Gallirea - Příspěvky uživatele

Alfredovi trvalo vlastně docela dlouho, než se přenesl přes ten velmi nepříjemný pocit, který v něm vyvolala ona nechápavá vlčice. Tedy – ona sama asi za nic nemohla. Možná byla nevšímavá, možná prostě jen nedávala pozor. I takové věci se dějí. Ale Alfredo byl stále nabroušený, protože jim cizinci chodili vesele po značeném území a on se jen musel sám sebe ptát, jestli to je normální. Copak neuměli zastavit na okraji lesa a jen krátce zavětřit, zdali v něm nesídlí smečka? Přísným pohledem probodával šedivou vlčici čekajíce na odpověď. A musel asi opravdu vypadat nabroušeně, neboť vlčice vyskočila jako čertík z krabičky a ihned si to s kopou omluv a poklonek štrádovala pryč. Až taliána zaskočila. Nenechal na sobě ovšem nic znát, jen krátce přikývl a pohledem prchající vlčici vyprovázel.
„Arrivederci,“ zabrumlal ještě, než vlčice definitivně zmizela v podrostu. Ihned se o něj začaly pokoušet výčitky svědomí, jestli nebyl až moc drsný, nebo snad zbytečně nepříjemný, ale byl nucen je urychleně zahnat. Zbytek jeho rodiny by se nebránil fyzickému střetu. On si vystačil se slovy a svou velikostí. Možná to tak bylo lepší. Kožich vlčici zůstal celý.
Už se chtěl otočit, když si teprve uvědomil blízkost své partnerky. Nejen kamarádky! Partnerky! Letmo se pousmál, jakmile se k ryšavým uším donesl její medový hlas a v očích se mu zalesklo. S odpovědí se ovšem zdráhal. Snažil se totiž nalézt nějaká alespoň trochu vhodná slova. Nakonec se ovšem poštěstilo, třebaže nechtěná odmlka se mírně protáhla: „kdyby potkala Pippu nebo Liu, neodešla by s kožichem v jednom kuse,“ hlesnul trochu unaveně a vděčně se své milé otřel o zlatý kožíšek. Nacházel v něm příjemné oproštění od tíhy okolního světa. Úsměv na ryšavé tváři se ihned rozšířil. „Vyrazíme, jen raději znovu projdu okolí a označkuji les. Snad to pro příště varuje nezvané cizince předem. Přijde mi, jako by nikdo nebyl schopný nově vzniklé hranice respektovat.“ Nebyl z toho nadšený. Znamenalo to více práce pro něj. Ale nelenil a s omluvnou pusou na tvář zase začal v malých kruzích kroužit kolem Zlatavé. Nejprve jen opravdu těsně, později však jejich medián zvětšoval, až se dostal vždy krátce z dohledu. Tu zanechal pachovou stopu, jinde se jen prostě opřel o strom a nechal v jeho zvrásněné kůře zrzavé chlupy – snažil se, co mu síly daly a stačily, aby před odchodem zanechal les opravdu dobře chráněný. Z toho všeho běhání ale začínal být docela unavený a uvědomil si, že je to vlastně hrozně dlouho, co naposledy jedl. Naprázdno polkl, aby zahnal hlad. Teď nezbývalo než dokončit práci, vrátit se k jeho milé a pak navrhnout nějaký společný lov? Možná alespoň ona věděla jak na to. Jako had se však někde hluboko v jeho duši plížila obava, že by se mu Zlatonka mohla vysmát. Co když zjistí, že je úplné kopyto a vlastně vůbec neumí lovit? Raději své obavy vložil do ještě tvrdší práce a pořádně obkroužil několik přilehlých stromů. Minul opět Starou vrbu a v ní uložené podzemní prostory, minul místo, kde se setkali s Liou a jeho práce skončila až v úrovni Rowenina úkrytu, kde les přecházel v jiný a kde začínaly široké pláně. Otřepal se, až z něj vyletěl další obláček chlupů, který se usadil v trávě všude kolem.
„To by bylo,“ hvízdnul si pod vousky ve chvíli, kdy se pracně protahoval. Až v něm zapraskalo. V další chvíli už ovšem znovu pelášil směrem za svou milou, která ho vyzívala k daleké cestě do jejího rodiště. Poskočil si a uvítal ji úsměvem: „Jsem vždy připraven na každou cestu s tebou! A klidně ti i budu zpívat,“ zahihňal se v návaznosti na jejich předešlou diskusi, než se zařadil po jejím levém boku, aby ji vedl, jak se pro dámu sluší a patří.

// Náhorní plošina přes údolí Morény

Polehávat s Heather ve stínu stromů bylo více než kouzelné a příjemné. Do jisté míry si totiž ryšavý vlček přišel naplněný. Snad poprvé od té doby, co prchnul z domova a co se dostal do těchto končin, které se staly jeho novým domovem. Byl úplně nejblíž tomu mít úplnou rodinu, co se mu kdy poštěstilo. S úsměvem na tváři tak sledoval svou milou, která byla možná trochu nejistá. Nebo se mu to zdálo? Chvílemi měl pocit, jako by mu plně nedůvěřovala. Ale mohl snad dělat něco jiného, než to chápat? Pořád byli mladí a až nesnesitelně nezkušení, což jim v tomhle světě ubíralo na váženosti. Nezbývalo, než se tomu postavit čelem.
„Pak je to rozhodnuté, mi amor. Jen zkontroluji hranice a budeme moci vyrazit kamkoliv si jen budeš přát. V tom nejhorším možném případě se můžeme rozdělit, kdyby bylo třeba něco vyřídit. Ale cestu sem již snad známe oba,“ zazubil se na vlčici optimisticky a rozverně zamáchal oháňkou. Kdyby ve všem hledali jen pouhé problémy, nikdy by nic jiného nenašli. To Alfredo nechtěl. Hlavně když nebylo vůbec obtížné najít ten trošek dobra v jakkoliv svízelnější situaci. Proto se ještě víc pousmál, když ho přesně z toho důvodu Zlatonka popíchla. „Ále,“ protáhl teatrálně, když vyskočil na nohy, aby započal své divadlo. „Že mi tvá láska není souzená, nebo že busu muset splniti tři úkoly, jako chrabrý rytíř z pohádek,“ začal natahovat. Máchal u toho tlapami a pošklebačně se své milé šklebil. Najednou se cítil jako na obláčku, když věděl, že vlčice sdílí jeho pocity. Svou nervozitu a náhle nabitou energii proto směřoval k velkolepým gestům a rozmáchlým, taliánským pohybům. „Jako paní mého srdce bys na to dozajista měla právo, krásko,“ odfrknul si s upřímným úsměvem, když do své milé dloubnul chladným čenichem. Naštěstí se nezdráhala vyrazit, což bylo dobré znamení. Jak ale ryšavý předpověděl, bylo nutné nejprve označkovat hranice tohoto místa. I proto se dal kvapem do práce. Čím dříve bude hotovo, tím dříve se budou moci vrátit k tokání a pošťuchování a těm pěkným, společným chvilkám. Máchal u toho oháňkou jako smyslů zbavený, když se vypravil nejbližší cestou k okraji.
Mísil se tu pach Pippy, jeho a Rowenin, jak se již několik měsíců pilně dřeli. Některá místa však pořád voněla po smečce trochu slaběji, nežli jinačí. A přesně tahle místa potřebovala posílit. Taky si Alfredo dal tu práci se značkováním a některé stromy obcházel klidně i dvakrát, než byl dokonale spokojený s jejich označením. Drbal se a otíral o kůru starých i mladých stromů, sem tam posílil stopu i jinými sekrety – zkrátka si opravdu dával záležet. A činil se poctivě. Možná i proto mu trvalo opravdu dlouho, než se vůbec dostal do poloviny území. Nejednou se Heather za zdržování omluvil, ale jistě chápala jeho povinnost. Jestli tohle měl být jejich nový domov, museli ho pořádně zajistit. Alfreda sice jednou polechtal v nose pach neznámého vlka, ale vzhledem k tomu, že jeho vůně se mísila se stopou Pippy, usoudil, že pravděpodobně nejde o prostého vetřelce. Zůstal proto v klidu. Jenže jak se se svou prací blížil k jižní hranici, zpozorněl znovu. Místo bylo dobře značené. V tom problém nebyl. Obešel ho proto ještě pečlivěji. Ale fakt, že se tu před nedávnem promenádoval někdo úplně cizí byl zcela nepopiratelný. A kdyby se tu jen promenádoval! Alfredo velmi brzy zahlédl šedý kožich cizí vlčice, jak pospává pod jednou z vrb. Okamžitě a bez prodlení se celý naježil. Milý úsměv a vrtění oháňkou bylo rázem pryč a probudila se v něm nepopsatelná zášť. Krev mu vřela v žilách a div nezaskřípal zuby nad tou neomaleností.

Sierra

„Chiedo scusa?“ houknul na vlčici už z dálky, aby ji probudil a upoutal na sebe pozornost. Úplně zapomenul na Heather a chvilku nekontroloval, jestli zrovna stojí přímo za ním, či se snad někde zdržela. „Tady nemáš co pohledávat!“ osopil se hned na vlčici, když zastavil sotva dva metry před ní. Možná měla štěstí, že potkala ze tří sourozenců zrovna jeho maličkost. Ale ani tak jí nechtěl tohle setkání nějak zlepšovat. „Tohle je území Cosy Nostry, necítíš značení na jeho hranicích?“ jak mluvil v rozčílení, byl hodně znát jeho cizinecký přízvuk. „Nevím, odkud tě sem tlapy donesly, ale laskavě pokračuj v cestě. Tady u nás jsme zvyklí na dobré způsoby.“ Svá poslední slova zavrčel. Nad menší vlčicí se tyčil vysoko do vzduchu, uši přitažené k týlu a nos nehezky nakrčený. Bílé tesáky však neodhalil a držel se hodně zkrátka na to, jak s ním cloumal vztek.

Alfredo si změny v Heather chování všimnul ihned. Možná to bylo vlivem jeho magie, možná zkrátka jen byl empatický – nakonec to bylo jedno. Prostě viděl, že něco není úplně tak, jak má být. Neztrácel ovšem svůj elán, ani optimismus. Jen se mile pousmál a mlčky vyčkával, jestli se jeho milá odhodlá mu něco sdělit. Lehce se umíval a očka mu svítila, třebaže teď nebyla navzdory jeho snaze trochu posmutnělý leskl. Zamrkal, aby jej ze své tváře vyhnal, ale nebylo to zcela úplně tak jednoduché. Heather se naštěstí rozpovídala o svém trápení poměrně rychle. A on chápal. Těkala pohledem mezi ním a svými tlapkami – tak bělostnými a krásnými, že se až tajil dech (ostatně v Alfredově hlavě byla celá krásná, každý jeden zlatý chloupek) – a on se musel pousmát. Chtěl se k ní natáhnout a znovu do ní drknout nosem, ale zarazil se, když se znovu rozpovídala po krátké odmlce. Mluvila docela dlouze o své rodině, své smečce i o jiných věcech. A on poslouchal, ouška nastražená vpřed. Očka již nenesla žádný náznak smutku, jen svítila radostí. V další pauze se však již předehnat nenechal. Přitiskl se k ní blíže a čumákem jí znovu vrazil jednu chladnou pusu někam za ucho. Pak se odtáhl. Nevěděl jak, ale jedna z jeho tlapek se automaticky natáhla přes ty její.
„Heather,“ špitnul s lehkým úsměvem. „Nemusíš si o nic z toho dělat starosti, ano?“ začal povzbudivě, zatímco se snažil tvářit tak pozitivně, jak jen to šlo. Zapomenul na vše, čeho se obával. Možná odmítnutí, možná něčeho jiného? Všechny ty zlé věci zametl pod koberec a nechal je daleko za sebou. „Rozumím tomu všemu a v ničem ti přirozeně nebudu bránit – právě naopak! Moc rád tě doprovodím, budeš-li si to přát. Stejně jako zůstanu, jestli chceš jít sama, si, mi amore?“ Oháňka mu za zády znovu vířila prach ze země a na několik okamžiků dokonce opomenul ten hrozný hlad, který měl. V žaludku mu však pořád ležel ten podivný kámen, který ze sebe už tak dlouho nemohl dostat. Někdy ho bylo znát víc, někdy zase míň. Ale teď, v tuhle chvíli, když ležel hned vedle ní, cítil dotek jejího boku a vpíjel se do tmavých očí, teď byl ten kámen znát nejvíc. A on začínal pomalu tišit, co sebe snaží dostat. Uvědomění si byla ovšem ta lehčí část. Ještě to tak vyslovit. Naprázdno polkl: „víš přece, že tě mám rád. A abys věděla – jsi perfektní tak, jak jsi, capisci? Ale zároveň budu podporovat a hluboce respektovat jakékoliv tvé rozhodnutí,“ pronesl krátce se zcela vážnou tváří. Ta další slova mu tancovala na jazyku, ale uhrančivý pohled tvou tmavě fialových tůní mu vzal všechen dech z plic. A tak pevně přitiskl svou tvář do zlatého kožíšku, který tak sladce voněl a jenž zaháněl všechny chmury. „Miluju tě,“ brouknul rozpačitě.

1. východ
2. řeka
3. slunce
4. bílá
5. orel
6. levá
7. D
8. C
9. C
10. C
11. B
12. E
13. D
14. D
15. A

Výsledek: NEBELVÍR
Věta: Lev je králem zvířat z určitého důvodu.

Chvilku to trvalo, než se Heather rozkoukala. A taky chvilku trvalo, než se probral Alfredo. Byl tak okouzlen její krásou a sladkou vůní, že až nevědomky tajil dech. Že moc poetické? Kdeže. Byl si jistý, že krásnější stvoření jaktěživ neviděl. Byl si tím zcela a úplně jistý, jak tak sledoval její srst, která se zlatě vlnila ve větru. Kdyby svítilo sluníčko, zlatě by se leskla, což však zůstávalo jen pomyslnou třešničkou na dortu. A ten byl perfektní už i tak.
„Ne moc dlouho,“ pousmál se v odpověď, než si konečně lehnu po boku své milé, očka nadšeně zářící radostí. Dával si pozor, aby do ní nestrčil. Tedy až na lehkou výjimku, kdy jí do tváře přátelsky žďuchnul studeným nosem. Tělem mu při tom projela podivná senzace, skoro jako mráz. „Spalo se ti dobře? Netrápí tě nic? Byl jsem chvíli pryč. Chtěl jsem něco ulovit, ale místo zajíce, nebo snad srny jsem našel jen vlčici, která byla příšerně, ale příšerně alergická,“ zasmál se s lehkostí své vzpomínce na nepovedený lov. Trochu škoda, ale alespoň měl zajímavou historku. Žádné dobrodružství se ovšem nemohlo rovna tomu pocitu, který s ním cloumal teď. Hřál a studil zároveň. A taky pálil, ale byl to ten nejhezčí pocit, který vlk na tomhle světě mohl poznat, ne? Samou radostí se ryšavý znovu natáhnul po své milé a uštědřil jí pořádně mokrou pusu na tvář. Bylo by to ještě romantičtější, kdyby jí u toho nemlátil do zadku poplašenou oháňkou.
„Chtěla by ses tu konečně porozhlédnout? Našli jsme úkryt a je v něm dokonce takové zvláštní jezírko! Nikdy jsem podzemní jezero neviděl, ale je moc pěkné,“ navrhnul, znovu připravený na nějaké ty nové zážitky. Jenže navzdory svému pociťovanému nadšení se nezvedal. Jen zamilovaně zíral do Heather zlatých očí a cítil, jak mu buší v srdci poplašený srdeční sval. Chtěl tak moc své pocity vlčici popsat, ale nenacházel žádná správná slova pro vyjádření jejich procítěné váhy.

// Zlatavý les

Ať už byl ryšavý vlček sebevíc nespokojený, vůně nového domova ho s lehkostí uklidnila. A nejen vůně. Celý les jako by snad nově příchozího vítal. Smuteční vrby, které byly konečně zahaleny svěžím a světle zeleným listím, jako by ho objímaly. Dotýkaly se boků vysokého vlka, hladily mu ramena a tváře. Jako když matka vítá své mladé po návratu domů. A jejich dotek si sebou odnesl i jeho smutek a hněv. Zbyla jen podivná prázdnota, kterou ovšem vytlačoval prostý pocit radosti. Byl doma. Konečně. Láskyplně se rozhlížel po vysokých a pokroucených stromech, které se svými větvemi div nedotýkaly země. Srdéčko mu poskočilo. Cítil sladkou vůni kožíšku své sestry a světe div se, dokonce i pach spáleniny. A podivné značky, které našel na kmenech některých stromů, mu naháněly hrůzu. Možná to byla práce jeho druhé velké sestry? Lia byla tak trochu jinde a její magie jistě mohla být stejně ohnivá, jako ona sama. A tak po vzoru svých sester, avšak s větším ohledem na zdraví jejich lesního příbytku se i prostřední ze sourozenců rozhodl znovu označkovat. Podobně pečlivě, jako už dvakrát před tím. Obcházel každý kout, každou skulinku. Otřel se snad o všechny kmeny a velmi, velmi obezřetně znovu prošel i onu pěšinu, po které se prve prohnal neznámý vetřelec. Dával si velmi záležet, aby jejich pach byl úplně všude. Od Staré vrby u bralu té podivné jižní hornatiny, až k Roweny skromnému sídlu v severní části lesíka. Tu i trochu ulevil, jinde zase nechal zbytky zimní srsti v drsné kůře zdravých stromů. A to všechno si náramně užíval. No fakt! Každý okamžik. Dokonce si začal i broukat nějakou nám neznámou melodii, kterou si pravděpodobně vybavil z dob útlého dětství. A práce mu s ní taky šla líp od tlapky. Ani se nenadál a celý les obešel hned dvakrát, takže už vlastně ani nebylo kam jít. Tedy až na jediné místo, které poměrně dlouho obcházel. A to schválně.
Byl to palouček, který obklopoval několik stromů a kde musela spát snad ta nejkrásnější vlčice, která kdy chodila po světě. Zastavil se a už z dálky svou milou s lehkým úsměvem pozoroval. Nechtěl ji vzbudit – alespoň ne moc brzo, neboť si užíval pohled na její nic netušící krásu a klidný výraz tváře. A přeci nemohl odolat více, když se konečně přiblížil dost na to, aby ji mohl pozdravit.
„Ciao, bella,“ špitnul tichounce, zatímco ho nohy nesly blíž a blíž. Sklonil se pak nad Heather a vyčkával. Nechtěl do ní drkat čumákem, snad kdyby se jí ještě chtělo spát. Vždyť pozdravil dost tiše na to, aby jí vlastně ani neprobudil. Ale přeci se nemohl vynadívat na její zlatavou krásu, zatímco přemýšlel, kdy a kde ve světě si vysloužil od života takové štěstí. Cestou se však nezapomenul otřít o těch posledních pár stromů, které prve minul. Nemohl přeci vynechat tak klíčový bod na jejich území.

// Křišťálový lesík přes Náhorní plošinu

Alfredo se cítil pod psa. Kožíšek mu moknul, jak se z nebe snášel lehký deštík, který byl ale dost hustý na to, aby jemnou srst promočil a zároveň ho stále tížilo svědomí. Vlekl se přes velkou pláň s hořkou pachutí na jazyku a zcela zklamaný. Nezaujal ho ani pohled na rudě se skvoucí louku, která se zrcadlila v dáli jako vyjmutá ze snů. Krátce ho zaujal pach králíka a zakručelo mu v břiše, ale nebyl si jistý, že by dokázal ulovit byť jen takovou srandu. Jiní lovili ušaté tvory už nad kolébkou. On se ale nikdy neúčastnil smečkového lovu a s veškerou prací okolo hledání sester ani nezažil klasické vlčecí hry, jakými bylo třebas lovení myší. Chytala se ho opravdu, ale opravdu ponurá nálada. Nebyl by to ovšem právě Alfredo, kdyby se vdával ještě před tím, než sám něco zkusil. A tak se vydal po stopě, aby mu po několika dlouhých okamžicích došlo, že jde vlastně obráceně. Při plížení byl neobratný, nedokázal si hlídat odkud vane vítr. No děs a hrůza. Zajíc mu třikrát utekl a jeho nálada teď byla skoro až na bodu mrazu. Začínalo to být vážné. Celý naštvaný a rozhořčený proto z pláně po nepřeberných pokusech o ulovení králíka prchnul směrem domů. Zamířil k Vrbovému lesíku přes ten větší, se kterým sousedil. Tedy. Tohle nebyl lesík, byl to přímo les, možná i hvozd. Jen tak vědět, jaký v těch dvou slovech byl rozdíl. Pamatoval si, že tudy pospíchal k Sarumenu ze svého zimního dobrodružství a uhnal si tak zápal plic. Tentokrát se nehnal tak rychle, třebaže ho dlouhé nohy přes nezvykle zbarvený les nesly opravdu svižným poklusem. Chvilku se mu zdálo, že ho v nose polechtal Pippy pach. Nevydal se ovšem za ním. Raději zamířil k lesu, který neznačkoval snad celou věčnost. A třebaže nebyl z těch nejlepších lovců a v břiše mu kručelo, že to museli slyšet snad až v Asgaaru, alespoň ochranu území zvládal poměrně kvalitně zajišťovat.

// Vrbový lesík

Gallirea byla vždy trochu jiná, než Alfredova domovina. Jeden by si pomalu už i zvykl, ale ta potvora stejně vždy překvapila, třebaže sebevíc pochybným způsobem. Alfredo si totiž poklidně povídal s paní Laurou, plně zaujatý konverzací i jejími názory. Mile se taky usmíval, když mu přála štěstí při hledání sester. Oháňka mu při tom vesele tancovala ze strany na stranu.
„Grazie mille,“ poděkoval a srdéčko mu vesele poskočilo v hrudníku, že tu také byli ještě hodní vlci na světě. Tedy, od svého samého odchodu z místa svého rodiště nepotkal zas tolik těch zlých – byli tu Kessel, Maple, Heather. To byly dobré duše, které mu pomáhaly kde se dalo. Tedy, ne vždy byli tito vlci při tlapce. Jenže navzdory jejich absenci v současnosti si Alfredo byl více než jistý, že kdyby pomoc opravdu potřeboval, nalezl by ji.
Ztrácel se ve svých myšlenkách docela dlouho, zatímco se paní Laura vesele rozpovídala. Ouška držel nastražená a podvědomě vnímal, co mu povídala. Ale něco se stalo. Zrovna zdvihl hlavu a chytal se odpovědět. Zajímalo ho, co to bylo za cizince, kterého měli ve smečce. Ale místo paní Laury se před ním vznášel jen oblak růžové páry. Poplašeně uskočil, aniž by si uvědomil, jak se vlastně octnul na všech čtyřech. Ale octnul! Cítil, jak mu srdce najednou divoce buší v hrudníku. Snad tohle nebylo součástí té děsivé nemoci?
„Signora Laura!“ houknul vyděšeně. Konečně se rozkoukal, takže přiskočil blíž k oblaku a začal v něm šmátrat tlapkou, aby vlčici vytáhnul. Jenže ten prostor byl prázdný. Stačil pak jediný poryv větru, aby si byl úplně jistý. Písková vlčice rázem zmizela a jeho polila úzkost. Ihned se začal ohlížet, rozhlížet, točit dokola. A u toho všeho nepřestával volat. Ale po Lauře jako by se zem slehla.
Několikrát ryšavý obešel celý křišťálový lesík. Koukal do křovin, větřil a usilovně pátral Bez výsledku. Kdyby alespoň po vlčici zůstala pachová stopa, ale nic. Doslova se vypařila. Po hodině, která se v daný okamžik zdála býti nekonečnou ryšavé talián své snahy vzdal. A se sklopenou hlavou a velmi, velmi těžkým srdcem zamířil odkud přišel. S prázdným žaludkem, bez úlovku a s výčitkami svědomí, že se mu podařilo ztratit novou kamarádku ještě před tím, než se vůbec stihli poznat. Jak sprosté od osudu.

// Zlatavý les přes Náhorní plošinu

Ryšavý vlček odpočíval v chládku, který poskytoval ten příjemný plácek poblíž Asgaarského hvozdu. Nerušil je okolní svět a zdálo se, že ani oni nerušili jej. Život jako by si v těchto místech plynul svým vlastním tempem. Byl svěží, tichý a zároveň bylo vidět, že se mu zde dařilo. Vláha z řeky dodávala živiny mladým stromkům, se kterými si pohrával sílící vítr. Traviny v něm tiše tancovaly a jejich vůně lechtala všechny přítomné v nosech. A Alfredo si to vše s lehkým úsměvem prohlížel, zatímco oháňkou rytmicky tloukl do země. Nechybělo mu nadšení, ani radost ze jsoucna, stejně jako z velmi milé společnosti. Na paní Lauru se také široce usmál, když žasla nad jeho sestřičkami.
„Si! Ani jeden bratr! A všechny mé sestry jsou stejně ohnivé. Nebo alespoň byly, než jsme se rozdělili,“ prohodil, druhou půlku svého tvrzení trochu klidněji. Nikoliv však smutně. „Vlastně jsme si z Vrbového lesíku vytvořili takovou základnu, kde se s nimi snad někdy sejdeme. Nebo něco na ten způsob. Omlouvám se, jestli používám špatná slova, v mé domovině se mluvilo jinak a třebaže zde žiji už dlouho, občas mi dělá problém najít správná slovíčka,“ čím déle mluvil, tím více elánu zase jednou měl. A to bylo o jisté míry jistě povznášející. Zaklapnul však rychle čelisti a nastražil uši, když se paní Laura rozpovídala o jejích bratrech. Kdy sem přišla – a že to už bylo sakra dlouho! Alfredo užasl a oči se rychle zaleskly.
„To je určitě moc dobrý nápad,“ podpořil vlčici na konci jejího vyprávění. Nevěděl o kom mluví a neměl ani šanci Laury bratra znát. Jedné věci si ale byl plně vědomý: „Víte, nikdy nevíme, kolik času nám s tím druhým ještě zbývá,“ vydechl s lehkým úsměvem, ale zcela vážně. „Je asi škoda ho ještě navíc ztrácet, ne? Hlavně pokud jde o rodinu,“ pousmál se a zavrtěl oháňkou. „A to mě přivádí k těm našim zvyklostem, protože tady mi přijde, že se rodiny často rozchází. U nás jsme vždy žili všichni pohromadě a jen málokdy přijímali mezi sebe cizí vlky. Navíc – u nás smečku vedli don, nebo donna. Nikoliv alfa, jako tomu bývá tady. Několik malých smeček potom vytvářelo jednu smečku velkou, která zabírala velké území a které vládnul Capo di tutti Capi, nevím jak to přeložit, ale rozhodoval o hodně věcech ohledně jednotlivých území.“ Vysvětlení bylo zdlouhavé a netušil, jestli ho vlčice pobere. Ale doufal v to nejlepší. Pak ale krátce pokrčil rameny a lehce zamlaskal: „ne že by to bylo úplně ideální uskupení, taky proto se raději držíme jen v rodinném kruhu. Žádné vysoké ambice.“

Křišťálový lesík se ukázal být sympatickým místem k odpočinku. Byla tu svěží tráva, ve které se dalo válet a nemít z toho utlačená záda, byla tu tiše plynoucí říčka a břízy a další mladé stromky, které sice ryšavý neznal, ale pochvaloval si jejich stín. Slunce se totiž vyhouplo přes obzor a teď vší svou silou pražilo všude kolem. A třebaže byl Alfredo stavěný na horké letní počasí, ještě úplně nevylínal svůj hebký, zimní kožíšek. Moct se uchýlit na takové svěží místo proto bylo více než příjemné. Navzdory svému okolí se však vlček tvářil trochu zkroušeně, starostlivost o nemocnou cizinku mu moc nedala odpočinout. I když paní Laura tvrdila, že se cítí už lépe, v jedu chvilku klopýtla tolik, že málem upadla. Vyšší vlk ji samozřejmě pomohl a přidržel ji. Ale moc ho pak nepřesvědčila o tom, že se doopravdy cítí lépe. Byl nakonec rád, že se vlčice uráčila tady odpočinout.
„Vůbec se neomlouvejte, signora Laura,“ pousmál se na vlčici, když jí pomáhal na nohy. „Rád Vám pomůžu, jen to prosím nepřehánějte a raději si pořádně odpočiňte,“ apeloval na světlou dámu s ustaranou vráskou na čele. Naštěstí se písková i navzdory svému nadšení opravdu snad rozhodla odpočinout, takže i Alfredo se nakonec vděčně složil do vysoké trávy. Taky že se hned podrbal za uchem, jako ho stébla začala lechtat za uchem. Nepříjemným pocitem se ovšem dlouho rušit nenechal.
„Mám čtyři sestry!“ začal hned s vyprávěním a v očích mu zajiskřilo. Možná o nich mohla něco slyšet? A i kdyby ne – třeba se alespoň rozšíří slovo. I to je důležité. „Pippu, Liu, Lacrimu a Chiaru. Ale o Lacrimě a Chiaře jsem velmi, velmi dlouho neslyšel. Zatoulali jsme se z domova jako malí a cestou se rozdělili. Naštěstí se nás ujala Sarumenská smečka, tehdy ještě s Morfeem v čele, ale nakonec jsme si s Pippou a Liou šli vlastní cestou a usídlili se ve Vrbovém lesíku.“ Nekonečný příběh, který postrádal všechny krvavé scény s lehkostí přednesl své společnici, zatímco lehce kmital oháňkou. „Popravdě – tam odkud pocházím jsme zvyklí žít trochu jinak, takže jsme se rozhodli si trochu toho našeho přenést sem. Navíc držíme spolu jako rodina. Což, jak se zdá, tady také moc nefunguje,“ povzdechl si trochu. Třeba ho Laura přesvědčí o opaku? Stříbrným pohledem po ní krátce střelil, než se ohlédnul po okolí, které zalévalo více a více slunečního třpytu. „Co vy, smím-li se ptát? Jste zdejší, nebo jste taky přišla odněkud?“ otočil se zpátky na vlčici s lehkým úsměvem. Snažil se nevnucovat, nebo snad působit zvědavě. Trochu ho teď ale hlodalo svědomí, že znovu mluví o sestrách, zatímco prostě jen leží a nic nedělá. Vždyť zdaleka ještě nebyl všude. Rozpačitě se s lehkostí sám sobě zakousnul do rtu. Byla to chyba?

// Středozemní pláň přes Náhorní plošinu

Stín lesa dvojici přivítal docela kvapem, i když se nejprve zdál celkem z ruky. Pro ryšavého to nebylo nikterak daleko, ale paní Laura mohla být jistě unavená po takovém výletu. Vždyť chudák sotva mžourala, jak jí oči zarudly a slzely. I proto se jí ryšavý pokoušel co nejvíce přizpůsobit své tempo i míru, kterou jí nabízel pomocné rámě. Snad se mu dařilo. Tiše doufal. Jakmile je ale oba pohltila svěží tráva, které v téhle části Gallirei narůstala už teď docela nevídaných rozměrů, veškerý strach z něj opadl. Mladé stromy se nahrnuly všude kolem nich a v dáli tiše zurčela neznámá řeka. Alfredo se lehce oklepal a zhluboka se nadechl.
„Tady vzduch po květinách nevoní tak silně, signora. Mohlo by se vám ulevit. Chcete doprovodit až ke kraji té říčky, co tudy protéká?“ třebaže už byli na místě určení, stále ještě panáčkoval těsně po boku pískové vlčice, aby mohl náhodou být k mání, kdykoliv by potřebovala. Nervózně se však pousmál a rozpačitě prohrábnul tlapkou roští na zemi, když dostal pochvalu. „Grazie mille,“ brouknul s lehkým úsměvem a ušima podivně rozjetýma, protože nevěděl co se sebou pro nečekanou pochvalu. A tak si raději mírně odkašlal, než odbruslil ladným obratem k jinému tématu.
„Ani nevím, kde mám začít. Ve Vrbovém lesíku se sestrami nežijeme příliš dlouho,“ rozpačitý úsměv vystřídalo nervózní zasmání se. Doprovodil starší vlčici blíž k tekoucí vodě, aby se případně mohla osvěžit a sám se posadil na kraj chladné říčky. V horký jarní den okolo ní bylo poměrně chladno, i když se dravé slunce snažilo prodrat skulinami mezi obrážejícím větvovým mladých bříz a jeho paprsky pak vytvářely v trávě roztomilé taneční kreace. „Ale než se rozpovídám – jste v pořádku, signora? Nepotřebujete ještě něco?“ upřímná starostlivost o alergiemi zmoženou Lauru mu nedala klidně sedět a odpočívat. Naklonil se proto k vlčici blíž, připraven splnit jakýkoliv její další požadavek. Lov mohl chvíli počkat, ne? Sestry se jistě bát nebudou a Heather mu snad promine. Nabídnout pomocnou tlapku dámě v nesnázích bylo přednější.

Slunce začínalo pálit. Vysychalo bláto i země a začínalo se blížit hřejivé léto, které měl ryšavý vlček tolik rád. Jenže teď se z toho všeho květu a ptáčků nemohl vůbec radovat, protože mu paní Laury bylo hodně líto. S ustaraným výrazem stál po jejím boku a nabízel jí pomyslné rámě, o které by se mohl alespoň opřít, zatímco jí slzela jasně zelená očka ladící k podivnému ornamentu, co se vlčici houpal kolem krku. Ale ryšavý se nevyptával. Nene – měli jinačí věci na práci, než aby tu krafali. Prvním a nejdůležitějším úkolem bylo pomoci pískové vlčici někam, kde toho toliko nepokvete. A tak Alfredo pomalu vykročil.
„Opřete se o mě, signora. Není to daleko,“ pobídnul vlčici, ale vytrvale čekal, než se dala do pohybu sama. Čím dřív, tím lépe, ne? Oháňkou při tom ani nestíhal máchat ze strany na stranu, protože měl o cizí dámu poměrně starost. Snad jí nějaké klidnější místo alespoň trochu uleví. Třeba cestou potkají nějaký vodní tok, kde by se mohla osvěžit a trochu si odpočinout. Snad? Jenže navzdory svému trochu pochroumanému zdraví se vlčice chtěla bavit, což přinutilo Alfreda k milému smíchu.
„Nemáme, pak Vám to pořádně vysvětlím, až si odpočinete, si?“ přislíbil s úsměvem a konečně se jeho oháňka zase rozkývala ze strany na stranu. Šli teď velmi pomalu po planině, polední slunce je pálilo do zad a pyl oba lochtal v očích a nose, paní Lauru ještě o něco víc než ryšavého dlouhána. Přeci se ale blížili a cesta jim ubíhala, zatímco se vlček sem tam ujistil, jestli je menší vlčice v pořádku. Nemohl ji přeci nechat na pospas takové alergii! To by bylo sakra nemístné a ještě by ho za to paní Smrt potrestala. Když však nad tím Alfredo přemýšlel, možná by paní Smrti spíš udělal radost opačným jednáním. Naprázdno polknul, ale rozhodl se již vlčici pomoci a za tím si stál. Temnou myšlenku, jakou by mu do hlavy nasadila snad jen Rowena silou potlačil a ještě víc se přitiskl k menší vlčici, aby se o něj mohla opírat. Tohle bylo jistě lepší rozhodnutí.
„Vše v pořádku, signora?“ pousmál se lehce. „Brzy tam budeme, snad se Vám pak rychle uleví,“ vysvětlil s úsměvem. V dálce se lesklo medvědí jezero a od něj se klikatila řeka. To nebylo vůbec zle, znamenala osvěžení pro hodnou paní Lauru. Jistě si odpočine a hned jí bude o mnoho lépe, než na této louce.

// Křišťálový lesík