilku upadl přímo na čumák. Rozplácl se do trávy. Počkat co? Zmateně zamrkal a trochu se uklidnil. Dost na to, aby zvládl rozpoznat siluetu stromu a vedle něj sedící bytost. Hrály si s ní světlušky. Poznal ji hned. Ji by poznal kdykoliv a kdekoliv.
„Pippo!“ Vydechl jen v úžasu, zatímco se sbíral. A když se konečně sebral, nečekal na nic. Několika svižnými kroky uzavřel vzdálenost mezi nimi a s tváří plnou slz a vděčným kňučením sestru povalil plnou silou do trávy. Nevěděl jak vyjádřit radost jinak a tak jí olizoval tváře co to šlo a vesele máchal ocasem, zatímco slzy stékaly po jeho hnědých tvářích. „Pensavo fossi morto!“ Hlesl po nekonečné době konečně, zatímco ji stále držel přišpendlenou k zemi. To však netrvalo dlouho. Vyskočil na všechny čtyři. „Musíme Sarumenu na pomoc! Jsou všichni v pořádku? Víš o nich něco?“ Byl zmatený a zralý na ránu, tu však mohl dostat až o kousek dál. A tak se rychle hnal od magického stromu zase pryč. Prohlédnout si ho však stačil dost. Věřil, že ho sestra bude následovat, přeci jen však zastavil, aby se po ní ohlédl.

// Ohnivé jezero

// Údolí Morény přes Zlatavý les

Vlčkovi to v mysli šrotovalo. Možná protože se v přístřeší Zlatavého lesa nemusel držet tak vražedné tempo a mohl trochu povolit v úsilí. Sněhu tu bylo míň a cesta kolem vody jej trochu uklidnila. Na potok natrefil až na samém konci hvozdu, bylo to však příjemné. Svlažil hrdlo, ale jen si tak přivodil nehezký záchvat kašle a hodnou chvilku se nehezky dávil. Lapal po dechu a znaveně se rozhlížel po okolí. Kudy teď? Hlava se mu motala vysílením a plíce cítil až v krku. Bolely. Ztrápeně se rozpínaly jen protože to byla jejich povinnost. Jistě však toužily po svobodě. Utéct tomu tyranovi a nechat ho se zadusit v kaluži rudé krve. Tady na kraji světa, kam vlčí tlapky nezavítají dalších několik let. Nikdo by ho tu nenašel. Srdce mu bušilo tak rychle a silně, že bylo divu, že jej hrudník zase jednou udržel tam uvnitř. Na svém právoplatném místě. Packy ho začínaly bolet a těžkly. Přece si ale nedokázal oddechnout, dokud neuvidí Sarumen. Co ho však čekalo? Černé spáleniště? Pustá krajina posetá zbytky těl? Představa byla nepříjemně živá a povědomá. Jak nechutné. A hrůzu nahánějící. Znovu přidal do kroku. Cesta podél potoka jej vedla sice zvláštní cestou kolem údolí, pevně však věřil že je to ta správná. Vždyť ho nohy celou dobu nesly k východu, než se voda stočila severním směrem. Sice v těchto krajinách ještě jaktěživ nebyl, za pár okamžiků měl ovšem mít Sarumen po pravici. Natahoval se za chůze, přes horizont ovšem zatím neviděl. Dobrým znamením bylo, že se nad krajem nevznášel dusivý dým, který požáry obvykle provázel. Vlastně po odporné a ohavné zkáze nebylo ani památky. Bylo to právě v tuhle chvíli, kdy ho napadlo, že vlčice mohla celkem dobře lhát. Čelisti pěvně stiskl k sobě a zuby zaskřípaly. Lhářka odporná, dávalo by to smysl. Snažila se je z toho lesa vykopnout. A tak vlče ještě o něco zrychlilo. Cílem jeho poutě byl Sarumen; jako checkpoint však bral osamocený strom, který stál na horizontu a který jej zvláštním způsobem vábil. Ledový vítr cuchal hebkou srst a štípal v tváři. Alfredo byl ale cílevědomý a nevzdával se své poutě.

// Osamělý strom

// Les Ztracených duší přes Zrádcův Remízek

Všechno ho bolelo. Vzduch byl stále ledový a jak sípal vysílením; v plicích jej řezalo jako blázen. Každý nádech byl utrpením. A on stejně pospíchal nezadržitelně dál. Sníh byl hluboký a těžký, jak začínal tát. Sem tam se v něm povalovala zmrzlá mršina, ale pospíchající mládenec je všechny ignoroval. Prodírat se závějí bylo neskutečně obtížné. Ještě na pláni, na kterou se právě dostal. Slunce bylo již jen nízko nad obzorem a stíny se protahovaly. Lačně se sápaly po světě a chtěly víc a víc. Děsivá představa. Mladý vlk zastavil a otočil se přes rameno. Nechal za sebou děsivý les i jeho dvojče. Jak zvláštní, že se taková místa naskytla vedle sebe. Ech deroucí atmosféra z nich přímo sápala i teď. Holé koruny stromů nehostinně čněly vstříc oblakům, jako by i ta chtěla vyzvat na souboj. V ohnivém západu slunce mu však srdce sevřel chlad. Obava o jeho nový domov a převážně o sestru ho pronásledovala jako démon. Sarumen přeci nemohl lehnout popelem. Nemohl mít až takovou smůlu, ne? Ale co když ano? Byl prokletý? Museli trpět všichni vlci kolem něj? Co když za všechno utrpení okolo něj mohl sám? Zběsile zatřepal hlavou a dal se znovu do běhu. Ne, takhle to ve světě přeci nechodí. Cosa Nostra byla prohnilé místo k žití. Je jen náhoda, že ten osud potkal zrovna nás. Tolika utrpění a válek. Tady to takové není. Úvaha jej zarazila. Co to dělám? Tohle nejsem já. Otec by byl zklamaný. Takového syna chtěl? Syna, který odvrací tvář od dědictví jeho předků? Takový nejsem. Takový nemám a nechci být! A tak vlček za běhu přemýšlel. Snažil se vyjmenovat si všechny důvody, proč byla Cosa Nostra nejlepší. Vzpomínal na radostné chvíle, které tam se sourozenci zažíval. Vše ale prokládalo utrpění, které před tím prostě neviděl. Jeho otec byl statný vlk, kolik jizev ale v kožíšku nosil? Alfredo byl celý po matce. Dlouhé nohy, štíhlé tělo. Svalů nic moc na sobě. Byl by on tím následníkem, po kterém jistě ryšavý Don Dante toužil?

// Ronherský potok přes Zlatavý les

Tíživá atmosféra pustého lesa zvláštním způsobem vyměnila příjemný pocit, který si sebou vlček přinesl z ostrůvků. Zahnala ho někam hluboko a utlačovala jej v koutku mladé duše. Nebylo to fér, ale takový byl život. Střídaly se chvilky dobré a horší. Ryšavý byl však až do poslední chvíle přesvědčený, že postačí les opustit; ukázat mu záda a bude zase dobře. Kdyby jen věděl, jaká pohroma se na něj lesem valí.
Vynořila se odnikud. Neslyšel ji pořádně ani přicházet a prvním znaménkem její přítomnosti bylo otrávené vzdechnutí, které vypustila z hrdla. Kožíšek měla krásný – o tom žádná. Kombinace bílé a černé byla sympatická. Škoda že se z vlčice vyklubal takový škarohlíd. Z očí jí sršely blesky. Byla protivná, aniž by otevřela tlamu. No na to taky nebylo dlouhého čekání. Ryšavý přitáhnul ouška mírně k týlu a více méně instinktivně si ochranářsky nakročil před svého společníka. Ně že by pochyboval o schopnosti hnědého se bránit. Vždy ale chránil vlky, na kterých jeho srdci záleželo. A Kessel do jeho života vnášel jistý nádech otcovské figury, za což mu mladíček vděčil zcela neskutečně. Ač se znali velmi krátce. Hodný vlk se však s protivnou vlčici dal do rozhovoru. Jako vždy byl vlídný a nedal se rozhodit jedem, kterým byla její slova prosycena. Pravda, alespoň nám může říct, kudy máme jít. Vlček tedy trochu polevil z obranné pozice a neochotně jedno ucho pootočil směrem k cizince. Jenže vzápětí se jeho svět roztříštil na miliardu střepů. Sypaly se všude. Do země kolem, létaly do křoví a jejich ostré hrany se zarývaly do kůry starých stromů všude kolem. Bolest, která zalila jeho tělo byla nepopsatelná a neúnosná. V obličeji se mu zračil čirý teror.
„S-Sarumen?“ Vysoukal ze sebe polohlasně. Zlaté zraky pevně upínal ke rtům té vlčice. Nedokázal jakkoliv racionálně uvažovat. Viděl před sebou zas jen masakr z dětství. Mrtvé tváře svých rodičů a jediný chomáček bílých chlupů, jak se snáší z té krvavé vřavy. Pippa byla s ním. Byla s ním od začátku. Jenže on ji teď opustil a kdo ví co s ní bylo! Když ho tlapky donesly do Gallirei a když prve vstoupil do Sarumenu, viděl i přes hustý déšť stoupat dým z hořícího Borůvkového lesa. Jistě by pak musel vidět i dým vznášet se ze Sarumenu. Ale to mu nedošlo. Nemohlo mu to dojít. Cloumali s ním strach a hrůza.
„J-Já-,“ loudil ze sebe jen s obtíží a pohledem těkal mezi Kesselem a neznámou cizinkou. „Musím jít,“ hlesl nakonec a se sklopenu hlavou vystřelil z leda východním směrem. Prodíral se horem dolem všemožným bordelem a křovinami. Hustým sněhem se hnal jako splašený. Nebylo tedy divu, že již po pár set metrech jen zvolna sípal a panicky koulel očima. Na Kessela v tu chvilku dočista zapomněl. Hlavní bylo dostat se domů. Tedy alespoň doufal, že běží správně. Otočil se původně po své pravici, kde východ očekával. Nezbývalo než věřit svému úsudku a instinktům.

// Údolí morény přes Zrádcův remízek

// Ostrůvky přes Mušličkovou pláž

Vlček si to štrádoval z kopce ráznou chůzí, nepřestával však být opatrný. Vyhýbal se místům, která klouzala již cestou nahoru, ale nespouštěl se vyšlapané cesty. Byl při tom ale tak zabraný do přemýšlení, že se nezastavil ani u obelisků a přeskákal po nich na druhý břeh. Až tam se zastavil a ohlédl se po jeho doprovodu. Nebylo ho vidět. Měl tedy čas přemýšlet nad jeho vyprávěním. Nad jeho slovy. Nad jejich významem. Vzpomněl si na Heather a jeho srdce se divoce rozbušilo. Moc dobře nechápal, co za pocit s ním smýká, ale byl chytrý. Jistě na to měl záhy přijít a rozlousknout onu záhadu. Ostatně až taková záhada to nebyla. Kessel se snesl z hůry během několika krátkých okamžiků a vlček ho uvítal veselým vrtěním ocasu, ačkoliv byl jeho pohled stále vážný. Bylo nad čím přemítat, zároveň však dospělákovi dlužil pár odpovědí.
„Pardon že to pořád omývám dokola a dokola, ale těžko mi o tom už poví někdo jiný. Vystřízlivím z tohohle hormonálního opojení, které se mnou fláká a tlama se mi zalepí. Čest mi nedovolí se zeptat,“ pronesl docela poeticky, až sám sebe překvapil. Ještě kdyby mu tak hlas pořád nepřeskakoval z tóniny do tóniny. „Láska zní jako zajímavý pocit. Vím jak moc mám rád sestry a jak moc jsem miloval rodiče. Ale taky vím, jak mi záleží na Heather, a to ji skoro ani neznám. A přece jsem si docela jistý, že bych pro ni šel až na konec světa a zase zpátky. Ani by nemusela prosit. Mate mě to.“ Přiznal se, bylo to venku. Vrtalo mu to hlavou takovou dobu, že to ani možné nebylo. A přece – pořád by nedokázal vyslovit její jméno ve spojitosti s těmi kouzelnými slůvky. Na to byl ještě moc stydlivý a vše bylo moc čerstvé.
„Ten akt samotný jsem ale nikdy moc nepobral. Ani jak z toho potom vzejdou vlčata. Vlci jsou zvláštní bytosti a je okolo nás tolik záhad. A v nás taky. Jak je možné, že vlčice dovede na svět přivést mladé, zatímco vlk ne? A nebylo by rozumnější, kdyby něco takového bylo doopravdy možné jen v případě, že k sobě dva chovají hluboké city?“ Oddechnul si a přivřel víčka. Nohy ho znovu nesly dál. Až do prapodivného lesa, který na oba společníky okamžitě začal působit svou hrozivou a temnou atmosférou. Vlček zvrátil hlavu a prohlédl si holé, pokřivené větve nad svou hlavou. Meluzína pískala v korunách, až se srdce svírala v hrudích. Alfredo se otočil přes rameno na svého společníka. Otázky ho prozatím přešly. Tady se mu ani za mák nelíbilo.

„Sorrela – sestra,“ vysvětlilo vlče hned do začátku a vesele se zakřenilo. „A pokud jde o zbytek rodiny, tak otec je padre, máma je madre a bratr se řekne fratello. Mé rodiče jistě nepoznáte, ale Pippa mi bratře říká. A dost možná na ni v Sarumenu natrefíme. Tak to máte do začátku.“ To by k vysvětlení bylo – Kessel se totiž náhle dal do vyprávění a co si budem. Bylo toho hodně, co měl na srdci. Jistě, vhodný argument je, že Alfedo položil hodně otázek. Asi proto nebylo divu, že starý vlk odpověděl doopravdy poctivě. Dlouhý příběh ryšavého zaujal. Snažil se si představit, jak asi první vlci vypadali a jak se jim žilo. Jak příběh postupoval, vraštil obočí a soustředěně se mračil. Esme, Nitya, ostatní zvířata – jasný. Počkat, co? Jo. Dobrá, třídil si mlčky informace v duchu. Jeho představivost řádila v plné síle a barevné tváře se začaly řádně formovat v jeho mysli. Jednou nebo dvakrát se pokusil do sáhodlouhého monologu vstoupit s dotazem, jenže mu nebylo souzeno. A tak znovu zaklapnul čelisti a čekal, až hnědý skončí své vyprávění. Bylo zajímavé – jenže otázek vyvstávalo víc a víc. Jak byli ti vlci stvoření? To prostě někdo vdechl život neživým věcem? Co znamená velmi těsná tělesná blízkost? Je to jako když se dva milujou? Zavrtěl hlavou a zamlaskal.
„Je to zvláštní – něco málo o tom ale vím. Ta těsná tělesná blízkost – to je jakože když se dva milujou? A teď nemyslím ten pocit. Spíš ten akt – jistě víte co myslím.“ Cosa Nostra se nijak netajila svými tresty a přísností, že však vlci nebyli ani úplně stydliví již tak známé nebylo. Ryšavé vlče proto svého času spatřilo ledacos. Jenže Alfredova idylická nátura zkrátka znemožňovala dát si dvě a dvě dohromady. Snažil se přemýšlet co to šlo, tápal a vráska na jeho čele se jen prohlubovala. Nedokázal se však nějak přenést přes své dosavadní zmatení. „Je to divný,“ konstatoval nakonec suše, „co je potom láska, o který každej mluví? Jistě – magie. Ale kde se v nás bere a jak ji jeden pozná? A je na celý život jenom jedna? Nebo můžeme milovat i jiné vlky? Navíc mi nepřijde, že by v mé rodné smečce na něco takového koukal. Vlci spolu tedy můžou mít i vlčata bez lásky?“ S posledními slovy se zarazil. Milovali se jeho rodiče? Co když byl jen nutným plodem dvou zcela vzdálených vlků? Hrdlo se mu stáhlo a zprudka vyskočil na nohy, načež začal korzovat sem a tam po úzkém výčnělku, který jim do teď poskytoval útočiště. Rodiče se určitě milovali – byl o tom tak jistě přesvědčený takovou dobu!
„Jak má jeden všechny ty věci chápat,“ postesklo si vlče nahlas, načež následovalo frknutí. „Určitě to musí mít i nějaké složité opodstatnění – třebas jen to že vlci jsou v podstatě jiní než vlčice.“ Bezmyšlenkovitě si to vlček nakonec začal štrádovat z kopce, ale zastavil a ohlédl se, dokud byl ještě na dohled a na doslech.
„Asi si to musím promyslet, a to se nejlíp dělá za chůze. Půjdete taky, nebo mám na vás počkat dole?“ Nadhodil Kesselovi. Trochu doufal, že ho hnědý nenechá o samotě. Pokud by však chtěl zůstat nahoře, nezazlíval by mu to. Však se sem trmáceli do takového pitomého krpálu pěkně dlouho. Jen ať si užije výhled, pomyslel si zrzek, zatímco se dal na cestu tam dolů.

// Les ztracených duší před Mušličkovou pláž

// Díky za info, neherně o tom vím. :)

Slunce stoupalo po obloze a jeho paprsky sílily. Prohřívaly po dlouhé době kožíšek, který byl do teď protkaný jen zimou a chladem. Vlček se jim podvědomě nastavil a spokojeně si užíval jejich teplo, ač mu místy záda pohladil i ledový mořský vítr. Hrál si s jeho srstí bez optání a divoce s ní házel ze strany na stranu. Zamrazilo ho, ale nedal to na sobě znát. Řev moře jako by na pár chvil ustal a změnil se jen ve vzdálené šumění. Klid, který jižanovu duši naplňoval se zdál nepřemožitelný ničím. Rozlepil víčka, aby mohl pozorovat svět před ním. V dáli viděl kopec, na kterém pravděpodobně stál s Heather. Tehdy sněžilo, nemohl si tedy tohohle místa všimnout. Podstatné však bylo, že ho sem Kessel shodou okolní dovedl. Touha Ostrůvky opustit se zmenšovala s každou chvilkou. Bylo však načase odtrhnout své slechy od zvuků přírody a věnovat slovům, jež nyní opouštěla hnědého ústa. Vlče poslouchalo se zájmem, než souhlasně přikývlo.
„Určitě Vás můžu něco naučit – není to tak složité. I moje sorella učila svého kamaráda po našem. Ale moc bych za to nedal, že ho teda učila hlavně nadávat,“ vlček se rozpustile zazubil. Pippu znal jako své boty. Mluvila jako dlaždič a vůbec jí to nepřišlo. Jemu to nevadilo a vzhledem k tomu, že jim nikdo pořádně nerozuměl, asi to nevadilo ani ostatním. Doma by ale od mámy dostala řádně za uši. Vlče se znovu pousmálo při vzpomínce na oba rodiče. Hluboce se milovali, stejně jako je. Chyběly mu ty dávné časy, když byli celá rodina pospolu. Možná že kdyby jejich otec netancoval na ostří nože, mohli by ještě spolu být. Myšlenky nechávalo vlče plynout a než vůbec stihl zaznamenat na co se ho Kessel ptal, vytanula mu na mysli zvláštní otázka. Kde jsme se tu se sestrami vzali? Vzhledem k nutnosti odpovědět se ji pokusil zapudit, zvědavost mu však nedala. Snažil se se rozhlížet – mhouřil oči a mžoural do dáli. Krom vyhlídky se však nedokázal pořádně zorientovat. Tušil však, že by měli pokračovat víc na východ.
„Myslím, že bychom měli sledovat směr, odkud vstává slunce ráno. Na těch velkých pláních jsem byl. A poznávám hodně zhruba i nějaké kopce v okolí.“ S tím jeho zrak padl na hory po pravici. Bylo snad tohle to místo, kdy potkal maminku? Nebo to bylo dál? „Jsem si docela jistý,“ vyžvýknul se nakonec, „že to je víc na východ.“ Dávalo to smysl. Víc na západ se zjevně jít nedalo a pochyboval o tom, že tam někdy byl. Tohle musela být jediná správná volba. Jenže jak se na ni měl soustředit, když mu teď hlavou vrtala ta zvláštní otázka? Odfrknul si a packou z očí vymnul ospalky, jazyk ho však dotěrně svrběl.
„Je to asi zvláštní a zcela mimo kontext, na co se Vás teď zeptám – snad to nevadí. Ale nějakou shodou zvláštních asociací mě napadla právě tahle otázka a teď nemám klid.“ Zdvořilý úvod svého dotazu vlče pronášelo s pohledem upřeným někam do dali, pak ovšem neodolalo a ukotvilo jantarové zraky do modrých očí staršího vlka. Byly skoro tak světlé, jako letní obloha. „Víte, kde jsme se tu všichni vzali? Teda – jak je možné, že přijdeme na svět?“ Jenže jak tu otázku vyslovil, už ho na jazyku svrběla další s ní spojená: „Jak je možné, že se narodíme zrovna do takových těl, jaká nám byla dána? Bereme se tu všichni stejně? A kde se vzali první vlci, protože ti úplně první přece nemohli mít mámu a tátu, jako má každý z nás. No prostě – kde se tu berou vlčata?“ Hoooodně otázek vlče v jednu chvilku na dospěláka vychrlilo. Nemohlo se však najednou udržet na uzdě – vždy byl zapálený a zajímaly ho nové věci. A stejně tak otázka, kde se berou vlčata, kde se bere život a kdo o tom všem rozhoduje? Nejradši by se i zeptal, proč je život některých šťastnější než jiných. Tahle konkrétní slova však raději utopil hluboko ve svém nitru. Na to bylo ještě dost času. Fakt, že viděl své rodiče umírat nemusel vědět ani vlk po jeho levici. Alespoň ne zatím.

// Mušličková pláž

Sluníčko se konečně vyhouplo nad tento svět a teplý mořský vítr hladil rezavý kožíšek až přespříliš známým způsobem. Mladé srdéčko se v zrzkově hrudi stáhlo. Znal doteky jižního větru i vůni slané vody. Chyběla snad už jen charakteristická vůně borovic a sluneční paprsky tak silné, že to místy až pálilo. Na jednom z obelisků, které tvořily přirozenou cestu na hlavní ostrov zastavil. Zraky zálibně upíral k východu, který ještě stále zalévala charakteristická změť barev. Jak bylo asi v jeho rodišti? A přeci se nedokázal vzpomínkami zaobírat přespříliš dlouho. Všechny duše jemu drahé zůstávaly rozseté po světě, jako když se rozfouká chmýří pampelišek. Zvláštní pocit jistoty, že se jeho sestřičkám daří i bez jeho vědomí, jej pohladil po tváři. Nebo to snad byl jen další závan větru? Zavrtěl hlavou a raději zpět upnul pozornost na elegána před ním. Dosti se mu vzdálil, přiměl tedy bílé packy k pohybu. Dohnal ho ale až na samém konci cesty a musel si trošku oddechnout, než se zebe mohl začít dolovat odpovědi a vysvětlení:
„Dokud jste alespoň trochu spokojený s výsledkem, tak to nemůže být až tak zlé,“ pousmál se vlček povzbudivě a jen doufal, že nevhodil zrnka soli do nějaké staré rány. Určitě nechtěl Kesselovi způsobovat bolest svou zvědavostí. Musel by si pak sypat popel na hlavu dalších několik měsíců. „A je to pravda. Takhle se mluvilo v mém rodišti, než jsme museli se sestrami odejít. Je to asi zvyk a vím, že mi zdejší moc nerozumí. Snažím se proto ta slova omezovat. V rozrušení, nebo mám-li prostě jen radost se to ale dělá fakt na nic.“ Zubatý úsměv se objevil na jeho lících a víčka pevně sevřel k sobě. Po boku hnědého vlka si Alfredo přišel kupodivu dobře. Pravděpodobně překonal svou nechuť trávit čas s opačným pohlavím; to bylo dobrým znamením. Někde hluboko totiž věřil, že je Kessel moudrý vlk, ostřílený životem – tak jako byl jeho otec. I z toho důvodu si vážil všeho času, který mu tenhle vlk byl ochotný věnovat. Byl to zvláštní a neurčitý pocit, přišlo mu však že kolečka začala zapadat do sebe a věci náhle dávaly víc smysl.
„Nic se neděje,“ opáčil mladý vlk staršímu, jakmile přišel s omluvou. „Také jsem si nebyl jistý cestou a teď určitě nelituji, že jsme došli až sem. Moře jsem chtěl vidět setsakramenstky dlouho.“ Nyní jeho oči zvědavě rejdily po kraji. Pokoušely se vstřebat co nejvíc detailů a přes záda jeho společníka několikrát zašilhaly i k vrcholku tohoto ostrůvku. Úsměv na Alově tváři se ještě rozšířil. „Myslím, že půjdu s Vámi. Rád bych se taky porozhlédnul po kraji – snad to nevadí.“ Ze zdvořilosti se otázal, nepočítal však s negativní odpovědí, vzhledem k faktu, že ho Kessel prakticky již přizval sebou k výšlapu. A tak tedy ryšavý následoval hnědého do kopce – cesta byla v nedohlednu a ošklivě se to smýkalo oběma. Alfredo dokonce nabyl dojmu, že si znovu roztrhnul před nedávnem poraněnou packu. Nebral na ni však ohledy a věrně šlapal ve stopách onoho cizince, kterého nyní viděl nějak jinak. Zajisté však v dobrém světle.
S funěním se vlček vyškrábal nahoru a chvilku mu trvalo, než si kecnul na zadek po hnědého boku. Znovu pohledem blýsknul k přívěšku, který sebou vesele třepotal v jarním vánku. Šum moře, jak se vlny tříštily o skály, ho uklidňoval. V tu chvilku již bylo nad slunce jasné, že tohle bude jeho oblíbené místo. A to ještě ani nevstřebal ten nádherný výhled. Bílé pláně zahalené v ranním oparu, slunce zalévající údolí v dáli. Řeky, které se klikatily a zlatě leskly vpovzdálí. Byla to jen hrstka tohohle nového světa a přeci si připadal jako na jeho samém vrcholu. Hluboce se nadechl a zavřel oči. Nakonec ten život nemusel být tak strašný, jakým se zprvu zdál.