Gallirea - Příspěvky uživatele

Uhnaný a uřícený vlček zastavil až na tom podivném místě, které zřel jako první po svém probuzení. Dýchal zhluboka, dýchal pomalu, dýchal rychle – nemohl se rozhodnout, co zrovna potřebuje víc. Uklidnit se, nebo snad dohnat kyslíkový deficit, který se mu usídlil v nitru. Tohle bylo peklo. Hotové peklo. Pořád měl před očima sestřin prázdný pohled – tu zející díru v její lebce, kterou měla místo oka. Připomenulo mu to Mrtvolku – paní, která ho sem po smrti přivedla. Ale proč sem a proč na tohle místo? Zmateně se rozhlížel všude kolem, pokoušel se najít nějaký důvod. A přitom pečlivě naslouchal každému šustnutí v okolí, které vyrušilo jeho nedbalý odpočinek. Neodvažoval si sednout, neodvažoval si zavřít oči. Nohy se mu třásly vysílením a neskutečně se bál, že se na něj záhy snese spravedlnost v podobě. Ale vlčice si zjevně daly chvilku času na rozmyšlenou, neboť se na něj nesnesly jako roj rozzuřených včel. Osaměl. Ale to nebylo kladné – ani trochu. Svým útěkem přišel o tolik potřebný moment překvapení. O tolik potřebnou vědomost pozice těch čtyř lovců, kteří mu dýchali na záda. Zachvěl se, jak mu přejel mráz po zádech a náhle sklonil hlavu k zemi, aby na ni vyvrátil obsah svého prázdného žaludku. Dávil a dávil, dokud z něj nešla jen nažloutlá pěna a dokud nebyl úplně vysílený. V stříbrných očích s emu přitom leskly slzy, které hořce štípaly – podobně jako zápach zvratků v jeho nose. Couvnul jakmile mohl a znaveně vydechl. Ale nemohl si odpočinout. Nemohl zastavit. Musel e dát na cestu před. Kam ale jít? Copak mohl hledat cestu neznámem, když ani nevěděl kde mu je konec? Co měl dělat? Tedy – neznámo bylo vždy a všude, když byl někde poprvé. Ale tohle nebyla Gallirea. Tady nebyl doma. Pozvolna se rozhlédl, aby si prohlédl každý kout přilehlého okolí. Všude panovalo hrobové ticho. Všechno bylo klidné a zdánlivě tak rozkošné, malebné a romantické. Znovu si povzdechl a raději se dal do kroku. Čím dřív tohle místo nechá za zády, tím lépe, ne? Tlapky kladl opatrně před sebe a stříbrným pohledem, který však zakalil zármutek, si prohlížel jednotlivá stébla trávy pod sebou. Už toho přešel tolik – viděl nitro sopky. Viděl smrt i život a viděl přátele i nepřátele. Nalezl znovu domov. Nalezl sestry, které měly dávno být mrtvé. Viděl toho tolik a pořád mu přišlo, že vlastně nezažil a neviděl vůbec nic. Ta beznaděj ho chytila pod hrdlem a on se rozvzlykal. Proč se vůbec obtěžoval hnát dál? Nejprve zpomalil. Pak zastavil. A pak se prostě zhroutil k zemi, která ho přijala do své rádoby teplé náruče. Věděl ale, že je to jen dočasný stav a že jestli ji něco mělo skutečně zahřát, měla to být jeho rudá krev. Jestli ji mělo něco svlažit, měl to být život, který měl tlapou jeho vlastních sestřiček znovu utíkat jeho mladých žil. Zůstal ležet. Nedaleko od něj v odpoledním slunci zapáchaly zvratky a slétaly se k nim mouchy. Ale on přišel o všechnu vůli bojovat. Zůstal prostě jen ležet, zatímco se smyčka kolem jeho krku postupně stahovala. Skoro ji cítil, jak ho začínala dávit. A cítil i je, jak se pomalu blíží hvozdem směrem k místu, na kterém přestal bojovat. Byl už moc unavený, moc zlomený – po tom všem hrozném co zažil v životě. Po tom všem utíkání a všech těch nešťastných momentech. Jak měl bojovat dál, když už necítil žádný žár a žádnou touhu ve svém konstantním boji o život pokračovat. Kdykoliv se zvedl a dal se znovu na útěk, znovu ho čapl pod krkem a praštil s tím o zem.
Že na něm přistály cizí tlapy pomalu už ani nevnímal. Ucítil jen jejich těžký dopad a ránu, kterou mu Pippa přistála za krkem. Fialový pár očí hrozivě žhnul, když ryšavému přišlápla hrdlo. Ach ano – ucítil i další čelisti, jak ho hrubě přetočily na záda. Čtveřice vlčic měla dohromady nespornou sílu, které nedokázal vzdorovat. Stříbrný pohled pak prostě jen krátce sjel k pískově zbarvené sestře, která jako nejstarší podle rodových tradic měla právo k prvnímu a zároveň poslednímu úderu. Stála na něm, tiskla ho k zemi svou ne zrovna muší váhou a tlapou mu zabraňovala v každém nastávajícím nádechu. Cítil bodavý dotek dlouhých drápů, ale nepokoušel se jí vysmýknout.
„Konečně tě máme,“ ušklíbla se hořce. Ten úsměv na její tváři vídal. Ale nikdy nebyl mířený jemu. Světlý a důvěrně prohlédnutá tvář mu visela sotva pár čísel nad nosem a div z ní neodkapávaly sliny. Zuby držela odhalené, zatím je však neposkvrnila rudá krev. To však bylo pouhou otázkou času – jen pár okamžiků, než dokončí ta dříve započatá slova. Vlček jí však pevně hleděl do očí. Mohl se vzdát kolikrát chtěl, ale umírat alespoň nechtěl bez cti. Ne znovu. Prve mu důstojnost vzal pavoučí jed. Teď byl však při smyslech a mohl své sestře čelit tváří v tvář. Nemusel se víc odvracet.
„Na co čekáš? Zabij ho k****,“ zasyčela jedovatým hlasem někde za nimi Lia. Přivřel oči, ale nepokoušel se svou druhou straší sestru hledat. Nechtěl znovu vidět tu kostru potaženou kůží. Netroufal si pohlédnout do rudých očí, které teď hrozivě zapadaly do očnic, jak sestřino tělo postrádalo jakoukoliv vrstvu tuku v podkoží. Její hlas se navíc zdál cizí a vzdálený – navzdory nadávkám, které k ní neodmyslitelně patřily, mu přišlo, jako by to vůbec nebyly jeho sestry. Na každé si nalezl něco, co nebylo aktuální. Lacrima a její prázdné oko. Lia a její hubenost, která dozajista nebyla tak výrazná. A Pippa? Viděl sice její světlý nos, ale duhovky dávno neměla tak sytě fialové, jako když na něj hleděla tady a teď. Ale přesto to bylo to nejlepší co měl.
„Vrbová smečka si vezme svou první oběť,“ zašeptala mu do ucha náhle Chiara. Chiara která byla tak krásná, ale přitom tak cizí. Přeje mu mráz po zádech a celý se zachvěl. Měl strach – nechtěl znovu umírat. Vždyť o život přišel sotva před chvílí. Ne? Třeba o něj nikdy nepřišel. Třeba tohle všechno bylo skutečné a to před tím byl jen sladký sen. Žádný pan Erlend. Žádná Mrtvolka. Hořce se rozplakal, jak nad ním vlčice postávaly jako andělé smrti, čtyři jezdci apokalypsy. A pak se všechny začaly smát. A smály se opravdu, opravdu dlouho. Až se mu roztočila hlava, až málem ztratil dech. Ale na zem ho přivedla prudká bolest pod krkem, jak se do něj zatnuly ostré drápy pískové vlčice.
„Poslouchej, když se ti smějem ty odporný plebe.“ Pippy slova mu rezonovala hluboko v nitru. Ale co měl asi dělat? Bál se.

Čauky mňauky!
Využiji rádoby volného odpoledne k poděkování za super akci! Letos byly herní i neherní úkoly netradiční a zábavné, všechny (opravdu všechny, fakt) jsem si je užila a i když slzička ukápla při brutálním vraždění leckterých charů, nemůžu než chválit c: ! Opravdu jeden z nejlepších herních zážitků so far.
K úkolu s korálky mohu říct jen jedno – děkuji dámy, že jste vzaly v potaz moje pindání. A když už ty korálky a drátky všichni máme doma, můžete to aspoň zneužít na oddechovky na zkouškový, ne? :tasa:
Všeho všudy Salem 2022 doporučuje 9/10 Baki. Ta desátá ještě neposlala všechny úkoly :D.

P.S. – jako komoditu za nějaká ta žlutá políčka bych ráda škemrala o mušličky.

Musel se dostat z té prekérní situace. Musel přemýšlet, jak své sestry obelstít. Ale copak mohl? Upíraly se na něj všechny ty oči a pečlivě ho sledovaly jejich mrtvým drobnohledem. Vyvolávalo to v něm všemožné pocity. Chtěl se schoulit do klubíčka a prostě jen neexistovat. Přál si utéct a nikdy se neohlížet a taky moc toužil po tom, aby se mohl přitulit k Pippě a znovu dělat, že je všechno v pořádku – že jsou jen vlčata a všechno je dobré. Nohy se mu stále chvěly strachy. Ale on neměl moc času – vlčice odříkávaly odvěkou přísahu, kterou ospravedlňovaly jejich nadcházející činy. Ani k tomu se vrahové jeho rodičů neměli. Vztekle zaryl drápky do měkké půdy, kterou měl pod tlapami a vykročil proti nim. Všechno ho bolelo. Byly čtyři na jednoho a tak moc se bál cítil se najednou tak unavený. Jeho původní nadšení z tohoto místa velmi rychle vyprchalo. Teď tu byl prostě jen lovnou zvěří pro velmi schopné lovce. A proto vyrazil vpřed. Dokud mluvily a dokud nebyly připravené na jeho protiútok. Opravdu to nečekaly – možná byly přeci jen trochu nezkušené, když se rozestoupily jako rudé moře. Prosvištěl mezi nimi takovou rychlostí, že možná až popadaly. Ale tentokrát se už neotáčel. Vyrazil zpět na tu malebnou mýtinu odkud přišel. Musel se napít a trochu osvěžit. Při troše štěstí jim mohl uprchnout dost dlouho na to, aby alespoň jednu z těch věcí stihnul. Jeho únava ovšem byla čím dál tím ukrutnější. Možná o to bylo součástí jeho trestu, zatímco pospíchal do neznáma aniž by se ohlédnul po svých sestrách, které se rozhořčené sbíraly k pomstě. Jeden totiž neurazil Cosu Nostru bez toho, aby za svůj prohřešek ohyzdně zaplatil. Ale vyděšený vlček se nechtěl vzdát. Hlavně pro pohled v Lacrimy prázdném očním důlku, který mu připomínal paní Mrtvolku, na kterou si mimoděk za běhu vzpomenul. Bylo tohle její království? Dohlížela na něj? Hnal se vpřed, slzy na krajíčku a dech drhnoucí ho ve vyprahlém hrdle. Nesměl zpomalovat.

Pospíchal. Cítil, jak ho pálí plíce, tlapy, celé tělo! Všechno v jednom ohni. Každý krok byl mučením, každý nádech agónie. Ale on pospíchal dál. Nemohl se zastavovat, protože na záda mu dýchal osamělý lovec. Nebo alespoň doufal v jeho osamění. Vlci z jeho rodiště nikdy nepřicházeli sami. To byla celá pointa jejich rodinného uskupení. O tom to všechno bylo. Přicházeli si pro dluhy ve skupinách a spolupracovali. Jeho přání byla vlastně docela marná. On to věděl, že je někdo poblíž i zbytek jeho sester. Rozhněvaná Lacrima. Lia s ohněm v zádech. A někde musela být i Chiara, kterou tak dlouho neviděl. Tak moc ji toužil poznat – vědět, jak se jí žije. Spatřit její krásnou tvář. Ale ne teď a ne tady. Jímala ho hrůza, jak se proháněl vysokým podrostem na tom krásném místě. Skákal přes padlé kmeny, prodíral se houštinami a pospíchal do neznáma. Neznal cestu a celé to místo se mu zdálo nekonečné. Možná i bylo, protože snad jaktěživ neviděl tak rozsáhlý les. A už opravdu, opravdu, opravdu přestával moct. Copak se nemohla unavit ani jeho sestra?
Ohlédl se přes rameno právě ve chvíli, kdy se odrazila. Nestačil uhnout. Jen pocítil tvrdý náraz a ostrou bolest na krku, jak mu jím projely sestřiny zuby. Poplašeně zavřísknul a pokusil se ji odkopnout, ale jak se mohl bránit, když jí nechtěl ublížit? Zůstal proto ležet, zatímco cítil, jak mu vlčice zkouší drásat kůži na krku. Při tom hrozivě vrčela.
„Pippa, sono io! Io sono Alfredo,“ křičel na ní, ale písková vlčice si neustále a bez snad záblesku poznání činila to své. Sápala se mu po krku a kdyby se ryšavý po nekonečné chvilce kdy na mžik zaváhal nerozhodl bránit, kdoví, jestli by neumřel podruhé. Pořád byl totiž větší než jeho sestra. Nebyl nutně silnější, ale přerostl ji. Natáhl proto tlapy a její drobnější tělo zdvihl nad sebe. Tak vysoko, že jí tlapky nestačily a zuby nedosáhly.
„Mi dispiace molto, molto, molto,“ zaúpěl omluvně, než se mu podařilo sestru odmrštit dost daleko na to, aby se konečně vyhoupnul na nohy a mohl se dát znovu na úprk. I ona byla unavená – povšimnul si, že sotva lapala po dechu. Ale přesto se hnala nezadržitelně vpřed. Ach ano, vždy byla vytrvalá a cílevědomá. Toho si na ní vždy cenil. Ale co měl dělat teď, když nebyl jejím spojencem, nýbrž obětí. Vyvoleným cílem, který nemohl tenhle hon přežít za žádných okolností? Jako by se mu navíc okolní svět snažil něco sdělit, zjevila se pře dním mezi stromy skála – slepá ulička! Sotva se k ní přihnal, už se pokoušel zase najít východisko. Ale kopec ho obklíčil a země uzavřela do sebe. A on musel zůstat a tváří v tvář čelit své nejhorší noční můře. Písková vlčice a její zapálený, růžový pohled se zjevila z houštin jako stín a teď se k němu opravdu pomalu blížila. A on neměl východisko – nemohl vzad a ani vpřed. Nemohl se otočit a utéct. Jak se ovšem měl své vlastní sestře postavit, když jí sotva dál dokázal utíkat? Zmáhala ho opravdová únava. Už prostě nemohl dál!
„Pippo, copak mě nepoznáváš? To jsem já!“ pokoušel se na ni křičet a moc bych za to nedala, že zněl krapet hystericky. Ale copak tohle se dělo každý den? Celý tenhle sen se zdál být peklem. Ale přišel mu tak živý! Tak, tak, tak reálný, jak jen sen může být. A co byl ten zvláštní pocit v jeho nitru, který mu našeptával, že tohle sen vůbec není? Pokoušel si vzpomenout, ale mysl musel opravdu namáhat – a zdánlivě bez výsledku. Jaké pak bylo jeho překvapení, když mu tohle čekání na vlastní hlavu přišla zkrátit další společnost.
První se objevila Lacrima. Vynořila se po boku rozohněné Pippy a svým zlatým pohledem propíchla snad i Alfredovu duši. Jen vypadala snad ještě hůř, než když ji vlček naposledy potkal. Místo mléčného oka ukrytého pod napůl pokleslým víčkem nyní nebylo nic. Odporná nicota, která se vlčkovi dostávala až do morku kostí. Upíral do ní stříbrný pohled a srst na krku s emu ježila hrůzou. Co měl jen dělat? Jeho sestra na to ovšem měla vlastní názor. Podivně cizím hlasem zaskřehotala: „přijdu ti už dost krásná?“ Jak jen se zhrozil. Nejen obsahu hrozivé věty, ale i změny. Hlas dříve tak medový navzdory jeho monotónní intonaci byl teď pokřivený, pokroucený – krkavčí. Ucouvnul, dokud se zadkem nezastavil o chladnou skálu.
Chvilku po Rí se ze stínů vynořila Lia. Bylo nesnesitelné, že tak krásné místo teď pokřivila zkroucená tvář temnoty, ze které se jeho sestry objevovaly. Jenže jeho malá, velká sestřička teď byla ještě menší a starší, než jak si ji pamatoval. Její tělo bylo zkroucené a pokřivené. S každým pohybem hrozilo, že se ta kostra potažená kůží a srstí rozpadne. Zorničky se mu samou hrůzou zúžily jen v malé průzory, kterými přejížděl všechny své přítomné sestry. Rudooká vlčice naštěstí nepromluvila. Její vzezření však bylo jako opravdová noční můra. Jak bylo tohle všechno možné?
Chiara vyšla ze stínů poslední – jen malé a zohavené vlče, které někdo krutě zavraždil. Z jejího nádherného kožíšku se staly jen cáry. Její tvář mumifikoval vítr se slunečním zářením. Vypadala snad ještě hůř než všechny ostatní. Jak čtyři jezdci apokalypsy se tu nad ním tyčily, zatímco on se choulil v té jedné slepé uličce a ustavičně přemítal nad tím, jak se z téhle šlamastyky dostat. Proč se tohle všechno dělo? Jaký to mělo význam? Ono prozření přišlo tak nečekaně, jako celý tenhle posmrtný život – vždyť umřel. To proto tu byl. Proto tu byly ony a proto ho tolik děsily. Tohle bylo jeho osobní, malé peklo. Tady měl strávit zbytek svých dnů. Dnů? Tady nebyly dny. I když se zdálo že utíkal celé odpoledne, slunce se mu nad hlavou ani nepohnulo. Tohle byla věčnost v celé své kráse – nebylo nic víc a nikdy být nemělo. S hrůzou v tváři nejen z onoho uvědomění teď přejížděl sestry pohledem a jednu za druhou si je prohlížel. Bylo toho tolik, co jim ještě chtěl říct a spoustu věcí s nimi ani nestihl prožít. A teď už neměl ani příležitost. Div se mu nerozjely nohy, zatímco mu v uších zazníval rozsudek jeho vlastní smrti. Druhé již v opravdu krátké době. Ale jak jemu se ještě chtělo žít. V očích se mu zalesklo a drápky zatnul do listím pokryté země. Tyhle přízraky ho nemohly dostat. Dozajista ne. Nakročil si směrem k nim a třebaže se v něm zmítaly všemožné pocity, jedno mu bylo jasné – ještě se nechtěl úplně vzdát. Přesto se chvěl hrůzou.

Návštěva limba v rámci Halloweenu 2022
Ryšavý se s podivným pocitem v hrudníku probral na opravdu nečekaném místě. Zamrkal a zůstal hledět na sluncem zalité údolíčko, které nikdy před tím neviděl. Byl si docela jistý že ještě před chvílí se potácel po podivné přímořské pláni a spolu s ním tam byl pan Erlend. Na svůj skon si ovšem nepamatoval. Necítil ani takovou únavu, jakou cítil ještě před několika okamžiky. Usnul snad? Dostal se do bezpečných míst? Pokoušel si vzpomenout, ale nešlo tak lehce, jak by se mohlo zdát. Na nohy se ovšem vyhoupl s obratností sobě vlastní, kterou prve zanechal v Temném hvozdě, když ho poranil pavouk. To byla jedna z posledních jeho vzpomínek, ne? Pak potkal pana Erlenda a pak se to všechno tratilo v mlhavém oparu.
Rozechvělý vlček popošel blíž k místům, kde zurčel čirý potůček. Žízeň však neměl a proto vodu jen ladným krokem překročil, aby se konečně mohl trochu porozhlédnout po kraji. Všechno se zdálo tak pěkné a rozmanité. Takové, jaké si to každý mohl přát na druhé straně mostu. Tak proč se cítil nesvůj? Jako by na svém zátylku cítil něčí pohled. Nervózně se ošil a porozhlédl se, ovšem nikoho nejprve nezaznamenal. A trvalo to hned několik dlouhých okamžiků, než si povšimnul páru fialových očí, které divoce žhnuly nedaleko.
„Pippo!“ zvolal nadšený mládenec a vystřelil vpřed, aby svou sestru přivítal. Jenže její slova ho zarazila. Mluvila příliš rychle, než aby mu v první moment došel jejich význam. Ale jestli ho neměl zarazit obsah sestřiných vět, její postoj, její intonace to všechno dělaly docela snadno též. Místo pohybu vpřed raději zkoprněl a opatrně couvnul. Tohle se mu vlastně ani trochu nelíbilo. „Pippo?“ zkusil to znovu, ovšem nepotřeboval moc přesvědčovat o jejím postoji. Chtěl něco namítat, ale nezmohl se na řádná slova. Drhla mu v hrdle. Příčila se jeho celému bytí. Ale nebylo nazbyt. A když proti němu sestra vyrazila, rozhodně nechtěl čekat na smilování. Na patě se otočil a dal se na úprk. Tohle byl omyl, ne? Pomotala to. Nebo se zlobila, protože byl neopatrný?

// Javorový les

Alfredo se vypotácel z lesa už napůl malátný a napůl spící, ale s neutichající touhou si prohlédnout moře, které se zjevilo na horizontu. Ale to mu nestačilo – byl moc daleko. Sotva cítil dotek slaného, mořského vánku, sotva se mohl dotknout chladné mořské vody, která by mu omyla bílé tlapky. Letmo se ohlédl přes rameno na svého společníka, který ho stále následoval. Věrně. Jistě by z nich byli skvělí přátelé, kdyby se život ryšavého mladíka tak rychle nechýlil k nečekanému konci. Bez pavoučího zubu, který do poslední chvíle svíral v čelistech byly náhle vidět podivné záškuby v jeho tváři, jak si jed nacházel pozvolna cestu hlouběji do jeho útrob a jak pomalu začínal působit i na nervové úrovni. Zub zatím odpočíval ukryt na místě, které nikdo jiný neznal. Ani Erlend. Alespoň že ho nic nebolelo. Byl unavený, motal se jako opilý a asi už nebyl úplně schopný přemýšlení, ale nic ho nebolelo. Nic necítil. Jen se odhodlaně potácel přes otevřené prostranství, klopýtal a zakopával o neviditelné předměty, které mu pod nohy kladl snad osud, ale spíše onen jed.
Na Erlenda nebral zřetel až do chvíle, kdy se konečně ocitl na samém okraji mořského království a s lehkým výdechem zastavil, aby se uložil k odpočinku na jeho břehu. Byl moc unavený na to aby si uvědomil, že to měl být jeho poslední a věčný odpočinek. Nedokázal nad tím řádně přemýšlet. Byl moc vyčerpaný, než aby o tom vůbec dokázal přemýšlet. Jed mu zastřel rozum. Letmo si vzpomenul na všechny ty hezké chvíle a na své sestry a Heather a všechny, které měl kdy rád. Vzpomenul si i na Maple i na pana Kessela, kteří na něj vždy byli hodní. A jen se s úsměvem oddal náhlé vlně lítosti, která se mu vlila do očí. Poslední záchvěv jeho vlastního já, které umlčela únava. Alespoň se moc netrápil, když si to nedokázal uvědomovat. Jeho společník určitě v danou chvíli trpěl víc. Tlapkou si neohrabaně otřel uslzené oko, načež se letmo ohlédnul po Erlendovi, který byl ještě nedávno cizincem, avšak který se ukázal být moc milým pánem. Lehce se usmál.
„Počkáte tu prosím se mnou? Než přijde příliv,“ zahuhlal tak podivně zastřeným hlasem, jakoby vzdáleným. Někde hluboko uvnitř si uvědomoval, že to všechno končí. Ale jeho smysly byly omámené jedem. Nedokázal nad tím moc přemýšlet, moc si neuvědomoval ani cukání v tváři a dokonce ani fakt, že začal příliš slintat. Z koutků úst mu vytékaly sliny a spadaly k dlouhým nohám, které toho ještě spoustu nestihly přejít. Ale vše lepší než slzy, ne? Nezdál se nešťastný. Jen lehce zmatený a unavený, dříve stříbrný pohled podivně kalný, mléčný, to jak jeho oči opouštěl život. Přesto se tak pokřiveně usmíval, jak podivně temné slunce zalévalo okolní krajinu tím cizím světlem.
„Erlende?“ oslovil svého nebohého společníka, kterému by se jinak natisíckrát omluvil, že ho otravuje takovou zbytečností, jakou se zdálo být umírání, „máte to tady na světe taky tak rád?“ Ta otázka byla do jisté míry srdcervoucí, ale Alfredo si to zas a znovu neuvědomoval. Nic ho nebolelo, nic ho netížilo. A vše kolem se zdálo krásné, tak na co by si mohl pomatený vlček stěžovat?
Ležel tam s hlavou položenou na tlapkách poměrně dlouho, zatímco sledoval blížící se vlny. Každá jedna byla o malý kousek ještě blíž jeho tlapkám, až se ho začaly dotýkat. Nejdříve kotníky, ale záhy se mu voda šplhala až k nataženým předloktím a špinila rozvířeným pískem zlatou srst. Necítil ani zimu a ani chlad, jen slintal, sem tam sebou cuknul a jeho boky se pozvolna zdvihaly. Ale podobně jako se vlny blížily, ty se zase zdály s každou chvilkou o něco pomalejší. Pauzy mezi jednotlivými nádechy se prodlužovaly, zatímco on tam jen mlčky ležel a vyčkával na tu, kterou nechali v Javorovém lesíku. Už neměl sílu se byť jen přizvednout. Očima už ani nejezdil po horizontu, aby se pokusil zabavit. Pomalu ho opouštěla jak vůle, tak ten Italský oheň v jeho tepnách. Před tím vším se však naposledy ohlédnul po Erlendovi – hlavu už jen tahal v písku na pláži, zdánlivě neschopen dalšího pohybu:
„Nikde prosím neříkej, co se mi stalo,“ usmál se lehce snad poslednímu pokusu o takový hořkosladký vtípek a z vyčerpání bílému dokonce potykal. Snad ho tím neurazím, problesklo mu hlavou. Na omluvu se ovšem už nezmohl. Snad jen na letmý úsměv, kterým chtěl završit ten nepovedený vtip. Vždyť bílý golem jistě jeho příběh nemohl nikde vyprávět. I kdyby chtěl. A pak se s vypětím všech sil ryšavý vlček zdvihnul, nohy roztřesené a celé poslintané, tvář napůl staženou v podivném úšklebku a křeši. Přes působení jedu necítil bolest ani v jedné z ran na jeho těle. Cítil jen letmý dotek větru v jeho tváři, když se vydal vstříc vlnám, které ho volaly. Čtyři. Tři. Dva. Jeden. Poslední krok učinil již s vodou téměř po břicho a do vln se zhroutil ve sladkém nevědomí. Nebojoval, protože nemohl. Byl mrtvý dřív, než se ho moře kompletně ujalo. A tak to i mělo zůstat. Alespoň si s prachem, co z něj měl stát, mohl hrát odliv. Voda se dala na ústup. Ale ryšavý mládenec se již z vln nevynořil. Směřoval jinam.

// řeka Mahtaë (jih) přes Úzkou rokli

Ryšavý vlček pokračoval pomalu vpřed a obezřetně se rozhlížel po tomto malebném kousku světa. Javory se v tomto ročním období pomalu zabarvovaly do žlutého až rudého kabátce a lhal by, kdyby chtěl hanit jejich snahu. Moc se jim to povedlo. Užíval si pohled na ně, třebaže ho záhy zalila temnota a spolu s ní i podivný opar, který se v těchto místech držel. Nastražil uši vpřed a pomalu, opravdu pomalu zamířil hlouběji do lesa, který stál v jejich cestě mezi západním pobřežím Gallirei a vším ostatním, co již nechali v zádech. Pohled opravdu opatrně stočil na Erlenda, ale pokoušel se již více nezastavovat. Začínalo se ho snad zmocňovat bláznovství? Nevěděl, co přesně se mu dělo. Ale snažil se nad podivnými myšlenkami v jeho hlavě neuvažovat moc dlouho. Krátkodobé záblesky, neschopnost si chvílemi vzpomenout co zrovna dělal – to jed se mu rozléval pomalu v žilách a nutil ho běžet dál, i když by raději už prostě jen padnul k zemi a odpočíval. Ale možná ho už držela ve spárech i její přítomnost a aura. Nevěděl totiž, že tahle jemu neznámá entita se usídlila ve zdejším kraji. Ale jak by to mohl jen tušit, když měl plné tlapky s průchodem skrze zarostlé území? Že se připletl až přímo k ní zjistil až moc pozdě. Když zastavil před tou podivnou vlčicí, ze které se linulo podivně chladné světlo, strnul. Obezřetně ji sledoval, ale čím déle na ni hleděl, tím víc mu její samolibý úsměv naháněl strach a tím více podivností si na ní všímal. Přejel mu mráz po zádech a pokusil se couvnout, jenže Erlend byl stále v jeho blízkosti a zadkem se zarazil o jeho bok. Letmo se zkusil ohlédnout a omluvit se, ale hlas s emu zadrhnul v krku. Nemohl jinak, než se pohledem znovu stočit k podivné vlčici stojící pře dním, v jejíž očích plálo šílenství a jejíž úsměv se bělostně leskl. Nebyla ani jako Smrt, ani jako Život. A přeci mu připomínala božské sourozence.
„M-mi dispiace,“ brouknul měkce, aniž by se znovu pohnul z místa. Tak nějak podvědomě cítil, že to ani nebylo možné. Ale ona se jen usmívala a v očích se jí podivným způsobem lesklo.
„Neomlouvej se, mladý vlčku,“ zapředla mu ta bytost v odpověď a popošla blíž. Bylo zvláštní, že v její přítomnosti si nepřišel jako lovná zvěř. Bál se – cítil, jak mu strach klíčí v žaludku a jako nádor prorůstá napříč jeho tělem. Ale nepřišel si úplně ohrožený. Usmála se – jako by snad dokázala číst mezi řádky – a došla až k němu. Byla vyšší, robustnější a větší. A on si zase jednou přišel jako malé, neschopné vlče.
„V žilách ti koluje spoustu sil,“ konstatovala suše, zatímco si prohlížela nejen jeho tělo, ale i mysl, nitro a útroby. Cítil, jak se kolem něj ovinula její magická síla a zachvěl se, oči pevně stisknuté. „Ale krom toho v nich proudí i pavoučí jed, který tě pomalu zabíjí už několik dní.“ Hlavu s těmi slovy naklonila ke straně, jako by jí na tom snad záleželo. Možná že ano? Možná že ne. Pomalu se posadil, těm slovům nemohl uniknout a jejich význam k jeho uším nedocházel. Zdála se tak vzdálená a tak cizí, že se prostě jen klidně posadil, letmo se usmál a znaveně vydechnul. Měl v tlapách již spousty kilometrů dávno před tím, než ho pavouk pokousal. Cítil se slabý a unavený a najednou se mu hrozně chtělo spát. Ale pořád neviděl to moře! Jeho ohnivá nátura a Taliánský horká krev se pomalu odevzdávala línému toku jedu. Kdyby se to dozvěděl jen o chvíli dřív, bránil by se. Ale teď se mu prostě jen chtělo spát, protože cítil, že jeho nohy zpomalovaly a slábly. Rameno i tlapka ho bolely a horce v nich tepalo, i když se krev už pomalu zastavila. Ohlédl se na Erlenda a pak zpátky na podivnou a vizí vlčici, která mu říkala ty podivné, ale dozajista pravdivé věci. Zachvěl se.
„Uvidím ještě to moře?“ hlesl prostě jen svorně, zatímco se toužebně zahleděl do dáli. Jímalo ho teď sobectví, ale nemohl za to. Jed ho omámil a začernil mu dříve jasnou mysl. Pohledem, který už nebyl živý, ale spíše podivně mléčný a zastřený. Podobný pohledu neznámé vlčice, která se nepředstavila. Ona v odpověď však jen pokrčila rameny. Tak zvláštně, jak to jen ona dokázala. Byl jí lhostejný – třeba mu mohla poskytnou druhou šanci, jako spoustě jiných vlků. A třeba taky ne. Ale jeho mysli, která byla omámená spoustou jedu už to bylo nějak jedno. Znovu k ní střelil pohledem, váhavě se postavil a odhodlaně se jí poklonil. „Zkusím to, než se k Vám vrátím, paní,“ brouknul malátně a znovu vykročil vpřed. Jakmile ji minul, znovu se na ni neohlížel. Hlavně protože cítil, jak mu čas utíká mezi drápky. A ona na něj stejně měla brzy čekat na druhé straně. Zhruba v těch místech se sklonil a pečlivě ukryl pavoučí zub, aby ho nikdo jiný nemohl nalézt. A pak už jen zamířil vstříc světlu, které prostupovalo skrze hustý les plný javorů. V mysli mu přitom zaznělo podivné jméno, které nikdy před tím neslyšel.
„Mrtvolka,“ zaznělo mu v mysli. A třebaže již necítil žádný most mezi sebou a tou podivnou entitou, přeci jen se z posledních sil pokusil jejím směrem poslat poděkování. Nebo jen úsměv – cokoliv co naznačovalo, že ji opravdu slyšel. A že bral na vědomí její blízkost, stejně jako nevyhnutelnost jejich nadcházejícího shledání, které je beztak čekalo v ten samý den. To samé ráno. Jediné co přišlo s podivem byl fakt, že nemyslel na sestry. Ani na Heather. Jeho hlava byla až nesnesitelně prázdná a odevzdaná temnotě a slabosti, která ho pohlcovala. Ale tak to prostě asi mělo být. A mělo to tak zůstat na věky věků. Přesto ono poslední ráno jaké měl kdy spatřit netečně obdivoval. Včetně faktu, že bylo slunce černé jako uhel. Třeba už prostě jen přišel čas? Dávalo by to smysl.

// Přímořské pláně

// Východní hvozd přes Mahtaë (sever)

Krok střídal krok. A další a další, ale každý jeden podstatně pomalejší než ten předchozí. Přesto se však odhodlaný mládenec nevzdával. Jako by vůbec mohl? S lehkým úsměvem pokračoval v cestě, zatímco k němu doléhaly Erlendovy myšlenky. Měl ovšem dost slušnosti na to, aby přes most nenahlížel ve chvílích, kdy na něm nezazníval příjemný hlas mysli velkého vlka. Jakoby z dálky slyšel jeho úvahy, ale byly vzdálené a jakoby zastřené. A on nenaléhal. Když ho vlk oslovoval, slyšel ta slova v tom prostoru mezi nimi čistě a jasně.
„Já jsem moře jednou viděl. Loni v létě. Bylo to magické místo a rád bych ho viděl znovu,“ pousmál se slabě. Prvotní nadšení z poznání Erlendova původu ho záhy opustilo. S každým ušlým kilometrem, s každou další mílí byl slabší a slabší. Znavený, zničený. Rána na rameni ho tepala. Tlapka ho bolela jak se pokousal pro přivolání kmotry Smrti. Ale přeci byl odhodlaný se k moři podívat. Ale možná už prostě jen začínal blouznit? Bolestí, či snad vlivem jedu – jako by na tom nějak záleželo. Kulhal vpřed podél řeky, kterou se mu vzápětí podařilo i přebrodit. Tušil, jakým směrem jít. Matně si vzpomínal, kudy se tehdy plavili. Ale nesměřoval k Mušličkové pláži. Toužil poznat i divoké západní moře.
„Budu moc rád za společnost, pane Erlende. Ještě se nechci zastavovat, víte? Ještě ne,“ usmál se slabě, zatímco pajdal s pavoučím zubem mezi svými. Ale neměl ponětí, že zatím směřoval k další hrozivé entitě, která na něj číhala v nevinně vyhlížejícím lese, který by se mu jinak moc líbil.

// Javorový les přes Úzkou rokli

// Narvinijský přes řeku Midiam

Cesta ryšavému v tiché společnosti s živou myslí utíkala poměrně rychle a plynule. Nebál se teď tolik, že potká další duchy a obavy z pavouka ho pozvolna přecházely, jak se vzdaloval víc a víc východním územím. Byl si docela jistý faktem, že pavouci nejsou úplně zdatní stopaři a proto začínal věřit, že je v bezpečí. Škoda jen že nebyl. Že ho pomalu zevnitř požíral pavoukův silný jed, který stále ještě odkapával z jedového zubu, co mu dělal společnost. Jim oběma. Erlend se zatím rozmyslel o jeho původu a měl nějaké otázky, které mu ryšavý plánoval zodpovědět. Při pohybu do kopce v hustém podrostu východního hvozdu však musel více než jedenkrát zastavit a prodýchat se, jak mu docházely síly, jak ho bolely tlapky, jak mu tepala krev v pomalu se hojící ráně. Povzdechl si a raději svou mysl přesměroval k té cizí, která se zdála býti zdravější, veselejší a méně unavená.
„Borůvková smečka?“ pronesl se značným zájmem, zatímco střelil oušky před. Jistě že znal Borůvkovou smečku. Byla odtamtud jeho milá Heather! Ještě před chvílí matná očka se náhle rozzářila a oháňka se vesele začala houpat z boku na bok. Jak jen ho to vědomí těšilo. Použití magie však bylo v jeho stavu co chvilku náročnější a proto se snažil chvilky napojené na onen most stojící mezi nimi pokud možno omezovat. „Borůvkovou smečku znám – don Blueberry mi před léty nabídl přístřeší v silné chumelenici. A pochází z ní má partnerka Heather,“ pousmál se hned v závěsu. Ach ano! S vlky z Borůvkové smečky měl jen dobré zkušenosti. Jeho nadšení přerušila krátká pauza, kterou potřeboval, aby popadl dech. Pak se ale znovu obrátil k onomu mostu a vykročil vpřed – pryč z lesa a vstříc domovu, který nemohl být daleko.
„Rád bych, jen se možná ještě podívám k pobřeží. Musím pak nalézt svou sestru,“ pokrčil krátce rameny na vysvětlenou, ale ten pohyb byl křečovitý. To ona ostrá bolest!

// řeka Mahtaë (jih) přes řeku Mahtaë (sever)

// řeka Kiërb přes Jezevčí hájek

Erlend. Alfredo byl unavený. Cítil se skoro až na umření, zatímco se pomalu ploužil podél řeky a terénem, který mu byl poměrně cizí. Nebylo to však kvůli nedávným změná v jeho rozložení, o kterých vlček neměl ponětí. Ne – prostě zde nikdy pořádně nebyl. Možná jednou s Lacrimou? Všechno se mu to motalo a tak nějak splývalo, ale šel. A moc dobře si uvědomoval to spojení, které se teď otevřelo mezi jeho myslí a myslí bílého vlka. Držel si tlapu přes tlamu a kroutil hlavou, ale jeho jméno se k ryšavému doneslo beztak. V duchu nahlížel přes okraj té propasti, která oddělovala jejich vědomí a zároveň sledoval tu nově rozepjatou spojnici mezi nimi, po které teď přicházela slova. Sám ještě sovu sílu neuměl ovládat dost dobře, ale jak se tak ukázalo, uměla si magie poradit i bez jeho vědomého přičinění.
„Těší mě, pane Erlende,“ sklonil za chůze hlavu a pokynul na pozdrav cizinci, který při něm stál v nouzi a který mu pomohl na nohy, když sotva mohl. Rameno pokousané pavoukem ho stále bolelo, ale kořist v podobě pavoučího zubu si nesl věrně. Teď už i byl její tvar dobře rozeznatelný, když na objekt zájmu dopadalo nějaké to denní světlo. Alfredo si tak mohl svého společníka pořádně prohlédnout a chvilku se taky nemusel soustředit na to, jestli mu po krku skočí nějaký zákeřný pavouk. Pokoušel se přitom rozhlížet po své sestře, ale jako by se zem slehla. Mírně sklopil uši k týlu, ale neztrácel naději. Byla to bojovnice a věděla, kde teď ležel jejich domov. Jistě se mohla vrátit. A on se tím směrem taky uchýlil, i když drobnější oklikou, aby zmátl proradného pavouka, který ho mohl sledovat. Zatím napadal na bolavou nohu dál a pomalu si to šinul přes louky, lesy i vodní toky někam, kde to alespoň trochu znal. Pamatoval si velké jezero i řeku Mahtaë, která vedla směrem k Vrbovému lesíku.
„Pane Erlende, odkud vy vlastně jste? Mé jméno je Alfredo, jak již víte. Přicházím z Vrbové smečky, hodně na jihu,“ vysvětlil krátce. Zatím měl na povídání sil dost, i když už si povšimnul podivného mravenčení v tlapkách. I to bylo přičinění pavoučího jedu a ztráty krve. Ale on šel dál.

// Východní hvozd přes řeku Midiam

„Sei spaventato? Che peccato,“ smál se úlisně ten bílý vlk, zatímco se pomalu plížil směrem k ryšavému vlčkovi. Alfredo se pomalu chvěl hrůzou, zatímco stál tváří v tvář nejhorší noční můře svého dětství. Kdy se vlastně přestal ohlížet po tom, jestli ho někdo nesleduje? Možná už byli pryč moc dlouho. Doufal, že je nikdo nehledá. Sledoval vlka až úplně zapomenul na svého dosavadního společníka s korunkou na čele. Černobílý golem ale nevypadal nebezpečně, když na vlčka zmateně koukal. A jistě že musel být zmatený! To monstrum určitě neviděl. Byl to jen výplod Alfredovy fantazie, ne?
„Nejsi skutečný,“ oponoval vlček a trochu nakročil vpřed, aby svým slovům dodal trochu váhy. Brečet skrčený v koutě a přitom se pokoušet někomu vnutit svoji pravdu nemuselo být úplně tím nejlepším tahem v téhle hře šachu. Byl to konec konců souboj vůlí, ne? Udělal proto ještě jeden opatrný krok v před a zavrčel, ale to už po jeho raněném boku stál bílý vlk. Jeho myšlenky k němu dolehly vzápětí, třebaže se jich úplně neprosil. Možná to bylo rozrušením, možná faktem, že mu v žilách koloval pavoučí jed a dělal mu v těle paseku. Na každý pád Alfredovi hlavou náhle rezonoval cizí hlas: Další duch? U téhle řeky straší. Ta představa mu vzala vítr z plachet, ale nedal se rozviklat. Pevně stisknul zuby a uši přitiskl pevně k týlu, takže jich skoro až nebylo vidět. Zraněnou tlapu tiskl k tělu, ale nedal se jí omezovat. Ocasem vztekle máchal za zády.
„Jsi jenom srab. Utekl jsi. Nezachránil si nikoho. Všichni tví sourozenci zemřou. Úplně stejně jako ty. Myslíš snad, že něco dokážeš?“ i kdyby Erlend mohl cizího vlka slyšet, nerozuměl by mu. Mluvil totiž Alfredovou mateřštinou. Sám Alfredo se však raději držel obecné řeči, kterou se pořádně naučil až tady. Znovu zavrčel a ještě trochu poskočil vpřed. S cizincem bez jména po boku, ale se zjevným přehledem jak to tady kolem chodí se cítil trochu jistější.
„Jsi jenom stín a nejsi opravdový. Vrať se zpátky do pekel, kam duchové jako ty patří!“ zasyčel ryšavý v odpověď a kdyby toho byl schopen, zabil by vlka zdánlivě stojícího proti sobě jediným pohledem. Tu čest už mu ovšem vzal někdo jiný. Tahle ošklivá kreatura, která byla vojákem neznámé armády, která zabila tolik nevinných – někdo jí už život vzal. „Doufám, že je tvoje zatracení chladné a plné utrpění. A že je prázdnější než tvůj ubohý život,“ vrčel na vraha svých rodičů, zatímco sledoval jeho slizké pohyby. Usmíval se a blížil se s každou vteřinou. Tak dlouho, dokud nezastavil na doskok od nich. Už nic neříkal. Jen mu hrozivě planuly oči a koutek cukal vzhůru. Byla to slizká osoba a čekala jen na pobídku k útoku. Havěť. Možná horší než ten pavouk, který byl alespoň hnán prostým pudem, nikoliv touhou po krvi a zlobou.
Když vlk vyrazil vpřed, Alfredo neuhnul. Ne. Vyrazil proti němu, ale žádná kolize věru nepřišla. Byl to koneckonců jen přízrak, jehož smích mu rezonoval až v kostech. "Hahahaha," neslo se nad krajem. A spolu s ním mrtvolný chlad, který už vlček cítil v pavoukově doupěti. A teď znovu, když jím prostoupila mrtvá entita. Ten hlas, ten smích – drásal mu kosti. Běhal mu mráz po zádech. Ale jakmile jím proskočil, byl v tu ránu pryč. Rozplynul se v mlze, zatímco jeho smích se nesl nad tiše plynoucí řekou a zatímco chlad v nitru mladého itala zůstával. Alfredo ihned klesnul v kolenou k zemi, srdce až v krku a pavoučí jed zase jednou divoce kolující v jeho žilách. Padl na břicho a zůstal těžce oddechovat. Sotva popadal dech. Ta vize ho zmohla, ale přesto nechtěl zastavovat.
„Omlouvám se,“ hlesl jen k Erlendovi, i když nebylo znát za co přesně ta omluva přišla. Snad za jeho rozptýlení? Nebo prostě jen za jeho obtěžování? Nic z toho na každý pád nechtěl. Nechtěl vyplašit bílého vlka v jeho odpočinku. Nechtěl ho rozptýlit. Svorně sklopil hlavu. „Možná by nebylo na škodu vzdálit se od řeky, u které opravdu straší?“ nadhodil prostě jen letmo bez uvědomění, že ta slova vlk nikdy nevyřkl nahlas. Ale jako by to nakonec vadilo. V Gallirei nebylo nikdy nic normální, ne? I proto se Alfredo pozvolna zvedl zpět na nohy, přitáhl si k sobě trofej v podobě hrozivého tesáku a poukázal před sebe. „Jak se vůbec jmenuješ ty?“ vypravil z hrdla s námahou, když se dal pomalu proti proudu temné řeky. Třeba cestou nalezne sestru.

// Narvinij přes Jezevčí hájek

Alfredo se cítil malátně. Rameno ho bolelo a ve zraněném kotníku mu tepalo. Ale všechno to ještě indikovalo že byl vlastně živý. Ne úplně zdráv, ale pořád dýchal. Pořád měl vzduch v plicích a v nitru jiskru. Lehce sklonil hlavu a znovu se na cizince usmál, zatímco čekal na odpovědi. Teprve teď měl v sobě dost sil na to, aby si vlka pořádně prohlédl od hlavy až k patě, jak se tak hezky říká. A byl to golem. Ještě o něco větší nežli on sám. Jeho široká ramena byla daleko širší než jeho samého, tlapy silnější, mohutnější. Trochu stáhnul uši vzad v projevu tiché úcty. Kdyby s ním bílý chtěl zaklepat, určitě by mu to nedělalo problémy. Ale zatím vypadal mile. Jen ho uvítal poklonou a pak mu tiše odpověděl na všechny kladené otázky. To Alfreda znovu trochu přivedlo nohama zpět na zem, takže se starostlivě otočil přes rameno, jestli jmenovanou vlčici přeci jen neuvidí přicházet z mlhy. Ale nezdálo se tomu tak. Povzdechl si a sklopil bolavou hlavu. Pak se ale poplašeně otočil a uskočil, když se vedle něj v křoví něco ozvalo. Čišela z něj čirá hrůza, stříbrné zorničky poplašeně třeštil mezi stíny. Podvědomě však znovu čapnul svou válečnou kořist a teď s ní jako vyplašené ptáče sledoval blízké křovisko zahalené v mlze. Když ale žádný pavouk a s ním smrt nepřicházeli, otočil se s omluvným výrazem v očích zpátky na světlého společníka.
„Mi scusi,“ hlesl, jakmile pavoučí tesák položil zase ke svým zraněným tlapkám. „Zamotal jsem se v temných lesích a potkal obřího pavouka. Mám strach, že mě bude následovat,“ vysvětlil krátce a nemocnou tlapkou šťouchnul do tesáku před sebou. „Při obraně jsem mu ulomil zub.“ Poslední slova pronášel hořce, protože o to víc se bál pavoukovy pomsty. Neměl tušení, že mu dávno kolovala v žilách a pomalu ho připravovala o drahocenné síly. Pořád mu navíc nedocházelo, že vlk nemluvil. Ale brzy mu to docvaknout mělo. „Omlouvám se, zdali jsem Vás vyrušil,“ sklopil omluvně hlavu a uctivě velkému pokynul. „Jmenuji se Alfredo,“ vysvětlil vzápětí a přátelsky se pousmál. Než se však stačil optat na jméno svého protějšku, zaslechl své jméno z úplně cizích úst.
„Alfredo,“ předl ten hlas někde v dáli, zatímco mluvil o sbírce. Pohledem sjel bílému přes rameno, aby zahlédl ještě většího, podobně světlého vlka. Nejprve ho nepoznal. Nemohl si na něj ihned vzpomenout, neboť onu vzpomínku pohřbíval hluboko, přehluboko ve svém nitru. Přesto ho sem tam budila ze spaní. Naháněla mu hrůzu i roky poté. Když byl malý, budil se s touhle tváří před očima. Vlk byl ohromný a fakt, že byl po smrti ho možná ještě víc zveličoval. To ale ryšavý nevěděl. Jen poplašeně zíral na tvář před sebou, oči vytřeštěné samou hrůzou, jak pomalu poznával jeho rysy. Potrhané uši, hrozivé jizvy na lících, medové oči, které ale byly nesnesitelně chladné a které mu už jednou usilovaly o život. A nejen jemu. Na bílém kožichu jako by stále mohl vidět zaschlou krev vlků jemu nejdražších. Zhrozil se a poplašeně couvnul, zatímco sledoval bělostný přízrak, jak se k němu slídivě blíží. Na pavouka pro tu chvíli úplně zapomenul. Měl hrozný strach a cítil, jak se v něm všechno pere. Jak na něj celá jeho bytost, celé jeho tělo křičí, aby utekl! Utekl a nezastavoval se. Ale všechno to umlklo, když ten chladný přízrak, jeho oči zabijáka i jizvy všude po těle, aby to všechno jako celek pochybilo. Chudák Erlend – sotva ho nechal na pokoji jeden duch a už jím prostupoval další. Ten Zabiják, který znal Alfredovo jméno, ale jehož jméno Alfredo nikdy nepoznal, byl přízrak. Byl mrtvý. Duch. Prostoupil Erlendem a namířil si to přímo k objektu svého zájmu. Alfredo si v ten okamžik byl jistý, že je ten vlk dávno po smrti. Něco uvnitř mu to říkalo, protože neznal magii, která by svému nositeli umožňovala procházet předměty. Přesto jeho hlas nutil srst za Alfredovým krkem aby povstala. Ale ryšavý se ani nepohnul.
„Vieni qui così posso dirti cosa ho fatto a Dante,“ zapředl rádoby medově.
„Nejsi skutečný,“ odpovídal mu Alfredo, který se pokusil napřímit, ale přes zraněnou tlapku to šlo jen obtížně. Nechtěl se ale vzdát bez boje. A tohle musel být souboj vůlí. Magie iluzí nebo něco podobného – bylo to jedno. Ale věřil, vší silou věřil, že ten vlk tu nemůže být. Hlavně protože by jinak útočil ze zálohy. Nepřitancoval by jako baletka vstříc své kořisti. Počkal by a pak ho skolil ve chvíli, kdy byl ryšavý nejzranitelnější. „Nejsi skutečný,“ zopakoval proto tiše a drápky zatnul do země, aby se k ní na oko připoutal. Aby neutekl.

// Temný les přes Tajgu

Alfredo pospíchal, až ztrácel zrak. Bylo však těžké nad tím přemýšlet, když se ho pořád držela panika a sotva dokázal udržet myšlenky při sobě. Sem tam se s hrůzou otáčel, ale nakonec musel zastavit. Nemohl už dál. Uvědomoval si každý sval v těle, cítil jejich pálení, cítil ostrou bolest, která mu ochromovala tlapku a do očí se mu vháněly pomalu slzy. Ale navzdory tomu všemu se tam uvnitř přimlouval, aby běžel dál. Nezastavoval. Mráz mu dýchal na záda, mlha kolem něj se svírala–.
Zakopl. Zakopl a spadl z takové rychlosti, až si vyrazil dech. Jen poplašeně heknul, krátce zaúpěl a zůstal ležet. Zub s pavoučím jedem, který stále svíral v čelistech, teď posloužil jako roubík. Těžce oddechoval, ale i toho bolelo. Neskutečně moc to bolelo. Bylo to jeho první pořádná zranění a nechtěl být za slečinku, pokusil se zvednout, ale z vysílení se mu zamotala hlava. A navíc tu byl i ten opomíjený jed, který mu proudil v žilách a který tiše, opravdu pomalu činil svou práci. Ale to zatím Alfredo nevěděl. Tak dlouho ležel a odpočíval, než se konečně přiměl k pohybu. Opatrně – tak pomalu jak jen to zvládl, se zase vytáhl na nohy a dal se na pomalý pochod vpřed, aby se přeci jen vzdálil od pavouka tak daleko, jak jen to mohlo jít. Před ním se ovšem z mlhy zjevila postava. První co ho napadlo, jestli to nebyla Lacrima. Úplně na ni zapomenul! Přidal proto do kroku, ale záhy poznal, že to sestra není. Velký, statný, bílý vlk, kterého určitě neznal. Zastavil kousek od něj, položil zub na zem a krátce přikývnul na pozdrav.
„Buona sera,“ pravil s trochu zastřeným hlasem. „Neviděl jste zde vlčici? Se světle hnědým kožíškem a jménem Lacrima?“ ptal se hned bez špetky studu, ale zato s velmi znatelným knedlíkem v krku signalizujícím strach o sestru a značnou únavu. Síla utíkala z jeho těla s každou kapkou krve, která mu teď stékala po rameni. Jako by nestačilo, že měl už tak zraněnou přední tlapku od předchozího rituálu. Alespoň to byla levačka v obou případech.

Padla noc, ale to pro Alfreda neslo jen malé změny. Les byl tak tmavý i za dne, že se sotva viděl na stvůru, která se k němu hnala. Slyšel ten podivný, tichý dusot osmi nohou. Sem tam zahlédl stín tmavší než ty kolem. Alespoň se ale mohl utěšovat planými sliby, že když na ni neuvidí, nebude třeba jeho nadcházející smrt tak děsivá. Třeba ucítí bolest, dotek, ale neuvidí tu prázdnotu v pavoučích očích, které poháněl prostě jen instinkt zabíjet. Tak to v přírodě prostě chodilo. I Alfredo sám přeci musel jíst. Svorně respektoval pavoukovo právo na život. Sem ho dovedla vlastní neopatrnost a přestože se pokoušel vyprostit ze sprosté sítě pavučin, nedařilo se mu. panikařil a rychle dýchal, svět kolem něj utlumený tlukotem jeho vlastního srdce, které znělo jako lokomotiva. A kroky se blížily. Lacrima byla v neznámu a nedonesl se k němu ani její pach. Třeba to nebylo na škodu? Možná že utekla. Ach, jak si přál, aby byla v bezpečí. Snad tu byl tenhle proradný tvor sám. Snad se nemusel Alfredo bát, že Lacrima teď někde bojuje o život podobně, jako on.
Kolem tlapek cítil lepivý dotek pavoučího lana. Objímal jeho kotníky, jeho lepkavé zbytky měl zapletené v kožichu. Cítil jejich dotek na bocích – jako vlčecí chmýří. Pomalu byl smířený s faktem, že je tohle jeho konec. Jenže on ještě chtěl žít. Měl v sobě tolik žáru, který ještě nedokázal ani zažehnout. Tolik věcí, které ještě neudělal. Nebyl připravený prostě tu umřít v té pavoučí síti. Ale co měl dělat? Magii žádnou obrannou neměl. Sílu taky ne. Měl jen rychlé nohy a ty teď všechny byly nehybné. Všechny? V těch vteřinách, které se zdály nekonečně dlouhé se krátce zastavil a svou pozorností sjel každou svou končetinu zvlášť. Jen na ten rozhodující okamžik se mu podařilo uklidnit a utišit panikařící hlavu. Ale i taková chvilka mu mohla zachránit život. Zdálo se mu to, nebo byla jedna volnější než jiné? Zkusmo se zadní tlapkou pohnul a opravdu! Lano ji neobjímalo takovou silou. Pohnul s ní znovu a znovu a ejhle – jeho sevření povolilo úplně. Zbytky pavučiny ji pořád objímaly, ale mohl s ní náhle pohybovat. Zapřel se, opravdu se zapřel vší silou a právě v poslední možný okamžik, když už cítil pavoukovu enormní přítomnost nad sebou, kdy se ho dotkly jeho podivně chlupaté a drsné nohy, přepadl na záda – všechny nohy konečně volné a připravený k útěku. Ale pavouk byl rychlejší. Vypadl po něm a pevně ho stisknul. Smrtící objetí a s ním prudká bolest, která prošpikovala ryšavému rameno. Ostrý zub se mu zabodl přímo do svalu a další prostup zastavila pouze lopatka. Bolestí vykřikl a škubnul sebou, takže se zase lehce vyprostil z náruči samotné smrti. V záblesku trošky světla se ovšem zaleskl druhý pavoukův zub. Zub který minul. A zub, který měl vlček v přímém dosahu čelistí. Rozhodování mu nezabralo vůbec žádný čas. Skočil po obnažené zbrani a vší silou škubnul. Pořád z něj ještě odkapával pavoučí jed, ale teď i lepkavá krev. Vlček se postavil bolesti čelem a zatáhnul ještě jednou. Zvíře se otřáslo a jeho stisk povolil. Stejně jako jedový zub, který teď Alfredo pevně svíral v čelistech a se kterým se zřítil k zemi, zatímco zvíře nad ním v úleku klopýtalo o své vlastní, dlouhé nohy. Před několika sekundami tak obratné a jisté. A Alfredo, třebaže zraněný a omráčený jedem, který teď koloval v jeho žilách, na nic nečekal. Byl by hlupák, kdyby ano. Sám se co možná nejrychleji vypravil k místům, které považoval za východ z tohohle hrozného koutu světa. Kulhal. Zakopával. Ale běžel a běžel, dokud se les kolem něj nezačal projasňovat. Dokud nezahlédl nad hlavou svého přítele – měsíc. A všude kolem jeho ovečky, hvězdy. Vesele všechny spolu blikaly ryšavému na cestu z Temného hvozdu, zatímco mu z ramene odkapávala rudá krev, z kořisti jed a zatímco se jeho splašený dech srážel v mlhu, která se náhle rozprostírala všude kolem. Ale za sebou těžké pavoučí kroky neslyšel. A tak se jen hnal pryč a dál a dál, dokud mu síly stačily a dokud ho hlava nerozbolela tak moc, že až ztrácel vědomí.

// řeka Kierb přes Tajgu

// Tajga

Temnota, která ryšavého vlka s jeho drobnější sestrou pohltila, se zdála neprostupná. Srst na krku se mu divoce zježila, když obezřetně procházel tím temným zákoutím podivného místa, které jaktěživ nenavštívil. Až do teď se mu na východě Gallirei líbilo. Navzdory přicházející zimě a nepříjemnému chladu tu totiž bylo co objevovat. To v něm probouzelo příjemný pocit, který mu dodával až do teď odvahy. Ale tady? Tady nebyla ani radost, ani teplo. Jen temnota, jak se stíny prodlužovaly, třebaže slunce viselo vysoko na obloze. A do jeho kostí se jako zhoubný novotvar věštící jen nemilosrdnou a poměrně pomalou, nedůstojnou smrt zakousl hrozivý chlad. Nepřinášel sebou nic dobrého. Nutil ho koulet očima všude kolem, zatímco se proplétal mezi stromy protkanými stříbrným vláknem neznámého původu. Leskly se na něm krůpěje zkondenzované vody, která teď vlčkovi také stoupala od úst v podobě obláčků páry. Cítil na sobě cizí oči. Spousty párů cizích očí. Zachvěl se, jak mu mráz přejel ostrým spárem po zádech. Drápky nevědomky zaryl do měkkého podloží, které ale nepřipomínalo žádný les známý či navštívený. Sklonil hlavu a zavětřil. Linul se tudy neznámý pach někoho cizího. Někoho, koho neviděl. Nebo to bylo něco? Snažil se přemýšlet, ale v nastalé temnotě jako by ryšavého opouštěly všechny smysly. Nebo se prostě jen otupěly, ačkoliv by potřeboval přesný opak. Uvědomoval si chladnou půdu, která byla až nesnesitelně laskavá k jeho měkkým polštářkům. To to vlákno – zas a znovu jen to vlákno. Taky tu bylo ticho. ač ouška natáčel kam chtěl, slyšel jen Lacrimy dech, její srdce, cítil v zádech její blízkost. V nose ho šimralo tolik vůní. Ale přesto jako by všechny tyto smysly něco v jejich blízkosti omráčilo. Přehodilo přes něj sametový háv, který vlček nemohl polapit, aby ho ze sebe strhnul.
Skloněný teď stál pod jedním z prastarých a zkroucených stromů, zatímco si prohlížel silná vlákna, která pokrývala zem. Zdálo se mu to, nebo lepila? Zkusmo přešlápl, ale nepřišel si jakkoliv jinak. Zem ho k sobě netáhla. Natáhl proto jednu tlapku k napnutému lanu a hravě na něj drnknul. Jako struna na kytaře zapružilo a vydalo melodický zvuk. Jeho dlouhé nohy stále byly stejně rychlé. Ale ne dost. Svou neopatrností – a mohl za to děkovat především faktu že neměl skoro žádné zkušenosti s magickou silou Gallirei – k sobě přivábil vzdáleného predátora. Doslova zadrnkal na strunu přesně tu správnou notu, která predátora probudila. Neočekávaného. Neznámého. Ale přeci, když v náhlém úleku musel ryšavý vlček vystartovat mezi stromy, rozhodně nečekal, že za sebou místo medvěda uvidí pavouka. Ach ano! Prve si opravdu myslet, že se za ním vyřítil medvěd. Ten tvor bych chlupatý, rychlý a v neposlední řadě taky absolutně ohromný.
„Merda!“ zaklel jen polekaný talián, zatímco se pokoušel proplést mezi stromy, nohy motající se do těch zářivých provazců všude kolem. Byl připravený pomalejšího lovce přechytračit – udělat někde kolečko a vrátit se k Rí. Ale stačil jediný pohled přes rameno a jeho prvotní strach vystřídal absolutní teror. Teror z uvědomění, že mu na záda dýchá jeho nejhorší noční můra. Nepopsatelně veliký tvor, které občas vídal na louce či ve skalách. Pavouk. Osm dlouhých nohou se teď hbitě proplétalo temným lesem, aby utíkajícího vlčka nahnalo přímo do středu pasti. A narozdíl od ryšavého se většímu lovci v pavučinách chodilo velmi snadno. Každá tarantule měla noru. A okolo jejího ústí snovala svou lepkavou pavučinu. Nebyl to žádný kouzelný materiál, magické lano. Prostá pavučina, která čekala na naivní mouchu, aby se do ní mohla zamotat a už nikdy nespatřit světlo všedního dne. Alfredo byl během několika momentů absolutně ztracený. Ztratil Lacrimu a nemohl po ní ani zavolat ze strachu, že by k ní přivábil další z těchto bestií. K ní, nebo k sobě. Ačkoliv teď byl zcela jistě ztracen. Tíha toho vědomí na něj dopadala s děsivou vahou. Cítil, jak se chvěje. V panickém úprku v leknutí před nečekaným sokem nedával pozor a zamířil přímo do jeho sítí. A taky se v nich velmi, velmi, velmi rychle začal zamotávat. A čím více se snažil své tlapky vymotat z náhle lepivého materiálu všude kolem, tím víc se náhle cítil vysílený a v pasti. Sotva osvobodil jednu končetinu, už mu zadní nohy objímala pavučina tak pevně, že div nepřepadl na čenich. A ta věc se zatím velmi obratně blížila k němu. Protože tohle byl její revír a její nora, která temně zela opodál a které si neopatrný vlček nepovšimnul. A teď měl skončit a jejím dně. Večeře. Zhluboka se nadechl. Jestli měl zemřít takhle, alespoň hodlal té živoucí noční můře čelit tváří v tvář, i když by se nejraději rozbrečel. Při pohledu na její dlouhé nohy, hmatadla a ohromné, zahnuté tesáky však ztrácel důvěru v sám sebe. Cítil, jak se mu nohy chvějí strachy. Hrdlo měl tak sevřené, že nemohl ani polknout a před očima mu náhle probíhaly vzpomínky na celý jeho dosavadní život. Byl strachy bez sebe.