Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prohlížel jsem si zrzka a všiml si, že ten hnědý pás na boku není uschlé bláto, ale součást nějaké čaninky, co mu visí na těle. Zvědavě jsem naklonil hlavu na bok, ale mé zaujetí prozradilo jen mírně zdvižené obočí. Jinak jsem se úspěšně tvářil jako kus kamene.
"Existuje na to lék, ale sám jsem ho nezkoušel," řekl jsem a protáhl si přední tlapy a potom i zády a zadní nohy v působivé vlně. Byl jsem docela ztuhlý a postávání mezi gejzíry tomu nepomohlo. Tady bylo ale hezky a teplo mi rozhřívalo svaly a kosti. Možná bych se měl více hýbat, jinak zkamením doopravdy.
Představil se mi jako Regis a vypadal trochu zmateně z toho, na co se ho ptám. Zavrtěl jsem pomalu hlavou. "Ne. Myslím zdejší kouzla a tyhle věci," vysvětlil jsem. "Že se tady prostě dějou diné věci. Vlci se teleportují, chovají se jako očarovaní a... A tak," uzavřel jsem s mlasknutím, které jasně vypovídalo o tom, že já si těmito věcmi prošel. Tenhle les mi byl ale také zcela neznámý a vlastně mi to ani tak moc nevadilo.
"Hezká kožka," poznamenal jsem a tlapou ukázal k jeho brašničce. "Tam se ti ale asi nevleze," dodal jsem prozíravě.

// tinder teleport z Gejzírového pole

//Má už Regis taštičku?

S heknutím jsem dopadl do vysoké trávy a kvítí. Oproti rozpraskanému gejzírovému poli, kde každý krok znamenal možné nebezpečí, bylo tohle opravdu skvělé místo. Zamrkal jsem do přímých slunečních paprsků, abych se rozkoukal a sípavě se nadechl. Narazil jsem si hrudník při dopadu.
Nebyl jsem tady ale sám, což bylo dost překvapivé. Vlastně vůbec, opravil jsem se v duchu. Vždycky, když se něco dělo, dělo se to i více jiným vlkům. nejlépe těm, které jsem vůbec neznal a tak to bylo i teď.
Já jsem ale narozdíl od zrzka nedaleko tak nevyšiloval. Zvedl jsem se na všechny čtyři a oklepal se. Udělal jsem pár kroků jeho směrem a přitiskl uši k hlavě, když začal křičet, že tady není nic normální. "Někteří tvrdí, že by to potom byla nuda," řekl jsem místo pozdravu a klepl hlavou, aby se mi srovnaly uši. vlk přede mnou byl drobný, nepříliš osvalený a tvář měl hrubou. Kožich na něm ale svítil jako žárovka. Líbila se mi ta barva, byla taková příjemně teplá. A já měl teplo rád, jen jsem ho kvůli kožichu hůř snášel. "Jsem Alastor," představil jsem se. "Tohle je tvoje poprvé tady?" zeptal jsem se nezávazně.

Nebyl jsem žádný votrapa. Anebo možná byl, ale to slovo se mi nelíbilo a tak jsem se cítil mírně dotčen. Stáhl jsem uši dozadu a skrze líně svěšená víčka se díval na vlčici, jejíž ječivý hlas mi trhal uši ikdyž nekřičela. Něco v ní na mě křičelo, možná to byla její samotná podstata.
"Byli jsme tam na návštěvě, ne proto, abychom vás zrunovali svým hladem," poznamenal jsem pouze a rozhodl se, že se jí víc nebudu snažit vyvracet tu její vymyšlenou realitu, kde vlčata ohrožovala chod dobře zaběhlé, prastaré smečky, která přežila vyhoření, potopu i jiné katastrofy. Pár vlčat s ní nic nemohlo udělat.
"Jo, mě taky," poznamenal jsem. Mrzelo mě, že se na mě rodič vykašlal, ale co jsem mohl dělat? Brečet? A proč? Abych se cítil lépe? Hloupost. Nadechl jsem se a rozhodl se, že je načase opustit toto místo plné páry a jít dál. třeba přímo nad nějaký vývod gejzíru, aby mě to mrštilo do oblak. Místo toho to se mnou jenom škublo a já zmizel.

// tinder teleport do Skvělého místa pro život

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Abych pravdu řekla, strašně ráda vzpomínám na doby, kdy jsem hrála se Saviorem otec-syn kombo, to mě děsně bavilo. To byl Alastor ještě jakš takš kompaktní a hratelný, byl to naivní malý bobek, nepoznamenaný světem.
Druhý moment byla právě Saviorova smrt na ostrově a vše, co poté na ostrově následovalo. Jak se na něj všichni vykašlali a nedostal jediný pohled pochopení, jak shazoval vlky pod kameny, které se řítily z hory, jak s uspokojením sledoval, jak ostatní vlci umírají vinou jeho i osudu.
2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Nejvíce lituju toho, že jsem s ním ztratila nit. Alastor se už dlouhé roky rozpadá jako chátrající chatrč, zatímco les kolem kvete. Potenciál tam je a teď, když to píšu, ho vidím před sebou, ale už jsem mu dala tolik pokusů, že je pro mě těžké to zkusit znovu.
3. Jaké další vylepšení plánuju?
Počítá se jako vylepšení přesunutí do Veteránů? :D
4. Koho ještě musím potkat a proč?
Saturna! Protože konflikt mezi nimi není vyřešený a Alastor na něj má big crush a to přece nemůžu nechat jen tak.
5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Budu naivní a řeknu - stabilizovat ho. Naposledy. A pokud ne, tak má hoch prostě smůlu.
6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Alastor nemá žádný cíl a poté, co ho všichni opustili nebo všechny od sebe odkopal je jeho cílem najít si nové kamarády, nové konexe a nový meaning pro život.
7. Co je jeho hnacím pohonem?
Maličký ždibec naděje, že i taková zrůda jako on si zaslouží kousek štěstí.
8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Byl to jeho otec, pak Nemesis, teď je jeho majákem Saturnus, ale pravděpodobně se to opět změní.
9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Kdyby jeden! Málem ho udupali losi, když byl vlče. Otec mu umřel před očima. Bratr ho obětoval Tase. Shodil Tasu do jámy s ostrými kameny. Sám zavinil smrt několika vlků. Očividně nejde o úplného chudáčka. Koho za to ale vinit?
10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Zničila ho. Z naivního a mírumilovného vlčka s permanentním úsměvem na obličeji se stal zničený vlk se zjizveným obličejem, který pochybuje o tom, že dobro doopravdy existuje.
11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Nejvíce to bude právě smrt otce.
12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Nesnáší celou skvadru z ostrova - Lilac, Stína, Noroxe, Fiéra, protože se na něj ani neohlédli, když lkal nad mrtvolou otce. Nesnáší Arcanuse za to, že mu říkal, že Savior je naživu a někde poblíž (to, že to byla pravda nevěděl). A samozřejmě nesnáší sám sebe <3, protože se z něj stal stejný hajzl jako z těch, které nesnáší.
13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
Asgaar (--) Buk (-) Vrba (-) Sarumen (?) Borůvka (?) Cedr (?) Mech (+)

Nikterak mou odpověď nekomentovala, ale to mi nevadilo. Jednalo se pouze o první slovní konfrontaci, takové představení se beze jména. Te%d jsem tušil, co jí jako první vytanulo na mysli, když mě tady viděla a ona zase mohla zjistit, jak situaci vnímám já.
trefil jsem se do černého. Opravdu se jednalo o tu jedovatou ježibabu z Borůvkového lesa. Narovnala se jako husa připravená vás štípnout do zadnice a spustila prones. Neuniklo mi pobavené přimhouření očí, když jsem ji tak poslouchal. "Nejde o pověst, nýbrž o osobní zkušenost," opravil jsem ji pomalým hlasem rozvážného tvora. Na to, že oproti mně byla poloviční se tvářila, jako kdyby mě dokázala jednou tlapou složit k zemi. Co si budeme nalhávat, nejspíše by to opravdu dokázala, protože moje bojové znalosti byly pod bodem mrazu. Uměl jsem vlky jenom žduchat pod padající kameny, do moře z raftů a do děr s ostrými kameny na dně.
"Kdysi jsem byl ve vašem lese jako malé vlče. Myslím, že ještě se sestrou," zavzpomínal jsem. Už jsem nevěděl, jak jsem se tam ocitl a co jsem tam dělal, ale nebyl jsem tam dlouho. "Jsem Alastor," představil jsem se. Možná než mě by si ale mohla pamatovat mé rodiče, vypadala stejně prastaře. "Synáček Lennie a Saviora," dodal jsem váhavě.

DUBEN | 5| JASNAVA

"Ooh, to nemusíš. S mým štěstím už je dávno pryč anebo umřela," ušklíbl jsem se a trochu se protáhl. Kvítí kolem nás se jemně vlnilo ve větru. Ani jsem nezněl moc smutně z vědomí, že by Pippa mohla být po smrti. Už to tak chodilo a já nad tím mohl buď brečet nebo se s tím smířit a přijmout to jako fakt.
Ke smečce a tuláctví jsem se stavěl docela stejně. Bylo mi to jedno. Mohl jsem buď trčet ve smečce a snažit se udělat si kamarády tam anebo jsem se mohl toulat a navštěvovat svoje kamarády při cestování. A protože jsem momentálně žádné kamarády neměl, neměl jsem ani preferenci mezi zázemím a svobodou. "Opravdovým tulákem jsem ještě nebyl, tak asi zkusím to," řekl jsem po chvíli.

Mohl jsem tady stát do konce svých dní a předstírat, že tohle je teď mojenové místo k životu. třeba by se tady dalo žít. Země sice nebyla moc stabilní a výbuchy horké vody nebyly dvakrát bezpečné, ale jistě by se to dalo nějak zařídit.
Začínal jsem cítit pokles energie, který nastal okamžitě, když ode mě Nemesis odešel. Neměl jsem se na kom přižovovat a tak jsem měl jen omezenou zásobu energie navíc, než půjdu spát a budu čekat, než někdo půjde kolem, abych se probudil.
Zachytil jsem ale hlas a ohlédl se na vlčici, která se zjevil mezi vší to parou. "Spíš bych čekal opak," odtušil jsem klidně. Ani mě nenapadlo, že bych tu měl někoho přepadávat. Co bych z toho tak mohl mít? Vlčice mi byla povědomá. "Nejsi náhodou ta protivná vlčice z Borůvkového lesa?" zeptal jsem se jí a přeměřil si ji zelenými zraky. Jako malý jsem v Borůvkovém lese byl a měl jsem tam menší dostaveníčko právě s takovou protivnoutmavou vlčicí.

DUBEN| 4

Pokud bych svůj život měl nějak rychle zrekapitulovat, tak jsem se narodil do umírající smečky matce a otci, kteří spolu moc nevycházeli. Bratr se se mnou furt přel a čas se mnou trávil hlavně táta, kterého jsem měl nejraději. Pak jsme ze smečky odešli do Mechu,tam se mě ujala Launee a Therion a poznal jsem Saturnuse, do kterého jsem se jako malý zamiloval. Poté jsem ze smečky odešel a se sourozenci šel na jih, kde měl bratr nechal Tase. V zimě jsem se zamiloval do Nemesise a přidal se do jeho smečky, abych byl s ním, jenže pak jsem byl na ostrově, kde mi zavraždili tátu a když jsem se vrátil a všichni ostatní členi mé skupiny umřeli, už to bylo všechno jiné. Jako kdybych se sám nepoznával. Rowena si založila kult a chtěla obětovat svoje dítě, tak jsem ho zachránil (snad) a pak jsem to posral v Mechu a pak se rozešel s Nemesisem. Můj život byl jako houpačka a já se momentálně nacházel na nejnižším bodě, ale to nevadilo, aspoň jsem se konečně mohl pořádně odrazit vzhůru.

DUBEN| 3

Mohl jsem začít úplně od začátku. Rozhodl jsem se tedy, že si zkusím najít nějakého opravdového kamaráda, protože jsem žádného neměl. Neměl jsem nikoho, takže to vlastně bylo docela snadné. Kdokoliv totiž mohl být cokoliv. Nemusel jsem hledat přímo kamaráda, stačila by mi známost nebo jen někdo od pohledu. Jako třeba byl Suzume, ten byl určitě známý od pohledu, kterého jsem si pamatoval.
Jak to říkala ta Jasnava? Mít se kam vracet? Možná bych chtěl do smečky, ale jestli jsem do nějaké chtěl, tak do té v mechu a kapradí, ale tam jsem teď nemohl, když jsem tam způsobil takový poprask. Musel jsem to tam nechat vychladnout, než se vrátím. Hodlal jsem se ale vrátit a nějak to dát do pořádku.

DUBEN| 2

Byl jsem sám. Opět. Vlastně jsem na to už byl docela zvyklý, ale odchod Nemesise byl i tak docela závažný pro psychiku. Doteď jsem tak nějak věděl, že tam někde prostě je a bude, ale teď už jsem se na to spoléhat nemohl. Ne, že by mi toto vědomí k něčemu bylo, protože jsem s ním už čas trávit nechtěl a každá vteřina byla pro mne ubíjející. Byl jsem vlastně rád, že s enaše cesty konečně rozešly a můžeme žít vlastním životem, jen jsem si na to musel trochu zvyknout. Už jsem nemusel mít žádné výčitky, nemusel jsem se o něj starat a obávat se o něj, jestli dostatečně žere nebo ne.
Byl jsem svobodný, svobodný jako pták a mohl jsem dělat aříkat a chodit, kam se mi zachtělo.
Takže jsem zůstal stát uprostřed gejzírového pole a přemýšlel, kam půjdu. bylo tolik možností!

Nebylo co víc říct. Byl konec a nebylo už o čem mluvit. Nemesis se na mě ani nepodíval, zatímco já jsem se na něj díval. Bylo to od něj zbabělé? Ne, chápal jsem bolest, kterou zažíval a bylo mi líto, že to necítím stejně. Kdo ví, kdy tenhle proces uvědomění proběhl u mne.
Rozešel se pryč a jeho slova odvál vítr. Zůstal jsem jenom stát a koukal, jak jeho kostnatý zadek mizí v oparu mlhy a vodního skrytu.
A je to, pomyslel jsem si, ale necítil jsem se o moc lépe. Tohle nebyl hezký zážitek, ale nejspíše se to tak muselo udát. Trochu jsem čekal, že bude víc bojovat, že se bude ptát, že bude křičet, ale on jen mlčky odešel. Nejspíše to už taky věděl delší dobu a možná jenom čekal, až promluvím první.
Mně nezbývalo nic jiného, než se zamyslet nad tím, co budu dělat teď. Neměl jsem žádný plán, neměl jsem nic a nikoho.

Chtěl jsem se tam vrátit, ale teď jsem nemohl. Celý ten les byl najednou prokletý a schovaný pod nějakým těžkým závěsem, který jsem ani já nedokázal nadzvednout. Mohl jsem ale udělat něco jiného. Mohl jsem se konečně zbavit té koule, co mě táhla dolů už dlouhé měsíce. Ani jsem si nevšiml, kdy mi na noze vyrostla, ale teď byla těžší než kdy jindy a já sténal pod její vahou.
Kdy se stalo, že pohled do jeho hadích očí se stal cizím a nežádaným? Kdy jsem se na něj díval spíše ze setrvačnosti než proto, že jsem chtěl? Tehdy v lese, když jsme leželi v trávě a snažili se přijít na to, jestli mezi námi něco je anebo není... Vypadalo to nadějně, ale zpětně jsem chápal že to byl jen začátek konce. A já potřeboval už ukončit i ten konec. Přestat s tímhle.
Nemesis se ode mě odvrátil a já viděl, že ví, co po něm chci. Otevřel jsem tlamu, ale jako kdyby mi všechna slova zmizela. Už to není, co bývalo? Už to nefunguje? Chci se rozejít? Chci, abys odešel? Nechci s tebou být? "Už ne," řekl jsem se staženým hrdlem.

Tiše jsem stál a koukal na Nemesise a čekal, co bude. Tak nějak jsem věděl, že k tomuhle jednoho dne dospějeme, nebo´t propast mezi námi se den co den zvětšovala a most nebyl nikde v dohledu, takže jsem teď pouze odevzdaně stál a netušil, jestli vůbec dýchám. Trvalo mi pochopit, že můj naprostý nezájem o jeho zdraví a lásku znamená, že náš vztah spěje ke svému konci, avšak ta událost v Mechu mi trochu pomohla. Tehdy, pod silou amorkového šípu, jsem pochopil, že to mezi námi už láska není a nebyl tedy důvod předstírat, že je tomu jinak.
Trpět ve společné přítomnosti, zatímco už si nemáme co říci a pouze na sebe hledíme v neúspěšné snaze vykřesat z našeho vztahu alespoň poslední zbytky jisker bylo příšerné. Tesknil jsem trochu po časech, kdy jsem se na něj díval a mé srdce hořelo, ale ty časy byly už dávno pryč. Tak daleko, že jsem si už ani pořádně nevzpomínal,kdy jsem Nemesise miloval doopravdy. Trochu mi přišlo, že náš vztah vzplál velmi rychle a vášnivě, ale poté hned začal umírat. Takový byl ale život - vyrostli jsme od sebe a bylo to teď už jenom moc těžké. Těžké odejít od sebe ale i zůstat a tak jsme si museli vybrat. Teda já jsem si vybral a hodlal jsem to Nemesisovi co nejdřívě sdělit.

DUBEN| 1 | JASNAVA

Lehce jsem se usmál a zavrtěl hlavou, aby si nemyslela, že zpívá falešně. Toleroval jsem to, ale neměl jsem zpěv zrovna moc v lásce. "Třeba ano," přikývl jsem. Rowenu jsem opravdu dlouho neviděl a vlastně jsem ani netušil, jak si v našem vztahu stojíme. Asi docela blbě, vzhledem k tomu, co se událo?
"Kdysi dávno ano," přikývl jsem. Pippu jsem viděl jen jednou v životě, ale její povaha mi imponovala. Možná by s ní mohla být zábava, kdybych ji někdy znovu potkal, ale asi jsem neměl moc naději. "Já se nemám kam vrátit," řekl jsem polohlasem zamyšleně. Neměl jsem už žádné zázemí ani nic, co by mě drželo k nějakému lesu. "Nemám proč se někam vracet," řekl jsem a kývnul hlavou. Nic mě nedrželo, byl jsem volný jako pták.

Více mě zajímala složitost terénu než ta očividná černá díra, která mezi mnou a Nemesisem byla. Já už si tak nějak uvědomil, že to, co jsem k němu kdysi cítil, pominulo. Květina lásky, která vyrostla kdysi na nejvyšší hoře tohoto světa skomírala už dlouhé měsíce a chřadla, její lístky opadávaly a stonek klesal, až se rostlina začala měnit v kompost požíraný žíalami.
Kolem nás to bouchalo, ale dokud to nebouchlo pode mnou, tak jsem byl v klidu.
"Ty se tam snad chceš vrátit?" nadhodil jsem. Viděl jsem, jak se tváří, jak by nejraději z lesa vzal roha hned, jen co by se naskytla příležitost. Zastavil jsem se a ohlédl se na Nemesise, který si hrál s nějakým zeleným něčím. Udělal jsem několik kroků zpět k němu a zastavil se kousek od něj. Silové pole kolem šedého vychudlého vlka mě tlačilo do prsou, ale já se nepřibližoval víc, i když jsem mohl. Nechtěl jsem.
Když jsem se na něj díval, cítil jsem jen prázdnotu tam, kde kdysi rostla květina. Na chvíli jsem pocítil lítost, ale rychle jsem ji smetl ze stolu. Nebylo čeho litovat. "Nemesisi," řekl jsem jeho jméno. Atmosféra byla těžká, svět kolem nás občas vybouchnul a osprchoval nás vlažnou vodou. Nechtělo se mi to říkat, ale už jsem to nedokázal déle snášet.