Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Medvědí jezero

Stopovat srnu nebylo vůbec lehké, třebaže se dvouletý vlček opravdu snažil. Byl však velmi zklamaný svým neúspěchem, kterému poprvé někdo přihlížel. Nenechal si však zkazit náladu a jen pokorně snášel chyby svého minulého já. A možná také vlků kolem něho, kterým nepřipadalo důležité naučit drobného vlčka alespoň nějaké základy vhodné k lovu byť jen zajíců. Záhy mu došlo, že i kdyby byla Lacrima sebezkušenější, srnu prostě skolit nedovedou. Jeho jedinou silou byla rychlost. Ale v tomhle terénu? Všude byla skaliska a kamenů jak… Na rozdíl od nich by se vysoká srnka mohla obratně vyhoupnout na kterýkoliv z nich, zatímco on se na každý druhý sápal jako ochrnutá veverka a nejednou se nemohl pořádně zachytit zadními tlapkami, takže s nimi máchal ze strany na stranu ve snaze alespoň najít nějakou oporu. V závěru se povedlo, ale volba směru hrála srně do karet. Ryšavý byl sotva hodinku cesty proti proudu, ale hekal jako důchodce.
„Možná to nebyl úplně z nejlepších nápadů?“ broukl po dlouhém snažení směrem ke své sestře, jejíž tvář se mu zdála pořád stejně nečitelná. Sám se zalykal mezi dechy a pokoušel se popadnout dech. Pálily ho snad všechny svaly v těle, což byla neskutečná hanba. Tak to ovšem končívalo, když byl jeden zvyklý pouze na kardio na rovných planinách. To ovšem nebylo to nejhorší, neb musel čelit svému ostudnému pochybení:
„Nikdy jsem nelovil nic pořádného, chceš-li. Jen drobnosti. Ale není to tak jednoduché, když nikomu najednou nezáleží na tvém vzdělání. Ale nemusíš na mě tak koukat, vím že jsou to výmluvy a můžu si za to sám. Taky se to snažím napravit,“ zazubil se přívětivě a v očích se mu zalesklo. Alespoň v tomhle měl čisté svědomí. Nikdo mu nemohl vytknout, že by se se nesnažil. To totiž dělal celý život.

Alfredo, podobně jako jeho sestra, byl z chodu zdejšího světa zmatený. A bylo vůbec se čemu divit? Pocházeli z jiného prostředí, které bylo diametrálně odlišné od toho zdejšího. Přeci jen však zrzkovi přišlo, že jeho sestru semlelo více, než bylo zdravé. Ušetřil si znovu své chlácholení i úzkostlivé starosti, o které by beztak jistě nestála. Raději pohodil hlavou zpět k Vrbovému lesíku, který se ukrýval daleko za horizontem. Od severu se nesl pach Asgaarské smečky společně s podivným pachem ze Šakalí pahorkatiny, která byla Alfredovi cizí. Neubíral však svou pozornost tím směrem, v nose ho dominantně dráždil pach srny, která tudy musela projít před nedávnem. Jistě se vydala napít k poklidnému jezeru.
„S tím si teď nemusíš lámat hlavu,“ prohodil nakonec téměř nezaujatě, zatímco tak nějak vyhlížel do dáli. „Tady nikdo nic nemusí. Nedivil bych se, kdyby se tu nemuselo ani umírat,“ doplnit nakonec kysele a vzpomenul si na setkání s vlastní matkou, které prožil tehdy v horách, když se celý zablešený vydal pozorovat bílého rysa a zachránit od blech tak celou zemi. Jak se asi dařilo Marion? Zavrtěl prudce hlavou a pohledem střelil zpátky k sestry zlatým očím.
„Pojď, seženem si něco k jídlu. Lov nás zahřeje a já se třebas něco přiučím od zkušenější,“ nadhodil s nečekanou lehkostí, než se pomalu a obezřetně vydal po stopě srny. K jeho vlastnímu štěstí šel tentokrát správně, ne jako onehdy, kdy se pokoušel po setkání s paní Laurou vystopovat zajíce. Tehdy to celé pokonil a pomotal, ale teď už nemohl dál nic kazit. Musel být zodpovědný. Jak vůči Cose Nostře, tak vůči své rodině.

// řeka Midiam

// Medvědí řeka

„Ne, právě že tak to tu není,“ vysvětloval ryšavý sestře ihned její záludnou otázku. Sám tomu moc ještě nerozuměl, i když fungování smeček již začínal pomaličku a polehoučku chápat. Bylo to ale podivně složité a zdálo se mu to všechno proti srsti, instinktivně se proto naježil. „Život a Smrt se vlastně do životů jiných vlků ani moc nemontujou a jedou si sami na sebe. Dost vlků tu pak prostě žije samo a když už nežijí, tvoří smečky, ale ne jako my. Věř nebo ne – vlci v nich nejsou skoro vůbec příbuzní. Jsou to vlastně úplní cizáci, kteří se prostě sešli na jednom místě a tam spolu živoří a důvěřují si prostě jen tak. Hierarchie prakticky žádná, protože nemají Capa di tutti Capi. Mezi sebou prakticky nespolupracují a všechno je tu takové, no, podivné,“ vychrlil na Lacrimu všechny své rozpaky a naznačil, jak moc opovrhuje zdejším systémem, když se u toho všeho tvářil dost kysele, zatímco ocasem máchal rozpolceně z jedné strany na druhou v náznaku vzteku. Ne že by mu úplně šlo vypadat vztekle a pohoršeně, ale alespoň se o to pokoušel. Pořád ale neztrácel auru své přívětivosti. „Je to celé takové chaotické a není vůbec divu, že tu všichni žijou v takovém chaosu. Jestli hledáš někoho, komu bys tady v Gallirei mohla být loajální, následuj Pippu. Alespoň my si tu držíme nějakou úroveň a nepouštíme k sobě cizáky. Pippu a Smrt, jestli se Rowena uvolí tě zasvětit do tajů jejích následovníků,“ vysvětlil stroze. Sám tomu pořád moc nerozuměl a proklínal se, že není tak schopný se pořádně vzdělat v daném tématu sám. Teď se mu ale zalesklo v očích, když ho v nose polechtal pach srny.
„Jak moc dobře umíš lovit?“ vychrlil na sestru náhle. Byla to ovšem velmi zásadní otázka. Převážně vzhledem k faktu, že on to neuměl skoro vůbec. A když už to vzdělávání nakousnul, mohl v tom také pokračovat.

// Bobří ostrov přes řeku Mahtaë (jih)

Ryšavý si to přes řeku namířil stejnou cestou, která je na ostrov prve zavedla. A zdatně se mu podařilo přeskákat po kamení na druhý břeh, aniž by se úplně vymáchal ve chladné vodě. Jedna tlapka mu sice sjela – co do rychlosti popral, obratný zatím vlastně vůbec nebyl. Ještě měl co trénovat a sám to dobře věděl. Nakonec se tedy jen mírně zmáčený přeplácal k otevřeným planinám, odkud ovšem nezamířil k jihu, ale raději se rozhodl sledovat Medvědí řeku. Ta je vedla skrze drobný hájek a ke vzdálenému jezeru, které se před dvojicí záhy zalesklo v paprscích zapadajícího slunce. Ale ticho mezi nimi nepřetrvávalo. Lacrima v sobě možná konečně probudila trošky zvědavosti, když se sama od sebe rozpovídala. A Alfredův ocas dosvědčil jeho potěšení, neboť se zrádně rozhoupal z boku na bok. Její otázka ovšem byla trochu záludná z jistých důvodů, které se také týkaly Kultu smrti a jeho loajality k němu. Rozpačitě si olíznul čumák, zatímco se pomalu vlekl podél říčního břehu. Kamínky ohlazené vodou po dlouhé roky svého pobytu tady ho chladily do tlapek a tiše rachotily, jak si po nich vykračoval.
„No, věc je to trochu složitá,“ začal zádumčivě, „oni tihle vlci nejsou jako ty, nebo jako já. Jsou to, no, bohové?“ vypověděl. Byl to pouze jeho pohled na věc. „Já osobně znám jen pana Života. Sídlí v kopcích nedaleko odtud a je moc milý. Ale Pippa se seznámila s vlčicí jménem Rowena, která je členkou kultu Smrti. A Smrt je ta druhá – je prý silnější a rozdává vlkům moc. Já, Lia i Pippa jsme se přidali k ní,“ vysvětlil. „Ale jestli mohu být upřímný, pořád si nejsem jistý, jak přesně jí mám sloužit a jestli to dělám dobře. Rowena tomu rozumí nejvíc a učí nás o správných způsobech.“ Při těch slovech si vzpomenul na svůj vlastní obřad a příjímání do kultu. Smrt jistě existovala, vyjádřila se k tomu jasně, když kousek od nich udeřil do země blesk. „Ale abych byl zdatným následovníkem učení paní Smrti – no, snažím se držet jejího učení. Možná bych měl přestat vychvalovat pana Života a spíš navštívit i ji, abych pochopil a porozuměl,“ završil své myšlenky, zatímco dál směřoval k jezeru, které již vlastně nebylo vůbec tak vzdálené.

// Medvědí jezero

Ryšavý se pozorně rozhlížel. Za tu chvíli pochopil, že Lacrima už není tím ubrebentěným stvořeníčkem, které kdysi znával. Jestli ji vůbec někdy znával. Její mluva – tedy jak hlas, tak po stránce obsahové – již nebyla co kdysi. Mluvila stroze a úsečně, jak by asi jeden od zjizvené a životem zkušené vlčice očekával. On na druhé straně byl navzdory svým strastem prakticky nezkušený životem a připadal si poměrně mizerně. Mohl si o sobě myslet první poslední, ale co do zkušeností se s Lacrimou rozhodně nemohl měřit. Vždyť pořád neuměl ani řádně lovit! Nad záhadným voláním vody se snad ani nepozastavil a raději si to namířil mezi křoviska. Mladší sestru k pohybu nevybízel. Nějak automaticky následoval, že ho bude následovat sama od sebe. Navíc trochu doufal, že vzdálenost mezi nimi mu pomůže překonat ten podivný most, který stále napůl otevřený spojoval jejich mysli. Při pohybu však naposledy nechtěně zatahal vlčici za ucho, které sebou podivně cuklo. A pak pomyslná rána, jak se spoj mezi nimi propadl do nicotných hlubin magie. Alfredo znovu zaškobrtnul a ve skrytu vzdáleného křoví na chvilku zastavil. Aby ho vlčice neviděla slabého a zároveň aby v klidu popadl dech.
Z úkrytu se vynořil znenadání a tancoval mu u toho na tváři vřelý úsměv, zatímco se pokoušel zavětřit. Pořád cítil krom vody i podivný pach zvířete, které nedokázal pojmenovat. Když se ho ovšem pokoušel vystopovat, nedařilo se mu. Všechny stopy v závěru končily ve vodě. Anebo vedly k podivné čtveřici vlků, která se tu vyloupla znenadání.
„Možná to není úplně nejlepší místo,“ nadhodil opatrně ke své sestře, jakmile k ní znovu nalezl cestu hustým podrostem. „Pojď, jsou mnohem lepší,“ vybídl ji krátce, než si to konečně namířil pryč z tohohle magického místa. Když už nic, alespoň objevil další vlohy a usmyslel si, že magický most bude muset vyzkoušet i na jiných. Nejen na Lacrimě. Teď ale nechtěl tropit neplechy a raději si pospíšil pryč. Od těch míst, kde se všichni shromažďovali.

// Medvědí řeka přes řeku Mahtaë (jih)

Slunce sem tam prosvitlo skrze nahromaděná oblaka, ale jeho paprsky již pořádně nedokázaly prostoupit stále zelené chomáče listí tvořící koruny stromů Bobřího ostrova. Na to už jeho síla nestačila. Přesto se však znatelně oteplilo, jakmile se zlatý kotouč vyhoupl dostatečně vysoko. I Alfredo to pocítil. A doufal, že se alespoň trošek tepla pomůže jeho sestře se zahřát, když jí nemohl pomoci on. Prozatím ale bylo podstatně příjemněji a on se na ni zašklebil v takovém tom sourozeneckém aktu, kterým se ji pokoušel pošťouchnout.
„Proč ses vůbec v té zimě máchala ve vodě?“ před tím si nemohl nevšimnout, že se světlá vlčice někde vykoupala. Klepala potom kosu a určitě si noc a chladný večer neužila. Ryšavý proto dál neodkládal jejich plánovaný lov a konečně se vyhoupnul na nohy, aby se dal do pohybu. Když vlčice znovu promluvila, třebaže působila na své poměry poměrně rozechvělá, Alfredo se zaradoval. Otázka. Konečně nějaký náznak zájmu, který se mu v ní podařilo probudit. Třebaže to zkoušel magií a tím podivným mostem, který mezi nimi budoval. Ten teď ovšem trochu haproval. I když byl vlček unavený, nedovedl pouto mezi nimi přerušit zcela úplně. A jako výsledek toho se za cenu Alfredova zavrávorání Lacrimě ucho pohnulo nepatřičným směrem. Jen ucho. Jedno škubnutí a silové vypětí tak velké, že se div Alfredovi nepodlomily nohy. Pokusil se ovšem svá vrávorání zahrát do outu a uchechtl se nad ním, zatímco se pokoušel poskládat si nohy pod sebe korektně. Hlavu měl ovšem jako střep. Na tohle nebyl stavěný.
„Lia nevěřila Pippě, že jsme po vás pátrali,“ pokrčil raději rameny v odpovědi na její tak žádanou otázku. „Ale snažili jsme se. Opravdu. Jen nám to trvalo. Sami bychom zimu nepřežili. Ujala se nás jedna ze zdejších smeček. Fungují tu úplně jinak, než jako Cosa Nostra. Bez nich bychom asi někde umrzli. Poté jsme se jim pokoušeli oplatit jejich laskavost, ale nakonec jsme s Pippou založili vlastní domov,“ vysvětlil letmo události posledních let, zatímco se nezmiňoval o Heather. Pro její jméno zatím byl čas. Raději se proto sebral k odchodu. Ostatně se zdálo, že už se tu shromažďuj další domorodci.
„Cítíš nějakou kořist?“ optal se měkce sestra, zatímco sám větřil.

Seděl a poslouchal, zatímco ho hlodalo svědomí za využívání a zneužívání těch magických sil, co mu osud dal do vínku. Lacrima byla slabá a zranitelná, poslouchat ho a odpovídat na jeho všetečné dotazy bylo jistě vysilující. O to horší bylo, že sama se na nic neptala. Chtěla to slyšet? Nebo si myslela něco o zadku a jen čekala, až tohle hrozné utrpení skončí? Přešlápnul si a krátce se ošil, zatímco k jeho uším dolehl z dálky podivný šum. Jako by tu poblíž probublávala voda? Přinutil se však dávat pozor a ouška držel pozorně natočená vpřed. Neuhýbal pohledem a ani neceknul, když Lacrima mluvila. Jen měkce svěsil pohled, zatímco světlá vlčice mluvila o smrti druhé ze sester.
„Bolí mne to slyšet,“ přiznal potichu. „Promiň, že tě o tom nutím přemýšlet. Ale třeba se jí podařilo uniknout podobně jako Lie?“ doufal, že těmi slovy světlou nepopudí. „Lia totiž opravdu je živá. Nevypadá úplně nejlépe, ale má pořád ohnivou povahu jako vždycky měla. Vypálila nám půl lesa, když se pohádala s Pippou,“ pousmál se vzpomínce. Les doroste, ale jizvy na Lii těle zůstanou. Podobně jako na tom Lacrimy. Nebyl si jistý, že Rí byla obeznámena s existencí magií, ale nedloubal do toho. beztak si neuvědomil, co řekl. Přišlo mu to po těch letech už vlastně docela normální. Zvou pozornost navíc už znovu upoutal k magickému mostu, který si mezi nimi představoval. Sobecky chtěl omluvit svou zvědavost dalším vnuknutím, které poslal směrem k ní.
„Jestli se mě chceš na něco zeptat, ptej se,“ pousmál se něžně. Ten příkaz ale v její mysli zazněl trochu jinak. Byl naléhavý a pobízel ji k otázkám. Proč by měla mlčet, když všechno mohl zodpovědět vlk sedící před ní? Sám se tak moc toužil ptát, ale vyčítal by si, kdyby na ni ještě o něco víc tlačil. Už takhle toho bylo dost. I proto náhle nechal to pouto, aby se rozplynulo. Nechal ji vydechnout. A chvilku tak nechal odpočinout i sebe, protože na něj doléhala tíha magické síly v plném rozsahu.

Přemýšlel, jak naložit se všemi těmi informacemi, které mu poskytla. Nebylo jich mnoho a mluvila obezřetně. Jako by někdo poslouchal, nebo na ni někdo dával z dálky pozor. Ale nikdo tu nebyl. Necítil blízkost nikoho dalšího, ani nic nepříjemného v okolí. Ale navzdory tomu netlačil. Alespoň ne vědomě. Jen pomocí magie příkazu nevědomky vlčici pořád pobízel, aby mluvila dál a víc. Aby mu odkryla další zákoutí své duše. Sám ale nevěděl, že takový dar má. Zatím si bezděky prohlížel její zničené tělo. Byla pohublá a vypadala křehce, třebaže by se vsadil s kýmkoliv že by bylo schopná mu natáhnout jako nic. Zaklepala by s ním a vymetla podlahu, neboť na rozdíl od něj byla přesně na tohle jistě zvyklá. Cosa Nostra kterou vzdáleně pamatoval taková byla. Ale ne ta jejich. Ne ta, kterou zakládala Pippa svou veškerou silou pod dohledem starostlivých vrb.
„Funkcí je mnoho,“ broukl starostlivě, ale rozhodl se v tom dál nešťourat. Uměl si představit, co se po vlčici asi chtělo a nebyla to vůbec hezká představa. Raději si tedy přisedl blíž a mile se pousmál. „Pověz mi ještě, co se stalo s Liou a Chiarou?“ zaměřil se raději jinam. Jestli totiž Lia přežila, mohla být naživu i Chiara. Tam někde v tom dalekém, širém světe. Možná. Že vlčici znovu pobízel pomocí nové magie stále neměl tušení, ale náhle to cítil. Takové zvláštní spojení, které se mezi nimi utvořilo. Jako most, který pojil jejich hlavy. A on po něm křičel a hulákal své příkazy směrem k její opevněné mysli, zatímco ona je mohla, ale nemusela vyslyšet. Ta představa byla chvilková, ale něco se v něm pohlo. Že by ta síla, kterou ovládal díky signoru Životovi teď nabrala jinačí směr? Přešlápl a zkusil to znovu. Povídej, povídej, povídej, snažil se vyslat ke své sestře, ale pomalu ho z toho začínala bolet hlava a přicházela na něj únava.

// Náhorní plošina přes řeku Mahtaë (jih)

Krok střídal krok a než se nadáli, byli za vodou. Alfredo se pohyboval v tomhle prostředí obratně, ale ne nikterak rychle. Pořád nechtěl na Lacrimu moc tlačit v případě, že by se rozhodla s. ním nejít. I proto si ji hlídal – každý její krůček a pohyb. Musel v sobě však silou potlačit všechny ty otázky a veškerou svou starostlivost. Jsi v pořádku? Stíháš? Nechceš si odpočinout a zahřát se? Něco v něm křičelo, že by se mohla urazit, mohl by ji od sebe odehnat a to nechtěl za žádnou cenu. Proto jen vděčně přijal její smířlivé přikývnutí a pak vzdálené postavení, které ho nutilo zrak obracet před sebe častěji, než by si mohl jen přát. Neprotestoval ale a jen mlčky vyčkával odpovědí na své otázky. A ty se dostavily, třebaže ho tížil jejich obsah.
„Poslání?“ optal se měkce a trochu nedůvěřivě. Co mohlo být jejím posláním? Znal dobře kulturu své rodiny, ale jak to fungovalo v jiných skupinách vlků v tomhle ohromném společenství, to si nebyl tak úplně vědom. Zastavil proto na tomto malém ostrově, který byl na první pohled opuštěný. Navzdory jeho malebnosti. Co bylo ovšem hlavní, držela se tu Alfredovi zvířátka neznámá, ale dozajista lovná. A to bylo hlavní. Cílem bylo nakrmit sebe, nakrmit Lacrimu a pak nějakou kořist donést také domů, kde o ni zatím byla poměrně nouze. Vše má ale svůj čas. I proto se vlček znovu obrátil na sestru a skrze pevný oční kontakt ji vybídnul: „Jen povídej, řekni mi všechno.“ Že při těch slovech aktivoval nějakou část sebe, která měla magické opodstatnění, to zatím neměl ponětí. Chtěl jen prostě vědět o své sestře co nejvíc. Vědět co se stalo. Že jeho slova rezonovala vlčici až v morku kostí, to neměl ponětí, třebaže sám ucítil podivný záchvěv a propojení s její myslí.

Slunce pořád nebylo nikterak vysoko, ale jako by uplynulo několik let od chvíle, kdy přišel na tohle místo a na tenhle konkrétní plácek. Tráva kolem nich začínala být ulehlá a zvadlá. Měla v poslední době sice hodně vláhy, ale už i na ni doléhal přicházející podzim. A zdálo se, že tohle počasí neunavovalo pouze zeleň, ale i Taliánský temperament v nich obou. Tedy – Alfredo ho v sobě stále měl dosti. Lacrima na druhou stranu vypadala až nesnesitelně smířená se vším kolem sebe. S životem, se zimou, s faktem, že její rodina je po smrti. Povzdechl si a popošel ještě o kousek blíž, aby si řádně prohlédl její tvář. Neodvracel se však, ani nepřišlo pohoršení. Jen milý úsměv na svou mladší sestru. Dotek se ovšem stále zdráhal, neboť nevypadala jako úplně tetelivý typ.
„Pojď, seženeme si prve něco k jídlu,“ vybídl ji měkce, načež prošel kolem ní a zamířil o něco výš k severu. Jeho krok byl však pomalý a tempo mírné, až zastavil úplně. Přes rameno stočil stříbrný pohled na Lacrimu, na tváři stále ten sladký úsměv. Očka pak stočil o něco dál na jih, kde zanechal Heather. Neblížila se k nim. Možná se zdráhala? Krátce zavyl, aby upozornil na změnu svého plánu. Nalezl sovu sestru! To by zlatavá jistě pochopila. Jen trochu nechápal, proč nešla s ním. Hlavu si s tím ovšem nedělal – jen počkal na Lacriumu a pak ji znovu vybídl k pohybu měkkým úsměvem.
„Dimmi – kde jsi byla celé ty roky? Byla jsi spokojená?“ pokusil se o rozvedení nějaké konverzace. Sám si ovšem nebyl tak docela jistý, jestli je na její příběh připravený. Možná nebyla ani ona připravená ho vyprávět. Ale dokud chtěla, měli všechen čas světa, aby se mohli prokousat jak budoucností, tak minulostí. A tak prostě kráčel dál, ocas volně svěšený za zadními, očka téměř fixovaná na tvář sestry odvracel pouze ve chvílích, kdy se musel podívat před sebe, aby nesešel z cesty.

// Bobří ostrov přes řeku Mahtaë (jih)

Dlouho mlčela, takže ryšavý mlčel též. Neměl slova. Ostatně co by měl říkat. Možná, že ji jeho tvrzení trochu vykolejilo? Mohla by mu uvěřit, že jeho sestry byly v pořádku ve vrbovém lesíku a dařilo se jim? Nemohl si nevšimnou pohledu, který stočila poukázaným směrem. I ten stříbrný jej znovu krátce následoval a pak stroze přikývl. Teprve poté se odhodlal promluvit:
„Ano, je tomu tak. Notak, Rí,“ oslovil světlou vlčici přezdívkou z těch sladkých, nevinných chvil, kdy si mohli hrát a na nebi nebylo obláčku, zatímco svět voněl po borovicích, „copak si nevzpomínáš na ten plácek uprostřed borových lesů?“ Sám tam v myšlenkách utíkal velmi často. Jak ale postupně zjišťoval, zapomínal na detaily, které tohle místo zahrnovalo. V jeho středu stálo několik borovic. Byly ale dvě, tři, nebo pět? Nevěděl. Podobně jako nevěděl, kolik úkrytů a nor se v severní stěně mezi skalisky nacházelo. Pamatoval si jen tu jednu, která mu dala život. Nechal však vzpomínky vzpomínkami a trochu rozpačitě si přešlápl. „Copak bych ti lhal?“ pokusil se znovu nalézt pevnou půdu pod nohama. Nebyl si ovšem vůbec jistý, zdali je to možné. Žaludek měl jako na vodě. A zcela se potopil, když vlčice konečně promluvila. Copak na to měl říct? Copak měl dělat? Jak mohl odčinit co se již stalo? Nemohl se ani pousmát, nezmohl se na nic. Jen dlouho stál a mlčel. Přemýšlel a tápal. Ale nenacházel slova. A tak jen stál nad vlčicí bez oka a pozoroval tvář, která mu byla tak drahá. Co dál? ptal se sám sebe. Co teď? Jak měli pokračovat. Nejraději by ji odvedl domů, ale bylo to kam opravdu chtěla jít? „Pojď se mnou, pojď se mnou tam, kde tomu říkám domov,“ vybídl ji.

Její slova byla krutá a tvrdá, ale ani Alfredo se neopovažoval vzdálit, nebo snad uhnout ze svých tvrzení. Sledoval krčící se vlčici, jak se kroutí ve stínech a ohýbá se v podivné nicotě, která jakoby kolem ní seděla a užírala z jejího těla i ducha ohavně velké kusy cnosti. Přesto však ryšavý vlk musel couvnout zpátky. Vlčice, jistojistě Lacrima, se po svých protestech narovnala a konečně mu pohlédla řádně do tváře. V jeho očích se zalesklo a obličej zkřivil bolestný škleb, když pohlédl na jizvu hyzdící její obličej. Její usměvavou tvář si pamatoval jen matně, ale nikdy na ní nebylo ani stopy po takové hrůze, kterou si jistě musela projít. Jeden krok vzad, málem i druhý, ale včas se zarazil a pevně semknul obočí, podobně jako čelisti. Až zuby málem zaskřípaly, jak pevně je tiskl jednu ke druhé, horní k dolní.
„Lia je živá a zdravá,“ oponoval vlčici rozhodně a znovu si k ní nakročil. Tentokrát rázněji. To byla jediná věc, kterou si byl jistý. Chtěl se přinutit nějak okomentovat smrt své nejmladší sestry, ale jen při té myšlence mu tuhla krev v žilách a dech se krátil. „Lia je živá a jestli mi nevěříš, můžeš to vidět na vlastní oči. Ale možná ji ani nepoznáš, nepoznáš-li bratra,“ zopakoval. Trval na svém, ale přišel si čím dál tím víc dotčený. Jakoukoliv radost vystřídal podivný pocit prázdnoty, když ani přímý pohled na vlastní sestru v ní nedokázal probudit vzpomínky na ztracenou rodinu.
„Hledali jsme tě. Já i Pippa. Dlouho. Objevili jsme jen Liu. Nedaleko odtud, ve Vrbovém lese kterému teď říkáme domov,“ na důkaz svých slov se otočil a přes rameno nosem pokynul dál k jihu, kde se za údolím košatý lesík ukrýval. Jako důkaz nesl jeho kožich vůni vrbového proutí. Neviděl důvod, proč by jí měl lhát. Na druhou stranu její rány mluvily samy za sebe. On byl nedotčený. Měl štěstí. Sarumenská smečka mu byla dobrým domovem. Zjevně mnohem lepším, než o kterém by Lacrima s Liou mohly vůbec kdy snít. Ale pravdou bylo, že něco se přeci jen v prach proměnilo. A to většina lesa, kterou před pár měsíci Lia zdatně podpálila.

Jak se zdálo, bylo tomu tak. Jeho pohyb vpřed vyvažovala vlčice opatrným krokem vzat. Ocas držela stažený mezi zadní nohy a pořád se chvěla, třebaže se slunce pomalu škrábalo přes horizont a jeho paprsky rozháněly zimní chlad. Jak už ale jednou bylo řečeno, ryšavý si nebyl jistý, že chlad okolí byl to, co mu tak prudce rvalo dech z plic a vůli z duše. S obavami hleděl na vlčici před sebou a pokoušel se vymyslet, co dělat dál. Měl dokonce strach, že nepromluví. Čekal hněv a výčitky a všemožné nadávky. Ne že se Lacrima zhroutí k zemi a bude před ním vyděšeně utíkat a klopit zrak. Nepokračoval proto blíž. Jen se trochu sklonil a uhnul pohledem, aby na ni netlačil, nepoplašil ji jako ptáče. Mohlo by se stát, že by utekla a už nikdy by ji znovu nepotkal. Už tohle se zdálo jako zázrak! Vrátila se do jeho života po nesnesitelně dlouhém čase. Tak dlouho po ní pátral. Ale asi ne dostatečně, neboť pro ni již byl mrtvý. Srdce se mu na moment zastavilo a drápky bezděky zaryl do chladné země. Jako by mu srdcem někdo proklál rampouch. Krev se teď mísila s vodou mezi jeho tlapkami, po kterých pomalu stékala do prachu země.
„No,“ vydechl měkce. „No, lui non è,“ zopakoval měkce. „Io sono Alfredo.“ Jeho hlas byl zvláštním způsobem naléhavý. „Jsem živý a zdravý. Jako Pippa, jako Lia.“ Možná že další jména v ní mohla probudit vzpomínky? Porozumí? Tak moc se jí chtěl zeptat co se jí stalo. Kdo jí to udělal? Proč od něj stále odvracela tvář? Nedovolil se však naklánět. Nechtěl ji nutit a tlačit. Měl teď tolik času, kolik jen mohl chtít. Musel ji ovšem dostat domů. Do tepla a bezpečí, kde by se mohla najíst a odpočinout si. Třeba by se zatím její mysl trochu vyjasnit? Ale to byla hudba daleké budoucnosti. Prozatím musel prostě „jen“ setrvat.

Slunce se překulilo přes obzor, ale ryšavý k němu stál zády. Na rozdíl od vlčice – trosky. Bylo chladno. Opravdu hodně chladno a lezavý vzduch se mu pokoušel prohlodat kožíškem pod kůži až hluboko do morku kostí. Možná to ale nebylo vlivem počasí. Alfredo by totiž přísahal, že se o okolní zima nedotýkala. Tyhle všechny pocity zimy a hrůzy v něm vyvolával pohled na světlou vlčici, která teď stála přímo před ním. Tak blízká, ale přesto tak vzdálená a cizí. Vskutku byli cizinci. Neviděli se po dlouhá léta a teď na sklonku léta Alfredo váhal, jestli ho vlčice vůbec vidět chtěla. Poznala ho?
„Lacrima,“ oslovil vlčici měkce, aniž by se pohnul. Nevěděl co dělat, neboť její postoj mu bral všechnu radost z faktu, že se znovu setkali. „Sono io,“ broukl tak tiše a něžně, jak jen mu to hluboký hlas dovolil, „Alfredo.“ Teprve teď se odvážil přistoupit o krok blíž. Pořád byl ale mimo její dosah a také mimo schopnosti logického uvažování. Hlavou mu vířily myšlenky. Kde byla? Co se jí stalo? V noci to šlo těžko rozeznat, ale slunce vystupující pomalu přes horizont odkrývalo další a další jizvy. A to ještě ani neviděl tu ošklivou ránu, která hyzdila její krásnou tvář a která ji připravila o zrak v levém oku. Třásla se zimou a vypadala ztraceně. Věděl, že ji musí dostat domů. V okamžení zapomenul na Heather. Ostatně sama mohla vidět, kam se jeho kroky ubraly a s kým teď zapřádal rozhovory. Tedy – alespoň se o to snažil. Ani on však neměl slova. Jediné po čem toužil, bylo svou mladší sestru dopravit zpátky do bezpečí a uložit ji do tepla v přítmí Staré vrby, kde by se mohla pořádně zahřát. To si ovšem nechal pro sebe. Prostě jen dál čekal na její reakci a obával se nejhoršího – že na něj zapomenula.

// Vrbový lesík přes Údolí Morény

Heather ztichla, ale Alfredovi to nevadilo. Capkal si vysokou trávou a pozorně se rozhlížel. Léto se pomalu chýlilo ke konci, ale to mu nevadilo. Jeho kožíšek se pomalu aklimatizoval na chladnější prostředí. Nebyl sice pořád tak hustý, jako kožíšky zdejších domorodců, ale na druhou stranu – již dvě zimy neumrznul! To bylo jistě něco velmi pozitivního. I proto se dál mlčky usmíval na cestu před sebou, zatímco se sem tam ohlédnul na svou milou polovičku. Škoda jen, že mu všechen vzduch z plic násilím vyrval z plic jeho poslední nádech. Na patře ho totiž polechtal velmi zvláštní pach mokrého těla. Nejprve se nad tím chtěl pohoršit – kdo by se koupal v tomhle počasí? Rychle, opravdu rychle ale přehodnotil své prvotní úvahy. V té mokré srsti, v tom pachu, bylo něco více než povědomého. Ani necekl. Jen krátce zbystřel a pohledem letmo přejel okolí. Trvalo to, než v noční temnotě zahlédl siluetu, které ten kožíšek patřil. Na nic ovšem nečekal a hbitě se k ní rozběhl. Hopkal přes suché drny trávy jako zajíc a nezastavil, dokud nestál přímo před ní. Nikoliv na dosah – v uctivé vzdálenosti. Ale zastavil u ní. A pečlivě si tu kreaturu prohlížel. Vlčice byla zjizvená a pochroumaná. Ale nacházel v ní stopy té známé, krásné tváře, kterou naposledy viděl před několika lety. Poznala i ona jeho? Jen mlčky stál přímo proti ní a hluboce oddechoval. Pomalu přicházel o veškerou naději. Ale tohle byla ona. Byla to Lacrima. Tím si byl jistý. Smrtelně vážně. Nenacházel však žádná slova. Byla podobně zhrzená, jako byla Lia? Snad ne.