Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Znám tenhle pocit," hlesl jsem. Také jsem toužil po pomstě a bylo to tento měsíc, kdy jsem se jí konečně dočkal. "Nicméně ani po tom, co jsem ho zmlátil do červena jsem se necítil, jako kdyby se tím vše vyřešilo," poznamenal jsem. Přišel jsem právě z oné bitky a proto byl tak rozcuchaný, když jsme se s parsifalem na pláni potkali poprvé. Teď už mi srst slehla vlhkem, ale stále jsem vypadal jako gigantické prase, medvěd nebo možná i los. Kdo ví, kde jsem zdědil tuhle podobu. Sirius byl mým úplným opakem.
"V lese není nikdo, kdo by s tebou navázal rozhovor?" nadhodil jsem překvapeně a zastrčil jazyk zpátky do tlamy. "Daroval bych ti tchoře, ale... Jaksi sám přestal taky mluvit. Nevím, co se s ním stalo," navrhnul jsem a potom ke tchoři úplně odbočil. "Kdysi mluvil dost, možná až příliš. A nevybíravě. Vyhrožoval jsem mu, že ho obětuju Smrti, když bude pořád otvírat držku a pak jsem ho nechal v Asgaaru. Za ten rok mu jaksi sklaplo. Kdyby ale jenom to, taky se mi zdá, že je jinačí. Skoro jako kdyby šlo o jiného tchoře, ale který jiný než ten můj by za mnou dobrovolně přišel?" přemýšlel jsem nahlas.

"Také si to myslím," hlesnul jsem, když parsifal navrhnul, co to mohlo způsobit. Potom jsem byl na řadě já s mlčením a posloucháním a tak jsem přesně to dělal. Parsifal mi vyprávěl o tom, jak do lesa přišel vlk s parožím a rozpáral mu kamaráda. Záležitost hodná nočních můr a děsu, ale jediné, co cítil on, byla radost. Bylo to více než zvrácené.
"To si pamatuju, když se to stalo," vydechl jsem. Byl jsem tehdy v lese v jeskyni a díval se, jak Lucy rodí (nic moc zážitek, skoro na stejné úrovni nočních ďasů jako to, co popisoval Parsifal). Pokud jsem si to dobře pamatoval, tak potom Parsifal došel do jeskyně a pozvracel se, nebo se pozvracel předtím, ale pamatuji si děs v jeho očích a i v Nemesisových, když to říkali. A smrad zvratků. A taky to, že jsi z toho vlastně měl potom radost. To mu říkat nemusím, očividně byl Fiér jeho kamarád. Ale zasloužil si to. To ano.
"Některé magie jsou hrozlivé. A vlci, co je takhle zneužívají... Ještě horší," řekl jsem skoro šeptem. netušil jsem, co přesně na to říci a jestli tohle byla ta správná slova.
Doufal jsem, že tohle smutné údolí opustíme co nejdříve a vypadalo to, že ano, protože jsem na něj vyplázl jazyk. "Zkus to," provokoval jsem a vyplázl ho na něj znovu s lehkým zasmáním.

"Myslel jsemv rámci magie," vyvsětlil jsem. Mohl jsem ho překvapit jinak, to ano, ale o tom jsme se přece nebavili. Slunce nám svítilo skrze průrvu a chladný čerstvý vzduch se skrze ni linul v tenkých provazcích. Občas nás pošimral na nosech, které byly vyhřáté z jeskyně. "Tahle jeskyně byla dobrý nápad," uznal jsem.
Trochu jsem zmlk, když Parsifal začal vyzvídat, ale nakonec... Sám jsem se mu ohledně toho otevřel, tak proč to neříct rovnou celé? "Byli jsme tehdy v Mechové smečce, kde dělá alfu můj kamarád z dětství. Něco mě praštilo do hlavy asi, ale začal jsem se chovat jako pitomec. Začal jsem po Saturnovi hrozně... Jako kdybych se do něj zbláznil a kdokoliv jiný, kdo mě od něj chtěl odtrhnout mě rozzuřil, takže jsem všem ublížil. Vykopli nás potom a Nemesis to nebral dobře. Už delší dobu jsem věděl, že k němu dávno necítím to, co kdysi, ale po tomhle to bylo skoro hmatatelné, jenže on se mnou furt šel. Dokud jsem mu neřekl, že už nechci, aby se mnou byl a odešel," na konci jsem vydechl, jako kdybych zadržoval celou dobu dech, když jsem mluvil, což není možné. "Chtěl jsem se za Saturnem stavit a omluvit se mu, až uplyne nějaká doba. Už by to bylo vhodné," zapřemýšlel jsem. Kdy vlastně jsme se rozešli? V zimě? Na jaře?
"Obstojný?" zopakoval jsem po něm a udělal, že hrozně přemýšlím. "A jo, dá se," přisvědčil jsem a vyplázl na něj hravě jazyk.

Parsifal by mě v lese nakonec taky rád viděl, což mě potěšilo. Alespoň jsem mohl vědět, že v tom práchnivém lese je konečně někdo, kdo by o mě stál. Teď tam byli dva takoví. Usmál jsem se a protože jsem byl kontaktní vlk, ale už jsem se poučil, stočil jsem čumák k tchořovi a jemně ho polaskal na bříšku, které na mě vyvalil. Zdál se mi jiný, ale nestěžoval jsem si. Jeho mlčení mi nevadilo ani trochu. A ano, dojem na mě udělal.
Nepřekvapil jsem ho, očividně mě měl přečteného jako eunuch bibli. "No, vidím, že tě ničím nepřekvapím... V boji proti tobě bych neměl šanci na nějaký moment překvapení," poznamenal jsem a zněl jsem... Spokojeně? Ta myšlenka byla příjemná, hřejivá, těšilo mě, jak snadno mne Parsifal čte. Rozhodně to byla zatím ta nejlepší pánská společnost, jakou jsem měl. Regis byl taky fajn, ale to byl spíš takový strýc, co se věnoval květinám. "Nikdy jsem ale nikomu číst myšlenky nechtěl. Necítím to v sobě, tak asi proto. Možná je to dobře, vlci by si neměli vidět do hlav," usoudil jsem nakonec. Možná jsem k tomu měl predispozice, ale neměl jsem potřebu je nechat vzkvétat.
"Vsadím se, že si tě Asgaar drží těsně u těla. Taková schopnost je jistě velmi cenná," uznal jsem.
"Zatím jsem zklamání a stud, rozešel se s partnerem - s Nemesisem, synem Arcanuse, asi víš. Opustili jsme smečku společně, protože jsme se cítili mizerně a jako spoutaná zvěř zahnaná do kouta. Chvíli to bylo fajn, ale s každým dalším dnem jsme se navzájem od sebe vzdalovali, až to jednoho dne prostě prasklo," nějak jsem zabředl do svého rozchodu s Nemesisem a ani nevím proč nebo jak a už jsem to parsifalovi celé vyprávěl. Na obličeji se mi zračilo ale zklamání a možná odpor, protože ten vztah s Nemesisem byl příšerný. Nechtěl jsem s ním být a on se mnou ano, ale kdo ví proč. Cítil jsem se jako kdybych měl kouli na noze a nemohl ji sundat.
"Jinak jsem našel jednoho přítele a... Dva vlastně! uvědomil jsem si a s lehkým pousmáním na Parsifala znovu záludně mrknul. "Ten první je bylinkář, trošku daněk ve vlčím kožíšku. A ten druhý je... No, ještě jsme si neudělal ucelený názor, ale rozhodně je to zatím nejlepší společnost, jakou jsem od odchodu z Asgaaru, a možná i před tím odchodem, měl," zazubil jsem se na Parsifala, o kterém jsem mluvil.

Blížila se noc a bouře neustupovala. Slyšel jsem, jak venku ohýbá stromy a práská do větví, jak se oblohou lijou provazce vody. Časté blesky osvětlovaly nejen okolí, ale skrze díru ve stěně i nás dva a okolí jeskyně. Zima mi nevadila, takže jsem zůstal u průvanu. Oproti horku léta bylo tohle velmi příjemné.
Parsifal zabručel a zněl mi skoro až zklamaně. A když tam potkám tebe, tak si taky nebudu stěžovat, mrkl jsem na něj uličnicky a možná... Možná trochu víc. Kdyby tu byl Nemesis, žárlil by. Ale ten žárlil vždy, když jsem se bavil s kýmkoliv jiným a ne s ním.
Parsifal pak vyjmenoval několik věcí, které s magiemi svedu. Nadzvedl jsem pobaveně obočí. Tohle na mě udělalo dojem. "Vskutku. Zajímavá magie," uznal jsem. "Umím ještě jednu věc. A taky nepotřebuji jíst. Naposledy jsem jedl... Před několika lety. " Zamyslel jsem se. "Když jsem lovil naposledy, chytal jsem ryby. Vylovil jsem rybu a ona na mě začala mluvit. Od té doby jsem nepozřel ani sousto," zachechtal jsem se. Kvůli rybě jsem se rozhodl přistoupit na celoživotní půst.
"Hmm, chápu. Kdybych byl na tvém místě... Asi by záleželo na tom, jestli jsem tam šťastný, protože bych nechtěl být tam, kde se cítím jako kus hovna. A tak jsem se tam cítil, než jsem odešel. Rozhodl jsem se, že každý má právo hledat své štěstí a tak... Tak ho teď hledám," usmál jsem se. Ten úsměv byl ale něco víc než zdvořilost, byly to i vzpomínky, bolest a radost, které jsem prožil po opuštění smečky.

Jen jsem zklamaně zabručel, když mi oznámil, že o ní slyšel. "Vypadá to, že v tom protivném lese teď budou hned dva důvody k návštěvě," povzdechl jsem si. Mísily se ve mně konfliktní emoce - radost a smutek. Smísily se ve sraženou hmotu chutnající jako kyselý déšť. Nejraději bych byl, kdybych ji nemusel jíst, ale pravděpodobně se tak nestane.
Uchechtl jsem se, když mi nabídl, že mi můj zjizvený obličej sám nakope. "Hah, zajímalo by mě, kdo z nás by měl větší šanci," uvažoval jsem. "Soudě dle tvého vzezření nebudeš mít málo zkušeností s bojem, nemluvě o síle, kterou skrýváš ve svalech," přejel jsem ho zkoumavě očima odshora dolů, skoro až provokativně. "Otázkou jsou tvoje skryté talenty... Nemám nejmenší tušení, jaká esa máš v rukávech," vydechl jsem a spokojeně se zahleděl na tchoře spícího u mého boku.
"Hmm, chápu. Nedivím se, že je pro tebe těžké v tom případě vůbec uvažovat o odchodu. Myslíš si, že jim dlužíš za život a tím pádem ho chceš celý věnovat jim. Není to ale trochu... Příliš? Udělat ze sebe loutku pro smečku, nemyslet na své touhy a přání?" uvažoval jsem. Z mého hlasu se vytratil přesvědčovací tón, pokud tam vůbec někdy byl. Zněl jsem spíše zaujatě jeho smýšlením a rozebíráním téhle věci.
Natáhl jsem nohy a protáhl medvědí tlapy i drápy. Byly dlouhé, ostré, leč s tupými konci. Síla vězela v údernosti, nikoliv v jejich schopnosti sekat.

Obočí mi vyjelo asi až za uši, protože tohle jsem nečekal. "Černá vlčice, modré znaky, dlouhý ocas, korunka," ujišťoval jsem se. Tak to je super, ty odejdeš a Rowena přijde. Kdyby přišla dřív, jen by uspíšila můj odchod.
"Jak na tebe... Působí?" zeptal jsem se na Rowenu. Měl jsem s ní nemalou rozepři, ale ve světle pozdějších událostí a mého prozření... Vlastně jsem ji už tolik nevinil. Pořád se mi to sice nelíbilo, ale kdo jsem byl já, abych ji soudil?
"To je dobře," vydechl jsem. Nepotřeboval jsem potkat obřího pavouka, který by mě zohavil jako Parsifala. Na škále zohavenosti jsem ale asi vedl, ale moje jizvy byly v obličeji, kam jsem si neviděl, takže jsem je tolik nevnímal, krom neustálého tahání při jakékoliv grimase, ale na to jsem si už dávno zvykl.
"Teď bych si to klidně zopákl," přitakal jsem a uchechtnl se společně s Parsifalem. Venku to bouřilo a já se rozhodl, že si teda lehnu na zem nedaleko vlka. Tchoř přicupital a stočil se do preclíku u mě. Asi fakt bude můj.
"Takže Asgaar tě zachránil? Před čím?" nakousl jsem, protože jestli Parsifal nechtěl jít bouřkou domů, mohl tu se mnou zůstat trčet.

// Středozemka

"Vím, o kterou smečku jde. Moje sestra Rowena v ní je," poznamenal jsem. Italové měli horké hlavy a jak Parsifal řekl, mnoho keců a málo rozumu. "Také mi nepřišli úplně duchapřítomní," vydechl jsem, když se hory blížily k nám. Pravdou bylo, že jsem Alfreda nenáviděl, Rowenu jsem nesnášel za to, co udělala Silasovi a to bylo tak vše. Vlastně jsem víc důvodů nepotřeboval. "A ten ještě žije?" zeptal jsem se ho. Obřího pavouka jsem ještě nepotkal a upřímně jsem ani moc nechtěl. Možná ho parsifal dorazil a zůstaly mu jen tyhle jizvy.
"Mně zbil můj dvojník, který chtěl na světě převzít mé místo. Kdo ví, třeba se mu to povedlo a já jsem teď ta zrůda, co krade kožichy," uchechtl jsem se. Moc dobře jsem si to pamatoval a moc dobře jsem si to pamatovat nechtěl, ale co naplat.
Dostat se do jeskyně bylo pro mě mnohem obtížnější než pro Parsifala. Musel jsem vydechnout vzduch a fakt se na sílu vervat do průrvy, až po mně zůstaly na skále chlupy a měl jsem odřenou kůži. Ale dostal jsem se tam a to bylo hlavní. Vlk si mezitím opřel tlapu o skálu. "Vypadá to tady útulně," poznamenal jsem, když jsem viděl, jak si na zemi hoví. Tchoř očuchával okolí a hledal místo, kam by se zašil.

Tchoř nemluvil. Není s ním něco špatně? Možná, většinou je výřečný až až. Kdes ho našel? V jedné díře u skal, chrápal jako zabitý. A není to prostě jiný tchoř? Nemyslím si, jinak by sem nešel, nakrčil jsem čenich a tchoře si prohlédl. Vypadal stejně jako Hlas, ale abych pravdu řekl, nikdy jsem mu nevěnoval přílišnou pozornost a nevšimnul si nějakých charakteristických prvků jeho zbarvení. Dost dobře to mohl být úplně jiný tchoř. Asi nám bude stačit, usoudil jsem nakonec, zatímco se tchoř rozvalil do trávy k nám, ač se blížila bouře.
"Úkryt zní dobře," souhlasil jsem a následoval Parsifala. Tchoř poslušně hopkal za mnou, takže opravdu musel být můj. "Vidím, že nejsi úplně nepolíbený, s kým ses pustil do křížku?" zeptal jsem se mezitím, aby řeč nestála. O Asgaaru se nemělo cenu dál bavit, vlk na má slova nereagoval. Třeba z něj vytáhnu něco zajímavého z jiné oblasti jeho života.

// za Parsim

Parsifal mlčel, nebránil svou ctihodnou alfu, takže jsem si začal myslet, že ačkoliv Arcanuse uznává, myslí si o něm své. To mi mohlo říct mnohé, kupříkladu i to, že nemá chuť bránit svou smečku před slovními útoky jiných. Asi do ní není až tak udělaný, pomyslel jsem si a cítil souhlas hluboko v sobě. Cizí hlas se na chvíli odmlčel a vypadalo to, že skenuje les před námi.
"Hádám, že tohle všechno jsi jim už splatil tím, žes vyrostl a pomáhal jim. Nic tě tam ale nemůže držet napořád. A dle tvého přeřeku si myslím, že už ani nedrží. Život mimo Asgaar mi prospěl víc, než bych čekal a upřímně..." podíval jsem se přímo na jeho stoickou tvář, "Upřímně bych ti Parsifale doporučil udělat to samé."
"Odejdu, je to prosté," odpověděl jsem, ale zatím se nehnul z místa. Cizinec v mé hlavě mlčel, ale podle jeho slov něco zachytil. "Ale něco jsme našli," řekl jsem tlumeně, jak jsem se sám soutředil.
Ani nevíš, kde jsem toho chcípáka vyhrabal! bylo to první, co jsem uslyšel, jen co se z lesa vyřítila malá hnědočerná nudle a poskakovala přímo k nám. "Nakonec se našel," pousmál jsem se. "Trvalo ti to, to jsi spal celý rok?" zeptal jsem se thoře, jen co ke mně přicupital, ale jen za mě zamrkal svými černými očky jako perličky a nic neřekl. "Hmm, vidím, že máme tichou domácnost. Nevadí, však tobě se jazyk dříve či později rozváže," usoudil jsem a podíval se na Parsifala. "Díky, že jsi se mnou počkal, bylo to milé," řekl jsem. "Hádám ale, že se vrátiš do lesa k tomu, co tě tam drží. Jdi tedy, nebudu tě zdržovat," pousmál jsem se potutelně.

// Díky.

"A?" nadhodil jsem tázavě. Arcanus byl i moje alfa a koukejte, kam jsem to dotáhl. Myslel jsem, že z toho vlka zešílím a možná se tak i doopravdy stalo. Minimálně hlasy v tvé hlavě předtím nebyly. Ty ale vznikly před a po Asgaaru, takže to na les svést nemůžu, ač bych rád. Nebylo by to poetické, kdyby všechny mé problémy začínaly a končily v asgaaru? vydechl jsem. Ten les mi přinesl jen jednu fajk věc - pár let s Nemesisem, než jsem se s ním začal cítit jako pod tlakem, jako kdybych byl neustále pod vodou a nemohl se nadechnout, ačkoliv hladina byla tak blízko.
"I to je možné," povzdechl jsem si. Hlas většinou o sobě dával vědět rád a hned, tohle pro něj nebylo typické. "Musí být něco, co tě tam drží. Já tam měl partnera, ale oba jsme pak odešli. Jak ze smečky, tak i od sebe," opravdu jsem byl dneska nějaký sdílný. Měl bych Siriovi vypráskávat kožich častěji. Jsem pro. "Jinak mě tam nic nedrželo a nesnášel jsem to tam. Bylo tam prázdno, nikoho jsem nezajímal a vlčata, o která jsem se staral mi mizela zpod tlap rychleji, než bych stihl říct jejich jméno. Náhodou jste je nenašli? Michiko, Eule?" nadhodil jsem. Něco cítím...

"Pan Arcanus je starý senilní vlk, který je rád, že ještě kope nohama, jako spousta jiných starců," odfrkl jsem si pobaveně, ale ačkoliv slova byla krutá, byla pronesena v lehkém žertu. Snad jen lehký bodec zlosti mohl být detekován. "Takže v lese je zajímavá jenom živá prašivina? Mrzuté... S Asgaarem to jde od desíti k pěti. Nelituji svého odchodu tedy," uzavřel jsem.
Mrzuté ale bylo, že Hlas se neozval. Zamračil jsem se. "Necítím ho," zamumlal jsem. Také ne, možná doopravdy pošel. "Kdyby zemřel, věděl bych to. Byl součásti mě... Je ale pravda, že byl ode mě vzdálený přes rok, možná ho zabila má nepřitomnost. Má lhostejnost k jeho existenci," povzdechl jsem si. Je to možné. Nechal bych to být, nemá cenu chodit do lesa. "Ne-" polkl jsem a prudce vydechl. Konverzovat s ním nahlas jsem ještě nedělal a dělo se to tak nějak podvědomě, když Parsifal stál vedle mě. Možná jsem si myslel, že hovořím s ním.
"Takže chápu dobře, že ty jsi také asgaarďan," vydechl jsem. "Proč?" neodpustil jsem si.

Vlk se už dál nevyptával, očividně mé vysvětlení bral jako dostatečné. To bylo snadné. Je důvěřivý. Buď anebo si myslí své, kdo ví. Do hlav ostatních nevidím. A chtěl bys? Ani ne, beztak jsou plné prasáren. A kdo ví, jestli bych nechytil dalšího parazita. Parazita? Já nejsem žádný parazit! na tváři se mi znovu objevil pobavený úšklebek. Zatím ano, neděláš nic užitečného pro mě. Povídám si s tebou, není to dost? Byl bys sám se svými myšlenkami a to nechceš. Viděl jsem, co se ti honí hlavou, když zrovna nedávám pozor! Hmm, možná máš pravdu, parazite. Tichý výbuch vzteku jsem odignoroval, ačkoliv mě tohle postrkování bavilo.
"Alastor, těší mě," představil jsem se také. "Opravdu? Jakých například?" otázal jsem se ledabyle. Hlase? Spíš ještě? Žiješ? Jsi tam? volal jsem do lesa a natahoval myšlenky. Kde je ta špinavá necka? Netuším... Možná už nežije, povzdechl jsem si. "Asi budu muset jít blíž," vysvětlil jsem a pokračoval k hranicím lesa.

"Ah... Vypadá to, že jsem se mýlil," poznamenal jsem s výdechem, když vlk i nadále tápal a ztrácel se. "Nejsem zvyklý na vykání. Ani si ho dle mého názoru nezasloužím," poznamenal jsem a pokusil se tak převrátit rozhovor na jinou vlnu. Svést toto zmatkaření na sebe a mé nepochopení. Možná právě to byl můj vtípek, kterému jsem se předtím pozasmál?
Proč mu o mě prostě neřekneš? Ani nevím, jak bych tě nazval, navíc ho ani neznám. vysvětlil jsem klidně svému hlasu v hlavě. Cítil jsem jeho lehkou nedočkavost, která se ale utišila jako když jeden sfoukne svíčku. Možná chtěl být znám, ale neměl jméno, jinak by mi ho řekl.
"Hm? Půjdu jenom k hranicím, do lesa nepůjdu," houknul jsem, když mě vlk následoval. S vydechnutím jsem střihl ušima dozadu a počkal, až mě jeho dlouhé nohy dohoní, což netrvalo dlouho. "Nesnáším ten les... Nebýt mého otce, už bych tam nikdy neplánoval jít znovu," měl jsem docela sdílnou náladu. "Ale časy se holt mění... A my také. Už jsme skoro na dosah," poznamenal jsem, když se hranice přibližovala. Cítíš ho? Ještě ne.