Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// To už je skoro 2 týdny? ;-;

// Klimbavý les

Následoval jsem regise na mýtinu, která vypadala jako každá jiná. "Oh hmm, asi jo," řekl jsem neurčitě, rozpačitě a lehce trýznivě. Neměl jsem to vůbec vytahovat.Snad jsem si myslel, že když na regise vyvalím nějaké své trauma, tak si budeme bližší. Trošku jsem doufal, že udělá to samé, ale vypadalo to, že jsem se zmýlil. Kousl jsem se do jazyka a následoval ho dál. Kdybych měl čich, možná by mě vůně meduňky uklidňovala, ale já si začal připadat nepatřičně. Jako kdybych si na něco hrál. Na něco, co nejsem. Povzdechl jsem si a loupl očima po Regisovi, jestli to viděl.
"Možná. Nebo to, že jsem konečně viděl někoho nového," pousmál jsem se. Regis byl pro mne oříšek, malý, krpatý, zrzavý oříšek, který jsem nechápal. Byl mi vzdálený, nedokázal jsem najít k němu cestu a nechápal jsem, jak jsem to zvládl s Nemesisem. U něj jsme se sblížili přes naše problémy, ale to na regise očividně nefungovalo.
Konečně jsme se dostali na místo. Regis mi ukazoval meduňku a já se díval na její lístky, které vypadaly podobně, jako jakékoliv jiné listí. Donutil jsem se soustředit, zapamatovat si její tvar, neboť s vůní jsem počítat nemohl. "Mhm," přitakal jsem. "Nic necítím," poznamenal jsem klidně do větru. Nikdy jsem tomu nevěmoval přílišnou pozornost, prostě jsem se tak narodil a nikdy to nebylo zapotřebí. Pachy prostě pro mě neexistovaly. "Má ale pěkné oválné lístečky," dodal jsem konverzačním tónem.

// úkryt

Když jsme vycházeli z úkrytu zpátky do světa, trochu jsem se oklepal a oživl. Stísněné prostory podzemí se mi příliš nelíbily, měl jsem rád nad hlavou nebe a stromy. Následoval jsem Regise lesem k louce, kam mířil. Měla by být celá porostlá květinami.
"Připadám si zvláštně," poznamenal jsem, když jsme šli mlčky. Krok za krokem jsme procházeli lesem a míjeli různé keře, stromy, trávy a byliny, ale u nich jsme se nezastavovali. Díval jsem se na ně s otazníky v očích. Co když každé stéblo mělo jiné vlastnosti? všechno tady kolem mohlo být v něčem prospěšné, ale já o tom nic nevěděl.
"Skoro jako kdyby můj život byl... Doteď jen zlým snem," vydechl jsem. Zážitky mého minulého já nebyly zrovna moc radostné. Sesypaljsem se z nich jako domeček z karet a návrat do normálu byl pro mě natolik složitý, že se mi to ještě ani jednou nepovedlo.
"Ale od té doby, co jsem se objevil v tom lese, kde jsme se potkali, je to jako kdybych se probudil. Jenže po tak dlouhé době, že ani nevím, kým vlastně jsem. Znám jen svoje snové já, které mi teď... Přijde tak hrozně vzdálené. Ale přesto..." zmlkl jsem a zamračil jsem. "Mhm, promiň. To jsem si měl nechat pro sebe," odfrkl jsem si, pobaven a lehce nechucen svou otevřeností a touhou po porozumění od někoho, koho se teprve snažím poznat. "Tvůj pach mi určitě rozvázal jazyk," poznamenal jsem s chabým pokusem o smích.

// za Regisem

Ačkoliv jsem na Regise koukal docela často a docela dost všímavě, rozhodl jsem se nerýpat v tom, co může jeho na vteřinku kyselý výraz znamenat. Ani jediná myšlenka mi neproběhla hlavou, která by zanalizovala tento jeho výraz a spokojil jsem se s jeho mírnou odpovědí, kterou souhlasil s mou domněnkou.
Rozhodl jsem se donést usušené věci zpátky do úkrytu, uložil kožešinu na její místo a jahodníky položil před Regise. Nic nenamítal, takže jsem místo jeho pelechu odhadl správně. Nebylo to tak těžké, přecijen barva jeho kožichu byla dost konstrastní oproti hlíně.
"Není za co," usmál jsem se na něj pouze. Jak Regis řekl, byl ideální čas na to jít na lov býlí. "Vlastně nemám co jiného na práci," poznamenal jsem. "Rád se přidám," dodal jsem vděčně a vydal se za Regisem z nory.

// les

Mohlo mě napadnout, že Regis své znalosti od někoho získal tradiční cestou - ústní slovesností. Kdyby to měl vše zjišťovat na vlastní pěst, už by pravděpodobně nebyl naživu. "A ty ses potom vydal do světa, založit si vlastní...?" navázal jsem plynule na jeho vyprávění. Nějaký dědeček s vnukem mě moc nezajímali, ale dle minulého času už byli buď po smrti anebo to bylo hodně dávno, co se viděli naposledy. Nejspíše pro Regise nic víc neznamenali.
Skořápka byla jen tím - skořápkou. Nic se z ní nevylíhlo. "Hmpf," udělal jsem jeden pobavený checht-výdech nosem.
"Teď už by ta kožešina mohla být dost suchá," poznamenal jsem, protože jsme tu strávili docela dost času. Jak jen to utíká, když je jeden v dobré společnosti! "Zajdu pro ni," řekl jsem a vyšel ven. Sebral jsem kožešinu, která opravdu byla suchá, a přehodil si ji přes záda. Nezapomněl jsem ani na lístky jahodníku, které jsem opatrně vzal do pysků a vrátil se k Regisovi do úkrytu. S otázkou v očích jsem na něj zůstal civět, ale nakonec jsem se rozhodl jahodník položit na zem, ať si ho uklidí, kam potřebuje. "Jak teď začíná léto, máš v plánu se víc zásobovat před zimou?" nadhodil jsem, zatímco jsem ze sebe soukal kožešinu do toho rohu za kořenem, kde byly rezavé a bílé chlupy. Jistě tam spal. Ustlal jsem kožešinu na zemi a zůstal stát. Vlastně jsem nevěděl a nedokázal poznat, jestli mě tu Regis ještě chce anebo ne. Svůj úkryt už našel a... Mě vlastně už k ničemu nepotřeboval.

// Klimbavý les

Sestoupili jsme do nory a já si uvědomil, že nízký strop nebude moje nejoblíbenější věc pod sluncem, zvláště když právě pod oním plynovým obrem mohu spát bez překážek nad hlavou. Neměl jsem problém spát pod skalním převisem, ale nora mě trochu rozrušovala. Nebo to možná bylo tím, že tohle byla Regisova nora, jeho útočiště, jeho kousek světa a já do něj byl pozván.
Byla rozdělena kořenem a vlevo jsem viděl důlek s chomáčky zrzavé a bílé srsti, tudíž muselo jít o jeho spací místo. Napravo od kořene bylo jeho léčitelské všechno, co potřeboval. "Oh... A to ses naučil všechno sám?" doptával jsem se dál, zatímco jsem si rpohlížel přihrádky s pár bylinkami a skořápkou ze zlatého vejce. "Co se z něj vylíhlo?" zeptal jsem se se zájmem a čumákem ukázal na skořápku. Nora se mi ale jinak líbila, byla útulná, uspořádaná, čistá, pěkně voněla a... A já si na ni přece nemusel zvykat, nebydlel jsem zde. "Máš to tu hezké," pousmál jsem se na Regise upřímně a áchl ocasem ze strany na stranu.

"Hmm..." zabručel jsem, když mi popisoval, jaké to je býti daňkem. "Něco takového by se mi taky líbilo, být na chvíli něčím jiným," poznamenal jsem.
Moje hodina geografie třeba nepřijde vniveč ale kdo mohl vědět. třeba se ty informace Regisovi někdy budou hodit. A třeba taky ne.
Postavil jsem se a přešlápl přes svou mapu, na kterou jsem byl trošičku hrdý. Regis mě pozval k sobě domů a já se se třyptícíma očima radostí připojil jako vagónek za mašinku a následoval ho dovnitř. "Nikdy jsem nebyl v úkrytu někoho jiného než smečky," poznamenal jsem, když se Regis omlouval za to, že to není ještě hotové.
Prošel jsem mezi kořeny starého dubu do lehce se svažující chodby a následoval Regisův ocásek. "Jak dlouho už se věnuješ... Květinářství?" zeptal jsem se Regise, aby řeč mezitím nestála.

// Apatyka pod kořenem

// kiërb

Možnosti byly neomezené, ale ještě jsem neslyšel, aby se někdo proměnil v něco jiného než je vlk. Rychle mi povyskočila obočí údivem, avšak zase se rychle srovnala. Vlastně nešlo o nic tak extrémního. Z vlka se stala kořist, to se stává. V zemi čar a kouzel není nic nemožné.
"Zajímavé. Vnímal si svět jinak?" nadhodil jsem, protože to bylo první, co mě napadlo. Jak asi kořist vnímá svět? Vidí jinak barvy?
"Tak až ji najdu, tak se za tebou stavím," souhlasil jsem a mávnul ocasem ze strany na stranu. Vidina blízkého setkání se mi líbila. Regis byl fajn a v jeho společnosti jsem se cítil překvapivě uvolněně a klidně.
"Je tu hodně hor, odkud se můžeš rozhlédnout, ale dá se tady docela snadno orientovat pomocí řek," řekl jsem mu, zatímco ukládal kožešinu na kámen. Drápy jsem velmi snadno nakypřil půdu a nachystal si ji ke kreslení. Znázornil jsem velké jezero a řeku tekoucí z něj do moře a potom řeku, kolem které jsme šli. "Řeky to tu dělí na východ a západ a na severu jsou hory, takže pokud neutečeš moc na východ, tak se tady vždycky zorientuješ, protože na jihu a západě je moře," řekl jsem mu a ukazoval do hlíny na příslušná místa.
Regis si mezitím uložil kožešinu a vytáhl jahodník, který nechal sušít na kameni. Nabídl mi, že mi ukáže noru s usušenými bylinkami a to mě lákalo více než louka. "Docela rád bych viděl, jak taková nora bylinkáře vypadá," řekl jsem s drobným úsměvem.

// Skvělé místo pro život

"Nedělej si z toho tak těžkou hlavu," pousmál jsem se, protože Regis vypadal, že se rozpadne v prach. No tak mu to s kouzly holt nešlo, to se stává. ne všichni jsme v nich byli dobří a nemělo cenu se nad tím příliš pozastavovat. "Co se ti povedlo? Zapálil sis omylem všechny bylinky? Proměnil někoho v kámen?" nahodil jsem s humorem. Nebylo by to nic divného, ne tady.
"Zima je pro mě příjemnější než léto, to je pravda," souhlasil jsem a sledoval poslední vločky, jak se roztápí v kapky vody a usedají na listí kolem. "Ale zatím to zvládám, ikdyž je vedro," poznamenal jsem. Dokázal jsem si najít chladná místa a vyhýbat se přímým slunečním paprskům.
"Hehe," zasmál jsem se představe Regise, jak peskuje svou krysí armádu, aby mu sbírala správné listí. Bylo to naprosto reálné a o co více, bylo by to i dost užitečné. "To není vůbec špatný nápad. Sám mám jednu krysu pod palcem, ale momentálně... Někde rejdí beze mě," svěřil jsem se. S mým štěstím ale Hlas někde přes zimu zdechnul.
Regis mi řekl, že bydlí vlastně nedaleko Sarumenu a co víc, když jsme vyšli z lesa k řece a spatřili duhu, hned poznal, kde je. "Na to, jak ztraceně ses tvářil to nedopadlo zas tak zle," poznamenal jsem a očkem hodil po jeho loudajících se nohách, kterým se mokrá kožešina pronesla. "S tímhle světem ale jeden nikdy neví. Mého.... Známého, to kdysi odneslo až na úplně opačný konec světa," poznamenal jsem a zaškobrtnul o slovo partner, jako kdyby to byl ostrý nenápadný kámen na mé cestě.

// Klimbavý les

Už předtím jsem si to myslel, ale teď jsem si byl stoprocentně jist. Regis toho fungování magie moc nevěděl a právě proto se spoléhal ve svém životě na bylinky. Nejspíše odsud nepocházel, jako většina vlků. "Někdy... Někdy často," přikývnul jsem. "Hlavně když se magie poprvé projevují, tak se to děje samovolně, aniž bys to nějak dokázal ovládat," přikývl jsem. "Nejčastěji to dělá vlčatům, která svou magii teprve objevují," dodal jsem.
"Ani já nemám ještě vše pod palcem. Naučil jsem se ovládat jen pár věcí," prozradil jsem Regisovi. Nikdy jsem se tím nechlubil, že jsem v tom lehce matla. Kolem nás se začalo snášet pár vloček, když jsme pokračovali lesem. "A ne všechny jsou užitečné," ušklíbl jsem se a vločky zmizely. Nejvíce se mi magie projevovaly ve strsesových situacích. Dělaly to samy a já to nemohl nikterak ovlivnit. Věděl jsem pouze, že to dělám já a mohl jsem se maximálně snažit uklidnit, aby to přestalo. Nejvíce jsem zvládal chodit po vodě, dělat vločky a trošku ohřívat vzduch kolem.
"Hmm, chtělo by to menší packy na to sbírání," usoudil jsem a v hlavě se mi zrodil plán. Netušil jsem ale, kde se Hlas momentálně vyskytoval. Naposledy se přece zahrabal do listí v Asgaaru, ale to bylo před zimou. Možná bych ho měl jít vyzvednout, jestli tam ještě je.
Déšť mi nevadil. Voda mi stékala po kožichu a vlastně jsem ani nepromokl. Na druhou stranu Regis vypadal, že pod vahou mokrého kamzíka umře. Zatím to ale zvládal, takže jsem ho nechal tak. Dával jsem ale po očku pozor, kdyby už nemohl.
"Jasný," přikývl jsem. najít jeho noru bylo pro něj prioritou a já neměl moc co na práci. Chtěl jsem se zeptat, jestli mám jít s ním, ale to už navrhoval další botanické exkurze. Počítal tedy se mnou a to mě potěšilo.
"Víš, kde noru máš?" zeptal jsem se ho. Třeba bych dokázal pomoci ji najít rychleji, kdybych tušil, poblíž čeho se nachází.

// Kiërb

Regis tajemství tuláků poznal mnohem dříve než já, který se tvrdošíjně snažil přisrat do něčí rodiny a cítit se konečně vítaný a spokojený. Pravdou ale bylo, že jsem se prvně musel smířit sám se sebou a až poté jsem se mohl snažit dělat si kamarády. Je Regis můj kamarád? zkoumavě jsem si zrzka prohlížel. Zatím to byl spíše dobrý známý než cokoliv jiného.
"Je to skoro to samé, jako když se ti unaví nohy při běhu, jen používáš jiný... Sval?" zkusil jsem to vysvětlit. "Taky to nejde donekonečna a když netrénuješ, zakrníš," vysvětlil jsem ještě. Bylo to pro mě přirozené a protože u mě jedna z magií jela 24/7/365, skoro bych se mohl považovat za profíka.
Sbírat bylinky se mi ale líbilo, minimálně ta představa. Konečně bych měl co dělat a ne se jen válet na zemi a přemýšlet, proč mě ještě nikdo nezabil kvůli trofeji.
Regis mi zkusil napovědět, jakou rostlinku jsem jako malý viděl. "Kdo ví, možná," pokrčil jsem rameny, neboť ani jeden z těch názvů mi nebyl známý. Herbologie v mém životě absolutně nefigurovala a nepoznal jsem jedinou květinu, kterou jsem viděl, jménem. Znal jsem je od pohledu, ale víc nic.
Jen jsem kývnul a možná brouknul, ale taky jsem se už víc nevyjadřoval k Regisovu oblékání. Čekal jsem ale, kdy kožešinaz něj spadne a vezmu ji já, protože na jeho zádech seděla docela nespokojeně, ač rovnoměrně. Kamzíkova bílá prdelka na jeho zadku vypadala trošku vtipně, když jsem ho následoval. Nemluvě o plandavých nožičkách.
Šli jsme směrem k louce, ale Regis se zastavil ještě dřív u trsu bílých květin, které nazval hluchavkami. "A ty se jí vcelku?" zeptal jsem se a sklonil k nim čumák. Vypadaly jako malé hladové květinky. Nebo jako kdyby na mě vyplazovaly jazyk.
Zvedl jsem hlavu a přešel k Regisovi a druhé květině, kterou mi popisoval. Bílé květy na téhle květině byly jiné než na hluchavce. "Aha," řekl jsem se zájmem a prohlédl si jahodník. Listy u země byly se špičkami, ale kvítky byly kulaté.

"O nic nepřicházíš," ujistil jsem Regise. Život ve smečce byl svazující, plný povinností a pravidel, které byl vlk nucen dodržovat. Taky plný pocitu viny, pokud na smečku a své povinnosti někdo kašlal. A přitom jsem se docela snažil. Staral jsem se o Michiko, o nalezenkyni, jak nejlépe jsem dovedl, ale i ta se nakonec dala připsat k mému dlouhému seznamu neúspěchů. O smečkovém lovu jsem se ani nezmiňoval a radějí jsem ho co nejvíce vytěsnil z kebule. Neměl jsem z něj nejlepší pocit a už vůbec ne dobré vzpomínky. Na žádný lov. Byl jsem neskonale vděčný, že jsem žrát nemusel. "Dělat si, co si jeden zamane, je mnohonásobně lepší," dodal jsem s výdechem úlevy. Doteď jsem cítil volnost na svém hrudníku, když jsem Asgaar opustil.
"A taky to hrozně unavuje," přitakal jsem. Používání magie na léčení bylo únavné. Používání magie celkově bylo únavné, pokud v tom jeden neměl dosatečnou praxi. Používání bylinek se tedy jevilo jako mnohem lepší metoda.
Když jsem na Regise vybalil, že bych se o kytkách taky rád něco naučil, vypadal, jako kdybych si z něj střílel. Vyčkávavě jsem se na něj podíval a mlčel, dokud se nerozhoupal. "Tak jo. Znám snad jen jednu kytku. Takovou žlutou na dlouhých stoncích. Otec mi ji ukazoval, když jsem byl malý. Ale už si nevybavuji, jak ji nazval," řekl jsem a taky se postavil na nohy, zatímco se Regis snažil na sebe dostat kamzičí kůži. "Počkej," houknul jsem jenom a udělal k němu těch pár medvědích kroků, abych mu pomohl. Chytil jsme kožešinu a jediným pohybem ji přetáhl na jeho záda tak, aby držela a nesklouzávala mu. Potom jsem se zařadil vedle něj a čekal, kam půjdem.

Zamyšleně jsem pokýval hlavou a chvilku nad tím uvažoval. Vskutku se mohlo jednat o experiment nějakých chorých hlav, které napadlo dát do jednoho osamoceného lesa dva zcela nevšední charaktery a koukat, jak si spolu povedou.
Ale proti čemu? Proti sobě? Spolu? Nic tady nebylo, jen my dva. "Nějakých degenerátů," uchechtl jsem se. Netušil jsem, co by tím kdokoliv mohl sledovat. nebyly jsem žádné figurky na pomyslné šachovnici, aby nás stavěli proti sobě a vymýšleli nám naše cesty a osudy.
Regisovy důvody, proč zůstával bez smečky, byly taky docela dobré. Možná lepší než ty moje. Úplně na plnou hubu s emi nechtělo říct, že jsou mi prostě všichni ve smečkách ukradení a nevidím důvod trávit čas s vlky, o které nemám zájem a kteří nemají zájem o mě.
"Byl jsem ve třech smečkách, ale stejně," podělil jsem se a schoval si jednu medvědí tlapu pod sebe. Drápy mě bodly do hrudníku. Neměl jsem je broušené, byly tupé a dlouhé.
S pokývnutím jsem se usmál, protože úkryt snad polohu nezměnil. Nebylo to v povahách úkrytů, měnit polohu. Alespoň dle mého dosavadního pozorování. Občas nějaké zanikly kvůli přírodním katastrofám nebo po opuštění původními obyvateli, ale to bylo normální a přirozené. Aby se ale celý úkryt sebral a odešel na druhou část světa se snad ještě nestalo. Alespoň mně ne.
Trefil jsem se a to mě potěšilo. O květinářství jsem věděl míň než prd, ale dedukcí jsem vydedukoval, o co by se mohlo jednat. I tak jsemv tom plaval, takže jsem se zájmem poslouchal Regise, který mi vyprávěl o své profesi. Uznale jsem přikyvoval a tvářil se udiveně, když mluvil o věcech mně tak vzdálených a neznámých.
"Tady všem jako berlička slouží magie," souhlasil jsem s Regisem. Kouzelné čáry uměly postavit na nohy kohokoliv. "To zní zajímavě, zaujals mě," přiznal jsem a se zamyšleným obličejem jsem se podíval stranou. "Nechtěl bys... Mě něco z toho naučit?" navrhl jsem lehce nesměle. Hledal jsem v životě nový směr a cokoliv bylo lepší než to, co jsem dělal doteď.

Většinu času mi nedocházelo, že vypadám jako kolotočová atrakce nebo jako plyšák vyhraný na střelnici a zrzkovo poukázání na to mě donutilo pohledem uhnout k tlapám, které začínaly s přicházející nocí jemně světélkovat. "Heh," ušklíbl jsem se, "možná to jsou ty důvody." Proč nenechat dvě podivná individua, aby se scukla na jednom neznámém místě zcela osamoceni? třeba z nich budou kamarádi a třeba nepřátelé. Chtěl bych kamaráda. Žádného jsem neměl a Regis k tomu měl zatím nakročeno nejvíce ze všech vlků, co jsem znal. Taky jsem prahnul po jakémkoliv kontaktu, který by odvrátil mou pozornost od ne tak dávného rozchodu s Nemesisem.
Měl úkryt, ale sám pro sebe. Nebo pro sebe a někoho, ale ne pro smečku. "Nápodobně," přihlásil jsem se dobrovolně. "Co je to u tebe? Já prostě... Nevidím důvod podílet se na jejím chodu," rozhodl jsem se toto téma trošku více rozvést.
"Třeba jo. A třeba taky ne," pokrčil jsem opět rameny. Abych mu ale trochu ulevil, rozhodl jsem se ještě říci, že: "Pořád jsme v Galliree, takže bych to neviděl bledě."
Poučil mě, že nesbírá kytky, ale bylinky. Mezi očima se mi udělala vráska. "Jaký je v tom rozdíl. Je bylinka... Bílá kytka?" zkusil jsem. Následně mi odpověděl, že se jedná o léčivé kytky. Střihl jsem ušima a na tváři se mi objevil další překvapený výraz. O léčitelích jsme nikdy neslyšel. "Aha," vylezlo ze mě upřímně. "Nevěděl jsem, že existuje i taková profese. Umíš léčit zranění? Špatnou náladu?" zkusil jsem a se zájmem k němu natočil ucho a půl. Půlka mi totiž chyběla. Jestli jsem se dote´d tvářil kamenně, tak teď mi mezi očima vyrostla malá slunečnice a otočila se na sluníčko Regise, aby se mohla vyhřívat v jeho záři.

Přestal jsem se smát, když Regis nasadil kamenný obličej a tvářil se, jako kdyby mu někdo strčil usušený ječmen do kakodíry. "V tom případě si zvykni," odtušil jsem a pokrčil rameny. Když nechtěl vzít roha a zůstat tady,musel přijmout fakt, že to tady normální nebylo a příště se třeba změní v zajíce až bude na lovu daňků.
"To přijde, časem," ujistil jsem ho a mávnul tlapou. Některým to prostě trvalo déle a jiným ne. Někdo měl kouzla prostě v krvi a kdejaký výkyv magických siločar Gallirei ho nerozhodil, někdo jako Regis na druhou stranu velmi těžce nesl změnu ročního období, natož takového kouzelné hovadinky.
Přikývl jsem, když odtušil, že i já jsem sem byl přenes bez mého svolení a souhlasu. Ptal se mě ale, jestli vím, proč nás to sem přeneslo. "Ne," řekl jsem natolik upřímně, až mi hlas lehce povyskočil o oktávu. Rozhlédl jsem se kolem nás, zjistil, že tady není nic podivného a doplnil: "Nevidím tu nic zvláštního kromě zrzka s taštičkou." Lehce jsem zvedl koutek a obočí.
"To máš do úkrytu?" doptával jsem se. K čemu jinému by vlkovi očištěná kožešina byla? "Jsi snad ve smečce?" nadhodil jsem. Nedokázal jsem to poznat po pachu, protože mi chyběl čich. Obsah jeho brašničky momentálně skýtal pouze prach a drobky, ale kdysi tam bylo i zlaté vejce. "Docela užitečné. Baví tě sbírat kytky?" zeptal jsem se lehce podivně. Proč by je někdo sbíral krom toho, aby je pak hodil po Životovi jako obětinu jsem netušil. Možná ale právě to dělal a brašnička mu to usnadňovala.

"Odejít," mlaskl jsem nezaujatě, chvíli vydržet přemáhat bublání v hrudníku a pak jsem se zachechtal. "Odejít z téhle prašivé, proklaté gallirejské půdy a už se nevracet," zachechtal jsem se znovu a napodobil vlka. Místo sezení jsem ale zvolil rovnou nižší polohu a lehnul si. Huňatá srst i celé moje tělo se rozplulo po zemi jako pudink.
"No, tak to už musíš být aklimatizovaný," poznamenal jsem, když vyjmenoval pár zvláštností. Duch zněl zajímavě, ale neznal jsem Regise dost na to, abych se ho vyptával více. Poukázal na to, že se tvářím jako dokonalý reprezentant stoicizmu a já souhlasně pokývl hlavou. "Narodil jsem se tady a zažil jsem toho už dost. Teleportace mě nerozhodí. Navíc se mi náramně hodila," poznamenal jsem spokojeně a zívnul si. Překvapivě jsem z Regise necítil nic, co by mě mělo odpuzovat nebo nutit být na pozoru. Možná za to mohlo to, že jsem ho viděl jak křepčí. A s tou brašničkou vypadal vtipně.
Pokrčil jsem rameny. "Slušela by ti," souhlasil jsem. "Nosíš v tom něco jiného? Drahokamy, květiny? Ryby?" vyjmenoval jsem první věci, co mě napadly a pak i došlo, že vlci i potřebují jíst, tak by tam mohl nosit jídlo.