Gallirea - Příspěvky uživatele

|119|

Když na východě začalo svítat, ukázalo se, že obloha je celá zahalená jednotnou a souvislou vrstvou mraků. Ty zakrývaly zářivý slunečný kotouč a chránily tak svět jeho horkých paprsků. Což bylo asi dobře? Alfredo prohledával pohledem oblohu. Nad údolím pod nimi kroužil nějaký dravý pták, zatímco vzduch nesl pach asi tří dalších vlků. Museli však postávat někde za horizontem, neboť je mladík ani neslyšel, ani neviděl nikde pod nimi. Teď ostatně se sestrou postávali poměrně vysoko na úbočí pískovcového kopce. Viděl odtud přes planiny až na kopce, o kterých se domníval, že je zná. Mohla to být vyhlídka tam v dálce? Pořád byl v těchto končinách převážně cizincem, více než čímkoliv jiným a neorientoval se zdaleka tak dobře. Věděl ale kde hledat moře a kudy se dostane za Heather, když bude chtít. To bylo důležité – vlastně do nejdůležitější. Pousmál se a nechal svůj pohled opětovně sklouznout na Pippu, kterou evidentně trápila alergie. A jeho zjevně taky, protože ho pořád pálily oči a nos. Popotáhl a na krátký okamžik zavřel víčka, aby tak ulevil podrážděným, zarudlým spojivkám. Pippa zatím mluvila a mluvila a mluvila, pomalu mu až unikal obsah jejích slov. Procitl náhle a vypadal najednou polekaně.
„Si, si,“ přitakal, aniž by pomalu věděl na co. Něco o popelu, ale sakra, přes pálení nosu a očí se mu těžko soustředilo. Nakonec však ovšem vlček domyslel sestřina slova a nahodil unavený, avšak soustředěný výraz. „Mi scusi, ale hrozně mě pálej oči. Vůbec se nedovedu soustředit. Na každej pád – aby něco mohlo povstat z popela, musí to padnout. A jestli se nepletu, stará Cosa Nostra pořád vesele někde existuje. „Vymřel“ jenom náš rod,“ na první slovo poslední věty Alfredo položil podivný důraz, kterým jasně naznačil, že to nemyslí doslova. Konec konců – oni dva tu pořád stáli a dýchali, byli svobodní. „Ale Capo di Tutti Capi a zbylý rody s ním pravděpodobně pořád někde sou. A asi jim tak úplně nechybí naše horká krev, když ji prolévali bez sebemenšího uvážení.“ Doplnil hořce. Začínal však pociťovat podivné cukání v kožíšku. Jako by jej něco lákalo tam vysoko do kopců. Podvědomě se tím směrem otočil. Nejprve jednou, náhle podruhé a za chvilku mu tím směrem očka ujížděla každých pár vteřin.
„A otce jistě uctít musíme – navrhuju se držet všech ctí a zásad naší rodiny, tak, jako bychom byli doma. Vše bude jak má být – hiearchie, důvěra a loajálnost. Vše bude stejný, jenom smečka bude v menším měřítku. Protože se těžko můžem zodpovídat alfě všech alf, když žádnou nemáme. Leda by jí byla Signorina Philippa.“ Popíchl sestru a lehce ji dloubl tlapkou do ramene. „O devo dire: Donna Pippa?“ Tvář se roztáhla do zářivého úsměvu a ve zlatých očích se vlčkovi zalesklo. Krom radostného odlesku však bylo již nad slunce jasné, že mu duhovky protínají stříbrné nitky. Úsměv v hnědém obličeji náhle velmi rychle zmizel, když se řeč vrátila k Heather. Zarazil se a pohled na pár okamžiků odvrátil, zatímco v mysli tápal po slovech.
„Je z Borůvkové smečky a jmenuje se Heather. Ale není to moje holka.“ Přiznal nakonec. A nelhal. Jejich vzájemné sympatie z nich nedělaly partnery. Byli jen přátelé. Kdykoliv si na ni však vzpomenul, cítil, jak se mu v břiše náhle rojí hejno motýlů a lechtá ho v žaludku svými křídly. „Mohli jsme ji jít cestou odtud navštívit. Není to daleko. Nebo teda aspoň já bych moc rád šel. A potom se můžeme porozhlédnout po místě, kde vybudujeme naší vlastní smečku. Na jihu bylo pár pěkných míst, kde by se nám mohlo dobře dařit.“ Mluvil nyní rychle a ani si neuvědomoval, že už zase stojí. Nohy ho totiž samovolně přiměly k pohybu.
„Chci se podívat za horizont. Klidně tu počkej, budu brzo zpátky.“ Prohodil jakoby za sebe, ale ani se po sestře neotočil. Prostě najednou šlapal do kopce, váben neznámou silou tam někam na vrchol. Co ho tam asi čeká? A kdo? V první chvilku si představil zlatavou vlčici, o které před chvilkou mluvil. To však bylo značně nepravděpodobné. A tak prostě kráčel v dál, v obličeji zamyšlený výraz a ouška naklopená vpřed.

// Vrchol Narrských vršků

|118|

// Sarumenský hvozd přes řeku Tenebrae

Počasí bylo nesnesitelné. I přestože byla noc, ve vzduchu se nepřestávalo držet odporné dusno. I jižan, který byl od přírody zvyklý na teplé podnebí se náhle neochotně ploužil do kopce. Byl celý nadšený si s Pippou popovídat, jenže v tomhle vedru? Toužil jen po tom někde zastavit a chvilku se ani nehnout. Nebo si svlažit hrdlo a ideálně i celé tělo. Na cestě sice překročili řeku, jenže to bylo ta hnusná a ani ho nenapadlo si v ní máčet třeba jen tlapky. Vedla přes ní bezpečnější cesta.
Vlček zastavil někde asi v půlce úbočí Narrských vršků. Neznal to tu. Ani nevěděl, jestli tu někdy vůbec byl? Ale to bylo jedno. Přišel pro důležitější informace. Pořád mu teklo z nosu a svědily ho oči, ale zdálo se, jako by to alespoň trochu polevilo. Nebylo třeba, aby si ho Pippa z toho důvodu dobírala. Nebo snad ano? Popotáhnul a nos si i oči si protřel tlapkou. V dříve jasně zlatých duhovkách nyní bezesporu probleskovaly zářivě stříbrné nitky. Upřený pohled nyní hypnotizoval sestru, která ho jako vždy věrně následovala. Usmál se, než znovu na jeho tváři zůstal smrtelně vážný pohled. „Ora dimmi – è vero?“ Byl jako na trní. Tlapky ho svrběly snad ještě víc než oči a nos. Zachovával ovšem vážnou tvář. „Protože – to by asi bylo nejlepší řešení, mít prostě vlastní smečku. Novou Cosa Nostru.“ Vydechl polohlasně a trochu zazmítal chvostem za zády. „Dimmi tutto,“ prohodil nakonec a přistoupil blíž, aby do sestry znovu mohl žďuchnou nosem. Ne chvilku však zpozorněl, když si všiml zvláštního žíhání jejích očí. Zdály se snad tmavší? Přimhouřil víčka, ale mohl to být klidně noční klam a hra světla. A navíc se nad ní nechtěl sklánět nikterak dlouho, protože to přeci jen byla sestra. A tak si zase sednul na zadek o kus dál, aby mohl pozorně poslouchat. V hrudi ho však znovu polechtala vzpomínka na Heather a do tváří se ryšavému nahrnula krev. Úplně o ní sestře zapomenul říct. A dříve než se nadál, slyšel (jakoby z dálky) sám sebe vyslovit ona slova: „Potkal jsem vlčici. A asi ji mám rád.“ Následků si byl vědom dávno před tím, než vůbec mohla Pippa ta slova postřehnout. Nejraději by se propadnul do země a tak se jen zakousnul do jazyka, aby dál nezostudil a čekal na svůj osud. Vzduch byl těžký a čas se v něm vlekl, ale ne jako když čekal úplně rudý na Pippy výsměch.

|117|

// Moc se omlouvám Eowyn, potřebuju si něco neodkladně vyřídit u života :D. Tak byla odstrčena zpátky k Darkie.

Sluníčko se pozvolna zdvihalo nad obzor a jeho paprsky se značnou silou opíraly do všeho. Dokonce místy i prostupovaly husté koruny Sarumnského hvozdu, takže vlček jeho hřejivému doteku mohl nastavit dospělou tvář (how in the hell???). Blížilo se však nepříjemné horko a dusno, jak se stíny zkracovaly a zářivý kotouč stoupal po blankytně modré obloze. Alfredův ocásek sebou vesele zmítal, jak se k němu blížila Pippa. A to i přes její trochu ješitnou připomínku. Pobaveně se ušklíbnul a zazmítal znovu hustou oháňkou.
„Noc attenzione, sorellina,“ hlas z jeho hrdla nyní vycházel už zcela úplně jiný. Dospělácký. Ale taky to mohlo být zapříčiněné faktem, že ho nepříjemně škrábalo v krku a začínaly mu slzet oči. Popotáhnul, když ho polechtala voda v nose. Co tohle bylo za kousky? Sotva se vyležel z kašle a už ho zase něco trýznilo. To alergická rýma se do mladíka pustila. Pokusil se ale na sobě nedat nic znát. Zaprvé – Pippa by o něj měla starost, za druhé – dost pravděpodobně by z něj dělala chcípáka. A to by bylo kurňa na nic, nebo ne? Hlavně protože žádnej chcípák nebyl. Jen měl tak trochu smůlu na rýmu a podobné vyfikundace vesmíru.
„Sono felice di sapere che.“ Zahuhlal ryšavý v momentě, kdy mu sestra olizovala nos. Ne že by mu vadilo její počínání, ale nos měl i tak ucpaný a do toho teď ještě oslintaný. „A kde vlastně je?“ Rozhlédl se po černém kožíšku sestry kamarádky, ale cítil jen slábnoucí stopu jejího pachu. Rowenu zatím moc neznal, ale jelikož věřil sestry úsudku, netázal se. Určitě v sobě černá vlčice měla něco do sebe. Jenže v tu chvíli na něj béžová slečna vybalila největší novinku roku. Překvapeně na ni upnul svou plnou pozornost, tlamu pootevřenou, oči na vrch hlavy. Zalesklo se v nich snad v tu chvíli něco stříbrného? Pippa si jistě mohla všimnout, že byly o něco světlejší. Každopádně: v tu chvilku úplně zapomenul na svět kolem sebe a Gaiu, která stála kousek za ním.
„Cosa hai detto?“ Vypadlo z něj po nějaké odmlce. Raději se chtěl ujistit, že slyšel dobře. Teda doufal že ano. Věřil že ano. Polil ho studený pod a trochu si odkašlal, jak mu alergie zastřela hrdlo. Chtěl si o tom popovídat! Ale nechtěl tady a ani před malou, nic nechápající Gaiou. Teda ne že by nic nechápala – jen nevěděla odkud jsou a co jsou zač a tak. Naprázdno polknul. Byl si jistý, že někde poblíž se nachází Darkie, takže se bez ptaní na drobnou vlčici otočil s jistou urgencí v hlase:
„Piccolina, budu teď s Pippou muset něco probrat a je to hodně důležité,“ byl značně nervózní. Nerad nedržel svoje slovo. Ale nebylo nazbyt. Popostrčil čenichem malou slečnu. To aby ji přiměl ke kroku. Mohl by ji asi i odnést, ale nechtěl ji úplně tahat proti své vůli. Darkie naštěstí byla doopravdy nedaleko a bavila se s – ryšavý zapomněl jeho jméno. Ale jako by na tom snad záleželo.

// K Darkie a Kassovi. Sprostě vám sem hodím Eowyn :D.

„Darkie, můžu vám sem prosím strčit malou Gaiu? Musím něco probrat se sestrou a je to na smrt důležité.“ Byla to zdvořilostní otázka. Ale nechtěl úplně čekat na odpověď. Proto maličkou ještě popostrčil před sebe, aby ji přiměl znovu k chůzi. Bylo mu líto, že si ji tu přehazoval s ostatními jako horký brambor, jenže Pippa ho prostě úplně vykolejila a on chtěl všechno, ale všechno slyšet. „Moc se omlouvám,“ brouknul ještě, než se na patě otočil a zmizel v křoví. Pippu nenechal daleko a ani nevěděl, jestli se za ním nevydala. Každopádně na ni narazil doopravdy záhy.
„Non qui, pojďme někam jinam.“ Ta slova pronesl vskutku vážně. Ale zároveň v nich bylo znát nadšení a radost z faktu, že se konečně snad něco začne dít. V tu chvilku zcela zapomenul na Heather a všechno ostatní. Krev mu doslova vřela v žilách, když svižně klusal skrze Sarumenský hvozd. Neznámo kam, ale rozhodně nadšený a natěšený. Na budoucnost, na všechny ty možnosti. Na všechno.

// Narrské všky přes řeku Tenebrae

|116|
// Sarumenské skalisko

Na Gallireu padla noc, když se Alfredo konečně přinutil opustit bezpečí a chlad úkrytu. Ačkoliv vlastně ani nebylo kam pospíchat, neboť se nad krajinou prohnala poctivá bouřka. Možná i nejedna. Byla rozhodně však děsivá a temnota, do které lapila celý svět trochu utlačovala vlčkovu pozitivní náladu, jako když tkáň utlačuje rozpínající se nádor. Alespoň že vše tak krásně vonělo. Ve vzduchu se nesla vůně léta. Vlček ten pach nedokázal pořádně pojmenovat, přesto ho však znal. Zhluboka se nadechl a nechal chladný vzduch proudit do konečně klidných a zdravých plic. Nakonec se mu dopřálo odpočinku a přesně to potřeboval. Chladný vítr pročísl ryšavou srst a on se protáhl. Vukl uchem, když za sebou zaslechl jemný hlásek a drobné krůčky malých tlapek. Přes rameno se náhle otočil. To Gaia ho následovala ven. Překvapovalo ho, jak byla oproti němu maličká. Vždyť byl sotva roční, tak proč se svět najednou díval z takové výšky? Doopravdy se přes zimu vytáhl. Byl dokonce větší, než býval sám Don Dante. Znovu se protáhl. V nose ho lechtal Pippy pach. Rowena zjevně někam odešla, takže musela být písková vlčice sama. S lehkým úsměvem vykročil skrze temnotu za sestrou. I když to původně nebylo v jeho plánu. Vůbec o tom nemusel přemýšlet.
„Tak pojď. Musím si po tom všem spaní protáhnout tlapky! A ty se zase porozhlédneš po lese.“ A já taky. Vyzval svou drobnou společnici k pohybu, dával ale dobrý pozor, aby jí neutíkal a hlavně aby kroky moc nenatahoval. Chudák by jeho dlouhým nohám sotva mohla stačit. Bavilo ho, jakým způsobem připomínala jeho sestry. Kdyby začala žvatlat něco italsky, klidně by se hádal, že před ním stojí Lia. Jenže na Liu byla až moc slušná. Zkroušeně si povzdechl a na moment nechal své myšlenky divoce vířit v hlavě. Tváře Lii, Chiary a Lacrimy mu pozvolna mizely z povědomí. Pamatoval si něco – ale přesné rysy jejich lící? Jak vypadla jejich úsměv a které jak zářily oči? I zvuk jejich hlasů se vytrácel. Blížily se jejich první narozeniny. Ale to znamenalo, že tomu už také bude rok, co se jejich vzájemné cesty rozešly. A tak zastavil, aby mohl alespoň do Gaii přátelsky drcnout čumákem. Mezi stromy se líně válela Sarumenská mlha.
„Copak bys chtěla vidět, maličká? Byla jsi už na mýtině?“ Nadhodil. Neměli sice žádný pořádný cíl, nohy jej však podvědomě přibližovaly k sestře. Vlastně ho ani nepřekvapilo, když její kožíšek náhle zazářil mezi stromy. Huňatý chvost se rozkmital ze strany na stranu. „Ciao, sorella!“ Zvolal náhle a lehce se u toho usmál. Osten výčitek svědomí ho však řádně nakopnul a vyrazil dech. Nebude se malá Gaia zlobit, že hned napochodovali za Pippou? Stočil k ní trochu rozpačitý pohled. A pak ho znovu píchlo u srdce. Všechno už dávno kvetlo, ale on stále zůstával v Sarumenu, zatímco Heather byla doma v Borůvkovém lese. Ani o ní ještě neřekl Pippě. Naprázdno polknul a ocas rázem sklopil. Přinutil se však k chůzi a nezastavil, dokud nevrazil vlhký čenich do srsti na sestry líčku. „Come sei stato?“ Špitnul přátelsky, pořád byl však poměrně rozpačitý kvůli Heather. Navíc se ohlédl přes rameno po drobné slečně. Byl si vědom, že měla z Pippy poněkud respekt. Ačkoliv zela zbytečně. Věděl, že by sestra jen tak někomu zkrátka neublížila.

// V pohodě :D, nelam si tím hlavu. Jen bacha na tu stěnu.

// Hem, hem. Sunča nemá sebemenší důvod si myslet, že se Shireen něco bylo. Natož že měla něco s hmatem. Pls. Nechoď přes křišťálovou stěnu. Nech to teď být, ale bacha na to.

|115|

// I já se moc omlouvám. Prostě se mi blíží zkoušky :< . Kopej do mě, když neodpovím do 24 hodin. Čas mám, ale zapomínám.

Vlček spokojeně přežvykoval zbytky srnčího. Kašel ho pozvolna přecházel a nezapomněl si zapsat za uši, že musí Darkie poděkovat za tak významnou pomoc. Byl černé vlčici s růžičkou doopravdy vděčný a navždycky zavázaný. Zároveň byl také spokojený, protože drobná vlčice, kterou vyzval k jídlu se k srnčímu živě měla. Zakousla se bez ostychu do čerstvéo úlovku a dravě trhala. Jeho ocásek začal rytmicky tlouct do půdy pod ním. Zvuk byl ovšem tlumený, neb všude kolem byl mech a kožešiny. Hlavně že malá měla chuť k jídlu. Škoda, že podobně nadšená nebyla ohledně jména, nebo spíše přezdívky, kterou se jí rozhodl vybrat. Nakrčil trochu čenich. Jak se nad tím zamýšlel, nebyla to možná ta nejlepší volba. Jeho prvotní nadšení i přes její lehký úsměv trochu pominulo. Nedostal však příležitost se k myšlence vrátit. Rowena, Pippy kamarádka, se náhle v podivném záchvatu sklátila k zemi a počala sebou děsivě škubat. Oči obrátila v sloup tak moc, až z nich zůstaly jen bělma. Ryšavý vlček poplašeně vyskočil na všechny čtyři, ale nevěděl, co má přesně dělat. Na nic takového jej nikdo nikdy nepřipravil. A tak jen velmi poplašeně zastoupil Eowyn cestu. Nechtěl aby se drobné slečně něco stalo. Ne že by ovšem Roweně nevěřil. Taky k ní hned přiskočil, když celý záchvat ustal.
„Jsi v pořádku?“ Ptal se, když jí zkoušel pomoci na nohy. Jenže vlčice se už honem hnala ven a Pippa kmitala rovnou za ní. Ryšavý je jen zmateně pozoroval, obočí vytažené vysoko a v obličeji hodně tupý výraz. „Aspoň buďte opatrné,“ houknul ještě za dvojicí, než se s povzdechem obrátil na Gaiu.
„Copak ty, jsi v pořádku?“ Tázal se hned šetrně a znovu si k vlčeti lehnul. Hlad ho přešel – hlavně z toho důvodu, že se dosi nasytil. Musel si však lehce odkašlat. Neustále ho trochu škrábalo v krku a tak se začal nenápadně rozhlížet po keříčcích, které tu pro něj nechala Fiore. Zahlédl je o kus dál, ale pravděpodobně na ně spadla černá vlčice při svém záchvatu. Zbyly z nich jen polámané hromádky čehosi. I tak k jednomu však přistoupil a velmi oparně si vybral ty nejvíce zachované části, které začal znovu žvýkat. Když už teď stál, nevrátil se ke Gaie. Znovu ho zlákalo světlo tam venku. Lehce se na drobné vlče pousmál.
„Nemusíme s nimi na lov – asi beztak budou pryč. Ale aspoň si můžem protáhnout packy a podívat se po lese, co říkáš?“ Nadhodil s dalším z úsměvem, načež se plouživě vypravil za světlem. Z ústí jeskyně se táhl chladný vzduch. Evidentně je neměl vítat zcela slunečný den. Těsně před tím, než však opustil přístřeší jeskyně zastavil a počkal, jestli ho bude vlčice následovat. Stále se usmíval a ocasem přátelsky smýkal z boku na bok.

// Sarumenský hvozd

|114|

// Omlouvám se všem, jestli jsem nepokryla všechny narážky na Ala :D, ale bylo jich požehnaně. Anyhow – jestli chcete jít na lov, ráda půjdu taky, jen se musel chudáček taky jednou najíst. Tak pak budu případně přechod psát poslední.

Co si budeme říkat – Alfredo byl zmatený. Pokoušel se soustředit na Eowyn, kručelo mu v žaludku, pořád trochu chruncal jako blbeček a do toho se z úkrytu stal naprostý průchoďák. Přišla Maple, odešla Darkie, přišla nějaká úplně cizí vlčice spolu se znovu příchozí Maple, přičemž na něj přímo promluvila ohledně malé, zlaté vlčice. Očima sotva stíhal kmitat sem a tam, jak se všechno kolem něj měnilo, zatímco chtěl svou pozornost soustředit na drobné vlče. Tu nově příchozí cizinku Pippa evidentně znala, takže ryšavý po sestře střelil zmateným pohledem. Nakonec však byl představen a tak Rowenu uvítal uctivým skloněním hlavy a lišáckým úsměvem.
„Piacere di conoscerti, Rowena.“ Prohodil obratem a lehce se pousmál. „Sono Alfredo.“ A ta slova doplnil ne úplně slavným zakašláním. Rychle však svou pozornost obrátil k maličké vlčici před sebou. Že by se nakonec přeci jen osmělila? Hlásek měla rozechvělý, ale vlček ji sladkým úsměvem povzbudil.
„Moc mě těší, Maličká,“ ta slova pronesl mnohem méně formálním tónem, než jakým se představoval černé vlčici ležící po Pippy boku. I jemu teď šíleně škrundalo v žaludku hlady, ale nechtěl se ještě od maličké vlčice oprostil a zazdít tak její náhlý projev důvěry. Nakonec jí ale nic moc nezbývalo, než mu věřit. Maple odcházela na lov. Alfredo jí ujistil mírným přikývnutím.
„Postarám se o malou, nemusíš mít žádné obavy.“ A myslel to setsakramentsky zodpovědně. Sice ho pomyšlení na lov také lákalo, ale zároveň si uvědomoval, jak moc zbytečný by tam mohl být. Nikdy nelovil a ani neměl ambice se v lovech přehnaně angažovat. Neochotně si však uvědomoval svou povinnost: jako syn Dona a jeho nástupce. Hrudníček mu sevřela úzkost, takže se raději otočil na Eowyn, jejíž jméno bylo záhadou všem přítomným.
„Nevadí, když se spolu s Pippou a Rowenou najím? Můžeme pak spolu jít ven a klidně se i podívat na ostatní jak loví, jenže jsem byl teď dlouho pryč a ještě dýl jsem nejedl.“ Na svolení moc dlouho ale nečekal. Zvedl se velmi klidně a přesunul se blíže ke dvojici vlčic. Srna ležela kousek od nich. Povzbudivě se však otočil na jejich nejmladší společnici, zatímco ji pohledem vyzýval, aby se k nim připojila. Zrzavá oháňka sebou vesele zmítala ze strany na stranu a ušima přátelsky zastříhal. Zajímala ho ovšem i Rowena a nebyl si jistý, jak moc je vhodné trhat pozornost od Maličké. Zajisté jste navíc kápli na to, že tak bezejmenné vlče sám pro sebe pokřtil. Tedy prozatím, neboť mu už v mysli šrotovala jména známých vlčic z rodné smečky. Oklepal se a s chutí zabořil tesáky do čerstvého masa. Již bylo studené, ale to ničemu nevadilo. Pořádný kus si pro sebe uzmul a přenesl ho přesně mezi drobnou vlčici a jeho sestru s její neznámou společnicí – pomyslná ochrana a velkorysé gesto, kdy se postavil mezi vystrašenou dámu a možné nebezpečí.
„Dáš si taky?“ Ptal se hned Maličké a znovu se přátelsky usmál, zatímco přežvykoval první sousta. Čekal, jestli se k němu připojí. Pohledem však částečně brousil směrem k Roweně. Kde se seznámily? Odkud se znaly? Je Rowena odtud? Tolik otázek ho svrbělo na jazyku, ale nepřišlo mu ani trochu vhodné se jimi zabývat. È così difficile! Brblal si pro sebe. Nemluvě o ostnu svědomí, který se zarýval hluboko do jeho nitra. Tuo padre si vergognerebbe così tanto di te! Mysl se tedy raději pokoušel nasměrovat jinačím směrem – zas a znovu. Soustředil se na jemu známá jména a mhouřil samým soustředěním víčka k sobě. Florence, Lacrima, Lia, Chiara, Isabel, Via, Greta, G-. Zarazil se jako kdyby ho polilo náhlé prozření a s očima plnýma nadšení se obrátil na Maličkou. „Mohl bych ti říkat Gaia?“ Zvědavě naklopil hlavu ke straně a nadšeně se uculil. Řešit jména pro cizí slečnu bylo rozhodně lepší, než se nechat sžírat výčitkami svědomí ohledně otce.

Místo: Vrbový lesík

Hluboko v útrobách Vrbového lesíka roste ve středu všeho nenápadná, stará vrba. Její dlouhé větve se kloní až k zemi a pradávné kořeny se divoce kroutí. Jeden z nich je dokonce vyzdvižen vysoko do vzduchu a tvoří jakýsi oblouk. Lišejník a mech, jenž ho porůstá je mu pak závojem. Kůra stromu je popraskaná a tmavá, podepsalo se na ní již mnoho zim.

Ve starém a urostlém kmeni je situován na první pohled přehlédnutelný vchod. Obloukový závoj z mechu a lišejníku totiž skrývá trhlinu, jež se v kůře utvořila mocí času. Kdo bude dostatečně zvědavý a odvážný, může se trhlinou prosmýknout až do samotných útrob pradávného stromu. Pod vrbou se totiž skrývá neznámo-kým vyhloubená cesta, jež vede do podzemní jeskyně, která je nejspíš součástí Jižní hornatiny. Zapomenutý úkryt tvoří prostorná kamenná místnost, jejíž stěny a část chladné zeminy pokrývají měkké mechové polštářky. Není problém si tu schovat i nějakou kořist. Díky chladu, který jeskyni přirozeně panuje, se prodlouží její životnost a vydrží tak jedlá i několik dní.

Z velké místnosti, do níž se vejde odhadem šestičlenná skupinka vlků, vede ještě nenápadný tunel. Když se vám podaří proplížit se nedlouhou chodbou v objetí kamenných stěn, ocitnete se v menší místnosti, jež je součástí jeskyně. Tam se rozprostírá nevelké podzemní jezírko s křišťálově průzračnou vodou. Na jejím dně rostou neznámé, magické rostlinky, které vydávají tyrkysovou záři, díky čemuž jde vidět až na samotné dno. To je proloženo velkými, plochými kameny. Jezero není hluboké a na kameny lze blízko břehu i došlápnout.

Ze stropu visí pár krápníkových stalaktitů. Nejsou však příliš dlouhé, aby návštěvníkům znepříjemňovaly případnou koupel v jezírku. Vodu lze zároveň bez potíží konzumovat. V létě je tak podzemní jezero skvělým pro zvlažení vyschlého hrdla či pro smočení kožíšků. Voda v jeskyni není stojatá a nenápadným odtokem proudí ven, pravděpodobně k Ronherské skále, kde pramení Ronherský potok. K jezírku se naráz vejdou tři až čtyři vlci.

Úkryt obývá: Italové s přáteli (a v blízkém budoucnu smečka).
Správce úkrytu: Alfredo

Schváleno:

|113|

Světla v jeskyni přibývalo. A nebylo to jen díky magickému ohni, který zde zažehla Maple. Slunce se zjevně vyhouplo nad Gallireu a výjimečně se neukrylo za žádná oblaka, takže jeho hřejivé paprsky mohly vesele začít hladit svět. To jistě přispělo i k tvorbě mlhy, která panovala všude kolem a která objímala budící se Sarumen. I ryšavý vlček se zatím jen pomalu probouzel, ale do velmi příjemné společnosti a s novým středem zájmu přímo před sebou. Plaché vlče se ho stále bálo, což ho docela mrzelo. Nechtěl na slečnu ovšem tlačit. Sám byl msty trochu vykolejený z těch všech dospěláků. A to se jedním měl velmi záhy stát i on sám. Jeho první narozeniny se neúprosně blížily. Prakticky jako dospělý už vypadal. Hlas měl hrubší než dřív, na svět koukal z nepřirozené výšky a bylo jen otázkou času, nežli stříbrné nitky v nyní jantarových duhovkách převládnou. Jeho ouška náhle prudce cukla směrem k hnědé vlčici. Ptala se na jeho jméno. Nahodil tedy zářivý úsměv a otočil po ní celou hlavu, než však stihl promluvit, hrozivě se znovu rozkašlal a trvalo několik momentů, než se konečně uklidnil.
„Těší mě, já jsem Alfredo. Nebo třeba Al, è un piacere conoscerti,“ přitakal zdvořile a trochu sklonil hlavu. Jenže Maple se pak již pomalu začala odebírat k odchodu, a tak se zrzek znovu otočil na drobnou vlčici před ním. Pokusil se o další úsměv a tentokrát se vskutku nerozkašlal, stálo ho to však mnoho sil. Jeho pohled byl ovšem upřímný. Na rozdíl od Pippy, která si před neznámou nakráčela trochu až moc rázně. Hodil po ní přísný pohled.
„Sii gentile con lei,“ špitnul tiše, ale nespouštěl z maličké oči. „Non vedi che ha paura?“ A s těmi slovy se zase rozkašlal. Bylo to vskutku únavné a vleklé, nemluvě o tom, že si přišel hrozně pod psa. Horečka jej neopouštěla a netoužil po ničem jiném než se s kusem žvance zahrabat zpět do kožešin. Jenže ta malá mu připadala tak zranitelná. Po vlastních zkušenostech si najednou připadal zodpovědný za její neštěstí a za její bezpečí. Ale to se zajišťovalo pěkně na nic, když se bála zrovna jeho.
„Jmenuju se Alfredo, ale klidně mi říkej Al,“ pokusil se znovu o navázání kontaktu. „A tohle je moje sorella Pippa, sestřička. Je moc hodná, jen je drsná,“ zasmál se pro odlehčení situace a do horkokrevné taliánky po jeho boku vesele dloubnul čumákem. Jeho ocas se přitom lehce rozkýval ze strany na stranu. Chtěl tak moc udělat dobrý dojem a pomoct té drobné dušičce, že úplně zapomínal na vlastní pohodlí. Zimnice s ním znovu začínala otřásat a srst na jeho zádech automaticky splihla. To aby mu neutekl ani zbyteček tepla, které v kožíšku choval.

|112|

Alfredo byl doopravdy unavený i po dlouhém šlofíku. Cítil na sobě zvláštní pocit těžkosti, který sedal na svaly a klouby. Jakýkoliv pohyb se tedy zdál poměrně nepříjemným – vlček proto zůstával raději zahrabaný v kožešinách na mechovém lůžku a jediné, k čemu se řádně odhodlal, bylo důkladné žvýkání jitrocelových lístků. Nebo to snad už nebyl jitrocel? Bylo to prakticky jedno, neb rostlinka zjevně plnila svou funkci důkladně. Sice nepřestával chruncat, ale aspoň ho nebolelo tolika na plecích a kašlání nebylo tak dráždivé, jako o několik pouhých hodin dříve. Pravdou ovšem bylo, že mladík neměl sebemenší ponětí, kolik času už uplynulo od jeho návratu a od chvilky, kdy jim Darkie sdělila smutné zprávy. A byl to právě hlas černé vlčice, co ho přimělo vystrčit horečkou ztěžklou hlavu zpod kožešiny. Unaveně zívl.
„Ciao,“ pošeptal s lehkým, avšak nepřirozeným úsměvem. Nemoc na něm zkrátka zanechávala těžko přehlédnutelné stopy. „Myslím, že jsem si docela odpočinul. Ale mám takový zvláštní pocit v krku a pořád se necítím dobře,“ prohodil tiše. Pippa ještě spala a on ji nechtěl probudit. Černá vlčice vypadala zamyšleně, jako by ji něco trápilo. Činila však dobrou práci v zametání stop. Držela hovor natočený jeho směrem. Ryšavý se znovu lehce pousmál a trochu lépe se k černé květince přitočil. Nebyl nyní tak nesmyslně zkroucený, zatímco jí koukal přímo do tváře. Ochotně přikývl.
„Alfie, Alfredo, Al – jak je jen libo,“ vysvětlil s lehkým úsměvem, ale ten velmi rychle přerušilo tlumené zakašlání. Zlatá očka při tom zabrousila k Pippě. Darkie otázka se jí též přímo týkala a on nevěděl, jak moc se sluší vyzrazovat jejich tajemství. Ale bylo to vůbec tajemství? Pískově zbarvená slečna se jejich původem nijak netajila. Medový pohled znovu vyhledal zelené oči Darkie.
„Pocházíme ze smečky jménem Cosa Nostra, ale bohužel jsme se narodili do nevhodné doby a jako malí jsme museli z našeho rodiště uprchnout. È davvero complicato,“ odfrknul si ryšavý a trochu toužebně se zahleděl do stínů vpovzdálí. A přesně v tu chvíli ho ze soustředění vyrušil pohyb po levici. Zmatená Pippa vyskočila jako čertík z krabičky. Bratr ji hned obdaroval hřejivým úsměvem.
„Buongiorno, bella addormentata,“ zasmál se a hlas mu znovu přeskočil. Což nebylo vinou kašle. Stával se drsnějším a hlubším. Dospěláckým. To Alfreda vyvádělo z míry již několik týdnů. Znovu se rozkašlal, takže téměř přehlédl nově příchozí. Málem by zapomněl na Darkie otázku, a tak jen stroze přikývl s dalším z unavených úsměvů, zatímco pohledem sledoval Maple. Jméno hnědé vlčice si ryšavý nepamatoval, ale rozvzpomněl se na nemilý zážitek u krvavého javoru, kdy se po vlčici ohnal. Byl připravený se jí omluvit, ale ona nevypadala nahněvaná. Vřele se usmívala.
„Ciao,“ pozdravil přátelsky a jeho ocas se hravě rozkmital. Jeho rytmické údery o zem se v tichu jeskyně zvučně nesly. Pippa vyskočila na nohy a běžela se pořádně nadlábnout. Zrzka však zaujalo něco úplně jiného. Nebo spíš někdo jiný. Ve stínech za Maple se skrývala drobná vlčice, spíše vlče. Její kožíšek byl hodně podobný kožíškům jeho sester a kdyby nebyla až tak drobná, málem by si ji spletl s Liou. Ale Lia to nebyla. O tom svědčil nejen věk, ale i ustrašený výraz v její tváři. Al zvědavě naklopil hlavu ke straně, ale proud myšlenek byl přerušen dalším záchvatem kašle. Neustálé stahy hrudníku již začínaly být bolestivé a otravné, takže chvilku trvalo, než mladík konečně zase popadl dech. Rozvážně a pomalu se zvedl na všechny čtyři, oklepal se a s přátelsky zdviženým ocasem se pomalu vydal vstříc nejisté slečně.
„Ciao, maličká,“ broukl s lehkým úsměvem a ušima nastraženýma přímo v před. Tvářil se tak mile, jak jen mu nemoc dovolila a podřízeně si lehl na břicho, když se k ukrývajícímu se mláděti přiblížil jen tak na dva skoky daleko. „Mě se nemusíš bát,“ prohodil přátelsky, zatímco rádoby podřízeně ležel před vlčicí. Dýchal mělce – pořád měl teplotu, ale nová kamarádka mu za tohle určitě stála.

|111|

Odpočinek, který si vlček dopřával, byl potřebný. Spánek ho uchvátil během několika sekund a nepouštěl jej ani po dlouhých hodinách. Zrzkovo tělo bylo klidné, až na občasná zakašlání; nebylo mu však dobře. Trochu ho škrábalo v krku a teplotu měl přinejmenším zvýšenou. Spal tedy se svraštěným obočím a ke konci se několikrát probudil. V té tmě se ale nedokázal ovšem ani zorientovat kde je nahoře a kde je dole. Jen tupě a jako bez života jeho zlatá očka zamžourala do prázdna, než se znovu zavřela. Hlava pak spočinula na přední tlapky a vlček ještě na pár neklidných chvilek znovu usnul.
Definitivně procitnul až po dlouhé době od času, co ulehl k odpočinku. Všude byla stále tma a vzduch byl studený. Nebyla tu sice taková zima, jako musela být venku, přesto však Alfredo raději zůstával pod pokrývkou. Zimnice svírala jeho útroby pevným spárem a cítil, jak ho ustavičně škrábe v krku. Alespoň že necítil nutkání ke kašli a mohl dýchat trochu volněji. Sestra s Darkie odpočívaly kousek od něj. Pippa téměř na dosah. Nechtěl se k ní však sápat. Vzbudil by ji. To si nepřál. Navíc by mu pod kožešinu při pohybu zalezla jen zima a mráz mu po zádech přeběhl jen při té představě. Chrčivě si odkašlal, natáhl se po jednom z kouzelných keříčků a po chvilce přemýšlení a přemítání se rozpomenul na správný postup jeho léčby. Přičichnul si k tymiánu a trošku se ošil, nečekal až tak intenzivní vůni. Polechtala ho v nose a trochu přinutila ke kašli, pak ovšem pocítil úlevu. Poslední rostlinku, kterou ještě neokusil, bral do úst se slepou důvěrou a žvýkal ji poctivě a dlouho. Zabíjel tak čas, než procitnou jeho společnice, které musely být podobně znavené. S Pippou si měli co vyprávět. O blechách, čarodějnicích, o setkání s maminkou. A taky o Heather, o které chtěl sestře povědět úplně nejvíc a úplně všechno. Při vzpomínce na zlatá očka se mu srdce v hrudníku roztřepetalo jako motýlí křídla. Vzpomněl si na sen a po tváři se mu rozlezl nakažlivý úsměv. Hlavu znovu položil na přední a začal lehce žvýkat lístečky poslední rostlinky, zatímco vzpomínal na Borůvkovou smečku. Při troše štěstí brzy začnou kvést kytky. A budu je moct Heather donést. Plán to byl pěkný, jen se vyležet a pomoci Darkie a Maple trochu s chodem smečky. Ryšavý se těšil. Věděl, že čím dřív se vyleží, tím dřív ji zase uvidí.

|110|

// Sarumenský hvozd

Alfredo se ploužil po Pippy boku, moc zesláblý, než aby se pokoušel mluvit, nebo snad jen přemýšlet. Hlavu měl úplně prázdnou, stejně jako srdce. Bílé tlapky kladl jednu za druhou na studenou zem a slepě následoval Darkie to temnoty jeskyní. Sem tam teď zakašlal, ale silou vůle se držel na uzdě. Hlavní bylo, že jej konečně objímaly stěny úkrytu, které byly pro něj znamením k brzkému odpočinku. A skutečně. Jedna z místností, kterou navštívili společně s Newlinem a s Amny je brzy uvítala. Na tmu nebylo třeba přivykat, viděl však v temnotě jen matné obrysy všude kolem. Taky to ale mohlo být přílišnou únavou. Obtížně zpracovával další informace. Chtěl jen složit hlavu do kožešin.
„Vše ti povím, ale ty mně taky,“ přitakal slabě v odpověď těsně před tím, než zastavil po boku černé vlčice. Instruovala ho, kam má hlavu složit. Obdaroval ji v temnotě slabým úsměvem a opatrně se nosem dotkl jejího ramena. „Jsi moc hodná, Fiore, gracie,“ pronesl těsně před tím, než se celý vysílený svezl do postýlky, která tu byla ř neznámých důvodů připravena. Ani nečekal, že se o něj nová alfa bude dále starat, ale byl znovu mile překvapen. Nejen, že přes něj hodila jednu z kožešin, ale navíc mu ještě vykouzlila bylinky. Vyslechl si instruktáž a natáhl se po jitroceli, aby se mohl dát do žvýkání. Alespoň jednu. Než usne.
Z další promluvy si pamatoval jen málo co. Snažil se poslouchat, jenže na něj v jeden moment padlo tolik informací, že jen vraštil obočí a silu vůle držel klížící se víčka otevřená. Alespoň měl však čas na poctivé žvýkání jitrocelových lístků. Vlny slov jej ustavičně polévaly, zatím co se pokoušel vybavit si zmiňovanou sochu. Doopravdy ji viděl, když je sem Newlin prve přivedl. Newlin. Amny. Kde jim asi byl konec? A jak se měli? Evidentně se ani oni ve smečce poměrně dlouho neukázali. Oddechl si a spolkl zbytky jitrocele, když znovu pohlédl na Darkii a její zářící růžičku. Její světlo bylo měkké a konejšilo ho. V jeho světle se opět lehce usmál.
„Non preoccuparti, Fiore, pokud to bude v našich silách, pomůžeme se sestrou Sarumenu. Poskytli jste nám domov, když jsme žádný neměli. I debiti devono essere pagati.“ Těmi slovy se zavázal. Byl sice mladý, ale pořád byl synem velectěného Dona a nehodlal otci dělat ostudu. Byl teď členem smečky a musel se starat. Rozkašlal se. Dlouze, až ho hrudník začal bolet. „Jen, jen si odpočinu.“ Dostal ze sebe po hodné chvíli a konečně složil hlavu do měkkých pokrývek pod ním. Kožešina ho příjemně hřála a ulevovala bolavým svalům v jeho celém těle. Málem tak přeslechl Darkie poslední dotaz. Zvládl už jen zvednout jedno víčko, když ze sebe soukal: „Alfredo, Il mio nome è Alfredo.“ A sotva to dořekl, usnul. Pěkně tvrdě. Ale byl to zasloužený odpočinek, který měl jeho tělu ulevit jak od nemoci, tak od přetrvávající únavy. A sny, které se mu zdály? Měly jedinou a jasnou dominantu. Borovicové hvozdy plné letního slunce a slaného mořského vzduchu. Ale něco bylo v nepořádku. Mezi stromy se míhal nezvyklý kožíšek. Kožíšek zlatý jako slunce, bílé tlapky a oči jako ty nejkrásnější hvězdy na celé obloze. A náhle nebyl v jeho rodném lese, ale na rozsáhlém vřesovišti. A před ním stála ta nejkrásnější vlčici na světe. Heather. Lehce se ze spaní usmál, zatím co ho fialové kvítky vřesu lechtaly do chodidel. Heather.

Kašel se moc nelepšil. Alfredo se snažil své tělo držet v klidu, neb konečně zastavili, ale nedařilo se mu. Bylo snad jen hůř a hůř. Připadalo mu, že je jeho tělo těžší a těžší. Možná měl i horečku. Opíral se však o Pippu a znaveně klížil víčka k sobě. Byl už doopravdy hodně unavený vším tím cestováním. Toužil jen po pár chvilkách klidu v úkrytu. Ale ještě ho čekal nějaký důležitý rozhovor a ač se mu do něj vůbec nechtělo, poslušně čekal na Darkie slova. Černá vlčice najednou vypadala vcelku děsivě – ne snad pro svůj zjev, ale pro ztrápený výraz, který nyní panoval dříve usměvavé tváři. V mezičase se pak vlk sklonil blíž k sestře a souhlasně přikývl. Non ho idea di come si chiami. Nedovolil si to však teď už pronést nahlas. Byl si ale jistý, že Pippa to pochopí i z obyčejného výrazu jeho tváře. Ten se však rychle změnil, když na ně alfa vybalila všechny novinky.
„Che cosa?“ Tázal se hned zmateně, jako by snad jeho uši slyšely špatně. Na pár chvil ožil a zdvihl hlavu. Rychle se však rozkašlal, což alespoň trochu rozehnalo paniku v jeho nitru. Připadal si jako loni v létě. Když bezmocně pozoroval cizí vlky napadat jejich rodinu. Viděl matku a otce před zástupem vlků, jak důstojně čekají na smrt. Byla však každá smrt takhle důstojná? Odešel i Květinky otec s hlavou vztyčenou? Ryšavý o tom pochyboval. Pořád mu však nedocházelo, že probíraný vlk je Morfeus samotný. Trvalo mu hodnou chvíli, než si dal dvě a dvě dohromady. A značnou měrou k tomu také přispěl fakt, jak se začala bouřit Pippa. Na rozdíl od ní však novinky nesl poměrně klidně. Nebo se s nimi jen klidněji vypořádával. Již mu došlo, že je řeč o Morfovi. Bolelo to. Sice jej pořádně neznal, ale respektoval ho jako Dona smečky. Jenže to byl čas minulý, a to uvědomění v něm vyvolávalo palčivou bolest. Jako by mu někdo vyrval srdce z těla skrze hrudník. Na to, kolik mu bylo let, byl až moc zkušený, pokud šlo o umírání.
„Non è possibile,“ vydechl zničeně a pohled upřel do zelených očí Darkie. Nezmohl se k pochybnostem o schopnostech nových alf, nezmohl se ke vzdoru. Jako by se z jeho nitra vytratila ta poslední chuť k žití. Nebyl schopen ze sebe dostat dalších slov. Poslušně následoval dvě vlčice do úkrytu. Jen se stále držel blízko rozčílené sestry a ramenem se opíral o to její. Nechtěl být za žádnou cenu sám.

// Sarumenské skalisko

Den se celý otočil, než si tu pořádně stihli jedno s druhým vyříkat. Alfredo stál po boku svého nového přítele, ale lehce se nyní opíral o sestru. Kašel se moc nelepšil a chladný vzduch, jež proudil do mladých plic, výjimečně nebyl příjemný. Naopak. Nepříjemně štípal. Další hluboký nádech vyvolal jen další sípání, jak se vlče zkoušelo reflex držet na uzdě. Jenže nebyl téměř ani trochu úspěšný. V duchu si nadával, protože provedl nepředstavitelnou blbost, které z celého srdce litoval. Proč jen chlemtal tu ledovou vodu z čirého potoka? Jeho obličej se smutně stáhl, nemělo to však co do činění s faktem, že ho znovu pokoušelo kašlání. Darkie Kesse velmi zdvořile odmítla a vlčka píchlo u srdce. Co může být tak důležité? Promluvila i na malého Itala, který jen uhnul pohledem a smutně přikývnul. I Pippa starému vlkovi poděkovala. To bylo co říct. Vlček tedy nasadil svorný úsměv a veškerou svou pozornost upřel na jeho hnědého přítele. Darkie se ostatně obrátila na Wolfi a toho nepříjemného mladíka. Chtěl mu oponovat, že černá vlčice není jejich alfa, v tu chvilku se ale rozkašlal. Zaklapl proto zobák a jen dál vytrvale poslouchal. Rozpustile se na vlka usmál, když zmínil chrapot.
„Budu si dávat větší pozor. A budu moc rád, když se naše cesty znovu střetnou, signor Kessel.“ Jeho oháňka se vesele, avšak slabě, rozhoupala ze strany na stranu. „Arriederci!“ Houkl za vlkem ještě naposledy, než se znovu otočil na Darkie mizející v lese. Wolfi někam odběhla i s tím druhým vlkem a on zůstal na moment jen s Pippou. Alespoň věděli, že je vše v pořádku, a tak se s lehkým žďuchnutím do ramene bratr na Pippu pousmál. „Vai tu per primo,“ pobídl ji a počkal, než vykročí.
Les znovu prostupovala mlha a jako bílý závoj objímala silné kmeny pradávných smrků. Stíny byly dlouhé a hladově se natahovaly všude kolem. I bystrý vlčí zrak nezaručoval v těchto podmínkách stoprocentní jistotu. Kdokoliv, nebo cokoliv, se mohl skrývat za každou větví. Alespoň že pohybující se skupinka nenadělala na jehličím pokrytém podloží moc povyku. Ryšavý vlček kráčel poslední a ze všech sil se snažil nekašlat. Následoval černou vlčici do hlubin hvozdu s neutichající důvěrou.
Darkie zastavila na místě, které vlček zatím považoval za neznámé. Zastyděl se. Už by to tu přeci měl znát jako své boty. Místo toho se však jen toulal. Naštěstí mu teď žádné vycházky nehrozily. Těšil se jen na kožešinu v úkrytu a dosti odpočinku, který si jistojistě zasloužil. A třeba by pak mohl přiložit packu k dílu s věcmi, které bylo třebas udělat? Rozhodl se zeptat Darkie, až jim promluví do duše. Jistě věděla, kde bude co třeba a on chtěl být své smečce nápomocný, jak jen mohl být. Stále ho však mrzelo, že byl jeho druh odmítnutý.