Gallirea - Příspěvky uživatele

Třebaže se Alfredo pokoušel působit klidně, byl teď paradoxně najednou ještě víc nervózní, než před pár minutami. Proč ptáte se? Možná protože by ho ani ve snu nenapadlo, že se Pippa s Heather budou od prvního pohledu prakticky nesnášet? Nebyl vůbec hloupý. Viděl jejich pohledy a slyšel jízlivost, která plnila hlasy obou mladých vlčici. Tedy. Spíše ten Pippy, protože Heather toho zatím moc nenamluvila. Alespoň že se tedy vrhla vstříc dobrodružství, které zoufalý vlček vymyslel. To mu dodalo trochu té jistoty, třebaže byla Pippa sama poměrně akční a i do něj dloubla. A protože měl hlavu na krku i z jiných důvodů, než aby mu nezatejkalo do útrob, zůstal potichu. Nemohl sestře odporovat. Zároveň však nechtěl volit strany. Přece by si nemohl vybírat mezi Pippou a Heather? Naprázdno polknul. Ne ne, bylo lepší, aby se prozatím vložili do práce a nového dobrodružství. Vyprat si kožichy mohli až tohle dokončí.
„Musíme zabrat všichni najednou,“ rozhodl se instruovat dámy. Uchopil pevným stiskem jednu ze zlomených větví a zabral. Sám by s kládou rozhodně nepohnul, ale když s emu teď vlčice vydaly na pomoc, kmen sklouznul o kus blíž k vodě. Vlček se spokojeně uculil a tah zopakoval. Velmi záhy již měl úplně mokré tlapky, zatímco se chladná voda šplhala výš a výš, až mu chladila břicho. Stačilo málo. Silný proud ledové vody kládu začínal pomalu strhávat. Byla dost silná na to, aby se na ní vešli všichni tři. Balancovat na ní však vypadalo obtížné už jen v pouhých představách.
„Dámy první,“ vybídl Heather veselým pohledem. Bylo zvláštní, že teď už obě vlčice tvrdily, že měl duhovky stříbrné. Nechtěl se s nimi však a hádat. Dbal navíc na to, aby stejným gestem vyzval na palubu i Pippu, které dokonce nabídl pomocnou tlapu a nechal ji se o sebe opřít, kdyby náhodou potřebovala pomoc. Čekal, ne – on věděl, že ho na just odmítne. Nechtěl ale aby si připadala odstrčená. Sám se pak na kládu vydrápal jako poslední. Přesně do jejího středu, kde mohl mít obě dámy pod kontrolou. Přeci jen doufal, že kdyby Pippa chtěla někoho utopit, odnese to on a né jeho oblíbená zlatonka. K té mimochodem znovu střelil letmým pohledem. Její kožíšek byl mokrý stejně tak krásný, jako kdykoliv jindy. Ucítil náhlý příval horka v tvářích. Na chvilku přestal vnímat fakt, že je doopravdy unáší proud směrem k moři. Naštěstí byl ovšem uzemněn vlnkou, která mu šplouchla do čumáku. Rozkašlal se, jak tak balancoval na vlhkém dřevě.
„Tak vstříc dobrodružství, dámy,“ snažil se znít odhodlaně. Pravdou ovšem bylo, že se saně jménem Pippa bál mnohem víc než nějaké divoké řeky. Dýchala mu na záda. A to bylo nepříjemné, když věděl že se zlobí.

// řeka Mahtaë (jih)

Ryšavý vlček cítil srdce až v krku. Byl plný očekávání, když se na něj Heather otočila a teď ho mu strach svíral útlé hrdlo. Co asi poví? Vidí ho ráda? Pohled jejích očí byl neurčitý. Navíc ho zcela pohltily její oči, které teď byly hluboké. Tak uhrančivé, že se od nich nedokázal odtrhnout, ani když do něj zezadu vrazila sestra. Hrknul sebou, ale pohled neodvrátil. Jejich hloubka mu učarovala a ni si v první moment neuvědomil, že když Heather naposledy viděl, měla oči zlaté. Stejně jako on. Pořád byl navíc v očekávání toho nejhoršího. Jenže když Heather promluvila, nepřišlo nic ani vyloženě dobrého, ani zlého. Jistě, nezkoušela mu ukousnout hlavu. Ale taky ho vlastně nepozdravila a poukázala na něco úplně nedůležitého. Byl tak rozpačitý, že se mu srdce rozbušilo ještě rychleji a konečně zrak na chvilku sklopil k zemi.
„No, já – ehm, cože? T-To ne, ne?“ Přišel si zmatený. Protože na sobě nepocítil žádnou změnu. Rád by se podíval na svůj odraz na vodní hladině, jenže stál moc daleko a nechtěl narušit ten hezký moment, který teď měli. Heather se pousmála. A vlček v ten okamžik cítil, jak se mu hrne krev do tváří. Slyšel svůj tep v uších, cítil motýly v břiše. A všechny ty pocity se ještě víc a víc stupňovaly, když se k němu zlatavá vlčice blížila. Zaplavovalo jej neurčité horko. Naklonila se blíž k němu, ale on stál jako tydýt; tvrdé y. Přikovaný na místě a neschopný pohnout svalem. Přišla si pro svou kytici. No jistě. Proto šla k němu. Měl však neskutečné nutkání zabořit obličej do její hebké srsti a už nikdy se z ní nevynořit. Tak moc ho uchvátila. Ale nejen její vzhled. Přál si ji poznat víc – vědět jaká je, co má ráda a co se jí na světe nejvíc líbí. Taky co jí vadí. Postupně mu docházelo, že kdyby mu Heather povídala o nesmrtelnosti brouka, stejně by ji vydržel poslouchat dlouhé hodiny a nebyl by vůbec unavený. Jejich čumáky byly najednou kousek od sebe. Díval se jí d očí a chtěl říct, jak krásné jsou. Jiné, ale pořád stejně nádherné. Nebo kdyby se naklonil – ale v tu chvilku už byla Heather zase pryč a místo ní tu stála Pippa. A ta jim zjevně neplánovala dát nic zadarmo. Úplně se úlekem naježil a vyděšeně vyvalil oči, když se vlčice rozpovídala.
„P-Pippo, co to říkáš?“ Vykoktal neskutečně rychle a obrátil se na sestru stojící po svém boku. Nevypadala moc nadšeně, což ho trochu mrzelo. „N-Nech toho.“ Osočil se na ní mírně dotčeně. Nezněl však vůbec přesvědčivě. Spíš jako by zase byl tím malým vlčkem, který potřeboval ochranu své starší a mnohem průbojnější sestry. To naštěstí pominulo, on se trochu oklepal a znovu se vrátil pohledem k Heather. Nyní již o něco klidnější. Zase stojící nohama pevně na zemi.
„Mi scusi, tohle je moje sestra. Jmenuje se Philippa. A moc ráda tě poznává.“ Byl to naschvál. A věděl, že se bude Pippa čertit. A tak musel velmi rychle vymyslet způsob, jakým obě vlčice trochu obměkčit. A nápad dostal jen shodou okolností (nebo taky z toho důvodu, že už viděl minimálně tři vlky to dělat a že právě nějaká loď prosvištěla jeho zorným polem). „Pojďte! Uděláme to, co ti vlci před chvílí. Sjedeme na kládě jako na voru tuhle dlouhou řeku! Aspoň pak třeba uvidíme, kde končí! Což asi bude v moři – ale tak. Prostě dobrodružství!“ Už když to vyslovil, věděl, že je to špatný. Neuměl plavat. Temná voda v něm vyvolávala úzkost a nedobrý poct. Ale přesto se vydal k nějakému starému kmeni, který tu po sobě musely nechat jarní povodně. Řeky byly v té době divoké a teď byl břeh Mahtaë posetý nespočtem takových malých vorů. Vlček k němu přitancoval se stáhnutým žaludkem a velmi nepříjemným pocitem na hrudi. Zkusil se o něj opřít, ale sám neměl dost sil.
„Pomůžete mi?“ Houknul na dámskou společnost. Pippa byla jeho nejlepší kamarádka. A Heather zase vlčice, kterou měl rád. Potřeboval nějakou pořádnou šílenost, která by je stmelila. Nemohl přece nechat Pippu žárlit na Zlatou. A ideální bylo začít právě teď, sotva se znaly.

// Náhorní plošina přes řeku Mahtaë (jih)

Sluníčko se ukrývalo celou tu dobu za mraky, které měly ocelovou barvu. Dodávaly světu takový neveselý nádech. Jako by se jeden toho dne neměl usmívat. Alfredo se za normálních okolností smál valnou většinu času. Když byl sám, i když byl s někým. Ale dnes mu úsměv na tváři náhle nezářil. Rozpačitě cukal koutkem a rejdil očima kolem sebe. Byl v pozoru, ale snažil se alespoň předstírat, že je vše v pořádku. Jenže jak se blížili k Borůvkovému lesu, úsměv mizel a tempo bylo méně a méně rázné. Byl nervózní. To dokázal poznat i on sám, Uvědomoval si, jak ho nejistota zasáhla a Pippa tomu vůbec nepomáhala, když se mu šklebila. Taky po ní střelil ne zrovna vybíravým pohledem, když začala kdákat něco o slinách.
„Jen pro tvou informaci: ten „oslintanej trs“ je projev náklonosti. Že mi na ní záleží a že jsem na ní myslel už cestou. Ne že jsem šel jen tak kolem a náhodou si vzpomněl.“ Odpálkoval pískovou vlčici v okamžení. Vyplazený jazyk si však mohla jen domyslet. Kdyby kytici položil, těžko by ji znovu sebral tak pěknou a ani pošťuchování Pippy za ten risk nestálo. Ne, když chtěl udělat velmi dobrý dojem. Valně ho však pobavila verva, s jakou se sorella bránila představě zamilovanosti. Ryšavý věděl svoje. Však dočkej času, říkal si škodolibě a pobaveně máchal ocasem ze strany na stranu.
Cesta kolem řeky plynula nepřirozeně rychle. Míjeli Asgaar, ale Borůvkový les nebyl vůbec daleko. Alfredo věděl, že za chvilku se jeho první stromy objeví po jejich pravici. Naprázdno polknul. Tlapky mu úplně žhnuly, hrdlo se svíralo a srdce cítil až v krku. Navíc měl pocit, že má snad motýly v žaludku. Jinak ten pocit popsat ani nešel. Tlukot jejich křídel ho zároveň lechtal i dráždil k nevolnosti. Zastavil, aby se zhluboka nadechnul, ale nebylo mu to dopřáno. Pippa si ho ihned začala dobírat a on po ní znovu střelil nehezkým pohledem.
„Já ti tohle jednou připomenu, sorella, giuro su Dio.“ Zapřísahal se mladík statečně zrovna ve chvilku, kdy náhlý pohyb na obloze zaujal jeho pozornost. Mraky se rozestoupily a úzký pruh světla dopadl za horizont. V ryšavém vlčkovi hrklo. Byl to nádherný pohled. Kdyby pršelo, možná se objeví i duha. Zavrtěl oháňkou, naprázdno polknul, zhluboka se nadechl a s novým přívalem odhodlání vyrazil v před. „Andiamo, siamo quasi li.“ Pippa si mohla myslet co chtěla. Třeba že je blázen. Ale on věděl, že Heather má rád jinak než všechny ostatní vlčice, které kdy potkal. A ani sestry pošťouchávání nemohlo změnit jeho názor.
Když se konečně do prašného vzduchu vznesla vůně borůvek, ryšavý vlček už neváhal. Pokračoval podél hranice lesa a vody s jasným cílem – najít nějakou užívanou stezku, kde pravděpodobně někoho potkají hned po vstupu na území smečky. Co ještě nevěděl byl fakt, že do Borůvkového lesa jej tlapky nezanesou. Jak se totiž pohyboval po břehu, zahlédl ono místo, kam dopadal ten úzký pruh slunečních paprsků. Vzduch se v něm třpytil, jak byl pořád plný rozvířeného prachu z pouště a nějakých těch lehčích písečných zrn. To ovšem nebyl důvod, proč vlček najednou zůstal stát jak zařezaný. Ne. Srdce mu vynechalo v hrudi úder. Oči mu totiž sjely na ten nejkrásnější kožíšek, který kdy za svůj poměrně krátký život spatřil. Zářil v tom zlatavém světle ještě víc, než normálně. Leskl se jako ten nejpůvabnější drahý kámen na celém světě. Tak proč vypadala ta krásná vlčice tak zamyšleně? Dokonce se mračila. To Alfredovi na čele také vytvořilo vrásku značící hluboké zamyšlení. Naštval ji snad někdo? Ublížil jí někdo? Všechen ostych byl najednou ta tam. Dlouhonohý mládenec se velmi pomalu a elegantně začal blížit k půvabné dámě, jenž zalívala sluneční zář. Na Pippu v zádech rázem zapomenul. Zastavil v uctivé vzdálenosti a chvilku jen mlčel, než se rozhodl promluvit. Snažil se uložit do paměti každý detail onoho momentu. Nadechl se. Znovu jej však zarazilo slunce. Rozhodlo se zmizet. Ale to vlčkovi nevadilo. Heather byla pořád stejně krásná, jako před pár vteřinami. Kožíšek měla stejně nádherně zlatý a ryšavý by vložil tlapku do ohně za to, že by byla pořád stejně nádherná i v té nejhorší letní bouřce. Položil květinu před sebe, to aby nehuhlal a konečně promluvil. Na jeho řeči se podepisoval těžký přízvuk. Byl nervózní. Ale zároveň šťastný. Čekal, že bude mnohem obtížnější ji nalézt. Téměř stříbrné oči se mu radostí leskly a zářily štěstím.
„Saluti,“ pozdravil. Oháňka se mu při tom za zády vesele smýkala ze strany na stranu. „Hledal jsem tě.“ Vypadlo z něj bez dalšího rozmyslu. Nevěděl co říct. Chtěl všechno! Ale nic, co ho napadlo najednou neznělo dost dobře. Nechtěl ji vyplašit, nebo snad vylekat. Zároveň ale chtěl zdůraznit, že sem z jihu přišel právě kvůli ní a že byl doopravdy šťastný, že ji vidí. „A něco jsem ti přinesl,“ dodal trochu vyplašeně, zatímco tlapkou poukázal na úhlednou kytici před sebou. Tak mě jí prosím neumlať, vážně tě rád vidím a nemůžu tě dostat z hlavy. Rděl se jako blázen. Ale to naštěstí nebylo vidět.

// Kopretinová louka přes Středozemní pláň

Alfredo se pohyboval svižným poklusem vpřed, zatímco se květiny pozvolna kývaly ze strany na stranu. Nasbíral povedenou kytici, jenž omamně voněla. Nejraději by vlčici natrhal ještě trošky levandule, ale nevěděl, kde roste. Jen si pamatoval tu krásně vonící fialovou rostlinu, jenž rostla v trsech. Pippa se však zdála dosti podrážděná a třebaže ho následovala, dost u toho remcala. Na pošklebování byl zvyklý – od útlého dětství jej vlčice tepala a tepala a tepala. A on se nechal. A nehodlal se bránit, nebo snad čertit ani nyní. Jen ho překvapoval postoj, jaký zaujímala proti jeho vůli se vydat za zlatavou vlčicí.
„Kdo je u tebe jednoduchej, ha?“ Zasmál se a vyzývavě zavrtěl ocasem. Nechtěl se zrovna teď zaplétat do šarvátky. Rozkvetlou louku nechal daleko za zády, takže nemohl riskovat, že se jeho dárek zničí. Přesto však chtěl Pippě hezky po sourozenecku ukázat jak moc mu na ní záleží a že ať se stane cokoliv, pořád je to jeho nejlepší kamaráda pod sluncem. „Jen počkej – určitě ho uvidíš a bradu si vodřeš o zem,“ zachichotal se škodolibě, až se mu na nose udělal vrásky, jak se šklebil. Cesta je zatím vedla po severní hranici plání. Míjeli jezero a nějaký dobrý lesík. Po pravici se zatím tiše tyčil Asgaarský hvozd. Alfredo ani Pippa nemohli tušit, co se mezi stromy, v jeho nejhlubším nitru současně odehrávalo a že svět opouštěla jedna z největších královen, jaké kdy tenhle svět poznal. Pro ně to byl jen obyčejný den, kdy měli navštívit borůvkový les spolu s Alfredovou vyvolenou. Při té myšlence se mu srdce v hrudi divoce rozbušilo, zatímco tlapky ho začínaly podivně svrbět. Měl motýlky v břiše. Těšil se. Nemohl se dočkat. A přesto se mu hrdlo svíralo i strachy. Co když se na mě zlobí, že jsem jen tak odešel? Co když mě nebude chtít vidět a omlátí mi ty kytky o hlavu? Byl náhle plný pochybností. Návštěva se během pár okamžiků už nezdála jako úplně dobrý nápad. Děsila ho. Tempo pomalu zvolňoval, jak se blížila vleká řeka, u které v zimě potkal Kessela. Celý svět se točil. „Možná to není až tak dobrý plán,“ zahuhlal náhle k Pippě a otočil se na ní přes rameno. Stále se pohyboval před. Ale s menší razancí. A větším a větším strachem.

// řeka Mahtaë (sever) přes řeku Mahtae (jih)

// řeka Tenebrae

Alfreda fakt, že jej Pippa následovala doopravdy potěšil. Na druhou stranu by lhal, kdyby někomu chtěl tvrdit, že to čekal. Otočil se na sestru s překvapeným výrazem v tváři, než se mile zazubil. Čelistmi již svíral první kopretinu, kterou si pro zlatavou vlčici přichystal. Oči se mu u toho v denním světle stříbrně leskly.
„Trhám kytky,“ zahuhlal spokojeně a vesele zavrtěl ocáskem. Při tom zahlédl jak šedivého skoroalfáka, tak Alastora, jak mizí někam do háje. Hnědý kožich chvilku sledoval pohledem. Nechápal, co do nich obou vjelo. Nehodlal se tím však zaobírat. Sklonil se k další vzrostlé kopretině, aby ji utrhl. „Heather má bráchu, třeba bys mu taky mohla vzít kytku.“ Ušklíbnul se u toho na sestru. „Jestli je zpola tak šarmantní jak ona, tak si třeba moje malá velká ségra poslintá tlapky.“ Sotva to dořekl, pro jistotu se smíchem uskočil. U Pippy jeden nikdy neví. Najednou zcela ožil, když už si byl stoprocentně jistý tím, že Heather navštíví. Už jen aby byla doma, napadlo ho a hrdlo se mu stáhlo. To by ještě chybělo. Táhnout se za ní i se sestrou, aby se mu nakonec vysmála, že si jí vymyslel. To sotva. Popoběhl o pár metrů dál a kytici kopretin doplnil o nějaký ten heřmánek, třezalku a hrachor. Trhal a trhal, dokud nedržel pořádnou kytici z lučních květin. S jeho pečlivostí byla navíc i vzorně upravená a opravdu hezká na pohled. Žádné trsy plevele, žádné náhodně narvané kytky za spěchu u sousedů na záhoně. Nene, Alfredo byl připravený na shledání s vlčicí, která mu postupně kradla srdéčko už od té nejkrutější zimní bouřky uplynulého roku. Při té vzpomínce se zarděl a jeho jedinou ochranou před sestrou byly huňaté skráně a líčka. Podvědomě uhnul pohledem a krátce se zahleděl k Borůvkovému lesu, který se krčil v pozadí drobných vršků na severním horizontu.
„Andiamo,“ zahuhlal téměř nesrozumitelně, než vyrazil. Počkal na sestru, aby ho měla šanci dohnat. Pečlivě si ji však prohlížel. Změnila se. Stejně jako on. Dokazovala to nejen barva jejich očí, ale také výška, z jaké koukali na tenhle svět. Neuvěřitelný. „Lepší bude jít z jihu. V těch lesích na severu sídlí zase jiná smečka. A tam se motat nechcem.“ Nebylo mu skoro rozumět. Mluvil s přízvukem a ještě kytkou v puse. Ale to mu nevadilo. Cítil se spokojený.

// Náhorní plošina přes Středozemní pláň

// Maharské močály

Počasí se konečně umoudřilo, když Alfredo i se skupinkou vystřelil z močálů. Jenže spolu s počasím vystřízlivěla i jeho mysl. Nelechtal ho už v nose ani písek, ani zákeřná alergie. Nesvěděly ho oči a na hlavu mu nepadaly stromy. Tím pádem si uvědomil, že naprosto zbytečně ztrácí čas s někým, o koho vlastně ani za mák nestojí. Šedý Etney z Asgaaru, Alastor, šedá cizinka která se prohnala okolo něj a následovala ostatní. Neměli nic, co by se mohlo vyrovnat jejímu zlatému kožíšku. Tedy – ne že by doopravdy něco měl proti vlkům, kteří tu byli s ním. Věřte, že tak to nebylo. Ale jeho cílem byl Borůvkový les. A už se tam plahočili setsakramenstky dlouho na to, že to bylo prakticky za rohem. Zastavil ze sprintu na místě a s ušima nastraženýma vpřed sledoval ostatní, jak mizí do dáli.
„Hej, Pippo.“ Zahulákal z plných plic na sestru a doufal, že také zastaví. „Jestli chceš jít s Alastorem, klidně s ním jdi. Ale já musím najít Heather.“ Bral svá slova jako dostatečné vysvětlení své plánované absence. Začal se však pozorně rozhlížet a moc nedbal na to, zda ho sestra následuje, či nikoliv. Hledal květiny. Zařekl se už v zimě, že nějaké zlatavé vlčici příště přinese a teď nechtěl své přání zanedbat. Vypravil se proto zvolna podél temné řeky, zatímco rejdil očima kolem sebe. Na druhém břehu kvetly kopretiny. Nespočet kopretin. Louka vypadala skoro jako bílé pole a kdyby pofukoval vítr, jistě by se jeho hladina čeřila do magických vln. Tady je tenkrát opustili Newlin s Amnesií. S povzdechem zůstal na pár okamžiků stát. Zahltily jej vzpomínky a on je nechal plynout.
Dostat se na druhou stranu vodního toku bylo jako nic, když si to vlček konečně umanul. Dlouhé nohy ho přenesly přes popadané kmeny, které sem proud přinesl ze Sarumenu a Tmavých smrčin. Jakmile přehopkal na druhou stranu řeky, znovu zastavil, aby se zahleděl na stromy Sarumenského hvozdu. Píchlo ho u srdce. Přišel si nevděčný, že se chystá opustit smečku, která mu poskytovala domov na tak dlouho a hlavně přes krutou zimu. Jenže odešel Morfeus a plno dalších vlků. Časy se změnily a on si náhle nepřipadal na správném místě. Navíc byla smečka vedena jiným řádem, než na jaký byl od útlého dětství přivyklý. A už jen kvůli vzpomínce svého otce chtěl znovu nechat rozkvést svou vlastní Cosu Nostru. Třeba že v přestrojení. Nenápadně infiltrovat zdejší kraj. Hlavu mu tížily další vzpomínky i nové plány, když vyrazil směrem k moři květin.

// Kopretinová louka

Počasí s příchodem noční temnoty se rozhodlo trochu umoudřit a síla písečné bouře se počala mírnit. A to velmi závratným způsobem. Jak noc plynula, zmocňovalo se kraje až hrobové ticho – pomalu, ale jistě. Vítr se však zdráhal vzdát své síly. Alfredo na pár okamžiků zvrátil hlavu k obloze, zda se snad nerozhodne skrze hustá a temná oblaka ukázat. Bohužel však nepochodil nikterak úspěšně. Bez měsíčního svitu ani jeho oči nezářily jako stříbrné a magické hvězdičky. Kdepak. Pohled tedy raději sklopil zpět na své společníky, kteří byli jeden vypečenější než druhý.
První tu byl vlk, kterého Pippa poznala jako Alastora, Roweny bratra. Měl na sobě zajímavé obrázky, které ve tmě znatelně světélkovaly (Pippa said so, případně mě opravte). Ryšavý, vysoký mladík si ho se zájmem prohlížel, neboť hnědého kožich byl poměrně zajímavý.
„Piacere di conoscerti, Alastor,“ pokynul cizákovi uctivým způsobem a přátelsky se na něj usmál. „Sono Alfredo, Pippy bratr a syn Donna Danteho.“ Chtěl začít přátelskou konverzaci, jenže to už se mezi ně montoval ten šedivý vlk se všemi svými vymyšlenými tituly. Ani on neunikl Alfredovu kritickému oku, zatímco se chvástal a naparoval. Sic s ním musel mladý dlouhán souhlasit – tohle místo nevonělo vábně a ve stále poměrně větrném počasí se jevilo poměrně nebezpečné. Stromy se divoce nakláněly ze strany na stranu, zatímco bolestně praskali. Snad jako mučedníci.
„Si, saluti a ciao jsou pozdravy. Už jsme si ale přivykli, že naši řeč ve zdejším kraji nikdo nezná.“ Obrátil se na šedivý kožich. Vlk byl zajímavě zbarvený. Na poměry, ze kterých Al pocházel až přespříliš tmavý. V jejich smečce žili převážně vlci jako on, či snad Pippa. „Těší mě, Etney I. Asgaarský, skoro alfo Asgaaru.“ Zopakoval po něm a třebaže se uctivě uklonil, koutek úst mu cukal. Nebylo to znát. Šlo spíše o pocit, než cokoliv jiného. Vlkovi nevěřil. Zdál se přespříliš bujarý na někoho s takovým jménem. Na druhou stranu – v Gallirei byli vlci jiní a měli jiné návyky a tradice. Třeba tu tací mládenci zkrátka žili a jen mladý talián šel proti proudu.
Poslední členkou skupinky byla vlčice, kterou prozrazoval pach, spíše než cokoliv jiného. Proto Alfreda překvapilo mnohem víc, než nějaký padlý strom, že se horlivě vydala za skupinkou. Velmi semknutou skupinkou. Pippa se tiskla na něj, k jejímu pískovému kožíšku se pro změnu tiskl Alastor a k tomu se přitočil ten starší vlk. Ryšavý se na cestu za nimi dal jako poslední. Těsně po tom, co Pippě přikývnul na souhlas, jakože je v pořádku. Netušil sice, co je tam venku čeká, ale chtěl odtud pryč. A když sestře přišlo moudré následovat Alastora, nezpochybňoval její instinkt. Orientační smysl měla příšerný. Ale na její intuici spoleh byl.

// řeka Tenebrae

// Říční Eso

Jestli Alfreda s Pippou malé vlče následovalo, to rozhodně nehodlal zjišťovat. Vlče nebylo jeho starostí, třebaže ho trochu kousalo svědomí. Mělo však mít u sebe ten dozor, o kterém něco šišlalo. On sám byl v jeho věku schopný přežít jen se sestrou a nešišlat u toho tak škaredým a nesrozumitelným způsobem. Bože, ten musel bejt nějak duševně narušenej, per l'amor di Dio. Není možný, aby vlče v tomhle věku mluvilo jako takovej retard. O to víc ho pak mrzelo, že hloupé, neschopné a pravděpodobně nemocné vlče nechal bez dozoru v bouři. Nejednou se pomalu ohlédnul, ale brzy ho to přešlo, jakmile se ukryli v močálech. Zaprvé – měl z toho ohlížení se oči úplně plné písku. Zadruhé – nebyla to jeho starost. To si pokoušel vsugerovat, takže si onu myšlenku opakoval pořád dokola, dokud nepřevedl pozornost na něco úplně jiného. Alfredo tu nikdy nebyl a vlivem bouře nebylo ani řádně cítit hnilobný zápach tohoto nového místa, jako by bylo normálně. Teď to prostě bylo jen první možné útočiště, které taliáni na kvapném úprku od řeky nechali za zády.
Pippa se v tom spěchu při hledání úkrytu namočila do nějakého hnusu, takže vlček jen nakrčil nos.
„No odpornost, stai attento.“ Zakabonil se vlček nehezky, zatímco projížděl znovu zastřeným pohledem tohle místo. Bouře se alespoň trošku mírnila, když se silné poryvy větru lámaly o stromu, které pokrývaly tohle podivné území. Teprve když vlček přistoupil ke své sestře, ucítil ohyzdný zápach. Nakrčil nos ještě víc a poodstoupil. „Co je tohle sakra za hnusný místo, merda. Dovremmo andare. Subito.“ Chtěl se už otočit, jenže to k němu sestra znovu přistoupila a on se na ni zamyšleně zahleděl. Nic necítil. Přejel tedy pohledem, který byl ještě víc stříbrný než kdy před tím, celý tenhle kraj a zaposlouchal se. Slyšel jen kvílení větru a praskání stromů, které se tomu náporu pokoušely odolat. Té zvláštní skupinky se však nakonec všimnul. Byli minimálně dva. A Pippa se jich zjevně vůbec nebála. S jistotou si to zamířila přímo k nim. Pravda, nemuseli být nebezpeční. Ale přesto to mládenec nepovažoval za nejlepší možnou taktiku. Bylo však pozdě, neboť pískově zbarvená vlčice je vesele pozdravila. Ryšavý kus za ní netaktně protočil panenky k obloze, ale karma ho potrestala další hrstí písku, jenž mu vlétla do tlamy. Rozkašlal se a chvilku trvalo, než se i on ke skupince připojil.
„Saluti,“ pozdravil nakonec i on, zatímco si prohlížel šedého vlka a podivně (a velmi líbezně) vyhlížející šedivou vlčici. „Snad vás nerušíme, jen hledáme úkryt před bouří. Procházíme.“ Poslední slovo pak velmi nápadně zasyčel hlavně směrem k sestře. Měli jít do borůvkového lesa. Ne tu ztrácet čas!

Alfredo se nestačil divit, co všechno se najednou událo. To užvatlané vlče se na něj nepřestávalo lepit, vlci z jejich smečky zjevně nebyli nikde poblíž, jak si původně myslel a co bylo nejhrozivější, z dalekého jihu se na obzoru pozvolna sbírala podivná mračna. Jako stěna se valila od pouště Ararat, o jejíchž existenci mladý vlk neměl ani ponětí. Bouře přicházela rychle, takže ještě než se ryšavý rozhodl, co dál, už měl plné oči drobných zrn. Začal prskat a pevně sevřel víčka k sobě, ale nemohl pořádně vidět skoro nic, jakmile se smršť dostavila. Zakňučel a ustoupil, ale při tom vrazil zadkem do mladíka po svém boku.
„Musíme pryč!“ Houknul po větru, ten mu ale slova bral od úst. Místo toho se mu do dýchacích cest prodíralo víc a víc písku. Nebylo pořádně vidět na krok. Oči ho slzely, vše ho najednou bolelo a zmohl se jen na velmi šouravý krok přímo za oháňkou své sestry. „Hej, prcku! Pojď s náma! Nebo tu chípneš.“ Zahulákal ještě na vlče, které už bylo moc velké na to, aby ho sebou nesl. A navíc k němu neměl žádné citové pouto. Říkalo, že byl někdo s ním. Takže nezbývalo než ho nechat se svobodně rozhodnout. Staré bylo dost. V jeho věku už ryšavý prošel půl světa, jen aby našel Chiaru s Lacrimou a Liou. Což se zatím stále nevedlo a což ho velmi mrzelo. Jak asi sestry válčily s takovým počasím, jakému byl vystavený on teď? Jistě byly statečné jako Pippa, která se velmi dravě drala vpřed, aniž by snad na letmý moment zaváhala. A on byl verně za ní, připravený čelit všem nástrahám, které si pro ně život přichystal. Třebaže byla písková vlčice poslední dobou náladová, za což zjevně mohly nějaké hormonální výkyvy v jejím mladém těle. Pořád to byla jeho nejlepší kamarádka a sestra v jednom. O takové byl vlček připravený bojovat za každou cenu.

// Maharské močály

Slunce se plížilo přes horizont a hřálo ryšavého vlčka v tváři. Vypadalo to na krásný den, neboť vše se prazvláštně třpytilo. Bylo příjemné, že včerejší sychravé počasí nahradilo trošku toho sluníčka. V dáli se leskly Narrské vršky, ze kterých vlček před nedávnem sestoupil. Střelil k nim stříbrným pohledem a proklel Život sám, který je s Pippou takhle poznamenal. Bylo zvláštní, že ho náhle přestalo všechno svědit a pálit. Pohled neměl zastřený a nos se uvolnil. Ale co nezmizelo, bylo tohle ublafané vlče, které pravděpodobně prošlo nějakým úrazem. Proč by jinak mluvilo takhle divně? Taliánek se na mladíka přívětivě usmál. Rozuměl mu tak každé třetí slovo.
„Teta Nostra?“ Zarazil se okamžitě. Potkalo snad i tohle mládě tak nepříjemný a ošklivý osud, jaký zažili italští sourozenci? Určitě ne, pak bych mu rozuměl. A určitě by nemluvil, no, takhle. „A promiň, nevěděl jsem, že hada máš.“ Prohodil celý zmatený. Hada neviděl, ač se nenápadně rozhlížel a střelil i velmi nechápavý pohled na sestru. Co tu vlastně dělal? Nechtěl řešit hady ani zajíce. Před chvilkou viděli své sestry v mlze! Co tohle mělo být? Až teprve po značné chvíli se vlček konečně vyjádřil korektně.
„Ach, hlad. Ottimo, s tím ti teď nemůžu pomoci. Ale asi bych ti mohl ukázat naši smečku. Tam by se o tebe předpokládám mohli postarat?“ Jako se před rokem postarali o ně. Tohle vlče navíc vypadalo starší, než když se do Sarumenu dopotáceli znavení Italové spolu s Newlinem a buzonem. Nemohl se na vzpomínky však ani soustředit, protože vlček pořád něco žvatlal.
„Já mám zlaté oči,“ opravil vlčka Al a pousmál se. Zjevně byl mladík opravdu narušený, protože i motal barvičky. A taky výslovnost Alfredova jména. A aby toho nebylo málo, začalo vlče znatelně prskat. Velmi se ošívalo. Ryšavá zmateně zvednul jedno obočí. Že by se Alergie přenesla na toho nebožáka? „Tak se napij, prcku.“ Nechápal, jestli tohle vlče bylo special–needs nebo tak něco? Byl dost starý na to, aby se sám napil. A vlče ho doopravdy poslechlo. Odběhlo k té tekoucí stoce a začalo hltavě pít. Na to ryšavý hodil jen velmi znechucený pohled po sestře. Hnus, říkal si. Jenže ani tohle nebyl konec všech těch divných věcí, které odrostlé vlče chtělo. Náhle, jako kdyby před ním uhodil blesk, se vlček schovával Alfredovi pod břichem. Zmateně se na vlčka podíval. Musel se asi při narození hodně uhodit do hlavičky, chudáček. Vždyť už byl docela velký, nebo snad ne?

// Ježčí mýtina

Pálení očí nepřestávalo zdaleka tak rychle, ale vlhký vzduch, který se držel v říčním okolí se náhle dýchal mnohem lépe. Ryšavý pocítil téměř okamžitou úlevu. Zastavil až u břehu, ale raději v chladné tekutině hrdlo nesvlažil. Do nosu ho štípal nepříjemný zápach všech těch věcí, které sem proud donesl z močálu. A vzhledem k tomu, že to vlček cítil i přes ucpaný nos, raději osvěžení tentokrát oželil. Jedním uchem však stále poslouchal sestry veselé povídání. Smrt, rituál, zjevení. Znělo to hustě. Doopravdy hustě. Přesto ryšavý pociťoval opravdový respekt. Zkrátka a jednoduše nebyla Smrt jen tak někým, s kým bylo vhodné si zahrávat. To rozhodně ne. Přimhouřil víčka, která se konečně trochu rozšířila a ze slzných kanálků se přestávala drát tekutina.
„Přidat se? O tom můžeš rozhodovat? Neměla by mě pozvat Rowena? Přeci jen – má tahle vaše sekta nějakou hierarchii nebo tak něco? Jako třeba naše rodina?“ Nezpochybňoval sestry jednoznačnou autoritu a důležitost spíš jako fakt, že zjevně šlo o výmysl Roweny. Zblbla ji a kdo ví, co to mělo znamenat. Chystal se přikývnout, ale za velmi silné bolesti hlavy se k němu donesla sestry další slova. Tvoje velká ségra tě ochrání. Tlama mu div nepadla údivem. Najednou se cítil malátný a vyčerpaný, ale to rozhodně nebránilo jeho rozhořčení.
„Mi scusi? Před čím bys mě chtěla chránit? Nejsem takovej srab! Takže se přidám, abys věděla!“ Neodseknul úplně naštvaným tónem, ale bylo na něm znát zklamání. Přeci jen byl podstatně větší než Pippa. Ač ne tak úplně silnější. Šlechtily ho však jiné přednosti. Jako třeba orientační smysl. Velmi nevytříbeným způsobem pak na pískovou vlčici vyplázl jazyk a vesele se ušklíbnul na znamení smíru. Co chudáček nevěděl, že sestře odpovídal na nevyřčená slova. I když ho to mohlo trknout, vzhledem k faktu, jak se náhle cítil unavený.
„Myslím, že ne. Ale dává to docela smysl?“ Prohodil vlček, který si zatím na břehu řekl pohodlně uvelebil k odpočinku. Bylo to zvláštní. Únava přišla odnikud. Široce zívnul. „A nevím, třeba to prostě znamená, že seš slečinka,“ zahihňal se nezvykle hlubokým hlasem a znovu na svou společnici vypláznul jazyk. „Amny taky měla přece takový oči, ne? Pamatuju se dobře?“ Měl to být holý fakt. Věděl ale, že si sestra ono přirovnání vyloží nesprávně, takže preventivně (a sakra zpomaleně) vzhledem ke svému vyčerpání, uskočil. Jenže to už Pippa mohla velmi jasně vidět, že zrzkovy zorničky halilo téměř čisté stříbro. Při prvním použití magie se celý proces akceleroval a vše bylo náhle naopak. Stříbrné pozadí jen místy protínaly zlaté nitky. Dílo bylo skoro dokonáno. Alfredo však o tom ději neměl ani tušení. Také jak by mohl? Pak se ovšem nálada dvoučlenné společnosti změnil. I Alfredo cítil Pippy rozpolcení. Viděl, jak zatínala zuby a jak s ní cloumala vařící se krev. Mlčky přikývnul. A po chvilce přikývnul znovu:
„Jsem si jistej,“ pravil s náhlým ledovým klidem. „Byla se mnou. Cítil jsem její teplo. Její doteky. Mluvili jsme spolu dosti dlouho, než z-zmizela.“ Proč že se ryšavý zakoktal? To už i jeho oči spočinuly na onom místě u řeky. V hlavě měl vlček střep, který se zabodával hlouběji a hlouběji mezi hemisféry. Snad prostupoval i k mozkovému kmeni, neboť ryšavý na pár okamžiků přestal dýchat. Jsou to ony? Lia, Chiara a Lacrima? Ta slova slyšel docela jasně. Ale když na Pippu v samém zmatení pohlédnu, nemluvila. Jeho zorničky se v hrůze zúžily. Viděl sestry stát před sebou. Chtěl se k nim přiblížit a dotknout se jich. Ale zmizely tak náhle, jako se objevily. Málem zaúpěl a poplašeně tím směrem popoběhl. A nemohlo to být v horší chvíli, když do vlčka něco narazilo. Polekaně uskočil. Absolutně nebyl připravený na výjev, který před sebou spatřil. Ani na nával slov, který přišel. Zmateně zíral na vlče, které náhle spustilo nesmyslný a šišlavý monolog, který nikterak nesouvisel. Nemluvě o tom, že mu nedomorodý vlk velmi obtížně rozuměl. Pohlédl na sestru, pak do míst, kde stály jejich sestry a které se už znovu neobjevily, načež pohlédl na černobílého vlčka.
„Calmati, amico,“ pokusil se o úsměv, ale píchlo ho ve spánku. „Calmati,“ zopakoval. „Já jsem Alfredo, tohle je Pippa. A nedá se ti rozumět, jak tak meleš. Takže pomalu. My nejsme odtud.“ V tom rozčílení byl nyní znát na hlubokém hlase cizinecký přízvuk. Mluvil klidně a usmíval se, cítil se však rozčílený. Krev v žilách mu vřela. Chtěl na Pippu zakřičet, že slyšel její hlas, aniž by promluvila. Jenže nechtěl před tímhle ztraceným a zmateným prckem, který hledal hada, sháněl tetu Nolu a nějakou kamarádku. Ryšavý vlk hodil po sestře výmluvný pohled a posadil se před vlče. Bylo divné na něj koukat z takové výšky.
„Pověz nám to ještě jednou a pomalu. Jmenuješ se Star? Myš ani zajíce nemáme, natož pak hada,“ ve vzduchu se však nesl silný zápach Sarumenských vlků. Přeci jen byli někde na lovu. Třeba se tu ještě zdržovali? Jendo bylo jasné. Tohle vlče bylo ztracené, jako před rokem Alfredo sám. A tak do něj vlček přátelsky dloubnul nosem (gratuluji, máš ALERGII) na znamení, že bude vše tutto bene.

Nejprve se to zdálo snesitelné, ale Alfredův zrak se zhoršoval. Cítil, jak mu otéká nosní sliznice, jak mu z nosu víc a víc teče a čím dál tím víc jej pálí oči. Přestával to zvládat. Bylo to tím místem, na kterém se nacházeli. Úplně jistě. Nebo je snad zaklel Život, že nešli za ním do jeskyně? Ryšavý si packou promnul oči, ze kterých vytékal hustý sekret.
„Ugh,“ zaúpěl nešťastně, načež se oklepal. Alergie ho však nezarážela ani z poloviny tolik, jako Pippy slova. „Udělala na tobě co?“ Proti Roweně vlček nic neměl, konec konců ji neznal. Tohle se však zdálo jako velmi pochybná informace. „To z ní sakra děsivě? Jakej rituál?“ O smrti vlček již slyšel od Maričky. Ale paktovat se s ní neznělo jako úplně dobrý nápad. Ani trošku. Přesto však nevěděl, že kult smrti má být velmi záhy spojen se samotnou Cosou Nostrou. „A evidentně s tebou něco udělal život, když máš růžový duhovky.“ Dodal ještě, ačkoliv přes slzy teď viděl jen zcela rozostřené šmouhy. I jeho oči však měnily barvu. Ačkoliv podstatně pomalejším tempem, než oči jeho sestry. Možná to bylo právě tím, že nebyl tak silný? Jen obtížně se to dalo posoudit, když vlastně ani nevěděl, že magii ovládal. Najednou se o setře však dozvídal tolik věcí, že mu to až bralo dech. Nebo to byla znovu ta alergie? Nedalo se to pořádně ani rozeznat. Ale i on sám měl tajemství, která si zasloužila spatřit světlo světa. Smutně si povzdechl a pohled na chvilku zvrátil k noční obloze, kterou pomalu prosvítaly skrze rány ve stěně z oblaků zářivé hvězdy. Že by zítra byl hezký den?
„Viděl jsem mámu,“ vyslovil nakonec polohlasně. „Když jsem byl na jihu v horách. Po tom, co jsem ti vyrazil zub. Šli jsem do hor, abychom našli nějakého boha, který by svět zbavil blech. A ve vánici tam na mě čekala máma. Řekla mi, že když jí budeme chtít znovu vidět, máme najít jezevce. Vím, kde ti bydlí. A není to daleko odtud. Sám bych tam ale asi nešel.“ Skončil krátký proslov a pohled zakotvil ve fialových očích sestry. Byl to nezvyk. Ale musel se tomu přizpůsobit. „Mám strach, že se na nás otec bude zlobit kvůli sestrám. A vím, že to zní naprosto šíleně, ale prostě jsem jí opravdu viděl. Můžeme je vidět oba. A taky mi řekla, že sestry byly živé. Alespoň v zimě. Taky mi vysvětlila, proč se ten den stalo, co se stalo. Moc jsem tomu nerozuměl, ale ona jistojistě nelhala. Nikdy by nelhala. Pak se ale rozplynula v roj motýlů a zmizela v oblacích. Chtěl jsem ti o tom říct dřív, ale byl jsem nemocný a pak jsme nebyli sami a pak bylo teď. Takže teď to víš.“ Mluvení ho vyčerpalo. Pokusil se zhluboka nadechnout, jenže to nedokázal. Prostě to nedokázal. Pokusil se o to znovu, ale vyšlo z něj jen zasípání podobné zvukům, které vydává umírající zvěř. Vlček dál nepotřeboval další pobízení. Pippu trápilo to samé a nezbývalo, než se vydat někam jinam. Změnit ovzduší, řekněme? Okamžitě a střelhbitě si vlček svižným krokem vypravil náhodným směrem pryč. Že to bylo úplně jinam, než původně plánoval jít, to bylo teď prakticky jedno. Hlavní bylo dostat se z dosahu těch kvetoucích bestií všude kolem.

// Říční eso

|121|

// Vrchol Narrských vršků

Alfredo pospíchal z kopce, až se mu na písku tlapky smýkaly. Chvilku pelášil, chvilku sjížděl svah po čtyřech a co chvilku vykníknul, když tlapka zavadila o něco ostrého. Nedbal však na nic jiného, než aby byl konečně pryč. Pospíchal jako smyslů zbavený, sestru za zadkem, a nestavil, dokud necítil pod tlapkami měkký dotek narostlé trávy. Celý zadýchaný a schvácený stál se sklopenou hlavou a ušima pevně přitisklýma k týlu tak, že jich nešlo rozlišit od ryšavého kožíšku na huňatém krku. Pociťoval zvláštní pocit prázdnoty. Životova přítomnost mu chyběla. Velmi. Jako by snad vlk ukradl kousek jeho duše, nebo mu snad něco vzal. Stále ještě zlaté duhovky pomalu sjely k bílým plackám, při tom se v nich však stříbrně zalesklo. Jeho tělo bylo zjevně celé. Ale přeci se cítil jaksi rozpolcený.
„Cosa diavolo è appena successo?“ Zaklel vlček zlostně, než obrátil svou tvář na sestru. „Úplně mě zblbnul! Byl jsem jak očarovanej, nebo něco.“ Cítil se poplašený, ale to netušil, že to nejhorší mělo teprve přijít. Pohled na Pippu jej totiž zcela vykolejil. Nejprve mu to nedošlo, ale výraz jeho tváře se velmi záhy změnil v překvapený. Velmi překvapený. Zaskočený, chcete-li. Zastříhal ušima a rozpačitě mrsknul oháňkou, než promluvil.
„Hej, sorella?“ Nevěděl co dělat, co říct nebo jak správně zareagovat. Prostě jen tupě zíral a v jednu chvilku se k sestře i trochu víc naklonil. Zcela zapomenul na debatu, kterou vedli před návštěvou bohova úkrytu. To teď nebylo důležité. „Non so come dirlo, ma -,“ zase se odtáhnul a nervózně si přešlápnul z tlapky na tlapku, než se odhodlal znovu promluvit. „Tvoje oči – mají jinou barvu.“ A bylo to venku. Jenže mu vyslovení té věty nepřineslo žádnou úlevu. Hlavně protože Život sestře něco udělal a to něco jí úplně změnilo barvu duhovek. Byla nepřirozená. Ne zlatá. Ale bylo to zároveň něco, co si pamatoval z dětství. „Mají barvu jako mámy oči.“ Ta slova zněla vzdáleně a vlček si v překvapení sednul na zadek. Všude kolem byla měkká tráva, nehybná v bezvětří. Její dotek byl lehký a v bystré mysli vyvolával množství matných vzpomínek. A pak vzpomínku nečekaně čerstvou. Na matku tam v horách na jihu. Když za vlčkem přišla, promluvila mu do duše a řekla kde ji příště hledat. Pippa o jeho tajemství stále nevěděla. Čekal však, že se bude zlobit. Měl jí to sdělit dřív. Jenže byl nemocný a když se konečně probral, přišlo to celé dobrodružství s obnovou Cosy Nostry a tak. Povzdechl si. Nemělo cenu to odkládat. A stejně se blížila noc. Nemuseli do Borůvkového lesa dorazit o půlnoci. Akorát by je někdo vyštípal. Byli cizinci v téhle zemi, natož pak v lese vonícím po borůvčí, které Heather nazývala domovem.
„A je tu ještě jedna věc, o který ti musím říct. Ale bude to znít divně a budeš si o mě myslet, že sem magor. Což už si myslíš, ale teď se to jen potvrdí.“ Vlček to prohodil s vážnou tváří, v očích zase stříbro, když pozorovaly východní obzor. Vzduch byl chladný a hladil ho po tváři. Oči jej ovšem znovu začínaly pálit a nos svrbět. No výborný, tohle jsem tak potřeboval.

// objednávka

Směnárna:
90 ametystů » 30 kopretin
Zůstane 0 ametystů

Objednávka:
ID – M02 | myšlenky | » 3 hvězdy – 20 pomněnek, 20 vlčích máků a 50 kopretin (90 celkem);
zůstane 7 kopretin a 8 vlčích máků.
ID – V03 | Heather | rychlost | 1 hvězdička (7 kopretin + 3 vlčí máky)
zůstane 0 kopretin a 5 vlčích máků.
ID – V01 | síla| 1% | 5 vlčích máků.
Zůstane 0 kytek.

Převod:
188 mušlí » 150 mušlí (Baghý)

|120|

Stoupat do kopce bylo náročné. Vlček totiž nešel po vyšlapané cestě, která běžela podél potoka, jenž pramenil v Životově jeskyni, ale valil si to se sestrou někudy bokem. Kdyby přicházeli po hlavní stezce, jistě by natrefili na ostatní vlky, kteří zdejší místa navštívili. To se ovšem nestalo. A možná to bylo dobře, neboť by se jen zdržovali zdvořilostmi a o to Alfredo nestál. Chtěl se co nejdřív vypravit do Borůvkové smečky. Dokud kvetlo to nejhezčí luční kvítí.
„Ty víš jak jsem to myslel,“ obrátil se na Pippu na moment, celý zadýchaný z výšlapu do prudkého svahu. Dost k tomu ale přispíval fakt, že měl nos úplně ucpaný. „Sestry určitě někde jsou, fakt tomu věřím. Ale i s nimi jsme poslední naší krve a z naší rodiny. A je to všechno jenom jejich vina. Protože jim padre překážel.“ Nejraději by si odplivnul, ale neudělal tak. Raději zatnul svaly a přinutil své tělo k dalšímu pohybu. Chybělo bezmála pár metrů do konce výšlapu a nechtěl být za padavku, ani když ho bolely oči a teklo mu z nosu. A Pippu zjevně taky. Nechápal, co se to dělo, ale doufal, že jim čerstvý vzduch na vrcholcích kopců trochu provětrá vnitřní nozdry. Zatím se do vyzáblého a šlachovitého těla opíral sílící vítr, který čechral jemnou srst a lehce ji cuchal. Chtěl už pokračovat v dalším povídání, ale to by jeho zraky náhle nesměly padnout na prazvláštní scenérii před ním. Zastavil, tlamu rozpačitě pootevřenou. Za horizontem totiž nepotkal Heather, jak si přál, nýbrž prazvláštní přírodní úkaz. Kamenný most se nakláněl jako brána do jiného světa z jednoho svahu k druhému. Planinku pod ním zrovna vířil menší písečný vír nutíc drobné keříky se roztancovat v jeho poryvu. Vlček si jen pomyslel, že má sakra štěstí, že není tam dole. Prostranství to nebylo veliké a působilo útulně. Nebýt teda všeho toho hnusného písku, který by za slunečních dnů určitě nemile pálil do tlapek a když foukalo, jeden ho měl okamžitě plné oči i nos.
„Vidíš to?“ Brouknul vlček k sestře, kterou tušil nedaleko za sebou. Stále zlaté duhovky teď jezdily z místa na místo a prohledávaly onu krajinu. A pak si ho všimnul. Jak ho jen mohl přehlédnout před tím? Bílý vlk s podivnou fialovou náprsenkou a vřelým úsměvem na tváři si to k nim štrádoval svižným krokem, zatímco jeho oháňka byla vysoko a zmítala se ze strany na stranu. A třebaže Alfredo si nejprve přišel poměrně zvláštně, při pohledu na toho cizince se všechny jeho obavy rozplynuly. Jako by ani nikdy neexistovaly. Zůstala jen podivná radost v jeho nitru, která ale přicházela odjinud. Nebo se mu to snad zdálo?
„Konečně! Čekám tu na vás už tak dlouho!“ Popravdě – Alfredo čekal jakákoliv slova uvítání, ale rozhodně ne tato. Zmateně se ohlédl na sestru. Copak tu už někdy byla? Protože on určitě ne. A jestli mu o Životu Marion někdy říkala, dávno na to zapomněl a teď si ho nedokázal za nic na světě vybavit. Ani kdyby mu šlo o kejhák.
„Mi scusi, Signore, ale myslím, že se neznáme.“ Oponoval mu zmatený vlček a přistoupil o kousek blíž, protože, no… Ani nevěděl proč? Ten vlk nevypadal nebezpečně, právě naopak. Nejraději by tu s ním zůstal a povídal si s ním až do konce svých dní. I jeho ocas sebou vesele kmital, aniž by mu někdo zavdal nějaký řádný důvod. Jen se po očku otočil na sestru a pohledem ji vyzval, aby se k nim připojila.
„Ale prosím, jistě, že se známe. Jste Alfredo a Pippa. A já jsem Život.“ Mladý vlček cizincova slova přijal tak samozřejmě, jako by mu snad oznámil, že se jmenuje Jožan. Ani trochu je nezpochybňoval a vše přijímal až s vlčecí naivitou. Někde hluboko mu slabý hlásek napovídal, že toho bude záhy litovat – ne snad že by jej Život vypekl, ale že se zhrozí, jak jednoduše se dá cizákem obalamutit. Zatím na něj ovšem nedbal. Ani trochu. Jen se přátelsky culil na bílého vlka a dával mu čas, aby si mohl promluvit i se sestrou. Sestra! Překvapivě mu došlo, že si její přítomnost vůbec nepřipouštěl. Byla tu, věděl o ní, ale úplně ji vytěsnil. Překvapeně se na ni podíval. Dlouho to ovšem nevydržel. Veškerou jeho pozornost si pro sebe ukradl právě tenhle Život.
„Nemusíte být tak upjatí,“ promluvil vřele bílý vlk a oba dva sjel pohledem. „Přichází za mnou mnozí a prosí o mou pomoc. A to samé mohu nabídnout i vám – vždyť budete sílu potřebovat, máte-li vést vlastní smečku.“ Mrkl na ně spiklenecky. Alfredo na onu novinu reagoval zcela připitomělým přikývnutím a dalším zamáváním chvostu. Jak to mohl vědět?, křičel ten hlásek v jeho nitru. Jenže Alovo vědomí se sotva zmohlo na odpověď. Života maličko převyšoval, ač ne o moc. A přece teď působil jako mentálně zaostalý vlček, který se zasekl na úrovni sotva dvouměsíčního trdla.
„Asi opravdu budem potřebovat Vaši pomoc,“ přitakal ryšavý v odpověď, ačkoliv vůbec nechápal, co přesně tím dotyčný myslel. „I když – co vlastně nabízíš? Podporu? Moudro? Nebo tak něco?“ Život se nad těmi slovy zasmál, načež okolo obou sourozenců začal kroužit.
„Ale kdeže,“ začal měkce, „můžu vám pomoct zesílit. Trošku zlepšit fyzičku, zdokonalit magie.“ Při těch slovech přejel pohledem hlavně Alfreda, což zrzavého dosti pobavilo. Chudák ovšem vůbec neměl zdání, že to polobůh říká hlavně jemu. Div si nemyslel, že je speciální. Pippa ovšem byla kdo ví proč nadanější a svoji vrozenou magii, ač to nemusela vědět, již dávno dobře ovládala. Na rozdíl od bratra, který se s vrozenou silou sžíval dosti pomaleji. V očích mu znovu zajiskřilo.
„Ty víš, jakou magii ovládáme?“ Vyhrklo sotva odrostlé vlče a zvesela zamávalo chvostem. Odpovědí mu bylo Životovo přikývnutí, které však následoval velmi podivný úsměv.
„Vím, ale přeci bych vám nezkazil ono překvapení, no ne?“ Měl pravdu, ale i tak byl vlček náhle zklamaný. Proč by mu tenhle hodný a příjemný a důvěryhodný vlk prostě nemohl trochu pomoct? Prozradit, kde a jak hledat, nebo aspoň tak něco? Popostrčit ho správným směrem. Bystrá mysl se najednou obrátila do sebe a začala velmi usilovně přemýšlet. Vlček nevnímal okolní dění a jen nechával své myšlenky ohledně všemožných nápadů volně plynout (taky aby měl Život možnost pořádně promluvit se ségrou, žejo). Byl však po několika minutách vyrušen přátelskou tlapkou, která spočívala na jeho rameni. Cizí vlk se k němu skláněl.
„Mladíku, vidím, že tvá mysl je bystrá a plná dobrých a moudrých nápadů. Nesmíš se nechat uzemnit okolním světem. Ale také si nesmíš lámat hlavu s nedůležitými věcmi.“ Ryšavého zorničky se rozšířily, jak se polekal. Copak mu uměl ten vlk před ním číst myšlenky? „Máš spoustu potenciálu a pomůžu ti s tvojí silou – vždyť si mi přinesl květiny. Víc za svou pomoc nežádám. Ale ti mi na oplátku slib, že nebudeš svou mysl trápit spoustou zbytečných myšlenek.“ Alfredo byl z vlka tak překvapený, že sotva zvládnul přikývnout. Nakonec ale přeci jen ten hrozivý úkon zvládnul. Odpovědí mu byl další z vřelých úsměvů zdejšího poloboha. „Tak. To bychom měli. Chcete jít se mnou podívat se do mojí jeskyně? Můžu vám ukázat svoje květiny!“ Navrhl náhle cizák, jako by se snad nechumelilo, ale Alfredo ucouvnul. Hrozně moc tu chtěl zůstat. Nejraději by zavřísknul, že jo! A ještě by prosil sestru, aby mu tu dovolila přespat. Ale… V mysli mu stále tancovala vzpomínka na ty nejkrásnější zlaté oči, jaké kdy viděl. A právě v tu chvíli k němu Život znovu přistoupil, aby se na vlčka lehce usmál.
„Měl bych jít, musím – musím – m-musím natrhat květiny pro Heather.“ Vykoktal vlček spěšně a znovu ucouvnul, protože kdyby tak neučinil, jistě by Životovu kouzlu podlehl. „Je to takhle vše? Vzal sis naše květiny a je tím pádem… vše vyřízeno? Vždyť si nám nic neřekl a tak.“
„Co jsi mi slíbil, Alfredo?“ Zamračil se Život mírně, na což Al reagoval stydlivým úsměvem. „Tak šupem, dítka. Užijte si výlet na sever.“ Popřál jim bílý vlk plno štěstí. A třeba to bylo jeho vinou, či snad jen shodou náhod, do sourozenců se opřel silný poryv větru. Jako by je snad sama pustina vyprovázela. A Alfredo raději na nic nečekal, protože s emu stále odcházelo jen velmi obtížně. Rozloučil se tedy se životem hlubokou poklonou, popřál mu šťastný den a už si to sypal z kopce pryč. Tentokrát však schůdnější cestou, která sledovala onen kouzelný pramen.

// Ježčí mýtina přes Narrské vršky