Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jezevčí hájek přes Kiërb

Pohyboval se ladně, třebaže pořád napadal na zraněnou nohu. Bolela ho, ale ne moc. Cítil se lépe po tom, co si společně se sestrou zavyl na měsíc. Cesta je zatím vedla do neznámých končin a on ji věrně následoval, i když vůbec netušil, kam tohle všechno směřuje. Noc byla stále hluboká a on si užíval přítmí o něco víc než chlad. Ten se mu zahryzával do kožíšku a snažil se ho uvrhnout do třesavé spirály chvění a zimy. Nedal se a kráčel dál, zatímco ho zahříval pohyb. Ještě bylo moc brzo na to, aby se úplně odevzdával zimě. Hlavně protože teď vládl podzim a po sněhu nebylo ani památky. Za chůze si zatím broukal neznámou píseň, která mu utkvěla za roky života v paměti. Nebo si ji možná i vymyslel? Nedokázal si vzpomenout, ale měl ji moc rád. A tak tak prostě šel, broukal si a spokojeně pohupoval ocasem. Nehleděl na zraněnou tlapku, nehleděl na podivný úkaz na nebi, který divoce žhnul a způsoboval mu prve chmury. Třeba to byl výsledek jejich rituálu? Mohla tohle způsobit Smrt? V jednom okamžiku znovu pozdvihl hlavu k obloze a snažil se vyzjistit, o co se jedná. Byla to hvězda? Ale proč byla tak obří? A kde se braly ty malé všude kolem ní? Nevěděl a zjistit to neměl, protože se mu do výhledu dostaly košaté jehličnany, které zde rostly. A ty houstly a houstly a houstly, až nebylo vidět nikde snad vůbec nic. Vlček se nervózně ošil, ale očima rejdil po kraji dál, věrně následován sestrou. Tady se mu něco nezdálo.

// Temný les

// Hadí ocas (ne zadek, ne zadek, ne zadek) přes Mahar

Alfredo pokračoval svou cestu napadajíc na jednu přední tlapku, kterou si pokousal. Ale nebolela až tak moc. Byly horší bolesti, které ve svém životě prožil. Horší strasti, které viděl na vlastní oči již v útlém věku. Ale přesto byl šťastný. Při pohledu na sestru viděl svým způsobem trosku. Jak moc ji někdo musel zničit zevnitř, aby nakonec vypadala tak prázdně a lhostejně ke všemu a ke každému. Hrál si s touhou vyhledat v jejích myšlenkách jméno onoho bastarda, který jeho malou sestřičku uvrhl do spirály neštěstí, bolesti, šrámů a jizev. Na těle i na duchu. A musel s tím odvést sakra dobrou práci, neb si Alfredo byl na smrt jistý její oddaností, která by ji nakonec možná i obrátila proti její vlastní rodině. Ale udržel jazyk za zuby a nerýpal ve starých ranách, nesypal sůl do sotva zhojených jizev. Jen svorně kráčel krajinou a naslouchal tomu tichu, které na kraj padlo. Blížila se půlnoc a měsíc byl nejvýš. Svět kolem nich utichl a všechno se jevilo zpropadeně stejné. Minuli močál, ale po bažinách jako by se zem slehla. Možná to byl celé jen výplod jeho fantazie? Raději do toho nešťoural a se sklopenou hlavou mířil do neznáma, než si ho všimnul.
Nejprve jen bezděky těknul pohledem k obloze a zase s ním uhnul, ale měsíc mu uchvátil a záhy ho musel vyhledat znovu. Stříbrné oko zářilo nad lesem a viselo zrovna přímo nad dvojicí sourozenců. Kolem něj létaly metority a největší z nich jako by se pánu noční oblohy pokoušela konkurovat. Alfredo podivnému úkazu nerozuměl, ale nedokázal odolat. Náhlá touha vykřičet všechno do světa ho přiměla zvrátit hlavu, hluboce se nadechnout a pak velmi dlouze a melodicky zavýt. Jeho hlas se nesl nad krajem ozvěnou a donesl se jistojistě až nad mokřad. Vyl a vyl a vyl tak dlouho, dokud mu úplně nedošel dech, ale pak se ještě jednou hluboce nadechl, aby mohl uctít stříbrné kolo na noční obloze ještě jednou. Se vší úctou a jak se slušelo a patřilo na vlka jeho stáří.
Skončil až po několika dlouhých minutách tohoto zpěvu a vyčkal, než se k němu znovu přidá sestra, aby mohl kulhavým krokem pokračovat zase dál. Tohle místo, které páchlo po jezevcích vlastně vůbec neznal. Ale nezdráhal se tu zdržovat. Teď mířil dál na východ až do končin, kde Gallirea nacházela svou hranici.

// Tajga přes řeku Kiërb

Alfredo ztěžka oddechoval a jen se snažil nabrat trochu sil. Sil ke kdoví čemu, neboť bohyni nerozuměl a jeho vědomí bylo stále podivně zastřené. Byl ale spokojený, že se na něj Smrt nakonec usmála. V uvozovkách dozajista. Navzdory jeho pochybám, navzdory jeho nejistotám – dala mu najevo svou přítomnost a možná i přízeň? Všechno tak nějak začínalo dávat smysl. I fakt, že, nebo spíš proč, na svou víru Rowena kladla tolik důrazu. Ale proč zrovna Smrt? Byl tu i pan Život. Častokrát nad tím váhal, když v noci nemohl spát a měl hlavu obtěžkanou myšlenkami týkající se tématu. Jaký smysl mělo sloužit Smrti a jaký byl pro něj význam smrti samé? Vždyť jen brala, nenechala nikoho žít věčně. Byla chladná a temná. Ale udržovala ve světe pořádek. Říkala každému to stejné a nikdy nelhala – tedy smrt. Ne Smrt. Ta druhá byla asi i prolhaná, ale pořád se mohla ztotožňovat i se slovem s malým písmenem. Ale v tom byl asi celý princip, ne? Zatímco život byl k mnohým nespravedlivý – zatímco někdo měl šťastnou rodinu a život plný lásky, úsměvů a laskavosti (jako třeba on v jistém slova smyslu), byli tu pak tací, jako jeho sestra, která teď podivný zážitek vstřebávala a snažila se ho překousat a sežvýkat. Viděl jizvy na jejím těle a navzdory slovům, která se nezdráhala vyřknout – když mluvila o poslání a tak, musela taky značně trpět. Byl snad tohle význam smrti? Aby se všichni v závěru sešli na stejném místě? Aby bylo jedno, jaký byl jejich život? Aby ten konec, nehledě na jeho závěr, byl stejný pro všechny? Nikdo totiž nevěděl, co bylo na druhé straně. Tam za limbem, kde se vlci mohli probudit k životu. Ale Alfredo v ten okamžik opravdu pevně věřil jediné věci – že je to pro všechny stejné. Daleko, předaleko v neznámu. Temné a slizké, nebo snad hřejivé a teplé? Třeba nicotno. Ale pointa toho všeho byla jasná – vyrovnání účtů mezi živými, kteří si zdánlivě také byli rovni. Ale nebyli. Každý byl jiný a jinde a měl jiná úskalí v životě. Jen smrt byla věčná a věčně neměnná. Stejně spravedlivá, protože brala všechno a všechny. Nikdy je nevracela a chovala se k nim stejně ve všech ohledech. Proto se jí Alfredo rozhodl sloužit – pro tu rovnost a jednotvárnost, která na ně po smrti čekala. Pro to všechno a zároveň pro temné nic, které mu bylo odměnou.
„Možná bychom měli jít. Nechat paní Smrt si osvojit tohle místo,“ řekl prostě, než se rádoby ladně vyhoupl na nohy a se stále krvácející a zraněnou tlapkou zamířil vstříc neznámu. Na nebi zatím zářil měsíc a spolu s ním tisícovky hvězd. A pak jedna ohromná, zářivá, která se nebezpečně přibližovala ke Gallirei. Alfredo zatím ale nebyl schopný přemýšlet nad jevem, který mu visel nad hlavou. Měl mysl stále obtěžkanou spoustou nezodpovězených otázek, třebaže nalezl svůj vlastní význam pro Smrt a smrt v jeho životě.

// Jezevčí hájek přes Maharské močály

Svět utichl, čas jako by se zastavil a zůstali jen oni dva, stíny všude kolem a krev stékající z Alfredovy tlapky na jeden z čedičových šestiúhelníků, které až do teď obdivoval. Jeho pohled se ale změnil, když teď fascinovaně zíral na horkou krev stékající z jeho šlachovité tlapky. Lacrima se nezmohla na víc, než jednoslovné odpovědi, ale to nebylo podstatné. Hlavní bylo že neutekla, zůstala tu s ním a byla ochotná poznat i jejich temnou paní, jejíž přítomnost začínala být znát. Jak si tím Alfredo byl jistý? Atmosféra zhoustla a znatelně se ochladilo, zatímco se mezi nimi mihnul tmavý stín.
„Smrti,“ vydechl vlček svorně, zatímco se připravoval na její příchod. Ale ten se asi nechystal. Na druhou stranu – ta tíha přítomnosti něčeho vyššího tu byla zřejmá. Naprázdno polknul a tlapku přitiskl ke kameni větší silou. „Signora, ač nejsem znalý tvého učení tolik jako Rowena, přináším ti tuto oběť. Tady na tomhle temném a chladném místě, aby tvá síla byla zřejmá napříč celým světem,“ zarecitoval zřetelně v očekávání něčeho velkého. Dostalo se jim ovšem „pouze“ uši drásajícího smíchu, který se přenesl nad krajem jako hromobití. Ihned se mu naježila srst na zátylku a zorničky se zúžily to velmi drobných průzorů, kterými sledoval stín vznášející se nad nimi. Byl to jen zlomek sekundy, ale její hlas poznal, když jim zazvonil nad hlavami. Prostý smích, ale otřásal zemí a bral jim vůli k žití z duší. Alfredo ale neuhnul a nevzdal se onoho kamene, který byl teď celý od krve. Litoval jediné věci a to faktu, že se bohyni krom vlastní krve nedonesl ještě nějakou obětinu, kterou by jí mohl předložit. To už bylo ovšem druhotné. Byli tady a bohyně se k nim ochotně sklonila, aby přijmula jeho dar. A pak to jako hrom z čistého nebe najednou všechno ustalo. Stíny se rozplynuly, nastalo ticho a ryšavý se sklátil k zemi v s náhlou únavou, která mu úplně podlomila tlapky. Zůstal nehnutě ležet, zatímco se mu hlava motala a v uších zněl neurčitý hlas. Bohyně se mu něco snažila říct, ale byl moc zesláblý, než aby to bral v potaz. Nebylo jí rozumět a všechno bylo najednou hrozně daleko. Cože to dělal? Malátně zdvihl hlavu a přetočil se alespoň trochu do roviny. Zůstal však ležet na boku, zatímco ztěžka oddechoval.
„Vidělas ji?“ ptal se hned Lacrimy, třebaže byl skoro na smrt unavený. Náhoda? Oháňku však nedokázal udržet v klidu. Opravdu, opravdu, opravdu se mu to povedlo! Rowenu by jistě potěšilo, že šíří její slova dál.

// Zarostlý les

Podařilo se jim překonat hory i les, který vypadal jako jedna velká kobka. Vzduch v něm byl těžký a mezi stromy se nedalo dost dobře dýchat, ale pronikli skrze jeho temná zákoutí a dostali se ven. A že je uvítal opravdu prazvláštní prostor, který Alfredo nikdy před tím nezahlédl. Zastavil a zůstal nedůvěřivě hledět na čedičové šestiúhelníky, které vypadaly jak tajemně, tak magicky. Což se z podstaty věci rozhodně nevylučovalo! Naopak jedno podporovalo druhé a v závěru vznikala podivně působící scenérie, která mladíkovi brala dech. Samým vzrušením se mu zježila kůže za krkem a zorničky se změnily v drobné štěrbiny.
„Mamma mia,“ vydechl okouzleně, než vyrazil vpřed s tím dětinským výrazem v tváři, který nechával průchod jeho údivu. „Viděla jsi někdy něco podobného?“ vydechl okouzleně, zatímco se pohyboval po nezvyklém terénu připomínajícím… vlastně ani nevěděl, co by tenhle prostor měl připomínat. Vypadal pustě a teď na podzim tu bylo příjemně. V létě se ovšem muselo jednat o řádnou prérii. Zastavil až zhruba na půli cesty mezi lesem a růžovým hájem, který pomalu ztrácel své magické kouzlo a opadal. Ouška držel napřímená vpřed a v hlavě mu to šrotovalo. Ale jaké to byly myšlenkové pochody, to jen těžko soudit, protože další, co z něj vypadlo bylo: „už jsi někdy vyvolávala duchy?“ Vypadal rozrušeně a tvářil se tak nějak podivně a nečitelně. Na co myslel? Co chtěl udělat. Co za podivné pocity v něm vyvolávalo tohle místo. „Nebo líp – co kdybych ti ukázal Smrt?“ nadhodil jako správný okultista. Přeci jen byl členem kultu smrti. I on s ní mohl komunikovat, ne? Třebaže byla Rowena její kmotřenka, všichni si v kultu byli rovní. Odhodlaně se vyprsil a a zhluboka se nadechl. „Lacrimo! Jsi připravená poznat mou paní?“ ušklíbl se, zatímco se mu v očích zalesklo, když se sklonil ke své tlapce, aby ji prokousl. Palčivá bolest ihned zalila jeho celé tělo, ale ani nemrkl, když pak vztáhl tlapku před sebe. Tohle bylo ideální místo, shodou okolnosti vlčí tlapkou nedotčené. A on ho mohl zasvětit jejich věčné paní. Něco v něm se probudilo a vyvolávalo to v jeho nitru pocit radosti. Mohl nakonec i on být věrným služebníkem? Krví zalitá tlapka se záhy dotkla jednoho šestiúhelníku a krev po ní stekla až k tmavému podloží. Slunce se klonilo k západu, stíny se prodlužovaly a Alfredo jen čekal, až k němu přijdou vhodná slova.

// Zrcadlové hory

Cesta pokračovala v tichosti a nerušilo ji nic, než ruch, který byli schopní vlci vyvolat pohybem v hustém podrostu. Dostali se totiž do lesa, který jim byl známý a který již toho dne navštívili. Možná sešli z cesty a uzavřeli kruh? Možná ryšavý jejich trajektorii moc zatočil? Nebyl si jistý, ale moc na tom ostatně nezáleželo. Hlavní bylo, že byli v bezpečí a že odtud nebyla vidět ta proklatá, žhavá hora, která do teď zrzavého děsila svým stínem. Ale byla pryč, daleko na severu a pokud dobře věděl, hory se neuměly hýbat a z jeho domova ve Staré vrbě ji nebylo vidět, takže mohl klidně spát bez těžkého pocitu v žaludku.
Z přemýšlení mladého vlčka vyrušila podivná existence, kterou do teď v přítmí hustého lesa nezaznamenal. Přesto na sebe však tesklivým houkáním upozornila a přitáhla k sobě tak jeho pozornost. Znenadání zastavil a nastavil se přímo Lacrimě před plece, aby do něj mohla narazit. Jestli byla pozorná, či zdali do něj napálila, to si nějak nebyl schopen uvědomit. S hlavou zakloněnou k tmavnoucí zatažené obloze teď pátral mezi větvemi, aby zahlédl onoho narušitele jejich tiché chvilky. Lotra, který se rozhodl porušit jejich nepsanou a nevyřčenou přísahu, která je zavazovala k němotě po zbytek cesty skrze tmavý les. A že stříbrný pohled musel pečlivě pročesávat stíny v korunách pradávných stromů, aby sýčka zahlédl. Drobná sovička seděla na jedné z nejvyšších úrovní jehličnanu neznámého jména a co chvilku zahoukala. Hledala snad někoho? Vyčkávala na známou tvář? Alfredo jí nebyl schopen porozumět, ale snažil se domýšlet si význam jejích slov. A asi byl úspěšný, neboť se velmi brzy ozvala z nedalekého stromu odpověď. Odvrátil pohled za druhým hlasem, aby druhou sovu zahlédl okamžitě. Naštěstí bylo na obloze ještě dostatek světla, aby je mohl spatřit. Za úplné tmy by v těchto místech drobné tvorečky pozoroval jen s obtížemi. Na to by tu byla moc velká tma. Ale teď je viděl docela jasně a letmo se usmíval, neboť mu přišli rozkošní. Měli kulaté oblíčejíčky a pouleli rozkošně očima a když houkali – oh dio mio, nic. Když houkali, vypadali hrozivě. Každý vyvalil očka jako šílenec a rozevřel zobák tak moc, že se mu div tvář neroztrhla vejpůl. Alfredo vyděšeně sklopil zraky a už si raději valil cestu dál, jako by se nic nestalo. Copak mu nikdo nepřál? Srst za krkem se mu naježila a ouška přitiskl pevně k týlu, zatímco přidal do kroku. Tohle roční období se mu pomalu přestávalo líbit. Byly tu děsivé sopky a ukřičené sovy a všude se válela mlha! To nebylo ani trochu hezké. Rychle pryč z tohohle tmavého a temného místa, které beztak znamenalo předzvěst temné a nechutné bažiny.

// Hadí ocas

// Velké vlčí jezero přes Východní hvozd

Vlčice, která Alfreda provázela na cestách byla moudrá a sdílela s ním opravdu dobré názory. A on poslouchal, protože měla opravdu pravdu o té zrádné hoře, která jim svým stínem dýchala na záda. Teprve teď se odvážil ohlédnout přes rameno, těsně před tím, než je pohltil další hvozd a jeho laskavé přítmí. Ta hora byla peklem, ale sápala se tak vysoko, že jeden až mohl marně doufat, že se dotkne ráje. Byla tak podlá, jako mnohé duše kráčející po povrchu zemském. I v takové dálce ovšem Alredo pociťoval její žár, který v nitru mladého vlčka probouzel jen samé zlé pocity a paradoxně i chlad. Znechuceně se otočil a s pocitem lehkosti se ztratil mezi prodlužujícími se stíny. Tohle místo bylo příjemné, dotkl se ho chlad a nechal tak ulevit bolavým a lehce popáleným tlapkám. Na lov to ještě nevypadá, posteskl si trochu unaveně, když zlehka našlapoval tak, aby co nejméně zatěžoval bolavé polštářky na svých nohou. Cesta je zatím vedla neznámým krajem a do neznámých kopců, které jaktěživ neviděl. Prohlížel je proto s respektem, zatímco se pokoušel zorientovat. To se mu povedlo ale až po docela dlouhé chvíli, kdy opustili zrádný terén hlubokého lesa a když se před nimi konečně rozevřely kopce. Přesto si ovšem nebyl moc jistý, jak se v kraji zorientovat. Naštěstí se ale přes kopce pohybovali jen letmo a nemuseli je tedy přecházet celé. Stačilo vystoupat na jeden menší hřeben a pak se z něj pomalu zase dát na cestu.
„Sopce i jiným vlkům, co tu žijí. Ne každý je úplně ztělesněním sympatie,“ pousmál se kysele, zatímco se rozhlížel z onoho drobného hřebene. Váhal však jen krátce. Nechtěl už déle pobývat v kopcích, takže instinktivně zamířil k jihu a do dalších lesů, které se z dálky pozdávaly cizí a neznámé. Jaké však dvojici čekalo překvapení, když se dali na cestu směrem k jihu a do chladného náručí Zarostlého lesa, který opustili jen před drobnou chvílí.

// Zarostlý les

//Sopka přes Ainu

Cesta z kopce utíkala dvojici velmi svižně a Alfredo byl upřímně spokojený, že se dostali z dosahu horké hory, která na ně skoro až dýchala. Chvíli mu přišlo, že se dokonce připletli pod tlamu nějakého ohromného zvířete, které na ně funělo nepříjemně páchnoucí vzduch. Představoval si, že asi takhle byla cítit smrt. Možná i proto se po temné hoře neohlížel, když pomalu na lehce spálených a bolavých tlapkách klesal zpět do nížiny. Tohle bylo jedno z nejsevernějších území Gallirei a měli ji skoro celou jako na dlani. Přesto se ale ani kocháním moc nezdržoval, když se snažil klidně pospíchat k lesklé vodní ploše. To už je vítalo Velké vlčí jezero a jeho chladivé vody, které záhy osvěžily spálené polštářky a vyprahlé hrdlo. Vlčovi totiž až do poslední chvíle nedocvaklo, že má jazyk přilepený na patro tak pevně, že nemůže ani promluvit. Záhy se však svlažil a osvěžil tak nejen tělo, ale i mysl plnou mračen.
„To nebyl zrovna příjemný zážitek, že?“ pousmál se směrem k sestře, zatímco se brouzdal v mělké vodě u písečného břehu. Příjemná změna, když zas najednou bylo chladno. Chladno a nikoliv zima, abych uvedla fakta na pravou míru. „Jak se cítíš?“ staral se pak hned, zatímco si důkladně prohlížel sestry tvář. Nekomentoval to, ale dobře si povšiml jejího strachu tam nahoře, když zírala do chřtánu samotných pekel. I on se bál, ale on byl mnohem víc citově založený a své emoce srdnatě projevoval. Proto ho její strach zaskočil a poněkud vyvedl z míry. Nakonec ale nenechal sestru po dlouhé cestě příliš dlouho odpočívat:
„Pojď, tady jsme moc na ráně. Odklidíme se někam do přítmí,“ vybídl ji raději a pomalu zamířil do náruče lesa, který je k sobě už z dálky volal. A on poslouchal. Nechtěl noc trávit v otevřené krajině.

// Zrcadlové hory přes Východní hvozd

// Východní úkryt

Alfredo šlapal do kopce a pokoušel se u toho nevypadat úplně zničeně. Pravdou však bylo, že se mu nedýchalo úplně dobře. Přesto se však musel začít smát, když proti němu sestra argumentovala. Své sestry doopravdy znal a teď ho bavila třetí z nich, která měla neskutečnou pravdu. Zastavil a střelil po ní úsměvem, ale zase se rychle dal do pohybu. Nechtěl zastavovat, dokud nebudou na samém vrcholu tohoto nebezpečného kopce. Na některých místech byl kámen stále ještě rozpálený od jejího posledního řádění, ale on o něm nevěděl. Prohlížel si proto tohle dílo s údivem, který doprovázel jeho celý výšlap až k zejícímu ústí chřtánu sopky, jejíž jméno by cizinec rozhodně nevyslovil. Ale jméno nejméno – zajímalo ho, co se na vrcholu tohoto děsivého a již z velké dálky viditelného kopce nachází. A jaké bylo jeho překvapení, když místo placky na samém vrcholu nalezl jen černočernou propast. Tlapky ho zespodu pálily a musel tak častokrát přešlapovat, zatímco mžoural na zbytky jejího řádění. Zdánlivě ztvrdlá hornina, na kterou bylo sotva vidět vlivem blížícího se západu totiž místy nebyla tak úplně ztvrdlá. To ale jeho pohledu pomalu unikalo. Světla ubývalo, stíny se prodlužovaly a z puklin na samém dně sopky, která ještě před pár dny bouřila teď vystupovaly nevábně páchnoucí sloupy sirné páry. Nakrčil nos a pozvolna se otočil na sestru.
„Vidíš to taky?“ broukl. Byl napůl uchvácený scenérií, která před nimi ležela a napůl se mu ježily za krkem chlupy hrůzou. Nedokázal se nějak rozhodnout, jestli je víc vzrušený silou přírodního úkazu před nimi, či zda mu nahání hrůzu. Podstatné bylo, že tu byli a že spolu mohli objevovat krásy podzimního kraje spolu. Jako bratr a sestra – jen oni dva. A nějaký bílý lajdák, který tu byl před nimi. Zahlédl ho jen z dálky a už ho cítil v bažinách. Ještě by je tak mohl nařknout, že ho sourozenci sledují! To by jim tak chybělo! Užil si proto posledního výhledu do kráteru sopky, než se pomalu otočil zpátky k Lacrimě.
„Je tu možná až moc teplo. Nepůjdeme raději zpátky dolů?“ na důkaz svých slov vlčici poukázal světlou tlapku, na které se pomalu rýsovala malá spálenina. To ona hřejivá zem, která byla více než zrádná. Nyní se už vlček necítil prostě jen v teple, kdeže! Byl normálně přehřátý! Když se navíc otočil na krajinu, zdála se mu jiná. Ale nedělal si s tím hlavu. To beztak všudypřítomný opar a blížící se podzim. Jak zbarvoval krajinu, zdálo se vše jinačí a vzdálenější. S lehkým úsměvem na tváři proto pobídl sestru k dalšímu sestupu. „Můžeme si někde na noc odpočinout a třeba se nám konečně povede najít něco k jídlu,“ pousmál se přátelsky, zatímco si plánoval, kam by asi tak mohli zamířit. Sám toho viděl žalostně málo a teď měl příležitost pomalu začít napravovat své chyby!

// Velké vlčí jezero přes Ainu

// řeka Kiërb

Alfredo pokračoval v cestě, která se trhla od řeky až v jejím pozdním úseku a teď stoupala někam do neznáma. Nebránil se však objevování nových území, neboť tuhle část Gallirei neznal ani on sám. S velkýma očima si prohlížel okolí a pokoušel se víc nemyslet na žádné nehezké věci, třebaže to moc nešlo. Lacrima totiž vskutku setrvala ve výřečné náladě, která jí dovolila poodhalit malý kousíček její minulosti a trablí, se kterými se vlčice na svých cestách setkala. Posmutněle přiklopil uši k ryšavé srsti a krátce uhnul pohledem, aby mohl její slova pořádně vstřebat.
„Chápu,“ svolil nakonec svorně, zatímco nevěděl kam s očima. „Ani já bych nechtěl umřít tak, aby si s tím ostatní museli dělat hlavu.“ Trvalo mu, než svůj souhlas doopravdy vyslovil nahlas, protože ačkoliv říkali to samé, představovali si zcela jiné scénáře. Přišel si podivně prázdný a zlomený, třebaže pro teď smrti unikal. Ale co když se kolem něj podlá a lstivá smyčka stahovala, aniž by si to uvědomoval? Povzdechl si a trochu přidal do kroku, aby unikl chmurným myšlenkám uvnitř své mysli.
„Možná bych prostě jen chtěl zažít to, co naši rodiče nemohli? Ten klid v kruhu rodiny. Pár dobrých přátel kolem sebe a klid? Pak bych mohl prostě jen zemřít starý a šedivý a nemusel bych se bát, že jakmile se otočím, pokusí se někdo zamordovat všechny moje blízké,“ povzdechl si až příliš teskně, zatímco se ubíral do dalšího kopce. Tento konkrétní byl tedy podstatně schůdnější, ale přesto ho z něj začínaly docela bolet nohy. I bez zátěže se nakonec zastavil zhruba v jeho půlce, aby si alespoň maličko odpočinul. Používání magie, všechny ty myšlenky na umírání – začínalo to být docela náročné. A to těm myšlenkám ještě ani nebyl konec. Představoval si totiž, jak by se asi cítil jeho otec v jeho stopách. Třeba to byl i jeho sen? Oklepal se a teskně pozdvihl bradu k obloze, která byla stále ocelově šedivá a teskně opuštěná. Zachvěl se, ale nechal své myšlenky znovu plynout tím tesklivým směrem. Viděl se umírat. Byly tam jeho sestry, ale na rozdíl o něj se jich zub času nedotkl tak krutě. Další tváře neznal, ale představoval si, jak by asi mohli vypadat jejich potomci. Jak by mohli vypadat jeho vlastní potomci. Jeho a Heather, kterou opustil již před celými dvěma dny. Snad to chápala a nezlobila se na něj. Na každý pád ti všichni byli v jeho představách, ale nikdo z nich nevypadal nešťastný. Alfredo mezi nimi odešel v klidu a ve spánku, ve středu milující rodiny a v samém klidu. Spokojený. Čekal na něj jeho hrob s pískovcem a pampeliškami. Ta myšlenka se ovšem záhy rozplynula a vystřídala ji neznámá pustina, prudký vítr a ledový chlad. Stál na ní sám, chvěl se zimou a cítil se slabý. Náhlá idea ho tak poplašila, že ji velmi prudce utnul ve své mysli a dál ji nerozvíjel. Byl to nejhorší možný scénář, který mohl ve svém životě prožít a vyrovnala by se mu jen chladivá náruč mokřadu. Tu by k tomu místu klidně přirovnal, neboť bylo stejně chladné a pusté.
Vlček zavrtěl hlavou a trochu si popoběhl, neboť se ukázalo, že za svou sestrou zaostává. Cítil, jak mu srdce buší v hrudi a poplašeně tiskne ocas mezi zadní nohy, zatímco jeho ryšavá ouška není vidět, jak jsou přitisknutá k jeho týlu. Znovu zamlaskal a pohodil rozmrzele oháňkou, což ovšem jeho uvolnění skoro vůbec nepomohlo.
„Nechci prostě umřít sám,“ uzavřel své myšlenkové pochody. Lacrima si jistě mohla všimnout, jak moc bratra tyhle úvahy rozhodily. Cítil se bezradný a zklamaný, že taková místa v jeho mysli stále ještě existovala. Byla však pozůstatkem odkazu Dona Danteho – dárek pro jeho jediného syna. Předzvěst života, který ho původně čekal a kterému jistým způsobem unikl. Štěstí v neštěstí? Možná. Raději ryšavý proto přidal do kroku a svižně předběhl sestru, jak tak spolu směřovali k nejvyšší hoře v okolí. Slibovala příjemný zážitek, třebaže její okolí bylo zhyzděno jejím řáděním, o kterém Alfredo vlastně neměl ani žádné tušení. Ach, ty mladé lásky.

// sopka Fëlga‘Taratar

// Zarostlý les

Zjevně i Lacrima chovala podobné myšlenky a to temné místo na ni působilo podobným dojmem, který v ní vyvolával myšlenky na umírání. A aby ne, když se je pokusilo sežrat za živa. To se Alfredovi rozhodně nelíbilo. To nebyla vůbec smrt, jakou by si přál. Tedy ne že by si nějakou vůbec přál! natož pak jak by si po smrti představoval svůj odpočinek. Užíval si život a měl ho rád, plnými doušky nasával chladný vzduch a užíval si vánku, který mu pročechrával kožíšek. Bylo krásně v tom světe, i když zrovna nesvítilo slunce na nebi. Na druhou stranu – místo, ze kterého se zrovna vysvobodili vypadalo spíš jako by tam slunce nesvítilo vůbec nikdy. Lehce se otřásl. Pořád se cítil unavený z použití své vrozené magie a tiše zamlaskal, neboť náhle pocítil v tlamě podivnou pachuť. Jako by se mu bláto dostalo i na jazyk a mezi zuby. Jen při té představě se zachvěl. S tím, jaký na něj Bažiny ovšem měly vliv ještě teď se nedivil představě, že má bláto nalepené i na kosti ve svém těle.
„Pohřben a nikdy nenalezen? Taky mě to napadlo,“ zamručel nespokojeně, srst na zádech se mu lehce naježila. „Ani trochu se mi to nelíbí. Jen temno a mokro a nikdo neví, kde vlastně ležíš,“ povzdechl si. Možná byl přesně takový osud jeho rodičů? Co by asi bylo s ním, kdyby nezemřeli? Kdyby šel ve stopách svého otce a byl členem Cosy Nostry nadále. A teď nemyslel tu jejich tady, ale tu kterou opustili. Nikoliv v bezpečí od všech podlých zrádců. Nemohl se však za chůze ubránit myšlenkám na to, jak by asi jeho poslední spočinutí mohlo vypadat. Nemělo smysl přemýšlet nad tím, co mohlo být kdysi. Ale teď? V klidu a bezpečí? Kdyby zemřel obklopen svými blízkými? Při té myšlence krátce střelil pohledem po sestře, která za posledních několik chvil prohodila asi nejvíc slov z uplynulých dvou dnů. Téma nic moc, ale začínala mluvit. A to bylo příhodné a přinutilo ho to k úsměvu. Možná, že i ona by se u jeho hrobu zastavila a truchlila by pro něj? Na mžik zavřel oči, ale v tu jedinou chvíli to všechno viděl.
Zůstal by ležet ve Vrbovém lesíku, kde by se jeho starého a šedivého těla dotýkalo vrbové proutí. Nebyl si jistý, zdali by ho někdo uložil ke spánku pod zem, ale kdyby ano, asi by to nebylo na škodu. To totiž nebyla mazlavá a těžká hlína, kterou potkali v Bažinách. Zemina v jeho domově krásně voněla a dávala život. Nebrala. Třeba by ho pak dokonce přikryli měkkým mechem a každý podzim by se přes něj přenesla záplava vrbového listí. Skoro jako peřina. Pak by se proměnilo v zem, nebo by ho rozfoukal vítr, ale na každý pád by mohlo dávat život zas a znovu. A on také. Když by byl šťastný, třeba by nad jeho tělem vyrostlo něžně vyhlížející kvítí, které by omamně vonělo všude po kraji, aby se každý mohl radovat a užívat si ty chvíle v malebném lesíku plném vrb. Sám pro sebe se pousmál, ale očka záhy rozlepil, neboť se krajina kolem nich prudce měnila a nemohl úplně nehledět na cestu. Přesto se však nedokázal zbavit těch rádoby temných myšlenek, které prostupovalo nečekaně mnoho světla.
„Kdybych měl někdy někde spočinout, chtěl bych, aby na mém hrobě ležel pískovec,“ stanovil prostě jen bez nějaké předehry. Ta ostatně proběhla uvnitř jeho mysli. „Ale ne kopa bláta. Když by ale přišel můj čas, radši bych odešel nějak v klidu. Aby nade mnou nikdo nemusel truchlit, jako jsem truchlil já nad odchodem svých rodičů, chápeš?“ pokračoval prostě. „Aby si prostě někdo mohl říct, že jsem prožil hezkej život, takže žádný slzavé údolí. Prostě jen pár mých blízkých v kruhu, uprostřed spící já a všude kolem hezké vzpomínky. Hrozně mě štve, kolik zbytečnýho utrpení je pořád ve světě. To mě fakt štve,“ zakabonil se trošku a ještě jednou zopakoval své pocity. Cesta jim zatím podél řeky ubíhala v poklidu. V tomhle počasí už tolik dotěrného hmyzu neřádilo, takže mohl vesele utápět v myšlenkách, nemusel se prostě jen tupě ohánět po bodavé havěti všude kolem. Mohl se tedy rozběhnout s proudem své mysli a představami místa svého posledního spočinutí, které se sice mohly zdát chmurné, ale na druhou stranu se úplně vymykaly z tohohle všeobecného utrpení všude kolem. „Napadlo někdy tebe, jak bys chtěla odpočívat po smrti?“ nadhodil nakonec směrem k Lacrimě v naději, že bude stále přetrvávat její předešlá výřečnost. Měl ovšem strach, že její vysněná smrt bude něco ve stylu chrabrého rytíře na koni, který se žene vstříc smrti v krvavé bitvě a nakonec prostě jen zůstane bez jména ležet na chladné zemi bojistě. Naježil se a raději si znovu představil svůj pískovec a žluté kvítí před ním, na které se s podzimem snáší vrbové listy. Toužil po míru. Tlapy ho zatím nesly kamkoliv do neznáma.

// Východní úkryt

Alfredo si poprosí kvítí. A moc děkuje za nenáročnou a zajímavou akcičku :>!

// Bažiny

Jakmile ucítil pevnou půdu pod nohama a nemusel mít v ten okamžik strach, že ho jeden prudší pohyb odsoudí k smrti, okamžitě vystřelil jako šipka vpřed a zastavil až v okamžení, kdy na mokřad jenom koukal z úkrytu mezi stromy. Mlha odtud nevypadala vůbec tak hustá, jak se mu zdálo prve. Ale nenechal se rozhodit vlastními dojmy, teď bylo hlavní nalézt sestru, kterou skoro neslyšel. Několik minut nervózně čekal ve svém úkrytu a vyčkával jejího příchodu ve strachu, že na něj nikdy nedojde. Už se pomalu chystal vykročit zase zpátky, dokonce dotančil až k první temné tůni ukryté na okraji vřesového pole, když ji zahlédl o několik metrů dál, jak vychází z mokřadu. Ocas se mu ihned rozkmital z boku na bok a se širokým úsměvem si to k ní namířil a nezastavil, dokud jí přátelsky nesevřel v objetí.
„Jsi v pořádku?“ vyzvídal ihned starostlivě jakmile couvnul. Jestli ho odstrčila nebyl schopný vnímat, protože byl zkrátka moc rád, že ji konečně vidí. Ze srdce mu spadl ohromný kámen, ale úzkost ho neopouštěla, hlavně když pohlédl na špinavé tlapky od mazlavého bláta, přičemž jedna zapadla hlouběji než ostatní. Srst se mu zježila snad až na zadku, jakmile si vzpomenul na onen nepříjemný pocit.
„Raději pojďme,“ vybídl sestru k pohybu. „Tohle místo bylo zrádnější, než jsem si vůbec kdy představoval. Dokonce jsem si v jednu chvíli myslel, že se odtud nikdy nedostanu.“ Otřásl se, ale ne důkladně. Jak ho opouštěl adrenalin, docházelo mu, že je opravdu vysílený. Vážně. Zachvěl se znovu a vykročil. Ani kdyby byl na smrt unavený by se tady nezdržoval. V hlavě se mu ovšem začaly rodit podivné představy. Jak nefér by bylo, kdyby se z mokřadu nedostal? Nikdy by ho nikdo nenašel a místo jeho posledního odpočinku by zůstalo opuštěné a neznámé. Stříbrný pohled záhy těknul k sestře, zdali ji ponurá atmosféra tohoto místa také tak poznamenala. Zatím ale držel jazyk za zuby, ačkoliv mu v mysli tancovala podivná otázka. Ale na tu byl čas.

// řeka Kierb

// řeka Midiam

Lacrima mlčela, ale Alfredovi to vlastně ani nevadilo. I on konečně zaklapl čelisti a jen se mlčky rozhlížel po kraji, který se začínal pozvolna měnit. Z kopce, který je doprovázel na cestě podél řeky Midiam raději odbočil a nasměroval své kroky opět k nížině. A chvíli to byla příjemná cesta, než se ze skal stal zdánlivě nekonečný mokřad. V téhle části Gallirei byl Alfredo možná jednou. A možná nikdy, třebaže si tak matně vzpomínal na nějaké dobrodružství s Pippou těsně po tom, co se jim podařilo objevit jejich magie. Ty vzpomínky byly ovšem matné a jakoby zahalené do lepkavé pavučiny, kterou na nich upředl ten krutý pavouk jménem čas. Přesto se kolem nich držela prazvláštní aura s takovým přátelským a mile vyhlížejícím duchem. Nic takového se ovšem nedalo říct o místech, kde teď Alfredo velmi, opravdu velmi pomalu kráčel. Rozkošně působící rašeliniště plná vysokých smrků a různorodých květin totiž vystřídal kraj, jež zdánlivě připomínal bažiny Smutku. A po Artexovi nebylo ani stopy. Temné místo plné zvláštních a mrtvolných pachů, temné, zrádné tůně všude kolem. Ryšavý krátce zastavil a nahlédl přes okraj ostrůvku, na který ho tlapky donesly. Odraz jeho tváře v temné vodě pokřivily jemné vlnky, kterých si povšiml ihned. Chtěl poplašeně ucouvnout, ale jako by ho zem nechtěla pustit. Ihned pochopil proč a zorničky se mu vyděšeně zúžily jen v drobné průzory, kterými hleděl na svou bílou tlapku, jak se propadá do zrádného bláta přímo před sebou. Právě proto se voda zčeřila – měkký břeh neunesl jeho vánu a vlček se začal pomalu potápět. Naštěstí byl pohotový a včas uskočil. Zesláblý po škrábání se do skal sice byl, ale pořád měl dost elánu na to, aby tlapku z bláta vysvobodil.
„Rychle pryč,“ broukl pak k sestře, kterou až do teď nechával za sebou. „Tohle není vůbec dobré místo,“ trval dál na svém a uši tiskl tak pevně k týlu, až jich vůbec nebylo vidět. Navíc měl strach, aby se zesláblé Lacrimě něco nestalo. Pořád měl před očima jak se včerejšího rána chvěla. Promočená a zesláblá. Navíc! Kdyby se od sebe moc vzdálili, nemuseli by se zase v té houstnoucí mlze setkat. O to krutější to bylo! Onen mlžný háv, který prostupovaly shora paprsky mu nedovoloval rozhlížet se po okolním světě. A jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že místo k sestře mluvil ke stínům v ní.
„Lacrimo?“ zavolal teskně, zatímco se pozvolna rozhlížel kolem. „Jsi tu někde?“ Srdce se mu potopilo do vody v mokřadu. Strachy. Zrovna ji našel. Nemohl ji ztratit. Cítil, že začíná panikařit a musel se trochu uklidnit, aby unáhleným krokem nesešel z cesty. Zatnul drápky do měkké zeminy a zhluboka se nadechl, než nechal svou mysl se rozběhnout po kraji. Tu její nalezl snadno. Nemohla být nikde daleko. Horší bylo již vlčici něco sdělit. Tlapky se mu rozechvěly a jímala ho ihned únava, když se jí v mysli rozezněl hlas: „Vymotej se opatrně ven, budu čekat na východní hranici lesa.“ Stručné, krátké a i přes to namáhavé. Alfredo ovšem nemohl v mlze a mokřadu ztrácet čas. Zvolna se proto rozešel směrem na východ, který šlo řádně určit pomocí slunečního svitu a paprsků, jenž se pokoušely pročesat mlhu. A každý krok si opravdu dobře rozmýšlel, aby znovu nezapadl do vody. Při tom zpytoval svědomí, které mu dovolilo se od sestry v mlze vzdálit.

// Zarostlý les

Alfredo se cítil napůl dobře, neb konečně potkal svou sestru – opravdu. Takovou radost nepocítil hned několik měsíců. Na druhou stranu s těžkým srdcem nesl zaslouženou a oprávněnou kritiku na své triko. A že opravdu byla zasloužená, no fakt. Jen svorně pokýval hlavou, zatímco se stále snažil trochu čapnout dech. Ani Lacrima ovšem nebyla v tom nejlepším stavu. Měla problém stíhat i jeho žalostně pomalé tempo, což vyvrcholilo i v jeho ještě další zpomalení. Nakonec se zase střetli až ve chvíli, kdy ryšavý zastavil, aby popadl dech. narozdíl od něj byla ale vlčice oprávněná k trochu volnějšímu tempu. Vypadala stále křehce a unaveně. Když se však jeden zahleděl na něj, zas takový zázrak to v posledních týdnech také nebyl. Kožich měl poměrně pocuchaný a taky z něj trčely kosti do všech světových stran.
„Nebude to na škodu,“ ušklíbl se hořce svému neumění, jak se tak snažil trochu uklidnit prudké dýchání. Kostnatý hrudník se mu prudce zdvihal a jemně se chvěl, jak vlka bolela ramena namožená náhlým zápalem. „A i kdyby mi oddálili utrpení, pořád sem tu na světě nakonec docela rád,“ pousmál se s vynaložením valné části své energie. Nutil se? Ano. Ale bylo to nezbytné. „Jak se totiž ukazuje s časem, vždycky se někde objeví něco pozitivního. Nemůžu být nerad, když je svět i tak krásný. Však se podívej na tohle ráno!“ Bylo opravdu magické. Oblohu protínaly narůžovělé paprsky a v údolích a na pláních o něco jižněji se válela mlha. Ta také v tajuplných sloupcích stoupala ze Sarumenského hvozdu, který vlček stihl velmi krátce poznat během svého života tam. Nezdržoval se vyčkáváním. Po svých sestrách doopravdy pátral a neznalost dočasného domova mu byla toho důkazem. Krátce na to se ovšem přistihl, jak se bezděky usmívá: „Vidíš ho? Ten temný les na jihu. To je Sarumenský hvozd. Tam sídlí ta smečka. Třebaže nejsou jako my, chovám na ně jen vlídné vzpomínky,“ prošpikoval sestru intenzivním, stříbrným pohledem. Okamžitě poté se pak sebral a zamířil dál. Unavený či ne, měli práci. A on nebyl jen tak někdo, aby se vzdával. Byl bratrem svých sester a synem svého otce. Nikomu z nich nechtěl přinést ostudu. „Andiamo"

// Bažiny přes Maharské močály