Příspěvky uživatele

< návrat zpět

|175|

Ryšavý vlček mohl na celém prostoru pouze jen oči nechat. Prohlížel si skuliny ve stěnách i způsob, jakým mech obrůstal podlahu a kořeny, které se sem tam klenuly ze stěn, nebo dvojici nad hlavou. A do toho všeho jej v nose lechtal pach tak sladký, až mu z toho šla hlava kolem. Nejednou se otáčel a vyklonil do úzkého tunelu. Sledovala je Heather? Měl se snad její kožíšek vynořit z útrob temného tunelu? Jenže ani spalující pohled a ani zářivý kožíšek se neobjevil. Jen její vůně se nesla všude kolem. Ryšavého ten pocit podivně tížil v žaludku hlavně při uvědomění si, že to nebyla Zlatonka, nýbrž Rowena. Nervózně se ošil a plaše se pousmál.
„Nejste s Heather náhodou příbuzné?“ vyzvídal zmateně a bez rozpaků. „Máte hodně podobnou – a taky sakra výraznou – vůni,“ rozpačitě máchal oháňkou a přátelsky se usmíval. Nečekal od Roweny žádnou zradu a možná v tom pochybil? K jeho nespornému štěstí ovšem zadkem nacouval přímo do dalšího tunelu, který měl zajistit pokračování jeskyně. Poplašeně se otočil, ale neváhal ani na moment. I zatuhlý pach, který v pokračování komplexu očekával byl lepší, než zrádná vůně jeho milé, která se nesla z kožíšku jiné vlčice. Ouška mu přitom cukla vzad a na tváři se rozlil ruměnec, který naštěstí zůstal skrytý pod hustou srstí. Fred mu ještě nikdo neřekl, ale znělo to docela hezky.
„Určitě ano,“ přitakal za chůze, zatímco veškerou svou pozornost pracně soustředil na cestu před sebou. Kožich už beztak posloužil jako prachovka. Další pavučiny, které na sebe nabalil cestou se prostě už jen ztratily v davu. „Rád paní Smrti budu sloužit – říkal jsem to i sestře. Jen mi nebyla schopna tak dobře vysvětlit, jak se věcí mají,“ zalichotil Roweně zcela bez zaváhání a taky se musel rafnout do jazyku, aby se zastavil od nějakého pokračování. Co mu to přelítlo přes nos? Heather, Heather, Heather. Vší silou se bránil magické síle, která mu v tak těsném prostoru omámila smysly. Naštěstí se teď na chvilku od černé vlčice oddálil a když znovu vykoukl z tunelu, pošimrala stříbrné duhovky lehká záře. První si myslel, že se dostal ven. Ale nebylo tomu tak. Dlouhé nohy spočinuly na břehu maličkého, podzemního jezírka. Mohla to taky být trochu větší louže, ale všimnul si vlnek, které se honily po hladině. Jistě to muselo někudy odtékat. Víc ale vlčka zaujaly světélkující rostlinky, které se třepotaly v křišťálově čistém proudu podzemního pramene. Oháňka se mu znovu dala do pohybu a chvilku zapomenul na vábení, když teď dýchal překvapivě svěží vzduch.
„Signora Rowena! Pojď se honem podívat. Tohle jsem nikdy před tím neviděl,“ popoháněl svou společnost a jen čekal, až se černá hlava vykloní z díry, která se temně šklebila ve zdi. Pak ale poplašeně a plaše sklopil pohled k čiré hladině. Nechtěl ještě podněcovat ten podivný pocit, co mu doutnal snad přímo v žaludku. Miloval Heather a nemohla ho šálit nějaká pitomá vůně. Ne.

// Vrbový lesík |174|

Byl to úzký prostor, kam Alfreda nesly dlouhé nohy a musel se taky pořádně krčit, ale bylo tu sucho. To v jejich situaci bylo to nejdůležitější. Tedy krom toho, že měli kde uctívat Smrt a tak. Zatímco pokračoval úzkou chodbou, ouška měl otočená navzad, aby dobře slyšel svou společnici. Měla moc příjemný hlas a taky hezky voněla. Něco na jejím pachu mu připomínalo pach Heather. Možná to byla ona magie? Alfredo Zlatonku hluboce miloval asi i to ovlivňovalo Roweninu magii, která ho čapla do svých podlých spárů. Instinktivně se mu za krkem lehce naježila srst, navzdory faktu, že byla mokrá.
„To je docela rozumné,“ konstatoval se zájmem, zatímco poslouchal o etice. „Věřím, že někdo tak moudrý a silný požaduje od ostatních nějaké to chování – ostatně každý Don nebo Donna tady ve zdejším kraji si taky vynucují autoritu, ale kdo z nich by tak mohl mít na samotnou Smrt, že?“ přemýšlel nahlas. Cesta z kmene se svažovala někam pod zem a vzhledem k nánosům pavučin vlček postupoval pomalu. Ústí tunelu se ovšem nakonec doopravdy rozevřelo a dvojici uvítala celkem prostorná jeskyně. Mohl se dokonce i narovnat. Prostředí to bylo chladné a suché, ale držel se tu po zemi mech. Rezavá oháňka se bujaře rozhoupala!
„Páni,“ neslo se ihned tlumeně skrze temný prostor, kam zvenčí doléhalo jen omezené množství světla. „Vidíš to, co vidím já?“ vyzvídal v úžasu, zatímco se pomalu rozhlížel. „Tohle místo by nám mohlo bát úkrytem! A naprosto úžasným úkrytem!“ nechával se unést, zatímco prozkoumával každé zákoutí, oči navrch hlavy. Jistě nechtěl ale ani zanedbávat Roweny slova a proto moudře přikyvoval, zatímco vyprávěla dál.
„Bydlet u hor také musí být dobré, i když to místo zní docela nevábně. Skoro hmatatelný strach? Páni,“ byl to však čirý údiv z moci černé paní Smrti, který z vlčka vyzařoval. Čirý údiv. Skoro až neměl slov. Pippa o ní vždy mluvila podobně, ale bylo znát, že Rowena byla zkušenější. Mnohem. Doopravdy mu odpověděla na ony otázky, které mu dlouho nedávaly smysl. Jestli měl pomáhat šířit osvětu, byl by bohatě spokojený.

Nebe bylo zatažené a mraky na něm obtěžkané veškerou tou vodou, kterou sebou přinášely. Jak poetické, že před takovým počasím je nyní mohly chránit zrovna smuteční vrby, které tu všude rostly. Jejich dlouhé a těžké větve se snášely až k zemi a jemně hladily dlouhonohého vlka, když se mezi nimi proplétal. Přirozeně na nich zanechával i svůj pach, třebaže ne zcela cíleně. Zarazil se, když se na něj tmavá vlčice otočila. Působila svůdně…? Nervózně si přešlápl z tlapky na tlapku, když zastavil. Vzpomínka na tmavé oči jeho milé ale rychle vyhnala všechny ostatní kožichy z hlavy. Lehce se pousmál. Jestli Rowena byla tak dobrou kamarádkou Pippě, jistě mohla být i jemu. Oklepal se a vyhnal tak ze zlatého kožíšku přebytek vody, aby si rázem mohl přisednout k druhé vlčici do pomyslného ústraní.
„Vlastně by mě zajímalo všechno? Ty povrchní věci, jak jsi je nazvala, také neznám. Primárně mne ale asi zajímá ta služba, o které mluvíš. Myslím, že když už tohle místo má být se Smrtí spojené stejně jako s Cosou Nostrou, je jen na místě, abych byl součástí toho dění, ne?“ pokusil se o úsměv a živě zastříhal ušima. Stříbrný pohled mu ovšem sjel na kůru starého stromu, který jim přinášel útočiště. Mohla tohle být ta vrba, o které prve hovořil Život? Rowena třebas na jeho slovo nedala, ale on stále ještě ano. Strom před nimi byl pradávný a obrůstal ho mech a lišejník, který na jednom z kořenů také vytvářel jakýsi závoj. Co bylo asi na jeho druhé straně? Stromoví bylo tak široké, že poskytovalo útočiště i mimo kořenový systém. Ale ryšavý vlček chtěl vidět něco dál. A když tohle byl jejich nový domov, třeba by jim i tohle místo mohlo posloužit jako úkryt? Třebaže jen dočasný, než případně vyhloubí potřebnou noru.
„Nevadí ti vyprávět a zároveň objevovat?“ blýsknul pohledem a zářivým úsměvem po své společnosti, než znovu vyskočil na nožky. Brána z lišejníku a mechu vlka záhy pohltila a on se tak ocitl v samém náručí pradávného stromu. Jeho kořeny se kroutily všude kolem a tělo kmene bylo mnohem větší, než se na první pohled mohlo zdát. Rezavá oháňka se pozvolna rozhoupala ze strany na stanu. „Páni, vidíš to?“ ptal se hned Roweny, zatímco se rozhlížel. „Myslíš, že by nám tohle místo mohlo sloužit jako útočiště?“ tázal se hned vlčice, zatímco kroužil po malém prostranství. Až po několika momentech si teprve všimnul praskliny, kterou ukrývalo tělo kmene. Byla špatně patrná, ale při bližším pohledu dost velká i pro vlka jeho výšky. Znovu se ohlédl po Roweně. „Normálně bych řekl že dámy první, jenže nevím, zda to není nebezpečné. Jistě promineš,“ následoval sladký úsměv, než i s oháňkou zmizel v útrobách kmene.

// Stará vrba

// Trhám se tedy trošku od skupinky, aby Alík mohl vstoupit do kultu Smrti

Ryšavý vlček pořád postával naproti sestrám a sem tam se ohlédnul, jestli se někde nevynoří Heather. Její zlatavý kožíšek ale neviděl a proto začal znuděně rozhrabávat uschlé listí, které se od podzimu pořád ještě nestihlo rozložit a neprostoupila jím svěží, zelená travička. Byl pořád trochu zmatený z Lii reakce, ale nechtěl shazovat nepříjemné zážitky, které ji jistě musely dosti poznamenat. Lehce si povzdechl, zatímco poslouchal Rowenu a její povídání o obětním kameni. Trochu zbystřil a ouška mu vystřelila vpřed. Tmavá vlčice s dlouhou oháňkou se záhy vzdálila, ale Alfreda to nenechávalo ani trochu chladným. Očka se mu zaleskla a vyskočil na všechny čtyři nedlouho po okamžení, kdy vlčice zmizla v křovinách.
„Dámy, omluvíte mne prosím?“ pokynul svým sestrám ihned, „když už jsme se tu konečně shledali, rád bych od Roweny zjistil, jak se to přesně má s kultem smrti. Třeba by mne mohla i zasvětit, uzná-li to za vhodné. Vy si zatím můžete…“ vyříkat co se tu odehrálo před chvilkou, „sdělit, co je nového. Hezky v klidu. My s Liou pak doženeme resty záhy,“ zavrtěl s lehkým úsměvem oháňkou, než se pustil stejnou cestou, která pohltila černou vlčici. Krátké pokušení se místo za ní vydat zpátky za Heather a ujistit se, že je vše v nejvyšším pořádku ho nakonec opustilo. Možná chtěla být chvilku sama? Potřebovala vstřebat všechno, co se tu událo za posledních pár dnů? Raději mlčky sledoval Roweny silnou stopu, dokud ji nezahlédl poblíž té staré vrby, které si všimnul prve.
„Signora Rowena!“ oslovil ji rodným jazykem a dalším z milých úsměvů. „Nerad tě ruším, ale říkal jsem si že není špatná chvíle se začít zajímat o Smrt a ty jsi jistě nejpovolanější z povolaných, kdo mi může vysvětit jak to všechno funguje a tak – vůbec nevím, co očekávat, ani co to obnáší.“ Mluvil s těžkým přízvukem a pomalu, aby nepomotal žádná slovíčka za ta italská. Docela se mu ovšem dařilo. Rowena se pohybovala mezi větvemi, ale on s ní záhy srovnal krok. Dlouhé nohy mu pohyb mezi stromy značně usnadňovaly.

Radost cloumala zrzkovi s celým tělem a nahlas se smál. Tak dlouho po Lie pátrali, aby ji nakonec nalezli na místě, kam je poslal pan Život? Jestli tohle byla náhoda, tak to aby to čert spral. Jistě v tom měla prsty nějaká entita, která jim strašila nad hlavami. Jenže nad takovými věcmi ryšavý neměl vůbec sílu přemýšlet. Jeho smysly byly úplně vedle a radost ho zcela a úplně pohltila. Oháňkou vrtěl jako praštěný a navzdory praktické neschopnosti nadechnout se snad nikdy necítil líp. Jenže Lia jejich nadšení asi nesdílela, protože k jeho uším se donášela jen nehezká slova, která vyvrcholila v tak kousavou poznámku, že se i jeho ocásek na chvíli zarazil. Ryšavý ztuhnul a mlčky zůstal koukat, zatímco cítil, jak se přes něj písková vlčice za nehezkého hlaholení pokouší vyškrábat na nohy. On jen poslušně čekal a přišel si raněný. Lia nebyla na místě, kdy si mohli něco vyčítat. A on jí rozhodně neměl za zlé, že to trvalo tak dlouho, než se konečně našli. Zvednul se krátce po Pippě a zůstal na rudookou slečnu zaraženě zírat. Život tam venku se na ní nehezky podepsal. A to zjevně jak na zevnějšku, tak na jejím ohnivém duchu.
„Taky tě rád vidím,“ odfrknul si, než se obrátil na Rowenu, jejíž přítomnost do současného okamžiku vytěsňoval a lehce se pousmál. „Buonasera, signorina Rowena,“ přivítal s lehkou poklonou tmavou vlčici a pokusil se o úsměv. Pak se ovšem trochu poplašeně ohlédl. Kde byla Heather? Zůstala snad sama v lese? Nervózně pokl. Nerad ji tak náhle opouštěl, ale snad od sebe nebyli daleko? Navíc nalezli Liu! Velmi nepříjemnou a nerudnou, ale byla to Lia! Odfrknul si a neochotně obrátil svou pozornost na tmavší vlčici, která byla daleko sdílnější, nežli jeho druhá sestra. Při tom uvědomění si mu přeběhl mráz po zádech a srst za ušima se mírně naježila. Dvě sestry. Nebyl už jen sám s Pippou! Měli i Liu. Jeho druhou starší sestřičku. Blaženě se pousmál a v duchu zajásal.
„Grazie mille, Rowena,“ obrátil se na tmavou vlčici znova v okamžiku, kdy vysvětlila, jak se tu Lia vzala. Třebaže k ní choval menší nedůvěru pro její náklonost k podivným, temným praktikám, zároveň jí byl neskutečně vděčný, že jejich ztracenou rodinu pohotově přivedla až sem. Zamáchal oháňkou a nadšeně přikývnul: „Poslal nás sem pan Život. Řekl že tohle je správné místo, které nám poskytne domov. Dokonce snad mluvil i o nějakém útočišti a jestli se nepletu, onu starou vrbu jsem viděl. Mohli jsme se tam pak zajít podívat, co říkáte?“ vyzvídal oslovením kolektivu a užíval si pohody, která ho ten slzavý podvečer přepadla. Dlouho nebyl tak uvolněný a ono pohodlí se na něm doopravdy podepsalo. Široce zívnul, zatímco si s lehkým úsměvem prohlížel Liu. Navzdory změnám, kterýma její tělo prošlo, to byla pořád jeho velká sestřička. A měl ji rád, i když se bránila.

Bylo odpoledne a rozhodně ne nikterak vábné. Obloha byla šedivá – ocelová barva jí v tomhle čase dvakrát moc neslušela, neboť vyzdvihovala i vzhled okolí. Krajina byla po zimě sešlá a nebarevná a taková celá mhe, ale Alfredův vesmír byl vlastně teď šťastnější, než kdykoliv před tím. Nejprve si sice myslel, že ho zdání klame. Jenže pak byl poměrně kvapem vyveden z omylu. Hlas hovoříce plynně jejich mateřštinou mu zazněl v uších a následoval poměrně silný kopanec. Ale nebyla to Pippa, kdo se nad ním skláněl a pohled do rudých očí a zamračené tváře mu nikdy nepřinesl tolika radosti, jak v ten daný okamžik.
„Lia!“ zavýsknul vesele a třebaže se nemohl, nebo asi ani nechtěl, zvednout, oháňkou tloukl do země jako smyslů zbavený. Chvilku zapomenul na Heather i na ten pocit štěstí, který přinášel tenhle les. Asi jim tohle místo doopravdy bylo souzené – třeba to byl doopravdy jejich nový domov! Vždyť kde jinde by nalezli Liu? Než se ovšem stihnul rozkoukat, už na sobě cítil něčí váhu. Jako tank kterým byla se přihnala Pippa a za bouřného hlaholu strhla sebe i druhou sestru na zem – přímo na Alfreda. Vlček překvapeně heknul, jak se ocitl pod tíhou svých sester, ale hned se zase smál. Kdyby se někomu pokoušeli tvrdit, že jsou dospělí, asi by jim to prostě nikdo nevěřil. A on se tak na moment ani necítil. Vzpomínky mu vnesly do mysli vůni borového jehličí, jaké rostlo na dalekém jihu a které je odchovalo, třebaže ve Vrbovém lesíku nerostla ani jedna borovice.
„Che ci fai qui, Lia? Come ci sei arrivato? Qualunque cosa, non importa! Siamo venuti qui per far rivivere Cosa Nostra!“ hlaholil vesele, zatímco se tulil s hromadou chlupů, která ho obklopila a očka mu vesele zářila. „Oh, Lia, ti abbiamo cercato ovunque!“ italsky teď nemluvil tolik, protože hodně času trávil s Heather. Přesto ale nezapomenul ani slovíčko a když teď byl jen mezi sestrami, žvanil jako smyslů zbavený. Zahalilo ho nadšení a upřímná radost. A přesně tak to mělo být. Jistě – neměli zbylé dvě sestry, ale to teď nebylo důležité. Museli se spokojit s malými krůčky.

// Ohnivé jezero přes Zlatavý les

Ryšavý vlček následoval dvě vlčice skrze neznámý les. Neznámý? Jednu tudy snad procházel. To právě tady si uhnal zápal plic, když utekl Kesselovi a pospíchal do Sarumenu, aby zjistil jak se tam věci mají po tom, co mu cizinka řekla že vyhořel. Trochu si odfrknul a zaklepal hlavou – Sarumen teď dobrovolně nechal daleko za sebou, když si byl konečně jistý faktem, že pro vlastní štěstí si museli vytvořit doopravdy jejich vlastní smečku. A když nad tím tak přemýšlel – nebyli už někde poblíž toho místa, o kterém původně mluvil Život? Zastavil, aby se rozhlédl. Právě míjeli hranici dvou lesů. Stromy se změnily a listnaté stromy kolem vystřídaly – ach ano – byly to vrby! Nadšený mládenec div nezavýsknul, když si radostně poskočil a nehledě na sestru spolu se svou milou vystřelil do jejich stínů. Přicházelo jaro – sníh tál. A s ním přicházelo i znovuzrození Cosy Nostry.
„Sorella! Mi amor!“ oslovil obě dvě najednou a oháňka mu svištěla ze strany na stranu, „to je ono! Tohle je to místo o kterém mluvil pan Život! To je určitě ono!“ prohlížel si staré stromy s nadšením a snažil se každý kousek lesa vrýt do paměti. Točil se dokola, smál se a poskakoval. A při tom nevědomky začal ono místo značkovat vlastním pachem – když se otíral o stromy. Museli to tu prohlédnout celé, ideálně hned. Stříbrná očka zářila, jak dlouhé nohy mladíka nesla napříč lesem, který pokrývaly smutečný vrby. A očka mu zářila ještě o to víc, když zahlédl další skryté zákoutí.
„Vidíte to?“ broukal nadšeně a hopkal kolem nabručených vlčic, které ho zatím ještě následovaly. I když nemusely. Nadšený vlček křižoval nové území sem a tam a pravda – do nosu mu padly i pachy nějakých tuláků a jeden nebo dva poměrně povědomé. Nejdřív mu to nedocházelo. Nadšení mu kolovalo v žilách a on byl plný adrenalinu, když obíhal poprvé hranice a nadšeně a velmi poctivě je značkoval. Jak by sakra mohl být klidný, že? Zametal ocáskem a vlčicím vždy na moment zmizel, než se znovu vrátil jako věrný pejsek, aby jim oznámil co nalezl nového.
„… a támhle je taková velká, stará vrba! Možná o ní mluvil pan Život? Taky tu jsou nějací tuláci, ale ti snad vypadnou až ucítí že se tu něco děje. Nebo je mužem vyhnat nebo tak něco! Já vlastně ani nevim, hrozně mě svrbí tlapky je to nomální? Non riesco a contenermi. Alla fine ce l'abbiamo fatta! Potete crederci?“ plynule přešel do italštiny, než zase zmizel v křoví, aby od dvojice odběhnul a šel zkoumat okolní les dál. A při tom si uvědomil, že ho v nose lochtá pach důvěrně známý. Připomínal ten Pippy, ale nebyl to Pippy pach. Zarazil se na místě a zůstal prázdně zírat před sebe, zatímco jeho výraz byl velmi krátce prázdný. Rychle jej ale vystřídal výraz plný nadšení a bouřný pokřik: „Quella è Lia!“ Vystřelil v před a hnal se za tím fantomem, který ve zdejších lesích strašil. Nebo snad ne? „Lio!“ Hulákal a neohlížel se na sestru za sebou a chvíli ani na Heather. Chvilku zapomenul na značkování, třebaže se snažil a alespoň se otíral o stromy kolem sebe. Ale když doběhl k místu, kde byl pach nejsilnější, nedokázal dál nalézt cestu. Zdálo se mu to? Znovu zavolal. Dokola a dokola volal Liino jméno, dokud se mu nezamotala hlava spolu s tlapkami a dokud nepadnul na zem.
„Lio,“ fňuknul tiše, zatímco se pokoušel zvednout. Ale nemohl ji najít. Tak co tohle mělo znamenat?

// Narrské vršky přes řeku Tenebre

Přicházelo jaro. Okolní sníh začínal tát a vše bylo mokré a ošklivé. Alfredo nebyl zcela nadšený, ale nezmohl nic. A tak prostě tiše kráčel společně s Heather a Pippou dál – tím směrem, kterým je poslal Život. Původně se plánoval zapojit do debaty. Jednou, nebo snad i dvakrát se zhluboka nadechnul, jenže Pippa byla znovu neúprosná. Pořád se do Heather navážela a pokoušela se ji vyštípat z jejich plánované smečky. Stříbrný pohled pomalu sklouznul zemi a nonšalantně si odfrknul. Štvalo ho, jak se písková vlčice do zlaté bez ustání obouvala. Dokud se pošklebovala jemu – budiž. Jenže zlatá vlčice se k jeho věčné radosti vůbec nedala. Potměšile se ušklíbnul a zavrtěl oháňkou, když se je jala bránit. A vůbec se nezlobil, že se na Pippu tak obořila. Písková vlčice taky potřebovala nějaké mantinely a když jí je nedokázal dát on, Heather se musela statečně prát za její vlastní čest. Pravdou však bylo, že Alfredo se Pippy trochu bál. Kdyby se do Heather navážel kdokoliv jiný, asi by se nevál ho vykostit. Jenže Pippa byla jeho jediná rodina. Raději proto ryšavý vlček upnul svou pozornost na Heather otázku:
„Myslím, že Pippa myslí nějaké hádanky, co jí říkal o Smrti. Že v ní dřímá nějaká její síla, což ani jeden nevíme co znamená – se Smrtí nemáme žádné zkušenosti. Nikdy jsme u ní nebyli, teda až na Pippu, která ji tedy uctívá spolu s Rowenou. Já tomu moc nerozumím, scuzi.“ Při posledních slovech trochu zkroušeně pohlédl dolů a lehce se ošil. Raději se dál soustředil na cestu, která je teď vedla podél Sarumenu, krvavě rudého jezera a dál k jihu. Šli spolu jako tři grácie, nikdo nevedl a nikdo nezaostával. Ale Alfredo byl spokojený. S vyhlídkou na lepší zítřky si to kráčel přímo za nosem a neváhal sem tam otřít velmi nevinně svůj obličej o Heather kožíšek, který s přicházejícím jarem voněl každý den víc a víc.

// Vrbový lesík přes Zlatavý les

Pokud si Pippa myslela, že Alfredovi chyběl zrovna respekt, byla na značném omylu. Jestli něco, ryšavý vlk zlověstnou bohyni s temným jménem doopravdy respektoval. Možná že právě až moc. I proto mu přišlo nemístné si s bohyní zahrávat. Šťourat do ní klackem a čekat, jestli ještě tohle vydrží. Na druhou stranu – co když jí obětiny dělaly opravdovou radost? Třeba prahla po něčem… speciálním. Nakonec – věděl, že bude svou sestru následovat klidně do horoucích pekel, takže jestli měl u toho uctívat jednu temnou entitu navíc – asi se to dalo zvládnout. Povzdechnul si a lehce přikývl, ale dál už onu temnou diskuzi nerozebíral. Nechtěl zabředávat moc hluboko do problematiky náboženství, které mu z vlastní podstaty bylo cizí. Magie byly pro mladého vlka navíc mnohem zajímavější částí jejich čekání.
„No to si piš,“ zazubil se, protože jestli doopravdy existovala magie vhodná pro vlky mafiány, byly to myšlenky. Vidět do myslí svých nepřátel bylo bezesporu velkou výhodou. A pokud šlo o Pippy magii – Alfredo zůstal na svou sestru pozorně zírat, zatímco se pokoušela přijít na kloub svému nadání. A doopravdy. Koutkem oka zahlédl pohyb a automaticky mu k němu sjel pohled. Ve sněhu, ukryté za kamenem se krčily tři kuličky chlupů. Poznal je ihned, i když to byly téměř dva roky, co se jejich cesty rozdělily. Chiara, Lacrima a Lia. Chvěly se strachy, bály se těch monster, která jim byla v patách. Vyděšeně se zachvěl sám, neboť si dobře pamatoval jejich vlastní úzkost. Jenže ve chvíli, kdy se obával nejvíce si povšiml další osoby, která se k nim blížila z kopců. Chtěl vyskočit na všechny čtyři, ale podivně se zamotal. To nevolnost ho trochu schvátila a ucítil tíživý pocit v žaludku, jako by mu snad v břiše ležel ohromný kámen. Jenže když pohledem vyhledal onen kámen a tři vyděšená vlčata, byla ta tam. Vydechl a oklepal se, načež mu v očích nakonec znovu vesele zajiskřilo:
„Heather,“ vydechl spokojeně a jal se vlčici pozdravit přátelským žďuchancem nosu do líčka. A rychlou pusou na čelo, protože proč ne. Oháňka mu zatím vesele smekala ze strany na stranu. „Ano, ano! Půjdeme! Pan Život nám prozradil kudy a kam a co tam hledat!“ začal hned zvesela, ještě vůbec než vyrazili a než měla zlatavá vlčice šanci se pořádně zeptat. Protože toho ale bylo hodně k vyprávění, pohledem vybídl Pippu, aby se taky pořádně rozpovídala. Zaprvé: holkám neškodil trošek tý socializace, zadruhý: trochu se mu nechtělo v tom všem znovu šťourat. Byl zmrzlý a těšil se, až si bude moct v novém úkrytu natáhnout fajfky. A proto vděčně vyrazil vpřed, jakmile mohl a jakmile byly dámy také připravené. Čekala je zajímavá pouť a on se nemohl dočkat cíle. Konečně jejich nový domov! Že chtěl Pippě pochválit magii, na to krátce zapomenul. Pak se ale přeci jen pokusil jí to říct, jenom jí: „S tvou a mou silou bude Cosa Nostra neporazitelná,“ poslal myšlenku směrem k Pippě asi metr vedle něj. Jestli se mu to povedlo, to zatím těžko soudit. Ale zkusit to musel.

// Ohnivé jezero přes řeku Tenebrae

Ryšavý seděl proti své sestře a tiše přemítal o nesmrtelnosti brouka. Při čekání neměli nic moc lepšího na práci a když zrovna nikdo nemluvil, pokoušel se nezaneprázdňovat svou mysl nesmysly. Konec konců toho teď bylo všude dost – starost o sestry, o neexistující smečku, o štěstí Heather. Mohl by pokračovat, ale přesně na takové věci se snažil chvilku nemyslet. I proto se lehce oklepal, když se na něj sestra podle zamračila. Rozpačitě sklopil zrak:
„Vždyť já ti věřím, jen mi to přijde podivné – klonit si k sobě takové entity? Co když ji neuspokojíš? Nemůže se ti pak pomstít nějak?“ na rozdíl od Pippy si byl mladší ze sourozenců poměrně nejistý. Pan Život byl milý – chápal by, kdyby si chtěl někdo naklonit jeho. Jenže Smrt byla nelítostná a brala si věci, které jí nepatřily. Jako například životy jejich rodičů. To jí Alfredo odmítal zapomenout, ač by rád. Jenže Pippy zapálení se nedalo uhasit, takže jen svorně přikývnul a nechal sestru, aby mu to znovu vysvětlila.
Naštěstí nelehká téma jim dlouho nevydržela. Ubrali se jinam – zkoušení magií, to znělo opravdu dobře. A taky že se to Alfredovi povedlo na první dobrou. Radoval se tak, až mu oháňka za zadkem znovu smýkala ze strany na stranu a očka vesele jiskřila. Hlavně když se Pippa zarazila a vrhala na něj nenávistné pohledy za poznámky o prdění. Moc si nezahrávej, nebo ti ukážu, doneslo se k němu a on nemohl jinak, než se začít smát znovu.
„Ukazuj mi co jen chceš,“ zasmál se zvesela, načež lehce přikývnu. „Ano, vážně to vypadá, že dokážu číst cizí myšlenky. Myslíš, že bych někomu mohl zkusit svoje myšlenky i poslat? Jako na dálku?“ zajímavý nápad! Chtěl to vyzkoušet, jenže to už se Pippa zajímala o svou magii. Jenže on nevěděl jak na to. U sebe alespoň tušil, že se musí soustředit na objekt svého zájmu. Krátce se proto zamyslel, než promluvil. „Zkus se třeba soustředit na to, co chceš abych viděl. Třeba holuba, nebo tak něco.“

Jakmile se Pippy ctěný zadek dotkl země, nezbývalo než čekat na jejich parťačku a Alfredovu vyvolenou. A Heather se zatím asi k příchodu neměla, nebo byla dál, než se mohlo na první pohled zdát. Ryšavý přesto nezoufal a svou pozornost upínal na sestru i její kázání, navzdory faktu, že ho použila jako rohožku a utřela si do něj tlapku. Nasadil unavený výraz, ale nic neřekl. Přeci jen se pošťuchovali prakticky neustále.
„Jak to, že Rowena toho o smrti ví tolik?“ vyzvídal nedůvěřivě. Zatím tmavou vlčici potkal jen jednou a neměl s ní žádné špatné zkušenosti, ale aby měl někdo až takové zkušenosti pro změnu s božstvem? To bylo trochu přes čáru, ne? Ryšavému se to moc nepozdávalo, ale protože Pippy kamarádku nechtěl odsoudit předem, mávnul nad tím tlapkou. „Určitě je v pohodě, ale mám se ještě s kým seznámit, no.“ Pokrčil prostě jen rameny a trochu si odkašlal. Pak ale přišel čas na zkoušení si magií jeden na druhém. Nebylo divu, že Pippa se jala souhlasit, ale v očích se jí něco podivně lesklo. Vlček prve nechápal, jenže pak k jeho uším, nebo spíše mozkovým závitům, dolehl důvod jejího pobavení. Alfredo smrdí.
„Hej! To není pravda a dobře to víš,“ osočil se na ni kysele, zatímco i v něm se probouzel bujarý temperament. Jeho krev nebyla zdaleka tak horká, jako jeho starších sester, ale přeci jen v sobě její sílu nezapřel. „Sama seš smradlavá. Počkej až povím Roweně, jaký máš v noci větry,“ popíchnul ji s vyplazeným jazykem, zatímco čekal na odvetu. Stříbrná očka mu zatím vesele žhnula a Pippa si na denním světle mohla všimnout, že v nich nezůstal už ani náznak původní zlaté. Zbyla jen ledová stříbrná, která ale Alfredův pohled nikterak nechladila. Byl stále tak vřelý, jako kdykoliv před tím. A stejně tak i laskavý.

Alfredo rozhodně capal do kopce a razil si cestu vysokou závějí sněhu. Tlapky ho zábly a nebyl z toho ani trochu nadšený. Jenže tahle krajina teď byla jeho domovem, takže se musel krapet smířit s tím, že sníh tu prostě byl. Třebaže v jeho rodišti by si ho tolik neužil. A co bylo podstatné – byla tady taky Heather. A pro tu by ten sníh přetrpěl klidně celoročně, kdyby to bylo nutné.
„Prego,“ brouknul směrem k Pippě, jakmile zastavil. Zůstal stát na hraně jedno z úbočí, kde se horizont lámal. A v tom všem sněhu doopravdy svou milou zahlédnul postávat v dáli. Oháňka se mu vesele rozkmitala ze strany na stranu a neudržel se od prostého zavolání: „Heather!“ Dál ovšem kráčet nechtěl. Ne, že by svou milou odmítal vyzvednout. Cesta je však vedla úplně opačným směrem, takže by jistě bylo lepší, kdyby se Heather dostala zpět k nim. Jedině potom mohly vyrazit směrem k Vrbovému lesíku, kde je čekal slibovaný domov.
„Počkáme tady?“ navrhnul a aby svá slova podpořil, dosti výmluvně se usadil do závěje. Zazáblo to, ale jen krátce. Tušil, že Pippa nebude vůbec proti a proto navázal na jejich rozhovor zhruba v těch místech, kde původně byl utnut. „Vážně ti to sluší, určitě budeš spokojená, až se uvidíš.“ Lichotka byla dobře zamířená, ale hlavně upřímná. Alfredo by sestře rozhodně nelhal. Hlavně o něčem tak důležitém. Chmury si ovšem přeci jen našly cestu na jeho tvář.
„O Smrti se mnou myslím nemluvil, natož pak abych věděl, co to znamená. Možná to zatím můžeme vyzkoušet, dokud čekáme na Heather. Třeba je nějaká cesta, jak se to naučit. A tady, poblíž Životova sídla by třeba magie mohla být silnější, co myslíš?“ nadhodil s lehkým úsměvem. Sám tušil, že se asi dokázal dostat vlkům do hlavy. Jak na to, to prostě netušil. Krátce se zamyslel. „Zkus si něco myslet – fakt usilovně. Třeba se mi povede dostat se ti do hlavy, jako tenkrát u té řeky. Tehdy jsme přeci viděli sestřičky – to zas musela být tvoje práce. A jsme přece děti Dona Danteho, tak abychom něco takového nezvládli.“

Alfredo seděl na zmrzlé zemi a pozorně vyčkával, jestli se Heather někde neobjeví. Pippa zatím mlela a mlela. A on jen tiše pozoroval, jak jeho sestře růžový čumák sluší. Vypadala doopravdy pěkně – kožíšek měla upravený a uhlazený. A od té doby co navštívili Život, vznášela se nad nimi doopravdy dobrá nálada. Alfredo proto vesele máchal oháňkou, zatímco se prostě jen culil. Dlouho ale zobák zavřený neudržel.
„Doopravdy ti to moc sluší, oči máš světlejší, stejně jako nos. Ke kožichu ti to moc sedne. Já bych asi vypadal jako jantar, ale ty – hotová Donna,“ a s těmi slovy sestře vysmeknul pěknou poklonku, aby ještě podpořil svá slova. „Ale kdybys mi nevěřila, určitě najdeme cestou nějakou vodu, aby ses mohla ujistit o svém vzhledu sama.“ Ujistil Pippu s úsměvem. Jeho slova ovšem narušilo táhlé a zpěvavé vytí, jenž se neslo přes kopec. Ten hlas poznal okamžitě. Byla to Heather! Srdéčko mu poskočilo a vyskočil na všechny čtyři. Očka mu zazářila a oháňka přidala na rychlosti. Původně ji chtěl vyrazit naproti, jenže její hlas se nesl z druhé strany kopců a cesta tam by je sněhem jen zdržela. Zaklonil proto hlavu k nebesům a vlčici dlouze a melodicky odpověděl.
„To byla Heather!“ vyslovil něco, co Pippa už dávno věděla. „Asi bude lepší, když dojde ona sem, než když jí vyrazíme do kopců hledat, ne? Ale co když se bude zlobit?“ rozpačitý vlček zdráhavě vykročil směrem, odkud se vytí táhlo. „Možná můžeme kousek popojít, ať jsme lépe vidět, nemyslíš?“ vybídnul Pippu, ale už byl v pohybu skrze sněhové závěje. A nožky ho nesly doopravdy svižně.

|loterie 4|

Počasí se doopravdy rozhodlo hodit do klidu a vytáhlo se asi tou nejdivočejší kartou, kterou mohlo zvolit. V kontrastu se včerejším počasím teď panovalo hrobové ticho. Mrtvolné. Nikde ani živáčka. Nikde nic. Žádné pachy, zpěv ptáků, kvílení větru. Sněhová pokrývka tišila okolní svět a jakýkoliv zvuk utichl v zapomnění dříve, než se vůbec měl šanci donést k dříve zlatým vrškům. Teď byly bílé, jako celý okolní svět. Zima byla hnusná a jednotvárná. Ble.
„Ani bych se nedivil,“ přitakal ryšavý a trochu rozpustile se oklepal, aby ze svého kožichu dostal ten ohavný sníh dřív, než se vůbec stihne rozmrazit a dostat se mu pod kůži. Při tom si trochu odfrknul a vesele zastříhal ušima. Oháňkou ovšem nepřestával smýkat z boku na bok. Možná až moc. Rychle se však zarazil a hlavu naklonil ke straně. Na jeho sestře bylo něco nového. Něco, čeho si za tmy nemohl všimnou, ani kdyby chtěl. Ale teď, když na ni koukal a soustředil se na její obličej, viděl to zcela jasně.
„Tvůj nos a oči, sorella!“ pípnul udiveně a naklonil se trochu blíž k vlčici po svém boku. Tiskla se k němu, aby se udrželi v teple a to nebylo vůbec na škodu. Taky se tulil. Teď ovšem vyjeveně zíral na světlý nos a možná ještě světlejší oči. Páni! „Je světlý a úplně jiný a oči máš taky tak zvláštně růžové, ale moc ti to sluší!“ pokračoval překvapeně dál, ocas stále divoce máchající ve sněhu a očka na vrch hlavy. Pak ale zavrtěl hlavlou. „Jo a – život mi řekl o vrbovém lese na jihu a že je tam i nějaký úkryt. Podle všeho ten les žádná smečka nevlastní a můžeme si ho zabrat pro vlastní potřeby. To nezní vůbec špatně, že?“ chtěl nadskočit, ale nakonec si to rozmyslel. To by znamenalo odtáhnout se od jediného zdroje tepla široko daleko. To nesměl. Raději proto zůstal kde byl a poslušně čekal na sestry vyjádření. Jak k podaným informacím, tak k novému nosu a očím, které jistě musela co nevidět začít zkoumat.

|loterie 3|

Počasí se zjevně rozhodlo ke krapet moudřejšímu kroku, neboť to vypadalo, že se vítr tiší a vánice mírní. Ryšavý při tom uvědomění si rozpustile poskočil, zatímco sledoval z ústraní, jak se viditelnost lepší a obloha klidní. A spolu s bezvětřím se nad krajem roznášelo i děsivé ticho. Skoro až hrobové. Nerušilo ho nic, snad až na Alfredův vlastní dech a křupání té bílé hmoty pod jeho dlouhýma nohama. Přeci se však co chvilku zastavil, aby se mohl rozhlédnout kolem, jestli třeba někde nezahlédne zlatavý kožíšek jeho milé vlčí dámy, nebo pískový kožíšek své sestry. A B bylo správně. Ryšavý vlček se otočil zrovna ve chvíli, kdy mu v uších zazněl důvěrně známý hlas. Oháňka se mu okamžitě rozkmitala ze strany na stranu.
„Sorella!“ houknul na pískovou vlčici vesele, ale nadšení z něj vyprchalo přesně ve chvíli, kdy zaostřil na její nasupěný výraz tváře. Trochu ho to zarazilo a už chtěl couvnout, ale to se k němu Pippa doopravdy dovalila a přátelsky ho šťouchla. Oháňka se mu okamžitě znovu dala do pohybu a nadšeně se přizvednul na zadní, aby vyjádřil svou radost. „Scusa mi, sorella,“ začal se hned omlouvat a trochu provinile sklopil zrak. „Sledoval jsem tebe i Heather, ale v jednu chvíli jsem byl vám za zadkem a v druhý okamžik úplně sám. Našel mě Život a ukázal mi cestu sem,“ při těch slovech čumákem poukázal na své vlastní stopy, které vedly z toho zvláštního koryta. Byl si ovšem vědom, že bouře musela jeho první stopy zahladit.
„Jsi v pořádku? Našla jsi života? Mluvila si s ním?“ další vlna nadšení mu projela žilami a na krátkou chvíli zapomenul na ztracenou Heather. Bylo tu tolik novinek, o které se chtěl se sestrou podělit! O vrbovém lese a tom úkrytu. Jenže se rychle zarazil a rozhlédl se.
„Musíme jít, ale nemůžeme tu nechat Heather v tomhle počasí, i Život mi řekl, že by se tu někde měla objevit,“ a na důkaz svého odhodlání si vlček umíněně kecnul na zadek. Navzdory závěji i chladu, který z ní sálal. Byl odhodlaný počkat na svou milou, která s nimi měla jít zakládat novou Cosu Nostru. Nebo která je alespoň měla doprovodit.