Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vytuhnul hezky na hulváta někde mezi Vivkou a Leem a vůbec si kvůli tomu nepřišel hloupě. Byl nějaký rozlámaný: jak dvakrát přelomená sirka. Ale teď konečně pootevřel jedno oko a zamžoural na oblohu nad ním, která byla zcela azurová. Ve stříbrných očkách se zalesklo, když se vyhoupl na dlouhé nohy a oklepal z kožichu prach a písek. Do vzduchu se vnesl oblak drobných částic, které se z ryšavé srsti uvolnily. Jak se prudce nadechl, polechtala ho smítka v nose a hlasitě si kýchl. Na chvilku se přihnal Machiavelli, ale byl zase pryč a protože Leo taky pospával, nechal Alfredo svou partnerku v přítomnosti šedé vlčice a zamířil za dalším mladým vlkem, kterého už měl tu čest poznat. Jméno mu v paměti utkvělo velmi pevně.
„Dante, že?“ oslovil ho už z dálky a hravě máchl oháňkou ze strany na stranu. Svého otce si už příliš nepamatoval, ale tenhle mladík mu byl podobný maximálně tak rysy obličeje. Nikoliv barvou kožichu. Alfredo se vedle něj usadil, na tváři tak milý úsměv jak jen to šlo, oči ovšem upnuté na mořskou hladinu před nimi. Teplota stoupala.

Hvězdopravec | Květen | 3/10

Alfredo se skláněl k prckovi, který si div nevykroutil hlavinku, aby na něj dohlédl. Trochu mu pomohl a rozhodl se lehnout si na břicho, tlapy natažení před sebou. Zmáchal oháňkou a přátelsky se na prtě usmál, ale to se k mluvě příliš nemělo. Zcela instinktivně vyslal svou mysl po mostě, který se mezi ním a prckem pomalu budoval. Byl to pomyslný most, ale už teď se po něm nesl rozechvělý hlásek vlčecí mysli. Vyčkával a nenaléhal, nechtěl ho zastrašit, protože co takový prcek vůbec mohl mít za zkušenosti s magií? A jen čekal, co z tmavého vlčátka vypadne.
Ale místo vlčecího brebentění, které halilo celý Vrbový les do neustálého hlaholu, tohle vlče jen pokrčilo ramínky a pak vykoktalo krátké slůvko. Usmál se na něj.
„Nemusíš se mě bát,“ pousmál se klidně. „Bydlím nedaleko, mám tři syny a dceru o trochu starší, než jsi ty, piccolo.“ Chudák nevěděl, že vlče, ač by rádo brebentilo, moc nemůže. „Sono Alfredo–tak se jmenuji.“

Hvězdopravec | Květen | 2/10

Pippa se neměla k žádným skopičinám, takže se Alfredo uráčil o kus vzdálit. Možná by to nebyla na škodu: vzduchem se neslo tolik pachů, že ho sotva nechávala zvědavost sedět na zadku a jen s klidem koukat na svět kolem. Pomalu si to směřoval k vodě, která byla klidná a jejíž vůně se nesla všude kolem. Měl rád vzduch kolem vodních hladin. Voněl jako bláto a chlad a připomínal mu tajemství, která se ukrývala pod temnou vodní hladinou.
Z rozjímání ho ale vytrhlo opakující se „sa, sa, sa.“ Zvláštní. Přinejmenším zvláštní. Znělo to z větší dálky a musel se dát do pohybu, aby opravdu dokázal rozpoznat odkud hlas vychází–a hlásek to byl něžný, vlastně vlčecí. Naklonil hlavu ke straně a trochu zmateně se rozhlédl. Nebyl si jist, jestli se mu to nezdálo. Žádné prtě kolem neviděl a dospěláka už vůbec ne. Automaticky předjímal, že dospělák nutně bude s prckem, ne? Ale nebyl a když pak ve zmatení narazila na vlčátko sotva pár měsíců staré, zůstal na ně s vykulenýma očima koukat. Oháňka se mu ovšem vesele rozhoupala ze strany na stranu.
„Ciao prcku,“ pozdravil s úsměvem na tváři. „Kde máš rodiče?“

Po té druhé vlčici pořád příležitostně střelil okem, ale snažil se ji více méně ignorovat. Instinktivně byl ale trochu přiježený a ocas nesl vztyčený vysoko na znamení sebejistoty. Přeci se ale rychle přimotal k Vivianne, které se láskyplně opřel hlavou o líčko. Zavrtěl vztyčeným ocasem a lehce se usmál.
„Samozřejmě že je vše v pořádku,“ ujistil svou milou zatímco se natáhl packou po synkovi, aby ho mohl hravě dloubnout a trochu popíchnout před dobrodružstvím. Počasí zatím nebylo nic moc, ale to přece ničemu nepřekáželo. Zamáchal znovu ocasem, když si je oba prohlížel. Z faktu, že se Vivianne chce vydávat za tou podivnou a Krpatou vlčicí nadšený dvakrát moc nebyl, ale přikývl a plnou pozornost pak otočil na Lea. Jak tak moc vyrostl?
„Madre tě nechala se napít?“ zazubil se na vlče a grimasa v jeho tváři se změnila z přátelského úsměvu ve znalou, velmi svraštělou, která naznačovala jediné: také měl možnost ochutnat. Otřepal se a trochu vyplázl jazyk. „Hnus je to.“ Pak se ale vesele rozplácl hrudníkem na zem se zadkem vysoko vztyčeným, když prcka vyzýval ke hře.
„Co chceš vidět jako první?“ Jiskra ve stříbrných očích žhnula jako oheň.

| Pippa | Květen | 1/10

Ten pach ho šimral v nose a nutil ho přidat do kroku. Vlčici neviděl sakra dlouho a už mu to chybělo. Nejen vzájemná šikana a pošťuchování, ale taky si prostě jen tak nechat nabančit nos. Měl trochu problém? Možná. Vadilo mu to? Ani v nejmenším. Přeci se v něm ale něco trošku obrátilo, když si vzpomenul na své zážitky z limba, kde se ho sestra pokoušela sežrat. Taky se jí to povedlo. Hned několikrát. Tu černou myšlenku znovu zaplašil, ale pravdou bylo, že se mi rázem o něco hůř dýchalo. Donutil se přidat do kroku a zastavil až ve vysoké trávě, odkud v bezpečné vzdálenosti sledoval béžový kožich nedaleko. Koukal mu jen nos a špičky zlatých uší. Kdyby mu bylo vidět do tváře, lišácký úsměv by jen těžko popíral. Nemohl se ale rozhodnout, jestli na sestru z legrace zaútočit, nebo si to k ní prostě jen tak nakráčet. Dobře si uvědomoval nebezpečí, které obnášelo skočit Pipce na záda. Ale copak si mohl pomoci? Našpulil zadek, připravil se k odskoku a pak několika ladnými skoky doskákal až k vlčici, aby jí plnou vahou přistál za krkem.
„Sorella!“

Regis | Duben | 3/10

Nedorozumění, co mezi dvojicí panovalo, bylo úsměvné. Přesto zásadní. Jeden o voze, druhý o koze. Alfredo seděl a trpělivě čekal, co mu menší vlk s krátkou srstí poví. I jemu blesklo hlavou, jestli nejsou náhodou z podobných končin, jenže to by se cizinec asi chytnul jeho úplně prvního pozdravu. Ale ne, že by tohle všechno Alfreda nezajímalo. Sledoval vlkovo počínání s obdivem.
„Sì, rostlina,“ přikývl rychle Věděl, že tohle je kytka. Pak na něj ale druhý vlk vysypal další a další jména. Svraštil obočí, když došlo na kočky. Jeho zmatení gradovalo. Nějak ho nenapadalo, že by mohl zdůraznit fakt, že tohle je jeho druhý jazyk. Jak se styděl, div nezarazil hlavu až přímo mezi ramena.
„Když,“ žbleptl zmateně, „když je to rostlina, proč říkáš, že je to kozel?“ Nervozita zdůraznila jeho přízvuk. Z alfy byl najednou odrostlý mládenec, který si připadal znovu tak ztracený, jako před lety.

Regis | Duben | 2/10

Sledoval druhého zrzka, kterak se docela zabraný do práce, prodírá křoviskem, ze kterého mu kouká pouze oháňka. Hlavu zvědavě nakloněnou ke straně teď sklopil zase na druhou, když konečně pohlédl to tváře toho cizince. Nevypadal nikterak nebezpečně. Hlavně s tou větví zašmodrchanou v srsti přímo mezi ušima. Kdyby byl mladší, zasmál by se. Teď si od něj útlý chlapík vysloužil jen shovívavý úsměv a přátelské pokývnutí hlavou. Nechal ho se pak vysvobodit z pevného sevření okolních keřů a s tlamou plnou zajímavých květů dojít přímo až k vysokému. Necouvnul, nepohnul ani brvou. Jen sledoval toho zvláštního vlka, kterak si tu obírá až k němu, kde si v rozumné vzdálenosti odložil to kvítí. Kvítí, které bylo zdrojem toho zajímavého pachu, co se linul po okolí. Pořád nevěděl, jestli mu voní, nebo ne.
„Dobrá ráno přeji,“ poklonil Alfredo hlavou znovu. Kdyby jen tušil, jakým zklamáním pro Regise musel být se svou neznalostí bylin. Ta však měla s jeho další otázkou vyjít zcela jistě na povrch: „kozlík?“ dotázal se zmateně a stříbrné duhovky letmo ujely k bylině před ním. Byl si docela jistý, že tohle nebylo zvíře. „Není to… rostlina?“ protáhl trochu zamyšleně. Jeho přízvuk už tolik znatelný nebyl, ale některá slovíčka pro něj stále byla záhadou.

Regis | Duben | 1/10

Vykračoval si to po břehu jezera, které bylo příjemným místem k odpočinku nejen za slunečných dnů. Teplo se mu opíralo do kožichu a nechávalo svaly uvolněné, jako by zmenšovalo tíhu na jeho ramenou, která tam jindy seděla jako kámen. Zastavil, aby se mohl protáhnout a široce zívnul, protože nic lepšího naštěstí na práci neměl. Býval by si tady rozvalil zádel na pláži a pořádně se vyslunil, ale to by tu nesmělo něco tak zvláštně vonět. Nebo smrdět? Nesvedl se tak docela rozhodnout, jestli jedno, nebo druhé. Chvilku mu to vonělo, chvilku pravý opak. V tom opojení pak málem přehlédl ryšavý zadek, který trčel z křoví poblíž. Hlavu zvědavě naklonil ke straně a chvilku na vlka zůstal koukat, ale naštěstí nepřišel o všechno vychování a nakonec si krátce odkašlal, aby na sebe trochu upozornil.
„Buongiorno,“ pozdravil slušně. „Co tam hledáte? Chcete, no, pomoct?“ Oslovil zrzavý ocas ve křoví a s hlavou pořád ke straně sledoval, co se bude dít dál.

// Vrbový lesík

Úsměv mu z tváře zmizel, když se vynořil mezi stromy. Viděl Viv spolu s vlčetem, jak spolu něco živě probírají, ale to nebyl důvod nově vzniklého chmuru. Tím byla šedá vlčice, co vřískala jméno jeho družky na celé kolo zpovzdáli. Zarazilo ho to v jeho jinak nezastavitelném postupu za rodinou a zcela instinktivně přitiskl uši k týlu, zuby mírně obnažené. K sivé vlčici se ovšem nevydal. Stačil jeden pohled, aby se nechtěl víc přibližovat a raději–velmi ostražitý–zamířil blíž ke dvojici, kterou zalévaly paprsky toho dne. Pohled na ně ho téměř přiměl k dalšímu úsměvu, ale v obezřetnosti nepolevoval. Blížil se k nim pomalu a tak trochu naježený, zatímco stříbrné duhovky blýskaly po cizince nedaleko.
„Ciao,“ brouknul hlubokým hlasem, jakmile byl na doslech. „Co tu provádíte za lotroviny?“ Zájem měl, ale starosti na jeho tváři byly patrné a jejich zdroj byl více než očividný. Nechtěl ale být až taková stíhačka a tak se moc nevyptával. Místo toho se otočil na synka, který měl plnou tlamu všetečných otázek. „Co do dobrodružství? Vyrazíme?“ Nakonec přeci jen trochu zhoupnul oháňkou ze strany na stranu a po tváři mu přeběhl úsměv, ale do medvědího módu byl připravený přepnout kdykoliv, kdy by se ta cizinka odhodlala přiblížit.

Rowena odešla, přesto si sebou neodnesla hořkou pachuť, která Alfredovi zůstala po tomto setkání na jazyku. Stál ještě chvilku na místě a sledoval místo, kde tmavý kožich a tři huňaté ocasy zmizely před pár okamžiky. Olíznul si nos a třebaže stál k němu otočený bokem, oči mu tam ujížděly ještě docela dlouho. A pak? S povzdechem se sebral a zamířil hlouběji do smečkového území, kde zanechal svou družku s nejstarším synem.
Jak by ovšem mohla ta trpkost přetrvávat, když se mezi vrbami neslo volání jeho sester? První se ozvala Chiara a protože slyšel něco o dcerce, usmyslel si, že ji má asi sebou. Druhá se ozvala Lia. /zemí bylo zjevně střežené a když nenašel Viv spolu s Leem na místech, kde se s nimi rozloučil, zamířil po jejich stopách. Směřovaly ven z lesa, což dávalo smysl. Leo se nechal slyšet, že by taky moc rád něco zažil. Usmál se nad představou jeho toulavých tlapek a přidal do kroku, aby ho dlouhé nohy za rodinou zanesly co nejdříve. Zachmuřený výraz v tváři vystřídal úsměv, který se jen rozšiřoval s každým dalším krokem. Jaro se zdálo být konečně tady.

// Slunečná pláž

Březen | 5/10

S chmurnou vráskou na čele si to ryšavý štrádoval lesem a zlobil se sám na sebe, že se vůbec pustil po takové stezce. Tedy. Nemyslel tu doslovnou stezku, která ho vedla malebnou krajinou po vyšlapané pěšince nespočtem vlčích tlapek, co brázdili Gallireu před ním. Ale zase se utápěl v sinalých myšlenkách a to nikdy nevedlo k ničemu dobrému. Raději se zastavil a využil chvilky mezery v rozvrhu a časovém harmonogramu alfy, aby opravdu nasál vícero té jarní atmosféry. Do nosu mu ale při tom vletěl pyl a on se tak zakuckal, až ho z toho pod žebry píchalo. A pak se musel smát vlastní hlouposti, kterou završil tím, že sebou prostě na bok prásknul do zelené jarní trávy a celý se v ní hezky poctivě vyválel. Zpěv ptáků se přitom nesl nad krajem a on tak konečně ulevil své zachmuřelé mysli. Alespoň pro ten okamžik.

Březen | 4/10

K Životovi do jeho jeskyně v poušti, tam zavítal více než rád. Byla to Stará zřícenina se svou paní, které se bál víc než bylo zdrávo. Temná vlčici a její zelené oči. Jen ta představa nutila ryšavou srst na jeho zádech vstávat hrůzou. Zastavil, aby mohl náhlý nával úzkosti alespoň krapet prodýchat. Nešlo to lehce, ale přeci se to dalo.
„Kdyby tak to šlo i jinak,“ povzdechl si pod vousky, načež zvedl hlavu z předklonu, aby mohl pokračovat ve své obchůzce. V hlavě si zkoušel urovnat myšlenky. Jak se asi Smrt postaví k faktu, že jí její sestra–Mrtvolka–ukradla jednoho ze služebníků? Mohla se na něj škaredit jak chtěla, ale jednoho ze svých potomků by jí nikdy neobětoval. Rodina mu byla víc, než kterýkoliv bůh. To byl fakt. Nevědomky přidal do kroku, protože ty myšlenky v něm krom úzkosti vyvolávaly také hněv.

Březen | 3/10

Procházet se po lese z jara byl vskutku příjemný zážitek. Cvrlikání ptáčků a vůně všeho nového květena ho naplňovala dojmem nových začátků, kterým také jaro bylo. Jistě ho taky trápila nudle u nosu a přeci cítil, že se mu s jarem trochu hůř dýchá, ale nenechal si tím kazit svůj den ani svou procházku.
Tlapky s růžovými polštářky a bílými prsty ho ochotně nesly vpřed jako celý jeho dosavadní život a on užíval krom všech těch krás také svěžího vánku, který z ryšavého kožichu vyháněl nejen staré chlupy–no vážně, ryšavé chlupy teď krášlily v chomáčích celý Vrbový lesík–ale také tak nějak urovnával vrásky v jeho tváři. Vlčata přežila zimu a všechno bylo najednou mnohem hezčí. Skoro až pohádkové. Nemohlo to tak ovšem zůstat úplně napořád. Měl před sebou povinnosti, které bylo třeba vyřídit. A jednou z nich byla i návštěva bohů, které se velmi dlouho vyhýbal.

Sledoval vlčici s údivem a trochu překvapený. Pamatovali si oba ten příběh stejně? Tenkrát chtěla jedno z vlčat obětovat svojí paní. Ale rozhodl se v tom nešťourat. Lepší bylo se přesvědčit osobně a tak prostě jen kývnul.
„Nageshe navštívím a jsem rád, že i Dravena potkalo štěstí.“ V jeho slovech se ukrývala směs emocí, které sám nedokázal dost dobře vysvětlil, ale především jim dominovalo především překvapení. Možná, že vlčici příliš křivd–ne. Div sám sebe v mysli neokřikl. Nechtěl se nechat oklamat tím, že jeho mysl nechá vyblednout staré křivdy. Hlavní bylo, že teď mohl žít s klidným svědomím, že udělal pro ta vlčata co mohl a že jeho malé vystoupení bylo alespoň k něčemu.
Vlčice se čím dál tím více klonila k hranici lesa. Jako by ji něco tam venku táhlo zase dál. Dlouho to přehlížel, ale teď to bylo očividnější a očividnější. Krátce přikývl. Na jazyku mu viselo něco o tom, že jí odpouští a že kdyby byla v nouzi, místo zde opět najde. Ale místo toho prostě zůstal potichu a neřekl víc než: „buď šťastná.“ Na víc se neměl, když sám ukázal vlčici bok. Mohla jít a svědomím, že na ni nebude vzpomínat úplně ve zlém. Pořád to byla Pippy kamarádka. Sám ji kdysi považoval za rodinu. Ale rodina rodinu nezabíjí. Natož pokrevní.

Emoce se v něm praly podobně, jako se praly v Roweně. On ale neměl žádnou magii, kterou by to příliš rozdovádělo a tak jen stál a sledoval vlčici skrze přivřená víčka, zatímco se snažil s ní nějak soucítit. Bylo to zcela instinktivní–nedokázal tak tvrdě držet zášť vůči druhým. Byli mladší, míň zkušení, větší telata. Samozřejmě to Rowenu neopravňovalo k zabíjení vlastních vlčat, ublížení své vlastní rodině. Trochu víc se zakabonil, jak si ji dál přeměřoval pohledem, zatímco ona tiše pronášela další slova. V tom okamžiku se v jeho tváři něco změnilo. Možná to byla lež. Možná to byla pravda. Ale jeho tvář najednou nebyla tak tvrdá, jeho oči o něco teplejší.
„Všichni jsou naživu?“ vydechl trochu úzkostně, protože si pořád nebyl docela jistý. A trochus e bál znát pravdu. Jenže jestli to byla pravda, jestli Rowena nechala svá vlčata žít, neměl důvod se na ni více hněvat. Možná by stálo za to udělat si výlet za Nageshem. Ostatně byl také jako jeho syn. Více či méně. Očekávání bylo v jeho tváři čitelné. Vyzařovalo z celého postoje jeho těla. Čekal na odpověď. Každý chlup v jeho kožichu očekával, co z tmavé vlčice vypadne. Na ty tři ocasy se neptal. Vlci zdejších krajin měli různé výrůstky a život dokázal ledacos.