Gallirea - Příspěvky uživatele

Těch posledních pár minut strávil hysterickým útěkem. Voda mu létala od tlapek a začínal se chvět zimou. Ale musel běžet. Nemohl zastavit a znovu skončit v té smyčce bláznovství a utrpení a bolesti, kterou v něm jeho sestry vyvolávaly. To zkrátka nešlo. Raději se kousl do jazyka a přidal – přidal co mu síly stačily a běžel dál temnotou, která nebrala konce. Zase se to celé zdálo nesnesitelně dlouhé a nekonečné a na prvním místě zcela bezvýchodné. Slyšel, jak se k němu lovci blíží a jak mu šlapou na paty. Slyšel je se pochechtávat, štěkat po sobě rozkazy v jeho mateřštině. Slyšel ten medový hlas Pippy, jak na něj volá: „Alfredo, pojď honem k nám. Přece bys neutíkal vlastním sestrám?“ ale on se nedal oklamat, třebaže něco v něm se tříštilo. A jeho jistá část se chtěla otočit a vletět jim přímo do náručí. Nechat se týrat a trýznit až do skonání tohohle světa. Což také nemuselo nastat nikdy. Ale větší část jeho já zatím měla sílu vzdorovat. A tak se hnal dál a dál, aniž by se ohlížel. Cítil, jak mu pořád pod nohama ubíhá proud, ale i když se pokoušel skočit ke břehu, nikdy na něj nedosáhl. Nezbývalo mu nic jiného, než pospíchat dopředu temnotou a chladnou kapalinou, která mu nelítostně promočila celý kožíšek. Od rozevřené tlamy mu šla pára, jaks e postupně ochlazovalo. Ale nedbal na nic, co se dělo s jeho tělem nebo kolem něj. Měl jediný cíl – nezastavovat, dokud bude jen trochu moct utíkat.

Nezastavoval. Nedokázal to. Jen slepě kráčel houstnoucí temnotou, kterou pomalu začínalo zakrývat moře mlhy. Pohltila všechny zvuky a nastalo hrobové ticho, které mléčnou tmu úplně uzemnilo. I šplouchání a šum potoku pod jeho tlapkami se najednou zdál vzdálený. A ten strach, ach! Ten strach. Ledový spár sevřel srdce mladého vlka, které si prošlo za poslední čas tolika bolestmi. A přízraky. V té tmě náhle vídal dokola jednu vzpomínku. On a jeho sestry ukryté v ledové řece, kam je uložila matka. A pak krev, kdy její kožíšek zbarvila karmínově rudá barva, jak ji hladový dav rozcupoval společně s otcem. Roztrhali je a nechali ležet na horké zemi. Jejich těla prolezli červi a sežral je hmyz. Kosti svítící v trávě a zbytky srsti, kterou někdo s radostí znetvořil. Srst se mu ježila za krkem a pevně tiskl oční víčka k sobě, zatímco pokračoval temnotou. I se zavřenýma očima mohl vesele jít dál, neboť byla taková tma, že stejně neviděl vůbec nic. Pokračoval proto jen vodou, která mu diktovala směr chůze. Všechno se nějak zhoršilo. I ten pocit sedící jako ropucha na kameni uvnitř jeho žaludku.
Když se mu nedaleko za zády rozneslo vytí, odjel mu zadek jako splašenému hříběti a vyrazil vpřed rychlostí blesku. Nečekal, že ho doženou tak rychle. Musely někde chytit stopu. „Dio mio,“ zamumlal si pod fousky, jakmile vyrazil vpřed. Kde udělal chybu? Tak dlouho byly daleko, tak dlouho žil v domnění, že jim uprchl. Žaludek se mu obrátil v břiše naruby a kdyby zastavil, jistě by se chvěl strachy. Moc navykl tomu bezbolestnému období které tu prožíval. Bylo to přesně to, co jeho sestry chtěly? On už s nimi ale nechtěl být.

Podařilo se mu vzdálit se od svých pronásledovatelů možná i víc, než prve doufal. Pokračoval podél proudu a poprvé za tu dobu, kterou tady strávil se slunce také sklonilo k zemi a jalo se zapadat, dokud nezůstal jen tichý, noční les a pustá temnota nad jeho hlavou. Pustá, protože tady nebyly na nebi hvězdy. Ani jedna se teď přátelsky neculila a laškovně na něj z výšky nemrkala. Častokrát zvrátil hlavu k tomu tmavému hávu, ale neviděl nic. Nohy ho zábly jak pomalu kráčel vodou. Ale byl si docela jistý, že aspoň chvíli nemusí pospíchat. Čtyři známé hlasy zněly v pradávném chorálu předaleko na jihu a s každým krokem se jim vzdaloval. Už nechtěl být jimi polapen. Nechtěl další umučení. A tak bojovně pospíchal dál a dál noční temnotou, která byla tak cizí a vzdálená, ale která ho vedla k relativnímu bezpečí chladného rána někde na cestě před ním. Přišlo mu, jako by za chůze otáčel planetou a spolu s ní sluncem. Dokud se nedal na cestu vpřed, všechno stálo na jednom místě. Zdálo se, že jeho údělem měl být útěk. Od čeho měl jinak tak rychlé nohy, že? Hořce se usmál a sklonil hlavu, aby pomalu svlažil hrdlo. Tentokrát se mu to povedlo – napil se a na a alespoň na chvíli utišil žízeň. Byl vyhnancem jeho rodiny. Poutníkem. Navždy odsouzený zůstat cestovatelem pod temnou oblohou. Navždy ztracený v labyrintu světa, který už nikdy neměl být stejný. Ale dýchal. Nic ho nebolelo a třebaže byl unavený z toho věčného útěku… cítil se trochu živější než co se tady octl. A to bylo příjemné. Bolest v jeho srdci neutichala a pořád ho horoucně pálila – nejednou pro své sestry v posledních stoletích plakal. Musel je opustit a být sobecký, aby pohnul se svým osudem. A tak šel dál. Strhaný, unavený, zničený. Nohy sotva zvedal. Ale nikdy nezastavil na déle než nechutných a nutných pár minut.

Čím rychleji kráčel, tím spíš si byl jistý, že mu někdo opravdu dýchá na záda. Znovu pociťoval únavu. Tak silnou, že se už chtěl vzdát své naděje. Ale tohle byla síla vůlí a on musel setrvat – musel pospíchat a vyrazit ještě rychleji vpřed. Byl myší, která chtěla být polapena. A ty dravé kočky se teď hnaly v dálce za ní a s vytaženými drápy a obnaženými špičáky pospíchaly, aby mohly konečně zatnou do živého. Rozsápat mu hrdlo a hrát si s ním tak dlouho, dokud ho nedovednou k šílenství. Což už se jim povedlo. Tak co když by ho dohnaly zpět k rozumu? Přidal do kroku ještě víc, už skoro běžel. Dýchal opravdu hrozivým způsobem a lapal po dechu, zatímco se hnal vstříc neznámu. A ejhle – krajina se opravdu začala pomalu měnit v něco nového, neznámého, před tím neviděného. Když dorazil k mělké říčce, vyrazil nejprve po jejím proudu, aby se po několika set metrech otočil a zase se vydal proti proudu dál. A pak ještě jednou tak, takže podél řeky natáhnul zmatečnou stopu, kterou křižoval co to šlo. V závěru se nakonec doopravdy vydal po proudu a sledoval řeku několik nekonečných hodin. V hlavě se mu zatím pomalu rozednívalo. Začínal nabývat na jistotě, že se vydal správně. A vzdálené vytí za jeho zády ho v tom ujistilo Zmátl přízraky a mohl tak tiše pospíchat dál a do neznáma. A snažil se víc a víc, aby si udržel značný odstup. Protože najednou se mu trpět už nechtělo. Chtěl prostě jen přežít… Alespoň tady, v limbu. Když už se mu to nepodařilo v Gallirei.

Nejprve jen kráčel, ale s každým krokem přidával na rychlosti. Slyšel, jak mu v uších hučí krev a jak se jeho srdce pokouší explodovat uvnitř jeho hrudi – to však zapříčinil strach, který ho svíral a drtil. Byl jako hydraulický lis, který na něj tlačil a pokoušel se ho navzdory všem snahám o jeho záchranu rozdrtit na padrť. Na ryšavé tváři se po dlouhé době objevil úsměv, i když byl opravdu hořký a plný temnoty a vůbec se nepodobal těm sladkým úsměvům, které zrzek v posledních letech s takovou oblibou rozdával snad úplně všem. Krátce zaryl drápy do země a raději přidal do kroku, uši držíc nastražené pozorně vzad. V jeho stavu se všechno zdálo živější, navzdory jeho únavě. V žilách mu proudilo tolik adrenalinu, že se otáčel za každým spadlým listem, každým ohnutým stéblem. Začínal se chovat jako kořit, byl nervózní a začínal si být pomalu jistý, že je pronásledovaný. Ale kdyby teď zastavil, přišel by znovu o jejich pozornost a to nemohl riskovat. Raději proto znovu přidal do kroku, ocas pevně stažený k zadním nohám. Cítil doteky trávy i chladnou zem pod polštářky na jeho tlapkách. Pospíchal do neznáma a snažil se, opravdu se snažil vypadat vyděšeně. A možná i začínal být, neboť být lovnou zvěří nebylo vůbec příjemné. Neměl na to sil. Ale přeci jen se nezastavoval – pral se dál se svým údělem ve snaze najít své sestry, které ho jediné mohly zase učinit šťastným. A jestli taková měly být jeho věčnost, přijmul ji pokorně a se skloněnou hlavou.

Krok střídal krok a do toho všeho se nad lesem neslo podivné chrčení, které vycházelo z Alfredova hrdla. Pokoušel se dýchat, ale šlo to těžce. Ale ač se vlastně dávil jak chtěl, umřít prostě nemohl. Nezbývalo nic jiného, než tohle všechno prostě odtrpět. Žádné východisko neměl. Pokoušel se napít, odkašlat – dávil se! Ale nebylo to k ničemu dobré. V krku měl tak vyschlo, že se byla jen obyčejná existence v tomhle krutém místě tím nejhorším možným utrpením. Znovu se zakuckal a zastavil, aby mohl popadnout dech. S trochou strpení se podivné sevření v jeho hrdle povolilo a on se konečně mohl zase trochu uvolnit, pomalu se dát na cestu. Rozhlížel se po svých sestrách, ale čím víc tak činil, tím spíš se mu zdálo, že se svět kolem něj nemění.
A pak mu to došlo. To uvědomění konečně po mnohých hodinách přišlo jako blesk z čistého nebe. Nemohl hledat on je. Aby je nalezl, musel před nimi zase začít utkat. Zarazil se na místě a krátce se rozhlédl po okolí. Nic nenasvědčovalo správnost jeho tvrzení. Ale před tím, když jim dokola a dokola utíkal, svět se měnil a mohl opravdu někam dojít. Nemotal se jen v nesmyslných kruzích poblouznění. A tak se rozhodl to zkusit. Na místě se otočil a zamířil na sever, kde slunce nesvítilo a kde nebylo žádné světlo, které by mohl pozorovat. Sledoval svůj stín na zemi.

Pokračoval ve své pouti nekonečnem limba a snažil se z toho nezbláznit. Hledal své sestry a prahnul po jejich blízkosti i bolesti, kterou mu v tom čase způsobovaly. Zbláznil se? Možná. Ale teď už spousty chvil strávil v osamění a přišel si ještě hůř, než když mu na krk dýchali čtyři hrůzostrašní lovci. Často se ohlížel, jestli nezahlédne někde tu prázdnotu místo Rí oka, či snad náznak pískového kožíšku Pippy. Ale nikde nikoho neviděl. Naprázdno polkl a se svěšenou hlavou si to razil příjemným podrostem toho místa.
Časem zjistil, že se pohybuje v kruzích. Byl si jistý, že jde pořád za sluncem – tím směrem, kterým sestry odešly. Ale pokaždé se objevil na té mýtině s potůčkem, kde jeho pouť začala. A pokaždé přišel odjinud a slunce bylo jinde. Jako by si s ním čas a prostor pohrával. Jako by jeho bolest nebyla už tak dost. Vždy se hltavě napil chladné vody, aby měl nakonec mokrou tlamu i srst na krku, ale břicho pořád prázdné a v krku sucho jako na poušti. Copak měl asi dělat? Pokaždé se pokusil na své sestry znovu zavolat, ale nešlo mu to přes vyprahlé hrdlo moc dobře.
Co je teď jinak? ptal se v duchu sám sebe. Před tím se krajina měnila a on se ocitl na tom místě se slepou uličkou. Teď ho nemohl najít ani za zlaté prase. Kde pochybil? Proč to teď bylo jinak? Bez dalšího přemýšlení se dal znovu na cestu, která měla znovu být neuspokojivá a plná samoty. Toužil po změně. Prahnul po další tváři.

Nohy se mu motaly, když se pokoušel utéci před svými sestrami. Nebo hůř – když se je pokoušel hledat. Byl moc unavený na to aby pochopil, že lovec přijde teprve ve chvíli, kdy ho kořist přestane hledat. Tedy alespoň vášnivý lovec. A jeho sestry rozhodně vášnivé byly. V lásce i ve smrti – užívaly si každým coulem každý kousek svých životů a ještě víc konce těch cizích. Naježil se při té představě, kdy se slepě ploužil dokonalou krajinou věčného dne. Klopýtal přes vlastní nohy a sem tam se pokoušel krákoravým a vykřičeným hlasem zavolat jména svých sester, ale vycházely z něj jenom nevkusné komoleniny. Copak mohl takhle pokračovat? S povzdechem se zastavil a sesunul se znovu k zemi, aby si trochu odpočinul. Jenže nemohl jen tak utišit žízeň ani hlad. Natož pak tu bolest, která ho požírala zevnitř jako kyselina. Připomínala ten jed. Jeho účinky prve nebyly vůbec cítit, ale nakonec ho připravilo jeho dostatečné množství o život. Zdálo se to jako vzpomínka stará tisíce let. Jak dlouho už tu vůbec byl? Tiše se rozvzlykal, když si vzpomenul na přenádhernou tvář Heather. Vytrácela se mu z paměti podobným způsobem, jako tváře jeho sester. Ty teď byly všechny deformované a poničené magií a silou tohohle prázdného místa, kde už tak dlouho trpěl. A nenabíralo to vůbec žádného konce! Nešťastně si povzdechnul a vynaložil další spoustu úsilí k tomu, aby se vůbec mohl zvednout. A podařilo se mu to.

Ztrácel a nabýval vědomí, ale nespal. Přišel si pořád stejně unavený a vysílený, jako kdykoliv v uplynulých… nah, neměl vlastně ani ponětí, jak dlouho tu byl. Slunce bylo pořád stejně vysoko a mohly to být stejně dobře hodiny, jako celá století. Hlavní bylo, že ho teď fyzicky nic nebolelo. Tam uvnitř, někde hluboko v jeho nitru však prožíval nepředstavitelná muka. Srdce mu krvácelo, jak ho přízraky s tvářemi sester rozcupovaly na padrť. Nebo to byly jeho sestry? Ztrácel přehled o skutečnosti a fantazii. Vždyť tohle bylo docela reálné. Jak vůbec mohl zpochybňovat realitu zdejšího světa? Zhluboka se nadechl a pocítil, jak mu do bolavých plic proudí čerstvý vzduch. Cítil vánek i dotek hebké traviny a koberce z měkkého mechu. Tohle bylo reálné. Stejně jako jeho sestry. Zaúpěl. Jak mohl být tak hloupý a nevážit si jejich drahocenného času, který mu tak velkoryse darovaly? Pokusil se postavit, ale nohy ho neunesly a namlel si čenich, což doprovodil další vlnou nářku. Skoro až slyšel Liu, jak se mu posmívá pro jeho neschopnost. Pokusil se postavit znova, ale nepotkal se s větším úspěchem. A tak to zkoušel znovu a znovu a znovu, vypadajíc jako bezbranná, oslepená laň, která už ztratila příliš sil a kterou nikdo nezachrání. Nezbývalo než se poddat svému osudu, který pomalu přicházel, ne? Jenže on nechtěl. Prahnul po svých sestrách a utrpení, které přinášely. Byly jako andělé smrti, čtyři jezdci apokalypsy. A přesto to byly jeho sestry, které miloval nejvíc na celém světě. A tak se pokoušel zvednou na všechny čtyři znovu a znovu, až se po nekonečném úsilí znovu ocitl ve vzduchu. Ta nesnesitelná výška v něm vyvolávala závrať. Ale vstal a mohl je jít hledat. Nebo ještě lépe – utíkat před nimi, aby ho mohly znovu lovit a pronásledovat.

Ležel tam, těžce dýchal a čekal na další rány. Jenže ony najednou ustaly a všechno se zahalilo do ticha. Nad hlavou mu šuměly tiché koruny stromů a proháněl se jimi i vlahý vánek, který s údivem pocítil i ve svém kožíšku. Bolest pomalu odcházela a místo ní zůstávala jen neuhasitelná žízeň a hlad a také ten srdcervoucí pocit osamění. Sestry opravdu nebyly nikde v dohlednu. Jejich pach se ztrácel u potůčku, kterým odkráčely pryč.
Znavený mladík se posadil. Byl celý pocuchaný a kožich mu zdobily krvavé stopy, ale byl živý a zdravý, navzdory faktu, že se sotva mohl hnout. Ztratil spousty sil a nemohl pořádně ani mluvit, protože si hlas vykřičel již před dávnými dny. Pouze sípal a skelnýma očima zalepenýma od slz a hnisu pozoroval svět kolem sebe. Když se pokusil postavit na nohy, padnul zpátky na prašnou zem. Nemohl se unést – chvěl se jako osika a přepadával pokaždé, když se moc velkou vahou opřel o dlouhé tlapky. Zhroutil se s pláčem k zemi. Po tom všem už nechtěl být sám. Samota byla mnohem horší než to utrpení, kterým procházel před tím. Nekonečná bolest, kterou mohl s někým sdílet v nekonečnu tohohle zdánlivě půvabného místa ho táhla a lákala mnohem víc, než osamění v ráji. Bylo tohle peklo? Možná – ale byly tu jejich přízraky. Zachvěl se náhlým návalem vzrušení, ale to rychle pominulo. Byla to jen vzpomínka – vzdálená. Utíkala mu mezi tlapkami a on na ni již nemohl dosáhnout. Pokusil se usnout, jenže duše nespí. A tak zůstal bdít ve své únavě a hladu a žízni, čekající se na lovící přízraky. Jenže jaký lovec by prahnul lovit kořist, co se mu jen vděčně žene do náruče?

„Tohle mě už nebaví,“ začala si stěžovat náhle Chiara. Trvalo to hodiny, dny, roky! Ještě aby ji to bavilo. Alfredo ve svém utrpení div nezapomenul vlastní jméno, zatímco ho provázela bolest prozařující každý svalový snopeček zesláblého těla. A taky každý kousek jeho změklého mozku. Chvěl se jen při pomyšlení, že by osaměl. Za tu dobu co tu strávil zjistil, že je na přízraky zodpovědné za jeho utrpení doslova fixovaný. Nemohl se bez jejich svolení ani nadechnout. Nemohl si bez nich představit svůj posmrtný život. S hrůzou si však uvědomoval, že si toho jsou ony přízraky vědomy. A že jejich další trest jistě přijde záhy.
„Ještě nepřišel ten čas. Ještě chvíli si s ním užijeme legraci, než ho půjdeme zase lovit,“ poručila Pippa s hlasem, který nesnesl vůbec žádný vzdor. A sestry neprotestovaly. Pouze Chiara se už mučení neúčastnila a jen poslouchala bratrovým nářkům, které se v čase vždy měnily. Pasáže ticha střídal urputný řev a pak tiché žadonění o milost, měnící se v plazení se po zemi a prosby o smrt. Ty měly sestry nejradši. Ty si užívaly nejvíc. Připadaly si snad jako bohyně? V jeho očích rozhodně byly – mohly mu zaručit bolest i smrt. Věci, které se taky rychle staly jeho součástí, že mu to až rvalo srdce. Když totiž ležel bezvládný na zemi a nic se nedělo, prosil o jejich pozornost a další krvavý dotek, který by mi z břicha vyrval útroby. Šílel? Možná. Ale co asi mohl dělat? Co vůbec měl dělat? Nebylo tu nic jiného. Jen pach zvratků, potůček zurčící v dáli a jeho sestry – nebo jejich přízraky –, které byly začátkem i koncem jeho dnů, jeho bytí, jeho samé podstaty a duše.

Bylo to utrpení a bolest. Cítil všechno a zároveň nic. Omdléval. Upadal do bezvědomí a zase se zněj probouzel, zatímco poslouchal výsměch svých sester:
„Podívej se na něj, na uplakánka,“ smála se Pippa a její zářivě fialové oči se zatím kochaly pohledem na zející ráno v jeho břiše. To utrpění už trvalo nekonečně dlouho. Jeho rány se pokaždé zahojily jako mávnutím kouzelného proutku a záhy byly nové, snad ještě kreativnější a bolestivější, než ty před několika momenty. Nejednou přišel o uši. Jednou i o oko. Nebralo to konce, jak ho skupina vlčic mučila zase a znovu.
„Zasra*** zrzek,“ ulevila si sprostě jeho druhá nejstarší sestra, „ Těžko věřit, že nás poslali pro takovýho ubožáka.“
„Odporná troska,“ usmívala se pohrdavě Lacrima, zatímco na jeho tváři lpěla ta podivná temnota, kterou měla vlčice místo zakaleného oka. A on se zatím chvěl a pokoušel se neplakat, jenže jak mohl? Měl všechno – kdyby jen neběžel tak slepě za poznáním, kdyby se nezatoulal do pavoučí skrýše! Proklínal svou zvědavost a proklínal, že se kdy oddělil od Heather. A taky proklínal, že ztratil Lacrimu. I proto ho jistě potkal tak krutý trest. Oddělil se od sestry a to bylo důvodem jeho utrpení. A taky že prosil – dokola a dokola žadonil a škemral o odpuštění, jenže odpovědí mu byl jen hrubý smích a drsný posměch jeho sester. Trýznily ho s neskrývanou radostí a lámaly dlouhé kosti jeho těla. Ne a ne si dát pokoj. A tohle utrpení se jen stupňovalo a gradovalo. Ještě to nebyl konec. Ještě to nebyl vrchol.

Myslel si, že už nemůže být hůř. Ale to se plet. Ach – jak moc se pletl. Pokoušel se držet jazyk za zuby a vytrvale trpěl všechna ta zvěrstva, která na něm sestry páchaly. Ale když ucítil jak povolily vazy v kloubu na nějaké jeho končetině, neudržel se a zařval. Všechno na chvíli utichlo a jeho vědomí se oprostilo od tíhy jeho bytí. Zvuky se vzdálily a ten otřesný, nemocný smích vlčic trýznících jeho duši se k jeho štěstí vzdálil spolu s ním. Jako by mu někdo zacpal uši. Slyšel jen hukot krve a tlukot vlastního srdce. Jaká však byla jeho hrůza, když otevřel očka. Přeci si to nevymyslel, ne? Ta bolest byla opravdová. Otřásla celým jeho bytím. Avšak když pohlédl na své nohy, žádná netrčela v tom příšerném, nepřirozeném úhlu, do kterého ji zatáhla jedna z přihlížejících vlčici. Poslušně se vrátila na místo a byla připravená k dalšímu trhání, lámání, škubání. Ale pravdou pořád zůstávalo, že Alfredo už neměl tělo. Byl jenom stínem své minulé existence. Chabý zbyteček všeho, co kdysi nazýval sám sebou. A jeho stín nebyl tak dobře zranitelný fyzicky, neb z něj žádné fyzično nezůstalo. To ostatně vzalo moře a stal se z něj prach.
„Perfektní, můj milovaný, malý bráško,“ zacukrovala vlčice s falešným úsměvem v tváři. „Teď si s tebou už na věky věků můžeme dělat cokoliv, co se nám bude jen zdát za vhodné.“ Předla, jako by spolu měli pít víno a jíst dobré jídlo. Ale ryšavý si až moc dobře uvědomoval, že on měl být předmětem jejich zábavy. Sloužit jako pískací hračka – objekt, na kterém si mohly vylévat zlo. A tak začaly ty nejhorší hodiny, dny, měsíce a roky jeho života. Nebo smrti? Jen tam ležel zcela odevzdaný silnějším zrůdám a trpěl v bolestech, aby ho pokaždé mohly zničit znovu ve chvíli, kdy na jeho duši ty rány vyhladil moment strpení.

„Takového ubožáka jsem ještě neviděla,“ smála se drsným hlasem Lia.
„Nechutné,“ odpovídala pohoršeně Lacrima.
Alfredo se chvěl pod nimi a nezmohl se na nic. Jen hořce plakal bolestí a chvěl se zimou, která se mu navzdory slunečnému počasí usídlila v nitru bytí. Drkotal zuby a víčka svíral tak pevně, že až dostával křeč. Bál se. Bolelo ho všechno – každý kousanec, každá rána, každý vyškubnutá chomáč chlupů. Bavily se jeho týráním a on se nemohl bránit. Nemohl vůbec nic. Jen vzlykal. Trpěl. Chvěl se jako osika a čekal až tohle všechno skončí. Ale s peklem byl jeden problém – vlci v něm už byli mrtví. A zemřít dvakrát nemohl nikdo. Byl odsouzený k věčnému utrpění, posměchu svých sester, únavě, žízni, hořkému pachu zvratků všude kolem a hotovému šílenství, které ho na cestě po krajině zesnulých provázelo. Cítil ho ve svém nitru. To bezútěšné zoufalství, které naplňovalo jeho dusící se tělo. Nemohl dýchat jak na něm Pippa stála. Nemohl nic – jen ztrácel další a další vůli, jen přicházel o sílu, jen už víc a víc nechtěl být.
„Náš bratr je děsnej pleb,
Zdechnul jako prostej vůl,
Lempl, krypl, zdrádce všech,
Sypeme mu do ran sůl.
Vstávej honem bratříku,
Než ti urvem nožičku.“
Ta slova recitovaly všechny najednou a jemu se otřásal svět. Jako by jím síla těch veršů pohybovala nahoru a dolů – lámala jeho hranice a tříštila spojky. Ztrácel naději že ještě někdy uvidí usměvavou tvář. Vzpomenul si na Heather a vlhké slzy znovu smáčely jeho tvář. Rány na těle pomalu otékaly… A to byl teprve pouhý začátek.

Čas plynul, zatímco se Alfredovi do kožíšku zarývaly drápy a do kostí zase hlasitý smích jeho sester. Byl celý naježený, obrečený a vyděšený k smrti. Byl si docela jistý, že tyhle přízraky a klamy neměly s jeho sestrami zhola nic společného. Ale přesto. Byly tu. Skláněly se nad ním a bavily se jeho utrpěním. A pokud si realitu uvědomoval přesně, neměl nikde poblíž nikoho dalšího a žádnou jinou společnost. V tomhle místě nezahlédl zatím nic moc jiného, snad až na ty mouchy, které zrovna v dáli obletovaly jeho zvratky. Neviděl hmyz, neslyšel zpívat ptáky a zurčení potůčku se taky najednou stále vzdálené. Možná jak měl zalehlá ušiska? Pootočil hlavu, co mu Pippy stisk dovolil a přes její rameno se zahleděl na vzdálenou oblohu. Jako baldachýn visela nad stromovím a zdála se tak povědomá. Zatoužil se jí dotknout. Nebo se stát její součástí. Chtěl zmizet a být pryč, nebo prostě jen nebít. Žádná další bolest, žádný ledový smích, který mu tolik drásal nervy. A čím víc se chvěl a vzdaloval, tím víc naléhaly, aby se vrátil. Z legrace ho kousaly a ještě víc se smály, když mu pak z olepených očí vytékaly horké slzy. Když se pokoušel bránit, aby unikl zbytečné bolesti, která mu ostře projížděla tělem, trhaly ještě víc a znovu a znovu a znovu se mu posmívaly, že je slabý a zbytečný a nechtěný. Jak měl jen protestovat? Jak se mohl bránit takové přesile. Ležel tam jen ve stále větší a větší kaluži horké krve ze všech těch ran na jeho těle a tváře měl úplně durch promočené potůčky slané vody.
„Prosím,“ zašeptal tiše v té agónii. Ale nikdo ho neslyšel a místo odpovědi mu jen přistála jedna dobře mířená přímo do břicha. Heknul a zaskuhral. Ale na víc se prostě nezmohl. Nemohl jim uniknout. Ani jim, ani svému zaslouženému osudu pro všechnu tu zbabělost v životě.