Gallirea - Příspěvky uživatele

"Hmm," zabručel jsem lehce, když nechápavě zopakoval jedno z mých slov. "Adresoval jsi nás oba," řekl jsem trpělivě, jako kdyby nešlo o nic nepřirozeného. Necítil jsem žádné pochyby a ani stud za to, že se přiznávám k někomu dalšímu, kdo žije v mé hlavě. Kdysi to bylo jiné... Styděl jsem se. Měl si proč. nechtěl bych mít v hlavě tchoře. ujelo mi lehké poumání a pobavené frknutí. Pro vlka nejspíše zcela mimo mísu, ale když jsem se bavil s tím ve své hlavě, koukal jsem do prázdna a stranou, skoro jako kdybych nevnímal svět a byl ztracen. Možná jsem tak i vypadal doopravdy - ztraceně.
"Oh ano, tchoře. Patří ke mně, rád bych ho vyzvednul," přikývl jsem. "Nechal jsem ho v lese před více než rokem před zimou... Nebo spíše, on sám se tam rozhodl zimu přečkat. Dosud nenastala možnost ho přijít vyzvednout," dodal jsem a lehce se pousmál. Máš překvapivě dobrou náladu. Po takovém zadostiučinění se není čemu divit. Svět je najednou příjemnějším místem. Možná to dělá i ta oživlá mrtvola. I ty hade.
"Můžu ti utišit bolest," navrhl jsem a magie záhy zapůsobila a vlka noha přestala kompetně bolet. "Díky za pomoc, půjdu si pro něj. Třeba to je on," dodal jsem a rozešel se k hvozdu.

Asgaar už byl na dohled. Jeho nepřívětivě vyhlížející stromořadí mi připomínalo píky naostřené a natočené ke mně v úhlu, který by mi jistě zaručil pichlavé přivítání. Naštěstí dovnitř nebudu muset. Snad. Kdo ví, jestli je Hlas naživu. Už se přes rok neozval. No právě. Je to, jako kdyby tam chcípl. Kdo ví, možná tam opravdu budu muset.
Byl jsem v téhle debatě ale přerušen vlkem, který se objevil za mnou. Otočil jsem na něj hlavu a nikterak se nesnažil zakrýt svou tvář,která byla stále od kapek a šmuh krve. I můj kožich byl rozcuchaný a nesl známky boje. Stejně tak vlk za mnou vypadal, že se s někým porval. Krvácející tlapa, kterou měl opřenou o zem, musela být nepříjemná. "To záleží. Hledáme jednoho tchoře," odvětil jsem klidně. "Můžu pomoci nazpátek," navrhnul jsem a poukázal čenichem na jeho zranění. Ani ho neznáš a už mu chceš lízat rány? Málokdo ti pomůže jen tak z dobroty duše.

// Tulipánová louka

Dech se mi už zklidnil a když jsem se dostal na rozlehlou pláň, zůstal jsem o samotě. Tedy skoro. Nepůjdeme ho vystopovat? Opravdu ne? Zbytečné, nechci, aby mi chodil na oči. Ale ten pocit byl skvělý. To ano... Zasloužil si to.
Nebylo to poprvé, co jsem měl v hlavě jiný hlas. Tehdy se ale ukázalo, že jeho majitel se materializoval v tchoře a oddělil se ode mne. Kdo byl tohle jsem netušil. Nezněl jako Hlas. Narozdíl od svého prvního žití s cizím hlasem v hlavě jsem už nebyl tak vyplašený a hlavně ne tak vyděšený a nesvůj, když jsem s ním mluvil. Vedl jsem s ním duchaplnou konverzaci stejně, jako kdyby to byl vlk vedle mne. "Kam půjdeme teď?" zeptal jsem se sám sebe, ale vlastně adresoval i jeho. Byl mou součástí, pravděpodobně, kdo ví, tak se také mohl rozhodnout. Chtěl jsi se podívat, jestli je Hlas naživu. "Pravda, ale do Asgaaru se mi nechce. Možná by stačilo jen jít na dohled hranic..." pomyslel jsem si a zamířil s touto myšlenkou k hranicím lesa. Už jen pohled na něj mi přetáčel žaludek naruby.

Svět jako kdyby se změnil ve směs hnedých chlupů a občasného stříkance rudé barvy. Nerozeznal jsem chu´t ani pach krve, ale její teplo jsem zaznamenal, když jsem ho ucítil. Otcova slova jsem neslyšel a ani bych ho nevnímal, kdybych slyšel. Bohužel tohle nebyl jeho boj a on nebyl soudcem, kterého by poslouchal. Nikoho bych neposlouchal, neboť soudcem jsem tady byl já.
Jenže pak se mi Sirius vysmeknul, kopnul mne a upaloval pryč, jen se mu od prdele prášilo. Vyplivl jsem chlupy a krev na trávu a očima podlitými krví vyhledal otce, který se dolopotil k úkrytu a usnul.
Utekl mi. Budeme ho pronásledovat? Přece ho nenecháš jen tak odejít? Nenechávám, tohle může brát jako varování mi už s blbými kecy lézt do obrazu, červená barva z mého zorného pole ustupovala a já se rozešel k otci. Necítil jsem žádnou bolest, ačkoliv jsem dostal pár plácanců do obličeje. Bylo to, jako kdyby mě pleskla ryba posledními kapkami sil. Je slabý jako moucha. Snadné ho zabít, zašlápnout a roztrhat, přivřel jsem oči a došel k otci. "Vím, kde tě hledat. Jsem rád, že jsi zpátky," řekl jsem mu, potulil se s ním a rozešel se pryč. Kdo ví, jestl ještě vnímal nebo jsem mluvil ke spící zdechlině.

// pryč kdo ví kam

Otec býval kdysi alfou, což by mě ani tolik nepřekvapovalo, kdybych ho neznal jako starce skoro už od narození. Co jsem si pamatoval, tak měl problémy s kašlem, koleny a bůhví čím ještě. Představit si jej jako alfu nebylo snadné. Minimálně ne jako tu alfu, kterou jsem si představoval já, protože Falion stál za prd, Arcanus byl taky starý, churavý a ještě k tomu senilní a další alfy jsem neznal. Znáš ještě Saturna, to byla pravda. To je alfa, co stojí za hřích, to taky byla pravda, ale bohužel jsem se tam jít teď stavit hřešit nemohl. Později, máš čas.
Pochyboval jsem, že Sirius ví, co otec myslí. Já pro něj nikdy důležitý nebyl a nikdo z nás taky ne. Možná si našel jinou rodinu, která pro něj důležitá byla, pokývl jsem souhlasně hlavou. Už jsem se ho na to chtěl zeptat, ale kousl jsem se do jazyku a mlčel. Vlastně mě to nezajímalo. Sirius a jeho život mě nezajímal.
"Mám pár známých, za kterými se rád vracím. Jsem rád, že můžu tenhle kroužek o jednoho zase rozšířit," usmál jsem se na tátu. "Zimy se nebojím, hlad mě nesžírá už pár let," mrkl jsem na něj uličnicky. Nepotřeboval jsem jísta byl jsem za to rád.

Nebyl jsem ale rád, že tu Sirius pořád byl, dýchal a blbě čuměl. Skoro si mě nevšiml, když jsem k němu vyrazil, až když jsem na něj zakřičel. perfierně jsem zaměřil otce, který se i přes mé varování zvedl a šel v kolečku kolem nás.
Vycenil jsem na něj zuby v něčem, co bylo napůl pobaveným a napůl zlostným výrazem, když štěkl něco, co mělo být omluvou. "Nechci tvoji prachsprostou omluvu, ty špíno," zasyčel jsem víc, než jsem zavrčel. Uvnitř mě to žhnulo, bubnovalo. Toužil jsem si na něm vylít vztek. Shodil jsem ho na zem, ale v tu ránu se objevil táta a zem pod námi se zachvěla. "Varuju tě, nepleť se do toho," řekl jsem otci, hlas zastřený hněvem, který jsem se snažil ovládat, když jsem s ním mluvil. "Napotřetí tě už varovat nebudu," poslední slovo jsem křikl, protože se mi Sirius vyškubl a začal válet sudy dál ode mě.
Na nic jsem nečekal a tlapou přišlápl jeho ocas, aby se mi dál nevzdaloval. Pak už to byla jen ukázka síly, mrštnosti a vytvalosti, protože jsem prostě otevřel tlamu a pustil se do něj. Kousal jsem ho všude, kam jsem dosáhl. Ať už to bylo tvrdé, měkké nebo plandavé, snažil jsem se to minimálně ucvaknout.

Siriovi konečně začaly bouchat saze. Jeho prvotní maska plná nezájmu a ignoru začal praskat a odloupávat se mu z jeho ješitného liščího obličeje a odhalovala prohnilé kusy masa a červy provrtávající mu mozek. Stejně tak mohl být mrtvý a můj názor a pocity k němu by to nezměnilo. Jestli měl někdo z mé rodiny umřít, byl by to on.
Jasně jsem to Siriovi naznačil a viděl jsem, jak ho to zasáhlo. Stáhl uši i ocas a sklapnul, jako kdyby dostal přes držku. Prozatím mi stačilo tohle slovní umlčení, ačkoliv jsem se nemohl dočkat chvíle, kdy mi dá záminku k tomu mu dát přes tlamu i fyzicky. "Pche, ty už sis vybral," vložil jsem se jim do toho, když zastával názor, že jeho životní je přednější než kohokoliv jiného. Řekl jsem to ale tak na půl tlamy a spíše pro sebe, takže jsem nepředpokládal, že na to nějak zareaguje, jestli to vůbec uslyší.
Otočil jsem se k otci, kterého jsem se ptal, jestli jsem tedy předurčený k tomu být parchant. S zabručením jsem přikývl, stačilo mi to jako odpověď. Byl jsem rád, že si to o nás tedy nemyslí a šel jsem za ním. Stačil nám jeden dlouhý pohled z očí do očí a skoro vše bylo zapomenuto. Bolest a rány se už dávno překryly jizvami, které zůstanou napořád, ale mohl jsem si užít aspoň kapku radosti. Prohlížel si můj obličej, viděl jsem jak jeho oči cestují po stopách šeredných jizev. "Netvor, co si vzal mou podobu, bylo jen pár hodin po tom, co jsme prošli džunglí," vydechl jsem. Jen pár hodin po tom, co on umřel. Co jsem nechal Lilac zavalit balvanem. A několik hodin před tím, než jsem shodil Lilith do moře a tam ji zabila mořská příšera. Měl jsem slušný kill count.
"Tak to máme společné. Žádná smečka mi nesedla," prohodil jsem k otci, když řekl, že je duše toulavá. Alespoň jsem ale věděl, kde ho budu moci hledat, když na to přijde. Zákonitě jsme tuhle naši trojici měli brzy rozpustit. Se skřetem bychom si ale mohli potom promluvit o samotě. Ano, to by nebylo na škodu, souhlasil jsem.
Nemusel jsem ani čekat na to, až se rozejdeme, Sirius mi totiž dal záminku se plně vyjádřit k tomu, co mi na něm vlastně vadí. Podíval jsem se otci do očí a snažil se mu pohledem naznačit, ať se do toho neplete, než jsem se zvedl a začal pomalými, ráznými kroky zmenšovat vzdálenost mezi sebou a Siriem.
"Vždycky jsi byl sobecký fracek," začal jsem. Nemohl jsem si odpustit pár slov na úvod. "Myslel jenom na sebe a svůj prospěch, ale nevadilo mi to. Byli jsme bratři, dvojčata, drželi jsme spolu," už jsem byl na půli cesty. Sirius byl oproti mně drobný, hubený a křivý jako turecká šavle. Tyčil jsem se nad ním jak výškově tak i objemem. "V moment, kdys mě prodal jako kus ohyzdné větve vlčici, která nás chtěla zabít, jen aby sis zachránil kejhák, jsi bratra ztratil. Volal jsem tě, brečel, křičel o pomoc, ale ty ses ani nenamáhal doběhnout vedle do smečky pro někoho. Nechals mě odtáhnout a zabít," už jsem stál u něj, dorážel jsem na něj svou přítomností a vrčel mu do obličeje. "Zabil sis vlastního bratra, zvolils. A teď, když mě po těch letech vidíš žít, ani tě nenapadne se omluvit? Místo toho se tváříš, jako kdyby se nic z toho nestalo, jako kdyby tvoje činy neměly následky," teď už jsem začal křičet. Zab ho! zab ho! Zab ho! neslyšel jsem nic jiného ve své hlavě a vlastně jsem neměl důvod odporovat. Siria začala z mého křiku bolet hlava. Ne jen bolet, třeštit, dunit. Pouze mít otevřené oči ho bolelo. Chytil jsem toho hajzla pod krkem a švihl s ním o zem. Hlava ho přestala bolet, jak jsem mu přestal vypalovat očima do ní díru. Sklonil jsem k němu hlavu, zatímco jsem ho jednou tlapou držel za rameno připíchlého k zemi. "Možná je na čase, abys jako správné dvojče svého bratra následoval," řekl jsem polohlasem, aby to slyšel jenom on. Vycenil jsem zuby a mířil na krk.

Vlny odporu mi už neomývaly pouze kotníky, ale dosahovaly až po hrudní koš, když jsem se rozhodl připojit do konverzace a Siria adresovat přímo. Jenom pohled na jeho útlý, lišácky prohnaný obličej a křivé oči mě vytáčel. Cinkající ozdoba na uchu byla jen sladkou tečkou. Stačilo jedno špatné cinknutí křidélek o sebe a motýlek se mohl s majitelem rozloučit. Proměnil bych ho v prach. Rozhodně by si to zasloužil, podvraťák. Nepomůže mu ani to, že je to můj bratr. Dokonce dvojče. Vlastně kopie tebe. Nejsme si ani trochu podobní, nikdy jsme nebyli víc než vzhledem. Vždy byl zkažený a využíval mě. Už to dokážeš retrospektivně posoudit, jo?
Asgaar stál za hovno, ale Sirius ho bránil. Přimhouřil jsem oči a zkoumavě si ho prohlédl od paty po čenich. Nějaká afekce k lesu mu nebyla podobná. Co se mu na Asgaaru tak líbilo, že ho bránil? Otevřel jsem tlamu, ale to se ozval otec s radou, že se mám vykřičet z bolesti. Odhalil jsem tesáky ve znechucené grimase. "Křik by byl málo," odtušil jsem prostě. Nehodlal jsem na Siria plýtvat kapacitu svých plic proto, abych křičel. Nepotřeboval jsem křičet a nepotřeboval jsem mu ani odpovídat, protože mi vlastně bylo úplně jedno, proč Asgaar brání.
Rowena tu s námi nebyla, ale jako kdyby se její přítomnost materializovala mezi námi, když jsme o ní mluvili. Jak uraženě na mě Sirius koukal, když jsem ho s ní porovnával. I otec ho označil za ne zrovna ukázkové dítě, jistě ho muselo štvát, že ho vlastně nemá nikdo pořádně rád. Věřil jsem, že otec s matkou pro něj mají nějaké slabé místo, ale Siriovi byli odmalička ukradení, takže mu z rodiny zbyla maximálně tak Rowena, kdo ho měl vážně rád. A kdo ví, jestli vůbec. "Někteří by měli," řekl jsem po chvilce ticha hlubokým hlasem prošpikovaným polámanými jehlami od heroinu. Všichni se bojí smrti a nikdo umřít nechce, to měl Sirius pravdu, ale někteří si to zasloužili. Významně jsem se na Siria podíval a neuhýbal pohledem. Pamatuješ? Les, Tasa, její ostré tesáky, můj křik... nenáviděl jsem tuhle vzpomínku, byla bolestivá stejně jako vzpomínka na otcovu smrt. Není divu, že jsem se choval jako úplný opak, když se tu oba dva, připomínky těchto příšerných událostí, setkali společně.
Teď už stáli oba dva vedle sebe a já kus od nich. Nehodlal jsem se přibližovat k Siriovi a protože byl otec u něj, ani on tedy nemohl pocítit můj dotek. Zatímco oni se i nadále pařili na přímém slunci, já se stále chladil magií. Možná právě i proto jsem ještě nevybuchl vzteky a měl všech pět pohromadě.
Otcova slova mne zarazila. "Takže chceš říct, že jsme od narození předurčení k tomu, abychom byli parchanti?" zeptal jsem se ho zachmuřeně. Tahle jeho slova se mi nelíbila, rozesmutnila mne. Copak jsem nebyl jako malý hodné dítě? Miloval jsem svou rodinu, která mi potom vrazila šípy mezi lopatky a zmizela, když jsem jim nabízel svou bezmeznou lásku. Proč jsem tedy já měl být označován za potomka, který byl zkažený Smrtinou kletbou od narození? U Siria a Roweny bych to chápal, ale já? Asi to nebylo vždy tak růžové, jak si to maluješ, analyzovali jsme ta slova, zatímco s eotec dusil kašlem. Trochu mě to rozptylovalo. Pokusil jsem se potlačit bolest v otcově krku, ale kdo ví, čím byl kašel způsobený. Mohl jsem mu na chvíli jen poskytnout úlevu od rozdrásaného hrdla.
Táta se začal přibližovat ke mně. Nemohl jsem si nevšimnout jeho těžkého kroku, napadání na staré nohy, které toho zažily víc, než by mělo být možné. Díval jsem se na jeho bílou nohu, která kontrastovala se zbytkem tmavě hnědého těla. Zablýsknutí naušnice na chvíli upoutalo mou pozornost a pak už byl otec u mě a chlad, který doteď byl jenom kolem mne, se rozprostřel i kolem něj a mohl mu dopřát tak oddechu od protivných slunečních paprsků, které ho doteď vařily zaživa. Díval jsem se do jeho zelených očí a viděl tam minulost, kterou jsem s ním měl a kterou jsem si držel blízko u srdce. Miloval jsem ho, byl jediná rodina, která mě nikdy nezradila. Nemohl za svou smrt a za to, co se dělo po ní, ale vidělo mě ho bolet. Živého, zdravého. Ale tak pozdě, bylo to jako snažit se zalepit náplastí tržnou ránu, která už uschla, znekrotizovala tvořila teď jen hlubokou rýhu.
O žádném útoku v Asgaaru jsme nevěděl. Nikdo se neobtěžoval mi něco říci, byl jsem tam pro ně jako vzduch a to byl taky jeden z důvodů, proč jsem to tam nesnášel. Pozorně jsem poslouchal otce a ani neceknul. Po vysvětlení toho, co se dělo v Asgaaru se otec pustil do monologu o svém mrzkém životě a o tom, jak to neměl lehké. O to větší pochopení by pro tebe měl mít, jemně jsem přikývl hlavou. Všechna ta slova v sobě nesla hodně utrpení a bolesti, ale já si nemohl pomoct a cítil v nich výčitku. Stáhl jsme ucho a to, co mi z ucha zbylo k hlavě. Nebyl jsem pěkný na pohled, zjizvený obličej na mém mohutném těle spíše připomínal mrzutého medvěda, který za sebou má nejednu bitku. Zarytě jsem mlčel, když chraplal, plival krev a pak zase mluvil. Moje uši už přestaly existovat, neboť jsem je měl přitisklé k temeni hlavy tak silně, že více to nešlo.
Neřekl jsem ani slovo, mlčel jsem a jenom se na otce díval. Nebyl to ale pohled nenávisti, jenom bolesti a výčitek. Vůči jemu? Siriovi? Mně samotnému? Nesl jsem si křivdy, rány, které se nikdy nezahojí. Chtěl jsem otce zpátky ve svém životě, ale po tomhle proslovu jsem se cítil jako kdybych byl jen další chyba v jeho už tak dlouhém a zkaženém životě. Ještě potom, že mě označil za prohnilého od narození.
Otec poodešel do stínu stromů a opustil tak bublinu mého chladu. začal se hrabat v zemi a plnit ji vodou, aby se napil. Po chvíli váhání jsem přistoupil k němu a znovu mu dopřál chládek, který se kolem mne rozptyloval. "Stýskalo se mi po tobě," vyšlo ze mě nakonec chraplavě, skoro jako kdybych to ani nechtěl říct. Sklonil jsem k němu hlavu a přitiskl ji k němu. Do očí se mi vkradlo mravenčení a lesk, ale pár mrknutí zahnalo slzy zpátky. Ustoupil jsem a zůstal stát vedle otce, vyhošťujíc tak Siria dál od nás. Nemyslel jsem si, že se ke mně dobrovolně přiblíží. Už jenom pohledem jsem ho varoval, aby to nedělal.

Začínal jsem se konečně vzpamatovávat. Přestával jsem se cítit jako kamenná socha bez emocí a moje končetiny, doteď zarostlé v půdě a konající jen minimální pohyby, roztávaly a ohřívaly se, ačkoliv teplota kolem mne byla i nadále příjemná, jak jsem si ji ochlazoval. Sirius a táta jistě umírali horkem, které neustávalo ani v noci, ale já klidně stál a ani se nezapotil.
Nejseš rád, že ho vidíš, měl pravdu, neboť při pohledu na Siria se ve mně pouze vzdouvaly vlny nečeho odporného a zavrženíhodného, ale já nebyl takový svatoušek, abych je zastavil. Nechal jsem vlny růst a vzdouvat se, nechával jsem se jimi pohltit, čím více jsem na něj koukal. Už jsem ho skoro propaloval pohledem.
Konečně jsem se i já přidal k rozhovoru. "Nesnášel jsem to tam," vyšlo ze mě chladným hlasem, který rozhodně neodpovídal radostnému setkání rodinnýh příslušníků po několika letech. Ale taky, proč by měl, když jsme od sebe všichni stáli na několik metrů a pouze na sebe čuměli?
Sirius zněl podrážděně, když řekl, že do Asgaaru přišel až po mně. "A?" nadzvedl jsem obočí, protože se zdálo, že mi to dává za vinu. Tenhle malý hajzl si nezasloužil ode mě nic. Měl jsem chuť ho shodit z útesu, nechat na něj spadnout kamení nebo ho schodit do vody a nechat sežrat mořskou příšerou. Každou jednu věc jsem už udělal, zopakovat si to by nebyl problém.
"Normální?" zopakoval jsem po Siriovi, když se bavili o Roweně. "Naposledy chtěla jedno svoje dítě zabít a obětovat Smrti. To ale pro tebe ale normální vlastně je," zavrčel jsem na Siria. Nebrzdil jsem hněv, který ve mně bublal.
"Pfp," odfrkl jsem si, když otec mluvil o tom, proč tady nebyl. Roky jsi mrtvý, nechceš nás trýznit. Bůhů. "Takže teď ses tady ukázal proč? Abys to trýznění započal? Nebo ukončil? Byl jsi mrtvý a když jsem se s tím konečně smířil, Arcanus začal vykládat, jak si vesele běháš po lese a žiješ," prskl jsem. "Šel jsem tě hledat, ale tvoje stopy zmizely. Jestli ses chtěl vyhnout nějakému trýznění, tak to děláš fakt na hovno," dokončil jsem a vycenil na otce zuby napůl v úsměvu a napůl v zlosti. Jde vidět, po kom to Sirius má, souhlasně jsem pokývl, pro oba dva vlky zcela nelogicky, protože bylo zrovna ticho. Možná jsem měl nějaký tik?
"Hmm," zabručel jsem. To vysvětlovalo, kam se ztratil a proč jsem ho na Gallirei nemohl najít. Musel jít dál a pryč odsud a tak daleko jsem já nešel. I tak jsem se zlobil. Když byl živý, mohl po někom nechat zprávu nebo chvíli počkat, jistě bych ho dohnal. Ale proč se obtěžovat, že ano.

Zdálo se mi to? pohledem jsem těkl na otce, který promluvil. Viděl jsem, jak se jeho tlama otvírá a z ní vychází krev, jak chrchle a kreva a vnitřnosti vytékají z jeho těla, jak se mění na rozšlapanou sračku. Hučení v uších ale ustalo, když jsem zachytil poslední slovo. Vysvětlení. Chtěl jsem vysvětlení? "N-" nedokázal jsem to říct nahlas, protože k nám přibyl Sirius.
Ten mluvit zvládl lépe než já a já tedy jen mlčel a poslouchal. Otec se zeptal, který z nás je ještě v Asgaaru a Sirius mu prozradil, že to on, stejně jako Rowena. A já odešel, pomyslel jsem si zcela tupě a bez emocí. Opustil jsem Asgaar a moje rodina se tam nastěhovala. Vážně blbý vtip, pomyslel jsem si znovu.
Zachytil jsem Siriusův pohled, ale uhnul k mým tlapám. Zaryl jsem drápy do země snad proto, aby mi zem pod nohami neutekla. Slunce se opíralo do mého hřbetu, takže jsem si dovolil snížit teplotu kolem sebe tak, abych se neuškvařil.
Nevěděl jsem, jak se mám cítit. Otec měl být dávno mrtvý, má být mrtvý a Sirius by tak měl skončit taky. Co ti brání? uslyšel jsem v hlavě hlas, který nepatřil mému vnitřnímu vypravěči. Když ti tak vadí tahle realita, tak je zabij. Ne, že by ten dědek s tintitkem zvládli nějak odporovat, uslyšel jsem i nakřáplý smích. Rozhlédl jsem se kolem, ale Hlas jsem nikde neviděl. Čí teda byl tenhle? Donutil jsem se zvednout zrak zpátky, ale slova jsem stále nenacházel.

Stál jsem tam a díval se na Saviora, nebo na jeho ducha, jak sedí ve stínu. Viděl jsem slzy, které se mu kutálely po tvářich a slyšel jsem jeho těžké nádechy, které tlumily vzlyky budící se v jeho hrudníku. Ani jsem se nehnul, celá moje bytost zatuhla na místě a zapustila kořeny. Narozdíl od něj jsem nedokázal projevit žádnou emoci, což pro mne nebylo vůbec typické. Byl jsem většinou jako otevřená kniha,každý střípek pocitů se mi promítl na obličeji pro všechny, kdo uměli číst. Teď jsem ale kamenně hleděl na svého otce a nedokázal se zbavit neustále se opakujícího obrazu jeho smrti, která se mi odehrávala před očima.
A aby toho nebylo málo, bohové si snad ze mě rozhodli udělat dobrý den, skrze řeku se přebrodilo cosi křehké a kostnaté, mrňavé a střapaté s motýlkem na uchu. Otočil jsem zrak z otce na něj a zůstal na něm zapíchlý. Sirius si sedl na zem a jako první z nás tří promluvil. Byli jsme tu jako banda pitomců, co na sebe navzájem čumí.
Když jsem spustil zrak z otce na Siria, obával jsem se, že ten přelud zmizí. Prudce jsem šlehl pohledem zpátky, ale pořád tam byl. Starý, křepký a střapatý. Znovu jsem blýskl pohledem po Siriovi, ale ani on nezmizel. Malý, shrbený a sprostý jako vždy. I poslední vzpomínka na něj mi utkvěla v paměti a při pohledu na něj se mi neustále přehrávala před očima.

// Hadí ocas

Brodil jsem se přes řeku směrem k Asgaaru, Hlas jsem stále necítil a to jsem byl už vážně blízko. Přede mnou se nacházela louka s květinami roztodivných barev. Poupata připomínala velké kalíšky, které by mohly v sobě skrývat sladké tekutiny, avšak já na sladké nebyl.
Vylezl jsem z vody a ani se nesnažil oklepat, nakolik mě voda ochlazovala v tomhle vedru. Můj medvědí kožich nebyl na lét stavěný a tohle přímé slunce na louce mi nedělalo zrovna dobře.
Koutkem oka jsem zaznamenal pohyb a chvíli mi trvalo, než jsem otočil hlavu a podíval se. Celé moje tělo ztuhlo, jako kdyby do mne uhodil blesk a přimontoval mne k zemi. Tak u vody ve stínu ležel vlk s šedinami, jeho zelené oči prolezlé roky kalu a trápení vyhlížely z podrostu přímo mým směrem. Zbytkové světlo se odráželo od naušnice na jeho uchu. Donutil jsem se vydechnout, protože jsem zadržoval dech. vylezlo ze mě něco podobné krátkému zasmání a vzlyku.
Přímo tam ležel táta.
Jenže to nebyl on. Můj otec byl mrtvý a na podzim tomu měly být tři roky od jeho skonu. Od té doby jsem ho nikdy neviděl a pouze Arcanus si ze mě dělal nehezkou legraci tím, že prohlašoval mého otce za živého a chodícího kolem Asgaaru. Možná to nebyla legrace, možná je to skupinová halucinace, pomyslel jsem si. Zůstal jsem stát a nehýbal se, protože jsem se bál, že můj pohyb přelud vyděsí a on zmizí.

// Meduňková louka

Opustil jsem mýtinu uprostřed lesa, která voněla uklidňujícím odérem meduněk. Já klidný nebyl, meduňková vůně na mě neměla žádné účinky. Neměl jsem čich a moc ani chuť, můj svět byl nudný a šedivý. Ne teda, že bych nerozeznával ani barvy, alespoň tento smysl mi zůstal nepoznamenaný.
Vyšel jsem z lesa na kamenitou pláň, která se táhla jako pátek před víkendem.
I kdybych ale čich měl, vyšisované pachy Siriuse a jeho přítele bych nezaznamenal, nebo´t je vítr už dávno rozfoukal po krajině. Mířil jsem si to směrem k Asgaaru, protože se tam nacházel Hlas, alespoň jsem se to domníval. Jeho přítomnost jsem necítil, podivné prázdno mne zneklidňovalo a tak jsem přidal do kroku. Medvědíma tlapama jsem se začal brodit skrze řeku na louku, která zářila květinami. Určitě taky krásně voněly, ale kdo ví?

// Tulipánová louka

// NICE

"Pravda," přitakal jsem. Na druhou stranu, některé věci bych moc rád odviděl... pomyslel jsem si lehce ztrápeně. Obraz mého otce rozšlapaného na padrť jsem z hlavy už nikdy nemohl vymazat. Nejhorší bylo, že se vynořoval v těch nejméně příhodných chvílích.
Mohl jsem ještě poznamenat, že sluch nebo chuť nejsou tak hrozné ke ztracení, ale pak mi došlo, že s čichem jsem nejspíše přišel i o chuť, protože jídlo mi dělalo odmalička problémy. Nechutnalo mi, nevěděl jsem, proč bych měl lovit něco, co mi nechutná a jednoduše se na to vybodnul. Kořist mi nevoněla, nechutnala a bylo mi jí na smrt líto. Měl jsem štěstí, že jsem žil tady a ne jinde, protože jinak bych už byl dávno pět stop pod povrchem.
"Vlastně je to tchoř, ne krysa. Ale na tom nesejde," řekl jsem a lehce se zasmál. Jeho povaha byla příšerná, takže odpovídala na jakéhokoliv potvoráka, kterého jsem si zrovna vymyslel. Krysa, tchoř, hraboš, potkan? Byl verbež.
"V pořádku, nebudu tě tahat od práce," usmál jsem se na Regise. Ani jsem po něm nechtěl, aby šel se mnou. Najít Hlas bylo čistě mou agendou. "Zatím teda na shledanou, Regisi," usmál jsem se na něj rozlučně a potom se vydal na cestu zpátky k Asgaaru.

// směr Asgaar i guess

// ha! 2 dny prodleva jenom! <3

Mlčky jsem přikývl, ačkoliv Regisova slova ve mně zanechala lehké mravenčení.Nemesisovi jsi u oháňky nebyl, ba právě naopak? Snažíš se svůj nedostatek zájmu svést na své okolí? lehce zahloubán sledoval jsem ostré lístky lehce srdčitého, ač ne zcela, tvaru a snažil si zapamatovat jejich obraz.
S tou vůní jsem to trefil zcela přesně. Každá bylina měla svou specifickou vůni, ale dle mého zrzavého přítele? Kolegy? Komplice? Známého? to nebyl jediný rozlišovací faktor. I přesto ve mně zůstalo zrnko pochyb, které jsem zaléval vodou z vlastních mlýnů, jenž běžely hlavně na vlně pesimismu.
"To jo. Stejně ho k ničemu nepotřebuju," přitakal jsem a začal taky sbírat meduňky jako Regis, abych mu pomohl. Když jsem nasbíral docela hezkou hromádku, narovnal jsem se a omluvně se na Regise podíval. "Měl bych jít najít svého tchoře," povzdechl jsem si. Léto bylo už v plném proudu a mně bylo jasné, že Hlas už dávno nespí a tropí někde neplechu. Pokud možno jsem ho chtěl instruovat tak, aby mi nekazil mou novou známost a raději se svým zablešeným zadkem otravoval život někomu jinému. "Když už nic, jeho malé tlapky by pomohly při sbírání těch ošemetných hluchavek," dodal jsem.

// teď už jenom týden! :3 ;-;

"Haha," zasmál jsem se, když prohlásil, že má na vlky spíše opačný účinek. "Spíše jsem se pohyboval ve společnosti jen pořád jedněch a těch samých vlků, kterým na mně nezáleželo. Bylo to ale vzájemné. Potkat kohokoliv nového je příjemná změna," vysvětlil jsem. Asi bych byl stejně nadšený, kdybych potkal vlčici s růžovým ocasem a třema nohama, hlavně aby to byl kdokoliv jiný.
Regis mě nabádal, ať zkusím zlomit lísteček a nadechnout se, ale já jen vyfoukl vzduch a čekal, až se mu sepnou kolečka. Posadil jsem se. "Vůbec nic," přitakal jsem. "Hádám, že všechny ty bylinky budou mít specifické vůně stejně jako mají rozličné typy lístků a květů," troufl jsem si tipnout. Možná bylinkaření nebylo úplně pro mě. Byla to nemalá nevýhoda, ale já se bez ní obešel. Čich jsem nevyužíval odmalička a protože jsem nelovil, nemusel jsem stopovat potravu. "Od té doby, co se pamatuju," přitakal jsem.