Gallirea - Příspěvky uživatele

Alfredo doopravdy trpělivě čekal a poslouchal, co se mu paní Laura snažila říct. Taky pak souhlasně přikyvoval na srozumitelnou, i když jí místy bylo poněkud hůř rozumět. Což bylo jistě pochopitelné, vzhledem k situaci, ve které se společně ocitli. Jak světlou vlčici poslouchal, vlastně si uvědomoval, že to muselo být náročné. Jeho pohled proto měnil prvotní barvu. Ze zájmu po lehce starostlivý.
„Dio mio,“ brouknul nikterak hlasitě, „to musí být obtížné!“ Jak by se s něčím takovým sám vypořádal? Raději si to nepředstavoval a soustředil se na pomoc, jež dámě v nesnázích nabízel. „Možná se něco změnilo? Třeba se výjimečně urodilo kvítí a to teď voní příliš,“ navrhnul vlček poněkud naslepo. On sám nic ve vzduchu necítil, i když se snažil větřit co to šlo. Pravdou ale zůstávalo, že i jeho trochu pálila očka. Než ovšem mohl úvahu dokončit, světlá dáma již s diskuzí pospíchala poněkud jiným směrem. Jeho oháňka se rozkmitala ze strany na stranu a zalilo ho nepřirozené nadšení. Měl domov. A místo, kam se mohl vracet! Nebylo to úžasné? Laura možná mohla slyšet ono splašené srdíčko, jak se mu třese v hrudním koši samou radostí. A to i navzdory lehkému větříku, co jim oběma nyní čechral kožíšky splihlé od ustupujícího mrholení. Z ryšavého kožíšku se uvolňovaly poslední zbytky nečistot, které na sebe nabalil před odchodem z lesa. I tak ale nebyl zcela čistý, což trochu kazilo jeho fasádu.
„Si, z Vrbového lesíka. Povím Vám o tom rád víc, ale asi bude lepší, když Vás doprovodím někam, kde je méně květů, co říkáte?“ pousmál se na vlčici a podvědomě nosem poukázal na vzdálený lesík, co vypadal přívětivě a otevřeně. Míjel ho cestou sem a dobře si ho prohlédl. „Třeba támhle? Není to daleko odtud, takže se pak budete moci klidně vrátit stejnou cestou domů, kdyby bylo třeba,“ galantní mladík přemýšlel tak, aby byl plán co nejpřívětivější pro drobnou vlčici. „Můžete tam chvilku počkat, než vítr rozfouká pyl a všechnu tu sladkou vůni,“ vyžvýknul se nakonec, i když v poslední větě krapet zadrhával a na jeho hlase se podepisoval velmi těžký přízvuk. Snažil se mluvit co nejplynuleji, avšak věty byly dlouhé a komplikované. A jeho mysl velmi často přeskakovala do mateřštiny, takže překládat si slovíčka zpátky do jazyka známého pro ostatní bylo také obtížné.
„Přírodu ovšem musíte mít opravdu ráda,“ pousmál se v závěru všeho, když byl připraven vykročit ke Křišťálovému lesíku. Chudák signora Laura, pomyslel si, když přejel rozkvetlé okolí pohledem. Muselo jistě být náročné, když nemohla obdivovat všechny ty krásy pro nepříjemnou nemoc.

Alfredo rozpačitě postával před neznámou vlčicí, která zjevně měla nějaký zdravotní problém. Káchala, posmrkávala – no zkrátka nevypadala zcela úplně dobře. I jeho něco trochu dráždilo v nose a ihned si vzpomenul na loňské jaro, kdy ho pořád pálily oči a kdy mu bylo nepříjemné světlo a všemožné květenství. Přistoupil o kus blíž. Navzdory jejímu ne zcela upravenému a uhlazenému vystupování (což jistě zapříčinina právě ona zákeřná choroba) se světlá dáma představila jako Laura. Alfredo přikývl na srozuměnou a pousmál se. Chtěl se představit, ale vlčice v onu chvíli znovu začala prskat, což následovala další omluva. Přiskočil blíže k ní, aby případně mohl podat pomocnou tlapku, když vlčici znovu oslovil:
„Moc mě těší, signora Laura, ale jste si jistá? Nevypadáte zrovna zdravě. Mám vás někam doprovodit?“ ihned se jal nabídnout pomoci, zatímco s vlčicí otřásalo další posmrkávání a kýchání. Byl by nerad, kdyby v jeho přítomnosti někdo přišel k úhoně. Hlavně zjevně milá vlčice, kterou něco lochtalo v čumáku. „Jmenuji se Alfredo a jsem z… Vrbového lesa,“ představil se pak následně. Zaváhal pouze krátce, ale znatelně. Vlčice to jistě mohla slyšet. Kdyby ovšem měla otázky, jistě by dámě rád objasnil svůj původ. Srdéčko mu však zaplesalo. Měl konečně znovu svůj původ. Konečně přestával být poutníkem. Měl domov. To ovšem nebylo vůbec podstatné. Mnohem důležitější bylo onu dámu odklidit na nějaké klidnější místo. Třeba do stínu? Nebo nějakého ústraní? I Alfredo sám si popotáhnul, když ucítil, jak mu nosní dutinou stéká samotná kapka nějaké tekutiny.
„Nechtěla byste si někde odpočinout?“ vyptával se, hlavu skloněnou blíže k ní a připravený kdykoliv zasáhnout, kdyby třeba padala, nebo snad klopýtala. Jeho starost byla upřímná. Už se nadechoval k dalším otázkám, ale nakonec jen zaklapl čelisti až zuby cvakly a dal své nové společnici prostor k odpovědím. Nechtěl působit jako někdo, kdo je hrr se jí zbavit a jít si zase po svém. A tak vyčkával, zatímco pohledem spěšně proletěl okolí. Znal jižní krajiny této země, ale jinde se zatím nevyskytoval. Možná by mohla Laura zodpovdět nějaké jeho případné otázky, kdyby byla v kondici? Lehce zavrtěl hlavou a pohledem spěšně sklouzl zpět na vlčici, na tváři milý úsměv. To nebylo podstatné – hlavně, aby se paní Lauře ulevilo.

// Náhorní plošina

Ryšavý začínal ztrácet naděje. Pravděpodobně to celé pomotal a po stopě se vydal obráceně. Nechtěl se ale ještě vzdávat, když sotva vyrazil. Ne-e. A tak si to šinul dál a krajina pomalu ubíhala. Ubíhala tak moc, že až v dálce zahlédl špičaté koruny Sarumenského hvozdu. A oháňka se mu vesele rozbimbala ze strany na stranu, při vzpomínce na milou Maple a Darkie. A taky na všechny hodné vlky, kteří mu byli rodinou v těch temných lesích. Málem by při tom všem rozjímání zapomenul sledovat stopu! Poskočil si zpátky na onu stopu, ale přesně v ten okamžik ho zarazilo kýchnutí. Zastavil prakticky okamžitě. Původně si myslel, že je sám. Zastavil a začal se rozhlížet, aby stříbrný pohled záhy padnul na vlčici, která se nad něčím skláněla. Nebyla daleko, ale díky světlému kožíšku by si jí v suché trávě pomalu ani nevšimnul. Naklonil hlavu ke straně a zvědavě popošel o něco blíž. Byla v pořádku? Netrápilo ji zdraví, když jí něco dráždilo k takovému kýchání?
„Mi scusi, signora,“ oslovil ji z povzdáli. Stál jí za zády, takže nevěděl, jestli se třeba nesklání nad vlčetem, nebo třeba nějakým úlovkem. „Jste v pořádku?“ pokoušel se vyzvědět opatrně, zatímco se o píď přiblížil. Vlčici neznal. Možná i proto nechtěl moc zasahovat do jejího osobního prostoru, nebo narušovat jakékoliv její činnosti. Přeci jen by mu ale bylo blbé někoho minout a alespoň nepozdravit, nebo tak něco. V tomhle případě pochybností tedy upřednostnil přímé oslovení. Třeba cizinka potřebovala pomoct? Na jeho nevydařený lov rázem zapomenul a jen zůstal stát, zatímco s lehkým úsměvem na tváři a ušima nastraženýma vpřed čekal na cizinky reakci.

// Vrbový lesík přes údolí Morény

Krok střídal krok, když se Alfredo mírným poklusem valil směrem na sever. Pořád s ním trochu cloumal vztek, ale přeci jen mu manuální práce dopomohla ke klidu. Rozhodně se cítil lépe. Provětral kožich, očistil ho, trochu si prošel les, který pořád neměl takové to pevné ustálení, jaké míval Sarumen. Po jejich krátkém pobytu nikde nebyly cestičky, ani vychozené stezky a nikdo ho nemohl varovat před případnými nerovnostmi. Navíc stále nacházel nová zákoutí. Na jeho severním zákoutí, kde se Vrbový lesík pozvolna zdvihal v kopce Jižní hornatiny teď nalezl jednu hezkou skálu. Nebyla daleko staré vrby a daly se tam vyhřívat kožíšky. Příjemný objev. Teď však nemělo cenu myslet na hřejivé objetí letním sluncem vyhřátých skal, když doma nebylo co jíst. Ryšavý dlouhán proto sklonil hlavu k zemi a s trochou úsilí zachytil stupu nějaké srny, či podobného zvířete, po které se vydal. Nohy ho nesly spolehlivě, ale stejně tomu moc nerozuměl. Neuměl vlastně skoro vůbec lovit. Těžce improvizoval. Nikdy ho nikdo nic pořádného nenaučil, takže teď docela platil onu cenu. S prázdným žaludkem a velkým cílem v nedohlednu. Nezbývalo, než se smířit s faktem, že naučit se lovit bude muset hezky sám. Pořád mu to pálilo a menší zvíře by přeci mohl skolit bez problémů, ne snad? Ne? Povzdechl si a přidal do kroku, třebaže nevěděl až kam ho nohy zanesou. Prostě jen sledoval tu stopu, kterou zde před nedávnem položila nějaká naivní srna. Jestli byla víc naivní, nežli zrzek sám, to už bylo na pováženou.

// Středozemní pláň

// Žertva

První věc, kterou Alfredo ucítil v okamžiku, co vystrčil hlavu z onoho temného místa ho neskutečným způsobem popudila. Takhle rozčílený asi ještě nikdy nebyl. Instinktivně začal šlehat ocasem ze strany na stranu a v očích se mu zle lesklo. Narazil totiž na čerstvou stopu nějakého úplně vypatlanýho blba, který se jim tu promenádoval po lese. Jistě! Trvalo to, než oblast načichla jejich pachy, ale hranice Vrbáku byly čerstvě označkované. Rowena to musela udělat před nedávnem. To v sobě zdejší vlci neměli ani za drápek slušného vychování? Srst za krkem se mu instinktivně naježila, nos měl nakrčený a zlostně máchal ocasem. Původně chtěl vyrazit za Pippou, Liou a Heather, ale rozmyslel si to. Nemusel si to vůbec nechávat projít hlavou, když se na tlapce otočil směrem k hranici jejich lesa, aby znovu (tentokrát mnohem silněji) označil jeho kraj. A trvalo to dlouho, než byl se svou prací spokojený. Obešel hranice několikrát dokola, pořád tak rozmrzelý a popuzený. Otíral se o stromy, značkoval močí, dokonce i zpevňoval některé přirozené hranice lesa, aby pro tuláky nebylo moc snadné se dostat mezi první vrby. To vše dokola a dokola. Jednou, nebo snad i dvakrát se prošel po pěšině, kterou se prohnal ten cizí vlk. Dával si dobrý pozor, aby zametl jeho stopy. Všechny. Nezbylo nic. Otřel se o každý strom. O každý kmen, kořen i větev, co byla v jeho dosahu. Chodil po lese několik hodin jako blbeček, aby teď na přelomu rána v poledne nevěděl, jestli on víc smrdí po vrbovém proutí, či snad les po něm. Alespoň jednu řádnou výhodu to mělo! Z kožichu se mu dostala většina nečistot. Buď opršela, nebo nechal přelínávající srst ve vrásčité tváři starých stromů. Ale pořád nebyl spokojený. Doufal, že se uklidní. Že mu práce vyžene chmury z hlavy. I ty první, kvůli kterým se na několik dnů odřízl od světa, i ty, které způsobila osoba bez tváře, zato s velmi výrazným pachem. Dokonce i na několika místech na hranicích zastavil, aby mohl táhle zavýt. Jeho hlas se nesl široko daleko nad krajem a dával světu najevo, že tohle místo není volně průchozí. Tohle místo mělo teď strážce. A on hodlal své povinnosti plnit pilně, se vší vervou, kterou měl.
Svou práci dokončil na severní hranici území. Zhruba tam, kde začal. Byl unavený, zadýchaný a všehovšudy ublížený, protože mu narušitelé vadili. Probouzely se v něm instinkty, které do něj zasadil už jeho otec a dětství prožité v jižních krajích, kde nad krajem vládla Cosa nostra. Dokonce i teď, když už po průchodu cizince nebylo ani stopy stále ještě drápky nervózně zarýval do země. Skoro až zapomenul na hlad, který se v něm probudil. A teď už nemohl spoléhat na to, že mu někdo přitáhne zvěřinu až pod nos. Jenže lovit neuměl. Ne pořádně. Což byl jen drobný popud k tomu, aby šel svůj hněv zabít prostě jen další prací. Zaklonil proto hlavu k nebesům, zatímco mu líčka hladily poupaty obražené vrbové šlahouny. Zavyl. Znovu. Táhle a dlouze, načež však svůj počin zarazil. Nemusel přeci hulákat jak na lesy, aby své rodině sdělil, kam se právě chystá. Počal se soustředit.
„Pippo?“ zkusil sestru oslovit ve své mysli, zatímco na ni upínal všechnu svou sílu, „půjdu na lov. Vrátím se snad nejdéle k večeru, nebo nad ránem, ale nedělej si starosti.“ A pak už ho tu nic nedrželo. Jakmile byla zpráva předaná, vyrazil z domovského lesa pryč, zatímco mu srdéčko konečně trochu zaplesalo. Přeci jen byl tohle jejich nový domov. Domov, který se probouzel do sladkého, jarního rána.

// Náhorní plošina přes údolí Morény

|185|

Rowena zmizela tak rychle, jako se sklátila k zemi. A ryšavý vlček zůstal zaraženě na tom místě ještě o něco déle. Popravdě se cítil mizerně. Doopravdy hodně mizerně. Proč ho vlčice tak vábila? Proč voněla jako Heather? Nic z toho nedávalo pořádně smysl, protože si vlčice nebyly nikterak podobné. V závěru to ovšem nic neměnilo na faktu, že ho znervózňovala. Hodně. Měla opravdu Pippa dobrý nos na přátele? Nevěděl. Raději proto vyskočil na všechny čtyři, dlouze se protáhnul a vyrazil k tomu proklatému, úzkému východu z dřevěného kruhu. Nechtělo se mu. Zem byla mokrá, chladná, blátivá. Už předem věděl, že bude mít hodně špinavý kožíšek. Jenže nebylo nazbyt. Ven se jinudy dostat nešlo, na to vlčkovi stačil pouze jediný pohled. Zaklekl proto a pomalu, ovšem opatrně, začal nu mravenčí práci.
Tentokrát to šlo pomaleji. Packy mu klouzaly po mokrém podloží a v úzké úžlabině se držela po nočním dešti chladná voda. Vlčkovi přejížděl mráz po zádech, jak se bláto s kapalinou dotýkalo jeho útlého těla. Chladila ho na hrudním koši i bocích a cítil její lepkavý dotek v jemné srsti. Ta se zachytávala o výčnělky kmenů, které jako by mu nechtěly dovolit odejít. Nejednou zaklel, než se dostal ven. Na krátký okamžik i lehce zpanikařil – nemohl se tady zaseknout. Ne teď, když konečně nalezli místo k žití. Nakonec se ale ryšavému poštěstilo a ne zrovna obratně se vyhoupl na hříběcí nohy z druhé strany hrazení. Ohlížet se nepotřeboval. Ne, ne. Raději natáhl krok co to šlo a zamířil do středu lesa, kde ho čekal zbytek rodiny.

// Vrbový lesík

|184|

Chvíli to trvalo, než Rowena začala reagovat a bylo to asi ty nejdelší okamžiky, které Alfredo za poslední léta prožil. Cítil, jak mu srce hystericky tluče v hrudníku a snaží se prolomit onu kostnatou klec, ve které bylo celou dobu své existence svírané. Ale ani tentokrát se mu to nepovedlo, navzdory opravdu vytrvalé snaze. Vlk se zatím skláněl nad menší vlčicí a pokoušel se jí studeným čumákem přivézt zpátky k vnímání. Těžko ale mohl dělat něco jiného, než tiše čekat, až se jeho nová sestra probudí.
„Row,“ brouknul tiše a rozpačitě, zatímco do ní znovu dloubnul. Necítil se zatím nijak a chvilku měl strach, že onen výboj – blesk – byl prostě jen znamením, že ho Smrt odmítla. Ale měl být přesvědčen o opaku ve chvíli, kdy tmavá vlčice znovu procitla k životu. Oddechnul si a trochu se odtáhnul, aby jí dal prostor. „Dobrý?“ vydechnul tiše a jen čekal, až se Rowena vymáčkne. Měla plné právo si dát na čas a on na ni odmítal tlačit. Právě naopak. Doufal, že si pořádně odpočine, než se zase začne sápat na nohy. Zatím jen mluvila. „Opatrně,“ broukl zpěvavě a přistoupil blíž, aby se o něj mohla vlčice opřít, kdyby chtěla. Byl tak něžný a opatrný, jak jen mu to ohromná tělesná schránka dovolila. Vlčice se začala zvedat těsně po tom, co mu sdělila dobré zprávy. Lehce se usmál a ihned byl po jejím boku, aby ji podpíral.
„Já jsem poctěn,“ usmál se lehce, „ale ty nepospíchej. Per favore, teda – prosím. Jen mi řekni, jestli mám něco udělat,“ pobídl vlčici s lehkým úsměvem. Mluvil měkce, tiše. Netlačil na ni v žádném směru. Jen chtěl, aby se necítila sama a viděla v jeho ryšavém kožichu oporu. K ničemu jinému teď ostatně nebyl.

|183|

Věci se konečně daly do pohybu. Rowena rozjela svojí show, která měla co nevidět být i světelná a Alfredo se zájmem poslouchal. Vlčice mu to možná nevěřila, ale jeho zájem nebyl předstíraný. Doopravdy stál o přijetí v kultu a teď pozorně poslouchal a sledoval vše, co tmavá vlčice dělala. Svou zášť dávno zapomenul a odhodil. Stříbrné oči se leskly a on se zájmem pozoroval, jak vlčice přednáší podivná zaklínadla, která ho měla zasvětit do zcela jiných kruhů. Když se vlčice kousla do tlapky, z neznámého důvodu přizvednul i ryšavý vlk tu svou. Asi čekal, že přišel jeho čas? Taky že ano. Roweny gesta si vyložil správně a zaváhal jen na krátký okamžik, než mu tělem projela vibrující bolest, jak si ostré zuby zaryl do vlastní packy. Pevně sevřel víčka a ucítil železitou chuť krve, která mu ihned začala stékat po bradě. Nebylo to vážné zranění a když se pustil, viděl jen jeden řádný krvavý pramen stékat ze svého předloktí. Packu proto pohotově natáhnul směrem k Row. Krev odkapávala na chladný kámen a v noční temnotě se temně leskla. To čas tak rychle utíkal? Z krátkého zamyšlení Alfredovy uši vystřelily vpřed, když vlčice znovu promluvila, načež letmo přikývnul.
„Já, Alfredo, přicházející z jižních krajin,“ začal svým hlubokým hlasem a pořádně se na to soustředil. „Se dobrovolně přidávám na stranu Smrti. Budu jí vždy uctívat a nosit ve svém srdci,“ přednášel po Roweně, zatímco se pekelně soustředil na svou výslovnost. Nechtěl ze sebe udělat hňupa před samotnou Smrtí, co neumí pořádně ani mluvit. „Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nezradí mě. Nikdy se nepřidám k žádné smečce, která by mohla být v rozporu se záměry Smrti, nebo by si mohla ubírat mou loajalitu k ní. Na znamení svého přijetí přijmi prosím mou krev.“ Tohle mu udělalo krapet vrásky na čele, ale i tak opakoval. Rozhodl se Roweny zeptat až po obřadu, jestli tedy jejich společenství nebude v rozporu s jejich přísahou. Pak váhavě přiložil tlapku na oltář a čekal. Napětí se dotýkalo i jeho a všiml si, že Rowena je mírně rozechvělá, jestli to bylo tedy správné slovo pro popis jejího stavu. Ne že by vypadala slabě, ale asi se něco –! Rána ryšavého vlka ohlušila, stejně jako prudké světlo mu div nevzalo zrak. Ucuknul a uskočil, jak jím projela energie. Ale než se vůbec stihnul vzpamatovat, už viděl Rowenu, jak se klátí k zemi. Zarazil se a zůstal stát na celý zlomek sekundy. Bylo po všem? Mohl jí pomoci?
„Mi dispiace tanto, signora Morte,“ poslal omluvně k obloze, než vystřelil na pomoc černé vlčici. Ne že by ale pořádně věděl, co má dělat? Čumákem začal vlčici dloubat do líčka. „Roweno! Jsi v pořádku?“ vyzvídal starostlivě. „Mám dojít pro pomoc?“ třeba by jiní členové kultu věděli, jak se zraněnou sestrou naložit?

|182|

Dál něco mektala, ale Alfonsovi už to bylo více méně jedno. Vyslechl ji? Ano. Vzal to na vědomí? Ano. Odpovídal? Ne. Jen mlčky čekal na intrukce s vědomím, že mezi nimi bude čistý stůl. Ani on by mezi své blízké nepřijmul jen tak někoho. I když ho možná zaráželo, že neotáčení se za zadky byla zrovna jedna z podmínek vstupu do společenství. Ale tak – jednou řekl, že její preference a podmínky tolerovat bude a za tím si taky hodlal stát. Mlčky proto přikývnul na srozuměnou a tím celý téma uzavřel. Hned se taky cítil o poznání lépe, když předstupoval před oltář. Byl zvláštní. Zdoben krvavými ornamenty a drahým kamením působil mýticky, kouzelně, tajuplně. Ryšavý si ho prohlížel s respektem jemu vlastním a pozorně sledoval Rowenu, která mu měla být mentorkou. Ani neceknul, jen čekal na další instrukce, třebaže mu v uších zvonil jeho vlastní hlas. Tam někde z hloubky se ozývala nějaká ozvěna, která se mu něco snažila sdělit. Nebylo to nic temného, či snad varování. Věřil, že tohle je správná cesta a proto také přikývl, když se ho Rowena ptala, zdali je připraven. Byl. Tělem i duší. Zahnal jejich předešlý spor a jen s kamenným obličejem pozoroval vlčici před sebou. Nevěděl, kolik jeho krve bude potřebovat, ale jestliže si bohyně vystačila s králíkem nebo vránou, nečekal žádné smrtelné ztráty na zdraví. Nechtěl Roweně udělat tu radost a vycouvat, nebyla o nic lepší, než on sám. I když měla za zády tak mocnou entitu. Navíc navzdory jejímu vystupování tmavé vlčici stále věřil. Chtěl být prospěšný – a to nejen své rodině, ale i Smrti. "Připraven," zaznělo nad mýtinou velmi krátce, ale odhodlání z jeho hlasu přímo sršelo.

// Vrbový lesík |181|

Ryšavý dlouhán následoval Rowenu do kruhu z vrb bez sebemenšího zaváhání, třebaže s ledovým pohledem v tváři. Vlčise se mylně domnívala, že se snad urazil, ale nemohla být dál od pravdy. Její názor mu teď nemohl být o nic víc jedno. Jakmile se narovnal, když konečně prolezl kmenem, čekala ho morální přednáška. Znovu střelil po vlčici pohledem tak chladným, že se až sám divil. Proč se ho její vybízení se tak dotklo? Normálně by reagoval slušně a upejpal se, ale ne teď. Třeba se v něm konečně probudil onen temperament, který tak dlouho potlačoval? Narovnal se do své plné výšky, takže na vlčici hleděl šikmo dolů, když konečně promluvil. Chladně, ale pomalu a s rozvahou. Nebyl naštvaný, mluvilo z něj možná tak zklamání.
„Správně – rodina. Takže bych byl moc rád, kdybys mne respektovala podobně, jako já budu nadále respektovat tebe. Stejně jako mé volby a preference,“ opáčil vlčici podobnou mincí a velmi monotónní odpovědí bez špetky pořádného zapálení. „Jsi pro mou sestru důležitá a tím pádem i důležitá pro mě, podobně jako Pippa. Tedy jako moje sestra, což je sám o sobě dosti intimní vztah.“ Vypadal znuděně a musel ji na chvilku politovat. Třeba se nedokázala přenést přes fakt, že ji každej klacek nepadnul hned k nohám? Jako by mu po tom něco bylo. „Ale zvykni si, že nejsem ufňukaná slečinka, která si nechá dělat na hlavu, nebo snad ubožák, co potřebuje ke štěstí každou vlčici nastavenou. Capisci? Vybral jsem si a za svou volbou si stojím, takže si své hry schovej jinam. Můžeme být přáteli i bez takových her.“ Možná bylo jen nejlepší si urovnat vše v prvním okamžení. A jakmile ze sebe dostal co chtěl, znovu se proměnil a lehce se pousmál:
„Jsem teď ochotný přijmout Smrt jako svou paní, tak řekni co mám dělat a vem si mojí krev. A buď tak laskavá a tamto už neřeš,“ doplnil ještě, neb on svou verzi uzavřel. Jestli so Rowena chtěla žít bez partnera, byla to její volba. Alfredo takový nebyl. Ale navzdory prvotnímu popudu teď klidně očekával co bude dál. Ne již tak chladný, ale stále mírně odtažitý.

Kdyby Alfredo nebyl ze zásady slušný k vlčicím, asi by Roweně vpálil přímo do xichtu, že jí do toho nic není. Jeho aktuální rozložení všem docela pozměnilo pohled jeho očí. Již se tak přátelsky a rozpačitě neleskly. Ne. Byly teď trochu chladnější a jeho pohyby obezřetnější. Pokoušel se proti vlčici ohradit jakýmkoliv možným způsobem. Prvotní nadšení, když konečně nalezli sestry spolu s Rowenou a nalezli dobré místo k žití ho pozvolna opouštělo. Byla Lia vždy tak nepříjemná? Chtěla je vůbec někdy najít? Rowena se mu pokoušela velmi nepříjemným způsobem dostat pod kůži a on byl z toho tak rozmrzelý, že po ní až blýsknul velmi ostrým pohledem. Zatím se ale držel a dál její chvástání se nekomentoval. Zjevně měli oba své morální zásady postavené jinak a nemohla ho o tom přesvědčit ani sladká vůně, která připomínala kožíšek Heather. Zlatavá vlčice mu teď přišla jako jediná, která mu trochu rozuměla.
Vydal se tedy pomalu za vlčicí. Tyčil se nad ní do výšky a krok držel s lehkostí. Následoval ji ovšem bez jediného slova či snad náznaku emoce, která by jí dál měla dělat radost. Zatvrdil se a neměl prozatím důvod to měnit. Původně si myslel, že se tmavá dáma snaží být pouze přátelská, ale teď si tak jistý nebyl. A udělal chybu, že jí dal nahlédnout pod svou masku, kterou si před cizími tak pečlivě držel na tváři.
„Moje krev postačí,“ odpověděl celkem úsečně, aniž by se pozastavil nad obsahem svého sdělení. Navzdory rozhořčení nad sestřinou přítelkyní pořád nechtěl dělat výjimky z pravidla. Raději on, než aby se kvůli němu musela zranit nějaká nebohá vlčice. Třebaže měla nekalé úmysly. Nepohnul ani brvou, když došli až k onomu kmeni, o kterém vlčice mluvila. Byl to úzký prostor, ale Alfredo byl beztak celý špinavý a mokrý. A tak se bez ostychu vrhl za Rowenou, bez obavy, že by se snad mohl zaseknout. Drhlo to, ale přeci jen ho nakonec uvítal ten záhadný prostor na druhé straně. Prostor, o kterém v prvním okamžení neměl ani ponětí.

// Žertva

// Stará vrba

Jak rychle ve vrbě ryšavý vlk prve zmizel, tak rychle byl zase venku. Uvítala ho hladivá noc a jeho zaprášený kožíšek pokrytý nánosy pavučin pohladil kousavý vítr. Ale to mu ani trochu nevadilo. Jakmile byl z dosahu Roweny magie,lkonečně se plně uvolnil a nedržela ho pod krkem ta prapodivná úzkost. Ihned se oklepal a zhluboka se nadechl, aby ze svého nosu dostal i poslední zbytečky sladké vůně, kterou snad ta proklatá síla ukradla samotné Heather. Za chůze ho doprovázel smích té vlčí dámy, která se záhy měla vynořit z úzkého průchodu. Pousmál se:
„Promiň,“ odkašlal si a zamáchal oháňkou. Když byli na vzduchu, už to s ním tolik necloumalo, což bylo vlastně docela pozitivum. Znovu se oklepal a vyslal tak po větru velkou várku pavučin, kokonů a stoletého prachu, který se v opuštěné jeskyni usadil. „Půjdeme? Už se cítím lépe,“ vybídl vlčici slušně a jako by nic jí pokynul, aby vedla cestu. Zároveň však záměrně neodpovídal na její popichování. Pořád mu zvonilo v uších něco o poslintaném obličeji, když konečně vykročil vpřed. Dýchalo se mu o něco lépe, i když se ta dotěrná vůně zas a znovu dostala až k jeho nosu. Tentokrát ovšem méně koncentrovaná. Vždyť aby ne! Foukalo a čerstvý vzduch přinášel vlčkovi taky trochu toho ztraceného rozumu.
„Co tedy můžeme obětovat Smrti?“ snad kromě tělesných obětin vyžadující naše fyzické spojení, zabrblal v duchu a trochu se ušklíbl. Nyní ta představa nebyla tak vábná, jako před několika okamžiky, kdy ho vábila magická síla. Teď už bylo líp. Když měl nebe nad hlavou, přišel si svobodnější. Konečně měl nad sebou zase svou moc.

|178|

Třebaže Rowena působila uvolněně, ryšavý si chvílemi připadal jako tupé vlče, které musela poučovat o základních věcech. Možná to byl jen a pouze jeho dojem, ale trochu ho to přinutilo prozřít skrze její voňavé mámení. Zachvěl se a lehce zamrkal. Zdejší přítmí dodávalo jejich shledání na intimitě, kterou si odmítal připustit. Proto zkrátka jen přikývl a instinktivně vyskočil na nohy, když se začalo mluvit o cestování a jiném místě. Čerstvý vzduch by jistě byl lepší pro přemýšlení.
„Tak půjdeme?“ ptal se hned horlivě a tlapkou přitom nesměle poukazoval k otvoru ve stěně, která se němě a majestátně tyčila za jeho zády. Ve vší své stoické tichosti ovšem stěna vytvářela také velmi těsný prostor, který teď ryšavého vlka dusil. Rowena vypadala klidně, tvářila se přátelsky a normálně. Se zájmem teď poslouchala jeho slova. Tak proč mu při pohledu na ní srdce tlouklo jako poplašený zvon, zatímco se mu motala hlava a motýlci v jeho žaludku bili křídly na poplach. Naprázdno polknul, v ústech cítil prapodivné sucho a hlava se mu znovu zatočila. Už nechtěl odpovídat, protože když vlčice vyslovila to proklaté slovo, představil si velmi záhy, jaké by asi bylo čumáčkovat se s ní. Ihned ucouvl. Odmítal se poddat té představě a rychle si vzpomenul na tmavé oči Heather, které nebyla tak hladné, jako tmavě modré oči Roweny, které stále ještě ozařovala tůň.
„Mi scusi,“ zahuhlal tiše, než se poplašeně vypařil jako pára nad hrncem. Hnal se provoněným úkrytem ven na denní světlo, připravený přijmout Smrt jako svou paní, ale pevně rozhodnutý zachovat svou věrnost také Heather, která stále byla někde poblíž. Ne že by se k ní pospíchal honem rychle schovat, ale potřeboval na čerstvý vzduch, kde noční vítr mohl rozvířit a rozfoukat Rowenin koncentrovaný pach. A při své cestě myslel jen a pouze na ten zlatavý kožíšek, který byl tím nejdůležitějším středobodem jeho vlastního vesmíru.

// Vrbový lesík

|177|

„Mi scuzi,“ brouknul omluvně a trochu sklopil prve tak odhodlaný pohled. Rowena ho ovšem nekárala a tak pohled zajímavě zabarvených očí znovu vyhledal. V tyrkysovém světle čiré tůně se podivně leskly, podobně jako jeho, které pozvolna chytaly nádech někoho, kdo by klidně mohl ovládat síly větru. „Zradily mne znalosti vašeho jazyka, stále se učím,“ pousmál se znovu a zamáchal oháňkou. Sledoval Roweny každičký krok, jak prozkoumávala drobnou místnost, ve které citlivé uši mohly slyšet zurčení vody. Její slova byla smysluplná.
„To asi jsou určité výhody i pro ni. Jestli sídlí někde v ústraní u hor, jistě se jí hodí další páry očí a uší,“ zamyslel se nahlas, zatímco se posadil na samém kraji jezírka. Voda mu omývala bílé tlapky a lehce se usmíval. „Dobrá tedy – budeme muset ke tvému speciálnímu místu? Nebo sehnat nějakou obětinu?“ vyzvídal hned. Ne že by byl do samotného procesu tak zapálený, ale chtěl být členem dění a řádně rozumět všemu, co se pod korunami zdejších vrb mělo odehrávat. Jenže pak mu Rowena začala pokládat trochu jinačí otázky. Těknul k ní pohledem a lehce se pousmál. Chtěl odpovědět na první, když mu vzala vítr z plachet tou druhou. Zarazil se a naprázdno polknul.
„Eh, no,“ zakoktal se krátce. „Známe se už hodně dlouho, to ano,“ přikývnul. Ale že by byl zkušený v nějakých věcech? Nebyl dnešní. Domyslel si, co vlčice myslela a sladký pach v jeho nose ho nutil odpovědět. Jenže nemohl. Nemohl a nesměl zradit tolik váženou důvěru Heather. Zaklapnul proto pevně čelisti a jen mlčky kývnul. Bylo to jejich soukromí a jestli měl jen kývat nebo vrtět hlavou, budiž. Ale Rowena pravdu znát nemusela a on zkrátka odmítal jakkoliv živit tuhle debatu.

|176|

Rowena se v místnosti, kterou tlumeně osvětlovaly ty podivné rostlinky na dně jezera doopravdy záhy objevila, i když jí to chvilku trvalo. Negovala svou spřízněnost s Heather, protože žádnou neznala, ale Alfredo nebyl tak docela přesvědčený. V magiích se tolik nevyznal, aby si snad domyslel, že jde o nějakou podobnou sílu. Na druhou stranu – třeba tohle byly ty výhody, o kterých vlčice mluvila. Lehce poodstoupil, ale stejně ucítil, jak se o něj vlčice lehce otřela. Srdce se mu rozbušilo a tělem projela podivná senzace, která se blížila pocitům, které vlček cítil pouze v přítomnosti Heather. Naprázdno polknul a drápky zaryl do země pod sebou.
„Nejsem jen tak někdo,“ brouknul odhodlaně a pevně, třebaže byl docela vyvedený z míry Roweniným šarmem. „Rád budu paní Smrti sloužit stejně tak, jako to dělají mé sestry. Jsme přeci rodina a já si stojím za svými slovy. A také teď vidím, že někdo tak důležitý, jako je Smrt sama, jistě zaslouží další, eh, sluhy? Oddance?“ Zradila ho znalost druhého jazyka a zarazil se. „Jak že si přesně říkáte?“ Krátký monolog vlčka oprostil od nervozity a dodal mu trošek tolika potřebného odhodlání. Ošil se a setřásl ze sebe stres, až se u z kožíšku uvolnilo několik zlatých chlupů. „Jen mi řekni – když Smrti slíbím loajalitu, co po mně bude chtít. Sem tam něco obětovat, to jsem pochopil. Ale to asi zdaleka nebude vše, ne? Pořád mi uniká, jaké z toho má paní Smrt výhody, když už má nějaké následovníky. Co přesně si žádá?“ možná tady byl zakopaný pes? Vlček trochu naklonil hlavu ke straně a aby se vzdálil od Roweny, pomalu přistoupil k tůňce. Voda nebyla cítit nijak nezvykle, jen možná trochu moc železitě? Nezdála se jakkoliv nebezpečná a proto se bez zdráhání napil. Ostatně – lepší on než jedna z jeho sestřiček, nebo snad Heather. Ach, ano. Mezi sestřičky tak nějak automaticky započítával i Rowenu.
„Heather je moje milá,“ nechal si nakonec své vysvětlení. „Přišla s námi a pravděpodobně teď prohledává les. Měl bych ji pak najít a ty bys ji měla poznat,“ prohodil s lehkým úsměvem, jakmile se napřímil. Měl trochu mokrou bradu, ale když si teď představil dvě vlčice vedle sebe, bylo mu trochu lehčeji.