Představte si, že stojíte na vrcholu útesu. Všude před vámi se rozprostírá pouze třpytivá nádhera klidného oceánu a do těla se vám opírá slaný, mořský vzduch. Křik mořských ptáků idylickou chvilku neruší – právě naopak. Jen přidává na klidu, který atmosféra přináší vaší duši. Ale nejste tu sami. Nedaleko od vás postává sebevědomě vyhlížející mladík. Uctivě a s mírnou poklonkou vás pozdraví a s vašim svolením si přisedne jen o kousek dál. Tohle je totiž jeho oblíbené místo – ostrůvky. Kde končí jemu známý svět a začíná mořské království. Připomíná mu dávno ztracený domov a konejší vždy zaneprázdněnou mysl, kterou neustále něco tíží. Takový je totiž úděl citlivých a bystrých nešťastníků.
Jestli vás to ještě netrklo, ten zrzavý mladík je Alfredo a přišel sem, aby si alespoň trochu vyčistil hlavu. Od prvního pohledu se zdá jako klidný a zadumaný vlk, ač vlastně ani nemůžete být dál od pravdy. Jenže o tom až později. S cizími totiž jedná ze zásady s úctou a hledí jim zpříma do očí; ač ne tak doslova. Většinu vlčí populace totiž bez problémů převyšuje. V tomhle ohledu k němu příroda byla milostivá a obdarovala jej celou hrstí centimetrů navíc. Krom toho jistě zaujme i výrazným zbarvením se spoustou bílých odznaků, včetně bílé hvězdičky zářící na hnědém čele. Pomyslným vrcholem jeho velmi sympatického a pohledného vzezření jsou pak stříbrné duhovky hlubokých, moudrých očí, které jsou téměř oknem do duše mladého vlčka. Zrcadlí se v nich jeho veškeré nejhlubší pocity a vlastně stačí jeden pohled, aby druhý poznal na čem je. I přes to zůstává pravdou, že Alfredo k většině vlků chová kladný vztah. Což skvěle nahrává informaci, že zatímco vy si prohlížíte Alfreda, zároveň i on sleduje vás. Pečlivě. Zkoumá každý detail vaší tváře. Málo kdy ale dá na první dojem, i když jistě můžete být tou jednou výjimkou potvrzující pravidlo! Dobře však vnímá, jestli jste malí či velcí, útlí či krev a mlíko a zda je váš kožíšek upravený. Tohle jsou totiž pro mladého pána důležité faktory, díky kterým si vás zaškatulkuje do patřičné složky.

Non è la morte la fin de lamore,
Anche le tombe son tempi de fiore,
Pregò l’amante, l’amante che more,
Prece e ricordi dell ‘antico fiore.

Při prvním pohledu se tedy může zdát, že jste natrefili na zcela tuctového elegána snad jen s patřičným smyslem pro humor, kterým vás sotva vydrží bavit po dobu vašeho setkání. Sice slušného a sofistikovaného, ale nevýrazného. A takoví vlci přeci nikoho nebaví; jak by taky mohli? Takže znovu: jste vedle. V žilách tohoto Taliána totiž koluje velmi horká krev, která podněcuje jeho vášnivou náturu. Když miluje, tak jedině opravdově. Když nenávidí, tak leda na smrt. Vcelku jednoduché rozuzlení.
Nepředbíhejme ovšem závěru, neboť dvě věty nedovedou shrnout povahu žádné živé bytosti. Sic je pravdou, že v počátcích svého života byl Alfredo poněkud neřízenou střelou a odrazoval spíše přehršlí energie, než přespříliš slušným a upjatým chováním. Tlama mu mlela bez ustání od úsvitu do soumraku a ocáskem smýkal ze strany na stranu, až se za ním vířil prach ze země. A co že se to změnilo? Vlastně nic – jen ryšavý mlčky přijal na svá ramena těžký kříž, jež mu udělil vlastní otec. Don. Vůdce rodiny. Takový vlk nemůže být nerozvážný a působit jako přerostlé vlče. A nevycválaný vlček též sotva udělá dobrý dojem na okolí, když se k němu nebude chovat jak se sluší a patří, no ne? Uvědomte si tedy, že v tuhle chvíli hledíte na společensky přijatelnou masku, pod kterou se ukrývá Alfredo samotný.
V prvopočátcích vašeho přátelství s mladým synem Dona Danteho se můžete těšit hlavně drobným radostem. Zrzek je skvělým přítelem – nenechá nikoho ve štychu a rád přiloží tlapku k jakémukoliv dílu. Nešetří vás úsměvy, ani povzbuzením, když den není zrovna podle vašich představ. Zároveň si vás ale netroufne otravovat vlastními problémy, kterých má většinou plnou hlavu. Ty celkově raději nosí hluboko v duši a nevykládá o nich světu. Ne že by je kolikrát nechtěl všechno vykřičet první živé duši do tváře; konec konců si za pouhý rok svého života prošel hotovým peklem a ještě se z něj stihl vrátit zpět. Něco tam hluboko vevnitř mu však nedá možnost odlehčit palčivému trápení. Jako by snad dávné rány uzavřely brány vlkova nitra a nedovolily tak mluvit o věcech, které je způsobily. Snad se ani nechtějí zahojit?

E sa fari carizzi distu cori,
Com‘ ‘u canaru la menzu mari,
Si cau dinta fazzu schiattacore,
Ca ri la pena ti fazzu mu mori.

Jakmile se Zrzkem strávíte trošek toho času, všimnete se také drobných detailů jeho osobnosti, které si ani sám neuvědomuje. Maličkosti, které ho dělají unikátním – vždy se totiž snaží vše vyřešit po svém a sám. Ideálně pak rovnou na první pokus. Ale také postřehnete jeho unikátní talent pro komunikaci s něžným pohlavím. K vlčicím se totiž chová výhradně slušně a s jistým šarmem, který mu dovoluje leckterou dámu dostat do kolen. Není ovšem tajemstvím, že během dospívání si vytvořil velmi pevné pouto k vlčici se zlatavým kožíškem a nejkrásnějšíma očima pod sluncem, což velmi omezilo, vlastně úplně zarazilo, jeho sukničkářskou kariéru ještě dřív, než stihla započít. Přesto však ukryjte své ženy a dcery – city konec konců druhá strana nemusí nutně opětovat.
Již jsme došli docela daleko, ale vy říkáte, že pořád vlastně tušíte, co je ten Alfredo zač? No dobrá, dobrá. Omlouvám se. Zjevně jsem se nechala unést vypravováním. Stejně jsem ale přesvědčená, že jste ten oříšek dávno rozlouskli sami. Zrzek je totiž upřímně přátelský, hodný a něžný tvor, který se s vámi ochotně bude bavit celou noc v hlubokomyslné rozmluvě, načež vás druhý den vezme na to nejdivočejší dobrodružství, které jste za svůj život zažili. Po celou dobu se bude smát, žertovat a klidně si i ušpiní svůj jinak výstavně nablýskaný kožíšek, jen aby byla legrace. Miluje smích a drobné radosti všedních dnů, stejně jako vůni moře, borových hájů a řev vlnobití. Pozor však na vlkovu ješitnost. Můžete se ho nevhodnou volbou slov dotknout a nechtěně ranit citlivý (a možná maličko pyšný) charakter, ve kterém si rozhodne nechcete vybudovat nepřítele. Přestože si totiž Al své problémy řeší rád sám, nebojí se obrátit pro pomoc své rodiny. A má drsný ségry, takže bacha na tenhle mafiánskej gang.
Jen tak mimochodem – když už padla zmínka o rodině: je nutné doplnit, že pro Alfreda je naprostou prioritou číslo jedna. Pro sestry by hory přenášel, což platí i pro jeho slečnu vyvolenou a její půlku rodu. Je to jedna ze zásad, která mu byla vštěpována od útlého věku a na jejíž myšlence je postavená celá Cosa Nostra.

Aice sirena io,
A su giardinu at a mare,
So vendido a tti saludare,
Ca mi che so andente.

Horem dolem jsme prolezli Alfredovu povahu, která prošla za první rok jeho života několik změn, ačkoliv se nedá tvrdit, že by byly zcela radikální. Možná byly nečekané, ale takový už bývá život. Jestli to ovšem chcete shrnout, stačí si uvědomit, že jakkoliv je Al veselý, je pouze dalším tvorem božím a není dokonalý. Umí být smutný i rozhněvaný a těžko si získáte zpět jeho důvěru, jakmile ji jednou ztratíte. Pokud však vlka nezklamete, můžete si být jisti, že udělá cokoliv na světe pro to, aby nebyl zklamáním on pro vás.

Příběh tohohle rezavého stvoření je zároveň příběhem smečky, do níž přišel na svět. Na začátku všeho, ještě dlouho před tím, než se vůbec po zemi procházeli první lidé, vznikla na rozlehlém území strmých, horských svahů smečka jako žádná jiná. Cosa Nostra. Smečka sjednocující rodiny vlků ze širokého okolí pod hlavu jediného vlka. Tím vlkem byl Capo di Tutti Capi. Alfa všech alf. Jemu se klaněly alfy, či též Doni, menších podružených smeček. Během dlouhých let, kdy se svět měnil od základů; bortil se, rozpadal, byl znovu vybudován – pokaždé aby mohl být znovu zničen, Cosa Nostra stála. Její pevný základ a přísná hierarchie, jež se nebála rozsudků smrti, udržovala vlčí svět v křehké harmonii. Byla stálicí – skálou opory pro všechny její členy. Mnoho pánů se vystřídalo, mnoho rodů ubylo a další vznikly. Některé dokonce povstaly z popela a jako bájný pták Fénix se znovu vznesly nad rozlehlá údolí suchých, borovicových hvozdů. Vyprávělo se tak na tisíce příběhů a povídek o minulosti každé rodiny. A tohle je jeden z nich. Příběh o rodině ryšavého Dona Danteho, který byl posledním věrným přítelem stárnoucího Capi a jehož rod tak stál v cestě k lepším zítřkům jiných. Zdánlivě.
Vlčata alfa páru téhle rodiny byla dlouho očekávanými přírůstky. Jaká radost, když proto vlčice Florence na svět přivedla rovnou pět zdravých potomků. Stalo se tak uprostřed noci, hluboko v suchých, jižanských lesích. Bílá prvorodička si s příchodem svých mladých na svět užila své, avšak nad ránem se u jejího boku konečně choulilo pět kuliček štěstí. Jedna rozkošnější než druhá. Hrdí rodiče se na ně nemohli vynadívat a otec se od toho jediného momentu do jedné zamiloval o něco víc než do zbylých. Že to byl právě Al? Ne. Alfie byl tajným oblíbencem bílé maminky. Tatínkovou oblíbenkyní se stala Philippa, Alova parťačka do deště a nejlepší kamarádka.
Na svět přišel jako prostřední. Téměř jako pomyslný milník mezi charaktery svých sester. Zatím co Pippa s Liou, jenž přišly na svět první, byly jako nezkrotitelné bouře, Lacrima s Chiarou podědily andělskou povahu po mamince. Veškerá legrace s malým potěrem začala ovšem až ve chvíli, kdy začali brebentit a otvírat očička. Jako by někdo dloubl klackem do vosího hnízda se tenhle nezastavitelný roj probudil a rozpoutalo se peklo. Mýtinu, kterou smečka obývala, zaplnil vlčecí smích a nekončící radovánky. Pětice sourozenců s prvorozenou dcerou ve vedení brala útokem cokoliv a každého. Bez lítosti a slitování se rozkošné kuličky vrhaly do boje. Náhle však nebyly jen heboučké – hlavně od momentu, co jim narostly špičaté zoubky statečně penetrující kde co. Alfie si naštěstí těch pár chvil, které mu život uštědřil, aby strávil se svou rodinou, užíval plnými doušky. Budil se před svítáním a spát chodil až s příchodem hvězd. Radostné boje se sestrami nekončily celé hodiny. I přes všechnu tu zábavu si ale povšiml napětí, které panovalo mezi jednotlivými členy rodiny. Vlčatům přímo nikdo nic neřekl, on ale viděl ty pohledy, které si dospěláci předávali. Don a jeho bratři spolu neustále zapáleně diskutovali a často trávili nekonečně času na obchůzkách území. Na vlčata nezbýval čas. A to se jim vůbec nelíbilo.
„Táto, pojď se prát.“ Visel mu každé ráno syn na uchu a hravě s ním lomcoval. Byl ochotný si přivstat, jen aby otce mohl vzbudit. Starý vlk ho však odbýval a opouštěl matku s potomky kvůli nekončícím problémům. Když se to odehrávalo již několikátý den v kuse, malý se přitulil k bílé vlčici a smutně jí zabořil čumáček do srsti.
„Tatínek nás snad nemá rád, že si s námi nikdy nechce hrát? Nebo má pořád tolik starostí?“ Zašeptal tiše, v očích měl téměř slzičky. Florence se zhrozila. Zarazilo ji, jak pozorný její synek je – samozřejmě v dobrém. Žádné jiné vlče se však nezdálo být tak rozhozené z otcovy časté nepřítomnosti. Něžně proto synáčka olízla a obdarovala ho hřejivým úsměvem, ve fialových očích se zrcadlila upřímná láska.
„Neboj se, Alfie. Jsou to jen dočasná trápení a co nevidět si s vámi tatínek bude moci pořádně hrát.“ Nemohla být však dále od pravdy. Velmi brzy se totiž i její úsměv proměnil ve vyhýbavé, smutné grimasy. Lásku vystřídal strach. Al nejdříve nechápal, co se to vlastně děje, ovšem měl všemu porozumět – a to rychle.
To ráno začalo jako každé jiné. Otec odešel nad svítáním a vlčata zahájila den jejich oblíbenou činností – bitvou. Možná by ale tentokrát oželila ranní zvyklosti, kdyby jen maličko tušila, co se ještě stane. Všechno se to totiž sehrálo tak rychle! Alfie ani nepostřehl, jak se ocitl ukrytý mezi kameny na břehu burácející řeky. Tiskl se pevně k zemi, Pippa s Rí po jeho boku. Řvoucí tok tišil jejich smutek. Byl si jistý, že Lia s Chiarou byly těsně vedle nich, protože slyšel jejich vzlykání. Sám neměl od pláče zrovna daleko. Jak se to vůbec stalo? Musel se doopravdy zamyslet, aby si vybavil alespoň útržky.
Hráli si se sestřičkami a najednou se všude okolo nich strhl chaos. Odnikud se přiřítili úplně cizí vlci a vrhli se na všechny okolo. Maličký se zarazil ve středu palouku. Byl náhle úplně sám, nikde neviděl ani sestry, ani matku. Vyděšeně se krčil, nohy úplně ztuhlé strachy. Asi by tam zůstal navždy, kdyby se odněkud nevynořila maminka, která ho čapla za kůži na zátylku a statečně ho odnesla do úkrytu u řeky. Nedbale ho uložila mezi ohromné kameny a jeho zmatené nářky utišila velmi prudce.
„Všichni buďte zticha! Jestli se s tatínkem nevrátíme do noci, utečte!“ Přikázala Florence potomkům a znovu zmizela mezi stromy. A teď tady byli. Všech pět sourozenců naskládaných v úzkém prostoru. Po dlouhém čekání již promočených na kost, zmrzlých. Soumrak přicházel neskutečně rychle a Alfiemu začínalo pomalu docházet, že se maminka zřejmě nevrátí. Naprázdno polknul a sebral všechnu svou klučičí odvahu.
„Počkejte tady. Jdu se podívat, co se děje!“ Nakázal sestřičkám, ale co jiného mohl čekat, než že se z Pippa ozve:
„Stronzo! Myslíš, že budu sedět na zadku a čekat, co můj malej bráška udělá? Jdu s tebou!“ A než stihl Al cokoliv namítnout, už se sápala z úkrytu. Následoval sestru proto v tichosti. Známá stezka je vedla podél skal domů, čekal na ně však nemilý výjev.
V místech, kde se konala smečková setkání, nyní stál úplně cizí vlk, kterému u nohou leželo nehybná těla. Pro malého vlčka jich bylo nespočet. To nejdůležitější však ze svého úkrytu v křoví vypozoroval až o malý moment později. Jeho rodiče seděli mezi cizinci – stále tak důstojní, jak si pamatoval, avšak v něčem jiní. Hlavně ale stále živí.
„Smečka potřebuje silné vůdce!“ Křičel ten cizinec, až mu od tlamy lítaly sliny, které se mísily s krví, která mu odkapávala z tesáků. Děsivý, pomyslel si prcek. Byl nakonec vděčný, že se sestřička tiskla k jeho boku. „A tohle nejsou silní vůdci!“ Cizí vlci, a dokonce i někteří z jejich smečky, hlasitě křičeli. Souhlasně. Skandovali dokola a dokola jediné slovo. Smrt. Ala to zaráželo a překvapovalo, avšak při bližším pohledu na rodiče si všimnul, jak byl otec zubožený. V prvotní panice se toho nevšimnul a teď litoval. Kožíšek se mu naježil. Odříznul od sebe všechny vjemy z vnější. Chtěl pryč. Chtěl k mamince. Copak někdo mohl čekat, že jen pár týdnů staré vlče zvládne takový nápor na dušičku? Bouře hlasů se stupňovala, křičeli ze všech stran a doháněli ho k šílenství. Nebýt sestry, asi by se tak stalo.
„Prober se, blbečku. Je čas jít.“ Rozkázala náhle sestra a dloubnutím do žeber ho vyrušila z rozpaků. „Tady nás nic dobrýho nečeká.“ Mluvila tiše, rozhodně ale naléhavě. Nejprve nechápal proč, když ale vzhlédnul k mýtině, srdíčko mu vynechalo úder. Krvavá lázeň zalila vše přilehlé a jeho rodiče po rozsudku smrti zavalila lavina rozzuřených, vzteklých těl. Pippa měla pravdu. Byl čas odejít. Oba se proto sebrali a rychle vyrazili zpět k řece. Nalezli sourozence stále v úkrytu a byl to právě Al, kdo je hned hnal dál. Naštěstí všichni rychle pochopili, co se semlelo a žádné z vlčat nechtělo v daný moment pokoušet své štěstí. Bylo jasné, že po nich půjdou, jakmile vyřídí rodiče.
Tu noc strávili daleko, hluboko v lesích pod vykotlaným kmenem. Do jednoho plakali, až je hořké slzy ukolébaly k neklidnému spánku. Malém zrzečkovi se tu noc zdálo o bělostné mamince. Běhali spolu po louce a smáli se. Její fialové oči se třpytily radostí a jejího jediného syna to hřálo u srdíčka. Každý sen ale musí skončit. A tak se za rozbřesku probudil celý vyděšený a promrzlý na kost.
Ještě několik dnů vydrželi sourozenci jeden vedle druhého – všech pět na cestě po strmých stezkách. Na útěku před možnými pronásledovateli. Kdo ví, proč je nikdo nenašel. Možná nikdo nečekal, že pět vlčat, starých sotva měsíc, přežije v horách až moc dlouho. Tihle pochybovační jedinci se však pletli, protože ač byla hladová, stále živořila. Přežívala. Hledala cestu dohromady. Škoda jen, že osud sourozencům pod packy připletl další problém.
Nad ránem, když ještě na nebi napůl zářily hvězdy, avšak východ již zalévala rudá zář slunce, se Alfie probudil jako poslední. Rí ho tahala za ucho.
„Vstávej, lenochu. Musíme jít. Musíme to vyřešit!“ Den před tím totiž jejich cesta ztroskotala na mrtvém bodě. Tlapky je zavedly ke strži, která se nedala ani přeskočit, ani obejít. Ne v těchto místech. Jediným východiskem tak byl úzký smrk, který vítr ohýbal tak dlouho, až rostl téměř rovně přes. Skoro jako most! Po létech sucha však seschl a nezbývalo v něm mnoho života. Jeho větve byly suché a když ho Al zatížil tlapkami, nepřirozeně zapraskal. Bylo to buď, či nebo. Stále se snažili vzdálit od jejich bývalého teritoria co to šlo a tohle prostě byla jediná cesta.
„Tak jo, holky. První půjdou Chí, Rí a Lia. Pak půjde Pippa a já přejdu poslední.“ Poslední jmenovanou přitom obdařil přísným pohledem, neboť dobře věděl, že by jinak protestovala.
První dvě sestry přešly bez problému. Jakmile ale na kmen vstoupila Lia, začal znovu divně praskat a třást se. Maličká se zastavila a zděšeně se obrátila na Alfieho; v očích hrůzu. A jeho napadlo jen jedno:
„Utíkej!“ Zakřičel z plných plic, kožíšek strachy naježený. Sestra ho v poslední možnou chvíli poslechla – možná jen díky tomu toho dne nepřišla o život. Strom se zhroutil a jediná cesta, která sourozence spojovala tak zanikla. Rozdělená pětice dlouho špekulovala co a jak, ale nakonec se sourozenci rozdělili. Původním plánem bylo se znovu sejít, ale den za dnem se táhl, aniž by Al s Pippou narazili jen na stopu zbylé trojice. Bylo to složitých pár dnů, avšak nakonec je jejich nožky zavedly na zcela nová místa. Úplně odlišná od suchých, borovicových hvozdů. Al všem změnám kráčel vstříc s úsměvem na tváři, ale hluboko uvnitř se stále ozývala hluboká rána. Chyběla mu maminka, ta nejúžasnější a nejdůležitější osoba jeho života.
Ani po tom, co Alfie s Pippou definitivně ztratili stopu svých sester se nevzdávali naděje. Hledali dál. Moc ješitní na to, aby přiznali svůj omyl. Pátrání je naštěstí zavedlo na zcela nová místa: do kraje, nad kterým něco, či snad někdo držel ochranou packu. Těžko soudit, jestli to bylo štěstím taliánských sourozenců, či to tak osud zamýšlel od začátku. Zkrátka je však potkalo nepředstavitelné štěstí, když na svých toulkách natrefili na lovící smečku, což je zachránilo před jistou záhubou. Byli to Sarumenští; tehdy ještě pod vedením Dona Morfeuse, který i přes hlasité protesty sourozenců nabídl vlčatům možné přístřeší a pomoc při hledání sester. To konečně byla slova, která si dali ryšavý vlček s jeho sestřičkou líbit a ač ne zrovna nadšení, přece se vydali spolu s Newlinem vstříc Sarumenskému hvozdu. Alfredo přitom vehementně odmítal komunikovat s kýmkoliv jiným, neboť se jeden z vlků nehezky vyjádřil o Pippě. Možná si to zasloužila, možná ne – na každý pád patří mezi základní životní vědomosti, že k vlčicím se jeden musí chovat ze zásady slušně. Nebo snad ne? Napříč všem okolnostem si však vzdorující mládež jen těžko mohla představit, že se mlhavý les stane jejich milým domovem na celý další rok.
V té době byl vlček plný rozhořčení a cítil se zrazen sám sebou a svou vlastní vůlí. Přirozeně. Válčil se svými pocity a nezdolnou touhou se nezdržovat – čas totiž plynul jako voda v horské bystřině a sestry se jim každý den vzdalovaly čím dál tím víc. Naštěstí Newlin dostál svých slov a po velmi krátkém odpočinku a rychlém občerstvení v Sarumenském skalisku se vydali všichni dál na sever. Navíc se k nim připojila i kropenatá vlčice jménem Amnesia, kterou malý Alfie obdaroval náhlou vlnou přízně. Hlavně protože k ní pociťoval vlčecí, a tím pádem velmi nevinné a naivní, zalíbení. Jenže velmi rychle pominulo, když si ryšavý uvědomil, že mezi Newlin si na krásku myslí též. Jmenovaný vlk se zatím stal vlčatům dobrým přítelem a udělal si u sourozenců doopravdy dobré jméno. A tím pádem i u všech dalších možných mafiánů.
Jenže co by to bylo za příběh vlčete, kdyby v něm alespoň malou roli neztvárnila místní noční můra veškeré drobotiny. Sotva totiž čtveřice vyrazila ze Sarumenu, připletla se jim do cesty sivá Styx. To byl sám o sobě dost nepříjemný zážitek, vzhledem k tomu, že se vlčice nijak netajila touhou si na vlčatech pochutnat. Dospělí ji naštěstí odehnali, ale Alfreda i tak setkání rozhodilo. Amnesie s Newlinem na to ovšem nebrali moc ohledů a rozhodli se vlčata na pár chvil opustit, aby si někde bokem užili pořádné dospělácké techtle mechtle. Znovu zrazení a ukřivdění mafiáni tak opět osaměli a nevěděli co dělat. Pokračovat v cestě, vrátit se do Sarumenu, či snad čekat na místě? Nakonec rozhodli vydat zpět na jim jediné známé místo – Sarumenský hvozd, jenže šťastní nebyli. Moc intenzivně si v těch chvílích ale uvědomovali Styxinu existenci a obávali se, že se pro ně vrátí. Zvolili tak své vlastní bezpečí před sestrami. S jejich nehynoucím štěstím však cestou znovu potkali Newlina s Amnesií, kteří se jim omluvili a doprovodili je do dočasného domova.
Jendou na místě, sourozenci vyrazili na průzkum mlhavých zákoutí, který je znovu dovedl do velmi nebezpečné situace – jako by snad vlčata mohla jednou zažít něco hezkého. Na mýtině uprostřed hvozdu totiž nalezli krvácející javor, který přišlo zkontrolovat mnoho členů smečky. A přestože za poraněním stromu, děsivým skřípáním a kvílením stálo opravdu neškodné zvíře, zážitek to byl hrůzu nahánějící. Pippa zapadla do díry, ze které se ji bratr pokusil vytáhnout. S jeho šikovností ale nebylo divu, že brzy skončil na dně vedle sestry a asi by tam seděli dodnes, kdyby je nevytáhl Duncan. Šlo o hnědého vlka, který velmi záhy měl spadnout mezi Alfredovy neoblíbence; hlavně protože jej sestra prohlásila za svého nejlepšího přítele, což se bratra přirozeně dotklo. To postavení totiž od narození hladově uzurpoval jen pro sebe a nelíbila se mu vize, že bude odsunutý na druhou kolej. Na své rozhořčení ovšem dočasně zapomenul, neboť mu po panickém útěku z děsivé mýtiny zkřížila cestu Marion.
Šlo o přátelskou a milou vlčici, která mu slíbila dobrodružství a svých slov dostála. Vyrazili proto spolu podél Narrských vršků na východ, kde je překvapily blechy, vlk jménem Thoran a dvě nepříjemné Ježibaby. Jedna s bradavicí, druhá bez. Na ránu ale byly obě stejně. Pětice se ovšem dostala do velmi prekérní situace, ze které jim mohl pomoci pouze kouzelný elixír pánů jezevců a který obsahoval všelijaké pitomé ingredience, jako třebas zub mladé vlčice, či moč. Skupina se tedy rozdělila a Al spolu s Marion a Thoranem se vydali shánět zub, slzy a chlupy z jednorožce. Jenže s tím je čarodějnice předběhly a jejich přičiněním tak mladík dodnes neví, jak pořádně takový jednorožec vypadá. Při svém putování ovšem vlček narazil na Pippu, která se velmi hněvala. Vlčata smetla bordel ze stolu pořádnou bitkou, při které Pippa ztratila mléčný zub. Spolu s ním se tedy Alfredo i s přáteli vydali zpět k jezevcům, zatímco se z nebe snášel první sníh toho roku. A vůbec první, který jižan kdy spatřil. Nelíbil se mu a pod krkem ho chopila melancholická nálada, která vyústila v něco jako hádku s Marion. Nepřestávala se totiž chvástat svou matkou, což bylo pro Alfreda velice citlivé téma. Zničená vlčice pak zůstala sama v lese s jezevci, zatímco zrzek vyrazil s Thoranem a čarodějnicemi hledat bílého rysa. Nalezl však mnohem více.
Kráčeli do hor na jihu Gallirei. Cesta to byla nepříjemná a hustě chumelilo. Tak hustě, že se sníh zhmotnil a na pár chvil tak mladý Ital mohl spatřit svou mrtvou matku. Vlček se tak vděčně naposledy přitulil k jejímu hebkému kožíšku a vyslechl tolik potřebná slova útěchy. Byl totiž unavený a bál se, že ho Marion nebude mít už víc ráda, což až do dnešního dne nezjistil. Místo smíření s Maričkou však poznal někoho jiného, ačkoliv stejně důležitého. Po dlouhém výšlapu na Kraj světa a vysvobození Gallirei ze štípavé bleší krutovlády se zadumaný Alfredo nakonec propletl až na Vyhlídku. Chtěl být sám, utřídit si v hlavě myšlenky a trochu si odpočinout. Na to ovšem nedošlo, neboť se z po jeho boku náhle objevila Heather. Ani jeden z nich ale nevěděl, že Alfredovi Amorek daroval jedinečnou možnost si s prvním vlkem, na kterého padnou jeho zlaté zraky utvořit celoživotní citové pouto, což velmi ovlivnilo již tak rozpačité setkání. Jenže při pozorování hvězd si dospívající vlci neuvědomili, že jim smrt s její sněhovou vánicí dýchá za krk, takže by pravděpodobně na kopci umrzli, kdyby nebylo Launee. Vlčice z Mechové smečky a zároveň kmotra Alfredovy nové kamarádky je odvedla pod kopec, kde sídlila Borůvková smečka. S povolením Blueberryho, tamní alfy, se mladík mohl ohřát a vyspat ve zdejším úkrytu, což vděčně přijal. Když ale nadešel čas si se zlatavou vlčicí dát sbohem, Alfredo jí instinktivně věnoval jeden nevinný polibek na rozloučenou, což vedlo jen ke zmatkům a dalším zbytečným rozpakům. Naštěstí pro něj ovšem natrefil na Kessela, který mu podal pomocnou tlapku a navrhl mladému vlčkovi, že ho skrze sněhem zahalenou Gallireu doprovodí domů. Při tom však mládenci také zkušený vlk pomohl utřídit myšlenky v hlavě a přivedl zrzka k uvědomění, že má Heather pravděpodobně rád. Co čert nechtěl, v chumelenici se zatoulali, ale společně tak objevili Ostrůvky. Odhodlání dvojici pak dovedlo na samotný vrchol jejich úpatí, odkud sledovali východ slunce. Zrzkovi bylo po boku starého vlka velmi dobře a chtě nechtě, i k němu si vytvořil pojítko a pojmul jej za dobrého přítele. I jejich cesty se ovšem musely rozejít a to se stalo tím nejhorším možným způsobem.
Cestou domů totiž neznámá, bílá vlčice Alfredovi sdělila, že Sarumen lehl popelem při ničivém požáru. To nebyla vůbec pravda, ale mladý, vášnivý a na prvním místě zbrklý Ital jí uvěřil, načež vystřelil k domovu rychlostí blesku. Hnal se neznámou krajinou směrem na východ, přičemž si uhnal menší zápal plic. Na hranicích lesa naštěstí potkal sestru a za ustavičného kašlání se i s ní vydal domů. Netrvalo to ale vůbec dlouho, než mladíka přišel hledat vystrašený Kessel. Zesláblý, nemocný, ale zato klidný Zrzek přítele ujistil, že je v pořádku a pokusil se orodovat u Darkie, aby staršího vlka přijala mezi ně. Vlčice však odmítla, neboť musela sourozencům sdělil závažnou novinu: Morfeus náhle zemřel, takže se ona s Maple staly novým alfa párem smečky. Již tak zesláblého Alfreda nehezké novinky poslaly do kolen. Vysílený a nemocný se odpotácel za pomoci Darkie a sestry do úkrytu, kde usnul tvrdým spánkem na několik dnů a nocí.
Léčil se se zápalem plic dlouho, takže když konečně vystrčil nos ze Sarumenského skaliska, venku bylo znovu jaro a vše kvetlo. Jenže spolu s jarem a jeho prvními narozeninami vyvstaly na obzoru nové možnosti a plán, který se neodmítá. Spolu s Pippou a Rowenou, sestřinou novou kamarádkou se mládež rozhodla založit si vlastní smečku. Novou Cosu Nostru, která by byla podle jejich vlastních představ a ideálů.

Zajímavosti:

» Alfredo je Ital, prokládá tedy řeč svou mateřštinou.
» Je nadprůměrně vysoký, zároveň ovšem velmi hubený. Zkrátka jak dvakrát přeložený vítr.
» Stále je to cukroušek.