Příspěvky uživatele

< návrat zpět

|383| M5 | Lia | Březen | 2/10

Dábelská nebo boží, na tom už tolik přece nezáleželo. Zasmál se a vesele zamáchal oháňkou, zatímco vedle sestry roztával jak sněhulák. Ne že by ho zas tolik dojímala, ale počasí se podstatně zlepšovalo! A to mu přinášelo radost. Spolu s dalšími jeho slovy mu pak ze rtů sklouzl smích: „myslíš snad, že je to horší než na vás všechny dávat pozor normálně? Co je k tomu pár vlků navíc.“ Bavilo ho, jak pod tou její chladnou maskou vyčuhovaly útržky veselé vlčice s jiskrou v oku, která hned nepálí. Křenil se, když se přidala k jeho teatrálnímu projevu a hravě jí pracku z hrudníku strhnul. „Ach ne, sorella! To bych po tobě nemohl žádat.“ Jeho chicotání se neslo kolem jezera div ne s ozvěnou. Pak šly ovšem žerty trochu stranou a on spíš hravě nakrčil řasy na čele: „ty a mystifikovat? Kdeže. Exces tam a zase zpátky: nemůžeš mít oheň v krvi a čekat, že bude poddajná jak pramenitá voda.“ Trochu dramaticky pak protočil oči v sloup. To bylo přece jasný, ne? Základní znalosti, sestro. Raději se pak zasmál a vyskočil na dlouhé nohy: „pojď se trochu protáhnout po zimě. Rozhýbat kosti. Na oslavu toho, že budem díky tobě mít vždycky co žrát.“

Tahle interakce nebyla jedna z těch, kterou by chtěl prožívat. Kapitoly za časy, kdy se jeho sestra kamarádila s Rowenou–vždy nevybouřenou a chaotickou–byly ta tam. I on ji bral jako kamarádku a přítelkyni. Mohla být jaká chtěla, ale přeci kousek něj k té tmavé vlčici, která se také změnila, choval náklonnost. I teď se v něm něco pohnulo, třebaže u všech bohů nemohl najít důvod proč. Nejen, že k němu v tichu dolehly první myšlenky, které se jí při pohledu na něj prohnaly hlavou, ale nikdy jí neměl zapomenout, co udělala svým synům. Opravdu měla tu odvahu tady zvěstovat, že se Nagesh nastěhoval opodál?
Přešlápl si na dlouhých tlapkách a výraz v jeho tváři ještě potemněl. Silou vůle držel jazyk za zuby, aby neřekl něco až zbytečně neurvalého. Slušné chování nemuselo jít do kopru jen protože přišla Rowena.
„A kde je Draven?“ procedil mezi zuby. Na víc se nezmohl. Zuby mu už tak skřípaly. Kde byl ten syn, kterého se rozhodla zabít pro potěšení své paní? Alastor tehdy přivedl Nageshe, který zmizel krátce před Silasem. Byli naživu a zjevně daleko od jejich matky. Ale co to vlče, které zůstalo téhle vlčici ve spárech? Kde hnilo jeho tělo?

Počasí se zlepšovalo a ranní vzduch najednou voněl po jaru. Alfredo se zhluboka nadechl a taky si velmi rychle kýchl, protože kvetoucí vrby ho trochu dráždily. Dýchalo se mu hůř a úplně cítil, jak v něm všechno bublá. S jarem se mu dýchání po návštěvě limba vždy trochu zhoršovalo a teď si odkašlal, zatímco sledoval v mírném polospánku, kterak si Vivianne bere synka někam na vzduch a kterak Chiara odchází a zase přichází.
Ale přeci ho jeden velmi melodický hlas vytáhl z pelíšku. Chvilku si mysle, že se mu to jen zdálo, ale pach, který teď vítr roznášel po lese, ho trochu vyváděl z míry. Ale přece se vyhoupl na dlouhé nohy a s odkašláním se vypravil za vlčicí, kterou neviděl od doby, kdy se pokusila svého syna obětovat smrti. Od té doby pohrdal nejen vlčicí, ale i její paní a zavrhnul tak členství v jejím kultu, ze kterého ho vykoupila vlastní smrt.
Když se vynořil mezi stromy, byl přeci jen urostlejší a starší, než si ho vlčice mohla pamatovat. Stříbrnýma očima, nyní přísně přimhouřenýma, tmavý kožich z dálky pozorně sledoval. Ale netvářil se nikterak agresivně nebo vysloveně nevlídně. Jen si ji přeměřoval.
„V tomhle lese již nejsi vítána,“ pronesl klidně. Ale třebaže se neusadil, nevypadal, že by náhle ztratil uši. Byl připravený vyslechnout, co sem vlčici přivedlo.

| Lia | Březen | 1/10

„Sì, nepochybuju o tom, že jsi boží tetička,“ přimhouřil vesele oči a znovu do sestry dloubnul. „Neříkám, že bych to kdy hádal, ale tak to občas přece je. Že překvapujem jeden druhýho.“ Tlukot oháňky o chladnou zem pod nimi dokazoval, že se přeci jen dobře baví. „Já tě teda taky miluju, ale tim se nikde nechlubíš. Láme mi to srdce na kusy.“ Teatrálnost jeho projevu byla doplněna o hlavu dramaticky zvedlou k obloze. Ale bylo víc než jasné, že do sestry jen šije. Možná protože mohl. Hlavně protože chtěl. Pak se ale trochu zašklebil.
„A nezničila?“ nakrčil obočí nedůvěřivě. Jestli byl někdo schopný ničit celé dimenze svou magií, byla to jednoznačně krpatá vlčice přímo před ním. „Prosím, až se nás všechny rozhodneš sprovodit ze světa, vem náš dům první. Ať je to aspoň rychlý.“ Zasmál se, ale přeci v tom bylo trochu obav, které tam vsadila nevyzpytatelnost ohně a Lii zároveň. Pak se ale musel zase zasmát, když se začala hýkavě smát i ona. Hřálo ho z toho na prsou, když ji slyšel. Přišlo mu, že si prošla nejhorším osudem z nich všech. Její smích byl proto cennou komoditou. „Chceš olízat rány?“ navrhl s křivým úsměvem v žertu, tvářil se skoro až otcovsky.

| Lia | únor | 5/10

Vlčice zapomínala, co stříbrná barva v bratrových očích znamenala. Nečetl jí myšlenky schválně, ale její chaotická mysl byla hlasitá a nebylo těžké se na ten most mezi nimi napojit. Myšlenky po něm pak proudily samy a ochotně. Mrzelo ho, že si o něm myslela takové věci, které jako měsíční vlče sotva mohl ovlivnit. Navíc mu nepřišlo, že by Chiara s Lacrimou nějak remcaly na výchovu jejich rodičů. Osud se nemazlil s nikým z nich. Všichni se protloukali jak nejlépe mohli. Ale on se po tom mostě rozhodl nevydávat dál. Raději se shovívavě usmál.
„Snažím se bejt dobrej táta.“ A smál se i ve chvíli, kdy posloužil vlčici jako utěrka. „Dai!“ zafuněl se smíchem a hravě ji odstrčil, aby nebyl taky celý od vlastních slin. Raději se znovu zaposlouchal do sestřina vyprávění, které znělo zajímavě. Nikdy ho nenapadlo, že bohové mohli magie i brát. Obočí se mu nakrabatilo.
„To bych nečekal. Jako že o tu sílu přijdeš. Non ha senso. Proč by ti ty magie bohové brali?“ Byla to taková otázka do pléna, než že by čekal, reálnou odpověď. V jejich zemích nikdo magii neovládal, ale Lia přeci pryč nebyla, ne? Jen spala, jak sama říkala. „Heh, ty a prosit?“ ušklíbl se stejně jako sestra. V ten moment vynikly podobné rysy jejich tváři a na okamžik si byli opravdu hodně podobní.

| Lia | únor | 4/10

Seděl a pozorně poslouchal, protože to byla jedna věc, kterou uměl fakt dobře. Hlavu měl pootočenou k sestře a třebaže se to neposlouchalo příliš dobře–moc dobře věděl proč–, musel jí dát za pravdu. Ty věci, které byly opravdu důležité, ty nesměl zanedbávat zcela určitě. Jako čas se svými vlčaty, která teď v téhle kládě běhala někde po světě. Zvrátil oči v sloup a vyslal tichou modlitbu někam tam k obloze, aby na ně někdo dával pozor.
„Snažím se,“ broukl trochu tišeji, než by si mohl přát. Přirozeně měl starosti, aby se jeho vlčatům dostalo všeho, co by si mohla jen přát. Ale to teď platilo i pro jeho sestry. Takže se musel smát, když Lia vytasila svůj ideální plán zábavy. Zatahal ji hravě za ucho.
„Myslím, že nikomu podpálit zadek neumím,“ zasmál se od srdce a zamáchal oháňkou. Pravdou ovšem bylo, že ho poznání nových magií lákalo více a více. Nebylo by od věci nějakými disponovat. Nebo alespoň vědět, kterými byl do začátku obdařen. Hravě povytáhl obočí. „Co všechno umíš, piccola scintilla?“

Jakmile se nad lesem rozléhal vlčecí smích, bylo všechno o něco krásnější. I tahle proklatá zima, která se jim všem zakusovala do zadků velmi, velmi, velmi urputně. Vlk se oklepal. Na tohle nebyl úplně stavěný a nejraději by zazimoval hezky v teple úkrytu. Jenže s tím všudypřítomným smíchem rozhodně nemohl jen tak zapadnout pod kořen a spát. Někde opodál slyšel Machiavelliho. Elisa s Cielem doufal zůstali s Viv a Leonardo byl pořád u něj. Jak se Chiara vzdálila, aby šla hlídat hranice, Alfredo se přimotal blíž k synkovi. Vyrušila ho však tmavá vlčice a jeden vlhký polibek, který mu odnikud lípla na tvář. Synek následoval. Celý poslintaný se k Leovi spiklenecky naklonil, aby do něj rýpnul čenichem. Srdíčko mu zaplesalo.
„Amore,“ oslovil vřele Vivianne a zamáchal oháňkou, ale jeho další projevy afekce byly narušený táhlým kniknutím nejstaršího syna, který se zjevně nudil. Zazubil se na něj a hravě do vlčete strčil tlapou: „to mužem lehce napravit. Ale bude lepší, když tě ponesu, capisci?“ V očích měl ale veselou jiskru, která byla příslibem pořádného dobrodružství a něčeho víc, než jen projížďky po okolí. Měl nějaké plány, kam by synka rád vzal. Předem ale potřeboval dovolenku Vivianne. „Vieni con noi? Nebo zůstaneš s Machiavellim a ostatními tady?“ zdálo se, že se vlčata rozutekla a jemu nezbývalo než doufat, že v téhle zimě mají nějaký doprovod. Ale nebyla tu Lia. To bylo samo o sobě dobré znamení. Přeci jen ale zavyl, aby i mladšího syna upozornil, že se něco chystá. Mohl jít jistě s nimi. Sám měl ale už skoro nakročeno z lesa.

| Lia | únor | 3/10

Byl ze svých myšlenek tak perplex, že sestře nejprve nedokázal ani kloudně odpovědět. Prostě tak ledabyle a docela ztraceně pokrčil rameny a trochu se styděl, když na ni upřel více či méně bezradný pohled. Pak svorně přikývl, když nadhodila to druhé.
„Možná, občas jsem ztracený. Byl to hlavně Pippy cíl, ale je teď těžké s ní cokoliv dohodnout nebo vymyslet.“ Sotva ji teď v lese potkal. Minuli se pozdravili a šli si každý dál svou cestou. Otázkou bylo, jestli si někdo vedl jinak, když došlo na tuhle sestru. Alespoň že Lia s Chiarou byly pořád poblíž. Usmál se na ni a v té zimě se přitiskl trochu blíž, aby do ní pak bratrsky dloubl čenichem: „anche io.“ Měla svatou pravdu. Ve všem co říkala.
„Je to tak. Grazie.“ Jeho vděk byl očividný a obavy z jeho mysli náhle prchaly pryč, bylo snad vidět, jak se jeho ramena zdvihají, kterak z nich mizela tíha všech těch obav. I on se ještě trochu víc přitulil. Seděli tam jako dva milenci, natisklí jeden na druhého, a oba zjevně docela spokojení. Zima je kousala do zadků a do tlapek, ale všechno to bylo tak nějak správný.
„Hele,“ oslovil z ničeho nic sestru, „co v létě trochu dohnat o co sme přišli jako mrňata a užít si trochu nějaký neplechy?“ Dost bylo melancholie.

| Lia | únor | 2/10

Cukl sebou, když ho vyrušil pozdrav. Byl moc zahloubaný ve svých myšlenkách a nebylo těžké něco přeslechnout v tom tichu, které nabízela hromadou sněhu zasypaná krajina. Byl za ty roky už docela zvyklý na změny, které sebou sníh přinášel: žil tu skoro od narození. Ale takovou sněhovou kalamitu ještě nezažil, třebaže v paměti šátral co to šlo. Byla to Lia, ten nově příchozí, a ihned se nasáčkovala těsně vedle něj. Nebránil se. Docela naopak. Ihned se k sestře trochu víc přitisknul a víc se uvelebil.
„Ciao,“ zafuněl v odpověď, pohled znovu obrácený někam do zasněžené dálavy. Kápla na jeho myšlenky i bez magie. Možná v tom bylo něco té sourozenecké telepatie? Krátce přikývl.
„Tak nějak. Jen pořád přemýšlím co vlčatům říct o Nostře. Jestli jim představit tu naší, kterou tu roky budujeme, nebo vytáhnout i celou tu pravdu před tím: však víš. Tu pravdu, která nás připravila o rodiče. A jestli se rozhodnu pro to druhé, kdy bude vhodná chvíle?“ Nečekal od Lii nějakou oc hlubokou myšlenku. Spíš něco ve stylu „jako náplast“. Pippa by určitě řekla, že musí znát celou pravdu, ale on si úplně nebyl jistý že jejich hlavy chtěl něčím takovým zatěžovat. I proto zavrtěl hlavou a raději obrátil pozornost na sestru. „Jsem rád že jsi nás nešla. Chyběl mi tvůj oheň.“

| Lia | únor | 1/10

Počasí se zhoršovalo a sníh se valil z nebe bez ustání. Alfredo postával pod zamračenou oblohou a skrze přivřená víčka se ji snažil sledovat. Vločky mu však zůstávaly na řasách a proto nejednou musel sklonit hlavu, aby si tlapkou mohl otřít obličej. Úleva byla vždy dočasná a nakonec se rozhodl raději ukrytý pod blízké stromy, kde přeci jen byl trochu krytý před nepřízní počasí. Výhled na jezero byl zatím docela malebný, třebaže pod sněhovou pokrývkou vypadalo podivně nudně. Neběhaly po něm vlnky a nelámaly se o ně sluneční paprsky. Místo toho tu byla ohromná bílá plocha, která pod sněhem ukrývala ledové překvapení, které mohlo být přímo skvostným kluzištěm. Na to ovšem jeho kožich nebyl příliš stavěný. Raději si nohy složil víc pod sebe, tak jako to dělají kočky, a užíval si tepla vlastního těla. Nemohl tu zůstávat příliš dlouho, ale byl odhodlaný alespoň chvilku si vyčistit hlavu. Přišel si jako kdyby tancoval po pavučině rozmazaných vzpomínek, která ho při chybném kroku mohla snadno polapit. Ve vzduchu skoro cítil vůni borovic v tom lese daleko na jihu, který jim dal domov. Ironické, že ve Vrbovém lesíku nerostla ani jedna a jeho potomci tak měli znát jen vůni vrbového proutí. Měl jim vůbec říkat o příběhu Cosy Nostry, která mu dala život? Nebo je měl nechat v sladké nevědomosti v náručí nové Cosy Nostry, která pro ně byla tím jediným známým?

|Loterie 1/5|

Alfredo sledoval sestru, která zjevně vším tím údivem přišla o hlas. Nebo si ukousla jazyk. Nebo jí Lia ukousla jazyk. Všechno byly stejně validní a reálné scénáře. Naštěstí ho z takových úvah vytrhl prvorozený synek, který se vynořil z úkrytu a v plné polní a plnou rychlostí narazil přímo do jedné ze svých tetiček. Ryšavý se trochu zasmál a tlapou se natáhl po Leonardovi, aby mu pomohl s rovnováhou.
„Dobrý?“ poptal se pro jistotu, ale nepovažoval tenhle úraz za nějaký život ohrožující. Leda tak pro Chiaru, kterou taky přejel pohledem s dosti nakrabatěnou kůží na čele: „Chiara, Questo è il mio figlio maggiore, Leonardo. Leo, questa è tua zia.“ Musel je představit a taky se u toho pyšně narovnal. K tomuhle štěstí přišel jako slepý k houslím, ale o to víc si toho vážil. „A tohle kolem je náš domov, Vrbový les,“ sklonil se znovu k synkovi, kterého do měkkých tlapek musel sníh pořádně zebat.
„Co bys řekl na menší obchůzku kolem něj? Je důležité znát svojí domovinu stejně, jako znáš svojí rodinu.“ Byla to nabídka pro vlče, ale vlčici se zapadlým jazykem pohledem tu nabídku předhodil taky. „Už nedělej kraviny a pojď s námi,“ nadhodil s oháňkou vysoko ve vzduchu, jak se vyhoupl na dlouhé nohy. „Nebo ti fakt nejde mluvit?“

S příchodem vlčat panoval v lese chaos. Patřičně očekávaný a přece na něj rozhodně nikdo nebyl připravený. V nejmenším. Stříbrné zraky skákaly nejprve mezi Elisou a Machiavellim. Hned za tím se přidala Pippa. A najednou tu byly i Lia s Chiarou a nějaké vlče k tomu. Ryšavý nevěděl co dřív říct nebo udělat a komu se věnovat. Chiara vedle nich naprázdno mlátila tlamou jako kdyby měla nějaký záchvat. Vlčata se změnila v jeden velký chumel kožichů a vyčnívala jenom Bettka, která–a díky bohům za to–podědila kus Vivianne tmavého kožichu. Alespoň jednoho potomka bylo snadné dohledat.
„Sì,“ přikývl dlouhán sestře v odpověď, protože Pippa se zjevně zasekla v čase a prostoru z té vší chamratě, kterou sem osud zavedl. Lia mluvila a měla tak přednost. „Sono Elisabetta e Machiavelli. Giù nella caverna ci sono Vivianne e altri due.“ Což měla Lia záhy zjistit sama, protože přesně tam nakonec zamířila. Ryšavý měl tak zatím čas pohlédnout na odrůstajícího mladíka u svých tlap. To jméno v něm rezonovalo zvláštním způsobem. Dávalo to zároveň smyl a přeci z toho byl zmatený. Ale nedovolil si na mladíka tak neurčitě civět moc dlouho: na tváři se mu proto objevil vřelý úsměv.
„Sono felice di incontrarti, Dante. Vítej doma,“ pokynul mu přátelsky. Netušil, kde se Lacrima toulala a čí byl tohle syn. Ale kapička u jeho oka prozrazovala ke komu patří. „Sì, mi chiamo Alfredo. Sono tuo zio.“ Asi nebylo třeba to moc upřesňovat, ale přeci to na jazyku převalil. Ale moc prostoru k rozhovoru jim Elisa s Machim neponechali a Danteho v tu ránu utiskovali. Lia byla taky hned pryč a jediný, kdo tu ještě tak nějak přebýval, byla Chiara.
Alfredo se na ni proto otočil s povytaženým obočím, těsně po tom co sdělil těm prckům: „tak si hrajte, mládežníci,“ a naklonil hlavu zvědavě ke straně.
„Co ti je? Chceš vodu?“

// Stará Vrba | AK 5

Vlčata byla ze sněhu překvapená. A aby nebyla. I on sám na něj tehdy koukal jako sůva, když ho viděl poprvé. Teď se jen culil na ty dvě kuličky, které se ho rozhodly následovat na denní světlo–teď už zase proměněné v noc. Machiavelli kolem hopkal jako splašený zajíc a zjevně panikařil, což mu naštěstí dlouho nevydrželo. Alfredo se na něj pyšně usmál, když náhle zcela obrátil a začal blábolit o tom, že to nestudí.
„Non preoccuparti, figliolo,“ ujistil prcka klidným hlasem, „i mě studí tlapky. Taková je zima. A to co cítíš, to je její vůně,“ otočil se záhy na Elisu. Viděl, jak dcerka usilovně čenichá všude kolem sebe. Ve vzduchu se opravdu mísilo spoustu pachů, ale s přicházející nocí byla vůně mrazu jednoznačně nejvýraznější. Zatímco mluvil na dcerku, popošel zase blíž k ryšavému vlčeti, aby mu pomohl ze závěje, do které zapadlo. A jak se jevilo, tohle byla ideální cesta, jak nevyřáděné ratolesti pořádně nechat se vyblbnout. Sám při tom začal ze sněhu plácat takovou hroudu, pod kterou potom nechal Maciavelliho vybudovat tunel: a vlkuhák měl tak najednou nohy. Šlo mu to těžce ji opracovat do taového tvaru, aby připomínala vlčí tělo, ale po trošce úsilí se to přeci jen povedlo a tvaru válečku se trochu přiblížil. S trochou umu mu pak ještě nasadil krk a hlavu a své vele dílo zakončil očima z kamínků a oháňkou z vrbového proutí. Čenich měl vlkuhák špičatý, ale mohla by t něj taky docela dobře být srna.
„Poznáte, co to je?“ pobízel vlčata. A doufal, že je jeho umělecké střevo dost schopné zachytit vlčí krásu ze sněhové sochy (s trochou inspirace v tom šlo něco poznat, ale nefanděte mu zas tolik). Zatím si k tobě přitáhl synka bílou tlapkou a posadil si ho na nohy, aby ho nestudily ty jeho mnohem drobnější a ještě neochozené.
Elisa zatím měla tlamičkou celou od sněhu, takže si ji k sobě přitáhl taky, aby se oba mohli ohřát.
„Co ty řikáš na mého vlkuháka? Povedl se mi?“ V zápalu hry však málem přehlédl nově příchozí, která se objevila na paloučku před smečkovým úkrytem. Polil ho studený pot. Pippa.

Prosinec | 2 | AK 8

Ryšavý se vzdálil jen na chvilku, aby se trochu porozhlédl po okolí a trochu pročistil hlavu. Nebyla plná ničeho špatného, ale pořád potřeboval vstřebat fakt, že se z něj stal rodič. Bylo to něco jen velmi těžce uchopitelného, třebaže mu to vůbec nevadilo. Do jisté míry to ale přeci bylo děsivé. Tolik odpovědnosti o celé nové životy a čerpat mohl jen z těch málo zkušeností, co se svými rodiči měl. Udělal si ale docela dobrý obrázek o tom, jak se k nim chovat nechtěl.
Aby trochu rozptýlil mysl, jal se trochu ozdobit stromeček, který nalezl před několika dny na okraji smečkového území. Byl to takový pokřivený jehličnan, dle vůně nějaká zatoulaná borovička, která si sem našla cestu přes Ronherský potok ze sousedního lesa. Nejdříve nevěděl jak s ní naložit, ale nakonec se rozhodl, že docela snadné bude na ni zavěsit bobule z nedalekých keřů. Byly červené a na větvích té kouzelně krpaté borovice se docela vyjímaly. Vlk se na ně dlouho nemohl vynadívat, než se rozhodl je ještě rychle doplnit o nějaké šišky a šípky, které musel přinést až ze severní hranice Vrbového lesíka.
S tlamou plnou červených přezrálých bobulek ze kterých šlo s trochou umu vymačkat sladkou šťávu teď mířil zpět ke stromečku. Vůbec mu nedocházelo, kolik času tím zdobením zabil. Ale nevadilo mu to. Vivianne i s vlčaty odpočívala. Věděl ale, že své družce přinese sladké bobule zpátky, aby z toho taky něco měla. A vlčata byl zase odhodlaný přivést zpátky sem, aby mohla vidět takový zimně ozdobený strom. Les byl hned veselejší, když v něm stála taková hezká ozdůbka plná hnědé, zelené a červené výzdoby. Bezděky vrtěl oháňkou ze strany na stranu, zatímco se kochal svou prací. Těšila ho a pomohla mu se trochu poprat s těmi obavami, co v něm klíčily.

|368| Předem se omlouvám, jestli někoho trochu minu. Je nás hodně! :c | AK 28

Sedět tu zachumlaný s rodinkou na hromádce bylo více než příjemné, hlavně když se úzkým otvorem mezi kořeny Staré vrby pomalu plížil chlad a mráz, který mu táhnul na záda. Lehl si totiž tak, aby vlastním tělem bránil mrazu v cestě za jejich novorozenými ratolestmi. Musel se smát, kdykoliv Vivianne neudržela svou radost na uzdě a trochu přestřelila reakci na cokoliv, co zrovna říkal nebo dělal. Zasmál se a natáhl se po ní, aby jí pořádně olízl celou tvář–a že to byla ta opravdu poctivá pusa na tvář, ta oslizlá. Když se otdáhl, na tváři mu seděl více než jen prostý pobavený úsměv.
„Takže Machiavelli, Leonardo a Cielo?“ Ujistil se se jmény synů, které se zrovna pokoušel pochytat a udržet někde v blízkosti kolem sebe. V srdci ho všechno tak neskutečně hřálo. Kdyby to nebylo tak příjemné, určitě by se hádal, že má zrovna infarkt.
„Opravdu tě tak moc miluju,“ špitl směrem k tmavé vlčici, oháňkou zatím tloukl do země a ozývalo se o seno tlumené plácání. Emoce jím úplně cloumaly. „Jsem víc než šťastný, že jsme na sebe tenkrát natrefili a žes mi dala tohle všechno, amore. Těžko tomu věřit.“ Měl na krajíčku? Sakra jo. Dařilo se mu to ukrýt? Těžko soudit. „Udělala si ze mě toho nejšťastnějšího chlapíka pod sluncem a nikdy ti to nedokážu splatit.“ Krátce se odmlčel. „Leda tak na dětech.“ A to si vskutku žádalo, protože se jim ta skupinka začala docela rozpadat. Všichni se pomalu začínali zajímat o ten svět tam venku. Potutelně se usmál, když vyskakoval na nohy, aby mohl nosem něžně dloubnout do jediné dcery.
„Co třeba Elisabetta? Co ty na to, drahoušku?“ Samozřejmě se ptal dcery. Její kožíšek nejvíc připomínal ten Vivianne a voněla přímo úžasně. Patařka prťavá.
„Žma, to je pravda,“ přitakal s úsměvem, když si to pomalu namířil ke světlu, které sem sálalo z venku. „Podíváme se na zimu?“ uculil se pak na vlčata a po Vivianne spiklenecky mrknul. „Klidně si ještě odpočiň, amore. Nechám ty příšerky mě zamordovat první.“ Očima pak přejel syny i dceru. Nejúpornější pohled na něj vrhal Cielo, který se ochotně tiskl k matčině boku. Jendoho po druhém pořádně olízl po šošolce hlavy (včetně Viv), než se začal vzdalovat.
„Andiamo,“ pobídl své ratolesti, než se pomalým krokem vydal tam ven, na světlo. Neplánoval se pakovat nijak daleko v takové zimě. Ale na plácku před vrbou si jistě hrát mohli a kdyby se mu podařilo ulovit jim zajíce, měli by jistě radost. Vlčata nenutil jít, ale věřil, že je za dobrodružstvím nožičky jistě nadšeně ponesou samy.

// Vrbový lesík