Gallirea - Příspěvky uživatele

// A celkem za nákup (protože sem dum dum): 550 květin, 15 křišťálů a 3 perly :'>

|loterie 2|

// Vrchol Narrských všků

Alfredo se prodíral nocí a silným větrem dolů z kopce, zatímco mhouřil víčka. Snažil se nalézt Heather, ale nikde ji nemohl vidět. Věřil, že mu pan Život nelhal, ale ztrácel důvěru ve vlastní orientační smysl. Krátce se ohlédl – vždyť kráčel tím korytem, kterým ho bůh po jeho odchodu poslal. Trochu ztraceně a zhrzeně zachrčel, protože si přišel zoufalý. Nevěděl, kam se zatoulala Pippa, neměl sebemenší ponětí, kde se nachází jeho milá. Srdéčko se mu v hrudníku divně dusilo a topilo bez jejich blízkosti. Teda převážně bez Heather.
„Heather!“ pokusil se zavolat, ale silný vítr mu bral slova od úst a odnášel je daleko za obzor mnohem dřív, než se z nich mohlo zformulovat… no. Vůbec něco. Jméno jeho milé tak vítr zkrouhnul na podivný drnčivý zvuk, který neměl vůbec žádnou formu. „Heather!“ zkusil to znovu, ale výsledek byl bez mála úplně stejný. Ztracený zrzek sebou praštil do chladné ledové duchny. V korýtku byl alespoň trochu chráněný před tím šíleným počasím, ale to ho neuchránilo před pocitem zoufalství, který ho zahlcoval. Jenže se nemohl vzdávat – sakra, nemohl být přece slečinka a přestat hledat. A tak se velmi svižně znovu vydrápal na všechny čtyři, načež si oklepal hladký kožíšek. Nebyl vůbec stavěný na tak krutou zimu a sakra si přál, aby mohl zalézt mezi kořeny té Staré vrby, o které mluvil pan Život.
„Heather? Jsi tu někdě?“ zkusil to znovu, načež konečně vykročil dál z kopce. Blížil se ke tmavým smrčinám, jež sousedily se Sarumenem. Ráno se ovšem muselo blížit sedmimílovými kroky, což znamenalo méně sněhu na nebi, více na zemi a konečně klid toho hnusného větru, co jim tu všem tížil existenci už celé dva dny. Z posledních sil proto vlček zavolal, srst plnou sněhu a promrzlý až na kost, čekajíc na svou milou, která tu přeci někde musela být.

|loterie 1|

// řeka Tenebrae přes Narrské vršky

Než se trojice vůbec dopachtila k vrškům, přihnala se naprosto nesnesitelná bouře, která přinesla sníh a mrazivý vítr. Byla tak nesnesitelná, že než se Alfredo vůbec nadál, byl sám. Osamocený v bílé tmě, která je všechny pohltila. Bylo to sakra děsivé, když se snažil volat na Heather spolu s Pippou. Jenže vítr mu rval slova od úst a odnášel je někam daleko. Do naprostého neznáma. Chytila se ho úzkost. Věřil ovšem, že se všichni tři v závěru sejdou u Života, neb takový bůh byl. Byla to možná slepá důvěra vůči zdejšímu bohu, ale taky to byla jeho jediná naděje na nalezení jeho společnic – sestry a lásky. A tak se sklopenou hlavou mašíroval vstříc kopci, víčka přimhouřená a hlavu sklopenou. Packy mu zatím docela mrzly, ale neměl na výběr. Čím dříve se dostane do Bohova úkrytu, nebo alespoň k jeho ústí, tím dříve bude zase moci pryč. Někam do tepla. Ne že by měl domov, ale co už – proto si sem přišel pro radu a na dobrého Života spoléhal.
„Alfredo!“ přinesl nečekaně vítr k jeho uším a vlček ihned zkoprněl. Nejprve si myslel, že by to mohly být Pippa s Heather, jenže v tom větru se to těžce určovalo. Navíc jakmile se hlas ozval znovu, z mnohem menší dálky, došlo vlčkovi, že slyší právě boha samotného, nikoliv jednu ze svých společnic.
„Signore Živote?“ ozval se v odpověď, ačkoliv se nemohl pořádně rozhlédnout. Všude kolem bylo úplně bílo a vítr ho šlehal do tváře tak úporně, že nedokázal odvrátit tvář od země. Domnělé země, neboť vše splývalo v jednu bílou masu. A přesně v tu chvíli vedle sebe ucítil něčí přítomnost. Přesně vteřinku před tím, než se někdo cizí opřel o jeho bok.
„Pojď se mnou,“ zaznělo mu v uších. Známý hlas a ta dobrá nálada mladého vlka zcela a úplně pohltily. Napříč mrazu a svému současnému rozpoložení s kapkou melancholie vlček zamáchal oháňkou a bez protestů boha následoval. A opravdu se velmi záhy po vlkově boku ocitl v ústraní. Tohle místo ovšem nepoznával. Nebyla to Životova jeskyně, nýbrž pouze závětrné místo ukryté někde mezi kopci. To bylo ostatně ale úplně jedno. Nefoukalo tady, nesněžilo tady a vlček se tak konečně mohl oklepat od toho všeho zákeřného a hnusného sněhu.
„Taky mám radši teplejší počasí,“ zasmál se rozpustile bůh, jako by se snad zrovna vrátili z nevinné koulovačky a ne bouře, která byla schopná neopatrným vlkům brát životy. I Alfredo se ovšem zasmál a čtverácky se ušklíbnul na boha, který vypadal jinak. Možná to ovšem bylo kouzlem, že si ryšavý navzdory výrazným změnám neuvědomoval co přesně bylo jinak.
„Vypadáš fakt dobře,“ shrnul to prostě zkrátka, než se na boha obrátil s trochu jiným výrazem v očích. „Beztak jistě víš, co mě sem přivedlo. Hledáme nový domov a potřebujeme poradit, kam se ubrat,“ pustil se vlček do vysvětlování obratně. A jak jen předpokládal, bůh proti němu se skromně usmál, než přikývnul.
„Promiň, že jsem tě přivedl sem a ne do svého úkrytu, ale narušili bychom ochranné kouzlo pro mé květiny a-,“ Alfredo nad bohovou omluvou jen rychle máchnul tlapkou. To nebylo důležité a stejně se neplánoval zdržet o nic déle, než bylo třeba. I proto bůh okamžitě zmlknul a lehce přikývnul, než pokračoval. „Vím že to místo hledáš. A vím že nejsi sám. Ale musím tě zklamat, hodně lesů tady kolem je obsazených, nebo moc blízko jiných smeček, což by nebylo bezpečné. A jiné zase dělají památku smečkám dávno zaniklým.“ Alfredo čekal ledacos, ale ne že mu Život předá zrovna takové informace. Zaraženě se na boha zadíval, i když rychle musel přimhouřit očka, neboť o oslepil jas oblohy. Světlo jí pořád prostupovalo a v tom všem sněhu ho přeci jen bylo až přespříliš. Než se ovšem znovu rozkoukal, uslyšel hlasitý smích. To Život. Pomalu se až mohlo zdát, že se chechtal jako smyslů zbavený. „Měl by ses vidět! Ach, u mě! Jistě že tu takové místo je. A není ani nijak daleko,“ a protože byl Alfredo pod vlivem té dobré nálady, začal se – téměř až hystericky – smát spolu s bohem. Neměl beztak moc slov, neboť se zatím nestihnul vzpamatovat z prvotního šoku. Trvalo to několik minut, než se oba přestali hihňat jako blbečci a trochu se uklidnili.
„Tak mi to už povězte, Signore. Jsem zvědavý!“
„A kdo je zvědavý, bude brzo starý!“ po čemž následoval další záchvat smíchu ze strany obou, který se nesl nad kopci navzdory silnému větru několik dalších minut. Alfredo vlastně ani nevěděl, prč se směje, ale něco mi přišlo doopravdy vtipné. A tak nezpochybňoval tu dobrou náladu, která mu sedla na ramena. Nakonec se přeci bůh doopravdy uklidnil a dal se do krátkého vyprávění: „Na východ odtud, kde leží moře a kde končí Zlatavý les, tam leží háj, ve kterém rostou jenom vrby a rodí se hodně včel a medu. Myslím, že to místo by se vám mohlo líbit z mnohých důvodů, nejen protože leží na jihu. Taky je tam Stará vrba, která ukrývá pod svými kořeny mnohé poklady,“ ta slova doprovázelo spiklenecké mrknutí, které Alfredo netušil, jak by si mohl vyložit. Nechal o ovšem být, protože byl až moc nadšený novinkami. Máchal ocasem jak pominutý a stříbrná očka zářila jako hvězdičky na jasné letní obloze.
„V-vážne?! Questa è una grande notizia!“ zavýsknul hlasem o něco vyšším a div nenadskočil. A bůh zatím sdílel jeho nadšení. I on radostně poskočil a smetal oháňkou jako smyslů zbavený.
„Ano! Je to naprosto skvělé!“ přidal se. „A ještě ti k tomu trochu pomůžu se zesílením, za ty květinky, co jsi mi přinesl,“ doplnil Život okamžitě a následovala krátká chvilka ticha. Jistě že o nich věděl. Ryšavého taliána to ani nepřekvapovalo. Ale přeci si přišel poněkud překvapený. Někde hluboko uvnitř pociťoval, jak se ho Život dotýká a vidí věci a myšlenky, které náleží jen a pouze jemu. Na druhou stranu – i on se mohl dotýkat myšlenek druhých. Byl tím posledním, kdo mohl zrovna za tohle soudit druhé.
„Grazie mille, signore Život,“ poděkoval Alfredo s lehkou poklonou a vděčně se pousmál, když bohu donesené kvítí předal jako cenu za sílu, která mu byla přislíbena. „Jsem moc vděčný za vaši radu. I za vaši pomoc.“
„Nemáš vůbec za co, mládenče. Tvá sestra tu mimochodem ještě nebyla, ale když sejdeš dolů po téhle pěšině,“ při tom pohodil hlavou a ukázal na malé korýtko, které se rýsovalo v závějích, „natrefíš na svoji milou Heather. Pošlu za vámi i Pippu, až se sem domotá. S jejím orientačním smyslem to ale může chvilku trvat, tak buďte trpěliví. Hlavně se ale moc nezdržujte na pláních, než tahle bouře přejde. Nerad bych vaše duše trhal sestře ze spárů.“ Ta temná výhrůžka na konci bohova monologu vlčka popíchla u srdce. Měli by se opravdu velmi rychle ukrýt někde v lese.
„Grazie,“ poděkoval vlček znovu a lehce přikývnul. „Zařídím, abychom se nikde moc dlouho netoulali. A až najdeme to místo s vrbami, poděkujeme vám. Arrivederci, signore,“ rozloučil se proto mládenec a s lehkým pokývnutím se otočil k bohovi zády. I ten po něm houknul se slovy na rozloučenou, než se ztratil v bílé tmě. Alfredo zatím sledoval to korýtko, které ho vedlo směrem k neznámému lesu, který se plazil u úbočí zlatých kopců. První ovšem musel nalézt svou milou. A taky sestru. Útočiště mohli hledat až všichni spolu.

// Narrské vršky

|objednávka|

Směnárna:
3 perly > 10 květin
15 křišťálů > 50 květin
Ve výsledku tedy Alfredo má 550 květin.

Objednávka:
ID – V01 | rychlost | 6 hvězdiček > 300 květin
ID – M03 | myšlenky | 5 hvězdiček > 250 květin

V inventáři zůstane 0 květin, 2 perly a 25 křišťálů.

Za tu dobu, co trojice trčela u řeky se z nebe sneslo poměrně požehnaně sněhu. Možná měli být rozhodnější a rychlejší, ale co už. Alfredo, jako ten rozumbrada, kterým byl, seděl na jednom vrcholu pomyslného trojúhelníku a sledoval dvě vlčice před sebou, které si za boha živého nemohly přijít na jméno. Povzdechl si, ale pořád se na ně nepřestával usmívat. Pippy obvyklé zapálení pro věc bylo více než zřejmé, což v něm vyvolávalo doopravdy dobrou náladu, navzdory faktu, že ho docela studily tlapičky. Při jejích dalších slovech lehce přikývl a srdce v hrudi se mu velmi divoce rozbušilo, když k jejich skromnému společenství přizval i napruženou Heather. Zazářila mu očička, když sjel k jejímu zlatému kožíšku pohledem a uvědomil si, že je vlastně snad ještě krásnější, než když se tenkrát v tu samou dobu setkali. Její reakce ho ovšem v první chvilku zaskočila. Lehce sklopil uši, v závěru mu ale došlo, že to je pochopitelné – pořád mluvili o Cose Nostře a věcích kolem, ale nikdo se Heather neuráčil vysvětlit, o co šlo a kde to všechno mělo základy.
„Mi dispiace molto, Heather“ hlesl tišeji než zamýšlel a omluvně sklonil hlavu k zemi, „nemluvili jsme spolu o mém, našem,“ při tom nosem poukázal na Pippu, „původu. Cosa Nostra je smečka ze které pocházíme – veliká smečka. Nefunguje úplně jako smečky tady. Cappo di tutti Cappi, teda po vašem alfa všech alf vede celou smečku, ale v jednotlivých oblastech ho zastupují donni. Takovým byl i náš otec. Jenže měnící se režim nás…,“ odmlčel se na prostý okamžik, ale jistě bylo jeho zadrhnutí znát, „přinutil utéct. A teď přišel čas, abychom spolu s Pippou uctili jeho památku a šli v jeho stopách, jako to mělo být, nebýt, no, toho.“ Znovu ztišil trochu hlas, ale tentokrát myšlenku už nedokončil. Pokračoval místo toho v prvotní Pippy myšlence: „Já – byl bych rád kdybys s námi, nebo tedy hlavně se mnou, zůstala, Heather, vážně moc rád.“ Vysvětlil měkce a rozpačitě sklopil pohled, protože třebaže se měli rádi, oba si byli vědomi toho, jak je situace mezi nimi náročná. Na každý pád objasnil jejich záměry a tak trochu i důvody, i když nevyřčená pravda o smrti jejich rodičů stále visela nad nimi, jako temná aura. A beztak přicházel pomalu čas jít dál. Navštívit Život, poradit se s ním a začít konečně taky konat. Než se však rozhodl následovat Pippu, jeho pozornost přitáhla přibližující se Heather. Dlouho na něj jen koukala z povzdáli a on jí pohled vytrvale oplácel, pak ale přistoupila blíž a olízla mu líčko. Kdyby byl kočka, rozpačitě by zavrněl. Takovou schopnost ovšem postrádal a proto z něj vzešel hlavně milý úsměv. Oplatil jí stejnou mincí, avšak než se stačila odtáhnout, ještě se k ní rychle přivinul v objetí a krátce zabořil nos do jejího sladce vonícího kožíšku.
„Ti amo,“ zašeptal téměř neslyšně i pro její uši, natož pak pro Pippu, než se otočil i na sestru: „deš špatně,“ brouknul se smíchem a zamáchal oháňkou, než tlapkou poukázal správnou cestu k panu Životu. Nebyli daleko.

// Vrchol Narrských vršků přes Narrské vršky

// Sarumenský hvozd

Nechat Sarumen za zády rozhodně nebyla lehká volba. Ne ve chvíli, kdy se z oblohy postupně začaly snášet první sněhová vločky. Ryšavý vlk kráčel před vlčicemi a chvílemi hleděl k nebi, po kterém se líně rozlévaly sluneční paprsky. Nebo teda přesněji řečeno světlo. Byl takový ten zvláštní opar, kdy ani není jeden schopen určit, jestli je opravdu zataženo, nebo je pouze tak brzo ráno, že se den ještě nerozhodl zda bude slunečný, či nikoliv. Ryšavý nakonec opravdu zastavil, když došlu k řece Tenebrae, která byla navzdory mrazům tak nevábná, jako kdykoliv jindy. Přejel ji stříbrným pohledem, než se otočil na vlčice za svými zády; přátelsky u toho máchal oháňkou ze strany na stranu.
„A co dál, donne?“ tázal se. Tlapky ho při tom podivně svrběly. Bylo zvláštní být znovu tulákem a nemít jistotu teplého úkrytu při sněhová vánici. Na takové navíc z teplého jihu nebyl úplně zvyklý a svědomí ho možná trochu hryzalo. Jenže jeho pohled padl při rozhlížení se na hotový maják ve zdejší krajině. Byly jím Narrské vršky – domov Života. Možná by nebylo od věci dojít si za bohem a zeptat se ho na pár věcí? Ne? Ryšavý proto přistoupil blíž k Heather s Pippou, aby mohl znát jejich názor. Nejprve ovšem obě vlčice opětovně pozdravil. První Heather vřelým olíznutím líčka, hned v závěsu Pippu přátelským žďuchancem do tváře. Pořád se ho držela dobrá nálada.
„Mohli jsme jít navštívit pana Života, jistě by nám mohl dát nějakou radu kde začít – co myslíte?“ nadhodil s nadšením. Pravdou bylo, že sám chtěl za bohem zajít. Jestli bylo pravdou, že uměl vlky dělat silnějšími, pak by přece jistě mohl pomoci i malému taliánovi. Nebo snad ne? S výrazem plným očekávání proto sledoval jak Heather, tak i svou pískově zbarvenou sestřičku, zatímco usadil zadek na velmi chladnou zem. Už teď mu chybělo léto.

Na kraji Sarumenského hvozdu dlouho panovalo ticho. Ale nebylo nepříjemné. Alfredo byl naopak velmi mile překvapen reakcí jejich staré alfy, která je vyprovodila, no… Velmi chápavým způsobem. Mile se usmívala a zjevně jim nepřála smrt v závějích. Kdepak – přála jim štěstí a plno úspěchů. Alfredo nemohl jinak, než hnědé vlčici poděkovat hlubokou poklonou, až cítil jak se mu svaly na zádech napínají.
„Grazie mille, Maple. Nechci aby sis myslela, že nám Sarumen nebyl domovem. Právě naopak,“ zatímco mluvil, ignoroval Pippu a její klasické výlevy. Měli dost času na to, aby si všechno pořádně urovnali a domluvili. Ostatně měla být ona jeho novou alfou – tedy Donnou. Musel si zvykat na nějaký ten respekt, který se patřilo k Donům a Donnám chovat. „Sarumen vždy bude v našich srdcích mít místo – stejně jako kdokoliv, komu bude domovem,“ pronesl, než konečně zvedl hlavu a s lehkým zavrtěním ocasu se zadíval do Maple modrých očí. Náhlá úzkost, že možná nečinní úplně dobře ho zalila, jako by skočil do ledové vody. Při pohledu na milou vlčici však byly veškeré obavy rychle zažehnány. Přece by se sem v tom nejzazším případě mohli vrátit, ne?
„Děkujeme za nabídku pomoci, Maple, ale nebudeme tě dále zdržovat. Musíme nalézt sestry a také úkryt před zimou, kam je budeme moci přivést. Ale snad už ze zvyku se jistě budeme zdržovat spíše na jihu. Teplý vzduch nám svědčí lépe, penso che tu capisca,“ pousmál se, načež kývnul jak na Pippu, tak na Heather. „Je čas odejít. Moc vám všem děkujeme a opatrujte se v pánu. Cosu Nostru vždy budete mít na své straně.“ Znovu se poklonil a pak se otočil, aby konečně zamířil ze Sarumenského hvozdu. Ostatně stáli na jeho úplně samém kraji – nemuseli nikam daleko. Na Pippu se však otočil záhy a velmi pevně ji na pár okamžiků obejmul.
„Mi dispiace molto, Sorella, non volevo lasciarti,“ přiznal trochu zkroušeně, než sestru znovu pustil. „Ale rozhodl jsem se, že už nechci dál sedět na zadku a jen přihlížet, jak plyne čas. Uběhl rok a nic se nezměnilo. Přišel čas zase převzít do tlapek spád vlastního osudu.“ Při těch slovech krátce vyhledal pohled Heather, která tu stále byla s nimi a jen mlčela. Hluboký pohled jejích fialových očí byl však vším, co ryšavý potřeboval k dalšímu rozhodování. „Andiamo,“ dloubl pak nosem do pískové dámy, aby konečně opustili mlhavý hvozd. Jako tuláci, ale svobodní. A hlavně s Heather, pro kterou teď tlouklo jeho srdéčko.

// řeka Tenebrae

Henlo! Mám 41 bodů.

Poprosím o:
- 65 kamenů za 13 bodů;
- 140 květin za 28 bodů.
Díkysky!

Přidáno!

Alfredo seděl po boku své milé a pozorně si prohlížel mlhavý hvozd před sebou. Tmavé koruny se tyčily k výšinám a linula se od nich vůně smůly, která místy přebila i onen podivný zápach spáleniny, který sem přinášel jižní vítr. Těžko říct, co přesně se stalo a proč svět tak odporně páchnul. Celkově to teď bylo takové podivné. Nejprve ty alergie, pak písečná bouře… A teď tohle. Co si o tom jeden mohl asi tak pomyslet? Na druhou stranu – všechno mu to bylo jedno, když se zahleděl na Heather sedící po jeho boku. Naštěstí navíc Heather nebyla pouze krásná, ale taky moudrá. A proto mu měla co říct. A on poslouchal její slova s věcným a opravdovým zájmem. A on chtěl odpovědět. Stihnul však pouze krátce přikývnout, než zahlédl odlesky modravého kožichu mezi temnými stromy. I jemu padla brada. Maple dlouho neviděl a teď by ji skoro ani nepoznal! Měla tak krásný kožíšek, který doslova a do písmene zářil. Musel trochu zaklepat hlavou, aby se začal soustředit na důvod svého příchodu a okamžitě vyskočil na všechny čtyři, aby menší vlčici zdvořile uvítal uctivým úklonem hlavy. Hrdlo se vlčkovi ovšem pevně sevřelo. Kdyby alfy jeho smečky byly nepříjemné a nezáleželo jim na blahu každého člena jejich rodiny, jistě by to bylo mnohem jednodušší. Vyhledal pohled tyrkysových očí a lehce sklopil uši. Nemusel na ni vyvalit ty ošklivé novinky hned na první dobrou – hlavně když se ptala jak se měl.
„Grazie mille, Maple, že se ptáš. Vedlo se mi dobře. Užil jsem si dost dobrodružství. A taky bych rád podotknul, že vypadáš fantastico! Teda, ehm, fantasticky!“ možná by alfě lichotil dál, ale najednou se jako velká voda přihnala Pippa. Ještě s nějakou hnědou vlčicí, kterou Alfredo nepoznával, ale která měla také moc hezký a zvláštní kožíšek. A která voněla podobně jako Heather. Mohly pocházet ze stejné smečky? Rychle vyhledal hluboký pohled očí své milé, zda v nich nenalezne odpověď. Byl však navrácen na zem jako kdyby udeřil blesk. Sestra se mu ihned začala vysmívat, na což reagoval prostým obrácením očí v sloup. Jak jinak.
„Buonasera Pippa,“ pozdravil měkce a pokusil se o přátelský úsměv, „In realtà sono venuto a cercarti. Ho deciso di lasciare Sarumen foresta. Per Cosa Nostra.“ Doufal, že to Pippa pochopí. Ale protože mu také bylo blbé řešit něco před Maple jejich mateřštinou, otočil se velmi záhy na jejich alfu. „Vlastně jsem primárně přišel za tebou, Maple. Sarumen mi byl domovem velmi dlouho a mám to tu moc rád, je ale ještě plno věcí, které bych měl dodělat. Nalézt zbylé sestry je jen jeden z mých restů. A proto, pokud se na mne nebudeš zlobit, bych rád smečku opustil.“ Ach, jak mu ta slova drhla v hrdle. Kdyby to šlo, měl by opocené tlapky. Tvářil se velmi provinile, ale věděl že jako slušný mládenec musí čelit následkům svých voleb. A proto neuprchl, ale zůstal a nepřestával hledět do Maple očí. Důstojnost mu byla vším. Skoro jako rodina.

// Narrské vršky přes řeku Tenebrae

Zlatonka dodávala Alfredovi na jistotě, že to spolu doopravdy nějak zvládnou. Připadal si ovšem pořád stejně nejistý v první chvíli, kdy od ní odvrátil pohled na svět kolem, neboť mlhavý Sarumen se objevil na obzoru až nebezpečně rychle od chvíle, co si v rozkošném lesíku pomalu nevyznávali lásku. Zrzek naprázdno polknul, srst na týle poněkud naježenou. Nebál se snad že ho Maple s Darkie vynesou v zubech – věřil že jeho rozhodnutí pochopí. Pořád si ale přišel jako nevděčný spratek, který je rok zneužíval a teď utíkal z domu. Povzdechl si. Sarumen bohužel neměl zůstat jeho domovem, věděli to s Pippou od začátku. Nebo spíš tušili. I když dlouho věřil že Don Morf jim bude hlavou a dobrou alfou. S jeho smrtí ovšem nenacházel v tomto společenství takovou oporu, jakou si kdysi představoval. A tím bylo tak trochu rozhodnuto za něj.
Jako první je v Sarumenu uvítala mlha, jíž tohle území prakticky náleželo. A ryšavý na jejím samém okraji zastavil. Přišlo mu neslušné prosit o odpuštění, ale zároveň se drze promenádovat po lese, který chtěl zanechat v hlubinách minulosti. Proto se zastavil na jeho samém okraji a jen s lehkým ohlédnutím se po své milé nakonec přeci jen sebral odvahu k táhlému zavytí. Jeho hlas se rozezněl nad krajem a zněl dlouho – melodický a zpěvavý, hlubší, než se na mladíka mohlo zdát. Ale tak rychle jako se nad zemí roznesl, podobně rychle i ustal. Vlček se přitom nápadně ošil, zatímco se mu oči podivně leskly. Žádné slzy, chraň ho Život, ale přeci jen se v nich zrcadlilo množství vzpomínek, které se k lesu poutaly. Možná ho v nich štípal ten podivný zápach? Rozhodně se mu to přestávalo líbit. Počká, až za ním někdo přijde, zeptá se na Pippu a případně ji odvede do bezpečí. Spolu s Heather.
„Nah, questo fa schifo,“ zabručel znaveně, „nechápu proč jsem tak nervózní. Darkie s Maple snad vezmou ty novinky klidně,“ prohodil, ale přitočil se obratně k Heather, takže ta slova drmolil do jejího zlatavého kožíšku, který mu dodával sebedůvěry. „Ale i tak si přijdu dost na nic. Nevděčně a tak,“ zabrblal ještě, než se znovu odtáhnul, aby je alfy případně nepotkaly v nějaké nevhodné poloze. To by mohlo být vůči všem přítomným neslušné a tak. Ne?

// Jezevčí les přes říční Eso

Ryšavý vlček si to vykračoval tou podivnou krajinou a snažil se soustředit i na něco jiného, než bylo bušení jeho srdce. Heather byla totiž pořád po jeho boku, což mu na odvaze nepřidávalo. Nebo právě naopak? Tváře měl rudé a horké. Vlčice by jistě při troše soustředění navíc mohla slyšet jak mu víří v žilách krev. Naprázdno polknul, než se po ní znovu odvážil ohlédnout. I tak krátký okamžik mu však na tváři vyčaroval líbezný úsměv. Zapomenul na své obavy i na podivný zápach, který se plížil světem a jež vůkol plašil divou zvěř. Možná by bylo rozumné se odklidit někam do bezpečí, schoulit se do klubíčka a přečkat tu podivnou a tichou katastrofu, ale to asi úplně nebyl Alfredův styl. A i kdyby byl, před Heather nemohl být za padavku. Stačilo jak ho vyváděla z míry ona sama. Naprázdno polknul. Nemohl i kdyby chtěl zopakovat svá předešlá slova, neboť je zapomenul. Ale mohl na okamžik zastavit, aby se k němu jeho druhá polovička mohla přiblížit. Očka mu zajiskřila jako hvězdy mléčné dráhy, načež se k vlčici natáhnul a znovu jí čumákem počechral srst na líčku. Nabýval na sebevědomí s každou pusou, kterou jí uštědřil. Pořád byl ale většinu času spíš nervózní. Co se teď s nimi dělo? Byli pár? Byli přáteli? Těžko soudit a ptát se rozhodně nechtěl. Přál si, aby to bylo jednodušší určit.
„Jsme skoro v Sarumenu,“ prohodil spěšně jen tak sobě pod vousky a vděčně se k vlčici po svém boku přitulil. Najednou se víc obával reakce Pippy, Darkie a Maple, spíš než toho co mu poví jeho Zlatonka. Budou se zlobit? Nebo bude Pippa již vybouřená a klidná? A v horším případě – co když už v Sarumenu nebude? Kde by sestru hledal?
Hlavou mladíkovi vířilo nespočet myšlenek, když se konečně dostali ke zlatým kopcům, ve kterých sídlil Život. Věděla o něm Heather? Viděla boha někdy? Zvědavě si vlčici za chůze prohlédl a oháňka se mu při tom vesele rozhoupala za zadkem. Cítil zvláštní hřejivý pocit ve svém nitru, kdykoliv tak učinil a přišel si jako ta nejšťastnější bytost pod sluncem, která kdy kráčela po tváři Gallirei. Ale zároveň cítil, jak se mu srdce potápí hluboko do podivné temnoty. Vlastně byl úplně perplex ze všech těch různých pocitů, co mu nedávaly spát. A tak, již poněkolikáté, na pár okamžiků zastavil a znovu zanořil obličej do zlaté srsti svojí milé, aby. Něj načerpal trochu toho podzimního slunce. Protože Heather byla takový sluníčkem jeho života. Nějaké dlouhé obličeje všude kolem mu nemohly nic udělat. „Děkuju že tě mám,“ pošeptal vděčně.

// Sarumenský hvozd přes řeku Tenebrae

// Švitořivý les přes Elysejská pole

Ryšavý vlček si to vedle Heather vykračoval s nefalšovaným nadšením. Náladu mu nedokázal pokazit ani ten záhadný kouř, který se tu všude kolem šířil a po kterém smrděl jak kouř, tak lehký večerní deštík. Mladík si prohlíšel své okolí, ale jeho pohled stejně vždy ztroskotal přímo na zlatém obličeji Heather, která ho věrně doprovázela. Mířili do Sarumenského hvozdu, aby si promluvil s Darkii a Maple. Bylo ovšem moudré se vrhnout vstříc svému osudu před začátkem zimy? Byl trochu rozpačitý. Využívat ale jejich dobroty taky nemohl až do konce věků. Jeho čas zjevně nadešel. A tak, třebaže nejistý, si to štrádoval dál a pokoušel se soustředit jen na ty dobré věci. Jako třeba na její hlas. Její hlas? Okamžitě se zastavil uprostřed kroku, když mu Zlatonka odpověděla. Doslova v půli kroku. Asi jako se mu na moment zastavilo srdce, než se spěšně rozběhlo s frekvencí asi tři sta za minutu. Cože to řekla? Nebyl schopný to jakkoliv zformátovat. Jen na vlčici tupěl zíral, rudý jako rajče a motýlků v břiše že se div nevznášel. Nezmohl se na jinou reakci. Jen tam tak stál, koukal na Heather zmatený jako lesní včela a nevěděl jestli se jí vrhnout vstříc (protože sakra to by chtěl), nebo zda jen sklopit hlavu a se staženým ocasem si to mašírovat dál k Sarumenu. Došli mezitím už docela daleko. A byla to vlna vzpomínek, která ho zachránila.
„Eh, eh, v-vtomhlelesebylyblechy, a-asibychommělirychlepryč,“ zadrmolil tak kvapně, že to skoro znělo jako italština, ačkoliv nebyla. Než ovšem vyrazil svižným krokem zase o dům dál, jednu rychlou pusu Zlatonce přeci jen vlepil. Zdálo se to tak správné, nebo ne? Tak moc chtěl, ale zároveň se tolik styděl. Kde byla v tomhle světě spravedlnost pro boha živého? Nemohlo to být trochu jednoduší? Musel být tak moc nervózní z každého doteku? Jeho rodiče určitě nebývali tak nervózní, když se spolu vídával.
S hlavou plnou zmatených myšlenek Heather po krátkém polibku lehce popostrčil k chůzi dál a směrem z tohohle proklatého lesa, kde mrtví ožívali a kde jezevci kuli pikle v kolečku. Srst na krku se mu podvědomě naježila, jak si uvědomoval tolik náležitostí. Navíc ho ale také sužoval strach o Pippu a o jeho rozhodnutí. Ale byla tu Heather, tak to nemohlo být úplně zlé, ne? Ne?

// Narrské vršky přes říční Eso

Alfredo se tiskl k jejímu zlatému kožíšku velmi dlouho. Cítil její teplo, její doteky i její vůni, která nějak prostupovala jeho celé bytí. Byl takhle spokojený a vlastně ani neměl potřebu se pohnout, kdyby nezačínal mít trochu žízeň. A kdyby si neuvědomoval ten divný pach ve vzduchu, který se tu všude kolem šířil jako hustá a černá mlha. Zvědavě zastříhal ušima a před Heather rameno sledoval tu zvláštní podívanou a plašící se ptáky nad jejich hlavami. Nechtěl ovšem panikařit moč časně, takže záhy pohled odvrátil a znovu pevně sevřel víčka, zatímco Heather čechral houstnoucí srst na krku. Byla úplně jiná než jeho. Hustá. Taková, se kterou se Heather zimy bát nemusela. Na rozdíl on něj a jeho zmrzlé sedýnky.
Zjevně i Zlatá měla hlavu plnou úvah, ale Alfredo ji nechtěl znovu znervózňovat. Na něčem se dohodli a byl ochotný udělat cokoliv pro to, aby to mezi nimi fungovalo. Teda rád bych zůstal za dobře s Pippou, ale to se nějak poddá, ujišťoval se v duchu, který byl znovu plný naděje. A znovu mu srdéčko v hrudi zaplesalo, když se Heather odtáhla chvilku po jeho prosbách a znovu se nosem dotknula toho jeho. Div nezapředl a v očích se mu vesele lesklo, když se na ní usmál. Sakra, takhle se teď chtěl usmívat jen a pouze na ní. Byla tak úžasná, když teď koukal do jejích hlubokých očích, které byly snad ještě krásnější než když byly zlaté jako ty hvězdy na nebi.
„Děkuju,“ pošeptal vděčně a ještě než se stihla odtáhnout, naklonil se blíž dal jí lehkou pusu na líčko, načež se znovu velmi mile pousmál a vyskočil na nohy, aby se mohl vydat s ní. Směrem k Sarumenu a ke všemu tomu dalšímu, co je mělo čekat v následujících dnech. A s trochou štěstí taky letech. Ta myšlenka ho hřála u srdíčka a přidávala mu elánu do kroku, takže si po Heather boku capkal vesele, jak se na zamilovaného mladíka patřilo.
„Mimochodem, signorina,“ popíchl ji za chůze, „ztratily se vám ty květinky. Stála by dáma o nějakou adekvátní náhradu?“ Nadhodil jakoby laxně, ale zároveň to byla výzva. Pobídka k nějakému dobrodružství. Návrh na nějakou další nezbednost, kterou spolu mohli provést. Vždyť byli mladí a sil měli na rozdávání. Proč si ještě neužít legrace?

// Jezevčí les přes Elysejská pole

Alfredo dýchal pomalu. Její vůně ho šimrala v nose a on spokojeně mhouřil víčka. Takhle mu bylo dobře. Přál si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Aby se nikdy jeden od druhého nemuseli odtáhnout. Ale pro teď jim mohl být celý svět jedno – mohl zapomenout na pár okamžiků na své sestry, na své starosti i na své povinnosti. Byl s Heather a to bylo právě v tuhle chvíli to nejdůležitější pod sluncem. Ale oba byli do jisté míry napjatí. On se tolik bál, že ho jeho slečna vyvolená bude nesnášet, až téměř přicházel o rozum. Ale to se zjevně nekonalo. Jen byla v závěru zmatená, stejně jako on. Na tohle nikdy nedostal návod. Možná, že kdyby měl tátu, zeptal by se co dělat teď. Jak naložit se všemi těmi pocity a zvláštním teplem, které vyvolal každý její dotek. Možná že Kessel by věděl. Ale kde tomu byl konec? Těžko ho hledat jen pro jednu radu v tomhle širém světě. Z hlubokého zamyšlení jej vyrušil právě Zlaté hlas. Trochu sebou cuknul, ale ani o píď se neodtáhnul. Jen nos zabořil hlouběji to krásného kožíšku.
„No, no, no,“ začal se hned měkce bráni po jeho, „non dirlo-, eh, teda, to neříkej, neomlouvej se.“ Než ovšem stihl vyslovit něco dalšího, její slova prolomila všechny jeho štíty a on se jen sladce usmál. To přece bylo přesně to, co si přál on sám. Jeho oháňka se okamžitě vesele rozhoupala ze strany na stranu. Bylo to totiž snad to jediné, co dávalo ve světě pořádně smysl. „I já chci být s tebou takhle,“ špitl v odpověď zrovna v momentě, kdy se k němu vlčice přitiskla ještě víc. Jejich nohy byly teď skoro propletené a on v tom zmatku sotva tušil, která je jeho. Přesto se mu nakonec podařil pravou přední vytáhnout z motanice, aby si s ní menší vlčici přitáhl ještě o něco blíž. Takhle to zaručeně bylo správně, takhle to mělo být. On si tím jistý byl. Ale starosti o Heather ho neopouštěly, třebaže tvrdila, že chce to samé. Co když to říkala jen tak? Chtěla ho potěšit? Snažil se rozptýlit tím, že začal zlatou srst na jejím krku čechrat. Byla hustá, úplně jiná než jeho. Ale o to krásnější. Styděl se, protože vlčice určitě musela slyšet tlukot jeho srdce, které se celé splašené pokoušelo dostat z jeho hrudi. Naprázdno polknul.
„Mohl bych na tebe mít prosbu?“ Brouknul po další chvíli ticha velmi, velmi potichu. Nevěděl jak jinak to uvést, ale zjevně nemělo cenu to odkládat. „Chtěl bych odejít ze Sarumenu, ale nejsem si úplně jistý, jestli to zvládnu sám. Vlci tam jsou hodní a kdyby měli námitky, asi bych se nedokázal ubránit. Šla bys prosím se mnou?“ vysvětlil opatrně, ale neodtahoval se. Pořád se trochu bál, že kdyby se od sebe odtáhli, těžko by se zase vraceli zpět k sobě.

// Spáleniště

Padla podivná noc. Na nebi zářily hvězdy, ale ne úplně tak jasně, jako zářily kdykoliv jindy. Jako by se přes oblohu snesl opar a zakryl jejich světlo. Ryšavý vlček k obloze několikrát pohlédnul, než ho spolu s Heather pohltily dlouhé stíny Švitořivého lesa. V noci byl tichý, jako každý jiný les v okolí. A nebylo z něj vidět na nebe, jenže to Alfredovi nevadilo, neboť viděl na Heather. Naprázdno polknul. Odmítnutí ho stále pálilo v hrudi a vysychalo mu z toho v krku. Na zlatavou vlčici se ovšem nepřestával usmívat. Jistě byla podobně zmatená jako on. Jako by se na ni snad mohl zlobit. Ačkoliv – odmítla ho vůbec? Neřekla mu ne. Ale neřekla mu ani ano. Byla pořád tak ostýchavá a nerozhodná, že vlastně ani nevěděl, co si o tom myslet. A hlavně nějak nevěděl co říct. Kráčel po jejím boku a kdykoliv zastavila, zastavil taky. Nechtěl ji nechávat samotnou. Ale stejně tak se jí nechtěl plést do cesty, takže se vlastně celou dobu držel v uctivé vzdálenosti, kterou mohla kdykoliv uzavřít, stejně tak jako rozlomit. Kdyby chtěla utéct, mohla by. Ale byla pořád tady. To mu dodávala trošek té naděje. V jeden nestřežený okamžik si dlouze oddechnul, neboť vůbec netušil co dělat. Frustrace ho zcela pohltila a zastřela mu mysl stejně jako onen opar zastřel oblohu. Co teď?
Jenže přesně v tu chvíli – když už začínal být tak zoufalý, že to možná začínalo být znát –, přesně v tu chvíli ho Heather oslovila. Hlava mu vystřelila jejím směrem, uši pozorně natočené vpřed a stříbrné oči plné očekávání. Zapomínal, jak měla krásný hlas. Jak byla krásná celá. Ale než se vůbec k něčemu nadál, byla vlčice u něj. Překvapeně zamrkal, když ucítil její teplý dotek. Necouvnul ovšem ani o píď. Jen ju nechal, v obličeji čiré překvapení. Byl moc velký gentleman na to, aby zneužil její blízkosti. Srdce mu ovšem divoce tlouklo, zatímco se mu po těle plížilo podivné horko. Mozek na něj z dálky něco křičel, ale nebylo mu pořádně rozumět. Ani ho nechtěl poslouchat. Svou poslední divokou kartu vsadil na své srdce.
Celý ten okamžik netrval dlouho, ale ryšavý ho vnímal tak podivně: zdál se nekonečný, ale kdyby trval navždy, jistě by mu to nestačilo. Heather se odtáhla až moc brzy, zatímco v jejích očích se odráželo něco, co Alfredo nedokázal rozluštit. Možná chtěla prchnout – i on se styděl a nejraději by zabořil hlavu mezi tlapy jako rozpačité vlče. Nohy ho svrběly touhou. Ale věděl, že i kdyby prošel celý širý svět, nikde by mu nikdy nebylo líp, než právě teď a tady. S Heather, která se po dalším okamžiku přitiskla blíž k němu. Tentokrát neváhal ani na moment a gesto zlaté opětoval. Opřel si bradu o její krk a lehkým pohybem vlčici přitáhnul blíž k sobě. Do vřelého objetí. Sladká vůně sedmikrásek a čerstvě posekané trávy úplně omámila jeho smysly a prostoupila celým jeho tělem. Bylo to příjemné – a přesně takové to zjevně mělo být. Nevědomky si ji k sobě záhy přitáhnul ještě o něco blíž, když se pokusil nos zabořit hlouběji do zlaté srsti, oči teď pevně sevřené. Ale ačkoliv mu bylo dobře, bál se vyslovit přesně to, co si doopravdy myslel a co prahnul vykřičet do celého světa. Bál se, že kdyby to řekl nahlas, Heather by se rozplynula a už se nevrátila. Ale myslet si to mohl? Ne? Ačkoliv ten pocti nikdy před tím nepoznal, byl si zcela jistý tím, že to nemůže být nijak jinak. Ti amo.

// Elysejská pole

Nad Gallireou znovu svítalo. Alfredo se ovšem nedokázal soustředit na nic kolem sebe. Jen stál a zíral přímo na Zlatavý kožíšek Heather, který byl pořád tak nádherný. Ale pohled na ni ho bolel. Cítil, jak se mu hrdlo svírá úzkostí a srdce se s každým úderem snaží nalézt cestu z jeho hrudního koše. Kdyby mohl, klidně by si i sednul. Ale nechtěl, protože by se taky už nemusel zvednout, jak se mu chvěly tlapky. Byl to strach? Nebo snad nervozita? Těžko, velice těžko se ty dva pocity rozlišovaly. Raději pohled odvrátil na spálenou zem, která se najednou zdála jako jediná jistota, kterou kolem sebe měl. Nejen jeho srdce, ale i vášnivá italská krev, co mu proudila v žilách ho nabádala ke skoku víry. Vsadit celý svůj život na jedinou kartu a tu vložit do tlapek vlčici stojící před ním. Ale to ona nechtěla. A navíc měla pravdu. Skoro se neznali. Mladík trochu nervózně mrsknul ocasem a sklopil uši k týlu. Nevěděl co se sebou. Nezlobil se pro to za ní. Jen nedokázal pochopit, proč mu nedokáže věřit. Přesto si však povzdechnul a kamenná grimasa v jeho tváři byla nahrazena smířením. Pohlédl na ní, stříbrné oči plné odhodláni.
„Hai ragione,“ brouknul měkce, „máš pravdu. Neznáme se. Ale to nám přece nemusí bránit v přátelství, nebo snad ano?“ V hlavě se mu začínal rodit plán jakéhosi návrhu. Nebo snad jen pouhá bláhová myšlenka? Nezáleželo na tom. Prostě jen chtěl uznat její pravdu a nějak se pokusit najít kompromis: „Protože vlastně jsme kamarádi. A máme plno času prostě jen být kamarádi. A poznat se,“ byl hnaný faktem, že jeho projev náklonosti zůstal prakticky bez kladné odezvy. Při tom uvědomění si mu vysychalo v krku. „Nikdo neříká, že se musí něco měnit. Protože nemusí. N-není to tak?“ S těmi slovy pomalu vyrazil v před. Nad oním mrtvým místem se skláněl líbezně vyhlížející les, ze kterého cvrlikalo nespočet opeřenců. Třeba to bylo dobré místo na průzkum? Třeba je oba trochu víc rozveselí? Protože jemu teď moc do zpěvu nebylo. Vzorně ovšem čekal na Heather, aby jej mohla následovat na čestném místě – po jeho pravici. Před nedávnem si byl jistý tím, že přesně tam patřila. Že měla být s ním a že prostě tak to všechno mělo být. Ale teď vlastně ani nevěděl, jestli to ona sama chtěla. A připadal si mizerně, ač se pokoušel tvářit tak vesele, jak jen to šlo.

// Švitořivý les