Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ronherský potok

Možná, že Alastor ani nemusel nic říkat. Možná mu to prostě došlo. Ale to uvědomění bylo zvláštním způsobem převratné. Jako by mu ze žaludku spadnul obří kámen. Kámen, který padal a padal a padal, až mu dopadl na záda a úplně ho rozmačkal na padrť. Byla to smrt? Proto měl ty šílené, zvláštní sny? Zachvěl se a zavrávoral. Omámený něčím ve vzduchu, co tam možná ani nebylo. Třeba si to celé vymyslel? Nevěřícně zakoulel očima nejprve na Nemesise a vzápětí na Alastora. Zachvěl se a polknul. Vůbec nebyl schopný vnímat, že se nacházejí doma, že splnili svůj slib a přivedli ho do stínu smutečních vrb, které byly ještě o něco smutnější, když teď neměly zářivě zelené lístky na ve svých košatých korunách. Pokusil se promluvit, ale šlápnul si na jazyk a musel se pekelně soustředit, aby ze sebe vůbec zvládnul dostat prosté: „A-asi jo. Sì?“ Hlas se mu ovšem chvěl a vypadal tak akorát připravený znova padnout po hlavě do hrobu, jak ho to náhlé uvědomění vykolejilo. Zavrávoral, když se dostal před dvojici.
„J-já. Omluvíte mě prosím? Moc… moc vám děkuju za doprovod, jen. Já. Nevěděl sem. J-já –,“ koktal páté přes deváté a bylo na první pohled jasné, jak ho to celé zasáhlo. Najednou nevěděl, kde je nahoře a kde zase dole. Motal se do slov a vypadal snad ještě hůř, než když ho našli. „Mi dispiace, k-klidně se ohřejte v úkrytu, odpočiňte si. Jen – těžko se mi dýchá,“ šeptl zase ve změti slov, která se tak nějak vymykala kontrole. A pak byl pryč. Zanechal své zachránce v osamění, zatímco s panikou ve tváři pospíchal do neznáma. Nekoukal vlevo a ani vpravo, nevšimnul si Lacrimy pachu. Jen běžel a běžel a běžel, dokud ho nohy nesly a dokud jeho mysl nezačala alespoň trochu spolupracovat.

// Zrádcův remízek přes Magický palouk

// Medvědí jezírka přes Středozemní pláň

Svorně následoval své společníky a snažil se být co nejmenší přítěží. Ale jako by to šlo, když už se kvůli němu vlekli až tak daleko na jih, když prve vlastně jen chtěli zůstat tam kde byli a užívat si hezkého společného odpoledne. Mrzelo ho, že jejich sedánky narušil a proto nešetřil omluvnými pohledy ani na jednoho z nich. Ten hnědý – Alastor, jak se představil – působil trochu přívětivěji. Ne tak nabručeně, jako Nemesis od řeky Mahtaë.
„Roweny kult je něco, k čemu mě přivedla má vlastní sestra. Taky jsem byl skeptický… možná nejvíce z tvé vlastní sestry, protože jí nedokážu moc dobře porozumět.“ Pokřiveně se usmál a trochu si oddechnul. Konečně se mu dýchalo dobře, i když začínal být trochu unavený z toho věčného se brodění sněhem. I proto se nakonec raději zařadil za Nemesise, aby mohl procházet už projitou cestou v závěji. „A ano – myslím, že mě otrávil. Proto si taky nepamatuji, co se dělo posléze. Byl jsem s Panem Erlendem, který nemluví. Pamatuju si jen jeho ustarané výrazy, tu vlčici převaděčku a … a dál jen divné sny.“ Jak mluvil, pokoušel se přemýšlet a vzpomínat. A v jeho hlavě se náhle zrodila opravdu specifická vzpomínka. Na zub ukrytý v hlubokém lese pod shnilým pařezem. Zamrazilo ho a roztržitě se ošil.
„Eh, já –, já,“ začal něco zkusmo koktat, ale nedařilo se mu. „Nemyslím si, že to byla Smrt. Neměly stejný hlas. Tohle byla… asi vlčice? Ale mluvila o tom, že někomu už není pomoci… A, no, nevím jak vnímat ty sny. A-, a-…“ Jak mluvil, byl víc a víc ztracený sám v sobě. A v tom, co ho provázelo. To uvědomění si ho však pomalu a pozvolna nacházelo. Stejně jako on nalézal známou cestu domů.

// Vrbový lesík

Úleva nebyla okamžitá, ale byla rozhodně příjemná. Ten náhlý tlak na hrudi a nemožnost pořádně se nadechnout ho nutila napnout krk a sklonit hlavu, aby mohl použít i pomocné dýchací svaly. Ale pak to přešlo a on se mohl uvolnit, trochu popadnout dech a úplně se nesložit? Omluvným pohledem střelil po dvojici před sebou a zkusil se pousmát, ale pořád byl moc překvapený z náhlého záchvěvu nevolnosti, takže se raději soustředil na sebe a své tlapky, aby se mu nerozjely. Alespoň že debata stále ještě úplně neutichla, takže se mezi krátkými odmlkami mohl taky vyjádřit k Roweny „klubíku“.
„Ano, ano. Znám ho. I mě do toho namočily – má a tvá sestra,“ ušklíbl se té ironii. Ale nemohl nějak zpochybňovat jeho pravost, neboť se i jemu smrt podařilo vyvolat pomocí kousance na své tlapě. Náhle sebou cuknul. Když totiž sjel k ráně, která měla být sotva pár týdnů stará, tvářila se nesnesitelně klidně. Nemluvě o té tajemné jizvě, kterou nově nesl na rameni. Měl tolik otázek, na které neměl pořádné odpovědi. Ale z jeho interní paniky ho náhle vyprostil odhodlaný hlas Alastora, kterému předcházel Nemesisův návrh. Krátce přivřel oči, když začal vrtět hlavou.
„Ne, to je v pořádku,“ začal, ale nebyl nějak ponechán myšlenku (a natož pak větu) dokončit. Alastor se již aktivně otáčel k jihu a zjevně byl připravený na vrchol všeho rozlousknout onu podivnou záhadu týkající se Alfredovy amnesie. A protože Alfredo nebyl zrovna ve stavu, kdy by měl sílu klást náležitý odpor, raději se za hnědým vlkem vydal. Alespoň že ho dlouhé nohy stále statečně mohly nést přes vysoké hory sněhu, které se kolem pomalu hromadily. „Já – děkuju vám, ale nemám se vám jak odvděčit,“ breptnul po chvilce ticha. Pochyboval, že bude ve smečce něco k jídlu a nevlastnil žádnou magii, kterou by mohl jeho doprovodu pomoct se ohřát na konci cesty. Ale Alastor se zatím stále držel svého a tak se Alfredo odhodlal svým vzpomínkám čelit. „Nevím. Pamatuju si matně temný les a v něm… něco jako pavouka?“ Při těch slovech pak za chůze pozdvihnul víc rameno, aby byla jasně vidět hojící se rána. „A myslím si, že mě pokousal. Ale pak je to všechno jen zmatené a takové nijaké? Jako by se to stalo a zároveň ne. Hodně těch vzpomínek prokládá podivná tma a vím že jsem potkal někoho, kdo převádí vlky na druhou stranu… nebo tak něco.“ Hlas měl po záchvatu astmatu však stále podivně slabý a přiškrcený, bylo jistě znát, že není úplně v pořádku. Jak ale otvíral svou třináctou komnatu, vzpomínky začínaly pomalu vířit a z mlhy se objevovaly další, temnější.

// Ronherský potok přes Středozemní pláň

Únava. Přišla nečekaně a byla nepřiměřená. Skoro se až zalknul, jak cítil podivný stisk v jeho hrdle. Knedlík, který se zvětšoval a znemožňoval mu dost dobře dýchat. Zasýpal a odkašlal si, ale šlo to těžce. Nadechl se, ale těžce, opravdu těžce se mu vydechovalo. Znovu to v něm zabublalo, jak se pokusil vydechnout. Celé to trvalo několik minut, kdy se prostě pokoušel tvářit jakože nic a poslouchat, i když se musel pekelně soustředit na každý nádech i výdech. Ale pak to přešlo – to sevření, zdánlivě na jeho průdušnici, se pomalu rozplývalo, až z něj skoro nic nezbylo. Akorát včas, aby se sebral k nějaké kloudné odpovědi.
„Těší mě,“ pokynul menšímu šedému, který tvrdl že se už setkali. To by dávalo smyl? Proč jinak by mu byl vlk povědomý? Jeho hlas byl na druhou stranu pořád podivně oslabený a slabý, omluvný úsměv se pokoušel vysvětlit jeho stálou přítomnost mezi vlky, kteří o něj zjevně tak docela nestáli. Nebyl hloupý – narušoval jim tu kolečko. Alespoň že ten hnědý – Alastor – o Pippě někdy slyšel. Takže si to Alfredo dozajista nevymyslel. Několikrát máchnul oháňkou ze strany na stranu a pousmál se. Čím lépe se mu dýchalo, tím jistější si zase jednou byl.
„A já znám Rowenu!“ opáčil ihned s úsměvem. „Nevěděl jsem, že jste příbuzní,“ to zjištění v něm probouzelo příjemný pocit, že tu není úplně u cizích. „Přidala se k nám a žije ve Vrbové smečce spolu s námi,“ vysvětlil stručně, ale trochu se přeci jen zadrhnul. Ostatně… Naposledy ho Rowena poměrně nepříjemným způsobem sváděla, což se mu jednoznačně nelíbilo a zarylo to mezi ně podivný kůl, který mu nedovoloval se v její přítomnosti uvolnit. Raději si odkašlal a zavrtěl hlavou:
„Je mi dobře, jen-,“ zarazil se, protože nevěděl co říct, nebo jak to formulovat. Nastávající odmlka byla dost dlouhá na to, aby mu někdo skočil do řeči. Ale nakonec se přeci jen odhodlal pomalu promluvit: „nevím co se stalo. Moc si z posledních dnů nepamatuju. Ale domů trefím, nechci vás déle zdržovat, jen protože mě přemohla nějaká slabost,“ pousmál se lehce, ale na nohy se stále neodvážil vyhoupnout. Spíš se trochu ze široka rozkročil, aby mohl pokojně nabrat síly.

❧Přirozeně vítáme všechny naše zakládající členy, kterým děkujeme za projevenou důvěru v naše správcovství. Vynasnažíme se vám všem přinášet odměny za herní aktivitu, herní i neherní akce a všemožné způsoby, jak si trochu přilepšit nejen v inventáři, ale pokud možno i ve vlastnostech, neb to je neméně důležitá komodita. :>

❧ Pokud jde o přijímání nových členů , Vrbová smečka ráda uvítá kdejakou novou duši, která se nebude zdráhat přidat k tomuto rodinnému uskupení s poněkud ostřejším řádem, než na jaký můžete být zvyklí v tradičních smečkách.

Co je jinak?
» Vlci ve smečce na prvním místě nedodržují tradiční postavení. Systém je nahrazen následujícími pojmy:


» Vstupem do smečky se též vlk získává jedinečnou možnost přidat se do Kultu smrti, který vede Rowena.

❧ Nenechte se odradit nezvyklostmi Vrbové smečky a přidejte se k nám! Čím větší hráčská základna, tím větší zábava ve hře! Jen u nás se váš vlk může stát nefalšovaným mafiánem ve smečce, kde je možné růst! Hierarchie je stále neobsazená a všechny možnosti jsou otevřené. Naši nejvěrnější si třebas za věrnost vyslouží vlastní odnož Cosy Nostry!

Sníh se znovu začal sypat z oblohy, jak se sluníčko přehouplo přes obzor, aby zase zalilo svým svitem odvrácenou stranu hustých mraků na jejich hlavami. Ty věrně clonily tvář světa od jeho hřejivého doteku, který jako jediný mohl rozpustit nepříjemný pocit ve vlkových zádech. Ach ano – pořád si přišel nemístně vytřený z vlastního těla a fakt, že oba vlci vypadali více než rozrušeně tomu moc nepřidával. Couvat ale nechtěl, protože v denním světle si byl docela jistý, že oba už někdy potkal. Asi. U toho hnědého se mu vybavila podivná a velmi vzdálená vzpomínka na sprint skrze mokřad, u toho druhého se vybavila záhy, když otevřel tlamu a celkem nekompromisně odkázal ryšavého do Borůvkové smečky. Vybavil si hned – nepříjemné vlče, které potkal když opustil Heather cestou z úkrytu dříve zmíněné smečky. Na ho ovšem neužilo. Určitě ně cestou z Limba. Jen krátce zavrtěl hlavou:
„Borůvkovou smečku rozhodně nehledám, to není můj domov,“ vysvětlil opravdu krátce tomu záprdkovi, který jen potvrzoval, že co je malé má též blízko k peklu. Ne, ne, jeho pohled se otočil na většího ze dvojice, jehož kožíšek prokreslovaly zajímavé obrazce Alfredovi neznámé barvy. Opravdu pěkné a vkusné, to bez pochyby.
„Ještě jednou se omlouvám, že jsem vás vyrušil. Dlouho vás nezdržím. Jen mám dojem, že se matně známe?“ naklonil hlavu ke straně. „Jsem Alfredo z Vrbové smečky… Bratr Pippy?“ Vysvětlil pak krátce, protože tak nějako doufal, že alespoň hnědému jméno jeho sestry něco připomene. „Ovšem jestli si vás s někým pletu, půjdu zas svou cestou k jihu,“ usmál se znovu omluvně. Navzdory svým slovům se však posadil. Vlci nemuseli znát důvod, kterým byla náhlá vlna slabosti. Ještě že nebylo vidět, jak pod zlatou srstí zblednul.

// Ronherský potok přes Středozemní pláň

Vyloupnul se u vody, ani vlastně netušil jak. Dlouhé, vratké nohy ho donesly jak sem a třebaže se na nich občas motal jako ztracené hříbě, nevzdával se naděje, že nalezne něco zajímavého, nebo něco k jídlu. Pořád nebyl úplně nadšený z toho, jaký byl neschopa. Ale co už – došel až sem, mohl se alespoň porozhlédnout po okolí a trochu obhlédnout terén, který viděl poprvé. A tak se dal na opatrný průzkum okolí, které nevábně vonělo po šelmách. Trklo ho to hned, ale přeci jen se okamžitě neotočil. Nenarazil za žádné medvědí stopy, ani na žádný čerstvý pach. Potkal jen stopy dvojice vlků, která je zanechala v čerstvě napadaném sněhu. Dvojice, která se taky velmi záhy zjevila přímo před ním. Vůbec si jejich blízkost neuvědomil a ve tmě sotva dokázal rozeznat jejich siluety. Tedy teď už dokázal, ale protože ho zvědavost samou náhodou dovedla až přímo k nim a i k jejich rozhovoru, který byl dost možná soukromý. Jejich hlasy však do poslední chvíle zastřela sněhová pokrývka všude kolem a navíc je rušilo křupání nového sněhu pod vratkýma nohama. Měsíční svit mu sice teď usnadňoval výhled na pár cizinců, ale pořád nebyl moudřejší ohledně jejich identity. Dlouhán si odkašlal, aby na sebe upozornil. Teprve až pak se rozhodl je pozdravit:
„Buonasera signori,“ zahlaholil do jejich zad. „Omlouvám se, že vás rozptyluji. Sníh mě svedl ze stezky, nechtěl jsem vás vyrušit v konverzaci, avšak najednou jsem se tu zkrátka octl.“ Zatímco mluvil, pokoušel se rozpoznat vlky před sebou. Měl neblahé tušení, že už je oba někdy někde potkal. Ale jak si mohl být jistý? Ten šedý byl o poznání menší, zatímco hnědák se tyčil možná stejně vysoko, jako Alfredo sám. Přeci v nich však byly rozdíly – Alfredo nebyl vůbec tak robustní, zatímco velký vlk před ním připomínal spíše medvěda, které tu bylo všude cítit. Možná taky seveřan? Podobně jako Erlend? Bylo obtížné posoudit a tolik zkušeností neměl, tak jen s lehkým úsměvem v tváři postával a usmíval se, zatímco se mu měsíční světlo odráželo v podobně zbarvených očích.

// Ježčí palouk přes Staré meandry

Nedýchalo se mu vůbec dobře, ale pomohla pauza a studená voda, kterou sípání nakonec úplně zastavil. Nebyl si úplně jistý, co se s ním děje a chvilkami i panikařil. Ale vždy se zastavil, prodýchal a nakonec se úplně uklidnil, třebaže to vyžadovalo opravdu valnou dávku soustředění a ocelové nervy, které zatím neměl. Pohledem ve svých pauzách častokrát zabloudil k nebesům, zatímco ho doprovázel na cestách magický tanec sněhu snášejícího se z tmavé oblohy. Něco na tom ho okouzlilo, třebaže zimu všehovšudy moc nemusel. Byl známým a věrným fanouškem léta.
Se sklopenou hlavou bohužel v temnotě a chumelenici zamířil chybným směrem. Doufal, že ho cesta podél potoka zavede až k úžlabinám, které se nacházely na západ od Vrbového lesa. Ale pletl se, v temnotě se odtrhl od své původní cesty a oslepený vším tím sněhem a temnotou si to namířil dál na sever, kde to až tolik neznal. Možná by věděl, že to právě tady se rozloučil s Heather když nalezl Lacrimu. Ale krajinu nepoznával a svou chybu si uvědomil až v okamžení, kdy se před ním rozprostřela neznámá jezírka, která jaktěživ před tím neviděl. Zarazil se, ale nezastavil. Když už ho tlapky donesly až sem, rozhodl se ještě obhlédnout terén, který mu byl cizí. Čistě ze zvědavosti a možná i proto, aby se hned po návratu domů nezašil do pelechu, kde by jeho vratké nohy mohly ztratit ještě víc koordinace. A to byla nebezpečná hra, kterou hrát určitě nechtěl.

// Medvědí jezírka přes Středozemní pláň

Přišel čas loučení, který Alfreda zasáhl. Na jednu stranu se těšil domů. Prahnul po tom vidět své blízké a ujistit je, že je vlastně všechno v pořádku. Na druhou stranu se mu podivně stahoval žaludek, když koukal na většího a zkušenějšího vlka, který se neskutečně rychle stal jeho přítelem. Přítelem který pro něj skočil do rozbouřeného moře ve chvíli, kdy se jeho bezvládné tělo sklátilo do vln, vstříc náručí samotné smrti. Ale to Alfredo nevěděl. Nepamatoval si to a možná to ani nebylo na škodu. Že byl mrtvý mohl zjistit až jindy. Třeba až jeho tělo nebude tak zesláblé a mysl podobně vratká, jako jeho dlouhé nohy. Neobratně vrtěl oháňkou a s lehkým úsměvem pozoroval modré zraky pod stříbrnou tiárou, která krášlila vlkův obličej. Kolem nich se pomalu sypal k promrzlé zemi sníh, který se usazoval mezi zlatá stébla zašlých travin. Bylo to zhruba tady, když Alfredo před lety viděl sníh poprvé a i tentokrát to bylo vskutku magické. Usmíval se, když mu na nos padala vločka za vločkou. Srst již měl solidně prokvetlou jednotlivými chuchvalci, které odmítaly tát. Rozprchly se z jeho kožíšku jen ve chvíli, kdy se k němu Erlend natáhl, aby do něj hravě dloubnul nosem. A přesně v tu chvíli se po tom mostě mezi nimi rozběhla slova dost silná na to, aby je Alfredo zaznamenal. Zavrávoral, neb při otevření onoho kanálu pocítil náhlý nával únavy, ale na rozdíl od bílého seveřana neskončil na zemi. Zasmál se a sám oháňkou rozvířil ve vzduchu poletující sníh.
„Nebudu o tom pochybovat. Borůvkový les najdu a Vrbový les ty jistě poznáš. Vždyť je na stejné straně řeky,“ pousmál se upřímně a vděčně oplatil bílému jeho přátelské gesto. Loučení to nebylo vůbec jednoduché, ale přeci se měli zase vidět. Nežili na stovky mil daleko od sebe. Jen přes pár kopců a jednu velkou pláň – to nebylo vůbec špatné skóre.
Když se Erlend otočil k odchodu, ryšavý vlček zůstal stát na místě, neboť jeho kroky vedly poněkud jiným směrem. „Arrivederci, signor Erlend,“ rozloučil se krátce, zatímco golema vyprovázel pohledem. Vlk zamířil přes planinu k řece, která vedla od Ohnivého jezera ležícího nedaleko Sarumenského hvozdu. Jednou se po ryšavém příteli i ohlédnul. Mladý vlček stále vyčkával na onom místě a nového, nečekaného přítele vyprovázel stříbrným pohledem plným naděje. Své místo opustil až ve chvíli, kdy se mu vlk ztratil v temnotě a chumelenici, která se snášela k zemi.
Sám pak zamířil směrem k domovu, i když ne úplně přímou čarou. Na cestu přes Zlatavý les neměl úplně dobré vzpomínky a navíc se mu nechtělo brodit přes meandry, které sice nepamatoval, ale nad jejich přítomností se vůbec nepozastavil. Zamířil proto severněji k potoku a otevřené pláni nad ním. Nepřestával navíc doufat, že potká nějakého ušáka, který by mi mohl posloužit jako večeře, či brzká snídaně. Místo něj však přišel další astmatický záchvat vyprovokovaný neobratným poklusem, kterým se vlček vydal k severu.

// Ronherský potok uší přes Staré meandry

// Prstové hory přes Uhelný hvozd

Ryšavý pomalu kráčel neznámou krajinou a cítil se víc nesvůj, než před několika okamžiky. Možná to ovšem bylo i krajinou, kterou navzdory všemu nepoznával. Věděl kam míří, kam je cesta vede a pevně důvěřoval faktu, že se všechno srovná. Že to bylo celé jenom jeden velký sen. S úctou a obavami teď hleděl přes své ohromné oči na tmavý hvozd, kterým procházeli a rozhodně se nebránil Erlendově pobídce, aby trochu přidali o do kroku. Nešlo to úplně jednoduše, protože se mu sem tam podařilo zavrávorat, nebo snad zakopnout o vlastní dlouhou nohu. A jak se tak potácel, trochu se mu zvedal žaludek z toho všeho motání se. Dalším dlouhým pohledem vyhledal modrý pohled nového přítele.
„Pořád si přijdu tak hrozně zvláštně. Lehce a zároveň těžce. Nevzpomínám si na nic a zároveň na všechno a vůbec nic se mi nechce spojit, nebo vybavit,“ přiznal krátce a lehce si povzdechl. Nerozuměl tomu a to se mu nelíbilo. Alespoň se již změnila krajina plující svévolně kolem nich. Tmavý hvozd vystřídala louka, na kterou se mladý vlk vrhnul trochu moc entuziasticky. A aby ne. Vždyť to tu poznával! Z nebe se sice snášel sníh a to značilo jasný začátek zimy, ale teď byli na známém místě. Stačil jeden pohled vzad, aby se opravdu ujistil. Vždyť nedaleko odtud byl Sarumen! No doopravdy! Oháňka se mi rozkmitala za zády, ale nevypadala moc přesvědčivě – bylo to spíš takové ochablé plácání ze strany na stranu. Ale mluvilo to dost za vše.
„Tady to už znám, signore,“ zašvitořil s lehkým a unaveným úsměvem, který prozrazoval jeho nadšení. Utichlo však vzápětí, když si správně vyložil Erlendův dlouhý pohled. Zarazil se a ihned si sednul, ocas obmotaný kolem těla skoro jako kočka: „asi přišel čas se rozloučit, že? Na každého z nás někde někdo čeká,“ pousmál se lehce. Nebylo na tom nic zvláštního. Oba museli jít domů. Oba měli své povinnosti. Ale přeci jen se mu nechtělo, protože si uvědomoval to spojení, které mezi nimi teď bylo. Přesto to muselo být.

// Zapadlý kout Narrských vršků přes vršky samé

Krok střídal krok, třebaže byl vrávoravý. Ryšavý vlček se tak neobratně batolil kupředu, jako by zase byl tím malým vlčetem, které sem před lety přišlo. A teď se nepřišel o nic moc větší, když s údivem vzhlížel k vysokým skalám nad jeho hlavou. S Erlendem se dostali přímo pod jejich vysoká těla, neboť ona skaliska opravdu vypadala jako hotová těla obrů, jak se tak natahovala k obloze, ze které se pomalu začínal sypat sníh. V poušti to vidět nebylo, ale tady se ochlazovalo a od nozder šel náhle dým připomínající vlčkovi, že se kvapem blíží zima. Znervózňovalo ho to? Moc ne.
„Tak dlouho jsme zase mimo nebyli, ne?“ otázal se hned staršího vlka, když konečně sklopil pohled od skalisek, aby ho ukotvil v jeho tmavé tváři se stříbrnou korunkou a démantem v barvě vlkových očí. Pobývat s mlčenlivým vlkem mu bylo příjemné a byl rád, že se setkali, ale jejich rozloučení se jistě nevyhnutelně blížilo. Sám věděl, že se oba musí pomalu vrátit domů – říkal jim to pach mrazu ve vzduchu. Ale děsil se toho momentu. Z neznámého důvodu ho svrběly pracky, když si představil, že by zase měl čelit Pippě, jejíž tvář se v jeho myšlenkách zdála podivně pokřivená a hrozně nevlčí. Možná až monstrózní. Viděl ji jako predátora a moc nedokázal vydedukovat, proč přesně mu to tak přišlo. Raději zaplašil ty divné myšlenky bez sebemenší potuchy, že i robustní seveřan se svou myslí svádí podobné souboje. Prostě jen mířili neznámou cestou známým směrem, který je jisto jistě vedl podél Sarumenského hvozdu. Proč si tohohle místa před tím nevšimnul? Bylo tak krásné, že téměř konkurovalo ostrůvkům! A když už k nim zamířily jeho myšlenky, ihned pohledem sjel k divoce gestikulujícímu Erlendovi, který tlapou vykresloval do vzduchu vlny.
„Sì, ricordo anche il mare,“ odvětil zadumaný vlček, aniž by si prve uvědomil svou chybu. Opravil se však záhy: „eh, teda jo. Moře. Taky si pamatuju moře. A pak jen hrozně divný sny. A že sem nemohl pořádně popadnout dech, asi jako když sem se probudil,“ jal se vysvětlovat za chůze podél skalisek, mezi které však sem tam zabloudil, aby mohl obdivovat jejich krásu. Líbilo se mu tu, avšak pokračovat museli dál. Byl z domova už setsakramenstky dlouhou.

// Ježčí plácek přes Uhelný hvozd

Erlend setrvával v mlčení, ale vlastně ani mluvit nemusel. Alfredo mu dokonale rozuměl – cítil sám to divné prázdno v místech, kde bývalo jeho srdce. Přišel si tak podivně vytržený. Asi jako když se vzbudíte uprostřed zlého snu a úplně si nepamatujete co se s vámi dělo a už vůbec ne proč. A pak chvíli nepoznáváte své okolí, protože se zdá tak reálně, až je vlastně jako z jiného světa. A navíc byl ten sen tak živý. Povzdechl si a trochu se protáhnul, aby konečně nabral jistotu. Po chvilce rozkoukání si přišel dost sebevědomý na to, aby se odtud vypravili pryč konečně. Protože tohle místo bylo prázdné a cizí. A vzduch tu byl podivně těžký, což Alfreda pomalu nutilo k dalšímu záchvatu kašle. Nechtěl znovu zažít ten pocit sevřeného hrdla. Oklepal ze sebe nervozitu a raději zaplašil všechny myšlenky, které se mu nestačil rozum. Samotný Erlend navíc zdánlivě neprotestoval, když se vydával pryč z těchto míst.
„Radši to tu nechat za sebou a co nejkratší cestou do tepla domova,“ pousmál se trochu pokřiveně. Jeho první kroky byly vrávoravé a pořád trochu napadal na bolavou tlapku, na které se hojil i zapomínaný kousanec od vyvolávání kmotry smrti. Hlavou mu proletěla vzpomínka na Lacrimu, se kterou se oddělili v mlze a pavoučím hvozdu. Naprázdno polknul a znovu se otřásl, zatímco pomalu kráčel z kopce za svým společníkem, v srdci pořád takový ledový osten. Raději sovu pozornost upnul o okolí, které se mu zdálo nepovědomé. Cestku k panu Životovi znal. Ale to všechno kolem? Nedůvěřivě si prohlížel neznámé hory, kterých si nikdy před tím nevšimnul.
„Pane Erlende, vy bydlíte někde na severu, sì?“ ptal se zatím za chůze s očima na vrch hlavy. Nepamatoval si, jestli to byl jen dojem, nebo snad sen. Všechno se mu motalo asi tolik, jako dlouhé tlapy, které snad někomu ukradl. Copak tohle bylo jeho tělo? Byl vždycky tak vysoký? A co se stalo po tom, co se setkal s paní Mrtvolkou? Jak přemýšlel, objevila se mi na čele hluboká vráska, ale to nebylo žádným indikátorem prozření. Naopak – čím hlubší vráska, tím víc to všechno nedávalo smysl. „Vy si pamatujete, kde jsme se tu vzali?“ snažil se vyzvídat, ale v těch svých rozpacích a únavě vlastně úplně zapomínal, že most mezi nimi není otevřený a že k němu myšlenky velkého vlka nedolehnou.

// Prstové hory přes Narrské vršky

Slunce zapadlo a na nebi se objevila nadýchaná oblaka, která věštila blížící se zimu. Ryšavý čekal na bílého vlka, který nejprve nereagoval, ale pak sebou poplašeně trhnul. Před tím ale začínal mít mladík opravdovou starost. Vypadal podobně vytržený z veškerého dění, jako se cítil Alfredo sám. Ale jeho přítomnost v něm vyvolala opravdu dobrý pocit. Nadšeně vrtěl oháňkou a v očích se mu podivně zalesklo. Možná zbytky slz? Jako by na tom záleželo, protože byl teď neskutečně šťastný, že vidí známou tvář, která není deformovaná a nejde mu po krku (moment, co?). Vypadal trochu jako nadšené štěně, které konečně našlo mámu nebo tátu. A co si budeme – i se svou neskutečnou výškou byl proti Erlendovi taková malá a nevýznamná ryba. Bílý seveřan byl prostě vlk – viking. On i jeho zářivá korunka, kterou často ignoroval, ale která se teď v noční temnotě zářivě leskla a vyvolávala v mladíkovi podivně sporné pocity. Něco mu připomínala, al nevěděl vůbec co. A ani nad tím nějak moc netápala, prostě se jen vděčně přitisknul k tělu svého přítele, když se ho rozhodl obejmout. Setrval v jeho silném sevření poměrně dlouho, než se odhodlal pomalu ucouvnout.
„Myslím, že vím kde se nacházíme,“ usmál se lišácky, jako by ještě před chvílí nebyl úplně nehybný a docela mrtvý. Ale on si to vlastně ani neuvědomoval, i když ho v mysli hlodala podivná otázka: „poslední si pamatuju moře. Nevíš, kde jsme se tu vzali? O sto impazzendo? Teda, eh, nebo blázním?“ Trochu rozpačitě se posadil do chladného písku, zatímco se rozpačitě rozhlížel po krajině kolem nich. „Je tohle to místo, kde bydlí pan Život?“ vyzvídal dál, ale zapomínal v tom ruchu své mysli tak trochu otevírat mysl pro jeho přítele, aby slyšel jeho myšlenky. Byl prostě… příliš rozrušený z toho všeho. Navíc jeho vlastní tělo mu přišlo tak cizí a i po tom drobném výkonu, kterým bylo probuzení jeho druha, si přišel tak přehnaně unavený! Tlapkou pomalu rozhrnul písek pod sebou: „nepůjdeme raději jinam? Tohle místo se mi moc nelíbí,“ přiznal krátce.

// Limbo

Zalapal po dechu. A znovu a znovu. Cítil, jak se mu plíce plní vzduchem, ale zároveň cítil jejich odpor. Nemohl pořádně vydechnout a nutilo ho to ke kašli. A tak zakašlal, ale něco bylo pořád tak zvláštní a jiné. První co totiž ucítil, byl prazvláštní chlad. Zasípal znovu a pocítil, jak mu mezi zuby skřípou zrnka písku. Tam přeci žádný písek nebyl. Možná u moře. Ale ne tam, kde teď byl. Ale náhlý pocit, že musí utíkat a nesmí zastavovat byl najednou stejně tak mrtvý, jako byl ještě před pár okamžiky on. Zachvěl se, protože pořád nemohl své tělo přimět k normální funkci. Něco se zjevně změnilo, jako by nebyl stavěný zase dýchat pozemský vzduch. Ale přeci jen se nemohl po tom všem vzdávat! Jenže prozatím se jen dál zmítal a dusil v písku, který byl jediným indikátorem té nastalé změny. Tedy – společně s tím chladem, který se mu sápal po zádech v podobě ledového spáru a který se ho pokoušel zbavit schopnosti rozumně uvažovat. Ale ten chlad ho nutil se uklidnit, ta zima mu dělala dobře na dýchací cesty – klid a chlad. To bylo klíčem k úspěchu. A tak sebou raději přestal panicky zmítat, jen aby se přiměl bolestně rozevřít těžká víčka.
Dušnost byla rázem pryč, když nad sebou zahlédl temnou noční oblohu. Cítil se osamocen, nikoliv loven. Cítil, že je něco jinak. Vzpomínky na limbo mu pomalu mizely z paměti a zdály se jako podivný sen, který vlastně ani nepatří jemu. Zážitek z očí někoho cizího, takový, který si umíte představit, ale vlastně se do něj nedokážete vcítit. A podobně bylo cítit i jeho tělo – zvláštně cizí. Jako by mu ho podaroval někdo úplně jiný. Zachvěl se zimou a pomalu, opravdu opatrně se pokusil zvednout. Na rameni pocítil bolest, kterou ihned následoval pohledem. Široká jizva se táhla od lopatky až k jeho hrudníku a v nejširším místě byl vidět zbytek kráteru, který po sobě zanechal pavoukův zub. Ale moc dobře si nepamatoval, co bylo dál. Vzpomínal si jen matně – na Mrtvolku, na bílého vlka, na pláž. Ten bílý vlk!
„Pane Erlende!“ byla jeho první slova, která zněla nechutně přiškrceně. Ale jak pomalu nabíral vědomí a jistoty pod nohama, pokusil se přeci jen udělat první, vrávoravý krok. A hle. Ach! Jaké měl štěstí, když nedaleko od sebe opravdu zahlédl záblesk bílého kožíšku ohromného seveřana! „Pane Erlende!“ staral se obratem a malátný si to k němu štrádoval. Nemohl jít po přímce, protože byl stále tak neobratný. Jako hříbě, když se pokouší ujít prvních pár kroků. Ale copak mohl zůstat stát? Vždyť před ním ležel jeho dobrý přítel. Přítel, který pro něj dokonce položil život. Což ryšavý neměl šanci vědět. Ale nic to neměnilo na jeho starosti, kterou o bílého okamžitě projevil. Sám sotva držel na všech čtyřech, ale už do Erlendova hustého kožíšku zhurta dloubal nosem.
„Pane Erlende, jste v pořádku?“ brebentil se silným přízvukem, který vždy ještě zvýrazňovaly emoce. A teď se o svého přítele opravdu obával! Vypadal unavený, ale ne dobře unavený – jako po hezkém dobrodružství. Spíš jako nemocně unavený, nebo tak něco. Alfredův hlas byl zatím podivně zastřený, jak se ještě pořádně nevzpamatoval z atmatického záchvatu.

„Alfredo“, linulo se mu za zády takový zpěvavým hlasem, který celé roky neslyšel, ale který se vlastně vůbec nezměnil. Zněl nadpozemsky. Jako andělský. Ale on si nechtěl představovat tu hrůzu, kterou by mu ona siréna přinesla. „Alfredo, notak, pojď za sestřičkami,“ vábila ho stále Chiara. Hrdlo se mu znovu stáhlo hrůzou, když pospíchal vpřed nekonečnou říčkou zahalenou v mlze a temnotách. Když ale teď mhouřil unavená víčka těsně k sobě, sledoval v dáli úzký paprsek světla, který prostupoval temnotu. Jen šedá šmouha v dáli za mlhou, ale pro Alfreda v tu chvilku znamenala mnoho. Sladké mámení toho úžasného hlasu zhatil hrozivý skřek, kterým jeden z přízraků reagoval na světlo v dáli. Les zmizel. Zůstal jen široký tok mělké říčky a zvedající se mlha, kterou s každou vteřinou prostupovalo víc a víc světla. Alfredo přidal do kroku. Nohy ho bolely, sípal, lapal po dechu… Ale nezastavoval. Musel si udržet tempo, které ho pomalu, avšak nyní už zcela jistě, pronášelo temnotou vstříc dalšímu dni. To byl teprve druhý den tady? Přišlo mu to jako hodiny, roky, celá století. Možná tomu tak i bylo. Ale víc nad tím neměl čas přemýšlet. Koutkem oka zahlédl pohyb a lehce natočil hlavu ke straně, aby zahlédl Pippu. Doháněla ho. Se zaťatými zuby a tepem tak vysokým, že jeho srdce prakticky vzato vůbec nestíhalo, vyrazil ještě rychleji vpřed. Za světlem. Za tím dobrým tam před ním.
Ten náraz přišel nečekaně a zhroutil se k zemi s podivným lupnutím, jak se mu zas bortil v těle nějaký kloub. Bolestně zavyl. A pak znovu a znovu, když se do něj zarývaly ostré tesáky a voda ledová, že to až bolelo. Ve svém strachu a panice si nevšimnul sester, které se blížily z druhé strany. Které mu podle nadběhly. Moc se soustředil na to co bylo za jeho zády, až úplně zapomenul na to, co bylo před ním. A to světlo byla jen krvavá hranice, kterou vytvořila Lia svou magií ohně.
„Krásnou věčnost, ty vyzobaná slunečnice,“ ušklíbla se na něj jmenovaná vlčice s rudýma očima z dálky, zatímco ho jiní rvali na kusy. Přišlo další utrpění. A tohle nemělo skončit asi nikdy.